Jane Austenová

Anglická spisovatelka, ženský román, silné hrdinky.

Pýcha a předsudek [190]

Pan Bennet na to nic neříkal. „Cožpak nechcete vědět, kdo tam přijde?“ zvolala jeho choť netrpělivě. „Vidím, že byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás vyslechnout.“ Tato pobídka stačila.

Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus, uzavřenost i rozmary tak zvláštním způsobem, že ho jeho paní ani za třiadvacet let společného života neměla ještě prokouknutého.

Co o tom soudíš ty, Mary? Jsi dívka filosoficky založená, čteš tlusté knihy a děláš si z nich výpisky, pokud je mi známo.“ Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic vzpomenout.

Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější, nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu ještě kdy ukázal.

..daleko, a Catherine s Lydií měly to štěstí, že ani jeden kousek neproseděly, což jim zatím při plesech stačilo k blaženosti.

Ne, je skutečně velice milý a dávám ti svolení, aby se ti líbil. Však už se ti líbili mnohem hloupější muži.“

Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí.“

Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým marněním večera, nad nemožností, rozumně si pohovořit,..

„Přesně to jsem čekal, že řeknete. U dam uhání fantazie mílovými kroky, v mžiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě.

„Běžet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po kotníky v blátě a sama, dočista sama! Co je to za nápad? Podle mého to svědčí jedině o zavrženíhodném pocitu přezíravé volnosti a o lhostejnosti k společenským formám, s jakou se běžně setkáváme na malém městě.“

„Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik trpělivosti, aby byly všechny tak vzdělané,“ pravil Bingley.

..a v chvilkovém odmlčení, které následovalo, se Elizabeth chvěla, aby se matka opět neznemožnila.

Muž činu oceňuje vždy svou rychlost a málokdy zauvažuje nad nedostatky svého počínání.

„Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro druhého.“

Nezaujal ji natolik, aby jí záleželo na jeho dobrém mínění.

„To musí být ale divný člověk,“ pravila. „Jak strojeně se vyjadřuje! Já se v něm nevyznám. Co tím sleduje, když se omlouvá, že bude dědit? Jistě by se dědictví nevzdal, i kdyby mohl. Myslíte, že má v hlavě všechno v pořádku, tatíčku?“ „Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, zeje tomu právě naopak. Jeho dopis je směs podlézavosti a naduto—sti, což vypadá slibně. Očekávám jeho příjezd s netrpělivostí.“

Panu Bennetovi se dokonale splnilo jeho očekávání. Bratránek se ukázal tak nebetyčný hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal s upřímnou rozkoší, ač přitom zachovával vážnou tvář, a kromě toho, že občas pohlédl na Elizabeth, své potěšení s nikým nesdílel.

S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem pan Collins soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty a pro děvčata přestal vůbec existovat;..

Elizabeth zajímala tato záležitost čím dál tím víc a poslouchala s napjatou pozorností, avšak taktně se nevyptávala.

Za tato slova si ho Elizabeth vážila, a když je říkal, připadal jí krásnější než dřív.

Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: „Vzpomínám si však, jak se jednoho dne v Netherřieldu honosil nesmiřitelností svého hněvu a neschopností odpouštět. Musí mít hroznou povahu.“ „V tomto případě si nechci osobovat právo soudit,“ odvětil Wickham. „Sotva bych to dokázal nezaujatě.“

Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov anebo ji aspoň přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně hlaholivě; bylo jí nevýslovně trapně při pomyšlení, že téměř všechno slyší pan Darcy, jenž seděl proti nim. Ale matka ji vyhubovala, že plácá hlouposti.

Matka dávala průchod svým dojmům stejně nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou a utrpením.

Elizabeth měla dojem, že kdyby se byli doma předem domluvili, jak se během večera co nejvíc znemožnit, nebyli by mohli sehrát své role s větší vervou a větším úspěchem;..

Ale tak to na světě chodí. Kdo nenaříká, toho nikdo nepolituje.“

Jane neměla sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry, ačkoli občas ze skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala se naděje, že se Bingley vrátí do Netherfieldu a její vroucí touha dojde splnění.

Jelikož ho příroda obdařila nadměrnou dávkou hlouposti, nedalo se předpokládat, že by zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je nevěsta přála protahovat;..

Mladší dcery se těšily, že budou uvedeny do společnosti o rok o dva dříve, než dosud mohly doufat, bratři se zbavili strachu, že Charlotte zůstane starou pannou.

„Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností, velevážený pane,..

Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné: těší ho prý, když vidí, že Charlotte Lucasová, kterou považoval za jakžtakž rozumnou ženskou, je stejně hloupá jako jeho choť a hloupější než jeho dcera!

..jezdila do Longbournu častěji než dříve sdílet s ní svou radost, třebaže kyselé pohledy paní Bennetové a její zlé poznámky by byly komukoli jinému zkazily náladu.

Obávala se, že společné úsilí jeho necitelných sester a panovačného přítele spolu s půvaby slečny Darcyové a londýnskými radovánkami nakonec zvítězí nad jeho náklonností.

Vyrovnanějším hlasem dodala: „Už nyní mi může být útěchou, že jsem si pouze něco mylně namlouvala a že jsem tím neublížila nikomu než sobě.“

„To je od ní bezohledné, že zdržuje Charlottu v tomhle větru venku. Pročpak nejde dál?“

Elizabeth neztrácela odvahu. Neslyšela, že by lady Catherine vynikala tak geniálními schopnostmi nebo zázračnými ctnostmi, aby ji to vyvedlo z míry, a pouhé vznešenosti, založené na penězích a urozeném původu, se troufala postavit bez zachvění.

„Máte ještě vychovatelku?“ „Nikdy jsme žádnou neměly.“ „Neměly jste vychovatelku! Jak je to možné? Vychovávat doma pět dcer bez vychovatelky! To jsem ještě neslyšela. Paní matka musela dřít jako otrokyně, než vás všechny vzdělala.“

Pan Collins byl zaneprázdněn přitakáváním ke všemu, co Její Jasnost řekla, děkoval za každou dobrou kartu a omlouval se, když se mu zdálo, že těch dobrých karet dostal až moc.

..stanul jí tváří v tvář zřejmě s naprostým klidem. Elizabeth mu beze slova udělala pukrlátko.

„Hodláte mě polekat, pane Darcy, že jste sem tak slavnostně přišel? Ale já se vás nebojím, třebaže vaše sestra hraje tak dokonale. Jsem strašně paličatá, a když na mne někdo za—dupe, schválně neuteču. Zkusí—li mě někdo vyděsit, dodá mi tím odvahy.“ „Nebudu vyvracet vaši domněnku,“ odpověděl, „protože ve skutečnosti jistě nevěříte, že mám v úmyslu vás děsit, a měl jsem to potěšení vás už natolik poznat, abych věděl, že občas ráda ze žertu prohlašujete věci, které si vůbec nemyslíte.“

„Postrádám jistou schopnost, již si leckdo osvojil,“ pravil Darcy, „totiž bavit se nenucené s lidmi, které vidím prvně v životě. Přijde mi zatěžko zapadnout do jejich nálady a vzbudit v sobě dostatečný zájem o jejich starosti, jak to Často vídám.“

„A snad bych se já směla zeptat,“ odpověděla, „proč jste s tak zřejmým úmyslem mě pobouřit a urazit mi přišel sdělit, že mě milujete proti své vůli, navzdory zdravému rozumu, dokonce v rozporu se svou ctí? Není tohle dostatečnou omluvou za bezohlednost, jestliže jsem sejí vůbec dopustila?

„Takové tedy o mně máte mínění!“ zvolal Darcy, který stále přecházel rychlými kroky po místnosti. „Natolik si mne tedy ceníte. Děkuji vám, že jste mi to tak upřímně vyjevila. Z vašeho výpočtu mi skutečně vycházejí těžké hříchy.

„Od samého začátku — snad od první chvíle, kdy jsem vás poznala, jste mě svým chováním utvrdil v přesvědčení, že jste arogantní, samolibý člověk, že sobecky přehlížíte city ostatních, a na základě této antipatie vyrostl v průběhu dalších událostí nepřekonatelný odpor, takže jsem už měsíc nato věděla, že jste poslední člověk na světě, kterého by mně kdy mohli vnutit za muže.“ „To postačí, slečno. Pochopil jsem už dokonale vaše pocity a nezbývá mi, než se hanbit za to, co jsem k vám cítil já. Promiňte mi, že jsem vás připravil o tolik času, a dovolte, abych vám na rozloučenou ze srdce popřál zdraví a štěstí.“

Lichotilo jí, že bezděčně vyvolala tak mocný cit.

Nechci Vás trápit ani sebe pokořovat tím, že bych prodléval u tužeb, které pro klid Vaší duše i mé nelze ani příliš brzy zapomenout;..

Musíte mi proto prominout, že si činím nároky na Vaši pozornost, vím, Že mi nevyhovíte ráda, avšak odvolávám se na Váš smysl pro spravedlnost.

Je—li tomu tak a já jsem jí pod vlivem mylného dojmu způsobil bolest, pak nejsou Vaše výtky nepochopitelné.

„Jak ohavně jsem si počínala!“ zvolala. „A přitom si tak zakládám na svém bystrozraku! Tak vyzdvihuji své schopnosti!

..když však uvážila, jak nespravedlivě ho odsuzovala a co mu vytýkala, hněvala se sama na sebe a bylo jí líto, že musela zklamat jeho city.

„To slyším s velkou radostí, že svůj pobyt u nás nepokládáte za nepříjemný.

Elizabeth mohla s klidným svědomím poznamenat, že šťastní jsou ti manželé, kteří to o sobě mohou prohlásit, a stejně upřímně mohla dodat, že je pevně přesvědčena o jeho spokojenosti a raduje se z toho.

„A přitom jsem to považovala za projev mimořádného bystrozraku, když jsem k němu bezdůvodně pojala tak vyslovenou antipatii. V člověku to utvrdí víru ve vlastní genialitu a dá mu to takovou příležitost rozehrát svůj vtip, pojme—li k někomu odpor. Někdo soustavně hubuje na všechno možné a nedá se to poslouchat, avšak nelze se vytrvale někomu vysmívat a nepřijít tu a tam na něco vtipného.“

„Máš pravdu. Kdyby jeho prohřešky vešly ve známost, mohlo by ho to nadobro zničit. Snad už nyní lituje, čeho se dopustil, a snaží se napravit svou pověst. Nesmíme ho dohnat k zoufalství.“

V Longbournu nebude klid, jestli Lydia do toho Brightonu nepojede. Ať si tedy jede. Plukovník Forster je rozumný člověk a uhlídá ji před nejhorším, a naštěstí je natolik chudá, že jí sotvakdo bude klást nástrahy. V Brightonu se nebude moci svým koketováním tak prosazovat jako tady. Důstojníci tam najdou mnohem přitažlivější ženy. Doufejme tedy, že ji lázeňský pobyt poučí o její vlastní bezvýznamnosti.

Neměla však v povaze zmnožovat si jakékoli trápení dlouhými úvahami.

..přitom si uvědomovala, jak malou úctu jí prokazuje svou domněnkou, zeji smí pomíjet jakkoli dlouho a z jakýchkoli důvodů, a přece se zavděčí její marnivosti a získá její sympatie, jakmile ji znovu poctí svou přízní.

Její otec se dal podmanit mládím a pů-vabem a zdáním dobrosrdečnosti, jež mládí a půvab obvykle vyzařují, a vzal si ženu, jejíž chabá inteligence a úzkoprsost v něm brzy po sňatku udusila všechnu lásku, kterou k ní měl. Úcta, vážnost i důvěra zmizely nadobro a jeho představy o rodinném štěstí přišly vniveč. Pan Bennet však nebyl z těch, kteří zklamáni z vlastní nerozvážnosti hledají útěchu v oněch radovánkách, jež jsou až příliš často útočištěm lidí nešťastných vinou své vlastní hlouposti nebo hříchů. Měl rád venkov a knihy a tyto záliby mu byly hlavním zdrojem potěšení. Své choti vděčil za pramálo, ledaže ho občas svou hloupostí a pošetilostí pobavila. Jistě to není ta blaženost, za jakou si muž zpravidla přeje vděčit své ženě, kde se však nedostává schopností poskytovat jiné rozptýlení, vezme pravý filosof zavděk tím, co je.

„Vlastně je dobře,“ pomyslela si, „že si mám ještě co přát. Kdyby nic nechybělo, byla bych jistě zklamána.

Jeho přání seznámit ji se sestrou považovala za nejvyšší možnou poklonu.

Kráčeli dál mlčky, oba hluboce zamyšleni. Elizabeth nebylo volně u srdce, to bylo vyloučeno, ale cítila se polichocena a měla radost. Jeho přání seznámit ji se sestrou považovala za nejvyšší možnou poklonu.

..a tak ležela s očima otevřenýma ještě dobré dvě hodiny a snažila se vyznat sama v sobě.

..a je—li mocnější její obava nebo její přání, sama nevěděla.

..a zeje právě tak falešný a zrádný jako lichometný.“

„Byla bych si ušetřila pár bezesných nocí,“ říkala si.

Neobávala se, že by se jeho prostřednictvím někdo něco dozvěděl. Málokomu by byla svěřila tajemství v tak pevné důvěře a zároveň by ji bylo u málokoho tak pokořovalo vědomí, že je zpraven o sestřině poklesku — i když nepředpokládala, že by jí to osobně nějak ublížilo, neboť každopádně se mezi nimi zřejmě otevřela nepřekonatelná propast.

Pochopila teď, že muž jako on by se k ní povahově i rozumově nejlépe hodil. Rozhledem i založením se od ní sice lišil, ale právě proto by nezklamal její představy. Její bezprostřednost a temperament by byly zmírnily jeho strohost a příznivě ovlivnily jeho způsoby, a jí by byla jeho logická mysl, vědomosti a životní zkušenosti přinesly ještě důležitější užitek.

Elizabeth předtím přece jen nepředpokládala, že by tuto situaci zvládl s takovou bravurou, ale ted si sedla a umi—ňovala si v duchu, že napříště už nebude počítat se žádnou hranicí pro drzosti drzého člověka. Ona se červenala a Jane se červenala, kdežto tváře těch dvou, kteří zavinili jejich rozpaky, nedoznaly změny.

..mnoho, o tom nebylo sporu — bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal.

..bylo jí až stydno při pomyšlení, co všechno pro ně udělal.

„Piš mi hodně často, milunko.“ „Jak často budu moct. Ale to víte, vdané ženy nemívají na psaní tolik času. Ať píšou sestry mně. Beztak nemají nic jiného na práci.“

„Takové móresy se mi z duše protiví,“ pravil. „Zatouží—li po naší společnosti, ať se namáhá sám. Ví, kde bydlíme. Můj čas je mi příliš drahý, abych běhal po sousedech, kdykoli si zamanou někam odjet nebo se vrátit.“

Musela se smát, ač by se byla nejraději rozplakala. Otec ji krutě zdrtil svými slovy o Darcyho lhostejnosti; nezbývalo jí než uvažovat, jak může být tak slepý, anebo se obávat, zda snad místo toho, že on postřehl příliš málo, si ona nedomýšlí příliš mnoho.

„Je mi líto, je mi upřímně líto, že se vám donesla zpráva, která vás při mylném výkladu mohla zarmoutit,“ odpověděl Darcy překvapeně a procítěně.

Po krátké odmlce její společník dodal: „Jste příliš velkorysá, abyste si se mnou zahrávala. Jestli se váš vztah ke mně od dubna nezměnil, řekněte mi to hned teď. Já vás mám pořád stejně rád, ale stačí slůvko a nezmíním se už o tom do konce svých dní.“

Kráčeli dál, aniž si všímali kam.

„Nebudeme se přít, kdo se onoho večera víc provinil,“ řekla Elizabeth. „Myslím, že by se bylo oběma dalo leccos vytknout. Od té doby jsme však doufám oba pokročili v ohleduplnosti.“

Ale nemyslete už na ten dopis. Jak pisatel, tak adresátka byli jiní lidé,..

..třebaže zpočátku pozorovala s úžasem, ba i se zděšením, jak čtveračivě škádlí jejího bratra. V ní vzbuzoval odjakživa takový respekt, že to téměř utlumilo její sesterský cit, a nyní viděla, že se s ním dá i nepokrytě žertovat. Dostalo Se jí ponaučení, které jí dosud nikdo neudělil. Díky Elizabeth počala chápat, že žena si může k svému manželovi dovolit věci, které by bratr u sestry téměř o deset let mladší vždy nepřipustil.

Pamětníci zachovali ve svých vzpomínkách, kterak si Austenová s blaženým pochichtáváním zaznamenávala své postřehy a poznámky přímo ve společnosti. „Píšu o lásce a o penězích; o čem jiném lze taky vůbec psát?“ podotkla kdysi s patřičně ironickým důrazem.

Zhusta se poukazuje na očividné paralely Pýchy a předsudku s románem Burneyové Cecílie (Cecilia, 1782).

<2026>