Egypťan Sinuhet [81]

Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi.

Vždyť jsem se vzdal vší naděje, že bych byl kdy čten a pochopen.

Neboť ve své špatnosti jest člověk krutější a zatvrzelejší než říční krokodýl. Jeho srdce je tvrdší kamene. Jeho marnivost je lehčí prachu.

..neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití.

Píši, protože jsem ztratil touhu obveselovat se s ženami..

A proto já Sinuhet neucítím již nikdy vůni černé prsti za jarních nocí, a proto píši.

Pravda je ostrý nůž, pravda je nezhojitelná rána, pravda je louh, jenž zalévá srdce trpkostí. Proto ve dnech své mladosti a síly prchá člověk před pravdou do domů rozkoše a obluzuje své oči prací a mnohou činností, cestováním a radovánkami, mocí a stavbami. Ale přijde den, kdy ho pravda protne jako kopí, a potom již nepociťuje radosti z myšlení a z práce svých rukou, ale je sám, uprostřed svých bližních je sám, a bohové mu nepřinášejí nižádné pomoci v jeho samotě.

Kdokoli je narozen ve Vesetu, touží spatřit opět město Veset, neboť není na světě jediného města podobného Vesetu.

Vyměnil bych svůj zlatý pohár za hliněný džbán chudákův, jen kdybych mohl znovu šlapat měkkou hroudu země Kemet. Vyměnil bych svůj lněný šat za osmahlou kůži otroka, jen kdybych mohl uslyšet ještě šumot říčního rákosu v jarním vánku.

Vždyť kněží Amonovi říkají, že jméno je předpovědí.

Tak se stalo, že mé srdce dostalo svou první ránu.

Když se přibližuje stáří, zalétá mysl jako pták ke dnům dětství.

..bylo to proto, že mne chtěla vychovat v šetrnosti. A tak říkávala: „Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojuje s málem.“..

A tak říkávala: „Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojuje s málem.“..

Vzpomínám si ještě na ty dusné letní večery, kdy lůžko pálilo pod nahým tělem a kdy spánek nepřicházel, slyším ještě její tichý, uspávající hlas, jsem znovu v bezpečí její blízkosti.

Večer, když zlatý člun Amonův klesal za západní pahorky, vycházel ze všech loubí a ze všech chatrčí pach opékaných ryb, mísící se do vůně čerstvého chleba. Tuto vůni chudé čtvrti vesetské jsem se naučil milovat od svého dětství a nemohu na ni zapomenout.

Když jsem na ni očarován pohlížel, říkával mi otec vážně: „Chraň se žen, jež ti říkají krásný jinochu a jež tě k sobě vábí, neboť jejich srdce je síť a past a jejich lůno pálí více než oheň.“..

„Úcta a proslulost,“ pravil Thutmosův hrdina Antef, „nejsou nic jiného než hnůj, pouhý hnůj, který živí jen mouchy. Po celý svůj život jsem se navyprávěl mnoho..

Nikdo se nemohl rozhněvat na Thutmosa. Měl širokou tvář prostých lidí a jejich krátké, rozpláclé nohy, ale jeho oči měly stále výraz nakažlivé veselosti..

Otec se vzdálil a my slyšeli Kipu v kuchyni ještě dlouho bručet, ale Thutmose i já jsme jedli koláče, a ty byly chutné a hodně maštěné. I bylo nám dobře. Tehdy jsem byl ještě dokonale šťasten.

Myslím, že tato cesta byla pro otce těžká a ponižující. Strávil celý svůj život léčením chudých v chudé čtvrti města a odcizil se chrámu i Domu života. A nyní - jako jiní chudí otcové - musel se postavit do zástupu před správou chrámu a čekat, až se některému vznešenému knězi uráčí ho přijmout. Opět je vidím, všechny ty chudé otce, kteří ve svých nejlepších šatech sedí na nádvoří chrámu a ctižádostivě touží po lepším životě pro své syny, než měli oni sami.

Ale to, co zvětšuje vědění, zvětšuje také zármutek, a proto jsem velmi nešťasten.“..

„Ty jsi chudý, ale poctivý, Senmute,“ vzlykal. „Proto tě mám rád, neboť já jsem bohatý, ale shnilý. Shnilý, přeshnilý jsem já, nic jiného než to lejno, které upouští vůl na cestu.“ Sňal svůj límec s drahými kameny a zavěsil jej otci na krk.

Žádej svůj pohár plný, chlapče, a nespokoj se vším, co se ti řekne, avšak věř spíše svému jasnému zraku.“..

Avšak když již budete v rukou chrámových kněží, buďte nedůvěřiví jako šakalové a lstiví jako hadi, abyste neztratili sami sebe a nezaslepili se. Navenek však buďte mírní jako holubice, neboť jedině až dosáhne cíle, může člověk odhalit svou pravou tvář.

Nazítří pak poslal Ptahhor, královský otvírač lebek, Kipě darem posvátného chrobáka, rytého do vzácného kamene, aby jej mohla mít v hrobě pod lněnými obinadly místo srdce. A nebyl by mohl způsobit mé matce větší radosti, takže Kipa mu vše odpustila..

Toužil jsem po něčem, co jsem neznal,..

Byl jsem totiž ještě natolik mlád, že jsem si nevýslovně přál věřit.

V této době svěcení se prý bůh Amon vždy zjevoval a mluvil ke každému čekateli, i byl bych pocítil nesmírné ulehčení, kdybych se byl mohl zbavit sebe sama a proniknout smysl všech věcí. Po boku svého otce jsem viděl od malička nemoc a smrt a můj zrak zbystřil, i viděl jsem více než moji vrstevníci. „Lékaři není nic příliš posvátné a on se sklání jedině před smrtí,“ říkával můj otec.

Hleděl jsem na ni a zapomněl na ránu ve svém srdci, zapomněl jsem na Amona i na Dům života a její blízkost spalovala mé tělo jako oheň.

Proto ti povím své jméno a to je Nefernefernefer, neboť mne považují za nejkrásnější ze všech, a protože kdo jednou vyslovil mé jméno, neodolá, aby je neopakoval dvakrát i třikrát.

„Blázínku,“ pravila, „ponech si prsten, přeji si to. Ponech si jej pro můj rozmar, jenž mi přinese jednou velké úroky.“ Pohrozila mi svým štíhlým prstem těsně před očima a její oči se smály,..

Proto jsem skryl své tajemství do svého srdce, neboť lež je líbeznější než pravda a sen zářivější než pozemské spojení.

..připomínal si její oči a její svěží prs a cítil jsem vůni jejích mastí ve své dlani.

Tak by měl být lékař hotovým lékařem až tehdy, když uzná pokorně sám před sebou, že ve skutečnosti nic neví. Nezasvěceným však se to nesmí říkat, neboť ze všeho nejdůležitější je, aby nemocný věřil svému lékaři a důvěřoval jeho obratnosti.

A také jsem se naučil, že se lékař nemá co obávat smrti a že smrt je naopak chorému často milosrdným přítelem, takže někdy je obličej umírajícího šťastnější, než byl za ubohých dnů jeho života.

Tehdy se mé oči otevřely dokořán, i viděl jsem, že lékaři Domu života znají jedině, co bylo psáno a co bylo zvykem, ale nic více. Neboť když jsem se tázal, proč je třeba vypalovat hnisavou ránu, kdežto obyčejná rána se maže olejem a obvazuje, a proč plíseň a pavučiny léčí vředy, odpovídali mi: „Odevždy se tak činilo.“..

Bohatství a moc Egypta byly bez mezí a po staletí žádný nepřítel nevstoupil do jeho měst a středního věku dosáhli již ti, kteří nikdy nezakusili války. Avšak přineslo-li to více radosti lidem, to nevím, neboť všichni očekávali něco nového, nejsouce spokojeni dnem přítomným.

Zestárl a zhubl a měl plno vrásek v koutcích úst, ačkoliv byl ještě mlád. Avšak v jeho očích bylo stále cosi nakažlivě odvážného a veselého, když se na mne díval, a naklonil hlavu ke mně blíže, až se naše tváře dotkly. I poznal jsem tak, že jsme zůstali přáteli.

„Mé srdce je obtíženo zármutkem a vše je marnost,“ pravil jsem mu.

Thutmose pozvedl svůj pohár a ulil kapku vína na zem, řka: „Božskému hrnčíři! Nechť mor zamoří školu umění i její učitele!“..

Mé srdce bylo lehké a rychlé jako šíp, jako vlaštovka po záplavě,..

..ani si nikterak nepřál jmenovat ji svou sestrou a požádat ji, aby se se mnou obveselila.

Bylo mi lépe, i pochopil jsem, že víno a domy rozkoše jsou dovoleny v Domě života, pokud jen se přestanu ptát proč.

Proto mi moji učitelé dali na srozuměnou, že si správně počínám, když se otrkávám a ukájím své tělo a obveseluji své srdce.

Velký faraón ležel na svém loži pod zlatým závěsem a ochraňovali ho bohové shlížející ze sloupů lože, jež nesli lvi. Ležel nahý, bez jediného odznaku své moci, sešlé a opuchlé tělo v bezvědomí, hlavu nakloněnu ke straně. Těžce chroptěl a slina mu stékala z ochablého koutku rtů. Tak pomíjivá jest - a stínu podobná - pozemská moc a sláva, že i on byl k nerozeznání od kteréhokoliv umírajícího v síni Domu života.

Má slova jsou pouhým bzučením mouchy v královských uších, a kdybych bzučel, jako bzučí všecky ostatní mouchy kolem nich, nebyli by mi dopřáli sluchu.

Pamatuj si, že chceš-li, aby vládce vyslechl tvá slova, mluv s ním jinak než ostatní, mluv s ním jako s člověkem sobě rovným. Tehdy buď popřeje sluchu tvým slovům, nebo tě vyžene holí na nádvoří paláce, avšak kupodivu si tě zapamatuje.

Ptahhor se znovu napil vína, vzdychl a pravil: „Ach, nic není starci lahodnější než víno a tlachání o věcech, jež se ho netýkají.

Představený pečeti otřel slzy z tváří a smutně se pousmál: „Moc je jako rákos v ruce muže,“ řekl. „Rákos se láme, avšak moudrý pták přeletí včas, aby se pohoupal na jiném stvolu. Proto snad s tebou vypiji číši vína, Ptahhore, ačkoliv to nepatří k mým zvykům, neboť říkáš správně, že víno léčí i zarmoucené srdce.“..

„Ptahhore,“ řekl jsem, „žízním po lásce, když noční nebe plane odrazem vesetských světel.“ „Není lásky,“ řekl Ptahhor příkře. „Muž je smutný, nemáli ženy, s kterou by spal. Avšak vyspí-li se s některou, pak je smutnější než předtím. Tak tomu je a tak tomu bude.“ „Proč?“ otázal jsem se. „Ani bohové to nevědí,“ pravil Ptahhor.

..i obličej, vznícený a trpící, jako by šel za jakousi vidinou, jiným nepostižitelnou.

„Krev očišťuje národy a činí je silnými,“ řekl Haremheb.

„Jeho bůh se mu právě zjevil,“ řekl jsem vážně, abych varoval Haremheba, neboť jsem si ho již oblíbil. „Svatá nemoc mu dala spatřit boha, i nepřísluší nám, abychom rozsuzovali, co mu bůh řekl. Každý dochází blaženství ve své vlastní víře.“ „Já však věřím ve své kopí a ve svého krahujce,“ prohlásil Haremheb.

„Ne, mám řádný důvod k starostem,“ pokračoval zasmušile. „Co bude s Egyptem, má-li faraóna, jenž se bojí krve a podle něhož jsou si všecky národy, jazyky i barvy pleti rovny? Jsem rozený voják a můj vojenský rozum mi praví, že to je pro vojáky zlé.

To byl projev přízně zcela výjimečný a dotvrzoval, jak Amon dovede odměňovat své služebníky.

..a koupil si i otroka, který - po pravdě řečeno - byl hubený a jednooký, jinak mi ale plně postačoval. Jeho jméno bylo Kaptah a sám tvrdil, že je dobře, je-li jednooký, neboť bude moci vypravovat mým budoucím nemocným, když budou čekat, až na ně přijde řada, že jsem ho koupil slepého na obě oči a že jsem jeho jedno oko uzdravil. Proto jsem ho také koupil. Avšak v první jizbě, kde měli čekat nemocní, jsem dal namalovat obrazy.

Avšak ženám, které mne přišly požádat, abych jim vrátil jejich krásu, jsem namíchal nápoje, které jim neuškodily. A ženám, které naříkaly, že jejich mužové zlenivěli a ochladli, jsem dal léčivé pilulky, které měly potají rozpustit ve víně svých mužů, a ty se často vracívaly ke mně a dávaly mi dary podle svých možností, ale občas se stalo, že se vrátily a naříkaly, že jejich muži se obrátili k ženám cizím. V tom jsem jim nicméně pomoci nemohl, neboť lékař může vskutku vzbudit lásku a přimět muže, aby nazval ženu sestrou a laskal se s ní, avšak nemůže říci předem, ke které ženě obrátí muž svou touhu. Nicméně jsem myslil, že si mužové vybírají ženy, které jim jsou nejblíže,..

„Ne, ne,“ pravil, „špatně jsi mne pochopil, Sinuhete. Nechybí mi síly. Ale chci lék, který by mne vyléčil z mého bláznovství. Chci lék, jenž utiší mé srdce, až ztvrdne na kámen.“..

„Marné o ní hovořit,“ odpověděl Haremheb. „Je krásnější než bohyně nebes a než bohyně nebes vzdálenější. Opravdu, bylo by mi snazší uchvátit hvězdu do svého náručí než ji. Proto musím zapomenout. Proto musím odejít z Vesetu, jinak zemru.“..

„Ta, po níž toužím, si maluje rty a tváře jasnou červení, její oči jsou podlouhlé a temné, a nikdo ještě nelaskal její údy pod královským lnem. Jméno její jest Beketamon a v jejích žilách proudí krev faraónů, takže znáš nyní celé mé bláznovství, Sinuhete.

Dostal jsem z ní strach, poněvadž je to žena, jejíž údy nikoho nezahřívají, a v jejích podlouhlých očích je prázdnota a smrt. Proto ti pravím i já: odejdi, Haremhebe, příteli můj,..

„To vše vím sám velmi dobře, ba lépe než ty, takže tvá slova jsou jako bzučení mouchy v mých uších.

„Neztrácím času vážením svého zlata, neboť zlato je jako hovno u mých nohou.

„Na zdi paláce stříkám svou vodu,“ odpověděl Haremheb.

Vypil jsem dost vína, i lichotila mi jeho důvěra, takže jsem mu nechtěl přiznat, že znám ženy právě tak málo jako on.

V té chvíli jsem věděl, že její lůno mne bude pálit více než oheň a že bez ní nebudu moci nikdy být šťasten.

Syrští hudebníci ustavičně hráli a já jsem cítil ve svých údech a ve své krvi vzrušení Vesetu, i věděl jsem, že jsem se narodil, abych žil svůj život na sklonku světa, a že již na ničem mi nezáleží, pokud jen mohu sedět po boku sestry svého srdce a hledět na zeleň jejích očí a červeň jejích rtů. Tak se stalo, že kvůli Haremhebovi jsem se setkal opět s Nefernefernefer, svou milovanou, avšak bylo by pro mne bývalo lépe, kdybych ji byl již nikdy nespatřil.

„Cokoliv učiním, nikdy toho nebudu litovat, neboť ode dneška chci hledět vždy kupředu a nikdy zpět.

Ženy snímaly beze studu své paruky a dovolovaly mužům laskat hladké lebky, poněvadž od té doby, co si počaly bohaté a vznešené ženy holit hlavy, nebylo laskání, jež by více vzrušovalo mysli mužů.

Avšak já, já jsem nebyl opilý vínem, nýbrž její blízkostí a dotykem jejích rukou.

Avšak ona mne odstrčila a řekla: „Brzy budeš moci hladit mé údy a klást ruce na mé prsy a na můj klín, jestliže tě to uklidní, avšak nejdříve mne musíš vyslechnout a vědět, že žena je podobna kočce a vášeň je také podobna kočce. Její pacičky jsou měkké, ale skrývají ostré drápky, jež se noří bez slitování až do srdce. Opravdu je žena podobna kočce, neboť i kočce působí rozkoš to, co mučí její oběť, a týrá ji svými drápy a nikdy se neomrzí svou hrou. A když její oběť zchromne, sežere ji a hledá jinou.

Tu lehce vzdychla, jako by byla znavena tou hrou, a pravila: „Budiž tedy. Nyní ti zajisté musím dát tu věc, pro kterou jsi přišel. Avšak nebuď příliš divoký, neboť jsem unavena a bojím se, že usnu v tvém náručí.“ A odvedla mne do své komnaty. Její lože bylo ze slonoviny a z černého dřeva a ona se svlékla a rozevřela mi svůj klín. Bylo mi, jako by mé celé tělo a mé srdce a všecky mé vnitřnosti na popel shořely v jejím lůnu. Avšak po chvilce zívla a řekla: „Jsem opravdu unavena a věřím již, žes ještě nikdy nevešel k ženě, ježto jsi velmi neobratný a nepůsobíš mi nižádnou rozkoš. Avšak jinoch, jenž poprvé přichází k ženě, dává jí dar nenahraditelný. Proto nežádám od tebe jiného daru. Avšak nyní již jdi a nech mne spát, vždyť jsi obdržel tu věc, pro kterou jsi přišel.“ Chtěl jsem ji opět obejmout, avšak ona mne odstrčila a poslala pryč, takže jsem šel domů. Avšak mé tělo bylo jako v ohni a všecky mé vnitřnosti..

Mé srdce bylo plno soli a má ústa plna pelyňku, když jsem na něho hleděl,..

„Neobtěžuj mne svým hloupým tlacháním, neboť mé srdce je chmurné jako smrt a mé tělo není již mým. Jsem svázán pouty, jež jsou pevnější než měděné řetězy, i když nejsou vidět. Proto nemohu prchnout, poněvadž každý okamžik, strávený daleko od Vesetu, byl by pro mne žhavou výhní.“..

I já jsem spal se ženami, i když je tomu jistě již hezky dávno, a ujišťuji tě, že chléb a pivo a plný břich stojí za víc než klín ženy, i té nejkrásnější. Ach ouvej, můj pane, když jde muž k ženě, má vzít s sebou hůl, jinak ho žena opanuje a spoutá pouty, která se vřezávají do masa jako tenká nit a drásají srdce, jako kámen v opánku drásá nohu. U Amona, můj pane, měl jsi sem za nocí vodit dívky, byli bychom ušetřeni vší této bídy. Promrhal jsi marně svůj čas v krčmách a v domech rozkoše, jestliže žena mohla z tebe učinit otroka.“ A říkal ještě mnohé jiné věci, až byla jeho slova jen bzučením mouchy v mých uších.

„Jsi velmi tvrdošíjný, Sinuhete,“ řekla, „avšak já jsem ženou počestnou a splním vždy svůj slib. Vezmi si tedy tu věc, pro kterou jsi přišel.“ Položila se na své lože a rozevřela mi svůj klín, ale nikterak se se mnou neobveselovala, nýbrž odvrátila hlavu a prohlížela svůj obraz v zrcadle a rukou potlačovala zívání, takže rozkoš, po níž jsem dychtil, byla mi jen popelem.

„O zítřku předem nikdo nic neví,“ řekl Kaptah drze. „Jsi, můj pane, ještě mladý a zelený jako tele, které jeho matka ještě dost čistě nevylízala.

..neboť mé srdce k tobě přes všecko tvé bláznovství přilnulo,..

I uzavřel jsem se ve své jizbě, přikryl svou hlavu pláštěm a spal jako mrtvý až do rána, neboť jakmile je hanba a lítost člověka příliš veliká, působí stejně jako omamující léky.

Nemohl jsem se již ovládnout, nýbrž plakal jsem stále více a více a řekl: „Budiž, jak si přeješ, a budiž mé jméno prokleto až na věky nejvěčnější, avšak nemohu ti odolat, tak jsi mne očarovala mocným kouzlem.“..

Tam v koutku zahrady obrátil jeden kámen a vyňal hadr, v němž měl zabalenu svou měď i své stříbro, a nebylo ho ani dva debeny, ačkoliv to byly úspory celého života otrokova. Avšak Kaptah mi dal to vše, i když plakal a dával najevo hluboký zármutek - budiž jeho jméno požehnáno na věky věků a jeho tělo zachováno navždy!

Písař pravil: „Neutíkej přede mnou, neboť tvůj otec mi svěřil slova, jež ti chtěl říci, ježto tě nezastihl v tvém domě.“ Tehdy jsem klesl na zem a skryl svou hlavu v rukou, avšak písař vyňal svůj papyr a předčítal mi: „Senmut, jehož jméno jest vepsáno do Knihy života, a jeho žena Kipa posílají tento pozdrav svému synu Sinuhetovi, jemuž bylo v domě faraónově dáno jméno Ten-jenž-jest-osamělý. Poslali nám tě bohové a každého dne svého života jsi nám působil jen radost a nikdy zármutek, i veliká byla naše pýcha nad tebou. A nyní jsme nad tebou zarmouceni, poněvadž jsi upadl do protivenství, a my jsme ti nemohli pomoci, jak bychom si byli přáli. I věříme, že vše, co jsi učinil, učinil jsi správně, a že jsi nemohl jednat jinak. Nermuť se pro nás, třebaže jsi musel prodat vše až do toho našeho hrobu, neboť zajisté bys tak nebyl učinil, kdybys nebyl měl k tomu důvodu. Avšak sluhové spravedlnosti spěchají a my nemáme již trpělivosti čekat na den své smrti, nýbrž smrt je nám vítána jako spánek znavenému a jako přístřeší vyhnanému. Náš život byl dlouhý a jeho radosti byly mnohé, ale daleko největší radost jsi nám způsobil ty, Sinuhete, když jsi k nám přišel po řece, ačkoliv jsme již byli staří a osamělí. Proto ti žehnáme a nesmíš se rmoutit nad tím, že nemáme hrobu, jeť marnost všeho jsoucna veliká, a proto bude snad pro nás lépe, když zmizíme v nicotě, abychom již nepoznali úzkostí a nebezpečenství dlouhé cesty do západní země. Pamatuj vždy na to, že naše smrt byla lehká a že jsme ti žehnali před svým odchodem. Kéž tě chrání všichni bohové Egypta od nebezpečenství, kéž je tvé srdce ušetřeno zármutku a kéž máš tolik radosti ze svých dětí, jako jsme měli my z tebe. To ti přeje tvůj otec Senmut a tvá matka Kipa.“ A mé srdce již nebylo jako kámen, ale pohnulo se a zjihlo a stékalo v slzách do prachu země přede mnou.

Jedině bohy prokletí a zločinci, kteří prchali před úřady, se dávali najmout za omývače těl a zdaleka bylo možno je poznat podle zápachu soli a louhu a mrtvol, jímž načichli v Domě smrti, takže se jim lidé vyhýbali a nevpustili je ani do domů rozkoše.

Avšak veliká radost nastala v Domě smrti, když se přinesla mrtvola mladé ženy, a nezáleželo na tom, byla-li krásná, či šeredná. Nehodila se ihned do nádrže, nýbrž musela strávit noc na loži některého z omývačů těl a ti se přeli a metali o ni los, kdo první si k ní lehne. Neboť taková byla hrůza před omývači mrtvol, že i nejpustší dívka z ulice odmítala obveselit se s nimi, i když jí nabízeli mnoho zlata, ba ani Nubijky nechtěly s nimi nic mít, poněvadž se jich příliš bály.

Avšak ke svému ospravedlnění vypravovali, že kdysi, za časů velkého krále, byla přinesena do Domu smrti žena, jež se probudila v náručí omývače těl, což bylo velkým zázrakem ke cti Amonově a radostí pro rodiče a manžela oné ženy. Proto bylo jejich svatou povinností, aby se pokoušeli vždy znovu o onen zázrak, ohřívajíce svým příšerným žárem ženy, které jim byly přinášeny, vyjma těch, jež byly tak staré, že by jejich zmrtvýchvstání nebylo způsobilo radost nikomu.

..i ramena byly vrásčité jako želví kůže.

„Jsou to prostí lidé a jejich přání tkví v bahně právě tak, jako i tělo člověka není nic jiného než bahno, nechá-li se rozpadnout.

„Tak tomu bylo a tak tomu bude,“ pravil. „Kdo jsem já, abych vysvětloval zvyk, který se zachovává od počátku věků?

Mezi ka a člověkem není jiného rozdílu, než že ka nemá stínu při světle, kdežto člověk má stín. Jinak však jsou stejní. Tak se to aspoň říká.“..

Avšak neměl jsem pro ně hrob, ba ani dřevěnou rakev. Proto jsem je oba zašil do volské usně, aby tak žili věčně pospolu.

„Proč jsi ty přišel do Domu smrti, Ramose?“ zeptal jsem se. „Jsi moudrý a obratný muž a zajisté by ses uživil i jiným řemeslem. Proč jsi sem přišel?“ Avšak Ramose zakýval prudce hlavou jako želva, sklonil šíji a nepohleděl mi do očí. „Víš sám, že do Domu smrti nepřijde nikdo, kdo nemusí přijít,“ řekl. „Nechť je ti to dostačující odpovědí.“ Avšak potom rozevřel ústa a chechtal se a ze džbánu si opět přihnul chladného piva. „Mně je zde dobře,“ řekl, „a po ničem netoužím, neboť vše je marnost. Věz nicméně, že kdokoli jednou vstoupil do Domu smrti, zůstane v něm, i když se vrátí zpět do života. Nejprve jsi ty v Domě smrti a pak bude Dům smrti v tobě - i nemůžeš mu uniknout.“ Avšak tehdy jsem ještě nepochopil, co tím chtěl říci, nýbrž jsem se domníval, že je blázen.

..avšak já jsem neměl strach, mé srdce se zatvrdilo proti všemu nebezpečenství, a ačkoliv jsem byl mlád, byl bych radostně pozdravil smrt, kdyby mne byla chtěla. Neboť když jsem se nyní vracel do života a spatřil opět lidi, byla mi má hanba trpká jako louh a život mi již nemohl nic dát. Tehdy jsem ještě nevěděl, že smrt se vyhýbá lidem, kteří po ní touží, a že vyhledává ty, jejichž srdce přilnulo k životu.

„Chceš-li, přečtu ti nápis,“ řekl jsem, „neboť umím číst.“ „Kéž se tvé tělo zachová věčně,“ řekl, „chceš-li mi vskutku prokázat tuto službu. Neboť jsem chudý muž a věřím všemu, co je psáno.

„Lépe je nepřísahat, můj pane, neboť o zítřku předem nikdo nic neví a ten, jenž pil jednou vodu Nilu, nemůže uhasit svou žízeň žádnou jinou vodou.

Čin lidský je jako kámen, jejž hodíš do vody. Silně to žbluňkne a voda se rozpění, ale po chvíli je hladina opět hladká a po kameni není ani stopy.

Obchodníci a bohatci simyrští žijí život ve velké lenosti a přepychu a jsou tlustší než Egypťané a trpí záduchou a žaludečními chorobami. Léčil jsem je nožem, takže krev z nich tekla jako z vepřů,..

Neboť nepracoval-li jsem, sevřelo se mi srdce a hořkost nade mnou a nad mými činy mi je sžírala ostřeji než louh.

Proto jsem nespatřil v Simyře jediného znetvořeného otroka a chudým hrozily kruté tresty i za nejmenší přečiny, takže ten, jenž ukradl rybu, aby dal najíst své rodině, byl rozsekán na Baalově oltáři. Naopak tomu, jenž klamal druhé a šidil váhu nebo míchal stříbro do zlata, se nedostalo trestu, nýbrž dobré pověsti chytrého obchodníka, neboť říkali: „Člověk je stvořen k tomu, aby klamal.“..

Zmrzačení otroci byli kupováni městskými úřady za nízkou cenu a obětováni Baalovi, a tu se Simyřané usmívali a bili se v prsa a považovali se za velice chytré, že se jim podařilo oklamat svého boha. Byl-li obětovaný otrok příliš starý a bezzubý nebo beznohý či na umření, pak ovázali oči boha páskou, aby neviděl vady oběti, ale oblažil svůj nos vůní krve prolité na jeho počest.

Občas jsem se také vydával do Aštartina chrámu, jenž se otvíral navečer, a naslouchal jsem hudbě a díval se, jak chrámové ženy, jež nechci nazývat pannami, tančí smyslné tance na počest své bohyně. Ježto to byl zvyk, obveseloval jsem se s nimi a velký byl můj údiv, když mne učily rozličným způsobům, které jsem neznal. Mé srdce však se s nimi neobveselovalo, nýbrž chodil jsem tam z pouhé zvědavosti, a jakmile mne naučily všemu, čemu mne mohly naučit, omrzely mne a nevešel jsem již do jejich chrámu - a dle mého mínění nic nebylo jednotvárnější než jejich umění.

Tento Aziru byl silný jako býk a měl bílou pleť. Jeho plnovous byl modročerný a lesklý a jeho oči jiskřily sebevědomě, takže Keftiet počala hledět na něho dychtivě, neboť vše cizí přitahuje ženy.

..její břicho je kulaté a bílé jako kupa pšenice,..

Tato dívka jest ještě podivuhodnější, než jsem si představoval, a její oči jsou jako bezedné studny a nikdy se jí nenasytím, ačkoliv ze mne vytlačila všecko mé sémě, jako když se tlačí olej z olivy.

Ženy táhly na voze ohromný dřevěný mužský úd a bujně pokřikovaly, a když nastala noc, strhly svá roucha a běžely do lučin a bez rozdílu, vdané či nevdané, si braly muže, ať je našly, kde našly, až se to hemžilo lidmi po lukách a stráních. Toto vše bylo také jiné než v Egyptě. A hledě na ně, pocítil jsem jakousi závist a pomyslil jsem si, že jsem již stár od svého narození, jako černé země byly starší než všecky ostatní, kdežto zde že je mladý národ a podle toho slouží svým bohům.

..protože vzpomínka na mou hanbu mne již neděsila tolik jako dříve.

„Podivné jsou cesty Amonovy, ježto se setkáváme zde v rudé zemi, v tomhle zasraném hnízdě.“ Když jsem uslyšel tato slova, poskočilo mi srdce v prsou, i poznal jsem, že jsem ho velice pohřešoval.

Říká, že žije v pravdě, ale pravda je jako ostrý nůž v rukou dítěte, a ještě nebezpečnější je pravda v rukou blázna, poněvadž nůž je nutno nosit v pochvě a použít opravdu jen tehdy, když je to naprosto nezbytné. Tak je tomu i s pravdou a nikomu není pravda nebezpečnější než vládcům a vojevůdcům.“..

..ale mnoho-li jich je, to nemohu říci, neboť zvědové se dali na útěk, dříve než je spočítali - takový dostali strach! Avšak doufám, že jich je dost, aby vás mohli povraždit až do posledního muže, takže se již nebudu muset dívat na vaše odporné a zbabělé obličeje a budu se moci vrátit do Egypta, abych sebral nové vojsko, v němž budou opravdoví muži, kteří milují kořist a čest. Dnes vám dávám poslední příležitost.

Vojáci naslouchali a hrabali v písku prsty u nohou, a když byl zpěv u konce, provolávali s ulehčením faraónovi slávu, neboť vše, čemu z tohoto chvalozpěvu porozuměli, bylo, že oslavuje faraóna a prohlašuje ho za syna božího, což bylo správné a dobré, ježto tomu tak vždy bylo a tak tomu také vždy bude.

Ze všeho toho je vidět, že jsem ve válce nenalezl zalíbení, nýbrž naopak mé srdce bylo těžké pro všechnu tu bídu, kterou si lidé navzájem působili. Když jsem hleděl na mrtvoly, které oklovávali havrani a jejichž kosti ohlodávali šakalové a hyeny, řekl jsem svému příteli zásobovacímu důstojníku: „Brzy budou jejich lebky obnaženy a nikdo nebude vědět, kdo z nich byl Egypťan a kdo Chabir, a již nevěřím, že se před bohy rozliší, čí srdce je čisté a kdo bojoval za věc pravou a kdo za věc nepravou.“..

..nýbrž říkali: „Tak tomu bylo a tak tomu vždy bude.“..

..slyšelť jsem, že si vzal ženu, která mu vysává sílu z beder, i roztřesou se mu zanedlouho kolena.“..

Tvá řeč je prostá a často dětinská v mých uších a pohlížíš na mne otevřenýma očima, a přece vím, že tvé srdce je uzavřeno i že skrývá věci, o nichž nikdo neví. Mluvím pravdu?“..

„O zítřku předem nikdo nic neví,“ odpověděl. „Myslím, že se do Egypta vrátíš, neboť kdokoli jednou pil vodu Nilu, ten svou žízeň neuhasí vodou nižádné jiné země.

Vypravuje se také, že Chetité vyčarovali ze země nový kov, z něhož ukovaná zbraň vysekne rýhu i do nejlépe kované sekery z mědi, a tento kov je modrý a říká se mu železo, ale nevím, je-li to pravda,..

Avšak když jsme se potom loučili, zanechal své důstojnosti a položil svou ruku na mou tvář a dotkl se svou tváří mého ramene a řekl: „Mé srdce je těžké, když odcházíš, Sinuhete, neboť jsi-li ty osamělý, jsem osamělý i já, a nikdo nezná tajemství mého srdce.“ Myslím, že těmito slovy mínil princeznu Beketamon, jejíž krása ho očarovala.

Dříve než začnu novou knihu, chci opěvovat ony zašlé doby, kdy jsem cestoval bez překážky po mnohých zemích a naučil se mnohé moudrosti, neboť již nikdy se mi nenavrátí dny podobné. Cestoval jsem po světě, který neviděl války již po čtyřicet let, a strážci králů ochraňovali cesty karavan a obchodníků a válečné lodi faraónovy i ostatních králů ochraňovaly řeky a moře před loupežníky. Hranice byly otevřeny a obchodníci a cestující, obtíženi zlatem, byli vítáni ve všech městech, a lidé se sobě neposmívali, nýbrž ukláněli, ruce ve výši kolenou, a poznávali mravy druhých, a mnozí vzdělaní lidé mluvili několika jazyky a psali dvěma písmy. Zavlažovala se pole, která přinášela hojnou úrodu, a místo pozemského Nilu zavlažoval rudé země Nil nebeský. Na svých cestách jsem viděl stáda dobytka pokojně se pást a jejich pastýři neměli kopí, ale hráli na šalmaj a zpívali veselé písně. Vinice kvetly a ovocné stromy se ohýbaly pod tíhou plodů, kněží byli tuční a leskli se olejem a mastmi a kouř nespočetných obětí stoupal vysoko na nádvořích chrámů ve všech zemích. Bohové se také měli dobře a byli milostiví a tučněli z hojných obětí. Bohatí se stávali ještě bohatšími a mocní ještě mocnějšími a chudí ještě chudšími, jak to bohové určili, takže každý byl spokojen a nikdo nereptal.

Když jsem takto oslavil ony šťastné doby, kdy i slunce zářilo jasněji a vítr byl jemnější než v nynějších zlých dnech,..

..neboť bez tebe jsem jako jehně, jež se ztratilo své matce, žalostně bečím a mé dny jsou chmurné. A za tvé nepřítomnosti jsem tě neokrádal více než dříve, ale staral jsem se o tvůj dům a o tvé zboží i o všecky tvé zájmy, takže jsi nyní bohatší, než jsi byl před svým odchodem.“..

..a panny Aštartina chrámu nás naučily četným novým způsobům, jež mají od námořníků a jež se velice zamlouvají mužům, až se jejich těla chvějí jako ryby na souši, takže bude pro tebe nejlépe, pospíšíš-li obětovat do chrámu; abys zapomněl na ty bláznivé řeči.“..

A také bych byl raději, kdybych nebyl vůbec ztloustl a poznal dobré bydlo, neboť čím se má člověk lépe, tím tížeji se svého dobrého bydla vzdává.

Avšak já jsem viděl, že je to země unavená a hynoucí a že stín smrti leží na jejích chrámech a krásných stavbách. Oni si toho sami nebyli vědomi, nýbrž starali se především o jídlo, které jedli a které připravovali rozličnými podivnými způsoby, a trávili svůj čas zkoušením nových rouch a střevíců se zahnutou špičkou a vysokých klobouků a pečlivě vybírali své šperky.

I ženy přicházely ke mně a usmívaly se na mne a vypravovaly mi své strasti a naříkaly si, že jejich mužové jsou chladní a líní a ochablí. Věděl jsem dobře, čeho si ode mne přály, ale nevešel jsem k nim, abych se s nimi obveselil, neboť jsem nechtěl porušit zákony cizí země.

Avšak zda potom tyto ženy dávaly mé léky svým vlastním mužům či snad docela cizím, to nevím, ale přece si myslím, že věnovaly svou přízeň spíše cizím ke škodě vlastních mužů, poněvadž jejich mravy byly volné, a neměly dětí, z čehož jsem také usuzoval, že nad touto zemí leží stín smrti.

V Babylónii jsou lidé otylejší a tučnější než kdekoli jinde, a mnoho se smějí po způsobu otylých lidí. Jedí tučná moučná jídla a viděl jsem u nich ptáka, kterému říkají slepice a který neumí létat, nýbrž bydlí s nimi a snáší jim darem denně jedno vajíčko, které je skoro tak velké jako vejce krokodýlí, ačkoliv vím, že mi nikdo neuvěří, až to uslyší.

Oni měli strach, avšak já jsem ho neměl, ježto mně je vše lhostejné, a přeješ-li si, můžeš nařídit svým strážím, aby probodly má játra, když jsem tě již uzdravil.“ Král plil a držel si tvář a opět plil a jeho tvář ho již nebolela, i pravil: „Ještě jsem neslyšel nikoho mluvit tak, jak mluvíš ty, Sinuhete. Je-li pravda, co říkáš, nestojí mi ani za to, abych ti dal probodnout játra, jestliže bys toho nelitoval, neboť k čemu by mi to pak bylo?

Proto jsem odcházel pln zlých předtuch, neboť jsem se obával, že to, co je s to pobavit krále Burnaburiaše, nemůže nikterak pobavit mne.

Tak se stalo, že jsem si nashromáždil mnoho vědomostí za svého pobytu v Babylóně, avšak obdivoval jsem především obratnost kněží v tom, jak dovedli vyčarovat z křišťálu jasné sklo, které zvětšovalo předměty, když se někdo díval skrze ně. A nebyl bych tomu uvěřil, kdybych sám nebyl držel tato skla ve svých rukou a nedíval se skrze ně, ale proč tyto křišťály měly takovou moc, to nevím, a kněží mi to nedovedli vysvětlit, a nemyslím, že to někdo dovede. Avšak nejvyšší velmožové a bohatci užívali těchto skel, když jejich zrak zeslábl, takže ještě ve stáří mohli číst nápisy z hlíny a vtlačovat pečetítky svá jména, aniž se zmýlili.

Řekl jsem o tom i Kaptahovi, ale ten mi odvětil: „K jakémupak užitku je člověku, slídí-li celá léta svého života po obloze, až mu teče lůj z očí? Neboť jestliže je jednou napsáno ve hvězdách vše, co se stane, tak ani člověk se nemůže vyhnout tomu, co se stane, i kdyby to věděl předem, a o tom jsou mnohé pohádky, jako například pohádka o princi a jeho psu. Avšak zná-li člověk předem všecko zlé, co ho potká, tak jeho žaludek zeslábne a on se stane zádumčivým a marně se pokouší změnit to, co ho přece potká.

„To jsou hloupé řeči a páchnou jako svinské lejno.

„To nevíme, ale jistota je jistota, a proto se před tebou skláníme.“..

Ženy a mnohé dívky šly do všech chrámů Ištary, aby si vydělaly stříbro na věno, a kdokoli se mohl s nimi obveselit - a nebylo to považováno za hanbu, nýbrž každý se radoval a obveseloval podle svých sil a přání.

Byla urostlá a krásná, ačkoliv jsem tehdy na to nepomyslil.

..a nikterak nechápu, tvrdíš-li, že ke mně nechceš vejít, neboť to mne velice uráží. Zvykla jsem si již totiž na to, že všichni muži touží ke mně vejít, a viděla jsem to na jejich tvářích a slyšela na jejich dechu, když jsem tančila.

Avšak Burnaburiaš se vesele zasmál a řekl: „To budu mít z ní vskutku mnoho rozkoše! Znám tento druh dívek - krotí se nejlépe holí. Jsem totiž ještě mlád a bez vousů. Proto se obvykle unavím, když se obveseluji s ženami, i mám více rozkoše, dívám-li se na ně a naslouchám-li jejich sténání, když je kleštěnci šlehají ohebnými proutky. Tato vzdorná dívka je mi nyní obzvláště milá, protože budu mít důvod dát ji zbičovat, a vskutku přísahám, že ještě této noci její kůže tak opuchne, že nebude moci ležet na zádech, a má rozkoš bude tím větší.“..

Když jsem vstupoval do ženského domu, přeletěla nad mou hlavou vlaštovka a to mi zahřálo srdce a dodalo odvahy, neboť to byl pták mé rodné země, i soudil jsem, že je to dobré znamení.

Avšak učiň s ním, co chceš, ježto je to zvyk tvé země, a nechci nikterak porušovat zvyky, nýbrž ctím také bohy, které neznám, a hledím si je usmířit i za hříchy, které jsem nespáchal, neboť jistota je jistota.“..

Tak se stalo, že jsem uprchl z Babylónu, avšak proč jsem tak učinil, nemohu říci, poněvadž to nevím, ledaže to bylo snad napsáno ve hvězdách již přede dnem mého zrození, i nemohl jsem tomu zabránit.

„Přestaň se svým bláznovstvím, vždyť skočíš-li do řeky, pak vše, co jsem učinil, učinil jsem marně - a to by byl vrchol hlouposti. Ale nech mne pro všecky bohy konečně v klidu si odpočinout, Mineo, a neobtěžuj mne svými rozmary, neboť jsem opravdu velice vyčerpán.“..

Minea vyšla zpod stanu, česajíc si vlasy, i nebál jsem se již ničeho, neboť byla krásná v mých očích, a slunce svítilo a čápi křičeli v sítinách. Přistoupil jsem k věčnému džbánu a rozbil hlínu a hlasitě volal: „Vystup, člověče, jenž zde odpočíváš!“..

..a budu chytat rukou ryby - jako za svého dětství -, neboť tento den je stejně dobrý jako kterýkoli jiný.“..

„O zítřku předem nikdo nic neví,“ odpověděl jsem netrpělivě a vše ve mně vzplálo, jako by mé tělo bylo kupou rákosí, které slunce vysušovalo na břehu z roku na rok, až je náhle zapálila jiskra. „Tvá slova jsou marné záminky a chceš mne jen týrat, jak je zvykem žen, aby ses kochala na mém utrpení.“..

Když mluvila, bylo mi, jako by stín přelétl přes slunce a v mých očích vše zesinalo na smrt a rozechvěl jsem se, neboť jsem věděl, že Minea mi není souzena. Její pohádka byla stejná jako všecky, které vypravují kněží ve všech zemích na světě, avšak ona tomu věřila a to ji ode mne navždy odlučovalo. A nechtěl jsem zviklat její víru ani zarmoutit její mysl, nýbrž zahříval jsem její ruce ve svých,..

Kdybych byl býval jiné povahy, byl bych ji uchvátil a vzal si ji násilím, odvedl do své vlasti a žil s ní až do konce svých dnů. Avšak já jsem věděl, že mluví pravdu a že by již neměla jediného klidného dne, kdyby oklamala boha, pro něhož žila a byla vychovávána, nýbrž že by mne jednoho dne proklela a uprchla ode mne.

Proto myslím, že by snad opravdu byla zemřela, kdybych byl k ní vešel, neboť v Domě života jsem viděl scházet a umírat lidi, kteří neměli žádný zjevný neduh či chorobu, ale umírali pouze proto, že se provinili proti bohům, v něž věřili.

To vše bylo zajisté napsáno ve hvězdách ještě dříve, než jsem se narodil, i nemohl jsem na tom nic změnit. Proto jsme se skryli do sítin a jedli a pili - a budoucnost byla daleká, předaleká!

Minea sklonila hlavu a laskala mi tváře svými vlasy a usmívala se na mne, a když se napila vína, dotkla se mých rtů svými rty, zvlhlými vínem, a bolest, kterou působila mému srdci, byla lahodná, lahodnější snad, než kdybych byl k ní vešel, ačkoliv tehdy jsem o tom nepřemýšlel.

Já jsem lil olej na vodu a předpovídal šťastné dny a bohatou úrodu, syny a výhodné koupě žen, protože mi jich bylo líto pro jejich bídu a nechtěl jsem jim předpovídat nic zlého. Věřili mi a radovali se velice. Avšak kdybych jim byl měl předpovídat podle pravdy, byl bych jim předpovídal kruté výběrčí, rány holí a úplatné soudce, hlad v hubených letech, horečnaté nemoci za říčních záplav, kobylky a mouchy, vyprahlé sucho a hnijící vodu v létě, robotu do úpadu a po robotě smrt, neboť takový byl jejich život.

Mé srdce nad nimi jihlo pro jejich prostotu..

Neboť čím déle jsem žil, tím spíše jsem chápal, že člověk, ať dělá cokoli, jedná z mnohých příčin a často sám neví, proč tak jedná. Proto všecky skutky lidí jsou jako prach u mých nohou, dokud nevím, jak byly myšleny a proč byly vykonány.

Za cesty jsme přestáli mnohá protivenství a mé ruce ztvrdly a kůže na chodidlech sílila a slunce mi vysušovalo olej z tváří a prach oslepoval mé oči, ale přese vše, když na to vzpomínám, bylo naše putování po zaprášených cestách babylónských krásné, a nemohu na ně zapomenout, nýbrž dal bych mnohé z toho, co jsem zkusil i vlastnil v životě, kdybych mohl ještě jednou po nich putovat stejně mladý, stejně bystrých očí a neúnavný jako tehdy a kdyby opět kráčela po mém boku Minea s očima zářícíma jako obraz luny na řece.

Ve svém srdci jsem věděl, že ji klamu, neboť mé přání poznat zemi Chatti bylo pouze přáním mít ji déle po svém boku, než budu nucen předat ji jejímu bohu.

Proto jsou nebojácní v boji a nešetří se a pohrdají změkčilými národy a podrobují si je, kdežto statečných a odvážných národů si váží a vyhledávají jejich přátelství.

..vidí jejich skalnaté hory, jež jsou v létě vyprahlé sluncem, avšak v zimě pokryty studeným peřím, jak mi vypravovali, ačkoliv jsem to sám neviděl. Toto peří padá totiž z nebe a pokrývá zem a rozpouští se ve vodu, když přijde léto. Viděl jsem tolik divů v zemi Chetitů, že věřím i tomuto, třebaže nechápu, jak se může peří rozpouštět ve vodu. Avšak na vlastní oči jsem viděl v dálce vrcholky hor pokryté tímto bílým peřím.

Avšak onemocněl-li někdo smrtelně, pak raději sám vyhledal smrt než lékaře ze strachu, že zůstane neduživý či nemocný až do konce svého života. Chetité se totiž nebojí smrti jako všecky vzdělané národy, nýbrž více než smrti se obávají slabosti těla.

Nepřítel, jenž má strach, je již napůl poražen.“..

„Co je správné a co nesprávné?“ zeptal se zase on. „Pro nás je správné to, co si přejeme my, a nesprávné to, co si přejí naši sousedé. To je učení velmi prosté a usnadňuje život i umění vládnout a neliší se příliš dle mého mínění od božského učení rovin, neboť pochopil-li jsem dobře, co jsi říkal, bohové rovin považují za správné to, co si přejí bohatí, a za nesprávné to, co si přejí chudí.

„Zakusila jsem s tebou mnohé, Sinuhete, a viděla jsem rozličné národy, takže se mi v mysli rozplynula má země jako krásný sen a netoužím již po svém bohu tolik jako dříve. Proto jsem odkládala svou cestu z marného důvodu, jak dobře víš, avšak když jsem tančila před býky, pocítila jsem opět, že bych musela zemřít, kdybys ke mně vešel.“ Řekl jsem jí: „Ano, ano, ano, ano, mluvili jsme o tom marně již velmi často, a nemám v úmyslu k tobě vejít, neboť ta věc není hodná, aby se kvůli ní tvůj bůh rozhněval, vždyť kterákoliv otrokyně mi může dát to, co ty mi odmítáš - a v té věci není rozdílu, jak říká Kaptah.“ Tehdy její oči zajiskřily zeleně jako oči divoké kočky ve tmě, i vnořila své nehty do mých dlaní a odsekla: „Běž ihned ke svým otrokyním, neboť jsem znechucena pohledem na tebe! Běž přímo k špinavým dívkám z přístavu, když po nich tolik toužíš, avšak věz, že potom tě již neznám, nýbrž proliji tvou krev tvým vlastním nožem. Bez čeho se mohu obejít já, bez toho se můžeš obejít i ty.“..

A v přístavu nebyly ani věže ani hradby ani opevnění, ale město začínalo u samého břehu. Tak dokonale vládla Kréta moři a tak mocný byl její bůh.

Proto také říkají vše, co je krásné a příjemné, i když to není pravda, protože se jim líbí souzvuk slov, a v jejich zemi není známa smrt, a nemyslím ani, že slovo smrt je v jejich řeči, neboť ji skrývají, a zemře-li někdo, odnesou ho tajně, aby ostatní nebyli zarmouceni ve svých srdcích.

A v jizbách, kam chodí konat svou potřebu, teče voda proudem a čistí všecky nádrže, takže nikde jsem se nesetkal s takovým přepychem jako v krétských domech.

Měli také hudební nástroje, které hrály, třebaže v domě nebyli hudebníci, a tvrdili, že dovedou napsat hudbu, takže čtením těchto znaků se může každý naučit hrát píseň, i když ji nikdy předtím neslyšel. Hudebníci babylónští také tvrdili, že znají toto umění, a nechci se o to přít ani s nimi, ani s Kréťany,..

Neměli ani viditelné chrámy, ba ani se o bohy příliš nestarali a spokojili se uctíváním býků. Ale zato tak činili s tím větší vášní a nebylo skoro dne, aby je nebylo vidět na býčím poli. Nemyslím si nicméně, že by tam byli chodili z úcty k bohům, jako spíše pro napínavou rozkoš, kterou jim skýtal tanec před býky.

..ale nikdy se neopili, ježto to považovali za hrubost, a nikdy jsem neviděl nikoho zvracet z nemíry v pití při hodování, jak se to často stává v Egyptě a v jiných zemích.

„Bohové Chetitů jsou Nebe a Matka Země a Voda, která padá z nebe a zúrodňuje zemi,“ řekl jsem mu.

Minea mne vzala za ruku a odvedla, a její veselost byla ta tam.

Při jeho řeči jsem si vzpomněl na to, co pravili babylónští hvězdopravci, i řekl jsem: „Babylónští kněží vypočítali z hvězd, že věk země se chýlí ke konci a že národy přejdou do nového věku, v němž zemřou bohové, a potom již nic nebude takové, jak bylo dříve.

„Tvá moudrost je velká, můj pane,“ řekl Kaptah, „a kdybych měl dosti vína v hlavě, pochopil bych zajisté zcela jasně, co říkáš,..

..a jediné, čemu rozumím, je to, co jsi řekl o Minei. Ta je počátkem i koncem i středem všech tvých řečí a lituji tě velice pro to, neboť kolikrát jsem ti říkal, že bys dostal totéž od otrokyně či v domě rozkoše - a s menším trápením. Kromě toho tyto krétské ženy s obnaženými prsy nesvírají příliš úzkostlivě kolena, jak jsem slyšel v krčmách.

I odešel jsem od ní a ještě dlouho potom jsem cítil býčí pach ve svém chřípí - a nikdy na tento pach krétských býků nezapomenu, takže spatřím-li stádo býků a ucítím jejich pach, je mi nevolno a nemohu jíst, a srdce mi v prsou zkamení.

..neboť i otroci a sluhové krétští se naučili bezstarostnosti svých pánů, a každý žil, jako by neměl nikdy zemřít a jako by na světě nebylo bolesti ani zármutku, ani marné touhy.

Nastala noc, seděl jsem ve své jizbě a Kaptah již prostřel rohože ke spaní, ale já si nepřál světla, nýbrž seděl jsem ve tmě. Vyšel měsíc a byl veliký a zářící - ačkoliv ještě ne zcela plný -, nenáviděl jsem jej, ježto mne měl rozloučit s jedinou ženou, kterou jsem v životě miloval skutečně jako svou sestru, a nenáviděl jsem také sebe, protože jsem byl zbabělý a slabý a nevěděl jsem, co si přeji.

..přepadla mne touha ucítit ještě jednou vůni léků a bylin kolem tebe..

Od svého dětství vyrůstala ve stínu boha a její oči byly zaslepeny, ale já - já je nemohl otevřít, aby prohlédly, třebaže jsem uzdravoval slepé jehlou a pomáhal jim získat opět zrak! Proto v záchvatu své bezmocnosti jsem ji sevřel do náruče a líbal a laskal její údy, i byly hladké jako sklo a ona byla v mém objetí jako pramen putujícímu po poušti.

..lahodné, i kdyby mi měly způsobit bolest, ale..

..kdybys mi učinil, po čem toužíš,..

„Stačí mi, že jsi přišla ke mně taková, jaká jsi byla, když jsme spolu putovali po cestách babylónských. Dej mi zlatou stužku ze svých vlasů, to mi stačí a nežádám od tebe nic jiného.“ Pohlédla na mne nedůvěřivě a dotkla se rukama svých kyčlí, a řekla: „Jsem snad pro tebe příliš hubená a myslíš si, že by ti mé tělo nedalo žádnou rozkoš, a měl bys raději lehkomyslnější ženu, než jsem já. Avšak chceš-li, pokusím se být tak lehkomyslnou, jak jen dovedu, a učinit vše právě tak, jak si přeješ, abys nebyl zklamán, neboť chci ti dát tolik rozkoše, kolik jen mohu.“ Usmál jsem se na ni, laskaje její hladká ramena, a řekl jsem: „Mineo, žádná žena není v mých očích krásnější než ty a žádná žena by mi nemohla dát větší rozkoše než ty, ale nechci k tobě vejít jen pro svou vlastní radost, neboť ty bys neměla žádné, ježto jsi zneklidněna pro svého boha. Avšak vím o něčem, co můžeme učinit a co nás oba stejně potěší. Vezmeme džbán podle zvyku mé země a rozbijeme jej spolu. Tím se staneme mužem a ženou, i když k tobě ještě nevejdu a i když zde nejsou kněží, před nimiž bychom měli tak učinit a kteří by zapsali naše jména do Knihy chrámu. A Kaptah nám tedy dojde pro džbán, abychom tak mohli neprodleně učinit.“ Její oči se rozšířily a zářily v měsíčním světle a zatleskala rukama a smála se čistou radostí.

Této noci jsme spali opět společně, Minea a já, jako dříve, a ona spočívala v mém náručí a dýchala mi na hrdlo a její vlasy laskaly mé tváře. Avšak nevešel jsem k ní, neboť radost, která by nepůsobila radost i jí, by ani pro mne nebyla radostí. Myslím nicméně, že má radost byla hlubší a větší, když jsem ji takto držel ve svém náručí, aniž jsem k ní vešel. Určitě to přece tvrdit nemohu, neboť nevím, jaká by byla bývala má radost, kdybych byl k ní vešel, avšak to vím, že oné noci jsem chtěl být dobrý ke všem lidem, i že v mém srdci nebylo jediné zlé myšlenky, nýbrž každý muž byl mi bratrem a každá žena byla mi matkou a každá dívka byla mi sestrou, jak v černé zemi, tak i ve všech zemích rudých, zalitých tímtéž měsíčním světlem.

Avšak po chvíli přestal Kaptah naříkat a řekl: „Co se stalo, to se stalo, nemůžeme to změnit a o zítřku předem nikdo nic neví. Proto, můj pane, jezme a pijme a posilněme se, neboť jsem se zásobil vínem a rozličným dobrým jídlem, když jsem slyšel, že je to zde zvykem při této příležitosti. Také ti mohu říci, že slzy nikoho nenasytí a hubený člověk mívá zlé myšlenky, avšak nasycený je zadobře s celým světem. Proto vždycky, když jsem nejvíce zarmoucen, nadobyčej vyhladovím, a proto budu jíst a pít, dovolíš-li.“..

Tlachal jsem tak, mhouraje očima a naříkaje na bolesti hlavy, až se Minotauros nakonec usmíval a považoval mne za hlupáka, i řekl: „Je-li tomu tak, nechci ti bránit v tvém potěšení, vždyť my zde na Krétě nejsme nepřející. Zůstaň tedy a čekej na Mineu, jak dlouho chceš, avšak hleď, ať žádnou ženu neoplodníš, neboť to by bylo neslušné, ježto jsi cizinec. Tímto tě nechci nikterak urazit, nýbrž ti to říkám tak, jak je u nás zvykem vyjadřovat se mezi muži.“ Ujistil jsem ho, že budu opatrný, a povídal jsem mu ještě rozličné věci, jež jsem zakusil v Sýrii a v Babylóně s chrámovými dívkami, až mne považoval vskutku za naprostého hlupáka a rozloučil se se mnou, poklepav mi na rameno, i odešel a vrátil se do města.

Kaptah dlouho mlčel a nehleděl na mne, až konečně rozvážně promluvil:..

Předpokládám, že to vše bylo napsáno ve hvězdách již přede dnem mého prokletého zrození, jak je tvým zvykem říkat, avšak to mne ani v nejmenším neutěšuje, nýbrž mou jedinou útěchou je, že jsem na člověka žil již dosti dlouho a do sytosti si opájel svou hlavu ve více krčmách, než bych stačil vypočítat, ba i s ženami jsem zakusil dostatečně rozkoší - naposledy s těmito krétskými ženinkami, které nejsou tak hloupé, aby ležely jako podušky, avšak chraň každého Amon, aby s nimi rozbil džbán!

Tato myšlenka byla v celé své prostotě tak moudrá, že bych sám jaktěživ nebyl na ni připadl,..

Také jsem rozvažoval, že bych mohl odhalit lidu v přístavu, že bůh Kréty je mrtev, aby založili všude oheň a aby krev tekla městem, avšak to by mi také nebylo ani k radosti, ani k užitku.

..avšak věděl jsem, že pravda je jako nahý nůž v rukou dítěte a že se obrátí proti tomu, kdo jej nese.

..a že přece nikdy již nedostanu Mineu zpět, ale že raci a krabi ohlodávají její jemné kosti,..

..a že mi bylo dáno žít na sklonku světa, v době, v níž umírají bohové a vše se mění a starý věk země končí a začíná nový.

A přece jsem byl zcela pokojné mysli a chladné krve jako mrtvá ryba ve džbánu s olejem..

Řeka mého života se zastavila ve svém běhu a rozplynula se v širé jezero,..

Sám odejdu do Simyry a půjdu každou cestou, jež se přede mnou otevře, a nebudu příliš uvažovat o tom, kam ta cesta vede. Snad bude pak život lepší než smrt a živý člověk důležitější než mrtvý bůh, třebaže to zajisté nemohu říci, dokud sám nepoznám smrti.

A tento obraz mi již nepůsobil ani bolesti, ani utrpení, nýbrž byl jako lahodná muka, jež pociťuje člověk po probuzení, vzpomíná-li na sen, který byl krásnější než život sám. Proto jsem se radoval, že jsem ji potkal, a nikterak jsem si nepřál vymazat ze svého života jediný okamžik, jejž jsem žil vedle ní, neboť jsem věděl, že by má míra nebyla bývala naplněna, kdybych ji nebyl potkal.

..a naše srdce nám říká, že nespravedlnost ve svobodné zemi je lepší než spravedlnost v zemi otroků.“..

Před branou Simyry přeletěla vlaštovka nad mou hlavou jako šíp a mé srdce se znepokojilo..

..avšak vědomí, že se navracím do černé země, vypálilo všecku otupělost z mého srdce jako očistný oheň.

..i byl jsem ve svém srdci opět Egypťan a toužil jsem po vůni opékaných ryb v postranních uličkách Vesetu, když navečer zapalují ženy ohniště před svými lepenicemi, toužil jsem po chuti egyptského vína, toužil jsem po vodě Nilu a po chuti plodné prsti v ní.

Ó, požehnaný prute z rákosu, jenž stavíš každého na jeho pravé místo a řešíš všecky záhady, nic není tobě podobno!“..

Měj na paměti, že má žízeň mne neomylně vedla mezi takové lidi, od nichž jsem slyšel nesčetné a tobě užitečné věci, docela tak, jak neomylně vede velitele lodi bůh jeho stanu do přístavu. Proto ti nikterak nesluší, abys mne káral za mou žízeň, nýbrž kdybys byl jen trochu zbožnější, nahlédl bys, že má žízeň má v sobě cosi božského.“..

„Oženit se?“ odpověděl Kaptah ještě zděšeněji. „Vskutku jsi nemocen, můj pane, a tvá hlava je v horečce. Proč bych si měl vzít ženu, která by nade mnou vládla a čichala k mému dechu, kdykoli bych se vracel z města a kdykoli bych se ráno probudil s těžkou hlavou, stála by vedle mého lože s holí v ruce a hubu plnou hanlivých slov. Vskutku, proč bych si měl vzít ženu, když nejnepatrnější otrokyně mi dá totéž, avšak o tom jsem ti již mnohokrát povídal.

..tajemný úsměv snivce..

Něco, co bez mého vědomí uzrálo v mé mysli a nezávisle na mém chtění a vědění, odpovídalo jejich slovům..

Až dosud jsem se domníval, že lidská myšlenka může otevřít všecky dveře a že člověk může dosáhnout hranic vědění a že s rostoucím věděním roste i srdce lidské. Avšak čeho jsem dosáhl vším svým věděním? Čím více rostlo mé vědění, tím zatvrzelejším se stávalo mé srdce a tím plytčím jsem cítil svůj život, až můj život byl jen stojatou plytkou vodou v močálech. Byl jsem nevýslovně znechucen sám sebou i svým věděním a uměním. Proto jsem se rozhodl své vědění a umění pohřbít a stát se lékařem chudých. Neučinil jsem tak z rozkazu svého srdce, nýbrž z pouhého znechucení nad sebou samým,..

Já Sinuhet, cizinec všude na zemi,..

..avšak věděl jsem zároveň, že by neměl být faraónem, neboť moc je nebezpečná tomu, jehož vidění není z tohoto světa.

Byl krásný horký večer a ohně suchého lejna prskaly před lepenicemi a z přístavu přinášel vánek vůni cedrů a syrských vonných olejů. Akácie omamně voněly a to vše se lahodně mísilo v mém chřípí s pachem ryb opékaných na žluklém omastku, který za večerů vládl po celé čtvrti chudých. Snědl jsem husu po vesetském způsobu a napil se vína, i bylo mi lehko a víno oddělilo těžké myšlenky, touhy i smutek v mém srdci jakýmsi vzdáleným nejjemnějším lnem.

„Ovšem, ovšem,“ odvětil Kaptah klidně a dolil vína do mého skleněného poháru a nepozorovaně naplnil i svou hliněnou číši. „Každý rozumný člověk ví, že půda je jediný majetek, který si uchovává svou cenu, dovede-li člověk jen být v dobrém poměru s měřiči půdy a je-li tak chytrý, že jim dává každého roku po záplavě dary.

„Tak pošetilý nejsem, můj pane, neboť bys měl vědět, že jsem se nenarodil s lejnem mezi prsty u nohou,..

Mé srdce dostalo křídla jako vlaštovka,..

Každý večer žhlo nebe nad Vesetem narudlou září z planoucích kahanů..

..je-li jen žena krásná a pěkných tvarů a neznetvořila-li jí porodní bába svou neobratností pupek. Mohl jsi se zcela dobře odvážit pohlédnout i níže, neboť pod rozevřenou řízou je na pravém místě úzká rouška z nejjemnějšího lnu, i nemůže být dotčeno ani to nejzbožnější oko, dá-li si žena pečlivě vytrhat chloupky, jak to činí každá slušná paní.“..

Také Kaptah a já jsme se chystali k odchodu, a u dveří jsem řekl Merit: „Víš, že jsem osamělý, avšak tvé oči mi prozradily, že i ty jsi osamělá. Mnoho jsem přemýšlel o slovech, která jsi mi jednou řekla, i věřím, že snad opravdu je někdy lež příjemnější osamělému než pravda, když jeho první jaro je totam. Proto bych byl rád, kdybys oblékla nějakou tu novou letní řízu, jak jsi o nich mluvila, neboť máš krásnou postavu a tvé údy jsou dlouhé, a nemyslím, že bych se musel stydět za tvé břicho, kdybych kráčel po tvém boku cestou beranů.“ A ona neodtáhla mou ruku ze svých kyčlí, nýbrž ji lehce stiskla a řekla: „Snad učiním, co navrhuješ.“..

..a kdesi daleko zazníval od řeky ve večerním tichu osamělý hlas dvojité flétny z rákosu.

Nicméně se chci ještě zmínit o tom, že jsem měl příležitost při léčení svých chudých otevřít dvakrát lebku, a poprvé to byl statný muž a podruhé ubohá žena, která věřila, že je velkou královnou Hatšepsovet. Oba se zcela vyléčili i zotavili, což mi způsobilo velikou radost z mé obratnosti, avšak myslím, že stařena byla šťastnější, pokud věřila, že je velkou královnou, než po svém uzdravení.

..byla právě doba nejpalčivějšího sucha. Vlaštovky již dávno zmizely a zahrabaly se do prsti,..

..znečišťoval potravu prach, který ležel na všem jako nejjemnější len..

Pouze to ti pravím, že mnozí, velmi mnozí ještě zemřou pro jeho boha, a to je bláznovství, neboť bohové jsou k tomu, aby uklidňovali lid, a nikoli k tomu, aby v něj vnášeli nepokoj.“..

..neboť beze strachu se národům ještě nikdy nevládlo a beze strachu se jim nemůže ani v budoucnu panovat.

Tak myslím, že ve Vesetu oné noci mnozí nespali, a jistěže ani faraón nespal, avšak Haremheb spal hluboce. Snad proto, že byl zrozen, aby velel zástupům.

Zatím mrtvoly na tržišti napuchaly a první havrani a supi přiletěli od hor do Vesetu, kde odnepaměti nebyli spatřeni.

Proto vyhodili mrtvolu mladíkovu na ulici, a přišli psi a lízali jeho krev a lízali i vzácný olej z jeho vlasů.

„Život je jako chladná noc, avšak je zajisté krásné, zahřívají-li se v této chladné noci dva osamělí, třebaže si jejich ruce a jejich oči z přátelství navzájem lžou.“..

A Merit pokračovala a řekla: „Sinuhete, ráda bych ti pomohla, kdybych mohla, a vím, že v tomto městě je žena, která ti mnoho dluží. V těchto dnech je strop na místě podlahy a dveře se otvírají ven místo dovnitř a mnohé staré dluhy se vyrovnávají na ulicích. Snad by se tvé srdce uklidnilo, kdybys vyrovnal svůj dluh, abys již nepovažoval každou ženu za poušť, která tě spálí.“ Řekl jsem jí, že ji nikterak nepovažuji za poušť, ale odešel jsem od ní a její slova počala ve mně pálit, vždyť i já jsem byl jen člověk a v těch dnech ztuhlo mé srdce krví a ranami, i okusil jsem opojení z nenávisti.

To vše jsem viděl na vlastní oči, i vložil jsem hlavu do rukou a vše mi již bylo lhostejné, a říkal jsem si, že žádný bůh nemůže uzdravit člověka z jeho bláznovství.

Řeknu pouze, že pomsta snad omámí a lahodně chutná, ale ze všech květů života květ pomsty nejrychleji vadne a zpod jejího vzrušení se na člověka šklebí lebka mrtvého. Neboť jestliže mi byla má pomsta opojnou rozkoší, jež mnou projela od hlavy k patě ve chvíli naplnění, pak má rozkoš vyprchala, sotvaže jsem vykročil z Domu smrti, a změnila se v mrazivý chlad a pocítil jsem nesmyslnost svého činu a má hlava byla prázdná jako vyfouknutá skořápka ptačího vejce.

..neboť mělo-li vše nějaký svůj účel, pak také její bytí jej mělo, a ženy jí podobné musely na světě být, aby se mohla zkoušet srdce lidská.

A bylo-li vše bez jakéhokoli účelu, pak bylo lépe utopit se v řece a nechat se unášet jejím proudem.

Usmála se smutně a řekla: „Myslím si opravdu, že to krokodýlí ocas mluví z tvých úst, avšak na to jsem již zvyklá a nemám ti to za zlé. Věz tedy, Sinuhete, že od tebe ničeho nežádám, a ve svém životě jsem ještě žádného muže o nic nepožádala, ani od žádného nepřijala daru, jenž by byl vzácný, nýbrž chci-li něco dát, dám to ze srdce, a tobě dám ráda, čeho si žádáš, ježto jsem stejně osamělá jako ty.“..

Ale velké ryby se třou v hlubokých vodách,..

..a v té chvíli jsem věděl, že je to muž, jehož každý buď nenávidí nebo miluje,..

„Pravda nikterak nečiní člověka šťastným. Otevřel jsem nedávno lebku staré ženě, která věřila, že je královnou Hatšepsovet, avšak když jsem ji uzdravil, byla z ní jen ubohá stařena a již nebyla tak šťastna jako předtím, kdy věřila, že je velkou královnou.“..

„Učiň tak,“ pravil faraón vlídně a stiskl dlouhými prsty své úzké ruky mé rameno a z jeho prstů proudila do mne síla, jako by se byl dotkl mého ramene oheň, i pocítil jsem, že jeho pravda je největší na světě, a věděl jsem, že ho budu milovat až do dne jeho smrti, jakkoli byl bláznivý.

Královská matka Tij zestárla a ztloustla a stářím vynikly nubijské rysy jejího obličeje ještě silněji, takže jsem si říkal, zda se snad faraónova pravda o rovnosti všech národů a barev pleti nezrodila v srdci jeho matky.

„O božských věcech se chráním hovořit, ježto mně dostačuje tento krásný život, všecky ty barvy a nádherné tvary - a život je mým rukám jako džbán vína, jenž se nikdy nevyprázdní, a život je mým očím jako obraz, jehož se nikdy nenabažím.

Zahleděl jsem se na ni očima lékaře, pokoušeje se zapomenout na její krásu, neboť její krása mne zaplavila, jako by mě někdo v ní volal,..

Něco v její chladné, rozumem řízené bytosti mne podráždilo, takže má odvaha stoupla, a snad i víno bylo toho příčinou,..

„Jsem jen hloupá žena a matka a věřím v kouzla jako všecky ženy.

A z barvy na jejích rtech zůstala stopa na pokraji mého poháru, i dbal jsem o to, abych ji nesmazal.

Nicméně měla na sobě řízu nového střihu, když jsem ji nazítří vzal s sebou podívat se na slavnostní průvod faraónův, a byla v ní velice krásná, třebaže se narodila v krčmě - i nebyl jsem nikterak zahanben, když jsem stál po jejím boku na místě vyhrazeném královým průvodcům u široké cesty beranů.

Avšak proti faraónovi neletěl ani jediný kámen, neboť on byl zrozen ze slunce jako všichni faraónové před ním. Proto jeho osoba byla svatá a nedotknutelná a nikdo ze zástupů by se nebyl ani ve snu odvážil pozvednout proti němu ruku, třebaže ho v srdcích nenáviděli. Myslím, že ani kněží by se tehdy ještě nebyli odvážili pozvednout proti němu ruku, poněvadž takového něco se dosud nikdy nestalo.

..a upnu svou naději v mladé a v děti, neboť z nich vypučí jaro světa,..

Avšak jeho slova mne trápila a jitřila mé srdce, neboť cosi ve mně dozrálo a bylo hotovo přijmout jeho slova.

„Jeho bláznovství je veliké a pochází bezpochyby z jeho nemoci, avšak zároveň je jeho bláznovství sladké a svůdné, a přál bych si, aby se jeho vidění uskutečnila, ačkoliv můj rozum praví, že se podobný svět nemůže vybudovat nikde jinde než v zemi západní. Avšak ty, mé srdce, voláš a pravíš, že jeho pravda je větší než všecky ostatní pravdy, které byly vysloveny před ním, a také pravíš, že větší pravda nebude pronesena ani po něm, ačkoli vím, že krev a zkáza pučí z jeho šlépějí a že zničí velkou říši, bude-li žít dosti dlouho.“..

Ale nic z toho mi není tak důležité, abych se toho nedovedl zříci. Ježto nemohu ztratit nic jiného než pouhý svůj život, proč bych tedy nebyl oporou jeho slabosti a nestál po jeho boku a nepovzbuzoval ho a proč bych tedy dopouštěl, abys ty, mé srdce, pochybovalo?

A nikdy dříve se nikomu nenaskytla taková příležitost uskutečnit svou pravdu jako jemu, ježto se narodil faraónem, a nevěřím, že se kdy bude podobná příležitost opakovat, nýbrž toto je jediná chvíle všech věků, v níž jeho pravda má možnost se uskutečnit.“ Tak jsem snil s otevřenýma očima na plující lodi králově a noční vánek přinesl v má chřípí vůni mlatů a zralého obilí.

Avšak jsou také lidská srdce, která jsou potažena takovou černotou, že ani jeho pravda je nemůže již uzdravit.

A Kaptah by zajisté řekl: ‚Kdyby přišla doba, v níž by nebylo ani bohatých, ani chudých, tak budou ještě vždy moudří a hloupí, lstiví a prostí. Tak tomu vždy bylo a tak tomu bude. Silný postaví svou nohu na šíji slabého a lstivý odejme měšec stříbra hloupému a přiměje prostého, aby pracoval místo něho, neboť člověk je ošemetný a jeho dobrota polovičatá, takže pouze muž, jenž leží natažen a nemůže již povstat, je zouplna dobrý.

Haremheb odpovídal: „Stříkám svou vodu na jeho hliněné tabulky, neboť jsou všecky stejně zasrané a zrádné jako on sám.

„Kolik ramen mají kola chetitských válečných vozů a jsou zpevněna kovem?“ Takové dětinské otázky mi dával zajisté proto, že byl vojákem, neboť vojáci se zajímají o takové věci, na nichž není nic pozoruhodného, právě tak, jako se děti pokoušejí počítat nohy stonožky.

„Chci říci pouze, že ve své mysli vidím malého Ramessa - a jeho ústa jsou rozbitá a kadeře nad čelem zmáčené krví. A vidím také onu megiddskou ženu, jak leží nahá v krvi na dvoře pevnosti a Amurrové zneuctívají její tělo. Ale doznávám ovšem, že mé myšlenky jsou nepatrné vedle tvých a že vládce může zapomínat na všecky Ramessy a na všecky jemné ženy, ježto jsou jeho poddanými.“..

Kdybych odpovídal zlým na zlé, plodil bych pouze další zlo. Avšak odpovím-li na zlé dobrým, pak zlo, jež z toho vzejde, bude menší, než odpověděl-li bych na zlé zlým. A nechci dávat přednost smrti před životem.

..a jediný člověk nemůže snést nadlouho utrpení mnohých.

Proto jsem ho opustil v pokoji, ale v mých uších zněly nárazy silných břeven proti hradbám Megidda a nářek týraných žen v stanech amurrských. Avšak zatvrdil jsem své srdce, aby neslyšelo ony hlasy, poněvadž jsem ho miloval, třebaže byl blázen, a snad jsem ho miloval právě pro jeho bláznovství, neboť jeho bláznovství bylo krásnější než moudrost ostatních.

Achnaton neměl nic proti tomu, neboť byl znechucen svými povinnostmi v ženském domě a netoužil po jiných ženách, což každý pochopil, když spatřil krásu Nefertiitinu, poněvadž ani třetí porod ji nezničil, nýbrž byla mladší a rozkvetlejší než kdykoli předtím.

Každý viděl, jak překapává voda ve vodních hodinách. Stejně plyne čas člověka, avšak tento čas se neměří hodinami, nýbrž jedině tím, co člověka potkává. To je veliká a vznešená pravda a člověk ji pochopí až ve dnech svého stáří, v nichž jeho čas plyne naprázdno a již ho nic nepotkává, ačkoliv myslí, že se děje mnohé - a teprve když se ohlédne zpět, zjistí, že se nic nestalo. Pokud totiž člověka potkává mnohé a pokud se jeho srdce mění a je nepokojné, potud mu může jeden jediný den být delší než rok, ba než dva roky, v nichž pracuje a žije prostý život, sám se neměně.

Avšak snad ohladil čas mé srdce, jako pomalá voda ohladí kámen, a snad se mé srdce změnilo za tu dobu, třebaže jsem to nepozoroval, neboť jsem nebyl již tak sám jako dříve. Snad jsem byl také mlčenlivější než dříve a nevychloubal se ani sebou, ani svým uměním jako dříve,..

Zřídka se věru stává, že žena porodí za sebou čtyři dcery a ani jediného syna. Avšak to byl její osud, že porodila faraónu Achnatonovi celkem šest dcer a ani jediného syna, a to byl také osud faraóna Achnatona.

Žíly vystoupily Haremhebovi na tváři, ale zvykl si již ovládat se, i neodpověděl, nýbrž vyšel se mnou, ježto jsem prohlásil, že jako lékař nemohu dovolit, aby déle rušil klid faraónův. Avšak když jsme vstoupili do mého domu, práskal se prudce zlatými důtkami přes lýtka při své řeči a prohlásil: „Ve jménu Sutecha a všech ďáblů, volské hovno na cestě je užitečnější než jeho kříž života.

..ačkoliv jsem teprve v polovině svého rozkvětu.“..

Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Thutmose je obhroublý, ale nemohu nic jiného od něho čekat, ježto se narodil s lejnem mezi prsty u nohou.

..a touha po tvoření stoupá ve mně jako míza ve stromě,..

Avšak faraón sám bděl a hubl znepokojením a vstal mnohokrát za noc a naslouchal dechu své nemocné dcery a každičké její zakašlání protklo faraónovo srdce.

..zaplavila mou mysl touha a mé srdce zhladovělo, jako bych měl odjakživa hlad a žádný pokrm nemohl jej utišit.

Proč bys sám sobě působil starosti a přinášel svým očím zármutek? Neboť čím více vědění, tím více zármutku - a není nad tato pravdivějších slov.“..

Tak pošetilé je srdce lidské a není nikdy spokojeno svým údělem, nýbrž činí vše, jen aby narušilo klid člověka a vznítilo nepokoj v jeho mysli, takže jsem byl svým srdcem velice znechucen.

Měli pravdu ti, kdož nás varovali a říkali: ‚Varujte se vší změny, neboť pro chudého je každá změna jen k horšímu a jestliže se cokoli na světě mění, pak buďte jisti, že se zároveň zmenšuje míra chudého a oleje v jeho džbánu ubývá.‘“..

..tak zase mé myšlenky se neustále měnily podle toho, co jsem viděl a slyšel a pochopil, a mnohé věci, které jsem viděl či slyšel, přeměnily také mé myšlenky, i když jsem je nepochopil.

Spatřil jsem opět veliká kamenná přístaviště vesetská a cítil jsem ve svém chřípí vůni vesetského přístavu, vůni tlejícího obilí, zahnívající vody, koření a bylin a smůly - a tato vůně byla mému srdci přelíbezná. Avšak když jsem opět spatřil dům, jenž patříval taviči mědi v přístavní čtvrti chudých, zdál se onen dům mým očím maličký a stísněný a ulička před ním špinavá a páchnoucí a plná much. A ani sykomora na jeho dvoře nepotěšila mé oči, ačkoli jsem ji tam sám zasadil a ačkoli vysoko vyrostla za tu dobu, co jsem byl pryč. Tak mne zkazily bohatství a přepych Achetatonu, i styděl jsem se za sebe a mé srdce se zarmoutilo, protože jsem se již nedovedl radovat ze svého domova.

Hladila mne po tvářích a pravila: „Hovoříš krásně, Sinuhete, příteli můj. Pročpak bych ti nepřiznala, že mé srdce tě převelice postrádalo a že mé ruce toužily po tvých, když jsem ležela za nocí sama na své rohoži, a kdykoli se muži napili krokodýlího ocasu a pod jeho vlivem vedli hloupé řeči, tu jsem si pokaždé vzpomněla na tebe a posmutněla.

Držel jsem její ruku ve svých rukou a mé srdce nemělo již jediné zlé myšlenky,..

..a jeho víno soupeřilo s vínem faraónovým a jeho husa byla pečena po vesetském způsobu, a vesetské huse není rovno po celém Egyptě, neboť je krmena shnilými rybami, což dává jejímu masu neuvěřitelně jemnou chuť.

Kaptah se tedy smál a řekl: „Aj, pane můj a ochránče, Sinuhete, raduji se velice, když vidím, že jsi zůstal stejně dětinské mysli, jako jsi býval kdysi, a nerozumíš nejprostším věcem života lépe než svině perlám, třebaže tímto tě nechci nikterak přirovnávat ke svini,..

Občas jsem totiž rozdal obilí chudým, aby žehnali mému jménu, vždyť jistota je jistota, a za nepokojných dob je dobře žít ve shodě s chudými.

Avšak já jsem zatvrdil svou mysl a řekl přísně: „Učiň, jak jsem ti přikázal, Kaptahu, neboť obilí je mé a já nemyslím nyní na svůj zisk, nýbrž myslím na muže, jejichž klíční kosti vystupují pod kůží jako otrokům v dolech, a myslím na ženy, jejichž prsy visí jako suché kožené měchy, a myslím na děti, které chodí po březích řeky na křivých nohou a s mouchami v očích.

Neboť na ni jsem nezapomněl, třebaže jsem ležel té noci na Meritině rohoži a obveseloval se s ní a třebaže se mé srdce rozehřálo a má samota roztála. Avšak neřekl jsem jí má sestro, nýbrž činil jsem to vše, ježto mi byla přítelem, a co ona činila mně, bylo na znamení největšího přátelství, které může žena muži dát. I byl jsem hotov rozbít s ní džbán, avšak ona k tomu nesvolila, ježto byla zrozena v krčmě a já jsem byl příliš vznešený a bohatý. Avšak domnívám se, že si chtěla uchovat svou svobodu pouze proto, abych zůstal navždy jejím přítelem.

..neboť byla krutá a potměšilá stařena a veliká moc odstranila vše, co v ní bylo kdysi dobré.

Také jsem se ze srdce potěšila, že máš tváře kulaté, ježto tloustnutím se člověk uklidňuje, a vskutku nebude mou vinou, zhubneš-li za svého pobytu zde, nýbrž vinna bude tvá divoká povaha, neboť všichni muži jsou stejní a všecko zlo na světě pochází z té věcičky, kterou skrývají pod svou zástěrkou, ježto se za ni stydí, a nijak mě neudivuje, že se za ni stydí.“..

A nevím, bylo-li na této snídani v domě, jenž patříval taviči mědi, něco zvláštního či vzpomenutí hodného, ale vypravoval jsem to jen pro sebe, ježto jsem byl tehdy opět šťasten, i zvolal jsem: „Hodiny, zastavte svůj tok! Vodo, přestaň kapat! Neboť tato chvíle je dobrá - rád bych, aby čas neplynul, nýbrž aby tato chvíle nikdy nepřešla!“..

Avšak když jsem se chtěl dotknout svýma rukama jejích tváří a svými ústy jejích úst, odstrčila mne a pravila: „Pospěš již ke své čarodějce, Sinuhete, a nemeškej, aby ses mohl vrátit před nocí, neboť má rohož tě, myslím, netrpělivě očekává. Ano, zdá se mi, že rohož v mé jizbě tě očekává nanejvýš netrpělivě, a nechápu, proč tomu tak je, vždyť tvé údy jsou velmi měkké, Sinuhete, a maso zvadlé, a neřekla bych, že tvé laskání je obratné, avšak přesto jsi jiný než ostatní mužové, a proto chápu dobře svou rohož.“..

..nuže, ty, Sinuhete, jsi pokojný člověk a snad nejpokojnější ze všech, jež znám, a právě tvůj klid mne dráždí, takže bych si přála píchat tě měděnou jehlou, abych tě viděla skákat a naříkat, a nechápu nikterak, jak jsi dosáhl toho klidu. Zajisté jsi ve svém srdci dobrý člověk, i když nevím, k jakému užitku je člověku dobrota, neboť jen hlupáci, kteří nedovedou nic jiného, jsou dobří - to jsem poznala. Avšak tvá bytost nakonec uklidňuje obdivuhodně i mne..

Vrátil jsem se do města a Merit sdílela se mnou svou rohož. Nicméně jsem již nebyl zcela šťasten, neboť jsem uvažoval o sazemi zčernalé lodičce z rákosu, jež kdysi visela nad ložem mé matky, a uvažoval jsem o temných prstech, které vázaly čihařskými uzly rákos do rohože, a uvažoval jsem o nočním větru, který řídil lehkou lodičku od zdí zlatého domu dolů po proudu a přes řeku na vesetský břeh. O tom všem jsem uvažoval a již jsem nebyl zcela šťasten, neboť - čím více vědění, tím více zármutku - a tohoto zármutku byl bych býval rád ušetřen, ježto jsem již nebyl mlád.

„Nedávám ti zlato darem, avšak učiníš-li to, bude tvé jméno na věky požehnáno a tvé tělo nepodlehne zkáze, nýbrž budeš žít věčně. Také tě budou chránit neviditelné ruce po všecky dny života tvého a nebude lidského přání, jež by se ti neuskutečnilo. To vše ti slibuji, neboť mám moc ti to slíbit.“ A pozvedl obě své ruce a hleděl na mne planoucíma očima a nemohl jsem uniknout jeho pohledu.

Avšak její lékař se nemohl nikterak obviňovat, neboť uštknutí malého pouštního hada usmrtí vždy, neotevře-li se postižené místo nejpozději do stého úderu tepny a neuzavřou-li se zároveň žíly nad ním.

Společné zločiny a temná tajemství spojují lidi totiž pevněji než láska,..

Také ti říkám upřímně, Sinuhete, že se hrozím myšlenky na muže, poněvadž jejich dotyk je hrubý a nestoudný a jejich pevné údy drtí křehkou ženu. Proto soudím, že se velice přehání rozkoš, kterou může dát muž ženě.“ Avšak její oči se rozzářily vzrušením a při řeči prudce oddychovala, takže jsem viděl, že se jí takové hovory velice zamlouvají. Proto jsem ji dále dráždil a řekl jsem: „Viděl jsem, jak můj přítel Haremheb rozlomil měděný náramek pouhým napnutím svých svalů. Jeho údy jsou dlouhé a nádherné a jeho hruď duní jako buben, když se v hněvu bije pěstmi do prsou. A dvorní paní běhají za ním a mňoukají jako kočky, a může s nimi činit, co se mu jen zlíbí.“ Princezna Beketaton na mne hleděla - a rty se jí chvěly a oči plály - a řekla prudce: „Sinuhete, tvá řeč je mi obzvláště proti mysli a nechápu, proč mi povídáš o tom Haremhebovi. Narodil se s lejnem mezi prsty u nohou a pouhé jeho jméno je mi již proti mysli. Nemohu opravdu pochopit, proč mi vypravuješ takové věci u těla mé mrtvé matky.“..

Kdybych to dovedl, plakal bych sám, avšak jsem lékařem a již dávno vyschly mé slzy tváří v tvář smrti. Život je horkým dnem, Beketaton, a smrt snad je svěží nocí. Život je plytkým zálivem, Beketaton, a smrt je snad čistou hlubokou vodou.“..

„Sinuhete, Sinuhete, zdalipak se nestydíš mluvit takové hlouposti? Neboť třebaže se nebojíš bohů, jak se o tobě tvrdí, mohl bys ctít alespoň smrt.“..

Zíral jsem před sebe a pochopil jsem, proč jsem byl vždy osamělý a cizincem všude na světě, neboť královská krev je osamělá mezi lidmi.

„Myslila jsem, že tě znám, Sinuhete, avšak nyní vidím, že v tvém srdci jsou propasti, jež bych nikdy nebyla tušila.

Co záleží na mé krvi, vždyť to vše bylo napsáno ve hvězdách již přede dnem mého zrození a mně bylo určeno, abych byl cizincem všude na světě. Proto je mi klid a mír Achetatonu pouhou zlatou lží, a bylo mi třeba tohoto hrozného poznání, aby se mé srdce probudilo ze svého strnuti a abych věděl, že budu navždy osamělý.“ Avšak když vyšlo slunce zářivě zlaté za východními horami, rozptýlilo ve chvíli všecky temné stíny noci, a tak podivné je srdce lidské, že jsem se trpce smál svým vlastním přeludům.

..a já plakal nad její osamělostí..

..a cítil jsem, že mládí nezadržitelně přešlo kolem mne a mé mužství se ponořilo do prsti a stojaté vody achetatonské.

..roztrhala papyr a hodila mi jej pod nohy a řekla prudce: „Pochopila bych, Sinuhete, kdyby byla mladá a krásná, ale je stará a vrásčitá a šeredná jako měšec, třebaže má pomalovanou tvář jako hliněnou stěnu.

„Ovšem, Sinuhete,“ řekla a podivně se usmála, jak se někdy usmívají ženy věcem, kterým muži nerozumějí.

Tato cesta byla cesta šťastná - a až do dne své smrti budu vzpomínat na šelest vánku v sítinách a na napájení dobytka u řeky za tichých večerů.

..a až do dne své smrti budu vzpomínat na šelest vánku v sítinách a na napájení dobytka u řeky za tichých večerů.

Tak jsem odvrhl ze své mysli všecky zlé myšlenky a zavřel oči před bídou Egypta a před hladovými v pobřežních vesnicích a žil jsem pouze den za dnem, jak jsme pluli dolů proudem. Malý Thovt mne objímal kolem krku a kladl svou tvářičku na mou tvář a říkal mi otče a jeho něžné chlapecké tělo bylo líbezné v mém náručí. A každé noci jsem cítil na svém hrdle Meritiny vlasy a ona držela mé ruce ve svých a dýchala mi do tváří a byla mi přítelem - a zlé sny mne již netrápily. Tak uplynuly ony dny jako sen a rychleji než vzdech přešly - a byly tytam. Nic více nechci o oněch dnech vypravovat, ježto vzpomínky mne píchají jako osiny v hrdle a rosou mých očí se rozplývá mé písmo. Člověk by totiž neměl nikdy žádat příliš štěstí, neboť nic není prchavějšího a pomíjivějšího než štěstí lidské.

Řekl jsem mu přátelsky: „Tvé sny jsou zlé a Nefertiiti ti nemůže dát více než nejnepatrnější otrokyně.“ Avšak má moudrost ho nikterak neuspokojila, nýbrž rozhořčil se opět nad mými slovy.

Proto jsme popíjeli víno tím horlivěji, poněvadž víno sice podněcuje rozepře a hádky, ale také je smiřuje a upevňuje přátelství - a není rozepře tak zlé, kterou by víno nesmířilo, vypije-li se ho dosti džbánů.

..se mi jevila smrt opět dávným a známým přítelem, v němž není nic děsivého, nýbrž děsivější než smrt mi byl život se vším svým utrpením - i byl život jako žhavý popel, ale smrt byla jako svěží voda.

Avšak jakmile jsme zůstali sami, práskl se Haremheb zlatými důtkami přes lýtka a zeptal se netrpělivě: „Kterýpak zlý vítr tě přináší ke mně jako vyslance faraónova a jaképak hovno se zase vylíhlo v jeho bláznivé hlavě?“..

..neboť především ti nejbohatší mají vždycky užitek z války a z kořisti..

..takže ve chvíli odjezdu se začalo mé srdce chvět a kolena se mi proměnila ve vodu.

Budeš-li zajat, vykoupím tě zlatem na svobodu, a jestliže zemřeš, pomstím tvou smrt. Kéž tě utěší toto vědomí, až bude někdo prorážet kopím tvůj břich!“..

Tak nečekaná a překvapující je přirozenost lidská,..

Tak jsme ujížděli po celý den a přenocoval jsem na pytli s pící víc mrtev než živ, proklínaje trpce den svého zrození.

Mír ovšem miluji, a miluji jej více než válku - a válku vedu pouze proto, abych dosáhl čestného míru.

..neboť to byl úctyhodný stařec, jehož vous byl bílý a jemný a sahal mu až na hruď, a jeho vědění bylo veliké. Rozmlouvali jsme o hvězdách a ovčích játrech - a naše rozhovory neměly konce, ježto o hvězdách a ovčích játrech může člověk hovořit celý život a nikdy nevyčerpá tento obor vědění.

Dotazoval se mne s velikou zvědavostí na Atona a potřásal hlavou a hladil svůj bílý vous, když jsem mu vypravoval o Atonovi. I řekl jsem mu, že Aton nemá obrazu a všichni lidé jsou si rovni před ním a netloustne z obětí, nýbrž ze vzájemné lásky lidí, ježto všichni lidé bez rozdílu barvy a jazyka jsou bratry před Atonem, a není tedy před ním rozdílu ani mezi chudým a bohatým, ani mezi šlechticem a otrokem. Velký vyslanec Babylónu mínil, že takový bůh se na zemi ještě nikdy nezjevil, a proto právě že jeho objevení může znamenat konec světa, neboť tak nebezpečné a strašlivé učení ještě co živ neslyšel. Řekl dále, že Atonovo učení učiní ze stropu podlahu, a dveře se budou otvírat ven místo dovnitř a lidé budou stát na hlavě a chodit pozpátku.

Avšak onoho dne si nikdo nepřál pochybovat, ale věřili jsme všemu, več jsme doufali.

..takže trpkost zvítězila nad láskou v jejím srdci..

..květ je nejkrásnější před rozvitím a smrt nevinného je krásnější než smrt hříšníka. Snad tvůj bůh miloval tvou malou dceru tak velice, že ji vzal do svého člunu časně zrána, aby ji ušetřil denního žáru a chladu noci, aby ji ušetřil zármutku a utrpení lidského života, neboť život je žhavý popel, ale smrt je svěží voda.

Avšak sotva jsem vystoupil na loď a plul proti proudu, osvobodila se má mysl jako z očarování - a bylo opět jaro a vody opadaly a vlaštovky poletovaly vzrušeně nad proudem žlutým prstí. Zúrodňující prsť ležela na polích a ovocné stromy kvetly, i zrychloval jsem cestu, srdce plné lahodného vzrušení, jako bych byl ženich, který spěchá ke své sestře. Tak je člověk otrokem svého vlastního srdce a zavírá oči před tím, co mu není milé, a věří tomu, v co doufá.

To vše jsem pochopil na své cestě proti proudu ve žhoucích paprscích slunce pod jásavou modří oblohy a v rozkvětu země kolem. To vše jsem pochopil, neboť nic neuvolňuje a neosvobozuje mysl člověka lépe než dlouhá cesta bez důležitého úkolu a odloučení od starého okolí a samota.

Proto jsem sklonil hlavu před svým neproniknutelným srdcem a doznal jsem, že je na světě tolik bohů, kolik je lidských srdcí.

Avšak příštího dne jsem opět vesloval dlaněmi, na nichž nebylo kůže, a veslaři se mi již nesmáli, nýbrž vyzývali mne, abych přestal, a řekli: „Tys naším pánem a my jsme tvými otroky. Nevesluj již, jinak se podlaha stane stropem nad námi a budeme chodit pozpátku nohama vzhůru. Nevesluj již přece, milý pane náš, Sinuhete, abys neumdlel, neboť musí být nějaký pořádek ve všem a každý člověk má své místo, které mu určili bohové, a tvé místo není u vesla.“ Avšak až do Vesetu jsem s nimi vesloval a mým jídlem byl jejich chléb a kaše a mým nápojem bylo kyselé pivo otroků a den ode dne jsem mohl veslovat déle a den ode dne se stávaly mé údy pružnějšími a den ode dne jsem se více radoval ze svého života, když jsem pozoroval, že veslováním již neumdlévám.

Otřela si oči a řekla: „Ach, Sinuhete, jak je lež přece jen lahodnější než pravda; když je člověk sám a jeho jaro již totam. Avšak tvým příchodem mi opět jaro rozkvétá, i věřím pohádkám, příteli můj.“..

A přece chválím ve dnech své staroby i své mládí vedle svého mužství, neboť hlad snad je lepší než nasycení a žíznivá mysl člověka dává jeho myšlenkám více ohně než mysl vínem napojená.

..ale i to vše bylo jen prchavým přeludem, jejž jsem musel zažít, abych měl svou míru plnou.

Odpovídali mi: „Hovoříme s tebou upřímně, Sinuhete, ježto víme, že jsi hloupý a prostý muž, když nás léčíš a nežádáš od nás darů, a ani mouše bys nepřál nic zlého. Proto nás zajisté neoznámíš strážím. Ale pochopil jsi špatně naše slova, neboť i my sami víme, že člověk musí pracovat rukama, ale proč právě my jsme se narodili jako otroci a sluhové a proč se jiní narodili pod závěsy, aby pili ze zlatých pohárů? Tomu nerozumíme a chceme, abys nám to vysvětlil. Jinak věru začneme věřit, že vše je jen šálení a klam a že je v tom všem nějaký šakal zakopán. A snad jednou vykopeme toho šakala z jeho hrobu a předhodíme ho bohatým a vznešeným a těm, kteří nás nyní bijí holemi.“ Strnul jsem jejich opovážlivostí, ale skrývala se za ní pravda, i uvažoval jsem, jak bych jim odpověděl, ale všecko mé vědění mi nebylo nic plátno, neboť jsem jim na to odpovědět nedovedl, i řekl jsem pouze: „Člověk je otrokem, cítí-li se jím, ale v srdci svém je každý člověk svoboden.“ I rozesmáli se při mých slovech a vysmívali se mi a říkali: „Kdybys jednou pocítil ránu holí na svém hřbetě, tak bys mluvil jinak!“..

Avšak berla je vskutku bezmocná v mých rukou a mé důtky jsou neúčinné, neboť faraón zakázal trestat smrtí a žádný zločinec se nesmí již bičovat. Jak si však představuje, že lid může ctít zákony, když se již nesmí ani useknout ruka zloději pro výstrahu druhým, ba ani se nesmí uříznout nos a uši - a nikterak to nechápu, vždyť se tak činilo od věků a mělo by se činit i nadále, aby se zachovala úcta k zákonům.

Ne, Sinuhete, kdo jednou okusil moci, dychtí po ní stále více, a tato vášeň je nejhroznější ze všech vášní člověka, ale její ukojení mu dává vyšší slast než ukojení kterékoli jiné vášně lidské.

..a žehnal jsem černým prstům královny Tij, které vázaly rákos a osvobodily mne od tíhy korun a od veškeré zodpovědnosti. Ale tak nesmyslné a nedůsledné je srdce lidské, že přes všecko ujišťování mého rozumu pocítilo hořkost a křivdu, jež se mi stala, ačkoliv rozum pravil, že ona křivda mi byla požehnáním, ježto mé srdce nebylo nikterak srdcem vladaře, nýbrž srdcem tichého člověka.

„Krásná Mehunefer, rád ti dopřeji tvé štěstí, vždyť tvé štěstí je i štěstím mým. Věz nicméně, že tvůj obraz zůstane v mém srdci navždy a nikdy na tebe nezapomenu.“ To byla pravda, neboť jsem věděl, že nemohu nikdy zapomenout na tuto hroznou ženu, ale ona byla dojata a poplácávala mne po tvářích svýma vrásčitýma rukama, a myslím, že by se byla i dotkla mých rtů svými rty, kdyby se nebyla bála svého milého.

Je-li však srdce člověka probodnuto, pak člověk leží a nevstane a pouze červi mají z něho užitek a tloustnou.

To vše vím nejlépe já sám, vždyť nejednou opuchl můj zadek i lýtka sladkými ranami hole, a nikterak mi to neuškodilo, nýbrž naučilo mne to okrádat a lhát ještě lstivěji, takže dopřeji ochotně totéž učení i otrokům svým.“..

Řekl jsem jí: „Merit, má milovaná, vrátím se k tobě, jak budu moci nejdříve, neboť trpím hladem a žízní, jakmile jsem od tebe vzdálen.

Ale Merit pravila: „Říkáš více, než snese tvé srdce, Sinuhete. Znám tě a vím, že by nebylo hodno tvé důstojnosti opustit faraóna, když ho druzí opouštějí. V dobrých dnech bys ho byl snad mohl opustit, nikoli však ve dnech zlých. Takové je tvé srdce, Sinuhete, a snad právě proto máš mé přátelství.“..

Když tedy začaly vody Nilu opět stoupat, zotavil se a zároveň se začal uzavírat do sebe, a již ke mně nemluvil a nemluvil ani ke komukoli jinému, nýbrž jeho oči ztvrdly a byl velice osamělý.

„Kdybychom nestáli před faraónem, kněze Aji, práskl bych tě dlaní přes tvá zasraná ústa. Měříš mne svou vlastní měrou a klam mluví zpod tvého jazyka, neboť jsi se již tajně radil s Amonovými kněžími a dohodl se s nimi za zády faraóna.

„Staň se, jak jsi řekl,“ pravil Haremheb. „Všecko stojí za stejné hovno! Zhynu tedy v Zani podle tvého rozkazu, neboť bez obilí a bez zlata se nemůže ani nejudatnější a nejobratnější vojsko dlouho bránit. Ale stříkám svou vodu na všecku nerozhodnost, faraóne Achnatone, a budu se bránit podle svého rozumu! Buď zdráv!“..

Thutmose a já jsme odcestovali do Vesetu a ještě daleko před ním plavaly po řece mrtvoly nám vstříc. Těla se houpala na vlnách opuchlá - a viděli jsme mezi nimi oholené hlavy kněží a šlechtice i nešlechtice, strážce a otroky, a po jejich vlasech a oděvech a pleti se poznalo, kým kdo byl za svého života, dokud těla nezčernala a nerozpadla se nebo dokud je krokodýlové nezhltli. A krokodýlové nemuseli plavat proti proudu až k Vesetu, aby se nažrali lidského masa, nýbrž totéž se dělo všude podél řeky, u všech měst a u všech vesnic, a mnozí přišli o život v těchto dnech a jejich těla byla hozena do řeky, takže krokodýlové se stali vyběravými a nežrali již všecky mrtvoly. Krokodýl je totiž moudrá ryba a má raději měkké maso žen a dětí a tučné mrtvoly šlechticů než tuhé maso nosičů a otroků. Mají-li krokodýlové rozum, jak tomu zajisté je, myslím, že v oněch dnech Atona velice vychvalovali.

„Thutmose, nikdy dříve se nestalo něco podobného a svět již nebude mít nikdy takovou příležitost! Chléb nelze péci, aniž se rozdrtilo zrno.

Proto je v takových chvílích nejjednodušší se opít, protože v opilosti nemyslí člověk na zbytečné věci a život a smrt a lidé a bozi jsou si pak rovni v jeho očích.“..

Nicméně rozhodnutí faraóna Achnatona osvobodit otroky je zvláště moudré a prozíravé, neboť tak mohu propustit všecky své nepokojné a zestárlé otroky, kteří jen darmo jedli mé drahé obilí a můj olej. A nemusím se také starat o živobytí a ubytování otroků, což bylo velmi nákladné, nýbrž najmu je na práci, kdykoli chci, a propustím je, kdykoli chci, i nejsem nijak vázán, nýbrž mohu si vybírat své dělníky a platit jim, co chci.

..ale lid rval chléb jeho sluhům z rukou, řka: „Tento chléb je ukraden chudým, a proto je jen spravedlivé, když se chudým rozdělí.“ A nikdo nežehnal mému jménu, že jsem rozdělil své obilí, ačkoliv jsem tím přišel zcela na mizinu v jednom jediném měsíci.

..a všichni říkali: „Jezme a pijme, neboť nikdo neví, co mu zítřek přinese.“..

Přišel s očima zářícíma a hrábl si rukou do vlasů a řekl: „Přišel jsem na velikou věc a ta věc je největší a nejdůležitější ze všech věcí, které kdy byly nalezeny, a mé myšlenky jsou podivuhodnější než všecky myšlenky a všecka vidění faraónova. Vše, co se děje kolem nás, je zlé a nespravedlivé a nespravedlnost vítězí nad spravedlností a krutost vítězí nad dobrotou a zlomyslnost vítězí nad nevinností. Avšak nestojí za to se rmoutit, neboť to vše je pouhý sen a ve smrti se z onoho snu probudíme a sen zmizí a nebude nás již rušit.

A již nezáleželo na tom, zda měl kdo kříž či nikoli, nýbrž význam měla jedině zbraň a tvrdá pěst a silný hlas, neboť bylo nasloucháno tomu, jenž dovedl křičet nejhlasitěji.

Jeho slova mne umlčela, i zíral jsem na něho a otázal se: „Je to pravda?“ Avšak nebylo mi třeba jeho odpovědi, abych věděl, že je to pravda. Proto jsem seděl v prachu ulice a již jsem neplakal a ani jsem necítil bolestí, nýbrž všecko ve mně ztuhlo a zavřelo se, a také mé srdce se zavřelo, takže jsem již nedbal o to, co se se mnou stane.

Odpověděl jsem mu: „Půjdu s tebou, Aji, neboť chci mít svou míru plnou.“ Ale on nepochopil, co jsem svými slovy mínil.

„Tak, tak, vím to již dávno. Má vidění mi to řekla. Království věčné se nemůže vměstnat do pozemských hranic. Vše bude jako dříve - a strach a nenávist a nespravedlnost budou vládnout na světě. Proto by bylo lépe, kdybych byl mrtev, a ještě lépe by snad bylo bývalo, kdybych se nebyl vůbec zrodil na tento svět, abych viděl všecko to zlé, co se na zemi děje!“..

Tak se spolu přeli, až zjistili, že jejich osudy jsou spojeny, a že nemohou dojít k cíli jeden bez druhého.

„Nyní rozumím, kam míříš, a jsi vychytralejší, než jsem si myslil, takže si tě začínám vážit.

Když zjistili Aj a Haremheb tupost jeho hlavy, odešli od něho,..

„Zajisté že ti kněží postaví krásný hrob,“ ujišťoval Aj. „Jsi moudrý chlapec, Tutanchatone, myslíš-li nejprve na hrob, když je z tebe faraón, ba moudřejší, než sám tušíš.

Zvykla si totiž na snadná vítězství ve zlatém domě,..

Její krása však nikterak nepůsobila na Haremheba, nýbrž ten hleděl na ni chladnýma očima a pravil: „Již jsem se v tomto městě dost nahrabal ve sračkách a nechci se v nich hrabat ještě s tebou, krásná Nefertiiti. Ostatně musím předříkávat svým písařům dopisy týkající se mé války, i nemám tedy čas s tebou se pelešit.“..

..neboť tak pošetilé je srdce lidské, že vždy znovu doufá a důvěřuje v budoucnost, aniž se poučí ze svých omylů, a představuje si, že zítřejší den bude lepší dnešního.

..i nebylo ve mně žádné naděje na nesmrtelnost či věčný život, nýbrž smrt mi byla jako odpočinek a sen a smrt mi byla jako teplo ohřívátka za chladné noci.

Proto zaplavila mé srdce hořkost sžírající jako louh,..

..zem a tiskl pěsti na svůj opuchlý břich a zíral před sebe zdivočelýma očima..

..a zíral před sebe zdivočelýma očima..

Snad zůstane nějaká nejasná vzpomínka na nás v mysli lidu a děti vysají se zatrpklým mlékem svých matek i zvěst o nás a poučí se z našich omylů.

Muti se velice rozhořčila, když viděla, že jí nevěřím, a pravila: „Tobě se to nyní směje, Sinuhete, když jsi provedl ve všem všudy svou a viděl slávu svého Atona! Vy muži jste všichni stejní - a muži jsou pramenem všeho zla na světě, neboť nikdy nedospějí, nýbrž zůstanou provždy chlapci, a házejí po sobě kameny a bijí se holemi, až jim teče krev z nosu, a jejich největší touhou je zarmoutit ty, kteří je milují a přejí jim jen dobré.

..a chtěl jsem před svým odchodem pohladit svraštělý kmen své sykomory..

Jen ten, kdo vsadí vše, může vše získat.

Ale dejme kněžím, co kněží jest, tak nás nechají alespoň na pokoji.“..

Avšak má vůle mne stravuje, jako brus brousí kámen.

Po této bitvě shromáždil Haremheb všecky válečné vozy a koně a pospíchal přímo do Zani, nechávaje za sebou pomalé voje pěší a karavany se zásobami. Divoká vášeň planula z jeho tváří, i prohlásil: „Hodláš-li udeřit, udeř první a udeř silně!“..

A jak se potom povídalo, většina vojáků spadlých z vozů použila nože, ale někteří se přece dostali do rukou Chetitům, kteří jim stáhli kůži a ve chvílích oddechu si z ní zhotovili rozličné měšce a vaky, neboť v této ruční práci byli Chetité velmi obratní.

Avšak ze slávy si nemohli ušít roucha, ani postavit domy, ani koupit ovocné zahrady a půdu, aby mohli klidně žít na stará kolena, a myslím, že by většina z nich byla vyměnila tuto slávu za hrst stříbra, kdyby si byli mohli vybrat.

Neboť Haremheb nás přijal, oči zkrvavělé únavou a tváře rozhořčeny, a práskal svými zlatými důtkami, jež byly pokryty krví a prachem, a řval na nás: „Kde jste se povalovali, vy hovniválové? Kudy jste se loudali, synové zlých duchů? Vskutku bych vám přál, aby se vaše lebky bělely v písku již zítra, tak velice se stydím, hledím-li na vás. Šouráte se jako želvy a páchnete potem a hovnem, takže si musím chránit své chřípí rukou - a zatím moji nejlepší muži krvácejí z nesčetných ran a mí drazí koně jsou v posledním tažení. Ale nyní hrabejte, mužové egyptští, hrabejte o svůj život, a tato práce vám bude nejlépe slušet, ježto jste odjakživa zvyklí hrabat se ve hlíně, pokud se nehrabete svými zasranými prsty v nosech či v zadcích.“ A necvičeni vojáci egyptští se nikterak nerozhněvali nad jeho slovy, nýbrž jásali..

I byla naplněna noc rachotem vozů, chropotem umírajících, svištěním šípů a třeskotem zbraní,..

I myslím, že bude nejlépe, půjdu-li nyní spát do svého vozu a napiji-li se vína, abych byl ráno opilý, neboť v opilosti jsem velice rozzuřen a bojuji lépe než s jasnou hlavou.“..

Kůň je totiž moudré, třebaže strašlivé zvíře, a rozumí lidské řeči. Proto i chetitští koně svolili vstoupit do Haremhebových služeb, když dostali dosti píce a vody.

A každému žijícímu vojáku gazskému dal Haremheb zlatý řetěz - a nepřišlo mu to příliš draho, neboť jich nezůstalo více než dvě stě zbraněschopných mužů.

„Vskutku se vyplatí ležet po několik týdnů v temném vězení na tvrdých kamenech a pít shnilou vodu, aby pak člověk řádně ocenil měkké sedátko a dobré světlo a chuť vína v ústech.

„Každý bohatý muž je zločinec, neboť mnoho zlata může člověk nashromáždit jen nesvědomitým vymáháním a okrádáním chudých.

Vím dobře, že se takové počínání snad nepovažuje za počestné a že ani ty, pane můj, Sinuhete, je snad nepovažuješ za počestné, ale ty jsi byl vždycky hloupý a prostoduchý muž již svou povahou - kdežto já jsem jen bývalý otrok a narodil jsem se v hliněné chatrči, a nikdo mne nezvedne, spadnu-li. Proto se musím starat sám o sebe i o své výhody, a také nemohu pochopit, jaký užitek má člověk ze své počestnosti, leží-li na zemi s proříznutým krkem. Ne, Sinuhete, moudrý muž je vždycky polovičním vítězem a to se mu nemá přičítat k hanbě, nýbrž spíše se má chválit jeho moudrost, neboť ta mu činí život snadnějším a jednodušším a přináší mu mnohý užitek.“ Tak hovořil Kaptah ke mně, ale jeho moudrostí mi zhořklo víno v ústech, a když jsem o jeho slovech přemýšlel, zdálo se mi marným vše, co se pod sluncem děje, neboť v celé hořkosti své mysli jsem musel přiznat, že jeho moudrost je jádrem vší moudrosti života pozemského a že vše, co je mimo jeho moudrost, je pouhou představou. I seděl jsem v gazské pevnosti a do mého chřípí pronikal pach hnijících lidských kůží na hradbách a vše bylo v mé mysli marností. Hrdinství bylo marností a lstivost byla marností a sláva byla marností, a nebylo dobrých činů a nebylo zlých, a nebylo v mých očích rozdílu v činech lidí, nýbrž všecky jejich činy byly marností.

Vskutku, Sinuhete, sedíš přede mnou chudý a zatrpklý a tvůj obličej je svraštělý, jako bys stále kousal do kyselého ovoce,..

Tak veliká je moc představy v lidských srdcích.

Avšak k Azirovi jsem šel proto, že po celé Sýrii neměl jediného přítele, neboť muž, jenž je v poutech a jenž ztratil své bohatství a jehož čeká potupná smrt, nemá již přátel.

A také jako lékař jsem mu chtěl říci, že smrt je snadná a snadnější než bolesti a zármutek a utrpení života. Život je jako žhavý plamen, jenž stravuje, ale smrt je temná voda zapomnění. To vše jsem mu chtěl říci, ježto měl zemřít příštího jitra, a věděl jsem, že zajisté nebude moci spát,..

A jak hovořil, tak se zaplavovala má mysl hořkostí, i viděl jsem, že je stále spoután svými představami, ale nechtěl jsem jeho představy zničit, ježto ho utěšovaly za noci jeho smrti.

„Sinuhete, nelituji své smrti a nelituji ani své porážky, neboť jen ten, kdo se mnohého odváží, také mnohé získá - a vítězství a velikost Sýrie byly již na dosah mé ruky. Po všecky dny života svého jsem byl mocný v lásce a mocný v nenávisti - a nemohu si představit, že bych byl mohl žít jinak, a nebyl bych nikdy mohl svůj život změnit - i nelituji ani jediného svého činu, třebaže mne mé činy zamotaly do silných provazů a spoutaly a přivedly až k potupné smrti, takže mé tělo bude hozeno šakalům napospas.

Nicméně ti pravím této noci, kdy plamen tvého kahanu se chvěje: Ve smrti není čeho se obávat, Aziru, smrt je dobrá. Vedle všeho toho zlého, co se na světě děje, je smrt člověku nejlepším přítelem. A jako lékař nevěřím příliš v zem zesnulých, ba ani jako Egypťan nevěřím v západní zem a v zachování těla, nýbrž smrt je mi jako dlouhý spánek a jako svěží noc po horkém dni. Vskutku, Aziru, život je jako žhavý popel, ale smrt je jako svěží voda. Ve smrti se zavřou tvé oči a nebudou již vidět, ve smrti zmlkne tvé srdce a nebude již naříkat, ve smrti ochabnou tvé ruce a nebudou již dychtit po činech, ve smrti se podlomí tvé nohy a nebudou již toužit po prachu cest bez konce.

..a dokázala rozdmychat vrozenou pýchu Beketamoninu ve žhavý oheň, jenž jí stravoval srdce, až se její pýcha stala nakonec větším bláznovstvím než jakékoli přirozené sebevědomí lidské.

A nevěřím, že je na světě něco nebezpečnějšího a zkázonosnějšího, než je žena, jež je dosti krásná a dosti chytrá a jež nemá srdce.

Vskutku byl bych získal více, kdybych byl zůstavil ve Vesetu slepého psa, aby střežil mé zájmy, pokud budu pryč, a nebyl jsi mi užitečnější než kuplíř, jemuž se platí a platí a jenž neukáže ani dívčin zadek. Vskutku, Aji, jsi nejšpinavější muž, jehož jsem kdy potkal, a lituji velice onoho dne, kdy jsem se dotkl tvé černé ruky a spolčil se s tebou.

Na lidu nezáleží, neboť lid je jako vůl, jemuž ovážeš kolem hrdla provaz a jehož táhneš, kam chceš.

..vždyť dny mého štěstí odešly s mým mládím.

Vskutku, je-li člověk příliš sláb, dá se spíše vést na smrt, než aby přeťal provaz, na němž je veden, a domnívám se, že mnozí lidé jsou slabí a že já nejsem jediný.

Stal jsem se přece lékařem, abych svým uměním uzdravoval lidi a navracel je životu, a místo života jsem rozséval smrt - vždyť můj otec i má matka zemřeli pro mou špatnost, a Minea zemřela pro mou slabost, a Merit a malý Thovt zemřeli pro mou zaslepenost, a faraón Achnaton zemřel pro můj hněv a pro mé přátelství a pro Egypt. Všichni, jež jsem miloval, zemřeli pro mne násilnou smrtí. Tak zemřel i princ Šubattu pro mne, ačkoliv jsem si ho zamiloval v jeho umírání a nepřál jsem si již, aby zemřel.

A když se po porodu zotavila, dala pomazat své tělo a namalovat svou tvář a oblékla se do královského lnu a poručila otrokyním, aby ji převezly na druhý břeh řeky a šla sama na vesetský trh ryb. A tam mluvila k honcům oslů a k nosičům vody a k čističům ryb, řkouc: „Jsem princezna Beketamon a manželka Haremheba, velikého válečníka Egypta. Dva syny jsem mu porodila, ale on je nudný a líný muž a páchne krví, i nemám z něho žádné rozkoše. Pojďte a obveselte se tedy se mnou vy, abych měla nějakou rozkoš alespoň z vás, neboť jsem našla zalíbení ve vašich zjizvených pěstích a ve vašem zdravém pachu po hnoji, a našla jsem zalíbení i v pachu ryb.“..

Tak se stalo, že se Beketamon obveselovala po celý den s muži z rybného trhu v pobřežních sítinách, a nezklamala je, nýbrž přičiňovala se o jejich rozkoš seč byla, takže jí ochotně přinesli kameny a mnozí přinesli kameny veliké, které koupili u kameníků za dobrou cenu. Tak velice oceňovali rozkoš, kterou jim dala.

A říkali si mezi sebou: „Vskutku jsme se co živi nesetkali ještě s takovou ženou, neboť její ústa jsou jako lahodný med a její prsy jsou jako zralá jablka a její lůno je horké jako rozžhavené oharky, v nichž se opékají ryby.“..

Říkali totiž: „Snad se zjevovali bohové lidem za dob jehlancových hrobek, ale svět je již starý a nyní se bohové lidem již nezjevují.

..takže příštího dne kráčeli vesetští mužové z tržiště na tržiště, každý s kamenem pod paží, netrpělivě očekávajíce zjevení bohyně s kočičí hlavou.

..a říkali si mezi sebou: „To je rodinný spor a člověk učiní moudřeji, vloží-li svou ruku mezi mlýnské kameny než mezi manžela a manželku, sváří-li se spolu, neboť každý, kdo se mezi ně vloží, má pak oba proti sobě.“ Tak se Haremheb nedozvěděl nic, co se ve Vesetu dělo,..

Řeka mého života se již nepěnila, nýbrž uklidnila se v pomalý a tichý proud a uvízla opět ve stojatých vodách.

Mé nohy byly znaveny všemi prašnými cestami, po nichž jsem chodil, a mé oči byly znaveny neklidem světa, na nějž jsem hleděl, a mé srdce bylo znaveno vší marností, jež se na světě děla.

Rok jde po roce a lidé se rodí a lidé umírají - a jejich život je jako horký dech a nejsou šťastni ve svém životě, nýbrž jsou šťastni jen ve své smrti. Proto není větší marnosti než život lidský, a nejsi vinen, vždyť člověk je stejný od věků do věků. Marně noříš člověka do řeky času, jeho srdce se nemění, a když z ní vyjde, je stejný jako předtím. Marně zkoušíš člověka válkou a bídou, morem a požáry, bohy a kopími, neboť těmi zkouškami se člověk jen zatvrdí, až je zatvrzelejší než krokodýl, a proto pouze mrtvý člověk je dobrý.“..

Rozhořčil jsem se velice na své srdce a řekl jsem mu: „Jsi hloupé srdce a jsem tebou velice znechucen, ježto jsi mi přineslo jen zkázu a strasti, zármutek a bolesti ve všech dnech života mého.

..a roztrhl své roucho, řka: „Prokleto budiž všecko mé vědění, proklety buďtež mé ruce, proklety buďtež mé oči, ale prokletím největším budiž stiženo mé hloupé srdce, jež mi nedá pokoje za dnů života mého a šeptá proti mně křivá obvinění. Přineste mi ihned Usirovu váhu, aby bylo mé lhoucí srdce zváženo, a jeho dvaačtyřicet spravedlivých paviánů nechť mne soudí, neboť věřím více jim než svému bídnému srdci.“..

..a učinil jsem smlouvu se svým srdcem, takže mne mé srdce již tolik netrápilo.

..a věděl jsem, že museli zemřít, aby má míra byla naplněna a abych byl osamělý, neboť kdyby byli zůstali u mne, byl bych býval spokojen a šťasten - a mé srdce by bylo mlčelo.

To je spravedlnost - a spravedlnost závisí na závažích, jimiž se váží,..

Mnozí z nich uvažovali o mých slovech a vzdychali: „Vskutku, nikdo nejsme bez viny, avšak zrodili jsme se na zlý svět a začali jsme svůj život pláčem, když jsme vycházeli z lůna matčina. Proto jde pláč s námi po všech cestách našeho života a otroctví je naším věčným údělem - a kněží nás poutají svými kouzly ještě i po smrti, dávajíce naše jména obrazům ze dřeva, jež jdou s našimi pány do hrobů, abychom za ně pracovali i v zemi západní.

Muti zabědovala převelice a spráskla ruce nad hlavou, když spatřila mou bídu, a omyla mé tělo a pomazala mé rány, plísníc mne rozhořčeně a řkouc: „Vskutku, přirozenost mužů je nenapravitelná - a měl by ses stydět, Sinuhete, že prcháš z domu ještě ve dnech svého stáří, ačkoli jsi již lysý a tvé hrdlo je plno vrásek.

„Vskutku by bylo lépe, kdyby se mužům docela odřízla ta věcička pod jejich zástěrkou, ježto přináší jen opojení a hanbu, spory a rvačky, dokonce i starcům. Avšak nemůžeš-li lépe ovládat svou mužskou přirozenost, Sinuhete, tak si vezmi přece jen ženu do domu, nebo si kup mladou otrokyni, jež uspokojí tvou touhu a uklidní tě, a zároveň mi může ve dne pomoci, vždyť jsem již stará a mé ruce se chvějí a pečeně se mi často spálí.

Proto by bylo lépe, kdybys začal opět provozovat své řemeslo a kdybys vyšetřoval lebky lidí a zbavoval je neduhů, neboť uzdravením jediného chorého přineseš větší užitek než všemi svými řečmi, z nichž vzejde pouze škoda jak tobě, tak i těm, jež svými řečmi svedeš.

A ještě pokračoval: „Na světě není nic dokonalého a na každém chlebě je kůrka připálena a do každého ovoce kousl červ a po opojení musí člověk přetrpět kocovinu. Proto také není dokonalé spravedlnosti, nýbrž v každé spravedlnosti je obsažena i křivda, a i dobré činy mohou způsobit zlé následky a nejlepší úmysl může zasít především smrt, jak tě o tom poučil faraón Achnaton.

Uklidni se tedy, Sinuhete, pane můj, vždyť ty tím nejsi vinen, že svět je takový, jaký je, a nejsi vinen, že takový byl a že takový vždy bude.“..

Avšak příštího dne mi poslal tak hojné dary, že jsem mohl žít opět v přepychu a pohodlí, takže mé radosti by nebylo nic chybělo, kdybych se byl dovedl ještě radovat.

..a válka mu vtiskla rýhy do tváří a v jeho očích nebylo radosti, když pokračoval:..

Haremheb nejprve nevěřil jejím slovům, nýbrž je měl za pošetilý žert, a Beketamonino cudné chování ho mýlilo. Avšak když pohleděl do jejích oválných očí, spatřil v nich nenávist, jež byla horší smrti, a v té chvíli uvěřil jejím slovům. A když vše pochopil, vzplál hněvem velikým a uchopil svůj chetitský nůž, aby Beketamon usmrtil, ježto tak strašlivým způsobem pohaněla jeho mužnost a marnivost. Avšak Beketamon obnažila před ním chladně svou hruď a řekla výsměšně: „Vraz mi nůž do prsou, Haremhebe, sraz jím koruny ze své hlavy! Neboť jsem kněžkou Sachmetinou a svaté krve, a usmrtíš-li mne, nebudeš mít právo na trůn faraónů.“..

A dovolil, aby chudí přednášeli své stížnosti přímo jemu, a jeho úředníci se neopovážili jim v tom zabránit, i uděloval lidu nepodplacenou spravedlnost.

Nicméně neměl již z žen veliké rozkoše, ježto jeho břich mu překážel v obveselování, i zvolil si raději rozkoše žaludku, poněvadž je nyní považoval za větší než rozkoše, jež dávají ženy.

A říkal mi: „Pane můj, Sinuhete, je-li člověk dosti bohat, nemůže již zchudnout, nýbrž bohatne tím více, i kdyby již bohatnout nechtěl, tak podivuhodný je řád světa.

..a také všem ostatním jsem přál jejich radosti a spokojenost - a již jsem nechtěl brát lidem jejich představy, činily-li je šťastnými. Život lidí je totiž upředen v mnohém jen z představ.

Proto jsem byl věčně nespokojen a snad jsem se naučil od Muti její trpkosti a její káravost mne nakazila, takže jsem bez ustání káral lidi, s nimiž jsem se setkal. Kaptaha jsem káral pro jeho přejídání a chudé jsem káral pro jejich lenost a bohaté pro jejich sobeckost a soudce pro jejich lhostejnost, a nebyl jsem spokojen s nikým a nikdo mi nebyl po vůli, i hořce jsem se všem posmíval.

..takže předčasně zestárl a již se nedovede radovat ze života.

„Vskutku jsi jako písečná veš mezi prsty mých nohou a jako ovád na mých ramenech, a nestrpím ve své zahradě keř, jenž nenese ovoce, nýbrž jen píchá jedovatými ostny.

Neboť já Sinuhet jsem člověk, a jako člověk jsem žil v každém člověku, jenž byl přede mnou, a jako člověk budu žít v každém člověku, jenž přijde po mně. Budu žít v jeho starosti i radosti, v jeho zármutku i strachu - budu žít v jeho dobrotě i špatnosti, ve spravedlnosti i křivdě, v slabosti i síle. Jako člověk budu věčně žít v člověku - a proto netoužím po obětech u svého hrobu ani po nesmrtelnosti svého jména. Toto napsal Sinuhet, Egypťan, ten, jenž žil osamělý po všecky dny svého života.

..váhy „debenu“, tj. 91 g (podle Breasteda).

Veset - hlavní město na počátku Střední říše a v říši Nové. Jedno z jeho jiných jmen bylo Apet, z čehož přesmyčkou vzniklo později řecké Thébai a koptské Tapé. Dnešní Luxor.

..chrám Amonův - byly vlastně dva: hlavní (v dnešním Karnaku), který byl součástí ohromného chrámového města, jehož vykopané ruiny se odhadují na plochu 480 km2!

..obřízka - byla u Egypťanů od nepaměti, třebaže ne povinná, ale jako hygienické opatření. Od nich ji pak převzali Židé.

..faraóni si brali svoje sestry za „velké manželky“, protože v Egyptě dcery byly výhradními dědičkami majetku rodičů!

..kde se řeka dělí - v deltu tehdy sedmiramennou, dnes má jen ramena dvě.

Zjistilo se, že Nefertiiti porodila ještě sedmou dceru,..

<2020 (znovu)>