Varlam Šalamov

Sovětský spisoval, vězeň v gulagu. Na Kolymě strávil 17 let.

Kolymské povídky [183]

Stačí k tomu mít papír (jakoukoli knížku), kousek chleba (ten se rozžvýká, propasíruje se hadrem a vzniklým škrobem se slepují listy),..

Na malíčku měl nepřirozeně dlouhý nehet, což patří také k zlodějské eleganci,..

Jedli jsme v úplné tmě — baráková „benzinka“ osvětlovala jen karetní kout — jak ale přesně vypozorovali staří mazáci, „lžicí se vždycky do huby strefíš“.

„Ty jsi doktor, nebo co?“ zeptal se Bagrecov, odsávaje si krev z rány. Glebov mlčel. Zdálo se mu, že doba, kdy býval lékařem, je kdesi ve velké dálce. A kdoví, jestli vůbec byla. Připadalo mu, že ten svět za horami, za moři je jakýsi sen, jakýsi výmysl. Reálná byla minuta, hodina, den od budíčku do večerky — dál se v myšlenkách nepouštěl a ani na to neměl sílu.

Prádlo mrtvoly se Glebovovi v záňadří zahřálo a už mu nepřipadalo tak cizí.

Teploměr dělníkům neukazovali, a proč taky, do práce se chodilo, ať bylo stupňů, kolik chtělo. Navíc staří mazáci dovedli skoro přesně určit, kolik je stupňů, i bez teploměru: když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů. Když je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu. Plivance mrzly už čtrnáct dní.

Spal samozřejmě na horní palandě — dole byl ledový sklep a chlapi, kteří měli místa dole, postávali u kamen a jeden po druhém je objímali rukama — byla sotva vlažná.

Nahoře bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.

Dugajev už dobře chápal trojí vězeňské přikázání, běžné na severu: nevěř, neboj se, nepros...

Gubarev si nastrkal do kotlíku listy zmrzlého zelí — ten se má, chytrá hlava. Zelí vonělo jako nejlepší ukrajinský boršč.

Hned jsme to všechno snědli, to bylo ze všeho nejjistější.

Dávno už jsem se naučil usínat dřív, než se mi zahřejí nohy — kdysi jsem to nedokázal, ale zkušenost je zkušenost!

Viděl jsem, jak ztráceli poslední síly a umírali koně — nemohu to říct jinak, použít jiná slovesa. Koně se ničím nelišili od lidí. Zabíjel je sever, práce nad jejich síly, špatné krmení, bití. Přestože to všechno na ně dopadalo tisíckrát míň než na lidi, umírali dřív než lidé. A pochopil jsem to nejdůležitější. Že člověk se nestal člověkem proto, že je boží stvoření, ani proto, že má na obou rukou obdivuhodný palec. Stal se jím proto, že byl fyzicky zdatnější, odolnější než všechna zvířata, a později pak proto, že přinutil svůj duchovní princip sloužit úspěšně principu fyzickému.

Vzpomněl jsem si na ženu, která kolem nás včera přešla po cestičce, nevšímajíc si okřikování eskorty. Zdravili jsme ji a zdálo se nám, že je krásná — první žena, kterou jsme po třech letech uviděli. Zamávala nám, ukázala na nebe, někam do kouta nebeské klenby, a zavolala: „Už brzo, chlapci, brzo.“ Odpovědí jí byl radostný řev. Nikdy jsem ji už neviděl, ale celý život jsem na ni vzpomínal — jak nás jenom dokázala tak pochopit a utěšit.

Přemýšlel jsem o moudrosti té prosté ženy, nějaké bývalé nebo současné prostitutky - kromě prostitutek tenkrát v těch končinách žádné jiné ženy nebyly, o její moudrosti a o jejím velkém srdci. Šumění deště dělalo těm myšlenkám pěkné zvukové pozadí.

Zima je zde dvoubarevná: bledě modré vysoké nebe a bílá zem.

Byla to věštkyně počasí. Dva tři dny před prvním sněhem, kdy bylo ve dne ještě podzimní horko, nebe bez mráčku a nikomu se nechtělo myslet na blížící se zimu — limba náhle rozprostřela po zemi své obrovité dvousáhové tlapy, hravě sehnula kmen tlustý jako dvě pěsti a lehla si jak široká tak dlouhá naplocho na zem. Uběhl den dva, objevil se mráček a navečer už dula vánice a padal sníh. Když se pozdě na podzim začaly sbírat nízké šedomodré sněhové mraky a foukal studený vítr, ale limba si ještě nelehla, mohl člověk vzít jed na to, že sníh padat nezačne.

O všechny lidské city — o lásku, přátelství, závist, lidskost, milosrdenství, touhu po slávě, o čest — jsme přišli s tím masem, které naše tělo ztratilo za dobu dlouhého hladovění.

Bylo nám zřejmé, že smrt není o nic horší než život, a nebáli jsme se jednoho ani druhého.

Pochopili jsme, že život, i ten nejhorší, se skládá ze střídání radostí a trápení, z úspěchů a neúspěchů, a není třeba se bát, že nezdarů bude víc než úspěchu.

Chápali jsme, že pravda a lež jsou vlastní sestry..

Nedokázali jsme prostě používat jisté „zbraně“, což nás oslabovalo při srovnání s některými chlapy ze sousedních paland. Naučili jsme se spokojovat se s málem a mít radost z mála.

Na radu Ivana Ivanoviče jsme si svlékli prádlo a zakopali jsme je do země, každou košili a spodky zvlášť, a ven jsme nechali trčet jen malý cípek. To byl lidový způsob, jak se zbavit vší.

Maso kteréhokoli živočicha ztrácí svůj specifický pach, když se zakope do země.

Každý večer jsme k sobě přiložili dvě polena. Doutnala do rána, nezhasla ani neshořela. Kdyby byla polena tři, shořela by.

..a neznali jsme slavný výrok kuchařů, že je snazší vařit pro dvacet lidí než pro čtyři.

Ty pokroucené stromy se nehodily ani na topení — kladly sekyře takový odpor, že mohly utýrat každého, kdo se do nich pustil. Mstily se tak všem za život zpřelámaný severem.

..zaženou nás zpátky do tábora, zase vejdeme do brány s erárním nápisem: „Práce je věc cti, slávy, obětavosti a hrdinství.“ Nad branami německých táborů prý stál citát z Nietzscheho: „Každému, co si zaslouží.“ Berija si vzal příklad z Hitlera, ale překonal ho v cynismu.

Pluli jsme po proudu a mleli jsme z posledního, „doklepávali jsme“, jak se říká lágrovou hantýrkou. Už nás nic nerozčilovalo, žilo se nám snadno v sevření cizí vůle.

Už dávno jsme byli fatalisté, neplánovali jsme si život dál než o den dopředu.

Když jsme se my čtyři sešli u pramene Duskaňja, věděli jsme všichni, že jsme sem nepřišli uzavřít přátelství. Věděli jsme, že pokud přežijeme, nebudeme se rádi setkávat. Bude nám nepříjemné vzpomínat na hlad k zešílení, na vypařování vší v kotlících, z kterých jíme, na příšerné lhaní u ohně, na to prolhané fantazírování, na labužnické bajky, na to, jak jsme se hádali, a na to, jak se nám všem zdály tytéž sny — protože se nám všem zdálo o tomtéž — jak kolem nás lítají jako bolidy nebo andělé veky režného chleba. Člověk žije, protože umí zapomínat. Paměť je vždycky ochotna zapomenout špatné a pamatovat si jen to hezké. Tady nebylo hezkého nic, a neměli jsme nic hezkého před sebou ani za sebou. Byli jsme otrávení severem navždycky a věděli jsme to.

Velcí kuřáci si v tajze trhali a sušili lístky černého rybízu..

Ivan Ivanovič se dál už na nic neptal. Oběsil se v noci deset kroků od boudy v rozsoše stromu bez provazu — takovou sebevraždu jsem ještě neviděl.

Na hrbolcích mrzly nízké horské šípkové keře, tmavě fialové namrzlé šípky úchvatně voněly.

Mojsej Mojsejevič Kuzněcov. Pocházel z Minsku. Byl sirotek, což se ostatně dalo uhodnout podle jména — u židů dostávají synové jméno po otci pouze a povinně, když otec zemře, než se syn narodí.

Bylo vidět, že Kuzněcov má ke své práci lásku a že rozumí její duši.

Ať dělal, co chtěl, vždycky od toho odcházel nerad: věčně se mu zdálo, že musí uhodit ještě jednou, udělat to ještě líp a ještě účelněji.

Tamara neuměla štěkat, jako neumí žádný jakutský pes.

Matné elektrické slunce pokálené od much a zakované do kulaté mříže se ztrácelo vysoko u stropu.

Někdy mu přišla na mysl nějaká jednoduchá a silná myšlenka a bolestně, skoro hmatatelně si razila cestu mozkem..

Tato záhadná jednotvárnost předsmrtných pohybů posloužila Freudovi jako podnět k těm nejodvážnějším hypotézám. Monotónnost, opakování — to je ten nezbytný základ, bez něhož se věda neobejde.

Nejlepší je to, co není zapsané, co bylo stvořeno a zmizelo, co se beze stopy vypařilo,..

Básník se přinutil a přestal. Bylo jednodušší udělat to tady než někde v Leningradě nebo Moskvě. Najednou se přistihl, že už dávno o ničem nepřemýšlí.

Ale on už si nedělal starosti, nevyhlížel patku, neplakal, když patka nevyšla na něj,..

Ale když mu do rukou vložili jeho celodenní příděl, sevřel jej ve svých nedokrvených prstech a přimáčkl si chléb k ústům. Kousal jej zuby postiženými kurdějemi, dásně mu krvácely, zuby se viklaly, ale bolest necítil.

..ale zmrzlý modřín se štípe snadno.

Naše závist byla z hladu tupá a bezmocná jako všechny naše city. Neměli jsme na city sílu,..

„Nejde o fusekle,“ řekl Šestakov a přejel ukazovákem po obzoru. „Co si tady o tom o všem myslíš?“ „Nejspíš zhebneme,“ řekl jsem.

Na světě je spousta konzerv — masových, rybích, ovocných, zeleninových... Ale nejnádhernější ze všech je kondenzované mléko. Ale nesmí se, samozřejmě, pít s horkou vodou. Musí se jíst lžičkou nebo mazat na chleba nebo pomaloučku upíjet z konzervy, pomalu jíst a dívat se, jak žloutne řídká žlutá hmota a jak se na plechovku lepí hvězdičky — krystalky cukru.

Chléb všichni jedí hned — aby ho nikdo nemohl ukrást, sebrat, vždyť člověk ani nemá sílu ho ubránit. Jenom se nesmí spěchat, nesmí se zapíjet vodou, nesmí se žvýkat. Musí se cucat, cucat jako cukr, jako bonbon.

V hranicích města se muselo chodit v sevřeném útvaru — louže nikdo neobcházel. Nohy zábly, ale nikomu to nevadilo, nachlazení se nikdo nebál. Nastydlý už byl každý tisíckrát a navíc to nejhorší, co z toho mohlo být, řekněme zápal plic, by člověku pomohlo dostat se do vytoužené nemocnice.

„Jestli to přežiju,“ pronesl Platonov zaklínací formuli, kterou začínaly všechny úvahy o čase mířící dál než k zítřejšímu dni, „napíšu o tom povídku. I titul už mám: Zaklínač hadů. Líbí se vám?“

Kůň přece zeslábne daleko dřív než člověk,..

Ale pud sebezáchovy, houževnaté lpění na životě, právě tahle fyzická houževnatost, jíž podléhá i jeho vědomí, ho zachraňuje. Při životě ho drží totéž co kámen, strom, ptáka, psa. Ale člověk se drží života mnohem pevněji než oni. A snese víc než jakýkoli jiný tvor.

Na to, aby se v lágru ze zdravého mladého člověka, který započal svou kariéru na čistém vzduchu zlatých nalezišť, stal chcípák, stačí při šestnáctihodinové pracovní době bez volných dnů, neustálém hladu, roztrhaném oblečení, nocování na šedesátistupňovém mrazu v děravém plátěném stanu, bití kápů, „starostů“ z řad kriminálníků a eskorty, pouhopouhých dvacet až třicet dnů. Tento propočet byl mnohokrát ověřen.

Nedostatek spánku ubíral více sil než hlad.

Sen každého dobrého obyvatele Ruska — vězně stejné jako civilisty — je získat místo, kde by mohl někoho kontrolovat. Za prvé: smím někoho komandovat. Za druhé: byla mi prokázána důvěra. Za třetí: mám za tuhle práci menší odpovědnost než za přímý pracovní výkon.

Dvířka baňatých železných kamen byla otevřená, kamenné uhlí rudě žhnulo jako brusinková zavařenina ve sklenici..

..že versty a roky si poradí s každým trápením.

Položili mě na kavalec u kamen. Matrace byly nacpané větvičkami limby, chvojí opadalo, uschlo a větývky se hrozivě krabatily pod špinavou pruhovanou tkaninou.

Hodil jsem si přes ramena svůj jediný „všední“ župan — plášť, špinavý, propálený špačky cigaret, ztěžklý vsáklým potem mnoha set lidí — vstrčil jsem nohy do obrovských trepek a posouvaje pomalu jednu nohu před druhou, abych neupadl, vykročil jsem pomaloučku za sanitářem na ošetřovnu.

Nějaké dva měsíce si poležíte. A to už pak bude za chvilku jaro.“ Lékař se usmál. Pocítil jsem samozřejmě radost. Bodejť by ne! Celé dva měsíce! Ale neměl jsem sílu tu radost vyjádřit. Držel jsem se rukama stoličky a mlčel jsem.

Pokoj byl plný obvyklého nemocničního nočního hluku: sípot, chrápání, sténání, blouznivé řeči ze spaní, kašel — všechno se to mísilo ve zvláštní symfonii, pokud se z takových zvuků dá sestavit symfonie. Ale kdyby mě na tohleto místo přivedli se zavřenýma očima — okamžitě bych poznal lágrovou marodku.

Utrhl jsem kousek novin a ubalil jsem si z machorky cigaretu. Nic lepšího, než je novinový papír, se na machorku nedá vymyslet. Stopy typografické barvy buket machorky vůbec nekazí, naopak báječně ho zjemňují.

Bývá to i jinak: ohniště. Limba je příliš důvěřivá. Zimu nenávidí tak, že raději uvěří teplu ohniště. Když v zimě vedle sehnutého, na zimu zkrouceného keře rozděláte oheň, limba vstane. Oheň dohoří a oklamaná limba ronící slzy hořkosti se znovu ohne a lehne si na staré místo. A zase ji přikryje sníh.

Vězněného intelektuála tábor zničí. Všechno, co mu bylo drahé, je rozšlapáno na prach, civilizace a kultura z člověka spadnou za tak krátkou dobu, která se dá počítat na týdny. Argumentem ve sporu je pěst, hůl. Donucovacími prostředky — pažba, rána do zubů. Intelektuál se proměňuje ve zbabělce a vlastní mozek mu napovídá, jak se vylhat ze svých činů. Může sám sebe přesvědčit o čemkoli, přidat se na jakoukoliv stranu sporu. V kriminálnickém světě vidí učitele života, bojovníky „za práva lidu“. „Facan“, rána, proměňuje intelektuála v pokorného sluhu nějakého Seněčky nebo Kostěčky. Fyzický nátlak se stává nátlakem morálním. Intelektuál je vystrašený navždy. Jeho duch je zlomený. Tuto ustrašenost a zlomeného ducha si přináší i do svobodného života.

Brigáda se chystala k nástupu. V zimě jsme nastupovali v baráku a vzpomenout si na ty poslední minuty před odchodem do ledové noci na dvanáctihodinovou směnu je pro mě trýzeň dodnes.

V mozku se mi pomalu převalovaly myšlenky — cítil jsem to skoro fyzicky. Musel jsem myslet na něco nového, na co jsem nebyl zvyklý.

„Jsou tam, Lydie Ivanovno,“ řekl a zařval na Andrejeva: „Co ses tak zavšivil, chlape?“ Ale lékařka Lydie Ivanovna ho přerušila. „Copak oni za to můžou?“ řekla potichu. Slovo „oni“ vyčítavě zdůraznila a vzala si ze stolu stetoskop. Andrejev si tu zrzečku Lydii Ivanovnu zapamatoval na celý život, tisíckrát jí žehnal a vždycky na ni vzpomínal něžně a vlídně.

Nato vzal zdravotník Andrejevovu blůzu oběma rukama, obratným navyklým pohybem obrátil oba rukávy naruby a začal je pozorně prohlížet... „Jsou tam, Lydie Ivanovno,“ řekl a zařval na Andrejeva: „Co ses tak zavšivil, chlape?“ Ale lékařka Lydie Ivanovna ho přerušila. „Copak oni za to můžou?“ řekla potichu. Slovo „oni“ vyčítavě zdůraznila a vzala si ze stolu stetoskop. Andrejev si tu zrzečku Lydii Ivanovnu zapamatoval na celý život, tisíckrát jí žehnal a vždycky na ni vzpomínal něžně a vlídně.

Většina lidí ležela naznak nebo obličejem dolů (nikdo nevysvětlí, proč vězňové skoro nikdy nespí na boku)..

Ale Andrejev nemyslel na budoucnost. Naučený na nalezišti nepočítat život dál než den dopředu, snažil se bojovat za to, co je blízko, jak to dělá každý člověk, když je nablízku smrt.

Za parťáka měl vysíleného dokapávajícího chcípáka neurčitého věku..

Andrejev věděl ze zkušenosti, že táboroví kuchaři, a nejen kuchaři, nemají rádi „Ivany Ivanoviče“, jak pohrdavě říkají inteligentům.

<2026>