Václav Miko

Česko-romský publicista.

České milenky nacistů [77]

Ženská prohnanost je stejná jako ta mužská, ovšem přeci jen je hodno se ženské nenávisti vyvarovat. Ženy totiž disponují vytrvalostí, která tu mužskou zdaleka předčí.

Když říšský ministr Albert Speer navštívil v Praze Reinharda Heydricha, vyčítal zastupujícímu říšskému protektorovi, že jezdí v autě bez ochranky. Heydrich mu tehdy s úsměvem odpověděl: "Češi nezabíjejí. Češi udávají."

..pokud si navlékl černou uniformu SS, kterou navrhl dodnes věhlasný módní návrhář Hugo Boss,..

Argentinský prezident Juan Perón byl totiž znám svou náklonností k nacistům, a proto jim po válce nabídl, že jsou v jeho zemi takřka vítáni. Mělo to ovšem také jiné pozadí. Nacisté do země přiváželi jak zlato, tak i technologické znalosti, kterými Němci v té době mnohé předčili.

V jistých obdobích byl Wiesenthal docela bezmocný a upadal v beznaděj. Nejednou byl nucen pro nedostatek peněz se lovu konkrétních nacistů vzdát.

..ovšem řada zjištění, která při pátrání vyplouvala na povrch, agenty značně mátla. Například když se dopátrali k jeho údajnému bydlišti, nemohli uvěřit tomu, že by SS-Obersturmbannführer Eichmann, architekt holocaustu, žil v takové chatrči, která dokonce není napojená na elektrickou síť. Po několika dnech agenti Mosadu začali mít stále silnější pocit, že sledují zcela jiného muže a že Eichmann je někde docela jinde.

Něco málo o K. H. Frankovi – narodil se 24. ledna 1898 v Karlových Varech ve Školní ulici v domě, jenž nesl název Haus Toronto, do rodiny učitele obecné školy Jindřicha Franka a Pavly Frankové, roz. Eberhardt. Měl dva bratry a dvě sestry. V dětství byl Karl zraněn kamenem do oka, v důsledku čehož později během deseti let na oko zcela oslepl. Proto se ve dvaceti letech musel podrobit operaci, při které mu oko bylo vyjmuto a nahrazeno umělým.

Po třech týdnech byl soudem vyhlášen rozsudek a K. H. Frankovi sděleno, že byl odsouzen k trestu smrti. Následující den byl na dvoře pankrácké věznice veřejně popraven. Případ byl ovšem z národního vnímání tak senzitivní, že pečlivá obhajoba tak výrazného nepřítele Reslerovi zlomila vaz. Po tomto líčení byl zanedlouho vyloučen z Advokátní komory. Tímto rozhodnutím byl vlastně jeden z nejlepších právníků ponechán svému osudu bez možnosti dále vykonávat své povolání.

Zrádce se zapamatuje vždy snadněji než hrdina.

Pokud se člověk rozežere, pak se málokdy nasytí,..

Je vhodné zmínit, že Moravcovou první manželkou byla Ruska, Helena Grigorijevna Beková, která stejně jako jeho obě nadcházející ženy když s ním ulehla, byla ještě nezletilá. Beková byla s Moravcem v jiném stavu již v 17 letech.

..mocní často inklinovali k sexuálním výstřednostem.

Kdo byl vlastně Emanuel Moravec? Narodil se 17. dubna 1893 a jeho kariérní začátky se formovaly již ve vojenském prostředí. Kvůli své nenávisti k duchovnímu řádu opustil římskokatolickou církev, ve které byl se vší pečlivostí vychováván.

Adina Mandlová se narodila 16. června 1910 v Mladé Boleslavi do rodiny střední vrstvy. Její otec Jan Mandl byl inspektor státních drah a svou jedinou dceru na rozdíl od dalších třech synů velmi rozmazloval, což její bratři nesli dosti nelibě. Dva syny měl totiž z prvního manželství, takže Adina měla jen jednoho vlastního bratra Jiřího, kterého neměla ovšem tak v oblibě jako ty nevlastní, zejména nejstaršího Karla. V roce 1914 otec dceři zakoupil nový klavír, aby jí dodal osobitého bohatství, častým důvodem výuky hře na klavír v té době byla samozřejmě i prestiž. Sám byl skvělým pianistou, takže jeho láska k hudbě byla určitým osobním předáním a pro svou milovanou dceru dokonce plánoval studium ve Švýcarsku.

Více se však mladičká, zatím šestnáctiletá Češka ve městě lásky, jak byla často Paříž označována, s chutí věnovala nočnímu životu. Na penzionátu chodila s mladým Francouzem a netrvalo dlouho a po pár měsících musela podstoupit svůj první potrat z několika dalších, které ji v jejím životě ještě čekaly. Ve svých pamětech Mandlová barvitě popisuje, jak se jí podařilo před matkou a správou penzionátu takový průšvih utajit.

Adina velmi ráda hrávala tenis, a to natolik dobře, že ji v roce 1932 předseda tenisového klubu LTC Mladá Boleslav přiřadil jako spoluhráčku k jednomu prominentnímu páru, který nedaleko trávil dovolenou. Právě tato dvojice doporučila Adinu pro její fotogeničnost jednomu kameramanovi, který zanedlouho mladou krásku spojil s producentem právě chystaného filmu "Děvčátko, neříkej ne!", kde dostala nepatrnou roličku. Film však neměl žádný úspěch, a byla tak donucena se věnovat modelingu, působila ve známém módním salónu Rosenbaum a v modelovém domě Hany Podolské. Domů se příliš nevracela, rodné město ambiciózní krásce nenabízelo nic zajímavého, ze všeho nejvíce nyní toužila po herecké kariéře, a tak zůstala v Praze.

Haasovi nebyla rozhodně věrná, již po třech letech vztahu s Haasem současně navázala milenecký vztah se zámožným židovským továrníkem Maxem Oberlánderem, který byl ke své milence nesmírně štědrý. Sama Mandlová se nijak neostýchá ve svých pamětech uvádět, že jí vyhovoval jak fyzicky, tak i duševně. Měla u něho velmi honosný a okázalý život; nejenže měla k dispozici celý personál domu, ale také měla svého komorníka. Právě v tomto mileneckém vztahu se poznala s řadou významných uměleckých osobností, mimo jiné například s Marlene Dietrichovou.

Možná proto se Adina vedoucímu filmového referátu v oddělení kulturněpolitických záležitostí Úřadu říšského protektora všemožně věnovala. Dokonce natolik snaživě, že ho pozvala jednoho večera do svého bytu, kde spolu měli milostný poměr. Sama ve svých pamětech vysvětlovala celou záležitost takto: "Jedna noc, bezvýznamná sexuální zkušenost, o níž jsem se domnívala, že může Fredovi prospět a já mu tím oplatím, co pro mne kdy v životě udělal."

V roce 1942 se Adina u Miloše Havla v jeho prestižní vile na Barrandově seznámila s dalším mužem – Fritzem Oehmkem, který byl vládním radou úřadu státního ministerstva pro Čechy a Moravu a mimo jiné divadelním referentem kulturního oddělení Úřadu říšského protektora. S ním údajně intimní styk neměla, stále tvrdila, že pouze vyhověla jeho nenormálním sklonům pasivního masochismu a že mu pokaždé napráskala, což ji jako Češce dělalo zvlášť dobře, když může nacistovi naložit co proto.

A tak po častých eskapádách jí do života tentokrát přišel malíř Zdeněk Tůma, se kterým poprvé vstoupila do manželského vztahu. Tůma byl kostýmní výtvarník a scénograf. Působil také ve Francii, Itálii a v Německu. Do Adiny byl bezhlavě zamilovaný, a přestože mu údajně sama pověděla vše o své minulosti, vzal si ji v květnu 1943 za manželku. Ona sama přitom později uvedla, že ho nemilovala, ale po čase ho začala mít hodně ráda. Tůma byl údajně psychicky slabší povahy a těžce se vyrovnával s řadou problémů souvisejících s Adinou minulostí. Na konci roku 1944 nedokázal snést její nespoutaný životní styl; nadále si užívala s milenci a nakonec navázala vážnou známost s hercem Vladimírem Šmeralem. Náruživá herečka měla také řadu mileneckých vztahů se svými kolegy, například s herci Svatoplukem Benešem či Miroslavem Homolou. A tak když jednoho rána ukončila jeden z častých bujarých večírků, našla svého muže mrtvého. Po ročním nevydařeném a naprosto nesourodém manželství malíř spáchal sebevraždu – otrávil se plynem. Tohle Adina nečekala a z dočasných depresí se dostala prací v divadle.

V každém případě nelze Mandlové upřít to, že Šmerala úspěšně doma skrývala a následně mu také zajistila převoz do nemocnice, kde byl údajně hospitalizován pro infekční onemocnění. Tam přečkal do konce války a unikl nacistickému pronásledování.

Jak si herečka vedla v Británii? Účinkovala v řadě filmů, mimo jiné i v seriálu The Saint z roku 1962 po boku slavného Rogera Moora v roli Helgy (zdravotní sestry), tehdy své jméno nepatrně pozměnila na Adlina Mandlová. Pozorný divák by si povšimnul, jak dobře vypadala Mandlová i tehdy ve svých 52 letech. Rozhodně byla natolik obdařena krásou a šarmem, že jí mnohé, i mladší herečky mohly závidět.

Poslední dny jako Jarmila Pearson, což bylo její poslední jméno, dožila na zámku v Dobříši a po několika měsících 16. června zemřela v příbramské nemocnici. Marně byste dnes hledali její hrob, přála si totiž, aby její tělo bylo zpopelněno a ostatky rozprášeny.

Nakonec podezřele krátký vztah s Josefem Kočvárkem alias Joe Knight připomíná ochranu agenta za její služby pro zpravodajskou službu. Sotva se vdala za cizince a získala britský pas, záhy se po emigraci rozvedla.

Její poslední manžel byl Ben Pearson, zcela jistě hodný a něžný, ovšem byl homosexuál, takže nad jejími avantýrami zřejmě bez problému přivíral oči – patrně tak činila i ona. Právě proto jejich manželství vydrželo 37 let. Očividně nebyla schopna žít s jedním "normálním" mužem.

Byla však doživotně vyloučená z řad československých umělců, a proto alespoň společně s manželem objížděla malé vsi, kde hrála loutkové divadlo. Ovšem po anonymním udání byla i tahle maličkost Baarové upřena.

V červnu 1936 herečka navštívila rodinu Goebbelsovu a společně se svou přítelkyní Magdou a ministrem propagandy v jejich domě ve Schwanenwerderu poslouchali rádio, které komentovalo právě probíhající zápas jejího manžela Maxe. Joseph Goebbels si tehdy do deníku zaznamenal: "Čekali jsme na souboj Maxe Schmelinga s Joem Louisem, celý večer jsme byli jako na trní se Schmelingovou ženou. Povídali jsme si, smáli se a bavili. Ve dvanáctém kole Schmeling negra knokautoval. Nádherný dramatický, vzrušující boj. Schmeling bojoval za Německo a zvítězil. Bílý muž nad černým, a bílý byl Němec. Teprve o páté jsem šel spát."

Mezitím se jí do života připletl další muž. Byl to herec František Vnouček, kterého poznala v Bratislavě. Od mládí velmi značně inklinoval k sovětskému umění, a proto také vehementně propagoval levicové názory. Gollová byla tolerantní a zřejmě jeho ideologické názory a postoje snášela. Ovšem jejich vztah spíše narušoval alkohol, kterému o téměř deset let starší partner propadl docela. Herečku čekalo po třech letech děsivé zjištění, že člověk, se kterým sdílela intimní poměr, obratně skrýval své homosexuální sklony. Když se to dozvěděla, vztah okamžitě ukončila.

Zahrála si ještě v několika filmech. V roce 1974 jí byla nabídnuta role tety Fany ve filmu "Drahé tety a já" a v roce 1981 částečně zakončila svou filmovou dráhu ve filmu s příhodným názvem "Konečná stanice".

Lina Heydrichová se začala intenzivně zajímat o Waltera Schellenberga, uhlazeného mladého muže vybraných způsobů, který pracoval v Heydrichově úřadě a o němž se říkalo, že má velké úspěchy u žen. Utěšovala ho v jeho nešťastném manželství, často si s ním někam vyšla a začala s ním prudce flirtovat. Když se Schellenberg jednou pozdě večer vrátil ze schůzky s Linou Heydrichovou domů, čekala tam jeho žena Irena a vchrstla mu do obličeje kyselinu solnou. V roce 1941 bylo manželství rozvedeno.

Huliciusová uváděla, že Reinhard tehdy jednou řekl, že Čech je jakýsi česky mluvící Němec, proto byl na zámku obklopen českým služebnictvem.

Lina Heydrichová byla žena, která ztvárňovala dokonalou oportunistku. Zatímco v období protektorátu dávala svým poddaným na zámku, ale i Čechům všude jinde najevo německou nadřazenost, po válce ještě dlouhou dobu tvrdila, jak českou zem a její obyvatele měla ráda, a vykreslovala svůj vztah k nim téměř až s melodramatickou intencí. Ve skutečnosti z ní mělo služebnictvo daleko větší strach než ze samotného Heydricha, který kolem sebe neštěkal jako jeho choť. Její nenávist k Židům lze demonstrovat na jedné události, která se v její rodině stala rok po zmíněném atentátu. V roce 1943 nešťastnou náhodou její nestarší syn Klaus vjel se svým kolem nákladnímu vozu pod kola a svému zranění podlehl. Heydrichová chtěla mít svého milovaného co nejblíže u sebe, a tak nechala na zámecké zahradě vykopat hrob. Když byla jáma pečlivě vyhloubena, doneslo se jí, že hrob byl vykopán Židy, kteří byli z nedalekého nuceného pracovního nasazení. Byla z toho natolik konsternována, že nechala jámu okamžitě zahrabat a poručila si nový hrob vykopat o kus dál, ovšem nyní německými vojáky.

Byla to doba plná rozporů; uvedu zde alespoň jeden. Jak mohla být například herečka Lída Baarová v poválečném období zapsána na černou listinu hledaných spolu s K. H. Frankem. Vím, že papír snese ledacos, ovšem veřejně, ba dokonce s nadšením řadit Baarovou do stejné úrovně jako nacistického zločince, který v Čechách rozpoutal neskutečné peklo a bolest, která přetrvává dodnes, tak nad tím zůstává rozum stát.

Jeden nepatrný důkaz, že Češi nespadali tak zcela do kategorie podlidí, "Untermenschen" existuje již v tom, že česká krev byla protektorátními zákony chráněna před míšením se s Židy. Přesto Karl Valentin Müller, nacistický specialista na rasové otázky, který v té době působil v Praze, tvrdil, že v části českého národa koluje bohemizovaná německá krev, která musí být germanizována, co ale s ostatními, to již neuvedl.

<2020>