Guido Knopp

Německý novinář a historik.

Staligrad - peklo na Volze [73]

Milá maminko, udělám ochotně všechno, jen abych se ve zdraví vrátil domů. Pak budu zase rád na zemi.“ Dopis mladého svobodníka ze Stalingradu (7. ledna 1943)..

Ze strategického hlediska znamenala obrat ve druhé světové válce bitva u Moskvy v prosinci 1941. Z taktického hlediska byla bodem obratu bitva u Kurska. Avšak psychologicky znamenala nejhlubší ránu bitva u Stalingradu.

Proč však, ptá se Elie Wiesel, dělá národ pachatelů takový povyk okolo statisíců zemřelých hladem, zimou a zastřelených u Stalingradu, když byly současně brutálně vražděny miliony v Osvětimi, Sobiboru, Majdanku, Treblince a jinde? Protože to byli jeho vlastní mrtví? Možná spíš proto, že se jejich nesmyslné masové umírání odehrávalo před zraky světa - na rozdíl od rasového vraždění v Osvětimi.

Na Piskarevském hřbitově, kde nalezly klid statisíce ob čanů Leningradu, kteří během blokády bídně zemřeli hlady, je nápis: „Nechť není nikdo zapomenut. Nechť není nic zapomenuto.“..

Ze vzduchu nabízela metropole na Volze se svým bezmála půlmilionem obyvatel působivý obraz: město, které bylo dlouhé 30 kilometrů, široké však jen pět kilometrů, se táhlo jako úzký pás podél břehů Volhy, jež byla na tomto místě až 2 000 metrů široká.

Verze Panther III s dlouhou hlavní palubního děla disponovala pouze padesátimilimetrovými kanóny, jejichž granáty dokázaly prorazit pancíře sovětských tanků jen na krátkou vzdálenost. Pěšáci sarkasticky přezdívali svým vlastním zbraním, jež často nedokázaly zničit protivníkovy T 34, „klepátka na dveře“.

Keitel poslouchal tak usilovně, že mu dokonce i jeho důstojničtí kolegové pro jeho patolízalskou poslušnost „vůdci“ posměšně přezdívali „Lo-kajtl“. „Nejnesnesitelnější je Keitelovo slaboduché řečnění, ” poznamenal si Halder nelichotivě do deníku.

Začal již s označením akce. Německá letní ofenzíva měla být nejprve provedena pod krycím názvem operace „Fall Siegfried“. Jako první žádal Hitler přejmenování. Siegfried z německé ságy byl sice hrdina zcela podle nacistického gusta: velký, světlovlasý, modrooký. Ale zdánlivě nezranitelný zabíječ draků byl v germánské sáze zabit temným Hagenem zezadu. To nebyl konec, jaký si Hitler představoval pro svůj velký rozhodující úder na východě. „Vůdce měl po dosavadním průběhu ,Plánu Barbarossa’ hrdinů z německé historie beztak dost. Po ,Barbarossovi’ se Hitler již zdráhal spojovat velká jména z německých pověstí a dějin s rizikem vojenských operací,“ popisuje zástupce náčelníka štábu wehrmachtu, Walter Warlimont, odmítání svého nejvyššího představeného. A protože „největší vojevůdce všech dob“ byl pověrčivý, uchýlil se opět k pojmenování po barvách, které mu v dosavadním průběhu války přinášelo tak velké úspěchy. Hrátky s barvami začaly s operací proti Polsku, „Fall Weiß”, která zahájila fázi německých „bleskových válek“. „Fall Gelb“, tak byla nazvána úspěšná ofenzíva na západě, „Fall Rot“ označoval definitivní úspěch ve Francii. Nyní měla barva přinést štěstí i na východní frontě. Plánovaná letní ofenzíva v jižním Rusku tak dostala název „Fall Blau“.

V Rozkazu číslo 41 stálo: Úkolem armádní skupiny Jih je dosáhnout města a „dostat je alespoň pod dostřel našeho těžkého dělostřelectva, aby nemohlo být nadále využíváno jako zbrojní centrum a dopravní křižovatka“. Dobytí města tedy Hitler na počátku operace „Fall Blau“ za nutné nepokládal.

Přístavní město na Krymu bylo pokládáno za nejsilnější pevnost na světě.

Reichenau byl kariérista a všechno možné, jen ne sympatický muž - tvrdilo se o něm, že je bezohledný dokonce i nad obvyklé normy.

„Bolševický voják ztratil jakýkoli nárok na zacházení podle pravidel vojenské cti a ženevské konvence,“ zněl bojový Rozkaz číslo 14, který vydalo vrchní velitelství pozemní armády (OKH) 29. října. Tento rozkaz otvíral doširoka dveře vraždění - například válečných zajatců.

Pachatelé z einsatzgruppe byli bývalí příslušníci gestapa, kriminální policie, zbraní SS a bezpečnostní policie - Sicherheitsdienstu (SD) SS. Muž, který toto masové vraždění organizoval se smrtící dokonalostí, byl SS-oberguppen-führer Reinhard Heydrich. Náčelník Hlavního říšského bezpečnostního úřadu uzavřel s wehrmachtem „dohodu mezi pozemním vojskem a SS”, která zaručovala, že einsatzgruppe budou moci plnit úkoly „na vlastní odpovědnost“. Heydrich si zabezpečil pro svůj vyhlazovací úkol naprosto volné ruce. Pro nejvyšší armádní velení dohoda naopak znamenala, že se zbavilo jakékoli odpovědnosti za události, které se měly odehrávat v týlu fronty: mnohonásobnou vraždu na ruském obyvatelstvu.

Avšak u většiny generálů byla poslušnost silnější než odvaha. Ulrich von Hassel, diplomat a člen protihitlerovské opozice, nazval Haldera a von Brauchitsche „beznadějnými feldvébly“, kteří pomáhali přenést „ódium vraždění a žhářství z SS, jimž bylo dosud přičítáno, na armádu“.

Franz Kohler, radista divize, chtěl osobně zjistit, co se v blízkém lese děje. Když přišel ke střelnici místních kasáren, nemohl uvěřit vlastním očím: „Stála tam řada lidí, kteří dělali hromadně kotrmelce. Co to má znamenat, pomyslel jsem si. Přišel jsem blíž a uviděl jsem, že je střílejí. Všichni padali do jámy.“ Byla u toho část zvláštního komanda 4a, oddíl zbraní SS a ukrajinská milice, které vraždily několik set židovských mužů a žen. Kohler viděl strašlivé věci: „Byl tam starší muž a dvě ženy, určitě to byly jeho dcery, to byla poslední trojice. Muž vzal ženy za ruce, poté k nim přistoupil esesák a zastřelil je z pistole ranou do týlu.“ Když se Franz Kohler otřesen ptal, co se stane s dětmi těch lidí, odpověděl mu jeden ze střelců: „To se nás netýká. My střílíme jen od čtrnácti po dědečky. Děti nejsou naše věc.“ Teprve o několik dní později se vojáci 295. divize dozvěděli, co se s dětmi z městečka Belaja Cerkov stalo. SS je zavřely - v budově na okraji města - bez vody, bez chleba. Za týden odvezla nákladní auta první chlapce a dívky - k zastřelení. Zůstalo asi devadesát dětí. Vegetovaly zde v žalostných podmínkách, střežené ukrajinskou milicí. Sténání a pláč zavřených dětí bylo slyšet v širokém okolí. Brzy se začalo o situaci dětí mluvit mezi vojáky, kteří zde byli dislokováni. Odpoledne 20. srpna seděl katolický vojenský kněz Ernst Tewes a jeho evangelický kolega Gerhard Wilczek v důstojnické jídelně u oběda, když jeden zcela zděšený poddůstojník informoval oba duchovní o osudu židovských dětí a prosil je, aby zjednali nápravu. Duchovní se do domku vypravili a katolický divizní farář poslal služebním postupem zprávu: „Ve dvou místnostech jsme našli asi devadesát (…) dětí ve věku od několika měsíců do pěti, šesti či sedmi let. (…) Obě místnosti, kde se děti nacházely, byly ve velmi špinavém stavu. Děti ležely nebo seděly na podlaze, která byla pokryta jejich výkaly. Mouchy seděly zčásti jen polooblečeným dětem na nohou a na podbřišku. Některé větší děti (dvou-, tří-, čtyřleté) škrábaly omítku ze stěny a jedly ji. Vzduch byl naplněn strašlivým puchem a malé děti, zejména ty, které byly jen několik měsíců staré, neustále plakaly a sténaly.“ Dále se duchovní dozvěděli, že jde o děti zastřelených Židů a Židovek a že nyní také čekají na to, až budou zastřeleny. První důstojník generálního štábu, generálporučík Helmuth Groscurth, zděšený skutečností, že mají být zastřeleny děti, se chopil iniciativy. Neprodleně se obrátil na svého nadřízeného, polního maršála von Reichenaua. Polní velitel, do jehož kompetence lokalita spadala, už předtím vyhlásil, že „vyhubení židovských žen a dětí pokládá za naléhavě potřebné, bez ohledu na formu, jíž bude provedeno“. Groscurthova naděje, že se děti nakonec přece jen podaří zachránit, se ukázala jako lichá. Reichenau Gros-curthovi odpověděl a nařídil: „V zásadě jsem rozhodl, že jednou započatá akce se musí vhodným způsobem dokon čit.“ A poté se německý polní maršál zle obořil na podřízeného, jenž napsal, že „tato opatření proti ženám a dětem“ se v ničem neliší od „zvěrstev protivníka“, s nimiž se „vojáci neustále seznamují“: „Musím toto konstatování označit za nesprávné a v nejvyšší míře za nepatřičné a neúčelné. Je navíc v otevřeném dopise, který projde mnoha rukama. Taková zpráva neměla být raději vůbec napsána.“ Tolik k morálce polního maršála von Reichenaua. Vrchní velitel 6. armády zavraždění židovských dětí schválil a nařídil.

..v nechvalně proslulém rozkazu z 10. října 1941 prohlásil: „Voják ve východním prostoru není jen bojovníkem podle pravidel válečného umění, ale je též nositelem neúprosné národní ideje a mstitelem za všechny bestiality, spáchané na německém národu a spřízněných národech. Proto musí mít voják plné pochopení pro nezbytnost tvrdé, ale nezbytné odplaty na židovských pod-lidech.“..

Armáda se tak stávala spolupachatelkou při vraždění nevinných civilistů a porušování všech dosavadních pravidel válečného řemesla.

Při dalším pochodu na Stalingrad již ke srovnatelným excesům nedocházelo. Příčiny snad můžeme hledat v Paulusově postoji, neboť ten Reichenauův rozkaz z 10. října 1941..

Svlečení Židé byli odváděni do rokle, která měla rozměry zhruba 150 metrů na délku, 30 metrů na šířku a byla dobrých 15 metrů hluboká. K rokli vedly dva či tři úzké vstupy, jimiž byli Židé vpouštěni dolů. Když přišli na kraj rokle, chopili se jich příslušníci schutzpolizei a položili je na zastřelené Židy. Všechno to šlo velice rychle. Mrtvoly byly doslova naskládány do vrstev. Jakmile si tam Žid lehl, přišel střelec od schutzpolizei s automatickou pistolí a střelil ležícího do týla. Židé, kteří přišli do rokle, byli tak ochromeni krutým pohledem, který se jím naskýtal, že nebyli schopni jakéhokoli odporu. Stávalo se prý dokonce, že si sami lehali do řady a čekali, až přijde smrtící výstřel. Střílení zde prováděli jen dva střelci. Jeden se činil na jednom a druhý na druhém konci rokle. Viděl jsem, jak střelci stojí na mrtvolách, které předtím postupně zastřelili. Jakmile byl nějaký Žid mrtvý, stoupl si střelec na těla zastřelených k dalšímu již ležícímu Židovi a zastřelil ho. Šlo to jak na běžícím pásu, stejně pro muže, ženy i děti. Děti byly ponechány u svých matek a zastřeleny spolu s nimi. Fritz Höfer, řidič zvláštního komanda 4a, ve výpovědi o masakru v rokli Babij Jar před soudem..

Průměrný tank spotřeboval v každém případě 85 litrů na 100 kilometrů.

..s výjimkou slunečnicových semínek, „ruské čokolády“.

Žízeň je zlá, horší než stesk po domově.“..

„Ležel jsem lehce zraněný v jednom sklepě,“ popisuje Hubert Kremser jednu takovou situaci. „Vedle mě stála žena ze Stalingradu s dítětem a přikládala mému těžce zraněnému kamarádovi obvaz. Protože jsem uměl dobře rusky, zeptal jsem se jí, proč to dělá. Řekla mi: Třeba právě jeho matka obvazuje mého syna.“..

A naopak i obyvatelé Stalingradu, kteří prožívali počáteční fázi bojů ve městě, udělali pozitivní zkušenosti: „Nedaleko od nás byla dislokovaná německá jednotka,“ vzpomíná si Klavdija Šipovalovová. „Každý den k nám odtamtud přišel mladý, rusovlasý voják a přinesl nám bochník chleba. Každý den!“ Někteří začali chápat, že zkreslený obraz, který sovětská propaganda o Němcích šířila, nemusí být vždy pravda.

„Frontoví velitelé chtěli, aby lidé zůstali ve Stalingradu. Vojáci by pak věděli, za co bojují. Nechali nás úmyslně v ohni bitvy, aby naše armáda déle vydržela,“ to byl názor nejen Anny Soldatovové. „Lidské bytosti nezajímají nikoho,“ usoudil Nikolaj Gončarov, tehdy ještě chlapec. „Ani my jsme nebyli ničím jiným než potravou pro děla.“..

Velitel sovětské 64. střelecké divize si dal nejprve vojáky nastoupit a držel k nim plamennou řeč, v níž tepal zbabělost a zradu. Poté své vojáky hlasitě odpočítal a každého desátého zastřelil - zaručeně pravdivá historka. Podle neoficiálních odhadů bylo během bitvy u Stalingradu na základě oficiálních rozsudků válečných nebo stanných soudů zastřeleno více než 13 000 sovětských vojáků. Útěk, sebezmrzačení, dezerce, zbabělost před nepřítelem - obžaloba v různé podobě vrcholila vždy hlavním obviněním: vlastizradou.

Sovětské vedení se při tom dovolávalo otce říjnové revoluce a citovalo Leninova slova: „Každý, kdo Rudou armádu jakýmkoli myslitelným způsobem nepodporuje a nesnaží se podpořit její pořádek a kázeň, je zrádce a musí být bez milosti zabit.“..

Optimismus německých vojáků byl patrný z dopisů, které posílali domů. Nadporučík Johann Ni-kolaus von Hollen psal 12. září své „milé Christě“: „Co jsme zažili v posledních dnech, překonává všechno! Za jeden jediný den jsme zničili 65 nepřátelských tanků. Jsem hrdý na to, že jen se svými dvěma těžkými děly jsme jich odstřelili osm a čtyři jsme těžce poškodili. Ani si nedovedeš představit, jak to bylo nádherné. Na tyto dojmy z boje do konce života nezapomenu!“..

Jejich velitel vydal bojové heslo: „Za Volhou pro nás není země.“..

8:00 hod.: Nádraží v rukou protivníka. 8:40 hod.: Nádraží je v našich rukou. 9:40 hod.: Protivník se opět zmocnil nádraží. 10:40 hod.: Protivník dosáhl Puškinovy ulice, 600 metrů od bojového stanoviště armády. 11:00 hod.: 2 pěší pluky postupují za podpory 30 tanků proti sídlišti Techniků. 13:20 hod.: Nádraží je naše.“..

„Symbolická budova“: siluetu obilného sila na kraji města si generál Paulus vybral jako emblém pro pamětní medaili „Za Stalingrad“ - po vítězné bitvě.

Postavení wehrmachtu a Rudé armády byla již stejně tak těsně u sebe, že se bezmála dotýkala. „Vzdálenost od Němců nanejvýš 50 metrů,“ zněl pokyn Čujkova vojákům. Čím blíže k sobě frontové linie ležely, tím bezmocnější byla německá luftwaffe, tím obtížnější bylo použití dělostřelectva.

Rovněž Sověti sázeli především na ruční granáty tvaru vajíčka vzor F 1, jimž říkali něžně „Feňuša“. „Během celého postupu od Volhy do Berlína nespotřebovala naše armáda tolik ručních granátů jako ve Stalingradu,“ počítal později generál Čujkov.

Jak bylo toto spojení udržováno - i to se stalo námětem skutečných legend. Renomovaný sovětský vojenský historik Vladimír Karpov například popisuje, jak jeden svobodník dostal za úkol spravit přerušené telefonní vedení: „Za těžké palby lezl podél drátu, dokud nenašel místo, kde byl vodič přerušen zásahem střepiny granátu. Ve stejnou chvíli ho zasáhla smrtící kulka, ale měl ještě tolik síly, že oba konce drátu sevřel zuby k sobě. Hned nato zemřel, s drátem sevřeným mezi zuby. Telefonní spojení bylo obnoveno.“..

„Vstup do města zakázán! Zvědavci ohrožují život svůj i svých kamarádů.“ Tato výstraha stála na cedulích okolo Stalingradu. Lépe by se sem hodil citát italského básníka Danta Alighieriho. V jeho „Božské komedii“, jež vznikla ve 13. století, stojí nad vstupem do pekla nápis: „Kdo vcházíš, zanech všech nadějí.“..

V takových situacích nebyl „vůdce“ přístupný žádným argumentům. Když ho Halder upozornil, že Sověti jsou stále s to vyrobit každý měsíc 1 200 tanků, Hitler se na něj rozeřval: „Takový idiotský žvást si vyprošuji!“..

21:00 hod. - Radiové hlášení 37. gardové divize končí slovy: ,Raději za vlast zemřeme, ale nevzdáme se.’“ Ztráty Rudé armády byly v těch dnech obzvlášť vysoké. Během pouhých dvou dnů zemřely tři čtvrtiny vojáků, kteří bojovali v traktorovém závodě.

Tovární komplex „Rudý říjen“ tvořilo deset hal. Devět z nich kontrolovali koncem října Němci. Avšak v hale 4 se zoufale - a účinně - drželi rudoarmějci. Tajemství jejich úspěchu spočívalo v takzvané hale martinské pece: podzemní chodby, které spojovaly haly závodu mezi sebou, umožňovaly rudoarmějcům se v poslední chvíli odpoutat od útočících německých pěšáků a neočekávaně se vynořit v zádech útočníků. Kromě toho mohli obránci díky podzemním chodbám dopravovat od Volhy do továrny zásoby.

„Vojáci, kteří zde byli zastřeleni,“ líčí situaci jeden bojovník od Stalingradu, „byli narovnáni na hromady, jeden přes druhého. Možnost je pohřbít totiž stejně nebyla. A tohle byla dokonce ochrana před ostřelovači.“ Ovšem kdo chtěl přežít, musel být pořádně otrlý. „Tyhle obrázky mám po řád před očima,“ vzpomíná Vincenz Griesemer. „Jak tam ležel kamarád s otevřenýma očima, jako ochrana před kulkami, a my se mu museli celé dny dívat do otevřených očí.“..

„Ani vám nedovedu popsat, jak ti psi Stalingrad brání,“ konstatoval v dopise domů prostý voják 389. pěší divize. Jedním z těchto obrán- ců, kteří se ve svém obětavém boji neohlíželi na vlastní zdraví, byl Michajl Panikako, námořník, který bojoval ve 193. střelecké divizi. Když už neměl žádné protitankové granáty, vyrobil si Panikako z lahví a benzínu dva „Molo-tovovy koktejly“. Hadr posloužil jako knot a provizorní roznětka. Když německá kulka jednu láhev předčasně zapálila, přeskočil oheň rychle na námořníkovu uniformu. Voják se vrhl jako živá pochodeň s druhou láhví na německý tank a zapálil ho. Útočník byl vyřazen, obránce mrtvý.

Z mnoha dopisů, pokud se dochovaly, zaznívala pro takovou obětavost a nasazení morální podpora: „Jsem moc šťastná, že tak dobře bojuješ. Bojuj do poslední kapky krve a nenech se zajmout, protože zajatecký tábor je horší než smrt.“ Co napsala žena poručíka 384. dělostřeleckého pluku svému muži, zní sice, jako by to zformuloval nějaký propagandis-ta. Ale tento dopis, stejně jako řada dalších podobného obsahu, jen v podstatě odrážel všeobecnou náladu, jaká mezi obránci Stalingradu převládala.

Ve skutečnosti produkoval sovětský zbrojní průmysl ve druhé polovině roku 1942 každý měsíc průměrně 2 200 tanků - oproti prvnímu pololetí to byl nárůst o dvacet procent. Více než polovina tanků, které mohla Rudá armáda nabídnout, měla být přitom použita v „Operaci Uran“. Ještě zřetelnější byl nárůst u produkce letadel: z 10 000 strojů v prvním pololetí na 15 000 ve druhém.

V samotném městě měly nepřítele vyčerpávat raketomety namontované na nákladních autech. Pohyblivé minomety s 16 hlavněmi opouštěly svá bezpečná postavení jen na chvilku, vypálily smrtonosný náklad a hned se zase vracely do úkrytu. Rusové nazvali tuto zbraň něžně „Kaťuša“ podle dívky, která slíbila svému snoubenci, když odešel do války bránit vlast, věčnou věrnost. Němci říkali bateriím minometů „Stalinovy varhany“ - jednak kvůli hluku, jednal kvůli rozměrům raket, které při délce půldruhého metru připomínaly píšťaly varhan. Kaťuša nebo Stalinovy varhany - pustošivý byl nejen výbušný účinek zbraně. Enormní bylo především psychologické působení. Pekelný hluk vyluzovaný 130milimetrovými raketami připomínal letecký útok. Zejména nováčci na frontě nebyli při jejich ohlušujícím rámusu schopni pohybu. A dlouhodobý účinek kaťuší vyčerpal každého protivníka.

Když už nebyly k mání ani papírové čepice, ani obvazy, oficiální příručka wehrmachtu doporučovala: „V boji s nepohodou ruské zimy rozhoduje v konečné instanci vnitřní postoj.“..

Přesně tam hledali někteří spásu: „válenky“, ruské vysoké plstěné boty byly pro mnohého mrznoucího pěšáka synony- mem blaženosti. „Zní to možná krutě: Rusům padlým v první linii jsme zuli válenky a vyměnili za naše. Mnoho z nás mělo ruské válenky. Moc to pomáhalo,“ popisuje Schönbeck sebezáchovné akce mrznoucích vojáků. „A kdo někde ukořistil ruský kožíšek, ten byl v sedmém nebi.“..

„Se svými koženými jezdeckými botami jsem se rychle rozloučil,“ přiznává kapitán Dengler. „Místo toho jsem si nazul plstěné boty po jednom ruském padlém.

„Když náš Opel Blitz stál v noci na mrazu, ráno pak nenaskočil. Párkrát udělal „vrrm, vrrm“ - a potom se vybila baterie.“ Stejné zkušenosti jako Martin Wunderlich udělalo v prvních zimních dnech na Donu i na Volze mnoho ně- meckých jednotek.

„Tři svíce v jedné řadě, to znamenalo v sudých dnech: To je naše linie, sem můžete shazovat. A v lichých dnech jsme pak zakládali trojúhelníky.“ Ale netrvalo dlouho a Rudá armáda se naučila podobnými značkami uvádět německé piloty v omyl.

Zhruba dvacet pět procent dodávek tvořily pohonné hmoty, bez nichž by nebylo možné udržet letecký most v chodu. Pohonné hmoty pro stíhače, kteří doprovázeli transportní letadla, pohonné hmoty pro návrat letadel za německé linie. Navíc bylo posíláno i nesmyslné zboží. Jednou to bylo šest tun bonbónů. Jindy tuny sladkostí - k Vánocům to bylo určitě míněno dobře, ale dobře myslet a správně udělat, to bývají často dvě docela rozdílné věci.

Generálplukovník Paulus vyprávěl, jak „snad asi jako vtip“ bylo posláno několik balíků s kondomy. Kdo se nad takovými zásilkami usmíval, toho smích při neustále se zhoršující situaci v kotli brzy přešel.

Pouze ve dvou dnech bylo do kotle dopraveno více než 300 tun: 7. prosince 362 tun a 20. prosince rovněž 362 tun. To byl absolutní rekord.

„Většina masa na koňské hlavě byla na čelistích a okolo očí bylo vždycky trochu tuku“ - nejen pro Vincenze Griesemera platilo: hlad ho naučil.

„Ve zbrojovce ,Rudý říjen’ objevili vojáci velkou vanu. Protože olej chutnal nasládle, udělali si v nouzi směs z trávy a oleje a z ní vyrobili jakési bonbóny.“ Kdo to snědl, utišil sice na chvilku nejhorší hlad, ale následky byly děsivé. „Všichni dostali průjem a hrozně onemocněli. Chirurgové, kteří později ohledávali oběti, zjistili, že mají úplně slepená, černá střeva.“ Ale to nejhorší je teprve čekalo. Hlad hnal některé tak daleko, že se nakonec ve stalingradském kotli vyskytly i případy kanibalismu. „Když jsme byli dislokováni na okraji Stalingradu, upozornili mě mí lidé, že nedaleko padl jeden dobře živený pokladník,“ vzpomínal kapitán Dengler na nejtemnější hodiny ve stalingradském kotli. „Vojáci ho rozřízli a snědli srdce a plíce. Jímal mě z toho děs.

..ještě jedna rada, kterou hladovějící a mrznoucí muži mohli pociťovat leda jako výsměch: „Ještě jednodušší to je, když je nablízku právě zabito nějaké zvíře (kůň, kráva). Omrzlou nohu pak vložíme do teplého masa a krve zvířete, aby roztála. Velké zvířecí tělo má značný tepelný potenciál, který je třeba využít.“ Co si asi mohli pěšáci při četbě podobných rad myslet poté, co dávno snědli vychladlé zdechliny koní, vyhrabali zmrzlé zvířecí mrtvoly a vyvařili oškrábané zbytky kostí, aby si připravili řídkou vodnatou polévku s údajnými živinami?

Že počet obětí chladu s omrzlými končetinami stále více narůstal, to byl v neposlední řadě důsledek špatného vybavení nevhodnými botami. Dokonce i zimní obuv vyvinutá armádou speciálně pro zimní použití se ukázala jako katastrofální blamáž. Boty sice měly v oblasti lýtek hřejivou plsť, ale podrážka byla už zase z kůže. Jakmile byly boty jednou mokré, což v zimě netrvalo nijak dlouho, nebyla už žádná možnost je přes noc vysušit. Další ráno museli vojáci s mokrými holínkami zase do zimy - a to mělo nutně za následek omrzliny.

„Přikládejte obklady s mastí a pak počkejte, až se zdravé maso oddělí od odumřelého,“ popisoval vrchní lékař Dietz první pomoc. Jak zima postupovala, využívali němečtí lékaři čím dál více ruských zkušeností z léčby symptomů omrznutí. „Nejlepší, co se dalo udělat: nohu nepřikrývat, ale nechat schnout odkrytou. Sice to strašně smrdí, ale mrtvé maso pak pomalu odpadne.“..

„Všichni jsme byli strašně vyčerpaní, du ševně, nervově i tělesně na konci svých sil. Někteří pak vběhli přímo do palby nebo se někde schoulili a ve spánku zmrzli. Smrt chladem byla totiž jedním z nejlepších druhů smrti, jaký existoval,“ byl přesvědčen Hubert Kremser.

„Sterilita byla pochopitelně relativní. Neměli jsme krev, ale jen umělou krevní tekutinu. Ze začátku ještě byly obvazy, později jsme brali mrtvým košile a trhali je na pásy, abychom měli čím rány obvázat.“ V konečné fázi museli léka ři pro nedostatek sádry fixovat zlomené kosti pásy papíru.

Opakovaně se stávalo, že na uniformách raněných ulpěly kapky fosforu. V ledovém chladu nebyly celkem nebezpečné. Ale když teplota v uzavřených místnostech stoupla, fosfor se sám vznítil - a najednou byl člověk v plamenech.

..toho příslušníci polního četnictva, kteří udržovali na letišti pořádek, okamžitě vrátili. „Psi na řetězu“ - takto, kvůli dlouhým řetězům na nichž visela kovová destička s nápisem „polní policie“, pojmenovali zranění bezpečnostní službu.

„Převáželi jsme raněné s průstřelem břicha, kterým zacpali ránu novinovým papírem, aby jim nevypadly vnitřnosti.“..

„Bylo to, jako bychom se podruhé narodili.“ To, co pro žíval Hubert Kremser, zažil každý, kdo měl to štěstí, že dostal některé ze vzácných míst ve stroji. „Najednou jsme byli zase tady.“ Walter Loos přiznává: „Rozvzlykal jsem se jako děcko. Plakal jsem štěstím, protože to byl nepopsatelný pocit.“ A důstojník luftwaffe Max Plakolb, který dostal místo v letadle 9. ledna, slaví od té doby toto datum jako „druhé narozeniny“.

„Šuškalo se, že je na cestě obrovská armáda, aby nás osvobodila. Potom že máme dostat tři měsíce dovolené ve Francii,“ doufal dr. Baschnegger, aniž by tomu ve skutečnosti dokázal věřit. „Rozum sice říkal, že to není možné, ale iluze nás držela při životě.“..

„Rádio jsme neměli, vysílání jsme neslyšeli. Taky jsme nezpívali, to snad leda důstojníci,“ popisovali Vánoce prostí pěšáci. Zůstali alespoň ušetřeni toho, co si museli vyslechnout ti, kteří rozhlasový přijímač měli: projevu ministra propagandy. Joseph Goebbels vykládal cynicky o „německých Vánocích“, jak je mohou slavit vojáci v kotli - „s vědomím povinnosti a skromně“. „Moje lidi to tak naštvalo, že vzali sekyru a vojenský přijímač rozsekali. Ty Goebbelsovy lži už nikdo nesnesl,“ vzpomíná kapitán Dengler na vztek vojáků, kterým muselo být v tu chvíli očividně jasné, že je nacistické vedení zradilo a prodalo.

Možná to byla nejistota ohledně osudu, jaký jim v sovětském zajetí hrozil. U mnoha to byla snad především typicky německá ctnost, jíž nacisté dovedli s perfidní dokonalostí využít: smyslu pro povinnost. Nenecháme přece kamarády zbabělým útěkem na holičkách, abychom se sami dostali do bezpečí. Hodnocení, k němuž dospěl nadporučík Zank u své jednotky, může platit pro mnoho dalších: „Cítili jsme se vzájemně tak spojeni a odkázáni jeden na druhého, že nikoho ani nenapadlo zmizet a opustit nás.“..

Jsme opotřebovaní bojem a zahořklí. Kdyby nás mohly vidět naše rodiny, zděsily by se.“..

Mnoho rodin doma už nemělo nikdy spatřit své syny, otce a bratry. Zprávy o jejich smrti dostávaly s patetickými formulacemi: „Pro mrtvého hrdinu se nesluší plakat a na říkat. Daleko raději chce, abyste na něj vzpomínali se smutkem, leč s hrdostí. Padl jako statečný voják v první linii střelami pěchoty. Byl ihned mrtvý a neměl žádné bolesti. Tvář mrtvého hrdiny není nijak zkřivena, má naopak spokojený, ba přímo šťastný výraz. Předali jsme ho s několika kamarády z roty zemi, o niž bojoval a jež je díky jeho krvi posvátná a nyní i německá. Na hrobu hrdiny spočívá ocelová přílba a velký dřevěný kříž ve tvaru železného kříže nese nyní hrdě jeho jméno.“ Obvykle to byla lež - a stejně to nemohlo utěšit ženy, které se tak dozvěděly o smrti svého muže, matky, které oplakávaly ztrátu syna, či děti, které byly náhle bez otce. Tu a tam některý dopis vypustil předepsané nacistické formulace a obsahoval osobní slova jako: „Zdravím s upřímnou účastí opravdu od srdce.“ Někteří nadřízení si dali ještě tu práci a dali vyfotografovat místo, kde padlý voják našel místo posledního odpo činku, aby pozůstalým doma poslal poslední vzpomínku.

„Ve Stalingradu můj občanský svět dočista shořel. Morálka to inferno nepřežila,“ zněla chmurná bilance kapitána Denglera po Stalingradu.

„Pokračující bubnová palba. Nemůžeme opětovat,“ telegrafovala 6. armáda hlavnímu stanu armádní skupiny Don. Hitlerem požadovaný odpor „do posledního náboje“ nabyl tragicky nového významu - poslední náboj už byl dávno vystřelen.

„Bojovníci ve Stalingradu museli vytrvat na svých pozicích, žádal to zákon, zákon cti a vedení války. Zákon jim také přikazoval zemřít, aby rasa mohla dál vítězit a žít…“ Velitel severního kotle generál Strecker podrážděně odpověděl: „Předčasné pohřební řeči jsou nežádoucí.“..

„Padlého mu dělat nebudu“: Místo aby spáchal sebevraždu, jak si Hitler přál, dal polní maršál Paulus přednost zajetí.

Byl-li útok wehrmachtu v zimě 1941/42 před Moskvou zastaven, musel nyní u Stalingradu akceptovat svou první velkou porážku. Moskva 1941/ 1942 znamenala konec začátku, Stalingrad 1942/1943 začátek konce.

Šance na přežití závisely rovněž ve velké míře na hodnosti. 95 procent prostých vojáků a poddůstojníků Stalin- grad a jeho následky nepřežilo. Během bojů nebo v zajetí zemřela i polovina důstojníků. Ale z nejvyšších důstojnických hodností se vrátilo 95 procent bez újmy domů. Z dvaceti čtyř generálů zemřel v zajetí jen jediný. Také řízný velitel 76. pěší divize, jenž v kotli označoval za „čubčího syna“ každého, kdo se nechtěl nechat převálcovat sovětskými tanky, patřil k těm několika málo, kdo přežili boje i zajetí. Byl jedním z 6000 mužů, kteří se o léta později vrátili do Německa. 6 000 z 350 000…..

<2020>