Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2023
Atlasova vzpouraatlasova_vzpoura.png
   Ayn Rand 
V šeru dávných věkův_seru_davnych_veku.png
   Eduard Štorch 
Blázni z Hepteridyblazni_z_hepteridy.png
   Souček Ludvík 
2022
Antonius a Kleopatraantonius_a_kleopatra.png
   Colleen McCullough 
Mýtus o Sisyfovimytus_o_sisyfovi.png
   Albert Camus 
Třicátá Marinina láskatricata_marinina_laska.png
   Vladimír Sorokin 
Helikonie jaro (A)helikonie_jaroA.png
   Brian Aldiss 
Vědecká vysvětlení nejbizardnějších způsobů smrtivedecka_vysvetleni_nejbizardnejsich_zpusobu_smrti.png
   Cody Cassidy 
Možnost ostrovamoznost_ostrova.png
   Michel Houellebecq 
Gatewaygateway.png
   Frederik Pohl 
Kopretiny pro zámeckou paníkopretiny_pro_zameckou_pani.png
   Stanislav Rudolf 
Robinson Crusoerobinson_crusoe.png
   Jaromír Pleva 
Zločin a trestzlocin_a_trest.png
   Dostojevskij F.M. 
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Ayn Rand

Americká spisovatelka, filozofka, původem z Ruska. PS: V dnešní době by žít určitě nechtěla.

atlasova_vzpoura.png

Atlasova vzpoura [157]

Nebyl důvod, proč si připomínat onen starý dub právě dnes. Už v něm nebudil žádné emoce, pouze lehký nádech smutku, a kdesi hluboko v srdci slzu bolesti, která chviličku stékala a pak vyprchala, jako dešťová kapka na okenní tabuli.

Nechtěl si své dětství spojovat se smutkem. Vzpomínky na tu dobu miloval, každý chlapecký den jako by překypoval klidným, zářivým slunečním světlem. Představoval si, že paprsky z dětství se tu a tam zatoulají až do jeho současnosti. A nikoli paprsky, spíše špendlíkové hlavičky mihotavého světla, které občas prozáří jeho práci, jeho osamělý byt, jeho tichou, svědomitou cestu životem.

Působil zatvrzelým, vyhořelým dojmem.

Žena si pomyslela: Jen na pár chvil, dokud hudba trvá, mohu se jí plně poddat, zapomenout na všechno a dovolit si jen vnímat.

Kdybych to neměla v hlavě v pořádku, pomyslela si Dagny, musela bych dojít k závěru, že James chová k Reardenovi takovou zášť jenom proto, že Rearden odvádí excelentní práci. Coby příčetná osoba si však nedokázala představit, že by někdo mohl někoho nenávidět z tak bizarního důvodu.

Rád pozoroval emoce, byly jako červené lampy rozvěšené po temné, neznámé krajině lidských charakterů, známky neuralgických bodů druhých.

„Jime, jak dlouho chceš planě řečnit, aby ses vyhnul jádru věci?“

Hank Rearden se nikdy necítil osamělý, snad jen když byl šťastný.

Spálil již všechno, co v něm ke spálení bylo.

Připomněl si den, kdy stál na kopci a shlížel na umouněnou, bezútěšnou krajinu, která bývala ocelárnou. Dřívější majitelé ji dávno zavřeli a opustili. Hank Rearden ji koupil předešlé noci. Vanul silný vítr a šedivými oblaky prosvítalo zvláštní světlo. V něm Rearden viděl rudohnědou rez jako zaschlou krev na ramenech obřích jeřábů a zářivě zelený plevel, který se jako dobře živený kanibal sytil na hromadách rozbitého skla kolem prázdných skladišť a výrobních hal. U brány v dáli postávaly černé siluety lidí. Byli to nezaměstnaní muži přebývající v rozpadlých barabiznách, které bývaly prosperujícím městem. Stáli tiše, pozorovali nablýskaný vůz, který Rearden nechal před branou hutě, a přemýšleli, jestli muž na kopci je ten Hank Rearden, o kterém si všichni povídají, a jestli je pravda, že huť znovu uvádí do provozu. „Dějinný cyklus výroby oceli v Pensylvánii bezpochyby spěje ke konci,“ psaly jedny noviny, „a odborníci se shodují, že Reardenovo dobrodružství v ocelářském průmyslu nebude mít dlouhého trvání. Možná se již brzy nadějeme velkolepého konce velkolepého Henryho Reardena.“ To bylo před deseti lety. Vítr, který dnes Rearden cítil ve tváři, mu připomínal vítr, který vanul tehdy.

Měl pocit, že by dnes odpustil komukoli cokoli, neboť štěstí bylo nejúčinnějším činidlem duševní očisty.

A protože on nedokázal vést hovor, ve kterém slova znamenají něco jiného, než jak jsou vyřčena, raději neodpověděl.

„Henry, ty to s tou prací přeháníš,“ nechal se slyšet Philip. „To nemůže být zdravé.“ Rearden se zasmál. „Ale mě to baví.“ „To si jen nalháváš. Je to druh neurózy, abys věděl. Když se člověk utápí v práci, snaží se od něčeho utéct. Měl by sis najít nějakého koníčka.“

Jeho blízcí mu z jakéhosi důvodu projevovali lásku, pohrdali ale vším, kvůli čemu by si on sám přál být milován.

Potřeboval přítomnost druhých ve svém životě? Scházela mu ona náklonnost, kterou si přál cítit? Ne, pomyslel si. Scházela mu vůbec někdy? Ano, připustil si, kdysi v mládí. Dnes již nikoli.

Jak zoufalý život musí vést, že se dokáže tak dokonale znemožnit?

„V tom si myslím, že máte pravdu,“ prohodil Wesley Mouch. Jenže Wesley Mouch nestál nikomu za pozornost.

Dnes se má všeobecně za to, že volný trh prochází těžkou zkouškou. Pokud neprokáže svou společenskou užitečnost a nepřevezme svůj díl sociální zodpovědnosti, nebudou ho lidé nadále trpět.

Když Dagny opustila zasedací místnost a vyšla do čistého, chladného vzduchu ulice, ve strnulé prázdnotě její mysli jí zřetelně, naléhavě bzučelo jediné slovo: „Uteč… Uteč…“ Uteč.

Vzpomněla si na telefonát. „Hanku, zachráníš nás? Dodáš nám kolejnice v nejkratším možném termínu a při nejdelší možné splatnosti?“ Tichý, vyrovnaný hlas odpověděl: „Jistě.“ Ta vzpomínka jí dodala sílu. Naklonila se nad listy papíru a zjistila, že se hned lépe soustředí. Alespoň na jednoho člověka se může spolehnout, alespoň on ji podrží, když to nejvíc potřebuje.

Socha představovala mladého muže vysoké, vyhublé postavy a s hranatou tváří. Hlavu držel zpříma, jako by narazil na problém a kochal se vědomím, že ho dokáže vyřešit. Vše, co Dagny chtěla od života, bylo obsaženo v touze umět držet hlavu jako on.

Muž se na ni podíval, ale neodpověděl. Po chvíli řekl: „Mám rád cigarety, slečno Taggartová. Líbí se mi představa, že člověk třímá v ruce oheň. Nebezpečný živel, zkrocený mezi dvěma prsty.

Nehybní hybatelé..

Dagny si pomalu, rozvážně rozepnula kabát, usedla za stůl a začala si stahovat rukavice. Pak hlesla: „Začni od začátku, Eddie.

Připadala si náhle zcela bez energie, bez účelu a síly, jako by její vnitřní motor zaškytal a ztichl.

V takové chvíli zatoužila po vnějším rozptýlení, potřebovala se stát pasivním divákem nějaké činnosti či výjevu či majestátu. Nechtěla pracovat, pouze přijímat, nikoli iniciovat, pouze reagovat, nikoli tvořit, pouze obdivovat. Potřebovala něco, co ji znovu uvede do pohybu, neboť radost je hnací silou člověka.

Jejich vztah byl obdobné povahy. Neplála v něm žádná vášeň, žádná touha, žádná opravdová rozkoš, dokonce ani žádný stud. Sex pro ně nebyl ani hříchem, ani požitkem. Neznamenal vůbec nic. Slyšeli, že muži a ženy spolu spí, a tak spolu spali.

Když vstoupila, usmál se na ni a prohlásil: „To je zvláštní. Já napůl čekal, že se ukážeš.“ Hlas měl tichý, neživotný. Znali se jen zběžně, párkrát se setkali v Coloradu.

„Víš, mně se zdá, že nakonec nikdo z nás stejně nemá na vybranou.“ „Co to povídáš?“ „Dagny, v poslední době je to s celým světem nějaké nahnuté. Nevím, co přesně se děje, ale něco není v pořádku.

„Já nevím…“ V hlase měl nevýslovnou únavu. „Sedím tady a dumám nad tím… už nevím, co je správné a co ne…“ A pak dodal: „A nejspíš už je mi to i jedno.“ Dagny pochopila, že jakákoli další slova by byla zbytečná a že Dan Conway už nikdy nebude tím činorodým, rozhodným mužem, jakým býval. Nevěděla přesně, proč si je tím tak jistá.

Dagny seděla, dívala se na něho a říkala si, jaká síla dokázala zlomit muže jako Dan Conway.

Dagny si pomalu, rozvážně znovu sedla, opřela se a upřela na něj zkoumavý pohled. „Inu?“ vybídla ho. „Přišel jsem za váma, protože mi bylo řečeno, že jste v téhle nanicovaté bandě jediná, kdo nemá v hlavě piliny.“ „Jak vám můžu pomoci?“

Nesmírně složitý problém spolehlivě vyřešily tři slabiky muže, který věděl, co říká.

Nakonec bezvýrazně odvětil: „Máš to mít.“ Dagny se šokovaně opřela do židle. Nepřemohla ji jen úleva, nýbrž i náhlé uvědomění, že nic jiného není třeba, že Reardenovo slovo znamená, že trať bude dokončena v termínu. Nepotřebovala žádné důkazy, žádné dodatečné vyptávání, žádné vysvětlování. Nesmírně složitý problém spolehlivě vyřešily tři slabiky muže, který věděl, co říká.

Uvědomila si, že se v jeho přítomnosti vždycky cítila bezstarostně a uvolněně a že on v té její asi také. Byl jediným člověkem, se který se dokázala bavit nenuceně, bez námahy.

Mrakodrapy vypadaly jako opuštěné majáky vysílající mdlé, umírající signály nad prázdné moře, které již nebrázdí žádné lodě.

Francisco na ni hleděl zdvořile, z jeho vystupování čišela staletí výchovy a audienčních síní, cosi v jeho očích však paní Taggartovou nechávalo na pochybách. „Tuto zimu,“ odpověděl, „jsem dělal plavčíka na nákladním parníku převážejícím naši měď. Otec mě hledal tři měsíce, ale když jsem se vrátil, jen se zeptal, jestli jsem pracoval dobře.“

Jako by náhoda pro jednou stvořila bytost zcela prostou všeho nahodilého.

Tu a tam si však počíhal na Dagny, jízlivě se ušklíbl a prohlásil: „Cha, ta tvoje ubohá přetvářka, hraješ si na silnou, sebevědomou ženu a přitom jsi jenom hloupá servilní nána. Je mi zle, když vidím, jak s tebou ten nafoukaný rozumbrada zametá. Pěkně si tě obtočil kolem prstu. Nemáš žádnou hrdost. On pískne a ty přiběhneš a postavíš se do pozoru! Proč mu nevyleštíš boty?“ „Protože mi to nepřikázal,“ odtušila Dagny.

Kamarádil se jen s Dagny a Eddiem. Ti nedokázali říct, zda je Francisco jen jejich, nebo jestli jsou naopak oni jeho bezvýhradným majetkem. Nezáleželo jim na tom, vyhovovaly jim obě varianty.

„Nezdá se ti, že na světě jsou i jiné věci?“ „O ty ať se starají druzí.“ „Není to skrz naskrz sobecký přístup?“ „Je.“

„Jamesi, jednoho dne snad zjistíš, že slova mají poměrně přesný význam.“

Když je tak Dagny pozorovala, napadlo ji náhle, jak rozdílní jsou oba chlapci. Oběma hrál na rtech pohrdlivý úsměv. Jenže Francisco jako by se svému okolí smál, protože již viděl větší zázraky. Naproti tomu Jimův úsměšek jako by říkal, že zázrakům nesmí být dovoleno nadále existovat.

Nyní však jen mžourali do oslnivého oparu, amalgámu tří druhů světla – řeky, nebe a slunce.

V tom okamžiku, když stála na kopci a po roce ho znovu spatřila, náhle pochopila podstatu onoho světa, který s Franciscem bránila proti všem. Byla to jen prchavá chvíle, Dagny cítila, jak jí bavlněná sukně pleská ve větru o kolena, cítila slunce na víčkách a tak nesmírnou, povznášející úlevu, že se musela zapřít nohama pevně o zem, protože měla pocit, že se každou chvíli vznese k nebi, lehká jako pírko. Byl to náhlý pocit svobody a bezpečí, protože si uvědomila, že o událostech jeho života neví vůbec nic, nikdy nevěděla a nikdy nebude potřebovat vědět.

„Kdy už se naučíš běhat rychleji? Myslíš, že na tebe budu vždycky čekat?“ „Budeš?“ opáčila vesele. „Vždycky,“ odvětil Francisco s vážnou tváří.

Když kráčeli po stráni k domu, bavil se Francisco s Eddiem, zatímco Dagny šla mlčky vedle něj. Měla pocit, že mezi nimi existuje nová zdrženlivost, která je ale kupodivu novou důvěrností.

Na to Francisco vlídně odpověděl: „Jamesi, měl bys vědět, že se nesluší vnucovat druhým nevyžádané názory. Jinak hrozí, že tě tvoji posluchači neušetří citelného zahanbení, až ti dají najevo, jakou pro ně tvé názory mají cenu.“

Teprve za několik dalších dní, když zůstali o samotě a mířili lesem k řece, se Dagny zeptala: „Francisco, který typ lidské bytosti je nejnemravnější?“ „Člověk bez cíle.“

Když se vrátila domů, řekla matce, že upadla a rozřízla si ret o skálu. Bylo to poprvé a naposled, co jí zalhala. Nikoli však proto, aby chránila Francisca, nýbrž protože měla nejasný, nevysvětlitelný pocit, že onen incident je tajemstvím příliš cenným, než aby se o něj s kýmkoli dělila.

Jednoho večera řekl James Dagny před všemi hosty, se zvláštním uspokojením v hlase: „Dagny, i když tě pojmenovali po ní, ve skutečnosti vypadáš spíše jako Nat Taggart než první Dagny Taggartová, věhlasná krasavice a jeho žena.“ Paní Taggartová nevěděla, co ji pohoršilo víc, zda Jamesova slova, nebo to, že je Dagny přijala radostně jako kompliment.

Občas si u ní paní Taggartová povšimla výrazu, který nedokázala přesně popsat. Nebylo v něm jen pouhé veselí, nýbrž něco mnohem víc, byl to pohled tak netknutého, ryzího vytržení, že jí připadal až nenormální. Žádná mladá dívka by neměla být tak necitlivá, aby neznala smutek. Její dcera, usoudila paní Taggartová, není schopna prožívat emoce.

V éře všední, cynické, lhostejné jednotvárnosti, mezi lidmi, kteří připomínali shrbené stíny, působilo Dagnino držení těla téměř necudně, neboť takto se po tanečních sálech procházely ženy před staletími, kdy předvádění polonahého těla k obdivu a potěše mužů bylo projevem smělosti a sebevědomí, kdy ještě mělo význam, jeden jediný, uznávaný všemi – akt vznešeného dobrodružství.

„Ale prosím tě. Copak tě netěšila pozornost těch mladých mužů?“ „Mužů? Já tam nepotkala jediného, kterého bych nedokázala totálně zesměšnit, i kdyby měl k ruce dalších deset sobě podobných.“

Byl to náhlý neklid vyvěrající z pocitu, který rozpoznala až nyní – pocitu očekávání.

Věděla pouze, že se bojí, přesto však na něj chtěla zakřičet: Neptej se mě – propána o nic mě nežádej – prostě to udělej!

Když se vrátila domů, když ležela v posteli, nahá, neboť její tělo se pro ni stalo cizím územím, příliš cenným, než aby se jí dotýkala noční košile, a protože ji těšilo ležet nahá a představovat si, že bílá prostěradla se dotýkají Franciscova těla, když si slibovala, že dnes neusne, aby se nezřekla toho nejsladšího vyčerpání, jaké kdy poznala, to poslední, nač pomyslela, byla vzpomínka na dobu, kdy chtěla nějak vyjádřit, jen nevěděla jak, ono bleskové poznání pocitu velkolepějšího než štěstí, pocitu, že žehná celé planetě, že je zamilovaná do skutečnosti, že existuje a že žije právě na tomto světě. Nyní již věděla, že to vše člověk vyjadřuje aktem, který právě poprvé zakusila. Byla-li však tato myšlenka nezměrně hluboká a vážná, ona si to v té chvíli neuvědomovala. Nic vážného přeci nemohlo existovat ve vesmíru očištěném od veškeré bolesti a ona nebyla ve stavu, aby přemítala nad dopady a důsledky. Spala, se slabým úsměvem na rtech, v tichém pokoji zalitém ranním sluncem. Toho léta se s ním scházela v lese, na utajených místech u řeky, na podlaze opuštěné chatrče, ve sklepě svého domu. Byly to jediné chvíle, kdy se naučila vnímat krásu – když pozorovala staré dřevěné trámy či ocelovou desku klimatizační jednotky, která jim nervózně, rytmicky vrčela nad hlavou.

„Francisco,“ zeptala se ho jednou, s náhlým úžasem. „Já jsem tvá milenka, že?“ Francisco se zasmál. „Přesně tak.“ Dagny ucítila pýchu, jakou by měla žena dle obecného mínění zakusit jen před oltářem.

Věděla to, třebaže byla příliš mladá, než aby znala důvod – že promiskuitní touhy a nevybíravého požitkářství jsou schopni pouze ti, kdo si neváží sami sebe a sex pokládají za špatnost.

Pak Dagny ukázal fotografii své huti. Byl to malý, špinavý podnik, sešlý věkem, opotřebovaný lety zoufalého boje.

Nakonec to přežila, protože nevěřila v utrpení.

..bolest a ošklivost nikdy nebrat vážně.

Podle měřítek dnešní doby je vítězem ten, kdo může druhým nabídnout co možná nejméně.

Dagny vstala. Francisca pokládala za zkaženého floutka dlouhá léta. Bála se toho, trápila se tím a zkoušela na to nadobro zapomenout, nedokázala si však ani představit, jak daleko jeho zkaženost pokročila. Nedívala se na něj.

Dagny se chvěla, ale už jí to nevadilo. Už jí nezáleželo na tom, co Francisco vidí nebo tuší nebo čemu se směje.

Francisco stál na protější straně pokoje a díval se na ni. Dagny ten pohled znala. Vpíjel se do ní a celou ji znehybnil. „Pořád s tebou chci spát,“ řekl Francisco, „ale neudělám to. Nejsem na to dostatečně šťastný.“

Rearden nevěřil, že zákon projde. Nebyl fyzicky schopen tomu uvěřit. Jelikož se celý život pohyboval v jasné a přesné realitě kovů, technologií a výroby, osvojil si přesvědčení, že člověk se musí zabývat toliko racionálnem, nikoli absurditami, že musí usilovat o to, co je správné a pravdivé, neboť pravda vždy vítězí, že absurdita, lež, obludná křivda nemůže fungovat, nemůže uspět, nemůže než se zhroutit vlastní vahou. Stavět se do boje s čímsi tak surreálním jako onen návrh zákona mu přišlo směšné a snad i lehce potupné, asi jako kdyby měl soupeřit o podíl na trhu s někým, kdo připravuje směs na výrobu oceli podle pouček numerologie.

Připomněl si, že se té oslavy zúčastnit musí, že jeho rodina má právo to po něm žádat a že on musí pochopit a oblíbit si jejich styl zábavy, nikoli kvůli sobě, nýbrž kvůli nim.

„Člověk? Co je to člověk? Pouhý soubor chemických látek trpící klamnou představou o vlastní velikosti,“ prohlásil doktor Pritchett ke skupince hostů na protější straně salonu.

„A pane profesore, existují ideje, které nejsou primitivní a nízké?“ ozvala se dychtivě objemná matróna, jejíž manžel vlastnil automobilku. „Nikoli,“ zavrtěl hlavou dr. Pritchett. „Rámec duševních schopností člověka takové ideje neobnáší.“

Účelem filozofie není pomoci lidem nalézt smysl života, nýbrž jim dokázat, že žádný neexistuje.“

Lidem musíme vládnout, abychom je donutili ke svobodě.“

„To dá ale rozum, že pokud…“ „Rozum, vážený pane, je tou nejnaivnější pověrou ze všech.

„Trpíte totiž široce rozšířenou iluzí, že svět je možné pochopit. Dosud jste se nesmířil se skutečností, že vesmír je fundamentálně v rozporu.“

Potřeba je jediným mravním kritériem.

Hank Rearden stál u okna ve stinném výklenku na nejzazším konci salonu. Doufal, že si ho alespoň pár minut nikdo nevšimne.

Dekadentním produktem strojového věku. Stroje zničily duši člověka, odtrhly ho od půdy, obraly o jeho přirozené dovednosti, zbavily ho lidskosti a proměnily v bezcitného robota.

Rearden procházel mezi hosty a snažil se nepadnout do osidel konverzace.

„Vždy jsem si přála, aby se Henry uměl uvolnit. Ke všemu přistupuje s tak ponurou vážností. Jako ten nejupjatější puritán. Vždycky jsem ho chtěla vidět opilého, alespoň jednou. Dávno jsem to ale vzdala.

„Henrymu že by se zapalovala lýtka? To mu lichotíš, Philipe. Přeceňuješ jeho kuráž.“ Obdařila manžela studeným, krátkým úsměvem a odkráčela.

Za okny se na pozadí temného nebe míhaly nejasné tvary; byly to větve stromů, vypadaly však jako ztělesněná zuřivost zimního vichru. „Strašlivá noc pro každého tvora, který si v polích včas nenašel úkryt,“ prohodil Francisco d’Anconia.

Oč vám vlastně jde?“ „Řekněme, že chci, abyste našel vhodná slova, až je jednou budete potřebovat.“

„Nemyslím jen pro tohle. Vážně mi chceš ale tvrdit, že se tihle lidé dobře baví? Ve skutečnosti se jen úporně snaží být pošetilejší a prázdnější než obvykle.

„Četla jsem článek,“ prohlásila bezvýrazně její společnice, „kde se psalo, že krušné časy upevňují charakter. Je prý dobře, že lidé chudnou. Umění strádat je projevem mravní ctnosti.“ „Asi ano,“ špitla třetí žena nepřesvědčeně.

Moudrý je ten, kdo v nic nedoufá.“ „Ano, to je správný přístup.“

Světlo, ztlumené do odstínu jabloňového květu, dopadalo na stůl s knihou,..

..nemiloval, a ani neočekával lásku od druhých. Zjistil, že ho fascinuje žena, která o něj očividně projevuje zájem, ovšem s očividnou nechutí, jakoby proti své vůli, jako kdyby bojovala s nevítanou touhou. To ona naplánovala vzájemné seznámení, ale pak se k němu chovala chladně, jako by jí na něm nezáleželo. Mluvila málo. Vyzařovalo z ní tajemno, které jako by mu napovídalo, že její hrdou odtažitost nikdy neprolomí, a jakési zvláštní pobavení, jako by se vysmívala své i jeho touze.

Tu a tam, velmi vzácně, ho však přepadla náhlá touha, divoká a neuhasitelná běžným společenským kontaktem. Za ta léta se jí několikrát poddal, s ženami, které se mu zalíbily, nebo si to alespoň tak představoval. Vždy mu po nich zůstala jen hněvivá prázdnota v srdci, protože on toužil po čemsi velkolepém, triumfálním, třebaže nevěděl, co přesně by to mělo být, kdežto od partnerek se mu dostalo vždy stejné reakce – akceptování příležitostného rozptýlení. Rearden věděl příliš dobře, že nic, co od nich získal, nemá sebemenší cenu. Nikdy se nedočkal naplnění, vždy mu zbyla v ústech jen hořká pachuť vlastního úpadku.

K Lillian ho přitahovala její nedobytnost. Chovala se jako žena, která očekává a zaslouží si místo na piedestalu. Díky tomu ji toužil stáhnout k sobě do postele.

Ještě téhož dne, u večeře, ji Rearden požádal o ruku. Trvalo mu nějaký čas, než si připustil, že život s ní je pro něho utrpením. Stále si pamatoval tu noc, kdy si to přiznal, kdy si řekl – při pohledu na Lillian na loži mu na zápěstích vystoupily žíly – že si ta muka zaslouží a že je vytrpí. Lillian se na něj nedívala, upravovala si účes. „Můžu už jít spát?“ prohodila. Nikdy se nevzpouzela. Nikdy ho neodmítla, podřídila se, kdykoli si přál. Podřídila se, jako by byla smířená s tím, že k povinnostem manželky patří proměnit se čas od času v neživý předmět a odevzdat se svému muži.

Brala za dané, že muži zkrátka mají od přírody nízké pudy, které považovala za skrytý a nevábný prvek manželství.

Jeho touha po ní zemřela po prvním týdnu manželství. Zbyla jen potřeba, kterou Rearden nedokázal zničit. Nikdy nenavštívil nevěstinec, občas si však pomyslel, že odpor, který by tam pojal k sobě samému, by nebyl o nic horší než ten, který se v něm vzdouval, kdykoli vstupoval do ložnice své ženy.

Stál bez hnutí, svobodný, prostý veškeré touhy. Cítil chmurnou, úlevnou lhostejnost ke svému tělu, k této ložnici, dokonce i ke své přítomnosti zde.

„Povíte mi,“ prohodil muž, „jen mezi námi, jen pro mou osobní informaci – proč to všechno děláte?“ Rearden tiše odpověděl: „Povím. I když stejně nepochopíte. Víte, Reardenův kov je totiž dobrý.“

Je zbytečné se dohadovat, pomyslela si, a lámat si hlavu s lidmi, kteří argument ani nevyvrátí, ani neuznají.

„Slečno Taggartová,“ pozdravil ji dr. Stadler zvesela, „musím říci, že jste mě zaujala. Mne zajímá vše, co se vymyká běžnému řádu. Návštěvy zvenčí jsou pro mne zpravidla nepříjemnou povinností. Upřímně řečeno žasnu, že vaše návštěva mi přináší tak ryzí potěšení. Neumíte si ani představit, jak báječné je vědět, že s někým můžete hovořit, aniž byste měla pocit, že se s vypětím všech sil snažíte vymáčknout alespoň základní porozumění z vakua.“

Koutky očí mu zdobily vrásky humoru a koutky úst tenounké půlměsíčky zahořklosti.

Dr. Stadler rozpřáhl ruce. Měl velmi přitažlivé ruce – dlouhé a kostnaté, s okouzlujícím náznakem nervózní energie a síly.

„Slečno Taggartová, vy operujete s abstraktním pojmem, zatímco tady jde o otázku praktické reality.“

Pravda je absolutním kritériem pouze ve sféře základního, čistého výzkumu. Mluvíme-li však o výzkumu aplikovaném, tedy o technologii, vstupuje do hry lidský faktor. A máme-li co do činění s lidmi, musíme brát v potaz kromě pravdy i další faktory.“

Nemám ani nadání, ani chuť jednat s lidmi. Nemohu se začít angažovat v řešení takzvaných praktických problémů.“

Dagny seděla a upírala zrak k podlaze. Po chvíli řekla: „Dobrá, dr. Stadlere. Nebudu se s vámi přít.“ Stadler viděl, jak nepřítomně hmatá po kabelce, jako by se snažila rozpomenout na automatické pohyby související s aktem vstávání ze židle.

Zemi již téměř celou pokrýval sníh, vystupovala z něj jen kostra krajiny, kterou Dagny znala – vyzáblý shluk holých větví natažených k holému nebi. Ten výjev byl šedý a bílý, jako fotografie, mrtvá fotografie, kterou si člověk uschoval na památku, ale která již dávno nebudí žádnou citovou odezvu.

Francisco se pohnul tak rychle, že Dagny vůbec nepostřehla, kdy vyrazil; přišlo jí jen, že se nejprve zachvěl. Obešel stůl, vzal její ruku do dlaní a zvedl si ji ke rtům. Zpočátku to vypadalo jako gesto té nejhlubší úcty, jako by jí chtěl dodat sílu. Když jí však k ruce přitiskl rty, a pak tvář, Dagny pochopila, že to on čerpá sílu z ní. Po chvíli ji Francisco pustil, podíval se jí do očí, vyděšených a nehybných, a usmál se, aniž by se pokusil skrýt utrpení, hněv a něhu.

Tvář jí ozářil klín světla. Rearden viděl pevná, smyslná, ostře nasvětlená ústa. Pak se Dagny trochu zaklonila a z tváře jí zbyl jen náznak rtů a tmavé linie sklopených očních řas. Nemyslím snad na to od chvíle, kdy jsem tě prvně spatřil? napadlo ho. Copak už dva roky nemyslím na nic jiného?… Seděl bez hnutí a pozoroval ji. Vtom uslyšel v duchu slova, která sám sobě nikdy nedovolil zformulovat, natož vyřknout, slova, která dosud jen podvědomě cítil a která chtěl nechat vyhladovět k smrti v nejtemnějším koutě své mysli. A když se nyní zhmotnila, bylo to tak náhlé a šokující, jako by je řekl nahlas jí… Od chvíle, kdy jsem tě prvně spatřil. Myslel jsem jen na tvé tělo, na ta ústa, na to, jak by se na mne dívaly ty oči, kdyby… Byla jsi v každé větě, kterou jsem ti kdy řekl, v každém rozhovoru, který jsi považovala za docela nevinný, ve všech problémech, které jsme spolu řešili…..

Jedinou jiskru mého života, jediného člověka, kterého jsem kdy respektoval, nejlepšího podnikatele, jakého znám, svého spojence, svého spolubojovníka v zoufalé bitvě… Ta nejnižší z tužeb – jako má odpověď na tu nejvyšší, jakou jsem kdy poznal… Víš..

Víš ty vůbec, co jsem zač? Myslím na tebe, právě proto, že pro mne máš být nemyslitelná. K ukojení té nízké potřeby, která by tě nikdy neměla pošpinit, jsem toužil jen po tobě, odjakživa… Teprve ve chvíli, kdy jsem tě poprvé spatřil, pochopil jsem, jaké to je někoho chtít. Zařekl jsem se, že já ne, že já se zlomit nenechám… Od toho setkání… celé dva roky… ani chvíle oddechu… Máš ponětí, jaké to je, toužit po tom? Chtěla by sis poslechnout, nač myslím, když se na tebe dívám… když v noci bdím… když slyším tvůj hlas v telefonu… kdykoli se nesoustředěně věnuju práci? … Stáhnout tě do hlubin duše, které sis nedokázala ani představit – a vědět, že jsem to byl já, kdo ti je ukázal. Degradovat tě na tělo, naučit tě zvířecím rozkoším, vidět ti na očích, že je potřebuješ, slyšet tě, jak mě o ně prosíš, vidět tvého jedinečného ducha závislého na tom obscénním pudu. Pozorovat tě, jaká jsi nyní, jak vystupuješ navenek, na tvou čistou, hrdou sílu – a pak tě vidět v mé posteli, jak se podřizuješ každému mrzkému vrtochu, který mě napadne, každému aktu, jehož jediným cílem je tvé zneuctění a ke kterému ty svolíš, protože neodoláš té nevýslovné rozkoši… Chci tě – i kdybych za to měl propadnout peklu…..

Víš, nač myslím právě teď, v této chvíli?… Tvůj šedý kostýmek a otevřený límec… vypadáš tak mladě, tak stroze, tak sebejistě… Jaké by to bylo, kdybych ti zvrátil hlavu, kdybych tě v tom formálním kostýmku povalil, kdybych ti zvedl sukni – Dagny k němu vzhlédla. Rearden sklopil zrak k dokumentům před sebou.

Bude se tím zabývat později, pomyslel si. Člověk postupuje vpřed krok za krokem. Jen se nesmí zastavit.

Rearden zakroutil hlavou. Jsou věci, nad kterými nemá smysl přemítat. Zlo se vyznačuje ohavností, která může nakazit ty, kdo ho pozorují příliš zblízka.

Kéž bych nalezla spřízněnou duši, která by se stala smyslem mého života, jako bych se já stala smyslem života toho druhého… Ne, žádný Francisco d’Anconia ani Hank Rearden. Nikdo, koho znala a obdivovala, nýbrž muž existující jen jako objekt citu, který Dagny nikdy nepoznala, a přesto věděla, že ho je schopna. Dala by vlastní život, aby jej alespoň jedinkrát zakusila. Zavrtěla se pomalu, malátně, ňadry se přitiskla ke stolu; cítila tu touhu všemi svaly, všemi nervy svého těla. Tohle ti chybí? O nic víc nejde? – pomyslela si, věděla však, že jde o mnohem víc. Mezi její láskou k práci a tělesnou touhou existovalo jakési nezlomné pouto, jako by jí jedno dávalo právo na druhé, právo a smysl. Jako by jedno završovalo druhé – a tělesná touha nedojde nikdy naplnění, leda skrze ducha stejné velikosti.

Dosud se nevzpamatoval ze šoku, který mu přivodil Zákon o zrovnoprávnění příležitostí. Zanechal mu v duši tepavou bolest, jako monokl po úderu pěstí. Hnusil se mu samotný pohled na město. To nyní vypadalo, jako by v útrobách skrývalo nějaké neznámé zlo. Eddieho děsilo pomyšlení, že se bude muset podívat do očí jedné z obětí onoho zákona. Připadal si téměř jako spolupachatel, třebaže nedokázal vysvětlit proč.

Novináři, kteří se dostavili na tiskovou konferenci v kanceláři společnosti Dráha Johna Galta, byli povětšinou mladí muži naučení, že jejich úkolem je skrývat před světem pravou podstatu událostí, o kterých píší a informují.

Měla pocit, jako by se její smysly spojily v jeden – nerozeznávala oblohu a slunce od obrovského davu, vnímala pouze šok a světlo.

Třebaže je od sebe dělila mnohametrová vzdálenost a hustý dav, Rearden se k ní otočil, sotva Dagny vystoupila na peron. Dívali se na sebe a věděli, že se v nich v té chvíli odehrává totéž.

V daném okamžiku žádná budoucnost neexistovala. Dagny i Rearden žili zaslouženou přítomností.

Všechno, co musela přetrpět, ustoupilo do mlhavého pozadí, jako bolest, která stále existuje, ale už nemá sílu ubližovat.

Nehněvala se na nikoho na světě. Všechno, co musela přetrpět, ustoupilo do mlhavého pozadí, jako bolest, která stále existuje, ale už nemá sílu ubližovat. Žádné příkoří, žádná tíseň nedokázala snést žár dané chvíle, význam dnešního dne byl tak zářivě, oslnivě jasný jako odlesk slunce na stříbrných dílech lokomotivy. To přeci museli vidět všichni přítomní, nikdo o tom nemohl pochybovat, a ona neměla koho nenávidět.

Dagny se kvapně odvrátila, když si uvědomila, že k Reardenovi zalétá pohledem až nápadně často. Dnešní den však nesvazovalo nic s minulostí ani budoucností, její myšlenky byly odříznuté od důsledků, Dagny nevnímala nic než bezprostřední pocit, že je zde s Reardenem uvězněná, zavřená v téže krychli vzduchu. Jeho blízkost násobila intenzitu dané chvíle,..

Pomalu procházela motorovou jednotkou, úzkou mezerou mezi generátory a stěnou. Připadala si jako netaktní narušitel, jako by vklouzla dovnitř živé bytosti, pod její stříbrnou kůži, a sledovala její mnohonásobná srdce v šedých kovových válcích, podivuhodných cívkách, uzavřených rourách, v křečovitém víření lopatek v drátěných klecích.

Proč jí pohled na stroje odjakživa dodával tak radostnou sebejistotu? Těm ohromným zařízením nápadně chyběly dva aspekty lidské pokleslosti – bezdůvodnost a bezúčelnost. Každičká část motorů ztělesňovala odpověď na otázky „Proč?“ a „K čemu?“, jako kroky životní dráhy člověka s intelektem, jaký ona tolik obdivovala. Motory představovaly mravní řád z lité oceli. Jsou živé, pomyslela si Dagny, neboť jsou hmatatelným výsledkem akce živoucí síly – mysli, která dokázala pojmout veškerou jejich složitost a vdechnout jim podobu a účel. Na okamžik jí přišlo, že motory jsou průhledné a ona že vidí pavučinu jejich nervového ústrojí. Byla to síť vztahů a souvislostí spletitější a důležitější než dráty a obvody – rozumová spojení lidské mysli, která každý z oněch dílů vynašla jako první na světě.

Na letmý okamžik si intenzivně uvědomila štíhlost svého těla, lehkost, když stála vzpřímená v jemném větříku.

Ellis Wyatt pozvedl číši a prohlásil: „Na svět, jaký je právě teď.“

Rearden ji k sobě tiskl, jako by jí dával jasně na srozuměnou, že je nyní pouhým nástrojem ukojení jeho touhy. Dagny však věděla, že jejím vítězstvím je zase splněné přání, aby ji na pouhý nástroj degradoval. Vše, čím jsem, všechnu svou hrdost na sebe, na svou odvahu, na svou práci, na svou mysl a svou svobodu teď nabízím tobě, k potěše tvého těla, chci, abys ten dar přijal a použil ke svým účelům. A to, že o něj stojíš, je pro mne tou největší odměnou, jakou si můžu přát.

..z vědomí, že život nikomu nic nedaruje, že každý je svého štěstí strůjcem, jediným strůjcem naplnění svých tužeb,..

Posvátné a hříšné..

Pak jí znenadání vjel prsty do vlasů a osamělou kadeř si zvedl ke rtům. V jeho polibku byla něha, kadeř však držel křečovitě. Svalil se zpátky na polštář a zůstal ležet bez hnutí, se zavřenýma očima. Jeho tvář působila mladě, mírumilovně. Když ji nyní Dagny konečně viděla uvolněnou, nespoutanou napětím, pochopila hloubku Reardenova zoufalství. Teď už je ale po všem, pomyslela si, už je dobře.

Těšil ji pohled na jeho tělo v pohybu.

„Chci, aby mezi námi bylo jasno.“ Rearden stál vedle postele, oblečený, a díval se na ni. Ta slova pronesl klidným, jasným, neutrálním tónem hlasu. Dagny k němu poslušně vzhlédla. Rearden pokračoval: „Cítím k tobě jen opovržení. To však není nic ve srovnání s tím, co cítím k sobě samému. Nemiluji tě. Nikdy jsem nikoho nemiloval. Chtěl jsem tě od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Chtěl jsem tě, jako chce muž děvku – z téhož důvodu a k témuž účelu. Dva roky jsem se proklínal, protože jsem si myslel, že jsi nad podobné pudy povznesená. Jenže ty nejsi. Jsi stejně živočišný, chlípný tvor jako já. Měl bych se nenávidět za to, že jsem prohlédl. Ještě včera bych na místě zabil každého, kdo by se opovážil naznačit, že jsi schopna zlomku toho, co jsem s tebou prováděl. Dnes bych dal vlastní život, aby tomu nebylo jinak, abys zůstala děvkou. Velikost, kterou jsem v tobě dříve viděl, už nikdy nechci zpátky; navždy si ponechám tvoje bezmezné nadání ke zvířecím rozkoším těla. Byli jsme skvostná stvoření, ty a já, hrdá na svou sílu, není-liž pravda? Inu, tohle je vše, co z nás zbylo. A já si už nechci lhát do kapsy, že je tomu jinak.“ Mluvil pomalu, jako by se těmi slovy bičoval. V hlase mu nezněl ani stín emocí, pouze neživotný, úporný tón. To nemluvil muž, který chce něco sdělit, nýbrž který ze sebe souká slova z povinnosti, bolestivě, s odporem k sobě samému. „Bylo pro mne otázkou cti, že jsem nikdy nikoho nepotřeboval. Tebe potřebuju. Byl jsem hrdý na to, že jsem vždy jednal v souladu se svým přesvědčením. Podlehl jsem touze, kterou opovrhuju, která degradovala mou mysl, mou vůli, celý můj život na žalostnou závislost na tobě, nikoli na Dagny Taggartové, kterou jsem obdivoval, nýbrž na tvém těle, tvých rukou, tvých ústech a na tom několikasekundovém stažení tvých svalů. Nikdy předtím jsem neporušil své slovo. A nyní jsem se zpronevěřil slibu, který jsem složil na celý život. Nikdy jsem neudělal nic, co bych musel tajit. A teď budu muset lhát, vyhýbat se, skrývat se. Každé své přání jsem kdykoli mohl vyslovit nahlas a splnit si ho před zraky celého světa. Nyní je mou jedinou touhou potřeba, která se mi oškliví, kterou se stydím přiznat i sám sobě. Přesto žádnou jinou nemám. Budeš má – vzdal bych se kvůli tobě všeho, své ocelárny, svého kovu, všeho, co jsem v životě dokázal. Budeš má za cenu vyšší, než jsem já sám – za cenu mé sebeúcty. Chci, abys to věděla. Nehodlám trpět žádnou přetvářku, žádné uhýbání od pravdy, žádnou tichou neřest, jejíž pravá podstata by zůstala nepojmenovaná. Nepřeju si žádný klam o lásce, hodnotách, věrnosti či respektu. Nechci, aby nám zůstal byť i náznak cti v těle, za který bychom se mohli schovat. Nikdy jsem neprosil o slitování. To včerejší rozhodnutí jsem učinil vědomě a jsem připraven nést za něj veškeré důsledky, včetně plného přiznání své viny. Byl to akt mravní zkaženosti – a já ho takto akceptuju – neexistuje však sebeušlechtilejší ctnost, které bych se pro něj nevzdal. Chceš-li mi nyní uštědřit políček, posluž si. Budu tomu jedině rád.“ Dagny poslouchala, vsedě, s přikrývkou přitisknutou ke krku. Nejprve Rearden viděl, jak jí oči temní nevěřícným šokem. Pak mu přišlo, že Dagny poslouchá pozorněji, že však vidí víc než jeho tvář, třebaže neuhýbá pohledem. Vypadala, jako by v duchu zkoumala něco, co si nikdy dříve neuvědomila. A Reardenovi se zdálo, jako by v něm přitom sílilo jakési světlo, protože viděl odraz své tváře na její. Dagnin šok se pomalu vytrácel a střídal ho úžas. A nakonec se její tvář vyhladila a ustálil se na ní zvláštní mír, tichý a současně jiskřivý. Když Rearden domluvil, Dagny vybuchla smíchy. Nejvíc ho šokovalo, že neslyší žádný hněvivý podtón. Dagny se smála prostě, bezstarostně, uvolněně, s radostným pobavením, nikoli jak se člověk směje řešení problému, nýbrž zjištění, že žádný problém nikdy ani neexistoval. Odhodila přikrývku zdůrazněným, lehce teatrálním švihem ruky. Postavila se. Podívala se na své šaty na podlaze a odkopla je stranou. Stála před ním zcela nahá. Konečně prohlásila: „Chci tě, Hanku. Jsem mnohem živočišnější, než si dokážeš představit. Také jsem tě chtěla od první chvíle, kdy jsem tě spatřila, a stydím se jedině za to, že jsem si to nepřipouštěla. Dlouhé dva roky jsem nevěděla, proč své nejzářivější chvíle prožívám ve tvé kanceláři, kde konečně můžu k někomu vzhlížet. Netušila jsem, co přesně ve tvé přítomnosti cítím, ani proč. Teď už to vím. A chci tě ve své posteli. Netoužím po ničem jiném. Mimo ni ode mne budeš mít pokoj. Nebudeš muset nic předstírat, nebudeš na mne muset myslet, vzpomínat, dělat si o mne starost. Mně nesejde na tvé mysli, tvé vůli či tvé duši, dokud to budu já, ke komu budeš chodit ukájet tu nejnižší ze svých tužeb. Jsem živočich, který si nepřeje nic jiného než rozkoš, kterou ty opovrhuješ – chci ji však od tebe. Ty by ses pro ni vzdal své nejušlechtilejší ctnosti, jenže já – já se nemám čeho vzdát. Po žádné ctnosti netoužím, o žádnou nestojím. Jsem tak ordinérní, že bych vyměnila pohled na tu nejúchvatnější krásu světa za pohled na tvou postavu v kabině lokomotivy. A za to, co bych při tom cítila. Nemusíš se bát, že jsi na mně závislý. To já budu záviset na každém tvém rozmaru. Budeš mě moci mít, kdykoli se ti zlíbí, kdekoli, za jakýchkoli podmínek. Nazval jsi to bezmezným nadáním ke zvířecím rozkoším těla? Inu, to moje je takové, že ti nade mnou dává větší moc než nad kterýmkoli tvým majetkem. Můžeš se mnou naložit, jak se ti zlíbí, nestydím se to přiznat, nemám nic, co by mě před tebou chránilo, co bych před tebou dokázala utajit. Ty myslíš, že ta touha představuje hrozbu všemu, co jsi v životě dokázal. U mne to neplatí. Já budu sedět za svým stolem a pracovat, a až mě začne zmáhat únava, připomenu si, že odměnou za namáhavý den mi večer bude tvá postel. Mluvil jsi o mravní zkaženosti? Já jsem mnohem zkaženější než ty. Ty se kvůli tomu cítíš provinile, kdežto já jsem na to hrdá, víc než na cokoli jiného, co jsem kdy dokázala. Víc než na Dráhu Johna Galta. Kdyby se mě někdo zeptal, co pokládám za svůj nejpyšnější úspěch, řekla bych – spala jsem s Hankem Reardenem. A zaslouženě.“ Rearden ji povalil na postel a jejich těla se střetla jako dva zvuky, které se o sebe roztříštily ve vzduchu pokoje – jeho zmučený sten a její smích.

„Pane Taggarte, jaké to je, být významnou osobností?“ „Jaké to je být mladou holkou?“ Dívka se zasmála. „Inu, báječné.“ „Pak jste na tom lépe než já.“ „To určitě nemyslíte vážně…“ „Možná máte štěstí, že nemáte nic společného s velkými událostmi, o kterých se píše v novinách. Ačkoli… která událost je podle vás velká?“ „No… taková, která je důležitá.“ „Co to je, důležitá?“ „To byste měl říct vy mně, pane Taggarte.“ „Nic není důležité.“ Dívka na něj vykulila oči. „Že to říkáte zrovna vy, a zrovna dnes večer!“ „Já si nepřipadám báječně ani trochu, abyste věděla. Vlastně jsem se nikdy v životě necítil hůř.“

Otočila se na patě a vyběhla jako blesk ke dveřím prostoru pro zaměstnance. Zapomněla na svou pokladnu, na své povinnosti a na bytostně ženské pravidlo nikdy nepřijmout pozvání muže s viditelným nadšením.

James stál a chvíli ji pozoroval s přimhouřenýma očima. Nesnažil se vysvětlit si, co se v něm právě odehrává. Ze zásady nehloubat nad vlastními pocity, to bylo jediné neochvějné krédo jeho života. Něco zkrátka cítil vždy a tento konkrétní pocit byl příjemný; víc vědět nepotřeboval.

Pro svou potřebu neměl žádná slova, žádné vysvětlení. A co nemá slova, nemůže si protiřečit.

Uvědomila jsem si, že jestli nevezmu nohy na ramena, tak mě to semele a ztrouchnivím tam s ostatními. Tak jsem jednoho dne sedla na vlak a odjela.

Pan Mowen si povzdechl. „S touhle zemí není něco v pořádku.

..ráda by alespoň na chvíli zastavila svou splašenou mysl, aby s ní srdce srovnalo krok,..

Stál a prohlížel si ji přes délku obývacího pokoje. Zatím si odpíral její blízkost, záměrně prodlužoval rozkoš vědomí, že k ní může přistoupit, kdykoli se mu zlíbí.

Rearden chvíli mlčel, a když znovu promluvil, znělo mu v hlase veselí. „Nejhorší na lidech nejsou jejich urážky, ale komplimenty.

„Dagny,“ prohodil náhle. Tón jeho hlasu se změnil, bylo v něm cosi skrytého, dychtivého, „proč se se mnou nechceš vídat na veřejnosti?“ „Nechci být součástí tvého… oficiálního života.“

Dagny se prohlédla a zjistila, že se jí přetrhlo ramínko od kombiné, které jí nyní viselo šikmo k boku, a Rearden se díval, jak jí přes průsvitnou látku blůzky prosvítá ňadro. Dagny zvedla ruku, aby se upravila, ale Rearden ji přes ni pleskl. Dagny se usmála, chápavě a stejně výsměšně.

Ještě před rokem bych tě požádal, aby ses se mnou za odměnu vyspala.“ „Škoda, žes nepožádal.“ „Svolila bys?“ „Samozřejmě.“ „Coby součást obchodu? Prodala by ses?“ „Kdybys mě koupil… To by se ti líbilo, že?“ „Prodala by ses?“ „Ano,“ hlesla Dagny. Rearden k ní přistoupil, uchopil ji za ramena a skrz tenkou látku jí přitiskl ústa k ňadru. Pak na ni upřel dlouhý, mlčenlivý pohled.

Zastavili u prvního domu, ze kterého stoupal sotva patrný fábor kouře. Dveře byly otevřené. Při zaslechnutí motoru se k prahu přišourala stařena. Byla shrbená a oteklá, bosa a oděná snad do pytle na mouku. Na vůz pohlédla lhostejně, bez zájmu. Byl to prázdný pohled tvora, který již necítí nic než vyčerpání.

Jenže nyní nestála před konkrétním, jasným problémem – soupeřem jí byla mlha, beztvará a neurčitá, v níž se formovalo a převalovalo cosi neviděného, jako měkké hrudky v napůl utlučeném másle. Jako kdyby se její zrak omezil na periferní vidění a ona jen rozmazaně vnímala, že se na ni řítí jakási pohroma, leč nedokázala zaostřit na dění před sebou.

Nyní se jí ten rozhovor zdál téměř neskutečný. Tady, v opuštěném podzemním tunelu, věděla s naprostou jistotou, že do Jimovy bitvy nemá jak zasáhnout. Že nemá čím bojovat proti lidem blátivého myšlení, nejasných pohnutek, nevyřčených cílů, blíže neurčené morálky. Že ať by namítla cokoli, zůstalo by to nevyslyšeno, nezodpovězeno. Jakými zbraněmi se bojuje ve světě, pomyslela si, kde rozum pozbyl ostří? Byl to svět, kam ona neměla přístup.

Copak by se dokázala snížit na úroveň, kde by se musela silou vůle brzdit, aby nenechala neschopnost daleko za zády? Pod takovým tlakem by snad brzy explodovala.

Tu se představa legitimní sebeobrany obrátila v prach a trpná ukřivděnost se proměnila v muka zahanbené pokory. Vždyť neměl sebemenší právo kohokoli soudit, cokoli pranýřovat, radostně bojovat a umírat pod praporem spravedlivého hněvu.

Rearden si vůbec poprvé pomyslel, jestli její jedovatost, sarkasmus, zbabělé urážky pod rouškou úsměvu nejsou ve skutečnosti opakem toho, zač je vždy považoval – nikoli nástroji tortury, nýbrž jakýmsi zvráceným projevem zoufalství. Nikoli touhou ho zraňovat, nýbrž přiznáním vlastní bolesti, obranou hrdosti nemilované manželky, tajnou prosbou. Jestli jádrem těch náznaků, narážek a nápovědí, které jako by škemraly o porozumění, není otevřená zášť, nýbrž skrytá láska. Chvíli nad tím ohromeně přemítal. Jeho vina by tak byla hlubší, než si vůbec dokázal představit.

Zmocnil se ho zvláštní stav, zpola mír, zpola napětí, když ležel v posteli, s tváří vtlačenou do polštáře, a myslel na Dagny, na její štíhlé, vnímavé tělo natažené vedle něj, kterak se chvěje při doteku jeho prstů.

Nevábně páchnoucí bungalov, kde Dagny našla Ivy Starnesovou, stál na kraji města, na břehu Mississippi. Obrůstal ho mech a skláněly se nad ním povislé větve s hustým, voskovitým listovím; vypadaly, jako by bezvládně slintaly.

V posledních dvou letech života odejel vždy v létě na celý měsíc. Nevím, kam se ztrácel. Jinak ale žil jako obvykle.

Kdesi za průčelím zdvořilé strohosti se však skrýval náznak humoru, tak prchavý, že zmizel, sotva si ho člověk povšiml.

Věřila totiž, že i kdyby člověk ležel pohřbený pod sutinami, i kdyby ho potrhal výbuch pumy při nepřátelském náletu, pak dokud žije a dýchá, je jeho nejpřednější povinností konat, bez ohledu na to, jak se cítí.

Okno clonila černá záclona, Dagny neměla náladu pozorovat krajinu. Byla to její druhá jízda na Dráze Johna Galta a ona si nechtěla připomínat tu první.

Zahlédl záblesk slunce na vzdáleném úbočí, příslib jara ve světě, který působil dojmem, jako by na něm už nikdy nemělo vzejít jediné stéblo trávy. Radostně se usmál, jakmile však slunce znovu zašlo, ucítil bodnutí potupy; zahanbila ho vlastní dychtivost, to, jak zoufale touží po naději.

Jelikož lidský mozek je pouze čočkou, která vše zkresluje, pak čím aktivnější mozek, tím větší zkreslení.“

„A proto lidem namlouváte, že věda je bezostyšný švindl, jemuž by se měla udělat přítrž?!“ „Takový je závěr, který z mé knihy logicky vyplývá. Není to však závěr, k němuž dojde veřejnost.“ „A na to jste nepomyslel, že náš ústav zostudíte v očích všech inteligentních lidí, kteří ještě na světě zbývají?“ „Co na nich záleží?“ Dr. Stadler by takovou repliku pochopil, kdyby ji dr. Ferris vyřkl nenávistně, závistivě či záštiplně. Avšak nepřítomnost jakékoli podobné emoce, nenucený klid jeho hlasu, klid téměř s nádechem posměchu, ho zasáhl až do morku kostí, jako by letmo nahlédl do dimenze, která nenáleží, nemůže náležet k této realitě. Útrobami se mu rozlila ledová hrůza.

Čtvrtý, nejmladší, na ni chvíli jen mlčky hleděl, načež se jeho dosud prázdná tvář stáhla do výrazu opovržení. „Víte, slečno Taggartová, podle mého názoru by takový motor neměl vzniknout, i kdyby ho někdo nakrásně dokázal vyrobit. Natolik by totiž převyšoval všechno, co máme k dispozici dnes, že by nespravedlivě poškodil méně nadané vědce a badatele, jimž by nedopřál nejmenší šanci vyniknout. Nemyslím, že silní by měli mít právo pošlapávat sebeúctu slabších.“ Dagny ho vykázala ze své kanceláře a poté nějakou chvíli jen seděla s nevěřícnou hrůzou v očích a vstřebávala fakt, že ten nejzvrácenější výrok, jaký kdy slyšela, byl pronesen tónem mravní nadřazenosti.

Musel se mít na pozoru před vlastními pocity. Zdálo se mu, jako by se jedna jeho část odštěpila a on jí nyní musel neustále podávat silná anestetika, aby ani na chvíli neprocitla. Jeho umrtvené druhé já pro něj bylo velkou neznámou a on věděl, že se nikdy nesmí vyptávat na jeho původ, že mu nesmí dovolit promluvit.

Jako člověk, který přežije srdeční příhodu, věděl, že se mu dostalo varování a že v sobě nese nebezpečí, které ho může kdykoli zasáhnout.

Věděla, že je schopna a ochotna pomáhat mu k vítězství, nikoli však slovy. Vším, jen ne slovy.

„Hanku… proč?“ „Jen tak. Chci tě s ním vidět.“ „Proč zrovna šperk? Takové plýtvání! Vždyť já do společnosti chodím tak málo. Jak ho mám unosit?“ Rearden si ji změřil pomalým pohledem, od nohou ke tváři. „Ukážu ti,“ řekl pak. Zavedl ji do ložnice, svlékl ji, beze slova, jako majitel svlékající osobu, jejíž souhlas není potřeba. Připnul jí přívěsek na krk. Dagny před ním stála nahá, jen rubín se jí mezi ňadry leskl jako kapka krve.

Nato se svezla na postel, lenivě se protáhla, se zakloněnou hlavou a pažemi podél těla, dlaně přitisknuté k drsné látce pokrývky, jedno koleno ohnuté, dlouhá linie druhé nohy natažená na tmavomodrém lnu pokrývky. Kámen v šeru žhnul jako bodná rána. Dagny se na bílé kůži mihotaly zbloudilé rudé paprsky odraženého světla. Oči měla přivřené ve vyzývavém projevu vědomí, že je obdivována, ústa však pootevřená v bezbranném, prosebném očekávání. Rearden nad ní stál a díval se, jak jí do rytmu dechu stoupá a klesá ploché břicho, pozoroval vnímavé tělo vnímavé mysli.

Já bych nebyl hrdý na nějakou platonickou touhu. Nestojím o nedosažitelný cíl. Pokud po něčem zatoužím, chci to mít a prožít. Rozumíš mi?“

Světla nechali pod sebou, nedozírnou krajinu namodralých oken, komínů, šikmých ramen jeřábů, zášlehů rudého ohně a dlouhých matných paprsků reflektorů, které ze tmy vykrajovaly obrysy zkroucených tvarů průmyslové čtvrti.

„Rád ti dávám dárky,“ prohlásil, „protože je nepotřebuješ.“

Každopádně jsem věděl, že všechna moje ocel se mi vrací zpátky v podobě tekutého zlata, které můžu odlít do libovolné formy. A že takový odlitek bude sloužit jen mému potěšení. Jenže jsem se k tomu nikdy neodhodlal. Nikdy dříve jsem v tom neviděl žádný smysl. Až teď.

Nepoznala, jestli tomu porozuměl s onou naprostou, jasnou úplností, jakou se vyznačuje myšlenka vyjádřená slovy, byla si však jistá, že ji pochopil přinejmenším podvědomě. Všimla si, jak se mu v očích mihl sotva patrný uvolněný úsměv.

„Přepychem jsem nikdy neopovrhoval,“ řekl Rearden, „vždycky jsem jen pohrdal těmi, kdo si v něm libovali.

Touha dosáhnout cíle je nutným předpokladem činu směřujícího k jeho dosažení. A čin je zase nutným předpokladem cíle, o který stojí za to usilovat.

Ano, přál si ji znovu vidět. Náhle si však šokovaně uvědomil, že dnes večer nemá chuť se s ní vyspat. Ta touha, která ho až dosud nenechala ani na okamžik spočinout, která v něm rostla a živila se vlastní rozkoší, se vytratila. Byl to zvláštní druh impotence – ani duševní, ani tělesné. Rearden stále cítil, stejně vášnivě jako vždy, že Dagny je tou nejžádoucnější ženou na světě. Z toho však pramenila jen touha po touze, přání něco cítit, nikoli cit samotný. Vše prostupující otupělost se zdála být neosobní, jako by neměla původ ani v ní, ani v něm. Jako by samotný sex nyní patřil do světa, ke kterému se Rearden obrátil zády.

Nucená upřímnost jejího vystupování v něm však záhy vzbudila pochyby, jestli skutečně žertovala.

Vtom se k němu prudce otočila. Její úsměv byl ten tam. Ve tváři měla onen zvláštní, prosebný výraz, který u ní Rearden viděl již dříve, který jako by sestával z upřímnosti a odvahy. „Dáváš přednost vážnosti, Henry? Dobrá. Jak dlouho mám ještě přebývat kdesi v suterénu tvého života? O kolik osamělejší mám ještě být? Nic jsem po tobě nikdy nežádala. Nechala jsem tě žít, jak ti vyhovovalo. Nemůžeš mi na oplátku věnovat alespoň jeden večer? Jistě, vím, že nenávidíš oslavy a že se budeš nudit. Pro mě to ale znamená opravdu hodně. Říkej si tomu třeba prázdná společenská marnivost, ale já se chci alespoň jednou ukázat na veřejnosti se svým manželem. Tobě to zřejmě nic neříká, jenže ty jsi důležitý muž, který budí závist, nenávist, respekt i strach, manžel, s nímž by se ráda ukázala každá žena. Říkej si třeba, že je to jen pokleslá forma ženského snobství. Tak či onak je to klíč k ženskému štěstí. Ty podle podobných měřítek nežiješ, já ale ano. Copak mi nemůžeš dopřát alespoň tolik, za cenu pár hodin nudy? Nejsi snad dost silný, abys dostál svému závazku a splnil svou manželskou povinnost? Mohl bys na tu svatbu jít nikoli kvůli sobě, nýbrž kvůli mně? Ne protože si to přeješ ty, ale protože to chci já?“

Protože vztah s Dagny bral jako své selhání a slíbil si, že ponese všechny jeho důsledky. Protože uznával, že právo je na straně Lillian, a byl tudíž ochoten přijmout jakýkoli trest.

Svatební závoj z vyšívané krajky s růžičkovým vzorem se jí zadrhával o třísky dřevěné podlahy ložnice jejího nájemního bytu.

Kdyby si o to řekl, dala by mu na oplátku to jediné, co mu může nabídnout, ačkoli byla vděčná, že takové přání zatím nedal najevo.

Tu a tam ji večer přijel vyzvednout, aby ji vzal někam do společnosti, místo toho však zůstal u ní a mluvil, zatímco ona mlčky poslouchala. Vždy to bylo nečekané a podivně náhlé, jako by to Jim původně neplánoval, ale pak se v něm něco zlomilo a on se musel vymluvit. Pak seděl shrbeně na posteli, netečný vůči okolnímu světu, jen k ní občas zalétl pohledem, jako by se chtěl ujistit, že vedle sebe má živou bytost.

Kdyby si o to řekl, dala by mu na oplátku to jediné, co mu může nabídnout, ačkoli byla vděčná, že takové přání zatím nedal najevo. Věděla však, že jejich vztah tíží ohromný dluh a ona ho nemůže splácet jinak než tichým obdivem. Jenže Jim nepotřebuje její obdiv, pomyslela si. Tu a tam ji večer přijel vyzvednout, aby ji vzal někam do společnosti, místo toho však zůstal u ní a mluvil, zatímco ona mlčky poslouchala. Vždy to bylo nečekané a podivně náhlé, jako by to Jim původně neplánoval, ale pak se v něm něco zlomilo a on se musel vymluvit. Pak seděl shrbeně na posteli, netečný vůči okolnímu světu, jen k ní občas zalétl pohledem, jako by se chtěl ujistit, že vedle sebe má živou bytost.

Všednodenním životem se potácela, jako by trpěla úžehem,..

Slova představovala závazek, byla obtěžkána významy a důsledky, se kterými se ani jeden z nich neměl chuť potýkat.

Na rtech mu pohrával náznak úsměvu s nádechem samolibé radosti, jako by věděl, že někteří lidé přijali jeho pozvání jen na úkor vlastní sebeúcty.

Jako člověk postupuje vpřed krok za krokem a snaží se nemyslet na konec nekonečné pouti, tak i on se přesouval od jednoho okamžiku k druhému, s myslí zcela čistou a prázdnou. Tu a tam zaslechl útržky Lillianina potěšeného smíchu a zaznamenal uspokojení v jejím hlase.

Lillian se od něho vzdálila, jako by ho ujišťovala, že netrvá na doslovném splnění slibu, že jí bude neustále po boku. Rearden se uchýlil do odlehlého kouta sálu, kde, jak doufal, si ho nikdo nebude všímat a odkud bude moci nepozorovaně sledovat okolí. Teprve pak si dovolil zalétnout očima k Dagny.

Věděl pouze – jako by z velké, průzračné dálky – že člověk žije, aby si plnil své touhy, a přemítal, proč tady stojí, kdo má právo žádat po něm, aby promrhal jedinou nenahraditelnou hodinu svého života, když netouží po ničem jiném než přitisknout k sobě tu štíhlou postavu v šedých šatech a držet ji po zbytek svého vyměřeného času.

„Ty víš, že jsem tě vždycky obdivoval, Lillian. Jsi skutečně výjimečná žena.“ „Ano, vím.“ Její hladká slova pokrýval velmi jemný nátěr výsměchu, jako šelakový lak.

..a její saténová róba se na její vysoké postavě leskla jako hustá smetana.

„Závidím vám, slečno Taggartová. Závidím vám vaši olympskou povznesenost.

„Nejsem si jistá, jestli vám rozumím.“ „Ale slečno Taggartová, přece nechcete, abych to vyjádřila otevřeněji.“ „Proč ne? Ovšemže chci.“ Lillian hněvivě pokrčila rameny. Její známé by ji pochopily a zarazily dávno, leč Dagny pro ni byla zcela novým protivníkem – žena, která se odmítá nechat ranit. Lillian si nepřála mluvit otevřeně, konečně si však povšimla Reardena, jak ji upřeně pozoruje.

„I kdybys mi teď řekla to nejhorší, co tě napadne, měla bys pravdu.“ Dagny ho uslyšela a otevřela oči.

„Představuji si, že je to legrační. Dříve se lidé báli, že se provalí něco, co druzí netuší. Dnes se bojí, že někdo řekne nahlas něco, co vědí všichni. Ach, vy praktičtí, pragmatičtí lidé, napadlo vás někdy, jak málo by stačilo, aby se celý ten váš ohromný, složitý systém se všemi zákony a zbraněmi zhroutil jako domeček z karet? Že by stačilo, aby jen někdo pojmenoval pravou podstatu vašeho počínání?“

Otočil se a odkráčel, aniž by se podíval na výraz v jejích očích, výraz, v němž se mísil hněv, zmatek a první nezřetelné obrysy otazníku.

Znovu tu myšlenku odsunul stranou se slovy: Vždyť d’Anconia je horší než všichni ostatní! Přesto si byl jistý, že to není pravda, ačkoli netušil, odkud ta jistota pramení.

Hodnotu penězům nepropůjčují žebráci ani lupiči. Ani oceán slz, ani všechny zbraně, co jich na světě je, nedokážou proměnit ty barevné papírky ve vaší peněžence na pecny chleba. Ony papírky, které by správně měly být kryté zlatem, jsou ve skutečnosti žetonem důvěry, vaší poukázkou na úsilí těch, kdo pracují a vyrábějí. Obsahem své peněženky vyjadřujete naději, že na světě jsou a budou lidé, kteří se k onomu mravnímu principu, který je kořenem peněz, neobrátí zády.

Bude-li vám někdo tvrdit, že peníze jsou zlé, prchejte od něj, jako by vám za patami hořelo. Ten výrok je jako zvoneček malomocného – varuje všechny v okolí, že se blíží lupič. Dokud budou lidé žít pospolu na zemi, budou muset nějak spolupracovat. A zavrhnou-li coby prostředek spolupráce peníze, zbude jim jediná alternativa – hlaveň pušky.

„Vadilo by ti, kdybychom se o tom dnes nebavili?“ Lillian se ušklíbla – obdoba pokrčení ramen – a odkráčela do ložnice.

Nutkání k činu, k pohybu se tetelilo za hranicemi jeho vědomí,..

V ruce nesla kufr a mírně s ním houpala, jako by dávala najevo, že pro ni není žádnou přítěží.

„Hanku, já od tebe chci jen to, co jsi mi sám ochoten dát. Pamatuješ, co jsi o mně jednou řekl – že jsem kupec? Já si přeju, abys za mnou chodil z jediného důvodu – pro vlastní potěšení. Pokud si přeješ setrvávat v manželském svazku, ať už z jakéhokoli důvodu, nemám právo ti to vyčítat. Ano, jsem kupec, protože vím, že platbou za potěšení, které mi dáváš, je potěšení, které ode mne dostáváš. Moje či tvoje trápení v našem vztahu nemá místo. Oběti já nenabízím, ani nepřijímám. Kdybys mě požádal o víc, než za kolik mi stojíš, odmítla bych.

„Víš, co je tvůj jediný pravý hřích?“ prohlásila. „Že ses nikdy nenaučil užívat si života, třebaže k tomu máš výjimečné nadání. Své potěšení jsi vždy odmítal příliš snadno. Vždycky jsi byl ochoten nést příliš mnoho.“

„Nevím proč,“ zakroutil Rearden hlavou, „ale když se dívám na lidi kolem sebe, připadají mi jako uzlíčky bolesti. On ale ne. Ani ty ne. Ta strašlivá beznaděj, která se všude šíří, na tu zapomínám jen v jeho přítomnosti. A ve tvé. Nikde jinde.“

Lillian pokrčila rameny. „Asi na tom nezáleží. K onomu tradičnímu účelu se hodí jen jeden tradiční typ. Odjakživa jsem věděla, že pod tou svou asketickou maskou jsi jen obyčejný, obhroublý požitkář, který u žen nehledá nic víc než ukojení zvířecích pudů. Jsem hrdá na to, že jsem ti to nikdy nedopřála. Věděla jsem, že ten tvůj okázalý smysl pro čest se jednoho dne sesype a ty se rozeběhneš za těmi nejpodřadnějšími, nejlacinějšími typy, jako všichni ostatní záletníci.“

„A to vám nevadí, že jsem porušil jeden z vašich zákonů?“ „Inu, nač myslíte, že zákony jsou?“ Dr. Ferris si nepovšiml záblesku v Reardenových očích, výrazu muže, který spatřil první obrysy toho, co tak dlouho vyhlížel. Dr. Ferris dávno povolil v obezřetnosti a nyní se jen chystal uštědřit smrtelnou ránu kořisti lapené v pasti. „Vážně jste si myslel, že ty zákony píšeme proto, aby se dodržovaly?“ ušklíbl se. „Vždyť my chceme, aby se porušovaly. Pokud vám to ještě nedošlo, tak tady proti sobě nemáte partu nějakých skautíků. Doba vznešených idejí dávno minula. Nám jde o moc a myslíme to smrtelně vážně. Vy podnikavci jste to neváleli špatně, ale teprve my celou hru doopravdy prokoukli, a vy byste se s tím měli smířit. Nevinným totiž nelze vládnout. Stát má jednu jedinou pravomoc – zatočit s tím, kdo překročí zákon. Jenže když není dost pachatelů, musí si nějaké obstarat. A tak začne stavět mimo zákon kde co, až už není možné normálně žít, aniž by se člověk proti něčemu neprovinil. Národ poctivců není nikomu k užitku. Z takového nic nekouká. Stačí ale schválit pár zákonů, které nelze ani dodržovat, ani vymáhat, ani objektivně vykládat, a rázem máte národ provinilců. A těm už vládnout lze. Taková jsou tedy pravidla, taková je hra, a jakmile ji pochopíte, bude s vámi mnohem snazší domluva.“

Rearden se v sobě snažil podobné úvahy udusit, neboť věděl, že jsou v této chvíli zbytečné. Ony mu však dál svítily před očima jako vzkaz mrtvému: Ne, nemám ti za zlé, že jsi odešel, pokud jsi za sebou nechal otázky, které si teď kladu, a bolest, kterou teď cítím.

Rearden zavřel oči a na okamžik si představil nesmírnou úlevu, která by se ho zmocnila, kdyby se také obrátil ke všemu zády a odešel.

Nebudete-li se mě vyptávat, nebudete muset nic popírat. Přijměte jen, že to zkrátka vím.“

Napjatý jako struna, kterou na jednom konci natahuje pobouření z Franciscovy impertinence a na tom druhém obdiv k jeho upřímnosti,..

„Žádný strach. Já zmizet nehodlám. Ostatní ať klidně hodí flintu do žita a přestanou pracovat. Já to neudělám. Svou nosnost neznám a ani mě nezajímá. Stačí, když vím, že mě nic nezastaví.“

„Když se vydáte ze všech sil, abyste podal svůj nejlepší výkon, očekáváte odměnu, nebo trest?“ Rearden neodpověděl.

Mám vám prozradit, proč vás to ke mně táhne, třebaže si říkáte, že byste se mnou neměl vůbec ztrácet čas? Protože jsem první člověk, který vám projevil to, co vám dluží celý svět a co byste měl požadovat od každého, kdo s vámi obchoduje – respekt a uznání.“

„Jste vinen neodpustitelným hříchem, pane Reardene, mnohem vážnějším, než z jakého vás viní ostatní, avšak docela jiného druhu. Nejhorším proviněním člověka je přijmout nezaslouženou vinu – a toho se vy dopouštíte celý život. Vždy jste platil výkupné nikoli za své neřesti, nýbrž za své ctnosti. Nikdy vám nevadilo nést břímě nespravedlivého trestu a dokonce jste připustil, aby bylo tím těžší, čím mravnější život jste vedl.

Neměl čas na úvahy, dotazování, vysvětlování, věděl však, že tohle je skutečný Francisco d’Anconia, kterého od první chvíle tušil a miloval. To slovo ho nešokovalo, protože mu na slova nezbýval prostor, pouze na divokou radost, jako proud vnější energie, která doplňuje tu jeho.

Francisco upíral nehybný pohled přímo před sebe, jako by se soustředil na nějakou soukromou myšlenku, která mu stahovala rty do výrazu zahořklé, cynické, utrápené sklíčenosti.

Po chvíli odpověděl: „Pane Reardene… myslím, že bych dal zbytek života za jeden rok na postu vašeho předáka pece. Jenže nemůžu.“ „Proč ne?“ „Neptejte se. Řekněme, že z osobních důvodů.“ Rearden měl vždy Francisca za člověka zářivě, neochvějně odolného vůči bolesti. Ta představa ho popouzela, a zároveň mu přišla neodolatelně přitažlivá. Nyní mu však v očích četl tichou, přísně ovládanou, trpělivě snášenou agonii.

Monotónní zurčení jejích urážek bylo jako zvuk vzdálené nýtovačky, dlouhý, neplodný tlak, který se míjel účinkem. Její strojené připomínky své viny slýchal poslední tři měsíce každý večer, který strávil doma. Jenže provinilost patřila k pocitům, které v sobě nedokázal probudit. Lillian ho chtěla vsadit na mučidla hanby, Rearden však pouze umíral nudou.

Na váze nepřibrala, leč její rysy pozbyly své delikátní ostrosti a změkly v zamžený, vláčný výraz spokojenosti.

Philip přeskakoval pohledem od Reardena ke své matce. Tvářil se jako muž, který si byl jist, že stojí na žulové desce, a najednou vidí, že to byl jen tenký led, který teď všude kolem něj praská.

„Líbí se mi tady. Rád se procházím po provozech… Víte, pane Reardene, že jsem vystudovaný metalurg?“

Ztělesněné zlo alespoň nečpělo žluklou beznadějí oficiálních floskulí, které sice nikdo nahlas nezpochybňoval, ale také jim nikdo doopravdy nevěřil.

„Stavíte se do role zastánce svobody, jenže vám jde jen o svobodu vydělávat peníze.“ „Samozřejmě že si nepřeji nic jiného než svobodu vydělávat peníze. Víte, co taková svoboda znamená?“ „Pane Reardene, zajisté nechcete, aby vám bylo špatně rozuměno. Nechcete snad potvrdit všeobecně rozšířený názor, že jste člověk beze špetky sociálního cítění, který se ani v nejmenším nestará o blahobyt svých bližních a pracuje jen pro osobní zisk.“ „Jistěže pracuji jen pro zisk. Zasloužil jsem si ho.“ Síní zahučelo kolektivní zalapání po dechu, nikoli pohoršené, nýbrž užaslé. Soudci na pódiu před Reardenem mlčeli. Rearden pokračoval: „Ne, skutečně nechci, aby mi bylo špatně rozuměno. Rád to zopakuji do zápisu. Bezezbytku souhlasím se vším, co se o mně píše v novinách – tedy s holými fakty, nikoli jejich hodnocením. Pracuji pouze pro osobní zisk, kterého dosahuji prodejem svého kovu lidem, kteří ho potřebují a mohou si ho dovolit. Nevyrábím ho pro jejich dobro a na svůj úkor a oni ho ode mne nekupují pro dobro mé. Já pro ně neobětuji své zájmy a oni zase nepodřizují ty své mým. Jednáme spolu jako rovný s rovným, na základě smluvního vztahu a k oboustrannému užitku, a já jsem hrdý na každý cent, který jsem takto vydělal. Své peníze jsem získal vlastní prací, prostřednictvím svobodné směny a dobrovolné dohody s každým, s kým jsem kdy spolupracoval, ať už jde o mé zaměstnavatele kdysi dávno, když jsem začínal, mé současné zaměstnance nebo mé zákazníky. Zodpovím vám všechny otázky, které se mi bojíte položit přímo. Chtěl bych svým zaměstnancům platit víc, než na kolik si cením jejich služeb? Ne. Chtěl bych prodávat svůj kov za méně, než kolik jsou za něj ochotni platit moji zákazníci? Ne. Chtěl bych ho prodávat se ztrátou nebo ho rozdávat zdarma? Ne. Je-li toto podle vás odsouzeníhodné, pak mě tedy suďte, na základě svých vlastních měřítek. Já si ponechám ta svá. Na své živobytí si vydělávám, jako si na něj musí vydělávat každý poctivý člověk. Odmítám představu, že jsem vinen, protože existuji a protože se musím živit prací. Odmítám představu, že jsem vinen, protože svou práci umím, a k tomu dobře. Odmítám představu, že jsem vinen, protože ji umím lépe než většina ostatních, protože si jí cení více lidí než té jejich a je za ni ochotno i více platit. Odmítám se omlouvat za své schopnosti. Odmítám se omlouvat za svůj úspěch. Odmítám se omlouvat za své peníze. A je-li to podle vás zhoubné, čiňte, jak musíte. Pokud je veřejnost skutečně přesvědčena, že škodím jejím zájmům, nechť se mne zbaví. Takový je můj mravní řád – a žádný jiný nepřijímám. Mohl bych vám říct, že jsem svým bližním přinesl větší užitek, než jaký jim kdy přinesete vy, ale neřeknu to, protože užitek mých bližních pro mne není tím, co dává mně právo na existenci a jim právo na to, aby mi zabrali majetek a zničili život. Neřeknu, že pracuji pro druhé – pracuji jen pro sebe a opovrhuji každým, kdo se vzdává svého dobra pro dobro jiného. Mohl bych vámi říct, že nesloužíte obecnému blahu, že k obecnému blahu nelze dojít za cenu lidských obětin, že porušíte-li práva jediného člověka, porušili jste práva všech a že společnost bezprávných je odsouzena k zániku. Mohl bych vám říct, že nemůžete dosáhnout a nedosáhnete ničeho než všeobecné zkázy, jako každý bandita, jemuž dojdou oběti. Mohl bych, ale neřeknu.

Konečně viděl v plné nahotě, jak otřesně malý je nepřítel, který rozvrací svět. Zdálo se mu, jako by po dlouhé pouti zpustošenou krajinou posetou rozvalinami velkých továren, troskami mocných strojů a těly nepřemožitelných bojovníků konečně dorazil k ničiteli. Čekal hrozivého obra, ale místo toho připadl na krysu, která peláší do úkrytu, sotva zaslechne ozvěnu lidských kroků.

Vina padá na naši hlavu, pomyslel si. Pokud si my, hybatelé, živitelé, dobrodinci lidstva, necháváme dobrovolně vypalovat na čelo cejch zla a mlčky snášíme trest za své ctnosti, jaképak „dobro“ asi může ve světě převládnout?

Proč se tak ochotně zříkají svých nejšťastnějších chvil, proč je považují za hříšné? Proč tak ochotně zrazují to nejlepší v sobě? Proč věří, že tento svět je říší zla, ve které zoufalství a beznaděj jsou přirozeným údělem člověka? Rearden odpověď neznal, věděl však, že ji musí najít.

Co však člověk činí v zoufalství, nemusí být nutně klíčem k jeho charakteru.

„Každé dilema podobného druhu má jedno zaručené řešení, pane Reardene.

Povězte mi, co vás sexuálně přitahuje, a já vám dopodrobna popíšu filozofii vašeho života.

Bez ohledu na to, co vám kdo namluvil o přednostech nezištnosti, sex je tím nejzištnějším ze všech skutků, protože jedinou myslitelnou pohnutkou sexu je vlastní potěšení – jen si zkuste představit, že se s někým vyspíte čistě z dobročinnosti! – protože cílem sexu není sebeponížení, nýbrž rozkoš plynoucí z vědomí, že po vás někdo touží a že jste jeho touhy hoden. Je to akt, který vás nutí svléci se do naha, duševně i tělesně, a za své měřítko hodnot přijmout své skutečné ego. Vždy vás budou přitahovat ženy, v nichž spatříte odraz své nejhlubší představy sebe sama. Když vám taková žena podlehne, umožní vám zakusit triumf sebeúcty, ať už pravý, nebo falešný. Muž, který si je jist sám sebou, který je na sebe hrdý, si vybere tu nejhodnotnější ženu, jakou nalezne, ženu, kterou bude moci obdivovat, tu nejsilnější a nejodolnější jeho námluvám, protože vítěznou trofejí pro něj bude jedině srdce hrdinky, nikoli bezduché běhny.

„Svou sebeúctu u takové ženy nehledá, nýbrž ji jejím prostřednictvím projevuje navenek. Mezi jeho intelektuální úrovní a tělesnou touhou neexistuje žádný rozpor.

Nikdy byste neuvěřil, že existence je z podstaty hříšná a že jste bezmocný tvor lapený v nepochopitelném vesmíru. Vy jste celý život přetvářel hmotu k vlastním účelům.

Francisco zavrtěl hlavou. „Na to se mě neptejte. Už tak jsem vám prozradil víc, než jsem měl. Zbytek se ostatně dozvíte už brzy.“ „Proč jste mi prozradil víc, než jste měl?“ „Protože… jste ve mně poprvé za dlouhá léta probudil netrpělivost.“ Do hlasu se mu vrátil odstín potlačené emoce. „Protože nikomu jsem pravdu o sobě nedychtil prozradit tolik jako vám.

..stejně jako já. Jaký jsem však doopravdy? V životě jsem miloval jen jedinou ženu a tu miluji stále a navěky!“ Bylo to bezděčné zvolání a Francisco ihned tiše dodal: „K tomu jsem se ještě nikomu nepřiznal… dokonce ani jí.“ „Opustila vás?“ Francisco se zahleděl kamsi do dáli. Po chvíli bezvýrazně odvětil. „Doufám, že ne.“ Světlo lampy mu osvěcovalo tvář zespodu a Rearden mu neviděl do očí.

V životě jsem miloval jen jedinou ženu a tu miluji stále a navěky!“ Bylo to bezděčné zvolání a Francisco ihned tiše dodal: „K tomu jsem se ještě nikomu nepřiznal… dokonce ani jí.“ „Opustila vás?“ Francisco se zahleděl kamsi do dáli. Po chvíli bezvýrazně odvětil. „Doufám, že ne.“

Ticho, které mu odpovědělo, bylo jako jáma tak hluboká, že kdyby do ní člověk vhodil oblázek, neslyšel by ho dopadnout.

„Chtěl jsem říci… tedy, coby naše provozní ředitelka, nechcete z toho vyvodit jisté závěry?“ Dagny se postavila a změřila si tváře všech přítomných. „Pánové,“ prohlásila, „já netuším, jakým sebeklamem si tady chcete namluvit, že pokud já vyřknu nahlas rozhodnutí, které se chystáte učinit, pak to také budu já, kdo za něj ponese zodpovědnost. Možná si říkáte, že pokud smrtelnou ránu zasadí můj hlas, padne vina z vraždy na mou hlavu, třebaže dobře víte, že by šlo o pouhý poslední akt dlouhého a vleklého zabíjení. Nemám nejmenší ponětí, čeho takovou přetvářkou chcete dosáhnout, nicméně vám s ní nepomůžu. Smrtelnou ránu budete muset zasadit sami, všichni, jak tady jste.“ Otočila se k odchodu.

Je to jen otázka času, pomyslela si, musíš jen přestát pár následujících okamžiků. Musíš jen udělat jeden krok, a pak další, krůček po krůčku, a časem to bude snazší. Časem si zvykneš.

Dagny si náhle uvědomila, že je to poprvé za dvanáct let, kdy přišel on za ní. Dosud se choval sebejistě, jako by měl vše pod kontrolou, jako by chtěl svým sebevědomím posílit to její. Nedopřál jí čas zapochybovat, zda by tady spolu měli vůbec být. Nyní však Dagny z nějakého důvodu ucítila, že jeho vláda nad ní povolila. Stačilo pouhých pár mlčenlivých okamžiků, nehybná linie jeho čela, lícních kostí a úst, když seděl s pohledem upřeným do země, a Dagny přišlo, jako by teď podporu potřeboval spíše on. Napadlo ji, co asi bylo dnes večer jeho cílem, záhy si však uvědomila, že ho pravděpodobně dosáhl – provedl ji tou nejhorší chvílí, poskytl jí neocenitelný štít před zoufalstvím, vědomí, že ji někdo vyslechl a pochopil. Proč to ale udělal? Proč mu najednou záleželo na jejím zoufalství, po takových letech, kdy jí působil jen bolest?

Světla spíše oslňovala než osvětlovala a z prašné, olejnaté tmy vykrajovala jenom peron.

„Ať už sis na mne dělala jakýkoli nárok,“ řekl Rearden, „nikdo nemůže druhého žádat, aby sám sebe vymazal ze světa.“ „Ta ženská pro tebe opravdu znamená tolik?“ „Mnohem víc.“

Stál bez hnutí, ochromen emocí, jakou dosud nikdy nezakusil. Věděl, že později se bude muset zamyslet a zkusit porozumět, ale pro tuto chvíli se jen kochal oním podivuhodným pocitem. Mísila se v něm svoboda, jako by stál sám uprostřed nezměrné planiny provoněné křišťálově čistým vzduchem, se vzdálenou vzpomínkou na jakési břímě, které ho kdysi tížilo. Bylo v něm nesmírné vykoupení a prozření, že mu pranic nezáleží na tom, jak se Lillian cítí, nakolik trpí či jakého osudu se dočkala. A nakonec vědomí ze všech nejzářivější a nejnevinnější – že mu na tom ani nemusí záležet.

„Ať už to navléknete jakkoli, hlavně se neomlouvejte,“ objasnil dr. Ferris. „Vzbuďte v nich provinilost.“

Právě proto si vypěstovali všechna ta spletitá zákoutí mysli – aby se vyhnuli okamžikům, jako byl tento.

Mužům, kteří nyní seděli před jeho stolem, bylo vštěpováno, že princip příčinné souvislosti je přežitá pověra a že člověk by měl řešit okamžité problémy a nezdržovat se hledáním důvodů. Všichni tudíž usoudili, že Wesley Mouch je mužem mimořádných schopností a intelektu, jelikož o moc usilují miliony lidí, ale pouze on jí skutečně dosáhl. Sami o sobě by nikdy nepřišli na to, že Mouch je pouze nula ve styčném bodě ničivých sil stojících proti sobě.

Lawson odvrátil zrak. „K čertu s nimi! Proč bychom se na ně měli ohlížet? Svět musíme spravovat v zájmu obyčejných lidí. Zdrojem všech současných potíží lidstva je inteligence. Lidská mysl je kořenem všeho zla. Dnešek je však úsvitem éry srdce. Lidé slabí, skromní, nemohoucí a prostí, jen na těch záleží a na nikom jiném.“ Dolní ret se mu kroutil jako měkká, vlhká pijavice. „Silní jsou od toho, aby sloužili slabým. A pokud odmítnou plnit svou mravní povinnost, musíme je k tomu přinutit. Kdysi světu vládl Věk rozumu, ale my už jsme dnes dál. Vstupujeme do Věku lásky.“ „Zavři zobák!“ zavřískl James Taggart.

„Vážně si myslíš, že s tím veřejnost bude souhlasit?“ křikl Taggart. „Přestaňme si konečně vyprávět pohádky,“ uzemnil ho Kinnan. „Veřejnost? Jestli už neexistují žádné zásady – a v tom má doktor nejspíš pravdu, protože žádné zásady už vážně neexistují – jestli tahle hra už nemá žádná pravidla a jde jen o to, kdo oškube koho, pak já mám víc hlasů než vy všichni dohromady. Zaměstnanců bude vždycky víc než zaměstnavatelů, to si laskavě zapište za uši.“

„Máme v situaci naléhavé společenské potřeby mrhat veřejným úsilím na výrobu zastaralého produktu? Dopustíme, aby masy strádaly, zatímco hrstka boháčů nám tají pokročilé výrobní postupy? Necháme se zastrašit pověrou o patentových právech?

Intelektuálové jsou naši spojenci. Nechceme o ně přijít. Mohli by nám nadělat spoustu nepříjemností.“ „O to bych se nebál,“ ušklíbl se Fred Kinnan. „Ti tví intelektuálové povykují ze všech nejhlasitěji, pokud jim nic nehrozí, ale při první známce nebezpečí sklapnou jako první. Dávej jim obživu, a budou na tebe plivat celé roky, ale pleskni je přes hubu, a ještě ti políbí ruku. Kdo jiný než intelektuálové vydali všechny státy Evropy, jeden pěkně po druhém, do rukou stejných gaunerů, jako jsme my?

Klidně si dělejte starosti s kýmkoli jiným, ale moderních intelektuálů se věru bát nemusíte, ti spolknou všechno, co jim naservírujete. Větší strach bych měl i z toho nejposlednějšího zlodějíčka z dokařských odborů; ten by si totiž mohl najednou vzpomenout, že je chlap, a pak už bych ho na uzdě neudržel. Ale intelektuálové? Ti už dávno nevědí, co znamená být chlap. Nejspíš je to systematicky odnaučili na univerzitách. Těm můžete provést, cokoli vás napadne, oni to snesou.“

A jestliže není na světě dost viny, musíme nějakou vyrobit. Když lidem namluvíme, že je nemravné kochat se jarním kvítím, a oni nám uvěří, rázem si s nimi můžeme dělat, co se nám zlíbí. Nebudou bojovat, nebudou se bránit. Budou přesvědčeni, že na to nemají nárok. Bůh nás ale chraň před člověkem, který se řídí vlastními zásadami. Který má čisté svědomí. Takový nás může porazit.“

Necítila žádnou bolest. Věděla, že se dříve či později dočká, že se jí nakonec zmocní přímo nesnesitelná agonie a že otupělost jí byla dopřána jen coby dočasná chvíle odpočinku, aby mohla nabrat síly a připravit se na nadcházející muka. Každopádně na tom nezáleželo. Jestliže je to můj úděl, pomyslela si, pak ho přetrpím.

Colby na něj chvíli upíral své bledé, bystré oči zasazené ve tváři poznamenané výhní tavicích pecí a sazemi ve vráskách, které již nikdy nesmyje.

Rearden necítil nic, jen nesmírný klid a průzračnost. Jako by mu nějaký hlas stroze diktoval: Je čas – scéna je osvětlena – teď se dívej. A on jako by stál v jasné záři, dočista nahý, a rozhlížel se kolem mlčky, vážně, beze strachu, bolesti či naděje. Zbývala mu již jen touha vědět.

Kdyby se Rearden chvíli předtím zeptal sám sebe, zda si v hlavě nosí obrázek svého ženského ideálu, musel by si přiznat, že nikoli. Když však nyní viděl onu dívku, uvědomil si, že to ona je jeho ideálem a že jím je už dlouhá léta. Nedíval se však na ni jako na ženu. Zapomněl, kde je a co tady dělá, stál bez hnutí s rozzářenýma očima, plný dětské radosti, rozkoše z nečekaného a neobjeveného, užasl nad tím, jak zřídkakdy vidí něco skutečně nádherného, co by si oblíbil okamžitě, cele, bezvýhradně. Vzhlížel k dívce s lehkým úsměvem, jako by si prohlížel sochu či krajinu, a kochal se ryzím potěšením z toho pohledu, tou nejčistší estetickou rozkoší, jakou kdy zakusil.

Reardenem otřásl hned dvojí šok – návrat do běžné reality a drtivý dopad provinilosti. Ucítil, že se letmo přiblížil na dosah toho, co žádný člověk nemůže plně zakusit a přežít – sebenenávisti. Sebenenávisti o to strašlivější, protože v hloubi duše ji odmítl přijmout, pročež se cítil ještě provinileji. Nebyla to žádná posloupnost slov, nýbrž okamžitý emocionální verdikt, který mu sdělil: Ano, taková je tvá pravá přirozenost, taková je tvá zvrácenost, že ona hanebná žádostivost, kterou jsi nikdy nedokázal přemoci, se tě zmocnila při pohledu na jedinou skutečnou krásu, jakou jsi kdy v životě nalezl, že se tě zmocnila silou, jakou sis dříve nedokázal představit, a že nyní máš na vybranou jediné – skrýt ji a opovrhovat sám sebou. Dokud však budete oba naživu, nikdy se jí úplně nezbavíš.

Opovrhoval jsem tím, že má mysl a tělo jedno jsou, že moje tělo reaguje na hodnoty mé mysli. Odmítal jsem skutečnost, že štěstí je samotným jádrem bytí, hybnou silou všech živých bytostí, že je stejně tak tělesnou potřebou jako duševním cílem, že moje tělo není jen kusem bezduchého masa, nýbrž nástrojem, který mi může zprostředkovat nevýslovnou rozkoš a sjednotit mé tělo s duší. Jen díky této schopnosti, kterou jsem považoval za opovrženíhodnou, jsem zůstal chladný k běhnám, a zároveň jsem zakusil jedinečnou touhu v reakci na ženskou velikost. Ona touha, kterou jsem pokládal za obscénní, se nezrodila z pohledu na její tělo, nýbrž z vědomí, že ona půvabná forma je vnějším projevem ducha. Já ve skutečnosti netoužil po jejím těle, nýbrž po její osobě,..

Schválně mění všechno, co zavedla Dagny – pochopitelně jen to, co pokládá za podružné. Zároveň si dává zatracený pozor, aby neměnil nic důležitého. Potíž je akorát v tom, že ne vždy rozezná jedno od druhého…..

Jejím účelem je přesvědčit lidi, aby dál ohýbali hřbet, vytvářeli zisk a živili ty, kdo dávají na odiv svou neziskovost.

Nevím, v co vlastně doufám. Asi v nic. Jen se plahočím kupředu, den za dnem, a snažím se nehledět před sebe.

Kolik toho lidé podle nich ještě snesou? Přes den na tom nejsem tak špatně, protože se dovedu zaměstnat a nepřemýšlet nad tím, co se děje, ale v noci to na mě vždycky padne. Už jsem se pořádně nevyspal, ani nepamatuju, v posteli se někdy celé hodiny jen převaluju…..

Lidské stíny, které ho míjely na ulicích města, pro něj byly jen prázdnými objekty beze smyslu či významu.

Byla to pořádná dálka, Reardena však neodradila ani dnes, ani předchozích sedm večerů. Uklidňovala ho noční prázdnota venkova, temná krajina, ze které viděl jen černé siluety stromů po stranách silnice, kde se nic ani nepohnulo, kromě jeho samotného a větví pohupujících se ve větru, kde nesvítila žádná světla kromě hrstky světlušek poblikávajících v křoví. Během oné dvouhodinové chůze z ocelárny do města si vždycky odpočinul.

Vystudoval univerzitu, která se na výchovu k takovéto aristokratičnosti specializovala. Právě tam se Kip Chalmers naučil, že smyslem idejí je vodit za nos ty, kteří jsou natolik hloupí, že je berou vážně.

Nudila se a bavilo ji popichovat jeho bezmocný hněv.

Dave Mitchum nevěděl nic o filozofii práva, věděl však, že jestliže se soud neřídí žádnými pravidly, neřídí se ani fakty, a soudní jednání pak není otázkou spravedlnosti, nýbrž libovůle, a osud člověka závisí nikoli na tom, co provedl nebo neprovedl, nýbrž na tom, koho zná nebo nezná.

Jeho mozek pracoval jen pomalu, jako by táhl své myšlenky vakuem, kde je nemohla popohnat kupředu žádná emoce.

Nikdy se nebál povinností a břemen, protože věděl, kolik unese,..

Dagny zjistila, že jí samota vyhovuje. Ráno se probouzela plná sebevědomí a odhodlání pokračovat dál bez ohledu na překážky. Ve městě žila v neustálém napětí z toho, jaký šok, znechucení, hněv a opovržení jí další den zase přichystá.

Kruhový pohyb, pomyslela si Dagny, je pohybem samotné přírody. Vědci tvrdí, že v neživém vesmíru kolem nás není nic než rotace.

Přestaň s tím, napomenula se Dagny přísně, když udusila křik raněného cizince, nemysli na to, nedívej se tak daleko dopředu. Ráda stavíš tu cestu, tak ji stavěj a nedívej se, co je za úpatím kopce.

Zdálo se jí, jako by zápasila s nevyzpytatelnou krutostí vlastní mysli.

V jejím chování bylo cosi, co Eddie vycítil, ale nedokázal si přeložit;..

..nehybnost nepřiznané bolesti.

Zdálo se, že ví, že její úsporné pohyby a tichá mluva jsou pro jeho účely tím nejhorším znamením, že jsou jako vrstva popela, ve které už nežhne jediná jiskřička, ani jiskra bolesti,..

„Nemyslím, že se mi podaří tě přesvědčit,“ prohodil Francisco. „Vidím, že ses rozhodla. Pokud mi však zbývá byť i malá šance, musím to zkusit.“

V hlase se jí zachvěla první známka života.

..a rty se mu stáhly v úsměvu, výrazu nahrazujícím sten pochopení, pobavení a bolesti.

Nakonec to byla ona, kdo ustoupil, její další slova jí však přišla o to krutější: „Já tě nemůžu nenávidět. Zkoušela jsem to, mnoho let, ale nedokážu to, nehledě na to, co si navzájem provedeme.“ „Já vím,“ přisvědčil Francisco tiše. Dagny neslyšela žal v jeho hlase, pouze ho cítila jako odlesk.

..díval se mu přímo do očí, s klidným, vyrovnaným výrazem. Nijak se nebránil, nesnažil se ho udobřit. Byl připraven mlčky strpět vše, co se mu jeho protivník chystal vmést do tváře. Rearden viděl otevřený, nechráněný výraz odvahy ve tváři muže, kterého miloval,..

..jenom si už nebyl jist, jestli mučí Francisca, nebo sám sebe.

..pochopila však, že mimo bolest už v něm není místo pro žádný jiný pocit, že dokonce nevnímá ani vlastní tělo. Čekala a její lítost se přetavila v respekt. Pak si všimla, že jeho zrak pomalu klouže od její tváře podél jejího těla, a rázem věděla, jaké sebetrýzni se teď Rearden poddává, protože ten pohled byl vnějším projevem myšlenky, kterou před ní nedokázal skrýt.

Uchopil ji za ramena, a ona se už chystala, že ji zabije nebo zmlátí do bezvědomí, avšak v téže chvíli, kdy si byla jistá, že ho něco podobného opravdu napadlo, se mu vrhla do náruče a on se přitiskl k jejím ústům surověji, než kdyby ji opravdu zmlátil. Tu si s hrůzou uvědomila, že se mu v objetí svíjí, že mu vzdoruje, a zároveň ho sama svírá, objímá, líbá ho a kouše. Ještě nikdy po něm tolik netoužila jako nyní. Když ji Rearden povalil na pohovku, poznala z rytmu jeho těla, že je to akt vítězství nad jeho rivalem, a zároveň akt kapitulace, akt vlastnictví vybičovaný k neúnosnému násilí pomyšlením na muže, jemuž se vzpírá, akt proměny nenávisti k rozkoši, kterou onen muž poznal, ve vlastní potěšení, v porobu toho muže prostřednictvím jejího těla. Dagny skrze Reardena vnímala Franciscovu přítomnost, přišlo jí, že podléhá oběma mužům, že se poddává tomu, co uctívá v obou, co mají společné, tu esenci charakteru, díky níž může milovat oba, a zároveň být oběma věrná.

Pomyslela si, jak propastně se může svět změnit za pouhý měsíc.

Bezdomovcův kabát sestával z nespočtu pečlivě přišitých záplat a častým nošením byl tak ztuhlý a lesklý, až se zdálo, že kdyby ho někdo zkusil ohnout, praskl by jako skleněná tabule.

V jeho vystupování byla jistá důstojnost, upřímnost otevřeného přiznání, že nemá nárok něco žádat, že nemá co nabídnout, nemá, nač by se zeptal, že musí přijmout jakýkoli osud a že je na to připraven.

Vrásky nevýslovné hořkosti plně nesmazaly fakt, že měl kdysi laskavou, vlídnou tvář poctivého člověka.

Omyly takového rozsahu nejsou nikdy nevinné. Kdykoli lidé propadnou nějakému zvrhlému, šílenému ideálu, který v praxi nefunguje, a oni nedokážou rozumně vysvětlit, proč ho přijali za svůj, pak si pište, že k tomu měli důvod, který nechtějí prozradit.

A my, co jsme ještě za něco stáli, a přesto jsme neutekli – byla nás jen hrstka – my zůstali jen proto, že jsme v té továrně pracovali příliš dlouho. Za starých časů se prostě z Twentieth Century Motoru neodcházelo a nám se pořád nechtělo věřit, že starý podnik už neexistuje.

Unavená? – pomyslela si. I tělesná námaha měla nyní svou hodnotu, představovala drobný střípek reality v okolní nehybnosti.

Je snad konečným součtem jejího života číslo nižší, než s jakým začínala?…..

..zmučený křik vzdoru, kterým prosvítají tóny hlavního námětu, jako vidina vzdáleného, vytouženého cíle.

Riziko vnímala pouze coby součást svého úkolu. Už v ní nebudilo žádnou emocionální odezvu. Ten syrový, divošský pocit, který se v ní teď ozýval, připomínal téměř rozkoš, poslední výbuch zuřivosti v předem ztracené bitvě.

Dagny se dívala vzhůru do tváře muže, který u ní klečel, a říkala si, že za ten pohled byla vždy ochotna položit vlastní život – v té tváři se nezračila sebemenší stopa bolesti či strachu či provinilosti. Ústa mu formovala hrdost, a nejen to: muž jako by byl na svou hrdost pyšný. Rovné, hranaté líce připomínaly Dagny aroganci, napětí a pohrdání, tvář samotná však nebyla zosobněním těchto jednotlivých rysů, nýbrž jejich konečným součtem. Vyzařovala klidné odhodlání a jistotu a nelítostnou nevinnost, která neodpouštěla a odpuštění nežádala. Byla to tvář, která nic neskrývala, protože neměla co skrývat, tvář, která se nebála vidět či být viděna. První, čeho si Dagny u neznámého muže všimla, byla pronikavá vnímavost jeho očí. Díval se, jako by zrak byl jeho nejmilovanějším nástrojem, který mu zprostředkovává bezbřehá, radostná dobrodružství, jako by jeho oči zvyšovaly hodnotu jeho samého i okolního světa – jeho samého coby tvora nadaného zrakem a okolního světa coby místa, které stojí za to vidět. Dagny na okamžik přišlo, že se ocitla v přítomnosti bytosti sestávající z ryzího vědomí… a přesto nikdy dříve nevnímala mužské tělo intenzivněji než nyní. Tenká látka jeho košile jako by neskrývala, nýbrž spíše zdůrazňovala opálené, šlachovité, silné tělo, jako čistý, přesný produkt ocelárny, jako by muž byl odlit z kovu, ovšem kovu s matným povrchem, jako slitina hliníku a mědi. Barvu jeho pleti ideálně doplňovaly kaštanově hnědé vlasy a několik volných pramenů přecházelo na slunci do zlatě měděného odstínu. Barevnou paletu doplňovaly jeho oči, jediná část odlitku, které byl ponechán plný, tvrdý lesk tmavozeleného kovu.

„Nikdy jsme nic z toho nemuseli brát vážně, že ne?“ zašeptala. „Ne, nemuseli.“

„Jak se jmenujete?“ „John Galt.“ Dagny na něj jen nepohnutě zírala. „Proč jste se polekala?“ podivil se muž. „Protože vám to věřím.“

..které vyzařovaly mužnou jednoduchost, jako socha otesaná na svou základní podstatu. Stály v ostrém protikladu ke složitému, ženskému,..

Přemohla ji zvláštní, bezstarostná lhostejnost, jako by náhle toužila již jen po jediném – odevzdat se pohodlné bezmocnosti.

Vždyť co jiného je bohatství než prostředek k rozšiřování hranic vlastního života?

..a nad střechou se skláněly větve borovic jako ochranná křídla, jako soucitné paže, jako slavnostně vážné požehnání.

„Kolik toho víte?“ „Nic, co by mi prozradil slovy. Vše, co jsem slyšel v jeho hlase, kdykoli mluvil o vás.“

Dagny ale vždycky věděla, že každá emoce je pouze dílem sčítacího stroje lidské mysli,..

..klesala do hlubin oceánu průměrnosti, pokud ji ke dnu táhli lidé s rosolovitýma očima, gumovými hlasy, ohebnými názory, vyhýbavými dušemi a obezřetnýma rukama,..

Proč by filozof nemohl provozovat motorest? Nebo továrnu na cigarety? Každá práce je filozofickým aktem. A až se lidé naučí, že produktivní práce – a její zdroj – je měřítkem mravních hodnot, dosáhnou dokonalosti, která je dávno ztraceným, leč přirozeným právem každého z nás…..

Křivda může existovat jen z vůle ukřivděných.

Když myslitelé přijmou mezi sebe ty, kdo popírají existenci myšlení, pokud je začnou brát jako kolegy z odlišné filozofické školy, pak vina za destrukci intelektu padá na jejich hlavu. To oni uznali nepříteli jejich základní premisu, čímž vystavili dobrozdání faktické demenci.

Poslední kapkou pro mě byl Hunsackerův případ – když soud nařídil, abych z peněz svých vkladatelů vyhověl požadavku lidí, kteří tvrdili, že na úvěr mají nezadatelné právo. Musel jsem sebrat peníze tomu, kdo si je vydělal, a dát je línému otrapovi, který si je nárokoval na základě své neschopnosti.

Nechť si to zkusí beze mne. Nechť on a lidé, kteří mu svěřují své potomky, mají přesně to, oč žádají – svět intelektuálů bez intelektu, svět myslitelů, kteří hlásají, že člověk není s to myslet. Já se jejich premise podvolil. Zařídil jsem se podle ní. A až Pritchett a jemu podobní poznají na vlastní kůži absolutní realitu svého neabsolutního světa,..

Nepřijal jsem žádnou nezaslouženou vinu, a tudíž jsem mohl svobodně nabýt a poznat svou hodnotu.

Až kazatelé sebeobětování zjistí, že kdo je k němu ochoten, již nic nemá, a kdo má, již není ochoten.

Až dospějí ke kolapsu, který je nevyhnutelným údělem každého, kdo se zříká myšlení, až jim nezbude ani zástěrka autority, ani zlomek zákona, ani stopa po morálce, až zůstanou bez naděje a bez jídla, až padnou a cesta bude znovu volná, pak se vrátíme a znovu vybudujeme svět.“

Tohle je její cíl, konečná zastávka, bod za zakřivením zeměkoule, kde se dotýkají a ztrácejí dvě rovné přímky kolejnic,..

Když dojedli, zapálil si Danneskjöld cigaretu a skrz první obláček kouře si Dagny chvíli mlčky prohlížel, jako by věděl, jak lítý boj se v ní právě odehrává. Pak se zazubil na Galta a vstal. „Tak já běžím,“ oznámil.

Nevěříme, že tragédie je naším přirozeným údělem,..

„Vážně si to přejete?“ zeptal se Galt. „Přeju si to –“ Dagny se zarazila dřív, než stačila doříci zbytek věty, který jí zněl v hlavě: víc, než cokoli jiného na světě.

Tohle byl Francisco jejich dětství, držením těla, vystupováním, nezastřeným jasem v očích, a Dagny se přistihla, že se ho na jeho důl vyptává, jako se ho kdysi vyptávala na jeho průmyslové projekty během společných procházek po březích Hudsonu, s týmž pocitem svobodné budoucnosti bez překážek.

Když Francisco sáhl po dalším výkresu, Dagny se předklonila a ucítila, že se mu opírá o rameno. Mimoděk tak chvíli zůstala, bylo to jen sotva patrné zaváhání uprostřed jediného plynulého pohybu, a zalétla k němu pohledem. Francisco na ni jen mlčky shlížel, ani netajil své city, ani nedával najevo, že by si přál něco víc. Dagny se odtáhla, zmocnila se jí však stejná touha.

Jenže tohle, uvědomila si konsternovaně, je představa lidského údělu, kterou vždycky z hloubi duše nenáviděla, kterou vždycky odmítala, názor, že člověku je souzeno hnát se bez konce za jakýmsi nereálným blýskavým snem, navždy toužit, ale nikdy nedojít naplnění.

Její lehká nervozita přerostla do otazníku, a ten se proměnil ve vrták, který jí během následujících večerů, když Galt vyšel ven a ona zůstala o samotě, pronikal hlouběji a hlouběji do vědomí.

Nepátrala ani po tom, čeho se vlastně bojí, nesnažila se to nikterak pojmenovat, uvědomovala si pouze nepříjemný, vytrvalý tlak nepřiznané emoce.

Tehdy u večeře si náhle uvědomila, že jí působí zvláštní potěšení pozorovat ho při jídle, které sama připravila.

Když člověku přijde všechno konání marné, promluvil jí v hlavě jakýsi přísný hlas, je to zástěrka skrývající přílišnou touhu.

Oplatila mu oním vyzývavým pohledem, jakým se člověk směje, aniž by hnul brvou.

„A pak?“ Galt k ní pomalu vzhlédl. Zahleděl se jí přes délku obývacího pokoje do očí a řekl tichým, zastřeným hlasem s nádechem hořkého pousmání: „V té chvíli jsem věděl, že můj nedokončený motor nebude tou nejvyšší cenou, kterou budu muset za svou stávku zaplatit.“

Vypadal, jako by ze sebe setřásl veškeré emoce a zůstal jen ryzím, nahým jádrem.

Dagny dávno opustila říši racionálních úvah. Ležela v posteli, v neproniknutelné tmě, nemohla spát ani přemýšlet.

To nejsem já, nýbrž tělo, které nedokážu ani ovládnout, ani přetrpět…..

Akston se usmál a v jeho úsměvu zazářila neúprosná jistota.

..a jak vroucně doufal, že se toho nevzdal navždy.

Uvědomila si totiž, s náhlou, živou bezprostředností smyslového vjemu, co přesně by krédo sebeobětování znamenalo, kdyby ho přijali za své oni tři. Galt by se vzdal ženy, po níž touží, pro dobro svého přítele, své nejhlubší city by zametl do kouta a stáhl by se z jejího života, bez ohledu na cenu, kterou by oba zaplatili, a pak by se nadosmrti trmácel pustinou nedosaženého a nenaplněného. Ona by hledala útěchu u druhého muže v pořadí, předstírala by lásku a činila tak dobrovolně, neboť Galtova oběť by stála na jejím sebeklamu, a po zbytek života by vadla nenaplněnou touhou. Jediným lékem na ránu, která se nikdy nezahojí, by jí byly zřídkavé chvíle matné náklonnosti a krédo, že láska je marnost a pravé štěstí že člověk na tomto světě nenajde. Francisco by byl lapený v nepostižitelné mlze falešné reality, vedl by falešný život zosnovaný dvěma lidmi, kteří jsou mu nejdražší a jimž bezvýhradně důvěřuje, marně by si lámal hlavu, proč mu stále něco chybí ke štěstí, pomalu a vrávoravě by po chatrném můstku lži překonával propast zjištění, že není mužem, jehož Dagny miluje, nýbrž jen trpěnou náhražkou, napůl příjemcem milodarů, napůl obezličkou, že jeho vnímavost se mu stává nebezpečnou a jen propad do tupé letargie může spasit rozviklanou konstrukci jeho radosti. A tak by se střídavě vzpíral a zase podléhal, až by se nakonec smířil s bezútěšným, všedním přesvědčením, že plný a spokojený život je pouhá iluze. Všichni tři, před nimiž se dnes prostírají všechny dary existence, by skončili jako zatrpklé, prázdné schránky, které zoufale křičí, že život je frustrace – frustrace z toho, že nelze uskutečnit nemožné.

..a že zničením něčeho cenného nevdechne hodnotu bezcennému?

Dagny neodpověděla, přišlo jí, že daný okamžik je natolik plný, že by s každým dalším slovem přetekl. Galtovi jen věnovala odzbrojený pohled, v němž se zračil kajícný souhlas a dětská pokora, a on by si ho mohl vyložit jako omluvu, kdyby jí tvář nezářila radostí. Usmál se, pobaveně, chápavě, téměř přátelsky, na důkaz všeho, co měli společné, na znamení, že schvaluje vše, co Dagny cítí.

Po tři týdny byla jeho ženou v každém smyslu toho slova, vyjma jediného, který si teprve musí zasloužit. Vše ostatní však bylo skutečné a ona věděla, že pro dnešek s tím může žít zcela otevřeně, prožívat to naplno.

„Nespoléhejte na to, že my čtyři víme, co je pro vás nejlepší,“ přidal se Midas Mulligan. „My to sice víme, jenže pro vás to nebude nejlepší, dokud to nebudete vědět i vy.“

„A až přestanou jezdit vlaky, New York během dvou dnů vyhladoví k smrti. Ano, zásoby potravin mu stačí přesně na dva dny.

„Jednou se vrátíš,“ prohlásil Hugh Akston, „protože tvůj omyl vychází z nesprávného úsudku, nikoli z přízemní morálky. Nepodlehla jsi zlu, pouze ses naposledy v životě stala obětí své vlastní ctnosti.

..mračil a štěkal na novináře odpovědi. Dr. Ferris se skupinkou proplétal graciézně jako kočka otírající se návštěvě o nohy.

Dr. Ferris se skupinkou proplétal graciézně jako kočka otírající se návštěvě o nohy.

Vedoucí katedry filozofie na Univerzitě Patricka Henryho prohlásil, že nový vynález je nástrojem sociálního smíru a garantem všeobecné prosperity a že kdo o této zjevné pravdě pochybuje, je nepřítelem společnosti, a ta by s ním měla naložit odpovídajícím způsobem.

Nebe sálalo nehybným žárem tavicí pece a newyorské ulice byly jako potrubí vedoucí nikoli vzduch a světlo, nýbrž roztavený prach.

..nesmírný pocit neskutečna ji dočista odzbrojil.

Ve tvářích okolních lidí viděla zbrusu nový druh bolesti a strachu, a zároveň pevné odhodlání si ho nepřiznat. Jako by před sebou hráli nějaké obludné divadlo, prováděli obřad na zažehnání reality. Svět nechávali bez povšimnutí plynout kolem a život si nechali protékat mezi prsty, z obavy před čímsi nepojmenovaným a zapovězeným. Ve skutečnosti se však báli docela prostého úkonu – podívat se blíže na zdroj své bolesti a položit si otázku, zda jsou opravdu povinni ji dále trpět. To vše Dagny viděla tak zřetelně, že měla chuť ke každému z nich přistoupit, zalomcovat jím, vysmát se mu do tváře a křiknout: „Probuď se!“

„Budeš v New Yorku i dnes večer?“ „Ale jistě, já… vrátila jsem se nadobro.“ „Opravdu?“ „Proč se tak ptáš?“ „Nevím. Nejspíš jsem si už zvykl na to, jaké to je, když… když tě nemůžu najít.“ „Budu tady.“

Dagny si pomyslela, jak je to snadné, když člověk nemusí nic cítit. Jako by stála nahá na pranýři a podepíral ji pouze kužel světla, protože ji netížila bolest, lítost, starost či budoucnost.

Vyšli si vstříc v téže chvíli. Hank jí sevřel ramena a Dagny k němu vzhlédla, on se však nedotkl jejích rtů. Místo toho uchopil její ruku a políbil jí zápěstí, prsty, dlaň; to byl jeho jediný pozdrav, jemuž předcházelo tolik úzkosti.

..ačkoli se často jevila silnější než on, tohle se v něm skrývalo odjakživa, u samotných kořenů jejich vztahu – jeho síla, která ji přikryla, když tu svou už vyčerpala.

Žádná milosrdná lež ale neexistuje, pouze krutost a zkáza, a milosrdná lež je ze všech nejkrutější.

Dagny k němu vzhlédla a spatřila, že je vůbec poprvé mužem, jakým se zřejmě chtěl stát odjakživa – mužem, který má bezmezné nadání k radosti ze života.

Nejvíc ze všeho ho popouzelo její držení těla. Už dávno nepřipomínala vyplašenou školačku, která působila zcela nemístně v přepychovém apartmánu, jehož interiér navrhl slavný umělec. Nyní do něj bezezbytku dorostla. U stolu seděla jako hostitelka, na jakou má jídelní místnost právo. Na sobě měla na míru šitý denní župan z červenohnědého brokátu, který se hodil k jejím bronzovým vlasům a jehož jedinou ozdobou byl přísný, strohý střih. Taggart by dal přednost cinkavým náramkům a laciné bižuterii, jakou nosila kdysi.

… nebát se, ale zkusit pochopit – pomyslela si Cherryl – člověk se nesmí bát, musí zkoušet pochopit… Ta slova patřila větě, kterou si opakovala tak často, že už připomínala sloup vyleštěný dohladka bezmocnou vahou jejího těla, sloup, o který se celý uplynulý rok opírala. I nyní se o něj zkoušela opřít, cítila však, jak jí po jeho povrchu kloužou ruce, jako by už ta slova nedokázala déle zadržet příliv hrůzy. Cherryl konečně začínala rozumět.

„Já že ti udělala ostudu? Dnes večer?“ „No ovšem!“ „Jak?“ „Jestli to sama nechápeš, je zbytečné ti to vysvětlovat,“ odtušil Taggart tónem mystika, který naznačuje, že pokud člověk něčemu nerozumí, dokazuje tím svou hanebnou nedostatečnost.

Tu Cherryl vůbec poprvé zamrazilo při pomyšlení: Co když Jim nikomu na lep nesedl? Falešnost dr. Pritchetta prohlédla hned, ten hrál zkrátka roli, která mu slušně vynášela. A nyní by se už možná dokázala smířit i s tím, že podobně vede svůj byznys i Jim. Stále však nedovedla přijmout myšlenku, že Jim ze své přetvářky nic nemá, že je nezištný, neprospěchářský šejdíř. Falešnost profesionálního karbaníka či sňatkového podvodníka jí ve srovnání s tím přišla docela nevinná a morálně nezávadná. Nešlo jí na rozum, proč by Jim něco takového dělal,..

V chudinské čtvrti, kde vyrůstala, se naučila, že jedině nepoctivý člověk se vždycky naježí, když někdo zpochybní jeho důvěryhodnost.

..jala se neúnavně hledat pravdu, což ji naplňovalo mnohem čistším, klidnějším, sebejistějším pocitem než dřívější svědomitý sebeklam.

..vyčpělé floskule místo odpovědí,..

„Jó ředitel Jimmy? Tak to je, slečinko, nejlínější prase u koryta.“

Cherryl poslouchala a cítila nikoli šok, nýbrž něco horšího – absenci šoku, jako by to již dávno věděla.

Několik následujících dní žila se zvláštním pocitem, že je sama sobě cizincem, že je neznámou osobou, která po ničem netouží a o nic neusiluje. Z dřívější oslnivé, plamenné lásky a obdivu k hrdinovi jí v srdci zůstal fádní, šedivý popel lítosti. Místo muže, o kterého tak zoufale stála, který by šel za svým cílem bez ohledu na utrpení, se ocitla po boku člověka, který ji žádá, aby si ho vážila jen proto, že trpí, který jí výměnou za její život nabízí jen svou bolest. Jí však už na tom nezáleželo. Její pravé já kdysi dychtivě vyhlíželo každou životní zatáčku, zatímco ten pasivní cizinec, který nyní přebýval v jejím těle, se podobal všem těm nabubřelým panákům, co vytrubují do světa, že jsou dospělí a seriózní, protože o ničem nepřemýšlejí a po ničem netouží.

Taggart mluvil řezavým, nervózním hlasem, jako by se nebezpečně potácel na hraně mezi obezřetností a jakýmsi slepým, bezhlavým nutkáním.

„Ne,“ zopakovala Cherryl hlasem jako kapka olova.

A když pak vyvlekla vlastní tělo, jako neochotné závaží, z postele, vždy si pro sebe zašeptala: Dobrá, budiž.

Seděla za svým stolem, u svých nezastřených oken, a říkala si: Kéž bych jen věděla, zda mě vidíš, i kdybych já tebe již nikdy spatřit neměla.

„Posaďte se,“ vybídla ji, ale Cherryl zůstala stát. „Přišla jsem splatit dluh,“ prohlásila formálně. Bylo znát, že se přemáhá, aby nedala najevo rozrušení. „Ráda bych se omluvila za to, co jsem vám řekla na svatbě. Vím, že nemáte jediný pádný důvod mi odpustit, chci vám však říci alespoň tolik – dnes už vím, že jsem tenkrát urazila všechno, co odjakživa obdivuju, a bránila všechno, čím odjakživa opovrhuju. Vím, že moje opožděná lítost na celé věci nic nemění a přijít sem za vámi byla z mé strany další opovážlivost, a že neexistuje jediný důvod, proč byste si mě chtěla vyslechnout. Svůj dluh vlastně ani nemůžu splatit, můžu vás jen požádat o laskavost – dovolte mi říci, co mám na srdci.“

Takže jsem vám jen chtěla říct, že už znám pravdu… ani ne tak kvůli vám, nemám právo předpokládat, že o moje vysvětlení stojíte… ale kvůli všemu, co na světě miluju.“

Cherryl prudce vzhlédla. „Dagny, jak jsi to dokázala ty? Jak jsi to přežila ve zdraví?“ „Držela jsem se jedné neochvějné zásady.“ „Jaké?“ „Nikdy, za žádných okolností, nedávat přednost cizímu úsudku před svým.“

„Hodně sis toho vytrpěla… možná víc než já… víc než kdokoli z nás… co tě přitom drželo nad vodou?“ „Přesvědčení, že můj život je tím nejcennějším, co mám, že je příliš cenný, než abych se ho vzdala bez boje.“

Cherrylin úsměv byl jako slabý plamínek, který se ze všech sil upíná k několika kapkám paliva s nadějí, že je brzy roznítí a promění se v požár.

Dagny se dívala, jak Cherryl kráčí chodbou k výtahu, nejprve se svěšenými rameny, ale s každým krokem vzpřímeněji; její útlá postava jako by se chvíli kymácela ve větru, ale pak se s vypětím všech sil narovnala. Vypadala jako rostlina se zlomeným stonkem, která drží pohromadě už jen na jediném vláknu a snaží se ze všech sil zacelit ránu, protože další závan větru by už nepřestála.

„To jsem si na něm všimla ze všeho nejdříve,“ povzdychla si, „když jsem ho poznala – že se nebojí. Choval se, jako by byl bytostně přesvědčený, že jej nikdo z nás nemůže ani škrábnout, tak bytostně, že ani nevěděl, že něco takového cítí.“

Lillian nebyla ženou, po níž by toužil, a jejich akt pro něj nebyl oslavou života, nýbrž triumfem nemohoucnosti.

Zůstala sedět na koberci a třásla se po celém těle, nikoli však hněvem, žárlivostí či pobouřením, nýbrž čirou hrůzou z čehosi bizarního a zcela nepochopitelného.

Není kam utéct, pomyslela si Cherryl a klopýtala dál. Nedokážu stát na místě, a jít dál už také dlouho nevydržím. Nemůžu pracovat, ani odpočívat. Nemůžu se ani vzdát, ani bojovat. Tohle… přesně tohle ode mne chtějí, přesně tady mě chtějí mít, ani živou, ani mrtvou, ani příčetnou, ani šílenou, jen neforemný kus dužiny, který křičí hrůzou a který oni mohou tvarovat, jak se jim zlíbí, ti, kdo sami žádný tvar nemají.

„Promiň, utrpení nevinných nás nezajímá.“

Tady je cíl všech těch šarlatánů z knihoven a přednáškových sálů, kteří vydávají své zjevené pravdy za logiku, své „instinkty“ za vědu, svá přání za fakta, cíl zastánců všeho relativního, subjektivního, nepostižitelného, nepodloženého, cíl pověrčivých divochů, kteří nevidí sedláka sklízejícího úrodu, nýbrž záhadný jev nesvázaný zákony příčiny a následku, dílo jakýchsi nepochopitelných, nadpřirozených sil.

..a zároveň pohledu do Philipových očí, do těch bledých, polotekutých skleněnek, v nichž se zračil projev toho nejhlubšího úpadku člověka – apaticky přijímaná bolest a bezostyšný požadavek umrlce, aby živí lidé kladli jeho utrpení nade všechny hodnoty.

..díky němuž ony chvíle překonával, kdy se odmítal poddat bolesti, na pocit uhnětený z lásky, z věrnosti, z přesvědčení, že štěstí je jediným smyslem života, ale že štěstí člověk nenajde na ulici, nýbrž se k němu musí dopracovat, a že pokud se nechá stáhnout do močálu chvilkové trýzně, dopouští se zrady na sobě samém.

„Náš moderní svět má tu potíž,“ vystoupil dr. Robert Stadler v rozhlase u příležitosti zahájení stavby, „že je mezi námi zbytečně mnoho lidí, kteří zbytečně mnoho přemýšlejí. Odtud také pramení všechny naše pochybnosti a obavy. Osvícený občan by měl zanechat pověrčivého uctívání logiky a vzdát se přežité důvěry v rozum.

..vnímala pouze slábnoucí muka uplynulých měsíců, kdy byl mimo její dosah, v jeho tváři viděla přiznání toho, jaké úsilí těch pár měsíců stálo i jeho, a slyšela pouze to, s čím se mu nyní beze slov svěřovala: To je odměna za všechny moje dny a nač Galt odpovídal: A za všechny moje.

..a přišlo jí, jako by ta myšlenka neměla podobu slov, nýbrž napětí ve svalech,..

Dagny se zmocnila rozjařená jistota, ani naděje, ani víra, nýbrž poklona logice bytí.

A pak již nevnímala nic než vjemy svého těla, neboť to jí náhle, bezprostředně tlumočilo její nejhlubší, nejsložitější hodnoty. Stejně jako oči dokázaly překládat vlnové délky slunečního světla do zrakových vjemů, jako uši dokázaly měnit vzduchové vibrace na vjemy sluchové, tak její tělo nyní překládalo do bezprostředních smyslových vjemů energii, jež byla hybnou silou všech jejích životních rozhodnutí. Nerozechvíval ji stisk dlaně, nýbrž okamžitý souhrn všech významů toho doteku, vědomí, že je to Galtova dlaň, že po ní klouže, jako by její kůže byla jeho majetkem, jako by si ji podepisoval coby svůj největší životní úspěch.

Obnášela její hrdost na sebe samu a na to, že právě ji si Galt zvolil coby svoje zrcadlo, že právě její tělo mu nyní zprostředkovává souhrn jeho bytí, stejně jako to jeho činilo totéž jí.

Přišlo jí, jako by dospěla na samu hranici své emocionality,..

A pak nevnímala nic než pohyb jeho těla a urputnou, nezadržitelnou lačnost, jako by již nebyla osobou, nýbrž ztělesněním pocitu, jako když se člověk navěky pokouší o nedosažitelné – a pak poznala, že to dosažitelné je, zalapala po dechu a zůstala ležet bez hnutí s pocitem splněné touhy, kterou již nikdy žádná jiná nepřekoná.

„…byl jsi to ty, celý můj život, ve všem, co jsem dělala, po čem jsem toužila…“

Leč z někdejší vášně, jako k živé bytosti, dnes zbyla jen tesklivá něha,..

..tu strohou houževnatost, která mu zakazovala dávat najevo bolest, tu zoufalou nevinnost upřímné snahy porozumět své rodině…..

Lillian útočila na jeho sebeúctu, neboť věděla, že člověk, který přestane věřit sám v sebe, vydá se na milost druhým.

Rearden se usmál. „Vaši praxi já znám,“ řekl tiše. „Pochopit se snažím právě vaši teorii.“

..že ti, kdo nepřemýšlejí, mají poroučet, a on je má poslouchat – může se pak divit jejich logickému závěru, že tento vesmír je iracionální? On sám je k němu přivedl, on sám jim umetl cestu.

Skutečně se chovali nepříčetně, když věřili, že oni jsou zde od toho, aby si něco přáli, bez ohledu na proveditelnost, a on aby jejich přání plnil, přičemž jejich povinností není vědět jak? Oni, neschopní mystikové, kteří se ze všech sil vyhýbají zodpovědnosti rozumu, odjakživa věděli, že on, člověk racionální, se dobrovolně ujal úkolu sloužit jejich rozmarům.

Reardenova ocelárna se vynořila ze tmy jako černá silueta na pozadí rudého dechu. Přísvit pecí měl barvu taveného zlata a písmena „Rearden Steel“ stála na obloze jako nápis ze studeného bílého křišťálu. Rearden si prohlížel rozlehlé panoráma vysokých pecí rozkročených jako vítězné oblouky, komínů, které se tu tyčily jako slavnostní kolonáda podél hlavního bulváru císařské metropole, mostů zavěšených nad zemí jako girlandy, jeřábů salutujících jako čestná stráž kopiníků, rozevlátých praporců dýmu.

Dagny dlouho jen mlčky seděla a hleděla na dopis, jako by pozbyla schopnosti pohybu či citu.

Ploužila se dál a z brnění, jímž se až dosud chránila před okolním světem, jí zbyla již jen poslední, nouzová vrstva – lhostejnost.

Strach ze smrti nerovná se lásce k životu..

Člověk je jediný tvor, který může sám sobě škodit, a také tak činil po většinu své historie.

..že tělo je vozidlo a mysl jeho řidič, který musí v životě urazit co největší vzdálenost, až k nejzazšímu cíli na konci své pouti, že člověk bez cíle je pouhý stroj, který se setrvačností kutálí z kopce, vydán na milost každému náhodnému balvanu, a nakonec se překotí do prvního většího příkopu, že kdo dusí vlastní mysl, je zadřeným motorem, který pomalu podléhá rzi, že kdo dopustí, aby mu druzí určovali směr, je pouhý vrak na cestě k vrakovišti, že kdo si za svůj životní cíl stanoví jiného člověka, je pouhý stopař, jemuž by nikdo nikdy neměl zastavit.

Nehodlám svým souhlasem posvětit úmysl vraha připravit mě o život. Kdo se pokusí jednat se mnou z pozice síly, tomu odpovím také silou.

..jeho povinností je trmácet se léty pokání, splácet údajný hřích vlastní existence kdejakému potulnému výběrčímu nesrozumitelných dluhů a pod pojmem hodnota si představovat jediné – nulu. Dobré je to, co není lidské.

Této obludné absurditě se říká dědičný hřích. Hřích, který nevzešel z vlastního rozhodnutí, je políčkem do tváře mravnosti a nestydatým protimluvem, neboť co vylučuje možnost svobodné vůle, nemůže spadat do sféry mravnosti. Je-li člověk zlý již od narození, nemá žádnou vůli, není s to svůj úděl změnit. A nemá-li vůli, nemůže být ani dobrý, ani zlý. Na robota se morálka nevztahuje. Předkládat člověku coby hřích fakt, který nemůže nikterak ovlivnit, je výsměchem mravnosti. Předkládat mu coby hřích jeho přirozenost je výsměchem přírodě. Trestat ho za hřích, který spáchal ještě před svým narozením, je výsměchem spravedlnosti. Dělat z něj viníka tam, kde neexistuje nevinnost, je výsměchem rozumu. Rozvrátit mravnost, přírodu, spravedlnost a rozum pomocí jediného pojmu je vrchol zlovůle, jaký nemá obdoby. Právě ona je však jádrem vašeho mravního řádu.

Co je podstatou viny, jíž vaši učitelé říkají dědičný hřích? Jakým neřestem propadl člověk ve chvíli, kdy pozbyl údajného stavu dokonalosti? Jejich báje praví, že pojedl ze stromu poznání, nabyl tak rozumu a stal se tvorem racionálním. Protože však nyní dokázal rozeznat dobro a zlo, stal se i tvorem morálním. Protože si musel začít vydělávat vlastní prací na chléb vezdejší, stal se tvorem produktivním. Zahořela v něm touha, a poznal tak sexuální rozkoš. Vidíme tedy, že neřestmi, pro něž mystikové člověka zatracují, jsou rozum, mravnost, tvořivost a radost – všechno základní hodnoty jeho existence.

Rozřízli člověka vedví a obě poloviny postavili proti sobě. Namluvili mu, že jeho tělo a vědomí jsou si úhlavními nepřáteli, jež spolu vedou zápas na život a na smrt, dva soupeři protikladných povah, rozporných nároků a neslučitelných potřeb, že posloužit jedné znamená ranit druhou, že duše patří do říše nadpřirozeného a tělo je prokletým vězením, které ji poutá k této zemi, a že dobro koná ten, kdo své tělo přemáhá, kdo ho oslabuje léty trpělivého úsilí,..

V důsledku rozštěpení těla a duše přišly na svět dva tábory kazatelů Morálky smrti – mystikové ducha a mystikové síly, kterým vy říkáte spiritualisté a materialisté. Ti, kdo věří ve vědomí bez existence, a ti, kdo věří v existenci bez vědomí. Oba tábory vás žádají, abyste se zřekli rozumu, jedni ve prospěch zjevení, druzí ve prospěch instinktů.

..a pokud vám stále zbývají síly vzepřít se, upnout se k pohasínajícím oharkům svého já,..

Hrozíte se toho, kdo má o dolar méně než vy, neboť máte pocit, že ten dolar správně patří jemu a vy že jste podvodníci. Nenávidíte toho, kdo má o dolar více, neboť máte za to, že ten dolar správně patří vám, a cítíte se podvedeni. Člověk pod vámi je pro vás zdrojem provinilosti, člověk nad vámi zdrojem závisti.

Milovat znamená vážit si.

Láska je výrazem vašich hodnot, největší odměnou, jaké se můžete dočkat za své mravní přednosti, emocionální cenou, kterou zaplatí jeden člověk za radost, kterou mu přinášejí ctnosti jiného.

..že láska stojí nad mravním úsudkem, že pravá láska překoná, odpustí a přečká sebevětší zlo usazené v srdci..

..vulgární realista.

Na této zemi svázané hmotou a ziskem je klíčem k odměně myšlenka.

Onou svobodou, po níž touží, je svoboda odmítnout fakt, že A zůstane A bez ohledu na jejich záchvaty vzteku, že z řeky nenaberou mléko, bez ohledu na to, jak velký mají hlad, že voda nepoteče do kopce, bez ohledu na to, jak náramně by jim tím usnadnila práci, a že pokud ji chtějí přivést až na střechu mrakodrapu, musejí tak učinit prostřednictvím procesu, ve kterém se snoubí myšlenka s prací a v jehož rámci je každý centimetr vodovodního potrubí klíčový, zatímco jejich emoce jsou naprosto irelevantní, že jejich pocity nedokážou pohnout jediným zrnkem prachu ani pozměnit povahu jejich činů.

Vaši učitelé, mystikové obou táborů, si v duchu převrátili příčinnou souvislost naruby, a nyní se ji snaží převrátit i v reálném světě. Své emoce považují za příčinu a svou mysl za pasivní důsledek. Ze svých pocitů učinili nástroj vnímání existence. Své touhy vydávají za neochvějná primární východiska, za fakta nade všechna fakta. Rozumný člověk netouží, dokud si nestanovil objekt své touhy. Rozumný člověk říká: ‚Existuje to, tudíž to chci.‘ Oni říkají: ‚Chci to, tudíž to existuje.‘..

Ona iracionální přání, jež vás vábí k jejich krédu, ony emoce, jimž se klaníte jako modle a na jejichž oltáři obětujete svůj pozemský život, ony temné, neartikulované vášně, které považujete za hlas Boží či volání žláz, nejsou než projevem mrtvolné mysli. Emoce, která je v rozporu s rozumem, kterou nedokážete vysvětlit ani ovládnout, je pouhou mršinou hnijící ideje, kterou jste si zakázali přehodnotit. Kdykoli se upíšete zlu tím, že zavřete oči a odmítnete myslet, že některému svému drobnému přání udělíte výjimku z pravidel absolutní reality, že se rozhodnete, že nepodrobíte rozumovému soudu čokoládu, kterou jste zcizili, nebo existenci Boha, že si jen dovolíte jedno malé iracionální přáníčko, a ve všem ostatním už budete rozumní, podkopete své vědomí a rozvrátíte vlastní mysl.

..a pohromadě je drží pouze emoce oproštěné od rozumu, ten balzamovací roztok mysli.

Zákon identity vám nedovolí, abyste koláč snědli a zároveň si jej nechali, a zákon příčinné souvislosti vám nedovolí sníst jej dřív, než si jej obstaráte. Pokud však oba tyto zákony utopíte v záhybech svého nevědomí, pokud namluvíte sobě i jiným, že je nechápete, pak samozřejmě můžete hlásat, že máte právo sníst svůj koláč dnes a můj zítra, že koláč si člověk obstará tak, že jej sní dřív, než jej upeče, že chce-li začít vyrábět, musí nejprve spotřebovávat, že všichni mají rovnocenný nárok na všechno, neboť nic nemá žádný důvod ani příčinu. A přímým důsledkem principu bezpříčinnosti v materiálním světě je princip nezaslouženého ve světě duchovním.

Divoch věří, že pevné předměty jsou nadány tajuplnou vlastní vůlí a mění tvar a místo na základě nepředvídatelných, bezpříčinných rozmarů, zatímco on je bezmocnou figurkou vydanou na milost silám, jež se vymykají jeho chápání. Věří, že přírodě vládnou všemocní démoni, kteří si s ní pohazují sem a tam jako s hračkou, jeho misku s jídlem dokážou kývnutím prstu proměnit v hada a jeho ženu v brouka, kteří umějí A kdykoli proměnit v libovolné ne-A. Divoch ví, že nic neví, mimo jedinou základní pravdu – že se nikdy nesmí pokusit nic dozvědět. Nedokáže se na nic spoléhat, umí si jen přát a celý svůj život staví na tom, že u svých démonů bez ustání škemrá o přízeň, žadoní je, aby mu vyhověli pouhou silou své všemocné vůle. Pokud ho vyslyší, velebí je, pokud nikoli, bere vinu na sebe, nabízí jim oběti na znamení své vděčnosti i na znamení své viny, polomrtvý strachy se plazí po břiše a uctívá slunce a měsíc a vítr a déšť a kdekterého šejdíře, který se prohlásí za jejich mluvčího, pokud jsou jeho slova dostatečně nesrozumitelná a jeho maska dostatečně hrůzyplná.

Kdo vyřešil problém výroby? Lidstvo, odpovídají. Jaké je to řešení? Inu, zboží existuje. Jak se tady vzalo? Nějak. Co je jeho příčinou? Věci se dějí bez příčiny. Hlásají, že nezadatelným právem každého člověka je existovat bez práce a že – ač zákony reality svědčí o opaku – každý má nárok na ‚minimální životní standard‘, tedy jídlo, ošacení a přístřeší, aniž by k tomu účelu musel vynaložit sebemenší úsilí. Má-li však on právo na minimální obživu, kdo má povinnost mu ji poskytnout?

..zvídavosti, víru namísto poznání. Víra v nadpřirozeno se rodí z víry v nadřazenost druhých.

Víra v nadpřirozeno se rodí z víry v nadřazenost druhých.

Každý diktátor je mystik a každý mystik je potenciální diktátor.

Destrukce je jediným výsledkem, jakého krédo mystiků kdy dosáhlo, a je to i jediný výsledek, jaký dnes vidíte všude kolem sebe.

A pak, jednoho večera na celozávodní schůzi, jsem byl za svůj počin odsouzen k smrti. Slyšel jsem, jak tři parazité hlásají, že můj mozek a můj život patří jim, že mé právo na existenci je podmínečné a závisí na uspokojení jejich potřeb. Smyslem mého nadání, tvrdili, je sloužit méně nadaným. Nemám údajně právo žít, neboť se dokážu uživit. Naopak jejich právo žít je bezpodmínečné, protože se uživit nedokážou. Tehdy mi naplno došlo, co se to děje se světem, pochopil jsem, co pustoší lidské životy i celé národy a jak musí být sveden náš zápas o přežití. Pochopil jsem, že pravým nepřítelem je převrácená morálka a mé mlčení že je jediným zdrojem její moci.

Pochopil jsem, že zlo může nad ctnostným člověkem zvítězit, jen pokud k tomu on sám svolí. Pokud mu však souhlas neudělí, pak jej mohou druzí trýznit a trápit podle libosti, ale nebude jim to nic platné.

‚Vždyť je to lidské,‘ krčíte rameny nad každou zvráceností, čímž klesáte na úroveň sebeponížení, kde ‚člověk‘ je synonymem slabocha,..

Odjakživa jste na nás pohlíželi jako na otroky, kteří si nezasluhují odměny či uznání. Velebíte každý podnik, který si dá do štítu přídomek ‚neziskový‘, a hanobíte ty, kdo tvoří zisky, z nichž pak neziskové podniky žijí.

..či ten, kdo se rozhodne trávit život v anonymitě nádenické práce a nechávat si žár své mysli pro sebe, nikdy mu nevtiskne formu, výraz či realitu, nikdy ho nepřivede na svět, jímž opovrhuje, který se poddá znechucení, který zavrhne svůj potenciál, sotva ho vytuší, který raději rezignuje, než aby se podřídil, který využívá pouhý zlomek svých schopností, zdrcen nenaplněnou touhou po neexistujícím ideálu..

Dospěli jste na samý konec slepé uličky zrady vlastního já, když jste připustili, že nemáte právo na existenci. Kdysi jste věřili v ‚kompromis‘ – říkali jste si, že je nemravné žít jen pro sebe, leč mravné žít pro své děti. Později jste připustili, že je nemravné žít jen pro své děti, leč mravné žít pro svou komunitu. Nato jste uznali, že je nemravné žít jen pro svou komunitu, leč mravné žít pro svou vlast. A dnes jen přihlížíte, jak tu nejznamenitější ze všech zemí požírá kdejaká sběř z kdekterého koutu planety, a navzájem se ujišťujete, že je nemravné žít jen pro svou vlast a že mravní povinností každého člověka je žít pro celý svět. Kdo se však vzdává práva na život, vzdává se i práva na své hodnoty, a také si je dlouho neuchová.

Člověk nevlastní hodnotu cennější než sebeúctu,..

Vy všichni si v srdci stále uchováváte pocit – nikoli celistvý jako vzpomínku, nýbrž rozptýlený jako bolest nenaplněné touhy – že kdysi v dětství, než jste se naučili ohýbat hřbet, vstřebávat hrůzu nerozumu a pochybovat o hodnotě své mysli, jste znali existenci zářivou a blaženou, znali jste nezávislost racionálního vědomí vystaveného otevřenému vesmíru. To je váš ztracený ráj, který od těch dob hledáte – a který máte stále na dosah.

..že jeden vlastní omyl je bezpečnější než deset zjevených pravd,..

Žijte a jednejte v rámci svých omezených znalostí a rozšiřujte je až k hranicím svého života. Zbavte svou mysl okovů autority. Smiřte se s tím, že sice nejste vševědoucí, ale v roli zombie se vševědoucnosti nedočkáte, že váš rozum je sice omylný, ale útěkem k nerozumu se neomylnosti nepřiblížíte, že jeden vlastní omyl je bezpečnější než deset zjevených pravd, protože to první můžete napravit, zatímco to druhé podkope vaši schopnost rozeznat pravdu od omylu.

Pan Thompson těkal pohledem po okolních tvářích, jako by hledal nějakou skrytou vibraci, známou pouze jemu.

Pomyslela si, zda onen pocit nepřirozené lehkosti je důsledkem vnitřního napětí, nebo uvolněnosti. Připadala si stažená do sebe tak těsně, jako by sestávala z jediného prvku – vůle k pohybu.

Nemusím ti připomínat, že nedlužíme čestné jednání těm, kdo na nás míří zbraní.

Po chvíli Dagny uslyšela, jak jí šeptá do vlasů: „Teď na ně nemysli. Nikdy nemysli na bolest, nebezpečí a nepřátele ani o sekundu déle, než je nutné. Boj s nimi začne brzy, ale teď jsi tady se mnou. Je to naše chvíle a náš život, ne jejich. O štěstí nebojuj. Ty už šťastná jsi.“

..dlouhé pulty plné předmětů vytvarovaných nelítostnou disciplínou účelu.

<2023...první polovina vynikající, konec dost keců, celkově ale skvělé..>