Michel Houellebecq

Francouzský filozof a spisovatel.

Možnost ostrova [149]

To všechno zmizelo, zanikl i onen sled úkolů; my už v podstatě nemáme žádný přesný cíl; potěšení lidských bytostí pro nás zůstává nepoznanou záležitostí, zároveň nás však ani jejich neštěstí nemůže rozhodit. Naše noci už neprovází rozechvění z hrůzy, ani extáze; nicméně žijeme, procházíme životem bez potěšení a bez záhad, čas nám připadá krátký.

Dejme je do vztahu s “já” jako mezistupněm toto tělo mi náleží; anebo přesněji já náležím svému tělu. Co pozorujeme? Absenci kontaktu. Obávejte se mých slov.

Krom toho jsem měl ksicht Araba, což mi mnohé ulehčilo; antirasismus, či přesněji antibílý rasismus totiž představoval jediný námět, který v těch letech ještě levici zbyl.

Život začíná v padesáti, pravda; akorát že ve čtyřiceti končí.

“Ukojit mužského není nijak těžké…” řekla mi s nemastným neslaným výrazem při naší první večeři v tibetské restauraci. “Mně se to aspoň vždycky podařilo.” Měla pravdu. Měla pravdu i tehdy, když tvrdila, že na tom tajemství není nic obzvlášť výjimečného anebo divného. “Stačí nezapomínat,” pokračovala s povzdechem, “že muži mají také koule. Ze mají pyj, to ženy vědí, možná až moc dobře - od té doby, co se postavení mužů omezilo na roli sexuálního objektu, jsou ženské jejich penisy doslova posedlé; jenomže pri milování devět z deseti zapomíná, že citlivým místem jsou koule. Při masturbaci, penetraci anebo kouření je třeba muži občas sáhnout i na koule, buď se jen dotknout, pohladit, nebo přitlačit, hned si všimneš, jak budou tvrdší. A to je všechno.”..

Muselo být pět hodin ráno a já se v ní právě udělal, a bylo to, bylo to fakt dobrý, všechno to bylo posilňující a něžné a já cítil, ze pravě vstupuji do šťastného údobí svého života,..

“Líbí se ti u mě?” “Ano, máš vkus.” “Překvapuje tě, že mám vkus, když pracuju pro časopis, který je taková sračka?”..

Podobně neumíme pochopit vzrušení z lovu a pronásledování kořisti, ani náboženské vytržení, ani onen strnulý, bezpředmětně zuřivý stav označovaný člověkem za mystickou extázi.

Isabelle mě podporovala, dávala mi chytré rady. Hned na začátku mě upozornila: “Lůzu musíš mít vždycky na své straně. S lůzou za zády budeš nenapadnutelný.”..

Mohl jsem si pořídit astona, jenže stál víc, a bentley byl nakonec lepší, kastli měl delší, člověk tam mohl bez potíží naskládat hned tři štětky. Za sto šedesát tisíc eur to vlastně byl docela kauf; a co do pozice v očích lůzy se mi investice rozhodně vyplatila.

Že je žití ponižující, říkal už Henri de Régnier; žití však zejména opotřebovává - někomu se sice podaří zachovat si neponížené jádro, jádro bytí; jakou má však takový zbyteček váhu vzhledem k celkovému opotřebování těla?

První skeč, nazvaný “SOUBOJ MALIČKÝCH”, přiváděl na scénu Araby - přejmenované na “Alláhovu verbež” - Židy - označené za “obřezané vši” - a také libanonské křesťany, obdařené legrační přezdívkou “muňky z Mariiny řiti”. Kritik z časopisu Point správně konstatoval, že rozcupována byla vlastně všechna náboženství vycházející z Bible - aspoň v tomto jednom skeči; představení poté pokračovalo směšnou scénkou “PALESTINCI JSOU K SMÍCHU”, do níž jsem zapracoval rozmanité oplzlé, burleskní narážky na nálože, které si aktivistky Hamásu omotávají kolem pasu, když dělají židovskou paštiku.

..ale přestal jsem snášet smích, smích jako takový, ono náhlé a násilné zkřivení rysů deformující lidský obličej, které tvář na okamžik připraví o veškerou důstojnost. Člověk se směje jako jediný v živočišné říši, předvádí strašnou obličejovou deformaci, protože zároveň jediný překonal sobectví zvířecí přirozenosti a dosáhl pekelného, nejvyššího stadia, totiž krutosti.

V podmínkách naprosté samoty, v níž se odehrávají naše životy, však krutost a soucit zajisté nemají žádný velký smysl.

Mnohem závažnější příčinu představoval hluboce zakořeněný děs, skutečný děs z nekončící kalvárie lidské existence. Lidský kojenec totiž jako jediný z celé živočišné říše projevuje svůj příchod na svět neutichajícím útrpným řevem, proto tedy určitě trpí, a nesnesitelně. Možná je důvodem ztráta srsti, jež činí kůži tolik citlivou na změny teploty a nedokáže doopravdy ochránit před útokem parazitů; možná abnormální nervová dráždivost, nějaký nedostatek ve stavbě těla. Každému nestrannému pozorovateli rozhodně dojde, že lidský jedinec nemůže být šťastný, že není vůbec uzpůsoben pro štěstí, že jeho jediným předurčením je šířit kolem sebe neštěstí, čímž činí existenci ostatních stejně nesnesitelnou, jako je ta jeho - a obyčejně mu jako první za oběť padnou rodiče.

Šlo o důležitý krok: už několik desetiletí byl totiž úbytek obyvatel na Západě (jakmile bylo dosaženo určité úrovně hospodářského rozvoje, docházelo k témuž fenoménu v každé zemi a kultuře, nic specificky západního na poklesu obyvatel tudíž nebylo) předmětem pokryteckých a uboze neměnných žalozpěvů. A najednou mladí vzdělaní lidé, sociálně i ekonomicky dostatečně na výši, poprvé veřejně prohlásili, že nechtějí děti, necítí touhu snášet strasti a starosti spojené s výchovou potomstva. Takové uvolnění přirozeně nezůstalo bez odezvy.

Jen zmizí sex, tělo toho druhého se vyjeví v nejasně nepřátelské přítomnosti; zvuky, pohyby, pachy; a pouhá přítomnost těla, kterého se už nemůžeme dotýkat, jež najednou už naše dotyky nesvětí, nám pomalu začíná vadit; to vše je bohužel dobře známo, “po zrušení erotiky vždy záhy vymizí i vzájemná něha. Není čistého vztahu, neexistuje vyšší spojení duší ani nic, co by se tomu mohlo podobat anebo to zdánlivě připomínat. Když ustane fyzická láska, mizí vše; běh dní pak naplní chmurná povrchní podrážděnost.

Vedu život klidný a bez radosti;..

Nastala noc, už jsem nedokázal rozeznat rysy její tváře.

Ostatně o čem asi debatují dva muži od jistého věku výše? Jaký důvod si tak najdou, aby mohli být spolu, samozřejmě pokud zrovna neřeší konflikt zájmů nebo nemají shodné plány (svrhnout vládu, postavit dálnici, napsat scénář ke kreslenému seriálu, vyhladit Židy)? Od jistého věku (mluvím o mužích s jistou úrovní inteligence, ne o zestárlých křupanech) je jasné, že vše už bylo řečeno.

Mluva ničí a odděluje, a jakmile mezi mužem a ženou už zůstanou pouze slova, považuje se takový vztah s jistotou za skončený.

..všechny se však shodují v jednom, a ostatně pouze v jednom: morální utrpení působené stárnutím je nesnesitelné. Nejpůsobivější jeho obraz bezpochyby podává Bruno 1, který píše děsně stručně a popisuje se coby “plný mladé touhy, ale ve starém těle”;..

“Pokud někdo miluje druhého pro jeho krásu, má ho opravdu rád? Kdepak, neboť když krásu zničí třeba syfilis, člověka tím nezabije, ale lásce konec udělá.”..

Po pravdě řečeno inteligence není v pohlavním styku příliš užitečná, slouží vlastně k jedinému: napoví, kdy přesně na veřejnosti sáhnout mužskému na péro. To mají všichni muži rádi, jde o instinkt zděděný po dominantních opicích samcích, nemá cenu to přehlížet; stačí umět odhadnout správný okamžik a vhodné místo.

Teď ale přece jenom potřebuju pořádný odpočinek. Budu chodit na pláž, samozřejmě sám, občas si ho drobet vyhoním na terase při šmírování nahatých dospívajících dívenek (i já jsem si koupil dalekohled, nikoli ovšem pro pozorování hvězd, hehe), nějak se prostě zařídím.

Co se týče lidského samce, situace je, zdá se, zcela rozdílná. Přestože podléhal estetické i funkční degradaci ve stejné, a dokonce i větší míře než samice, dokázal tento stav překonávat, dokud byla zachována erekční schopnost jeho pyje. Jakmile ovšem nenávratně zmizela, obvykle během dvou týdnů docházelo k sebevraždě.

..jen jsem vnímal všeobecnou tupou skleslost,..

Ovšem já, já se tváří v tvář nekonečnu cítil jako blecha na voskovaném ubruse. Všechna krása, celý ten geologický skvost mi k ničemu nebyl, útesy mi dokonce připadaly lehce děsivé. “Svět není panorama,” podotýká Schopenhauer. Možná jsem přikládal příliš mnoho důležitosti sexualitě, to bezpochyby; jenomže já se nikde jinde na světě necítil tak dobře jako schoulený v ženském náručí, schovaný ve vagíně; a nenacházel jsem důvod, proč by se to v mém věku mělo měnit. Už sama existence kundy je požehnáním, říkal jsem si, a jen skutečnost, že tam můžu být a cítit se dobře, vytvářela dostatečný důvod, proč prodlužovat tuhle útrpnou pouť. Jiní takové štěstí nemají. “Na této zemi mi po pravdě nevyhovuje nic,” poznamenal si Kleist do deníku těsně předtím, než spáchal u jezera Wannsee sebevraždu. Na Kleista jsem tehdy myslel často, své verše má vytesány na hrobě: Nun O Unsterblichkeit Bist du ganz mein.

..vlastně mám dojem, že se o lidské bytosti příliš nezajímal.

“Bůh existuje, kráčel jsem v něm.”..

A podobně i my, pokaždé když znovu vytáhneme něco ze své minulosti, vrátíme se k nějaké bolestné epizodě - což je však mimochodem podstatou psychoanalýzy -, zvětšíme naději, že ji prožijeme znovu. Místo abychom se dostali o kus dopředu, zakopáváme se ještě hlouběji do problémů. Pokud projdeme něčím smutným, nějakým zklamáním, čímkoli, co nám brání žít, a chceme se zachránit, musíme se nejprve přestěhovat, spálit fotky, vyvarovat se situací, kdy musíme své špatné zážitky někomu vyprávět. Potlačené vzpomínky se vymažou; může to třeba chvíli trvat, ale časem se nakrásně vymažou. Okruh přestane být aktivován.

Protože jsme prostoupeni smrtí a ta nás také formátuje, neměli jsme už sílu vstoupit do Přítomnosti.

“jsme jako všichni umělci, věříme tomu, co vytváříme.”..

..jinak má nejkrásnější léta, kdy jsem byl ještě nadšený, plný nenávisti i nadějí.

Nikdo před Agathou Christie nedokázal tak zdrcujícím způsobem popsat smutek z fyzické zchátralosti, postupné ztráty všeho, co dává životu smysl a co v něm působí radost; a ani později se jí nikdo nevyrovnal.

Každá emoce je přece kýč, už ze své podstaty; ale i myšlení, a v tomto smyslu nakonec i každý čin. Jediná věc, co rozhodně není kýč, je nicota.”..

Baader ani Meinhofová samozřejmě nepřišli: jednak považovali moderní umění za jednu z forem měštackého rozkladu,..

Pro Lolitu jsem vybral citát: “Je skvělé dát pár halířů chudákovi, když nemá na chleba; ale hulit mu péro, protože nemá milenku, je přehnané - a zbytečné.” Vlastně jsem tedy dělal intervenční umění, a ani jsem to nevěděl,” vykládal jsem Vincentovi.

“Myslím, že v jistém věku je už docela těžké navázat nějaký vztah…” podotkl, jako by odhadl, na co myslím. “Člověk nemá tolik příležitostí někam si vyrazit, a často mu chybí i chuť. A pak, to věčné zařizování, běhání po úřadech, nakupování, praní… K stáru přitom pořád víc času zabere péče o vlastní zdraví, o udržení těla ve funkčním stavu. Od jistého věku život prostě vyžaduje nepřetržitou správu.”..

Omluvil se za svůj dogmatismus, smutně se usmál..

..radostná atmosféra byla prosycena německou poctivostí.

Podle mě patří k revolucionářům ti, kdo jsou schopni vzít na svá bedra surovost světa a odpovídat na ni surovostí ještě větší.

Od Duchampa se umělec už nespokojuje s tím, že by nabízel určité vidění světa, snaží se vytvořit svět svůj; přesně řečeno stává se rivalem Boha.

Nikdo si netroufne mi to říct přímo, mám dobré kritiky v Art Presse i ve většině evropských médií; ale v pohledu dívky, co přišla z Delegace výtvarných umění, jsem vyčetl pohrdání. Byla hubená, navlečená v bílém koženém oblečku, hodně snědá a celá taková velmi sexuální; rychle jsem pochopil, že mě má za postižené, těžce nemocné dítě. Měla pravdu: jsem postižené, moc nemocné děťátko, které navíc nemůže žít. Nemůžu na sebe vzít surovost světa; prostě to nedokážu.”..

Navíc jsem se dozvěděl (s jistými těžkostmi - Francouzi jak známo neradi mluví o svých platech), že zatímco herečky dostávaly pět set eur za jeden natáčecí den, hercům muselo stačit sto padesát. Vlastně to povolání ani nedělali pro peníze: jakkoli se to může zdát neuvěřitelné či patetické, provozovali tohle řemeslo, aby mohli šukat baby. Vybavuje se mi zejména scénka z podzemního parkoviště: všichni se třásli zimou, a když jsem tak pozoroval ty dva týpky, Freda a Benjamina (jeden byl poručíkem u hasičů, druhý úředníkem), jak si bez ustání leštili péro, aby vydrželi ve formě pro dvoják, došel jsem k závěru, že chlapi jsou někdy skutečně prosťáčci, zejména když jde o kundu.

Pařížský společenský ruch vám snadno napomůže k iluzi, že máte spoustu plánů; po návratu do San José jsem však vystřízlivěl, najednou jsem věděl, že končím.

Během první části svého života si štěstí uvědomujeme, teprve když o ně přijdeme. Pak nadejde druhé období, kdy už víme, že jakmile začneme nějaké štěstí prožívat, nakonec ho stejně ztratíme.

Z jiných vyzařovala omrzelost, takový ten zvláštní lidský pocit naprosté prázdnoty: Už celé měsíce ani nejmenší zápis A ani nejmenší věc hodná zápisu.

..toto pravidlo jakkoli popírat nebo se mu snažit vzepřít: láska oslabuje, a ten slabší z obou je utlačován, mučen a nakonec zabit druhým, jenž sám utlačuje, mučí a zabíjí, aniž by něco myslel zle, aniž by zakoušel radost, zkrátka naprosto lhostejně. A tohle lidé většinou nazývají láskou.

Přijela ve skládané tyrkysové minisukni a tričku Betty Boop. Na letištním parkovišti jsem se ji pokusil obejmout; rychle se mi ale vykroutila. Když si dávala tašku do kufru auta, závan větru jí nadzvihl sukni, zdálo se mi, že nemá kalhotky. Jen jsem usedl k volantu, hned jsem se jí zeptal. S úsměvem sklonila hlavu, vykasala sukni až do pasu, trochu roztáhla nohy: chlupy měla kolem kundičky vyholené do malého, pěkně střiženého blonďatého obdélníku. Jakmile jsem se rozjel, sukni si zas stáhla: teď už jsem věděl, že kalhotky nemá, účinku bylo dosaženo, stačilo to. Po příjezdu ke mně domů, zatímco jsem bral z auta její zavazadlo, vydala se po schodech přede mnou; když jsem zahlédl spodní část jejího zadečku, zamotala se mi hlava, málem jsem vystříkl do kalhot. Dohonil jsem ji a pevně objal, tiskl jsem se k ní. “Open the door…” povídá, a nedbale se mi třela zadkem o péro. Poslechl jsem, ale jen jsme vešli dovnitř, hned jsem se na ni zas nalepil; klekla si na nejbližší kobereček, rukama se opřela o zem. Rozepnul jsem si kalhoty a strčil jí ho tam, bohužel mě ale cesta autem natolik vzrušila, že jsem se udělal skoro vzápětí; vypadala trošku zklamaná, ale ne zas moc. Chtěla se převléct a vykoupat.

..všechna tahle drobná gesta dělala mimoděk, bez záměru, neodolatelně přirozeně a nevinně.

Moře bylo velmi klidné. Jen jsme si našli místo, svlékla se docela, pořádně roztáhla nohy a nabídla pohlaví slunci. Potřel jsem jí břicho olejem a začal ji hladit. Na tohle jsem měl vždycky talent, moc dobře vím, jak si počínat mezi stehny a dopracovat se až tam, kde je hráz, na to jsem machr. Byl jsem v nejlepším a s uspokojením sledoval, že se Esther začíná líbit, jak do ní vnikám, když se pár metrů za mnou nahlas a vesele ozvalo: “Dobrý den!” Otočil jsem se: blížila se k nám Fadiah. I ona byla nahá, přes rameno si nesla plážovou tašku z bílého plátna zdobenou mnohobarevnou hvězdou se zahnutými cípy, která byla poznávacím znakem elohimitů; postavu měla skutečně skvělou. Vstal jsem, představil je, rozběhla se živá konverzace v angličtině. Esther měla zadeček velmi svůdný, ale zakulacené, oblé půlky Fadiah byly stejně lákavé? stál mi jako cep, ty dvě se ovšem zatím tvářily, jako by si toho nevšimly; v pornofilmech bývá vždycky aspoň jedna scéna se dvěma ženami, Esther by podle mě určitě neměla nic proti a něco mi říkalo, že Fadiah by rovněž byla pro. Esther se sklonila, že si zapne sandály, a zdánlivě nedopatřením se mi dotkla péra, já si ovsem byl jistý, že to udělala naschvál, ještě jsem se k ní přitočil a můj úd jí teď trčel hned u obličeje.

..zdůrazňoval především sexuální aspekty. Láska, jak o ní učil prorok a jak se dle jeho doporučení má praktikovat, je láska skutečná, nikoli vlastnická: pokud skutečně milujeme ženu, neměl by nás snad těšit pohled na ni, když si užívá s jinými muži? A podobně by mělo - bez postranních myšlenek - těšit ji, když vidí vás, jak si užíváte s jinými ženami.

..který nejspíš nikdy nepoznal jinou ženu než tu svou, momentálně mrtvou, a jenž bezpochyby ve svém brabantském domově důchodců sám rychle rovněž skoná, pomalu tam anonymně shnije ve své moči, a to ještě bude rád, že ho neutýrá pečující personál.

..před pár lety bych bezpochyby argumentoval, ale teď už jsem k tomu neměl dost sil, a vlastně jsem to ani nepovažoval za důležité,..

Dělal mi vrásky, ten starý materialista s rysy propadlými zármutkem, jemuž vlasy naráz zbělely. Zbývalo mu pár měsíců života, možná pár týdnů. Komu ale bude chybět?

Odpověděla mi následující zprávou: Jasně jsem viděla Boha A důkaz jeho existence Jeho vzácná nicota Přiměla mě chopit se šance.

Pohlavní život muže se dělí do dvou fází: po první, kdy ejakuluje příliš brzy, přichází druhá, kdy se mu nepostaví. Po několika týdnech svého vztahu s Esther jsem zjistil, že jsem se vrátil k fázi první - a přitom jsem si už dlouho myslel, že patřím do té druhé.

Bydlel jsem v hotelu nedaleko náměstí Clichy, využil jsem toho a zašel do několika sexshopů, nakoupil sexy prádélko pro Esther - říkala, že má moc ráda latex, že se jí líbí, když musí mít kápi, má pouta anebo je svázaná řetězy. Prodavač se mi zdál být nebývalé zasvěcený, vyprávěl jsem mu o svém problému s předčasnou ejakulací; doporučil mi německý krém, který nedávno uvedli na trh, se složením benzokain, hydroxid draselný, kafr. Při aplikaci na žalud před pohlavním stykem a po pečlivém vmasírování, aby se vstřebal, je citlivost snížena, pocit rozkoše i ejakulace se značně oddálí. Vyzkoušel jsem ho po svém návratu do Španělska a rázem se dostavil dokonalý úspěch, mohl jsem s Esther souložit celé hodiny bez jiného omezení, než že mi došel dech - poprvé v životě jsem taky dostal chuť přestat kouřit. Obyčejně jsem se probouzel dřív, můj první pohyb byl, že jsem ji lízal, pička jí rychle zvlhla, roztáhla stehna, abych si ji mohl vzít: milovali jsme se v posteli, na pohovkách, v bazénu, na pláži. Lidi takhle možná žijí celá léta, já ale nikdy takové štěstí neměl a divil jsem se, jak jsem až dosud mohl vůbec žít.

Zábrany skutečně skoro neznala: třeba jsme byli sami v baru, a ona si mi klekla mezi nohy na koberec a kouřila mě, při tom po malých doušcích upíjela svůj koktejl. Jednou k večeru nás v téhle pozici překvapil číšník: Esther vyndala mé péro z úst, ale držela ho pořád v ruce, zvedla hlavu a usmála se na číšníka, přičemž mi ho dál dvěma prsty honila; i on se usmál, spočítal nám útratu, vzal si peníze; všechno bylo jak předem naplánované, nalinkované odedávna jakousi vyšší autoritou, i mé štěstí bylo do řádu věcí zahrnuto. Byl jsem v ráji, a klidně bych tak strávil zbytek svých dní,..

A ona mi vykládala, že na některých party mají dívky takovou hru, při níž udělají čáru koksu na péra přítomných kluků; ona ale prý na podobné akce teď už ani nechodí, to spíš když jí bylo šestnáct, sedmnáct.

Rána to pro mě byla značně bolestná; snem všech mužů je potkávat malé nevinné coury, ovšemže připravené ke všem zvrhlostem - což jsou ostatně skoro všechny dospívající dívky. Zeny však později zmoudří, a tak odsuzují muže k věčné žárlivosti na jejich zhýralou minulost malých kurviček. Odmítnout něco dělat, protože už jsme to dělali, protože už jsme to zažili, znamená pro nás i pro druhé rychle se zbavit veškerého důvodu k žití jakož i veškeré možné budoucnosti a ponořit se do těžké nudy, která se nakonec promění ve strašlivou hořkost provázenou nenávistí zatrpklostí vůči všem, kdo ještě patří k životu.

Inu jistě, byl jsem stárnoucí muž, měl jsem tu ošklivost - abych použil výrazu Coetzeeova, který mi připadal dokonalý, nebo mě aspoň lepší nenapadal; ta tolik okouzlující volnost mravů, tak svěží a tak svůdná u dospívajících se u mě nemohla stát ničím jiným než odpudivým naléháním starého prasáka, jenž se odmítá vzdát.

..vytěžil absurdní vzhlížení se Západu v cynismu a zlu,..

..neboť každou kulturu je možné hodnotit podle osudu, jaký přisuzuje těm nejslabším, těm, kteří už nejsou ani produktivní, ani chtění,..

Přesto jsem nepřestával, dál jsem stále hašteřivěji brojil, stržen tou podivnou směsicí zlomyslnosti a masochismu, možná jsem si i přál, aby mě dovedly až do záhuby,..

Nejen že staří už nemají právo souložit, pokračoval jsem hrubě, ale nemají ani právo povstat proti světu, jenž je přitom bez ustání drtí, dělá z nich bezbrannou kořist násilí mladistvých zločinců, kteří je poté uklidí do sprostých starobinců, kde jsou ponižováni a týráni ošetřovateli, a přesto je jim revolta zakázána, revolta tak jako sexualita, jako rozkoš a jako láska - zdá se být vyhrazena mladým a mimo ně jako by neměla žádné možné ospravedlnění, jakákoli pohnutka neschopná mobilizovat zájem mladých je předem vyloučena, ve výsledku se tedy na staré lidi nahlíží ze všech úhlů jako na čistý odpad, není jim dopřáno než ubohé dožití, podmíněné a stále více omezované.

..a připadalo mi vcelku normální, že výměna názorů s někým, kdo nezná vaše tělo, není schopna člověku působit neštěstí anebo naopak přinést štěstí, neboť jde o činnost falešnou a vlastně nemožnou, protože jsme zkrátka těla, jsme především a skoro výlučně těla a stav našich těl vysvětluje většinu našich duševních i mravních postojů.

..ve věci lásky jsem naproti tomu vždy měl potřebu úcty, nikdy mi nestačil sexuální vztah založený čistě na erotické přitažlivosti a lhostejnosti k druhému, k tomu, abych byl sexuálně šťastný, jsem vždycky - kromě lásky - potřeboval minimum sympatie, úcty a vzájemného porozumění; prostě jsem se nikdy nevzdal lidskosti.

Během toho týdne v Madridu, kdy jsem byl s Esther skoro pořád a který dodnes považuji za jedno z nejhezčích období ve svém životě,..

Poprvé v životě jsem pociťoval bezvýhradné štěstí z toho, že jsem muž, tedy lidská bytost pohlaví mužského, protože jsem poprvé našel ženu, která se mi úplně otevřela, dávala mi naprosto a bez omezení vše, co žena dokáže muži dát. Poprvé se ve mně také probudily blahovolné a přátelské úmysly vůči druhým lidem, přál jsem si, aby všichni byli šťastní jako já.

Všechna energie je nikoli zásadně, ale výlučně sexuálního rázu, a když už zvíře není dobré k rozmnožování, nehodí se vůbec k ničemu. A s lidmi je to stejné; jakmile odumře sexuální pud, píše Schopenhauer, skutečné jádro života je spotřebováno;..

..a právě tuhle reálnou přítomnost, ten půvab živoucího života, jak by řekl Dostojevský,..

K čemu udržovat v chodu tělo, kterého se už nikdo nedotýká?

..zjevně nepracoval z donucení, hnala ho jen jakási zvířecí houževnatost,..

“Susan…” tiše vyzval prorok světlovlasou dívku s modrýma očima a kouzelným, nevinným výrazem, jež zůstala sedět u jeho nohou. Poslechla beze slova, klekla si mu mezi kolena, odhrnula župan a začala mu ho kouřit; úd měl krátký, silný. Očividně chtěl hned na začátek zaujmout jasně dominantní postavení; mně jen proběhlo hlavou, jestli to dělá čistě pro potěšení, anebo je to součást plánu, jak mě ohromit.

Muži jsou většinou nahlíženi jako péra o čtyřech nohách, schopná ošukat každou dostatečně vzrušující holku, a ještě s vyloučením veškerých citů; portrét je to skoro trefný, přece jenom ale trochu přehnaný. Susan jistě byla úchvatná, ale když jsem ji viděl kouřit péro prorokovi, adrenalin mi nestoupl, žádná opičí rivalita se neprojevila, pokud jde o mne, míjelo se to účinkem, zůstal jsem naprosto klidný.

První přednáška toho dne začínala v osm hodin, a měl ji právě Miskiewicz, nesla název “Lidská bytost: hmota a informace”.

..ale to hlavní z lidské osobnosti, to, co tvoří naši individualitu a naši paměť, se vytváří postupně po celý náš život aktivací a chemickým posilováním nervových podsítí a příslušných synapsí; jednoduše řečeno každého jedince vytváří jeho individuální historie.”..

(rozpovídal se třeba o onom druhu hmyzu, kde sameček, padesátkrát menší než samička, tráví svůj život jako parazit v jejím zadečku, pak vyleze, oplodní ji a zemře; prorok musel mít v knihovně něco jako Zábavnou biologii,..

Dívala se na něho s něžným vytržením ženy, která ví, že si ji muž vyvolil, a těší ji to, která si ještě ne zcela zvykla na myšlenku, že má po boku druha a muže čistě pro svou potřebu, a která dosud věří, že život bude moc krásný.

Nejen že jsem se nikdy nepřidal k žádné náboženské víře, nikdy jsem ale ani nemyslel, že by to bylo možné. Bral jsem věci tak, jak jsou: člověk je živočišný druh vyvinutý z jiných živočišných druhů trýznivým a strastiplným evolučním procesem; skládá se z hmoty rozdělené do orgánů, po smrti se orgány rozloží, přemění se v jednodušší molekuly; nezbude žádná stopa po činnosti mozku, po myšlení ani po čemkoli, co by mohlo být připodobnitelné jakémusi duchu anebo duši. Můj ateismus byl tak zásadní, tak radikální, že jsem dokonce nikdy nedokázal tyhle věci brát vážně.

..i jemu táhlo na pětašedesát, od života nic nečekal.

Většina hostů byli nejspíš herci, začátečníci anebo druhořadí umělci; pravděpodobně kvůli určující úloze, jakou mohla v jejich životech sehrát náhoda, jsou herci často, jak už jsem si všiml, snadnou kořistí pro všechny sekty, víry a podivné spirituální disciplíny.

..všechno tohle divadlo přinucené vytvářet hnusný konsensus, se už před časem zhroutilo pod vahou vlastní bezvýznamnosti.

Nicméně jsem se nesnažil Vědce vyvést z omylu; přitakal jsem s oním dobrosrdečně neutrálním výrazem, který mi v životě už tolikrát posloužil..

“Složitost světa nemá opodstatnění.” Yves Roissy - odpověď Marcelu Fréthrezovi..

..a musel jsem uznat, že když je poezie dostatečně jednoduchá, stane se z ní velká věc,..

..a dozvěděl jsem se, že poslední slova Immanuela Kanta na smrtelné posteli zněla: “Stačí.”..

Sedla si, objednala mátovou limonádu a poslušně čekala, až skončíme naše jednání. Režisér po ní chvilkami uznale pokukoval - chodidly se zapřela o vedlejší židli a roztáhla nohy, že neměla kalhotky, bylo čistě přirozené a logické, vždyť panovala taková vedra, čekal jsem, že si každou chvíli osuší pičku ubrouskem, které měli vyložené na baru.

Nesdílená láska je krvácení.

Už asi deset minut jsem jim strašně chtěl říct, že bych se i já chtěl do tohohle světa dostat, propařit se s nimi do hlubin noci; skoro jsem je začal prosit, aby mě přibrali. Pak jsem náhodou zahlédl odraz svého obličeje v zrcadle, a pochopil jsem. Bylo mi dávno čtyřicet; ksicht jsem měl ustaraný, strohý, poznamenaný životními zkušenostmi, zodpovědností, zármutky; rozhodně jsem nevypadal jako někdo, kdo by se mohl bavit; byl jsem odepsaný.

V noci, když jsme se s Esther milovali (to jediné ještě fungovalo opravdu dobře, jen tady se dala najít poslední mladistvá, neporušená část mého já)..

Nejen že sexuální touha nezmizí, ale s věkem se stává stále krutější, stále drásavější a neukojitelnější - i u mužů, u nichž ustane hormonální sekrece, erekce a všechny přidružené projevy, k čemuž ostatně dochází dosti zřídka, zájem o mladá ženská těla neklesá, pouze se promění, což je možná ještě horší, v cosa mentole, vzniká touha po touze. Taková je pravda, tak to zkrátka je, tohle neúnavně opakují všichni pořádní autoři.

“Bueno…” a to bylo všechno. Myslím si hlavně, že mé činy neměly vlastně žádný smysl, že jsem se začínal chovat jako staré smrtelně zraněné zvíře,..

..že mé činy neměly vlastně žádný smysl, že jsem se začínal chovat jako staré smrtelně zraněné zvíře,..

Já měl pocit, že jsem úplně prázdný, něco podobného asi prožívají odsouzení na smrt, když čekají na vykonání ortelu: možná s výjimkou těch, kdo věří v Boha, nikdy mi nepřišlo věrohodné, že by v posledních hodinách probírali veškerou svou minulost a pokoušeli se zhodnotit celý život; myslím, že se prostě snaží strávit ten čas co nejobyčejněji; ti nejšťastnější spí, ale k těm já nepatřil,..

..ale stejně jsem ji pořád cítil, ležela mi v útrobách, při sebemenším náznaku slabosti mě mohla přemoct.

Nechápala ten pocit výhradní oddanosti, který jsem měl v sobě, který mě mučil stále víc a měl mě snad zničit, v jejích očích neměl žádné opodstatnění, žádný důvod: naše těla byla jiná, nemohli jsme zažívat ani stejné utrpení, ani stejné potěšení, představovali jsme jednoznačně dvě naprosto rozdílné bytosti. Isabelle neměla ráda rozkoš, jenomže Esther neměla ráda lásku, ona nechtěla být zamilovaná, odmítala takový výhradní vztah a závislost, celá její generace na tom byla podobně. A já mezi nimi se svými romantickými bláhovostmi, s oddaností a potřebou vzájemného připoutání bloudil jak prehistorické monstrum. Jako pro všechny dívky její generace znamenala sexualita pro Esther jen veselou zábavu, postavenou na svádění a erotice, z níž nevyplývaly žádné zvláštní citové závazky; podobně jako soucit podle Nietzscheho byla láska pouhou fikcí, kterou si vymysleli slabí, aby u silných vyvolali pocit viny, aby zavedli hranice jejich přirozené svobodě a divokosti. Ženy byly dřív slabé, obzvlášť kolem porodu, v té době potřebovaly být zaštítěny silným ochráncem, a proto vynalezly lásku, ale v současné době už byly silné, nezávislé a svobodné a odmítaly vyvolávat i prožívat cit, který už neměl žádné konkrétní opodstatnění. Tisíciletý mužský plán, dnes dokonale vyjádřený pornografickými filmy, spočívající ve zbavení sexuality veškeré citové konotace a v jejím převedení na pole čisté zábavy, se v této generaci konečně splnil. Mé pocity tihle mladí nemohli ani prožívat, a rozhodně ani chápat, a pokud by toho přece byli schopni, brali by to s rozpaky, považovali za cosi směšného a trochu ostudného, jako stigma dávných časů. Po desetiletích nátlaku a perného snažení nakonec dokázali vykořenit ze svých srdcí jeden z nejstarších citů lidstva, a teď se mohli těšit důsledkům; co bylo jednou zničeno, už se nedalo obnovit, stejně jako se střepy rozbitého hrníčku nemohou samy dát dohromady; dosáhli “cíle”, v žádném okamžiku svého života nepoznají lásku. Byli svobodní.

Zahloubal jsem se do sebe, bloumal jsem svými strastiplnými, uzavřenými vnitřními prostory jako řadou temných pokojů.

Později jsem si uvědomil, že jsem Esther už dlouho neviděl, a vydal se ji tak trochu hledat. V hlavní místnosti už skoro nikdo nebyl; v chodbě jsem překročil pár lidí a nakonec jsem Esther našel v jednom z pokojů vzadu, ležela uprostřed nějaké skupinky; měla už jen tu svou zlatou sukýnku, vykasanou až po pás. Jeden z kluků ležel za ní, velký, snědý, s dlouhými kudrnatými vlasy, možná Pablo, hladil ji po zadku a chystal se jí ho tam šoupnout. Ona si při tom povídala s jiným, také snědým, velmi svalnatým, jehož jsem neznal; zároveň si hrála s jeho pohlavím a se smíchem se jím poplácávala po nose, po tvářích. Tiše jsem zavřel dveře; v tu chvíli jsem ještě netušil, že tohle bude poslední obraz, který mi po ní zůstane.

..a já přibližně tušil, co mě čeká. Byl jsem skoro u cíle.

Je smutné, jak se civilizace hroutí, je smutné vidět, jak upadají její nejkrásnější, nejchytřejší bytosti - začne to tím, že se člověk ve svém životě cítí lehce nesvůj, a nakonec usilujeme o nastolení islámské republiky.

Isabelle to všechno, myslím, vycítila, při pohledu na mě vzdychala, po dvou týdnech začínalo být jasné, že všechno špatně skončí a že bude lepší, když zase odejdu, tentokrát už nejspíš naposledy, tentokrát už jsme byli opravdu moc staří, moc opotřebení, moc zahořklí, mohli bychom si leda tak ubližovat, vyčítat si navzájem, že už nic není, jak má být.

Časy se samozřejmě mění a elohimismus v jistém smyslu přicházel v závěsu za konzumním kapitalismem - který udělal z mládí vysoce žádanou hodnotu a postupně tak zničil úctu k tradici a kult předků a shodně sliboval nekonečné zachování mládí a s ním spojených požitků.

Pokusil jsem se s ní poslední noc milovat, ale nezdařilo se. Několik minut se mi snažila žmoulat péro, ale dobře jsem cítil, že už to léta nedělala a že tomu nevěří, jenomže když se tyhle věci mají někam dovést, je potřeba aspoň trochu přesvědčení a nadšení; Isabellina ústa s mou zvadlostí nic nezmohla, ani mé povislé koule na to liknavé laskání nereagovaly. Nakonec to vzdala a zeptala se mě, jestli chci prášek na spaní. Rád jsem si vzal, myslím, že podobné prostředky se nemají odmítat, proč se zbytečně mučit.

Na její tělo, pokožku ani tvář nikdy nezapomenu, a dosud nikdy jsem rovněž nepocítil tak jasně, že se lidské vztahy rodí, rozvíjejí a zanikají zcela předurčeným způsobem, stejně nevyhnutelně jako pohyb planet, a že je absurdní a marné doufat, aťsi jen málo, že na tom můžeme něco změnit.

Ani jednou od chvíle, kdy byla spuštěna akce “DEJTE LIDEM SEX. UDĚLEJTE JIM RADOST”, mě nenapadlo, že bych mohl sám služeb prorokových snoubenek využít; žádnou stoupenkyni jsem nepožádal o almužnu felace nebo prostého vyhonění ocasu, ačkoli bych se toho snadno domohl; v hlavě, v těle, všude jsem ještě pořád měl Esther.

Podle Nejvyšší sestry má žárlivost, touha a chuť po plození stejný původ, totiž utrpení z bytí. Právě utrpení z bytí nás nutí hledat druhého, který nám má posloužit jako léčebný prostředek; toto stadium musíme překonat, pokud chceme dosáhnout stavu, kde pouhý fakt, že existujeme, už vytváří stálý důvod potěšení; kde mezistupeň už je jen hra, k níž se každý může svobodně přidat, a není nezbytnou podmínkou života. Stručně řečeno musíme dosáhnout nezaujaté svobody podmiňující možnost dojít dokonalého klidu.

..sepsala závěť, dala všechny věci do pořádku; a v noci 24. prosince si vstříkla velkou dávku morfia. Nejen že zemřela bez utrpení, ale pravděpodobně zemřela v radosti; nebo aspoň v tom stavu euforického uvolnění, kterou tato látka dokáže navodit.

Vlasy i chlupy v rozkroku měla kudrnaté, husté, černé; ladné..

..hlavně o víkendech se na pláži nedaleko mého domu začaly opalovat nahaté slečny a já cítil, že se ve mně probouzí slabý, tak trochu zvadlý chtíč, ačkoli ne až tak úplně chtíč - protože to slovo přece jenom předpokládá aspoň minimální víru v možnost naplnění - spíš tedy vzpomínka, přízrak čehosi, co by mohlo chtíčem být.

Sexuální touha nejen že je pro svou vytříbenost a prudkost nadřazená nad veškerá ostatní potěšení,..

Mládí je obdobím štěstí, jeho jediným obdobím; a když mladí lidé vedou zahálčivý a bezstarostný život, částečně zaměstnaný studiem, které je však příliš nepohltí, mohou se bez omezení věnovat plesání svých těl. Mohou hrát, tancovat, milovat, množit svá potěšení. Mohou za prvních ranních hodin odejít z večírku v doprovodu vyvolených sexuálních partnerů a pozorovat chmurnou řadu zaměstnanců směřujících do práce. Jsou solí země, všechno jim patří, vše je jim dovoleno a umožněno. Teprve později, když založí rodinu a vstoupí do světa dospělých, poznají strasti, lopotu, odpovědnost i existenční potíže; musí platit daně, podřídit se administrativním formalitám a stále, bezmocně a s hanbou čelit nezvratné, zprvu pomalé a postupně pořád rychlejší degradaci těla; především jsou nuceni postarat se o své děti, a přestože si v nich beztak vychovávají smrtelné nepřátele, musí je ve svých vlastních domech opatrovat, živit, znepokojovat se jejich nemocemi, shánět prostředky na jejich vzdělání a zábavu. Toto období netrvá jako u zvířat jen jednu roční sezónu, oni zůstanou otroky svého potomstva až do konce, čas radostí pro ně prostě skončil, teď už jim nezbude než jenom dřít, provždy, v bolesti a za stále rostoucích potíží se zdravím, a až nebudou dobří k ničemu, s konečnou platností je odhodí jako neužitečné starce, co jsou jen na obtíž. Jejich děti jim na oplátku nejsou za nic vděčné, kdepak, jejich sebehorlivější snažení nikdy nestačí, až do samého konce jsou považováni za viníky, a to pouze proto, že jsou rodiči. Z jejich dalšího, už čistě jen bolestného života poznamenaného navíc hanbou je veškeré potěšení bez slitování odstraněno. Jakmile se odváží přiblížit k libovolnému mladému tělu, jsou pronásledováni, odmítáni, zesměšňováni, zahanbováni a v současné době nejčastěji i zavíráni do vězení. Mladé fyzické tělo, na světě jediné opravdu žádoucí, je určeno k výhradnímu užití mladými - a osudem starých je pracovat a tloustnout. Takový je skutečný smysl solidarity generací: spočívá v ryzím a prostém holocaustu každé generace ve prospěch té nově příchozí, holocaustu krutém a zdlouhavém, který neprovází žádný soucit, žádná útěcha, žádná hmotná ani citová kompenzace.

Určitě i Isabelle si toho všeho byla vědoma už dlouho a sebevraždu spáchala bez dojetí, po čistě rozumové úvaze, jako požádáme o nové rozdání karet, když nám napoprvé nepadnou..

“Hodně jsem myslel na Smrt chudých od Baudelaira; ta báseň mi strašně pomohla.”..

Toť Smrt, jež konejší a pro niž dá se žíti, cíl všeho života, jediná naděje, jež jako elixír v nás novou sílu nití, že jdeme do noci, byť srdce slabé je! Toť v bouři, vichřici, blescích a hromobití mdlý jas, jenž bliká v tmách, co chvíli mizeje, toť krčma, věhlasná pro dobré živobytí, kde lze jíst, pít a spát a kde se okřeje.*..

..stále častěji se mi také vracela myšlenka na noční poluce starců, které přivádějí ošetřovatelky k zoufalství - a pořád jsem si opakoval, že takhle ne, takhle rozhodně nechci skončit, že včas vykonám onen nevyhnutelný čin, mám přece ještě nějakou důstojnost (jež se nicméně v mém životě doposud příliš neprojevila).

Lidstvo jsem nenáviděl, to bylo zjevné, odjakživa jsem ho nenáviděl, a protože zlo plodí další zlo, nenáviděl jsem ho čím dál víc.

“rodíme se v podstatě už sami, žijeme sami a umíráme sami”.

“Masturbovat znamená milovat se s někým, koho máme skutečně rádi” - tento výrok byl připisován různým osobnostem od Keitha Richardse po Jacquese Lacana;..

..byla mé štěstí, ale také má smrt, což jsem tušil od samého začátku;..

Život člověka je v hrubých liniích podobný, a ona tajná, po celé dějinné údobí zamlčovaná pravda mohla být vyjevena až u neolidí. Zbavili jsme se neúplného paradigmatu formy, proto můžeme dojít univerza nekonečných možností. Dostali jsme se za hranici vznikání, vstupujeme do stavu neomezené, nekonečné stáze.

..že jde o poslední, patetický pokus popřít skutečnost, že ta nekonečná láska, o níž mluví, přežívala jen v jeho představách, Esther ho ve skutečnosti nikdy ani nemilovala.

..a nepřipoutává se k ničemu ve světě..

Přitom jsem si ale uvědomoval víc než kdy jindy, že lidstvo si nezasluhovalo žít, že zánik tohoto druhu musel být brán v každém případě jako dobrá zpráva; z jeho neúplných, poničených pozůstatků však vyzařovalo cosi truchlivého.

..nesnesitelná bolest citového odloučení,..

“veškerou rozkoš, co máš”, mám-li užít slov z poslední básně Daniela 1,..

Dosáhl jsem stavu nevinnosti, stavu nekonfliktního a s ničím nesouvztažného, neměl jsem žádný plán ani cíl, má individualita se rozpouštěla v nekončící posloupnosti dní; byl jsem šťastný.

Nijak příliš jsem se na život neupínal ve srovnání s lidskými poměry, v učení Nejvyšší sestry vše směřovalo k myšlence odloučení ode všeho;..

Naše existence zbavená vášní se podobala životu starců; na svět jsme pohlíželi s jasnou myslí, ale bez laskavosti.

Vědomí naprostého determinismu nás bezpochyby nejvýrazněji odlišovalo od našich lidských předků.

Nebyl jsem si po pravdě zrovna jistý, že chci žít, ale myšlenka na smrt neměla žádné opodstatnění.

..vesmír se zde zapouzdřil do jakéhosi zámotku, měl podobu stáze značně podobné archetypální představě o věčnosti.

Zcela dobrovolně jsem vystoupil z cyklu opakujících se vzkříšení a smrtí, směřoval jsem k prosté nicotě, čiré absenci obsahu.

Ze dvou inteligentních a sobeckých živočichů nakonec přežil ten rozumnější a sobečtější, jak bylo u lidských bytostí pravidlem.

Štěstí nebylo možným obzorem. Svět zradil. Tělo mi patřilo na krátký časový úsek; nikdy nedojdu určeného cíle. Budoucnost byla prázdná; byla to hora.

Byl jsem, a už nebyl.

<2022>