Aldous Huxley

Cambridžský filozof. Užívání halucinogenních látek. Na smrtelné posteli neschopen mluvit, napsal ženě, aby mu podala LSD. Křesťanství, budhismus. Nejznámější román "Konec civilizace", Londýn 2540, společnost, spokojenost za ztrátu citů a emocí.

Brány vnímání [10]

..přesto to potvrdilo ono zvláštní postavení meskalinu mezi drogami; podávaný ve vhodných dávkách způsobuje daleko hlubší změny ve vědomí než jiná psychofarmaka, je však mnohem méně toxický.

Někteří psychiatři brali meskalin v naději, že tak dospějí k lepšímu pochopení duševních procesů v svých pacientů.

Později došlo též k objevu, že adrenochrom (tj. produkt vznikající při rozpadu adrenalinu) může způsobovat symptomy, jež lze při pozorovat intoxikací mescalinem. Adrenochrom se však pravděpodobně vytváří v lidském těle spontánně. Jinými slovy - tělo každého z nás dokáže vyrobit minimální množství této chemické látky, o niž víme, že způsobuje hluboké změny ve vědomí.

..a rovněž jsem hořel touhou přijmout roli pokusného králíka. A tak to tedy přišlo. Jednoho jasného květnového rána jsem pozřel 0.4 gramu meskalinu rozpuštěného v malé sklence vody, posadil se a čekal, co se bude dít.

Milenci se v objetí snaží o splynutí svých izolovaných extází v jedinou transcendenci - obvykle marně. Ve své nejvnitřnější podstatě je každý ztělesněný duch odsouzen k tomu, aby trpěl a radoval se osamoceně. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie - to vše je zcela soukromá záležitost. Jediný způsob, jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. Můžeme navzájem sdílet jisté informace o svých zážitcích, nikdy však zážitky samotné. Od rodiny až po celé národy je proto každá lidská skupina de facto společností osamocených ostrovních světů.

..většinou jsou si tyto izolované světy naštěstí navzájem dostatečně podobné a jsou schopny vzájemného porozumění či dokonce empatie.

Vědomí si je svou vlastní sférou, a místa obývaná šílenci i výjimečně nadanými lidmi jsou tak odlišná od těch, kde žijí lidé normální, že neexistuje takřka nic společného.

Říkáme sice různá slova, ta však nejsou schopná vnést do duše světlo.

"Ani možné, ani nemožné," odpověděl jsem. "Prostě to tak je." Istigkeit - nebylo to ono slovo které tak rád používal Mistr Eckhart ? "Jsoucno."

..kde se vše chvěje pod tíhou významu, které vyjadřuje.

Nikdy nemohl vnímat to, jak růže, karafiát a kosatec byly tím, čím byly - pomíjivostí, která však zároveň byla rovněž i věčným životem, neustálým hynutím, které současně bylo čistým bytím, okamžikem, jedinečnou souhrou, v niž díky jakémusi nevyslovitelnému, a přesto sebe sama potvrzujícímu paradoxu je možné uzřít zdroj vší existence.

Na mysl mi přicházela slova jako "půvab" a "proměna", jež však s sebou nesla ještě řadu významů dalších.

"Dharmové tělo buddhy" je jinak řečeno vědomí, jsoucno, prázdnota či bůh.

Daleko důležitější byl fakt, že na prostorových vztazích teď přestávalo záležet a já vnímal svět v úplně jiném smyslu než v rámci prostorových pojmů.....místa a vzdálenosti se najednou vytrácejí z popředí zájmu a mysl vnímá věci především z hlediska intenzity jejich existence, z hloubky různých významů a vzájemných vztahů.

Avšak funkce mozku a nervového systému spočívá v tom, že nás naopak ochraňuje přes matoucí záplavou množství pro nás většinou zcela neužitečných a irelevantních informací právě tím, že vyloučí většinu toho, co bychom jinak vnímali nebo na co bychom si mohli vzpomenout v kterémkoli okamžiku.

..V souladu s touto teorií je ve skutečnosti každý z nás potenciálně vesmírným vědomím.

..Takže na druhém konci vylézá jen jakýsi mizerný protlak vědomí, jenž nám pomáhá na tété planetě zůstat naživu.

Vizuální dojmy se mocně zesilují, takže oko opět získává svou vjemovou nevinnost dětství, kdy se tento smysl ještě okamžitě a automaticky nepodřizuje předem dané představě.

..vůle trpí hlubokou změnou k horšímu.

U člověka vysoce vyvinutý cit pro barvu je pouhý biologický luxus - neocenitelně mu drahý jakožto intelektuální a duchovní bytosti, ale zbytečný k jeho přežití jakožto živočišného druhu.

Předpokládám proto, že umění je ve skutečnosti jenom pro začátečníky nebo pro ty z nás, pro něž vše končí smrtí a kteří si vybudovali vědomí tak, že jsou spokojeni s onou náhražkou skutečnosti, tj. s jistými symboly, a ne s tím, co tyto symboly opravdu představují - tedy s pouhým dobrým receptem namísto skutečného oběda.

Cézanne, který chtěl po svých modelkách, aby se ze všech sil snažily vypadat jako jablka, tvořil své portréty v témže duchu.

Nejméně polovina celé morálky je vlastně negativní; sestává z vyhýbání se zlu. Otčenáš neobsahuje ani padesát slov, ale šest z nich je zasvěceno prosbě k Bohu, aby nás neuvedl k pokušení.

Když "moře proudí našimi žilami...a hvězdy jsou nám drahokamy", když všechny věci jsou vnímany jako nekonečné a svaté ?

Z různých náboženských knih i z dochovaných děl poesie a výtvarného umění zcela jasně plyne, že v převážné části historie takřka všude na světě lidé přikládali daleko větší důležitost vnitřnímu vhledu nebo objektivní realitě. Cítili, že to, co je přístupné vnitřnímu zraku, má daleko větší duchovní význam než to, co vidí kolem sebe.

Beztak se tělo o sebe dokázalo dokonale postarat. Ve skutečnosti to totiž dělá vždycky. Vše, co může vědomé ego dělat, je jen to, že formuluje svá přání, která pak vykonávají síly, jež ono samo ovládá a jeho částečně a nerozumí jim už vůbec.

..totéž můžeme najít v Tibetské knize mrtvých, která popisuje, jak se odchýlená duše svíjí v agónii působením čirého světla prázdnoty, ba dokonce i působením světel nižších a prchá raději do pohodlné temnoty jáství jako znovuzrozený člověk nebo i zvíře, nešťastný duch, či dokonce jako obyvatel pekla.

Růže: Lehké je malovat květiny, obtížné jsou však listy.

..jsme byli doma a já se opět vrátil k tolik uklidňujícímu, a přesto hluboce neuspokojivému stavu, který obvykle charakterizujeme rčením "mít všech pět pohromadě".

Většina lidí totiž vede tak bolestný a jednotvárný život, tak chudý a omezený, že nutkání mu uniknout a přenést se alespoň na pár okamžiků kamsi jinam, je odedávna jednou ze základních pohnutek lidské duše. Většina umění a náboženství, všechny karnevaly, orgie, tance i třeba poslech oratorií - tohle všechno vždy byly, slovy H.G.Wellse, jakési brány ve zdi.

Podařilo se zde sloučit dvě základní touhy duše: potřebu nezávislosti, sebeurčení a potřebu transcendence, a poskytnout jim naplnění skrze touhu třetí - touhu uctívat boha, vykládat jeho cesty člověku a vysvětlovat vesmír prostředky koherentní teologie.

"Mluvíme příliš," píše uprostřed života. "Měli bychom méně mluvit a více kreslit."

Všechno naše vzdělání, literární i přírodovědné, všeobecné i speciální, je dnes ve skutečnosti převážně verbální, a tudíž selhává právě v tom, oč usiluje.....V našem světě, kde má všechno vzdělání převážně verbální charakter, považují vzdělanější lidé za téměř nemožné, aby brali vážně cokoliv, co nějak nesouvisí se slovy nebo pojmy.

Avšak člověk, jenž se vrací zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který vyšel ven.

"Největší tragédií ducha je to, že dříve či později pominou všechny myšlenky a zůstane pouze bolest, vysílení a otupělost."

Žít je mnohem těžší než znát sanskrt nebo chemii nebo ekonomii.

..výraz touhy "zapomenout, že v umění života jsme žalostně neschopní".

Je potvrzeným a neustále dokumentovaných faktem dvou tří tisíc let historie náboženství, že konečnou realitu nelze rozumem zcela a přímo poznat.

Jestliže se otevřete této zkušenosti, výsledek je nesrovnatelně více terapeutický a přetvořující.

Koncem roku 1963 Huxley umírá na rakovinu. V den smrti (22.11) požádal svou ženu Lauru o poslední dávku LSD. Ta mu pak k jeho finálnímu psychedelickému zážitku četla pasáže z Learyho, Ram Dassovy a Metznerovy psychedelické verze Tibetské knihy mrtvých o jasném světle prázdnoty, aby mu takto pomohla dospět k pokojnému konci.

"Svět je iluzí, avšak iluzí, kterou musíme brát vážně, protože je reálná v celé šíři ve všech aspektech reality, které jsme schopni vnímat. Naším úkolem je probudit se".

<2017>

<2011?>