George Orwell

Velice zajímavý spisovatel, který zemřel bohužel relativně mladý, jen ve svých 46 letech; zajímavé je, že svůj nejznámější román "1984" dopsal jen rok před svou smrtí. Boj ve španělské občanské válce na straně marxistických dělníků. A versus tomu - pravidelné návštěvy bohoslužeb anglikánské církve, a velmi brzy i vizionářský "1984". Mezi hezké výroky (je jich mnohem více..), bych zařadil třeba: "Každá revoluce končí tehdy, když se nová prasata dostanou ke korytům."

1984 [24]

..drsných, ale hezkých rysů.

..přežvýkavci hesel.

Lépe než kdy jindy si teď uvědomoval, proč ji nenávidí. Protože je mladá, hezká a bezpohlavní, protože by se s ní chtěl vyspat, což se nikdy nestane, protože kolem rozkošného, pružného pasu, který přímo vyzýval k něžnému objetí, měla ohavnou šarlatovou šerpu, křiklavý symbol cudnosti.

Potom tvář Velkého bratra zase zmizela a místo ní se objevila velkými písmeny tři hesla Strany: Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Na vteřinu, na dvě si vyměnili dvojsmyslný pohled, a tím to skončilo. I to však byla pozoruhodná událost v uzavřené osamělosti, v niž musel člověk žít.

Napadlo ho, že ta zbědovaná žena musí mít s dětmi hrůzostrašný život. Ještě rok, dva, a budou ve dne v noci číhat na projevy její politické nespolehlivosti...Bylo téměř normální, že lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí.

Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná.

Nic nepatřilo člověku osobně, kromě několika kubických centimetrů uvnitř jeho lebky.

On byl venku, na světle a na vzduchu, zatímco ony byly vtahovány dolů - do smrti, a dole byly proto, že on byl nahoře. Věděl to on a věděly to ony a viděl jim na tvářích, že to vědí. Nevyčítaly mu to ani pohledem ani v srdci, nesly v sobě pouze vědomí, že musí zemřít, aby on mohl zůstat na živu, a to byla součást nevyhnutelného řádu věcí. Nepamatoval si, co se stalo, ale v tom snu věděl, že životy jeho matky a sestry byly nějak obětovány pro něho.

Vzpomínka na matku mu drásala srdce, protože zemřela z lásky k němu, a on byl v té době ještě příliš mladý a sobecký, aby ji lásku oplácel, a protože se nějakým způsobem, už si nevzpomínal jakým, obětovala kvůli takovému pojetí oddanosti, jež bylo soukromé a nezměnitelné. Dnes by se takové věci nemohly stát, to chápal.

Neexistovaly žádné záznamy, na něž by se člověk mohl odvolat, a tak dokonce i obrysy vlastního života ztrácely na ostrosti.

..byl celý bez sebe opravdovým, nesnesitelným žalem. Winston pochopil svým dětským způsobem, že se právě stalo cosi hrozného, co se nikdy nedalo odpustit a nikdy se nedá odčinit.

Mysl mu sklouzla do zmotaného světa doublethinku. Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost a přitom ji vyžadovat..

Celá historie byla palimpsest, mnohokrát oškrabaný a znovu a znovu popisovaný pergamen.

Být pravověrný znamená nemyslet - nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomí.

Wilston byl náhle hluboce přesvědčen, že Syme bude jednoho dne vaporizován. Je příliš inteligentní. Vidí příliš jasně a mluví příliš otevřeně. Strana nemá takové lidi ráda. Jednoho dne zmizí.

Zavřel oči, mnul si je prsty a snažil se vytlačit z nich ten výjev, který se stále vracel.

Všechny [..ženy] jsou nedobytné, jak si Strana přeje. A on chtěl víc než být milován, chtěl prolomit tu zeď ctnosti, i kdyby to mělo být jen jednou za život. Každé vyvrcholení bylo vzpourou. Touha byla ideozločin.

Rodili se a vyrůstali v ubohém prostředí, ve dvanácti šli pracovat, procházeli krátkym obdobích rozkvětu,krásy a pohlavní touhy, ve dvaceti vstupovali do manželství, ve třiceti letech byli ve středním věku a umírali většinou v šedesáti.

Napadlo ho, že skutečným charakteristickým rysem moderního života není jeho krutost a nejistota, ale prostě nuzota, ošumělost, lhostejnost.

Všechno se rozplývalo v mlze. Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou.

Chápu JAK; nechápu PROČ.

Nikdo ještě nikdy neunikl odhalení a nikdo nikdy neušel přiznání. Jak se člověk jednou dopustil ideozločinu, bylo jisté, že jednoho dne zemře.

Roztřásl se jako v horečce při pomyšlení, že by ji mohl ztratit, že by mu to bílé mladé tělo mohlo uniknout.

Jeho tělo i smysly byly postiženy nesnesitelnou přecitlivělostí, jakousi horečnatou křehkostí, která měnila v utrpení každý pohyb, každý zvuk, každý dotek, každé slovo, které musel pronést nebo vyslechnout. Ani ve spánku nemohl úplně uniknout jejímu obrazu.

Okamžik stála, dívala se na něj, a pak nahmatala zip kombinézy. Bylo to skora jako ve snu. Téměř tak rychle, jak si to představoval, strhla ze sebe šaty a odhodila je velkolepým gestem, jako by rušila celou civilizaci. Její tělo bíle zářilo ve slunci. Chvilku se však nedíval na její tělo; upíral oči na pihovatou tvář s jemným, vyzývavým úsměvem. Klekl si před ní a ochopil její ruce do svých.

Říkala, že se to vyplatí; byla to kamufláž. Když člověk dodržuje drobná pravidla, může porušovat velká.

Oba věděli - vlastně na to nikdy nepřestávali myslet - že tahle idyla nemůže mít dlouhé trvání. Byly chvíle, kdy hrozící smrt se zdála hmatatelná jako postel, na níž leželi, a tak se k sobě tiskli se zoufalou smyslností, jako odsouzenci usilující o poslední trošku rozkoše, když zbývá sotva pět munut, než odbijí hodiny celou.

Žít ze dne na den, z týdne na týden, spřádat přítomnost bez budoucnosti, žít podle nepřemožitelného instinktu, který nutí plíce nabrat znovu dech, pokud se dostává vzduchu.

Když člověk někoho miluje a když už nemá co dávat, stále ještě dává svou lásku.

"Budeme spolu možná ještě ještě šest měsíců, možná rok, to se nedá předpovídat. Nakonec nás stejně rozdělí.Uvědomuješ si, jak strašně osamělí pak budeme?"

..člověk sám se totiž nemůže změnit, i kdyby chtěl.

Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti.

Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje.

Když se však válka stane doslova nepřetržitou, přestane být nebezpečná.

Mezi životem, smrtí a fyzickou rozkoší je stále ještě rozdíl, ale to je také všechno.

Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.

..sterilní svět monopolního průmyslu..

Už dávno si uvědomili, že jedinou bezpečnou základnou oligarchie je kolektivismus. Bohatství a privilegia se obhajují nejsnáze, když jsou společným vlastnictvím.

Podstatou oligarchické vlády není dědičnost z otce na syna, ale stálost určitého světonázoru a způsobu života, které přecházejí z mrtvých na živé.

..Změnit své mínění anebo dokonce konání totiž znamená přiznat slabost.

..Lež je vždy o krok před pravdou.

Všechny minulé oligarchie přišly o moc proto, že buď zkostnatěly nebo změkly......Buďto zhlouply a staly se arogantními, nedovedly se přizpůsobit změněným podmínkám a byly svrženy; nebo se staly liberálními a zbabělými, dělaly ústupky tam, kde by měly použít násilí, a byly svrženy.

..protože jedině usmiřováním protikladů se dá moc udržovat donekonečna.

To, že je v menšině a že je možná jediný, z něj ještě nedělá šílence.

Nikdy předtím mu nepřišlo na mysl, že by tělo padesátileté ženy, rozkynuté po porodech do obrovských rozměrů, potom zpevněné a zdrsněné prací, až zhrublo jako přezrálý tuřín, mohlo být krásné.

"Jsi vinen ?" zeptal se Winston. "To se ví, že jsem vinen !" vykřikl Parsons a servilně pohlédl na obrazovku. "Snad si nemyslíš, že by Strana zavřela nevinného člověka ?"

Hučení a neměnné bílé světlo vyvolávaly skoro mdloby, pocit prázdna uvnitř hlavy.

V každém případě však dostal odpověď na svou otázku. Za nic na světě si člověk nemůže přát znásobení bolesti. Když jde o bolest, může si člověk přát jediné: aby přestala. Nic na světě není tak zle jako fyzické utrpení.

Byly chvíle, kdy se válel po zemi, bez studu, jako zvíře, svíjel se sem a tam v neustálém beznadějném úsilí vyhnout se bití..

..cílem bylo ponížit ho, zničit jeho schopnost diskutovat a logicky uvažovat.

..usvědčovali ho na každém kroku, že lže a protiřečí si; až se rozplakal, hanbou i nervovým vyčerpáním.

Pravdou bylo, že je nepřítel Strany, a Strana nedělá rozdíl mezi myšlenkou a činem.

"Jsi tu, protože jsi nebyl dost pokorný, dost ukázněný. Nechceš se podrobit, což je cena za duševní zdraví. Dal jsi přednost tomu být šílený, být sám jako menšina. Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone."

Nikdy ho nemiloval tak hluboce jako v této chvíli a nejen proto, že zastavil bolest. Vrátil se mu starý pocit, že v podstatě nezáleží na tom, zda je O"Brien přítel nebo nepřítel. O"Brien byl člověk, se kterým se dalo mluvit. Možná že člověk ani tolik nepotřebuje, aby ho někdo miloval, ale aby mu rozuměl. O"Brien ho mučil až na práh šílenství a už brzy, to je jisté, ho pošle na smrt. Ale na tom nezáleží. V jistém smyslu to bylo ještě hlubší přátelství, byli důvěrní přátele; kdesi existovalo místo, kde se mohli sejít a rozmlouvat, i když skutečná slova možná nikdy nebudou vyřčena. O"Brien na něho shlížel s výrazem, který napovídal, že snad myslí na totéž.

"Přestaň si myslet, že ti potomstvo dá za pravdu, Winstone. Další generace o tobě nikdy ani neuslyší. Budeš beze zbytku odstraněn z dějinného procesu. Nic z tebe nezůstane, ani jméno v matrice, ani vzpomínka v žijícím mozku. Budeš anulován v minulosti, stejně jako v budoucnosti. Bude to, jako bys nikdy neexistoval.“

"Až se nám konečně podrobíš, uděláš to z vlastní, svobodné vůle. Neničíme kacíře proto, že nám odporuje; nikdy ho nezničíme, dokud nám odporuje. Obrátíme ho, zmocníme se jeho niterného myšlení, přetvoříme ho. Vyženeme z něho všechno zlo a všechny iluze; převedeme ho na naši stranu ne vnějškově, ale doopravdy, srdcem i duší. Než ho zabijeme, uděláme z něj jednoho z nás. Nestrpíme, aby kdekoli na světě existovala chybná myšlenka, byť sebetajnější a sebebezmocnější. Ani v okamžiku smrti nemůžeme připustit úchylku."

"Co se ti teď děje, je definitivní. Pochop to včas. Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ, i kdybys žil tisíc let. Nikdy už nebudeš schopen lásky, přátelství, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až budeš docela prázdný, a pak tě naplníme sebou.“

"Pamatuješ, jak sis zapsal do deníku,“ řekl, „že nezáleží na tom, jestli jsem přítel nebo nepřítel, protože jsem aspoň člověk, který ti rozumí a se kterým se dá mluvit? Měl jsi pravdu. Rád s tebou mluvím. Tvé nitro mě přitahuje. Připomínáš mi mé vlastní, až na to, že jsi šílený. Než tohle sezení skončíme, můžeš mi položit pár otázek. Chceš?“

„Ty si myslíš,“ řekl, „že můj obličej je starý a unavený. Myslíš si, že mluvím o moci, a přitom nejsem schopen zabránit ani úpadku vlastního těla. Nedovedeš pochopit, Winstone, že jedinec je jen buňka? Únava buňky je silou organismu."

"Znáš přece heslo Strany: Svoboda je otroctví. Napadlo tě někdy, že se to dá obrátit? Otroctví je svoboda. Když je lidská bytost osamocená – tedy svobodná – je vždycky poražena".

„Hniješ,“ řekl. „Rozpadáš se. Co jsi? Pytel hnusu. Teď se obrať a znovu se podívej do zrcadla. Vidíš toho tvora, co se na tebe dívá? To je poslední člověk. Jestli ty jsi člověk, pak tohle je lidstvo. A teď se zas obleč.“

„Pověz mi,“ zeptal se, „jak brzy mě zastřelí?“ „Může to trvat dlouho,“ řekl O’Brien. „Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme.“

Jisté je jedině to, že smrt nikdy nepřichází v očekávaném okamžiku. Tradicí, nevyslovenou tradicí, bylo – lidé to věděli, i když o tom nikdy nemluvili – že se střílí zezadu, vždycky zezadu, do hlavy, bez výstrahy, když vás vedou po chodbě z jedné cely do druhé.

Zhluboka se nadechl. V jeho nitru vířila zvláštní směsice pocitů, a nedalo se říci, která vrstva je ta nejspodnější.

Stalo se něco, vlastně Winston sám udělal něco, z čeho se nemohl vzpamatovat. Cosi v jeho nitru bylo zabito, vypáleno, vyleptáno.

Ona vůbec nereagovala, když ji objal; ani se nepokusila se uvolnit. Teď už věděl, co se na ní změnilo.

Zdálo se, že není co dodat.

<(znovu) 2017-2018>