Wilbur Smith

Řeka bohů [17]

Šikmost očí zdůrazňovala perlová zeleň práškového malachitu.

Člověk má dost nepřátel mezi lidmi, proč hledat další mezi bohy ?

Často jsem si povšiml, jak člověk, který právě unikne z těžké situace a smrtelného nebezpečí,je veselý a povznesený.

..suchým a pravidelným kašlem, typickým pro tuto profesi. Pitval jsem těla mnohých starých sochařů,kteří zemřeli po třiceti letech práce. Jejich plíce ztvrdly a přeměnily se v kámen. Sám jsem v kamenických dílnách trávil jen nejnutnější čas, abych si nepřivodil stejnou chorobu.

Žádný člověk nebude nikdy vděčný za nechutnou pravdu, která se mu příčí v hrdle.

Svoboda není právo, ale výsada. Masy potřebují silného vládce, bez příkazů a kontroly zavládne anarchie.Absolutní vládce, nevolnictví a otroctví jsou opěrné sloupy našeho systému, který z nás udělal civilizované lidi.

..i tak jsem v noci spal neklidně, pronásledován sny o nemožném.

..a nezatěžovat se pocity viny při využívání božského práva nad ostatními tvory na zemi.

Mlčel jsem. Ticho je někdy účinnější než slova.

"Miluji čestné a spravedlivé muže, lze je tak snadno zpracovat".

"Smrt?" smál se Basti. "Té jsem se nikdy nebál. Je to mouka, ze které jsem pekl chléb. Nakrmil jsem jím bezpočet jiných, proč bych nemohl ochutnat sám ?"

Věděl jsem, že započal nový život, něco, co bude růst a sílit s každým novým dnem a ovlivní celé mé žití. Pochopil jsem, že můj život zaznamenal zase jeden z náhodných zvratů a že od této chvíle už nebude nic jako předtím.

..na takových nízkých lidských emocích stojí osudy národů.

..prvních pár momentů jsem stál jako zkamenělý; moje mysl odmítala pochopit, co oči viděly.

"Každý z nás je pouhé zrnko obilí ve mlýně labyrintů Amon-Ra."

Jedině já věděl, že v ní umírá něco, co nemá šanci znovu se narodit.

"Sbohem, starý příteli," řekl jsem. "Jsem bohatší tím, že jsem tě znal. Čekej na nás na druhé straně."

Mlčky jsem na ní zíral, a ve vzduchu jako bych zase cítil tichý let křídel tragédie.

<(znovu) 2018>