Stanislaw Lem

Příběhy pilota Pirxe [139]

Instruktoři nevěděli, že je Pirx snílek. Nevěděl to nikdo. Byli přesvědčeni, že nemyslí vůbec na nic. A to nebyla pravda.

Myslilo mu to nyní nějak pomaleji, trochu ospale, ale naprosto klidně.

Světlo neúnavně blikalo, pojistky rytmicky vypínaly proud. Když zhaslo, všechno kolem zbělalo, jako by to bylo vysoustruhováno z umrlčích kostí.

Považoval se za štamgasta ve vzduchoprázdnu, za starého vesmírného mazáka, jehož domovem jsou planety a jediným oblíbeným oděvem obnošený skafandr; za toho, který v kosmu první spatří přilétající meteory a sakramentálním zvoláním: „Pozor! Roj!!“ a bleskurychlým manévrem zachrání před zkázou loď, sebe a méně bystré druhy. Tak si to aspoň představoval a při holení s lítostí konstatoval, že na něm vůbec není vidět, jak obrovské zkušenosti už má za sebou.

..a rozhodně neměla na mysli nic zlého jeho hezká sestra, když jednou Pirxovi řekla, že vypadá jako „dobrák od kosti“. To ho dorazilo.

Stává se, že přitlačená nedokrvená ruka na nějaký čas odumře. Lze se jí dotýkat druhou rukou, citlivou a živou, jako by to byl kus dřeva. Skoro každý zná ten divný, nepříjemný pocit, který naštěstí rychle mine. Jenže v takových chvílích je člověk jinak normální, citlivý a živý – mrtvá bezvládnost se zmocní jen několika prstů či ruky a promění se v předmět připevněný k ostatnímu tělu. Ale Pirxovi nezbylo už nic, nebo spíš skoro nic – kromě strachu. Rozpadal se – ne na osoby, ale na strachy. Čeho se bál? Neměl tušení. Neprožíval ani bdělý stav – jakýpak může být bdělý stav bez těla? –, ani sen.

Říkalo se tomu „dezorganizace práce mozkové kůry způsobená zbavením mozku impulsů zvenčí“.

Necítil žádnou bolest. Kdyby to aspoň byla bolest! Vězela by v těle, dávala by o sobě znát, určovala by nějaké meze, rvala by mu nervy. Ale tohle byla agónie bezbolestná, mrtvý, narůstající příliv nicoty. Ucítil, jak do něho vstupuje vzduch, po němž křečovitě lapá – jako by nevystupoval do tmy, ale do oblasti rozechvělých, pomačkaných cárů myšlenek. Zasténat, a ještě jednou, uslyšet se…..

Pirx seděl na ručníku složeném načtyřikrát, příšerně drsném, a tudíž velice příjemném. Byl teď úplně jako Lazar. Ne v tom smyslu, že by tak vypadal, ale cítil se doopravdy zmrtvýchvstalý. Vydržel to sedm hodin. Získal první umístění. V posledních třech hodinách tisíckrát umíral. Ale nezasténal. Když ho mokrého vytáhli, utřeli ho, namasírovali, dali mu injekci, hlt koňaku a zavedli ho do ordinace, kde čekal doktor Grotius. Cestou se podíval do zrcadla. Byl úplně ohlušený, otupělý, jako kdyby vstal z postele po několikaměsíčním bezvědomí. Věděl, že už je po všem. Přesto se podíval do zrcadla. Ne snad že by očekával šedivé vlasy, jen tak. Když spatřil svůj široký ksichtejček, rychle se odvrátil a mašíroval dál, zanechávaje na podlaze mokré ťápoty. Doktor Grotius se ho dlouho snažil přimět, aby mu popsal, jaké stavy prožil. Sedm hodin – to není žádná legrace. Doktor Grotius se na Pirxe díval jinak než předtím, nejen se sympatií, ale i s potěšením jako entomolog, který objevil nový druh můry. Nebo nějakého zvláštního broučka. Asi v něm viděl námět na vědeckou práci.

Když je člověku dvaadvacet, dělává i horší věci, a Šéf je shovívavý. Po určité meze.

Pirx nastupoval do letadla s takovým výrazem, že hezká stevardka instinktivně o krok ucouvla – což bylo naprosté nedorozumění, protože ji vůbec neregistroval.

..jehož blížící se hrůzostrašnost vychutnával pomalu, jako notorický piják, kterému se dostala do rukou mechem porostlá láhev alkoholu z doby napoleonských válek.

..pilotova kabina ne navrchu, nýbrž vespod, skoro mezi výfukovými tryskami, aby pilot dobře viděl, kde přistává.

Existuje taková oblast v prostoru mezi Zemí a Měsícem, odkud se obě tělesa zdají stejně velká. Pirx si dobře zapamatoval, jakým to na něho při jeho prvním letu zapůsobilo dojmem. Modravá, zamžená Země s rozplizlými obrysy pevnin vypadala méně reálně než Měsíc, kamenný, s ostře se rýsujícími skalními hranami, a jeho nehybná tíha byla téměř hmatatelná.

Jelikož venku se prostíralo vzduchoprázdno, musela kopule vydržet nepřetržitý tlak devíti tun na čtvereční metr,..

Celý Měsíc byl napudrovaný mikroskopickými částečkami meteoritů, toho mrtvého deště, který na něj po milióny let padal z hvězd.

..a sebetěžší úlomek čediče hozený na sráz letěl fantasticky pomalu a dlouho a nakonec dopadl zcela nezvučně – přesně jako ve snu.

Takové těsné sousedství chaosu a preciznosti lidský mozek dráždilo.

Pirx bažil po zprávách ze světa, a tak manipuloval s radiostanicí, ale dostal z přijímače jen bouři praskotu a pískotu, která zvěstovala nedaleký východ Slunce.

Zmocnily se ho temnoty, které jsou mezi hvězdami. Zemská tma se jim nevyrovná, protože atmosféra vždycky svítí slabým zářením kyslíku.

Radarový obraz je málo zřetelný. Ze vzdálenosti tisíce devíti set metrů lze kovovou tyčku snadno považovat za skafandr stojícího člověka.

Když člověka obklopuje půldruhého triliónu kilometrů pustého prostoru, v němž by se nenašla ani špetka cigaretového popela, pak touha, aby se stalo cokoliv, třeba i nějaká hrůzostrašná katastrofa, mění se v hotovou posedlost.

Pirx srkal černou kávu, pokuřoval cigarety a pokoušel se najít v sále nějaké místečko, kam by se mohl dívat. Klidné místečko, ideální pro odpočinek. Sousedka se mu líbila. V jejím dekoltu se černal plochý drsný kámen. Žádný chrysopras, žádný chalcedon. Nic pozemského, jistě něco z Marsu. Musel stát celé jmění, vypadal jako úlomek dlažebního kamene. Ženy by neměly mít tolik peněz.

Jeho opálená tvář měla ten charakteristický oranžový odstín, jaký pleti propůjčuje dlouhodobé působení nepatrných, sčítajících se dávek kosmických paprsků.

Píchla ho strašlivá myšlenka, jako ve snu, který se občas zdává pilotům, že se vůbec neodlepili, a to, co pokládá za mračna míhající se v obrazovkách, že je pouze pára valící se z prasklého potrubí chladičů.

Zdálo se mu, že by dovedl rozeznat noční ticho na raketě od každého jiného. Na Zemi člověk cítí omezenost ticha, jeho konečnost, přechodnost.

Procitl u psacího stolu, zalitý potem, rozhněvaný, protože již tušil, jakou asi bude mít noc po tolika hodinách prospaných ve dne.

Jen občas podivným, téměř lidským hlasem zabublalo potrubí ukryté v betonové zdi, když si plynové bublinky razily cestu v houstnoucí kapalině.

Moment! Když se mi o někom zdá a já mu položím otázku, neznám odpověď dříve, než padne z jeho rtů. Ale ten člověk ze snu přece neexistuje mimo můj mozek a je pouze jeho částí, přechodně vyčleněnou. Každý se tak rozdvojuje téměř každý den, či spíš každou noc, kdy dává vznikat chvilkovým, pro potřeby jedné snové vidiny tvořeným pseudoosobnostem. Mohou to být bytosti vymyšlené – nebo vzaté ze skutečnosti.

NÁVRH… Zaváhal. Přiložil pero na papír a zase je zvedl. Přemýšlel o nevinnosti strojů, kterým člověk propůjčil schopnost myslet, a tím z nich učinil spoluúčastníky svých šíleností.

Jestli je Setaur aspoň trošku podoben člověku, musí být zvědav. Každý inteligentní tvor je zvědavý – a ta zvědavost ho nutí k činnosti, při níž se přihodí cosi nesrozumitelného…..

Ale nebyla to uraženost, Krull prostě uprostřed života (překročil čtyřicítku) zahořkl, jako by ho nenapájeli ničím jiným kromě pelyňku.

Bylo kus licoměrné rafinovanosti v té rozvážné umírněnosti, s níž člověk vdechoval poznatky o sobě samém chladným strojům a hlídal, aby měly pouze tolik duchovna, kolik je nezbytné, bez naděje soupeřit se svým tvůrcem o přízeň světa. Goethova maxima: In der Beschränkung zeigt sich erst der Meister – ve vztahu k bystrým konstruktérům nabývala neočekávané příchuti chvály, která přecházela v uštěpačné odsouzení, protože oni nechtěli vymezovat sebe, ale svá díla, a to s krutou přesností.

Těsně před usnutím Pirx ještě o čemsi přemýšlel. Byly to ony nejintimnější sny, jimž se člověk může oddávat jen proto, že po probuzení si zpravidla nic nepamatuje a ta zítřejší nepaměť dává dnes rozhřešení všemu.

Pirx začal to místo obcházet ve stále širších kruzích a potom po spirále, aby našel stopy vycházející odstředivě, stopy pochodu nazpět, ale žádné tu nebyly.

..a zbyla mu jen reflexe dobře známá z takových chvil, že v snech bývá daná skutečnost silnější a bezprostřednější než v bdění.

Atmosféra tu není skoro žádná, ale při dvou stech šedesáti kilometrech za hodinu se skoro neudržíš na místě – při té ubohé přitažlivosti.

Potrpěl si na staré učebnice hvězdné a planetární astronomie. Ta jejich dojemná sebejistota! V roce 1913 hlásaly, že Země je z vesmírného prostoru načervenalá, protože atmosféra pohlcuje modrou část spektra, a tak to, co zbude, musí být přirozeně přinejmenším růžové.

Každý den neodvratně odumírá v mozku několik tisíc neuronů a už před třicátým rokem života začíná ten zvláštní, ale neustávající závod, soupeření mezi slábnutím funkce podemílané atrofií – a jejím zdokonalováním díky přibývajícím zkušenostem. Tak vzniká kolísavá rovnováha, balance vpravdě akrobatická, se kterou musí člověk žít – a létat. A snít.

Stál a nemusel otvírat žádnou z těch knih v ohmataných vazbách tlustých jako prkna. Ve vůni starého plátna, osnovy, žlutých listů, v níž bylo něco důstojného a ztrouchnivělého současně, ožily hodiny strávené nad tajemstvím dobývaným po dvě století a obleženým mraveništěm hypotéz.

Věc se hned utopila v přílivu učené terminologie.

Vypadal jako vševěd, protože moudře mlčel.

V lidech, kteří desítky let létají, se hromadí všelijaká podivínství, ale Cornelius byl jejich rekordmanem. Nesnášel nikoho za zády, a když náhodou usedl na židli, na které před chvílí někdo seděl, a on to vycítil podle teplého sedadla, vyskočil jako opařený.

Ananké (z řečtiny): bohyně osudu.

Mechanismus cizí osobnosti se najednou jevil holý, zjednodušený, zredukovaný na pár nešťastných reflexů, kterým člověk neunikne.

Pociťoval nesmírný úžas, že je něco takového možné: všechno vědět, a nic nemoci!

Ostatně nestěžoval jsem si, a teď na to vzpomínám, až se to stydím říci, s dojetím.

Toužebně jsem si představoval, jak ho ztluču, až přistaneme, nahoře jsem si to dovolit nemohl, a taky – jak bít opilého?

..a měl milý zvyk – proklínal nejstrašlivějšími slovy toho, koho si vyhlédl u stolu v jídelně – a morseovkou. Ano, říkal si Morse, prstem klepal do stolu a kolikrát málem došlo ke rvačce, všichni přece rozuměli, a on, přitlačený ke zdi, tvrdil, že to je jeho tik. Nervový. Že to vzniká samo. Nařídil jsem mu držet lokty u těla, a on začal ťukat nohou nebo vidličkou – v jistém smyslu to byl umělec.

..abych každým okamžikem mohl zapnout tah (byl studený jako nesmírně, strašně starý nebožtík);..

Neumím říci, odkud se ve mně brala ta jistota, ale věděl jsem, že v něm není nikdo živý, že je to vrak už miliardy let starý a že snad už ani neexistuje civilizace, která jej zrodila!

<2022>