Herbert George Wells

Rozum v koncích [138]

Kniha „42 – 44“ byla sestavena nadmíru kvapně pro chybný lékařský posudek o autorových zdravotních vyhlídkách. Mezi obtížemi jeho těla, které nikdy nebylo příliš zdravé, je také tuková degenerace srdce, která ukončila život jeho otce, staršího bratra a dlouhé řady předků po mnoho generací. Stroj se náhle zastaví a člověk klesne mrtev, ani si neuvědomiv svou smrt.

Jeho synové, kteří mu rozuměli lépe nežli tito odborníci, radili mu velmi přirozeně a správně, avšak neuváživše úžasnou omezenost lékařského odbornictví,..

Žijeme ve vztahu k minulé zkušenosti a nikoli k budoucím událostem, jakkoli nevyhnutelným.

Čas, věčně valící se proud, své syny odnáší, ti odplynou, jak zmírá sen, když den noc zaplaší.

Je stvořen z látky, jež miluje život, jež je hotova raději riskovat než ustoupit odpůrčím silám, které by ho srazily k sebevraždě. Byl zplozen vůlí žít a zemře, bojuje o život.

Je ozvěnou Henleyovou: Mne halí černočerná noc, jež od pólu se k pólu tmí, však díky bohům za tu moc, jež v nesmrtelné duši tkví… Je místem běd a slz náš svět, leč za ním hrůza noci ční, přec nezastrašen hrozbou let já čekám až se naplní!

..vůlí k životu ostatním průměrným lidem, kteří budou pokračovat v tomto stále se zužujícím „Nyní“ našeho denního života,..

..a vůlí k životu ostatním průměrným lidem, kteří budou pokračovat v tomto stále se zužujícím „Nyní“ našeho denního života,..

Nikdo z nás nezačíná život jako filosof.

Filosofický rozum není tím, co lidé nazvou „zdravým pružným rozumem“, který přijímá život jaký jest, a netrápí se nad ním. Nikdo z nás nezačíná život jako filosof. Stáváme se filosofy dříve či později, neb umíráme dříve, nežli jsme se jimi stali. Představa konce a zmaru je počátkem hořké filosofické moudrosti, a tu „zdravý rozum“, při svém vrozeném sklonu k nedůslednosti, ke kusé vyhýbavosti a lehkověrnosti nikdy nepozná.

Zdravý rozum přijímá záruky kněze, sebevědomé tvrzení vůdce, nesprávně použité slovo Písma – bible, ó, ta potvrdí cokoli podle přání, jen když si vybereme, čeho potřebujeme, nebo ještě lépe, ponecháme-li svým náboženským těšitelům, aby vyhledali vhodné místo, takže ji nikdy nevidíme jako celek. V nepřemožitelné nevědomosti tupé masy tkví její imunita vůči všem neústupným otázkám nespokojeného rozumu.

Ať se seberychleji řítíme do víru zániku, nejsme si toho vědomi.

Drsná podivnost se projevuje v událostech, které se řítí až za meze, jež jsme až dosud byli zvyklí pokládat za definitivní hranice tvrdé skutečnosti.

Zítra a zítra – vleče se tím krokem titěrným v den ode dne – – – – – – – – a všichni naši dnové včerejší svítili bláznům k smrti trouchnivé. – – – – – – – – Jest život – – – – – jen herec ubohý, jenž chvíli svou si vykračuje, řádí na prknech a potom o něm neslyší se víc.

..nebýt onoho pudu, jenž velí raději žít jakkoliv a za jakoukoliv cenu nežli zemřít.

Objevujeme život v začátcích bláznova vyprávění jako pud k životu tak mocný, že každý tvar, který na sebe bere, jen zvětšuje a rozmnožuje a přerůstá jeho zásoby živné energie.

To je typicky lidský prvek v této věci: nikdy se nechce spokojit s normálním, skutečným světem. Otázka „Je to vše?“ trápila nesčetné neuspokojené duše po celé věky a nyní, když, jak se zdá, jsme u konce, je opět zde, stále záhadná, ale naléhavá.

Pro takové znepokojené duše svět naší každodenní zkušenosti není ničím jiným nežli více méně zábavným či zarmucujícím příběhem, promítnutým na filmovou stěnu. Příběh je souvislý; velice je dojímá a přece cítí, že je to pouhý výmysl.

To je typicky lidský prvek v této věci: nikdy se nechce spokojit s normálním, skutečným světem. Otázka „Je to vše?“ trápila nesčetné neuspokojené duše po celé věky a nyní, když, jak se zdá, jsme u konce, je opět zde, stále záhadná, ale naléhavá. Pro takové znepokojené duše svět naší každodenní zkušenosti není ničím jiným nežli více méně zábavným či zarmucujícím příběhem, promítnutým na filmovou stěnu. Příběh je souvislý; velice je dojímá a přece cítí, že je to pouhý výmysl. Velká většina diváků přijímá všechny konvence příběhu, ztotožňuje se s ním, žije a trpí a raduje se a umírá v něm a s ním. Avšak skeptický rozum tvrdí vytrvale: „Je to přelud!“ Zlatí hoši, dívky, ach, jako nuzák přejdou v prach.

Nešťastný mravenec, zapadlý v tomto drtivém množství, snaží se, jak může, aby si zachoval víru v ty, jimž se cele oddal.

..ovzduší marné statečnosti,..

..a navždy se rozplyne v nic.

„Náš“ vesmír není jen v úpadku; nezanechal vůbec dividend; nelikvidoval prostě; zmizí pouze z existence, nezanechav za sebou jediného zbytku. Pokus načrtnout jakýkoliv obraz je zcela marný.

..získala satelit Měsíc, jehož rotace byla zpomalována vlnou přílivů, až navždy obrátil jednu tvář k matce zemi.

Rozličné náboženské společnosti o sobě tvrdí, že ochraňují „instituci rodiny“. Nic takového nečiní. Rodina existovala od té doby, co zvířata rodila a pářila se a oddělovala se, aby ochránila a vychovala mláďata. Církevní zásah však snížil tento čistý a prostý vztah tím, že zatížil ještě nezrozené děti představou, že byly „počaty v hříchu“, naplnil nelegitimnost tajemnou hanbou a tajil všechny základní skutečnosti a možnosti rodinného života před mladými lidmi, až bylo pro ně příliš pozdě, aby těžili ze své znalosti.

Všechny byly poslušny jistých neúprosných zákonů, jež jako by tkvěly v samé povaze věcí.

Každý druh vládl chvíli a když přišel jeho čas, byl odsunut a nahrazen nějakou novou formou, lépe vybavenou pro měnící se okolnosti života. Všechny byly poslušny jistých neúprosných zákonů, jež jako by tkvěly v samé povaze věcí.

Spisovatel přijímá tyto přírodní skutečnosti s klidem a nechtěl by je mít jinak. Nevěří však, že některý mladý člověk, mladší nežli, řekněme, nanejvýše třicet pět let, přijme je stejným způsobem. Až asi do tohoto věku je každý mladý člověk v rozporu s vesmírem a snaží se v něm uplatnit svou vůli. Měl by jistě velmi málo životní síly, kdyby byl ochoten se poddat a „přijímat věci tak, jak jsou“.

Každý člověk, který přežil svá tvůrčí léta, je v témže postavení jako spisovatel. Je hotov.

<2022>