Karel Pacner

Český novinář a historik, popularizátor kosmonautiky. Přítomen startu Apolla 11.

Velké špionážní operace časů studené války [112]

Už v lednu 1946 rozhodl proto Truman o založení nové rozvědky. Do její výstavby se zapojil někdejší velitel OSS třiašedesátiletý generál William J. Donovan. Vznikla Ústřední zpravodajská skupina (CIG Central Intelligence Group) jako instituce, která měla koordinovat veškerou výzvědnou činnost USA, a z ní se pak v květnu 1947 vyvinula Ústřední zpravodajská služba (CIA Central Intelligence Agency).

Až do léta 1968 přetrvávali na Západě vyzvědači z řad místních lidí, kteří se špionáži pro Východ věnovali ze svého komunistického přesvědčení. Potom pracovali už jenom za tučné honoráře.

Svobodomyslné ovzduší na univerzitě, nechutí vůči případné další válce a probíhající hospodářská krize vedly k tomu, že v dubnu 1932 vznikla v Cambridgi buňka komunistické strany. Přihlásili se do ní nejen studenti Harold Adrian Russell Philby, Guy Burgess, Donald Stuart Maclean a Anthony Blunt, ale i děkani dvou fakult - pozdější slavný přírodovědec a filozof John Bernal a ekonom Maurice Dobb. Děkan Dobb se dokonce stal členem výkonného výboru Komunistické strany Velké Británie.

Eduarda, někdejšího krále a Jiřího bratra. V nizozemském exilu žil totiž až do smrti v roce 1941 se svou manželkou bývalý německý císař Vilém II.

Na existenci těchto londýnských krtků a superkrtků - jak se říká agentům v cizích tajných službách -, upozornil Igor Guzenko, šifrant, který na podzim 1945 zběhl ze sovětského velvyslanectví v kanadské Ottawě. Mluvil o nich několikrát - většinou marně, protože se jeho výpovědi v Británii záhadně ztrácely. Není divu, šéfem protisovětské sekce MI 6 byl Kim Philby, který toto tvrzení samozřejmě zpochybňoval, a dokonce plánoval Guzenkovu smrt.

..atomovou špionáž. Už v srpnu 1945 hrozilo Philbymu prozrazení, ale toto nebezpečí rychle zažehnal. Dostal zprávu z Istanbulu, že vicekonzul Konstantin Volkov, důstojník NKVD, přišel za britským kolegou C. H. Pagem se žádostí o azyl pro sebe a svou manželku. Má řadu dokumentů a seznam nejméně 314 sovětských agentů - dva pracují na londýnském ministerstvu zahraničí, sedm v tajných službách, jeden dokonce vede oddělení kontrašpionáže. Nepochybně mohl odhalit celou „Velkou pětku“. Požadoval padesát tisíc liber.

Už v srpnu 1945 hrozilo Philbymu prozrazení, ale toto nebezpečí rychle zažehnal. Dostal zprávu z Istanbulu, že vicekonzul Konstantin Volkov, důstojník NKVD, přišel za britským kolegou C. H. Pagem se žádostí o azyl pro sebe a svou manželku. Má řadu dokumentů a seznam nejméně 314 sovětských agentů - dva pracují na londýnském ministerstvu zahraničí, sedm v tajných službách, jeden dokonce vede oddělení kontrašpionáže. Nepochybně mohl odhalit celou „Velkou pětku“. Požadoval padesát tisíc liber. Philby „Stanley“ upozornil „Krečina“ na případ s Volkovem a šéfovi MI 6 ohlásil, že sám poletí do Turecka dotáhnout celou věc do konce. Cestu si však zařizoval tak pomalu, že mezitím mohli do Istanbulu přiletět dva „kurýři“ z Moskvy, Volkova omámili a spolu s jeho ženou dopravili na palubu sovětského letadla. Zrádce doma popravili.

Třebaže „Stanley“ vydal na smrt desítky západních vyzvědačů, patřil mezi nejúspěšnější důstojníky MI 6. Moskevská centrála mu přihrávala spoustu skutečných případů a informací, jimiž se mohl proslavit - včetně toho, že zrazovala některé své vlastní agenty, které už považovala za méně důležité. Byla to typická zpravodajská hra na ostří nože. Není proto divu, že Philby patřil mezi nejvážnější kandidáty na funkci generálního ředitele MI 6 po Stewartu Menziesovi, který se chystal do penze. Kdyby se to podařilo, byl by to fantastický kousek: sovětský špion šéfem britské výzvědné služby!

Když úřady zaručily kurátorovi královských sbírek beztrestnost a utajení celého případu, v dubnu 1964 konečně promluvil. Byl to dobrý obchod - neměnnost svého postavení měl zajištěnou. Avšak když se jeho případ po půldruhém desetiletí provalil na veřejnost, zbavila královna v roce 1979 Blunta jeho šlechtického titulu, na němž si tolik zakládal - v moderní době neobvyklý akt. Padla na něho hanba a ztratil většinu přátel.

„Centrála spočítala, že od zverbování v letech 1934-1935 předali Philby, Burgess a Maclean více než 20 tisíc stran cenných tajných dokumentů a hlášení,“ shrnul význam těchto tří mužů Mitrochin. „Počet zmařených operací a zabitých agentů následkem Philbyho zrady není možné počítat,“ řekl historik MI 6 Michael Smith deníku The Telegraph v lednu 2013. Byl to možná největší zrádce dvacátého století.

Macleanovi udělila KGB po jeho útěku čestnou hodnost plukovníka. Dostal vysoký plat, na sovětské poměry nádherný byt v Moskvě a daču za městem. Rovněž o Burgesse se KGB podobně postarala, dokonce mu dodávala homosexuální mladíky.

Štěpení uranu je možné! Dokázal to berlínský chemik profesor Otto Hahn a svůj postup popsal v německém vědeckém časopise Naturwissenschaften 6. ledna 1939.

V létě 1941 přišel za Jürgenem Kuczynským, předsedou ilegální komunistické strany Německa v Anglii, dr. Klaus Fuchs se žádostí: „Spoj mne, soudruhu, prosím tě, s nějakým Rusem. Pracuji na Birminghamské univerzitě, kde se dělá výzkum směřující k výrobě strašlivě účinné bomby.“ Kuczynski s krycím jménem „Karo“ ho předal Semjonu Kremerovi „Barchovi“ z londýnské GRU, od něhož dostal tento agent krycí jméno „Golia“. Fuchs přinesl plukovníkovi GRU na jejich druhou schůzku 8. srpna šestistránkovou zprávu o zahájení prací na bombě v Británii. O dva dny později telegrafoval sovětský vojenský atašé generál Ivan Skljarov „Brion“ do Moskvy výtah z tohoto sdělení. V prosinci dodal „Golia“ dokument o čtyřiceti stranách. Brigádní inženýr Panfilov, který vystudoval leningradskou techniku a nyní vedl v centrále GRU analytický odbor, tušil, že jde o velmi účinnou zbraň - avšak vědci, kteří by mu to mohli potvrdit, byli z Moskvy evakuováni.

Sovětský vůdce už o takové věci slyšel. Těsně před válkou prý dostal dopis, v němž ho jistý vědec upozorňoval, že objev štěpné reakce v Německu umožní sestrojit bomby o nevídaném účinku. Kdo ho tehdy sepsal? Nejspíš akademik Nikolaj N. Semjonov, ředitel Ústavu fyzikální chemie, který o tom v roce 1939 poslal zprávu i lidovému komisariátu (ministerstvu) těžkého průmyslu. Fyzici Julij Chariton a Jakov Zeldovič totiž vypočítali, kolik by na jednu bombu potřebovali uranu. Výsledek je udivil - pouze deset kilogramů. „Avšak Stalin, stejně jako většina lidí ve vedoucích funkcích, nemohl tehdy plně pochopit a předpovídat skutečný význam těchto prací,“ připomíná plukovník KGB Vladimír M. Čikov v článku zpracovaném na základě spisu NKVD číslo 13 676, který otiskl týdeník Novoje vremja, „ostatně i sám pojem jaderné štěpení mu nic neříkal…“ Není divu, že Stalin zprávě o takové superzbrani nevěřil -považoval ji za záměrnou dezinformaci Angličanů.

V březnu přinesl Fuchs, jemuž změnili krycí jméno na „Otto“, dalších 155 stránek dokumentů.

Druhý den si k sobě Stalin povolal náčelníka zahraničního oddělení NKVD generála Pavla Fitina, tedy šéfa rozvědky, a Vasilije Zarubina, který se chystal odjet do USA. Dal jim příkazy: „Za prvé musíte sledovat, jestli Churchill a Američané nechtějí uzavřít s Hitlerem separátní mír a společně zaútočit proti SSSR. Za druhé získávejte informace z amerického ministerstva obrany o německých plánech na východní frontě. Za třetí zjišťujte tajné plány Angličanů a Američanů v této válce, zvláště pak termín otevření druhé fronty v západní Evropě. A konečně musíte vyhledávat informace o nejnovějších tajných zbraních připravovaných v USA, konkrétně o atomové bombě.“

Vysoká nezaměstnanost způsobená hospodářskou krizí přivedla na počátku třicátých let mnoho Američanů k tomu, že viděli budoucnost světa v socialismu. V tom, co budoval Sovětský svaz. Do komunistické strany vstupovaly tisíce lidí včetně intelektuálů.

Podle zjištění Vasilije Mitrochina, bývalého šéfa archivu rozvědky KGB, měla v březnu 1941 sovětská výzvědná sít v USA už 221 členů, z toho jedenačtyřicet technicky orientovaných.

Kde budeme konstruovat bombu? Musí to být na opuštěném místě, které nikdo nezná. Vědecký šéf projektu profesor J. Robert Oppenheimer navrhl náhorní plošinu nad městem Albuquerque v Novém Mexiku, kde je jenom jezdecká škola. Ano, to je výborný nápad! Mezitím dokončoval italský fyzik Enrico Fermi v Chicagu první atomový reaktor. Spustil ho 2. prosince 1942. Po vědecké stránce byla tedy cesta k ovládnutí atomového ohně otevřena.

Při druhé schůzce 23. února předal Chapin sovětskému nelegálovi na tisíc stránek tajných dokumentů a vzorky čistého uranu a beryllia - uvedl anonymní autor stati na ruském internetovém serveru Agentura. Ale ani Chapin, ani další vědci zatím netušili, že vzorky těchto radioaktivních prvků nenávratně poškozují zdraví, a proto se nechránili - teprve později tuto chybu pocítili sami na sobě. Při dalších setkáních dostal Adams ještě na čtyři tisíce stran spisů k ofotografování. Svého informátora zpravidla odměňoval stovkami dolarů.

Později ho přivedl i do prokomunistické Federace architektů, inženýrů, chemiků a techniků.

Rodiče byli Židé, své děti však k židovskému náboženství nijak nevedli. Už ve čtrnácti letech se David přihlásil do Ligy mladých komunistů. Když mu bylo patnáct, začal za jeho sestrou Ethel chodit vysokoškolák Julius Rosenberg, který byl komunista. Nosil jim politické brožurky a vědecké časopisy. Mladí se ve svém přesvědčení dál utvrzovali.

Po dvou letech náhle a rázně ukončil všechny své komunistické aktivity a odhlásil odběr stranického listu Daily Worker - nepochybné znamení, že se ponořil do ilegální práce.

Válku strávil Cohen ve vojenské kuchyni na Aljašce - nejspíš ho tam odsunuli jako politicky nespolehlivého.

Přesto zůstalo mnoho sovětských špionů nedotčeno. FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu mé sítě v USA“ - tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov v roce 1992 Michaelu Dobbsovi z deníku The Washington Post. Jackov jako vicekonzul Jakovlev „ Alexej“ řídil v New Yorku nejen Rosenberga, ale i další agenty. Podle Mitrochina měla v březnu 1941 sovětská výzvědná sít v USA už 221 členů, z toho jedenačtyřicet technicky orientovaných. Vasiljev odhadl jejich počet na více než 500 - zčásti komunisté, ostatní prostě jen levicoví, všichni tedy pracovali z ideologických důvodů.

Pro upřesnění: termín uranový kotel se zpočátku používal místo dnes běžného sousloví atomový reaktor.

„O tom, že rozvědka dává cenné informace o atomové problematice, nikdo ze sovětských vědců nevěděl, a Kurčatov všechny udivoval, když přicházel se stále novými a novými myšlenkami,“ napsal později Čikov.

Zpočátku se sovětským fyzikům nedařilo výpočty amerických kolegů experimentálně ověřit - byly příliš složité. Ovšem Kurčatov, který nemohl ostatním prozradit pramen svých vzorců, trval neústupně na svém: „Musíte to dokázat!“ Někteří jeho kolegové si mysleli, že někde za Uralem pracuje velká skupina odborníků, od níž tyto údaje pocházejí - jinak si to vysvětlit nedovedli. Zato Berijovi plukovníci a generálové uvažovali jinak: Buď to vědátoři sabotují, anebo naši agenti naletěli kapitalistické kontrašpionáži.

Proč se rozhodl pro kariéru špiona? Pro svého řídicího důstojníka měl ideologickou odpověď: „Chci zmařit kriminální snahy americké armády zatajit před vámi výrobu této superzbraně!“

Nunn May těžce nesl, že Churchill zakázal podávat informace o vývoji atomové bomby Sovětům. Přitom v Německu pokračují tyto práce rychlým tempem! Myslel si, že by kolegové v Sovětském svazu mohli být rychlejší. A kdyby bombu sestrojili první, vznikla by záruka, že Evropu nebudou ohrožovat atomové zbraně.

Rovněž donesl ukázku uranu 235. Tyto vzorky byly tak důležité, že je vojenský atašé poslal po svém asistentovi podplukovníku Pjotru Motinovovi do Moskvy lodí. Z Vladivostoku odletěl pak tento kurýr do Moskvy. U letadla na něho čekal sám náčelník GRU Fjodor Kuzněcov a drahocennou ampulku odnesl do auta, v němž seděl Berija. Později si Motinov, který netušil, jak je uran nebezpečný, stěžoval: „Od ampulky s uranem mám dodnes bolavou ránu a několikrát ročně mně musí vyměňovat v těle krev.“

Termín jaščik se nakonec v ruštině vžil jako označení tajného pracoviště.

V srpnu 1946 vydali Američané knihu o vývoji atomové bomby Atomic Energy for Military Purposes (Atomová energie pro vojenské účely), známou podle hlavního autora jako Smythova zpráva. Nicméně mezi spoustu správných postupů tam vpašovali i některé dezinformace, záměrné chyby, které měly svést Sověty z cesty. To se jim však úplně nepodařilo, protože Moskva získávala kvalitní údaje ilegálně.

Oppenheimer chodil koncem třicátých let v Kalifornii na večírky levicových intelektuálů, které mohly být považovány za schůze komunistické strany. Jeho manželka byla původně zarytá komunistka. Nicméně oba z tohoto snu vystřízlivěli.

Od podzimu 1947 do května 1949 předal Klaus Fuchs Sovětskému svazu závratné množství dokumentace. Některé podrobnosti uvedl Feklisov: údaje o reaktorech a o chemické továrně na výrobu plutonia ve Windscale; srovnávací analýza jaderných uranových reaktorů se vzdušným a vodním chlazením; plány vysoce efektivní továrny na štěpení izotopů, základní schéma vodíkové bomby a teoretické výpočty pro její sestrojení, které udělali američtí a britští vědci do roku 1948; výsledky zkoušek amerických urano-plutoniových bomb v oblasti atolu Eniwetok. „V letech 1947-1949 jsem se setkával s Fuchsem každé tři čtyři měsíce,“ pokračoval Feklisov.

První, na koho tyto depeše ukázaly, byl Klaus Fuchs. Navíc FBI našla v zabavených archivech gestapa zprávu o jeho členství v komunistické straně. Od něho vedla stopa k jeho spojce Harrymu Goldovi. Ovšem Gold dělal kurýra i Davidu Greenglassovi. A ten prozradil své příbuzné Julia a Ethel Rosenbergovy. Rosenberg zformoval celou skupinu informátorů z řad svých komunistických přátel. Soud v Londýně s Klausem Fuchsem trval jediný den - 1. března 1950. Vyměřil mu pouhých čtrnáct let odnětí svobody. Obvinili ho, že v letech 1943-1947 předával cizí mocnosti tajné informace - tím porušil zákon o státním tajemství.

Z vězení vyšel Fuchs 22. června 1959, po odsezení devíti let. Policisté ho posadili do prvního letadla, které směřovalo do východního Berlína. V srpnu ho tam uvedli do funkce náměstka ředitele Ústředního ústavu pro jadernou fyziku v Rossendorfu u Drážďan. Happy endem byla jeho svatba s předválečnou milenkou Margaretou Kellsonovou, rozenou Schnatovou, bývalou sekretářkou prvního prezidenta NDR a nyní vedoucí mezinárodního oddělení ústředního výboru východoněmecké státostrany SED. Když emigroval do USA ředitel ústavu, usedl do jeho křesla Fuchs, clen ústředního výboru SED. U Drážďan žil až do své smrti 28. ledna 1988.

Rosenbergovi byli popraveni na elektrickém křesle 19. června 1953. Jejich přínos atomové špionáži nebyl - na rozdíl od jiných - příliš velký. Akademik Andrej Sacharov, považovaný za tvůrce sovětské vodíkové bomby a později disident, se domníval, že to byla odplata za Fuchse, kterému dali Britové pouze malý trest -v USA by šel na elektrické křeslo.

Na podzim 1946 měli už v Moskvě dost připraveného materiálu, aby se mohli pustit do sestavování atomového reaktoru. Potřebovali 45 tun čistého kovového uranu a okolo 450 tun nejčistšího grafitu. Uran pocházel z dolu Wismuth ve východoněmeckém Sasku na druhé straně Krušných hor.

Od počátku prosince 1946 se Kurčatov pokoušel spustit v atomovém reaktoru štěpnou reakci. Vyzkoušeli tři metody - všechny zklamaly. Už se začali obávat hněvu vrchního dohlížitele Beriji. Teprve čtvrtá cesta, kterou zkusili 25. prosince, vedla k úspěchu. Na tento pokus se přijel podívat i Berija. Ve své pracovně měl dva seznamy vědců: první měli dostat v případě úspěchu nejvyšší řády a pocty, anebo v případě selhání být zastřeleni, u druhých se počítalo bud s nižšími vyznamenáními, anebo s odsunem do koncentráků.

O stavu sovětských atomových výzkumů však Západ nic nevěděl. Jadernou bombu vyráběl přitom v SSSR milion lidí, z toho skoro sto tisíc vědců a inženýrů.

Toto informační vakuum mimo jiné způsobilo, že po mnoha diskusích fyziků dospěla na sklonku roku 1946 skupina amerických odborníků pod patronací CIA k závěru, že SSSR začne dělat zkoušky svých prvních atomových zbraní nejdřív v letech 1950-1953, ale nejspíš až od roku 1952. Tento odhad všechny ukolébal.

Jakmile kontrašpionáž zadrží vyzvědače, je pro ni výhodné, když ho otočí -získá k tomu, aby pod její kontrolou posílal své centrále dobře promyšlené dezinformace. Současně z otázek, které ústředí svému agentu zadává, vyčtou důstojníci kontrašpionáže hlavní zájmy nepřítele.

Jedním z posledních pokusů bylo vysazení dvou skupinek, které měly odebrat vzorky vody z několika ruských řek. Podle nich chtěli Angličané zjistit, kde se nacházejí atomové továrny. Vzorky vrácené do Londýna byly vysoce radioaktivní, jako by voda pocházela přímo z jaderného reaktoru - uvedl Gordijevskij. Není divu, byl to podvrh sovětské tajné služby. Celkem poslali Britové do Sovětského svazu v letech 1949-1956 přes čtyřicet lidí. KGB všechny zadržela, většinu popravila, některé otočila proti Západu. Byly to zbytečné ztráty, zvláště když důstojníci MI 6 měli od roku 1951 podezření, že ve skupinách, ukrytých v lesích Pobaltí, má tajná policie své informátory.

Kurčatov tehdy údajně řekl: „Mám-li být objektivní, musíme velice poděkovat rozvědce. Její přínos na vytvoření naší první atomové bomby představuje šedesát procent, nás ostatních čtyřicet procent.“ Zaveňjagin ho však opravil: „Bylo to padesát na padesát.“ Na tomto hodnocení se nakonec shodli.

Nicméně vyděšení sovětští agenti, kteří pronikli do OSS, o tom informovali amerického ministra zahraničí Edwarda Stettiniuse. Ministr prezidenta Franklina D. Roosevelta přesvědčil, že není správné nahlížet do tajných spisů spojence. Přepoctivý Roosevelt souhlasil a Donovanovi nařídil: „My bychom měli číst tajné sovětské telegramy? To snad nemyslíte, Bille, vážně? Ihned ji našim sovětským přátelům, našim spojencům, vraťte!“ Donovan vrchního velitele a přítele, jehož si vážil, poslechl. Avšak předtím, než knihu předal sovětskému velvyslanci v USA Andreji Gromykovi, nechal každou stránku pečlivě ofotografovat. A fotokopie zavřel do trezoru.

Jeho blízký přítel Kirill Chenkin se domnívá, že hrál v roce 1934 důležitou úlohu při návratu Pjotra Kapici z Británie. Tento špičkový sovětský fyzik pracoval v proslulé Cavendishově laboratoři v Cambridgi, odjel domů na dovolenou a už nesměl vycestovat zpátky nedovolil mu to sám Stalin.

Na rozdíl od svého pečlivého a tichého šéfa byl „Vik“ nápadný. Často popíjel se svou finskou manželkou a hádal se s ní, úkoly plnil ledabyle. Centrála o tom nevěděla. Dokonce mu koncem roku 1952 blahopřála ke šťastnému přistání v USA. Mikrofilm s tímto poselstvím, ukrytým uvnitř dutého pěticentu, mu poslala přes mrtvou schránku, kde zanechala i peníze. Maki se choval natolik roztržitě, že právě touto mincí zaplatil noviny brooklynskému kamelotovi Jimmymu. Později se chlapci rozkutálely drobné na schodech a pěticent se otevřel. Proboha, co to je? Nějaký malý film! Chlapec nic takového dosud neviděl, a proto minci odevzdal na policii. Newyorští strážníci si s ní také nevěděli rady a přivolali na pomoc FBI. Třebaže depeši na mikrofilmu se podařilo rozluštit až za několik let, kontrašpionáž si z toho odvodila, že v New Yorku se pohybuje sovětský nelegál. Ale jak ho dopadnout?

Američané Abela obdivovali - napsal ve svých memoárech jeho obhájce James B. Donovan. Vždyť sovětský vyzvědač znal kromě angličtiny pět jazyků, vyznal se v elektrotechnice, chemii a atomové fyzice, matematice, četl si Einsteinovy vědecké spisy, maloval, hrál na několik hudebních nástrojů. „Rudolf byl intelektuál a gentleman s nádherným smyslem pro humor.“

Srpnové přepadení Československa v roce 1968 nepříznivě zapůsobilo i na mnohé příslušníky rozvědky KGB. „Pro většinu nelegálů byl vpád do Československa šok,“ napsal Jevgenij Baj v listu Izvěstija 2. září 1994, když popisoval osudy nelegála Vladimira Stančenka. „Tehdy ještě žil Abel. Stančenko k němu zašel: Rudolfe Ivanovici, co se to děje? Ale ten jenom lomil rukama“

Ale třebaže byl jeho strýc Henri Curiel bohatý bankéř, patřil v Egyptě mezi průkopníky komunistických myšlenek. Chlapec se u něho aspoň letmo seznámil s marxistickým učením.

Blake s nabídkou souhlasil. Ze zpravodajského hlediska byl profesionál, který nepotřeboval další školení. Nicméně ke čtyřem jazykům měl přidat ještě ruštinu. Na podzim 1947 nastoupil do intenzivního kurzu v univerzitním městě Cambridgi. Jeho profesorka, rodilá Ruska, která uprchla s rodinou před bolševiky do Británie, v něm vypěstovala lásku ke všemu ruskému.

Bývalý nacistický generál Reinhard Gehlen, který vedl výzvědnou službu ve Spolkové republice Německo, navrhl řediteli CIA Allenu Dullesovi: „Měli bychom vybudovat tajný tunel do sovětské zóny východního Berlína, jímž bychom se dostali ke svazkům komunikačních kabelů spojujících sovětské štáby ve východním Německu s Moskvou.“

„Diomid“ patrně vyzradil i sítě československého oddělení SIS zvaného Czechoslovak Information Office, vedeného plukovníkem Karlem Procházkou, mezi lodníky Československé plavby labsko-oderské. Od konce roku 1955 čekali na Procházkovy agenty už v Děčíně příslušníci Státní bezpečnosti, aby je zatkli, a soudy je posílaly na mnoho let do vězení.

„Jednoduchou pravdou, kterou si však nedokázala centrála přiznat, bylo, že SSSR prostě ztratil většinu ze své bývalé ideologické přitažlivosti. Stárnoucí aparátčíci, kteří ovládali Brežněvův Sovětský svaz, se zasloužili o to, že meziválečný mýtus prvního dělnicko-rolnického státu na světě ztratil lesk a neměl už ani kouzlo osobností válečných hrdinů země, která do velké míry přispěla k porážce nacismu?

Časně zrána 5. července 1956 zachytily radary sovětské protivzdušné obrany při jižní hranici neznámé letadlo. Jeho posádka na žádné rádiové výzvy nereagovala. Stroj mířil pomalu do vnitrozemí, přímo na Moskvu. Ta drzost! Sestřelit! Odstartovaly první dva MiGy. Střílely vzhůru, ale marně. Nepřítel letěl příliš vysoko. Stoupaly za ním. Ale jakmile překročily výšku 15-17 tisíc metrů, staly se neovladatelnými a padaly k zemi… Přesto se pilot tajného amerického letadla U-2 Carmine Vito bezpečně necítil. Velitelé mu řekli, že je to riskantní výprava - může ji odmítnout. Jako první americký letec měl přeletět Sovětský svaz a vyfotografovat některá vojenská zařízení včetně protivzdušné obrany Moskvy. Ano, do velké výšky se podle zpravodajských důstojníků letectva žádný sovětský stíhač nedostane a sovětské kanóny a rakety nedostřelí… Jenže stoprocentně mu to nezaručí nikdo! Měl plnou kapsu pomerančových bonbonů, mezi nimi kapsle s jedem cyankáli. Co kdyby ho přece jenom sundali. Nenechá se umučit v ruském zajetí! Po chvilce zkoušela sestřelit neznámé letadlo druhá dvojice MiGů. Opět riskovala zbytečně - oba stroje se řítily dolů, piloti se pokoušeli zachránit na padácích. Také pátý odvážlivec skončil v troskách. Narušitel letí na hladině asi 21 tisíc metrů - hlásily obsluhy sovětských radarů. Mizerové! Začali létat přes naše území, aby nás fotografovali a sledovali. Vládcové Kremlu a generálové, kteří přemohli Hitlera, byli šokováni. Ta drzost! Tohle jim nedarujeme! Naši konstruktéři musí vyvinout taková letadla, abychom se mohli s těmito vzdušnými špiony měřit, a takové rakety, abychom je mohli sestřelit! Večer Vito šťastně přistál v Norsku.

Mezitím 8. dubna 1950 sestřelila sovětská stíhačka nad mezinárodními vodami Baltu neozbrojený průzkumný letoun RB-29 amerického námořnictva -byla to první oběť studené války.

V letech 1956-1960 uskutečnily tyto stroje 6048 výzvědných letů nad územím komunistických států, z toho 2400 ve výškách přes osmnáct tisíc metrů. Počty z pozdějších dob nebyly oznámeny.

Letadla měla také sledovat pokusné starty sovětských raket. Zdálo se, že to bude snadné - vysílačky na těchto základnách umlkaly osm hodin před vypuštěním. Stroje by tak měly dost času doletět k místu odpálení. Avšak 31. ledna 1958 prozradil tento záměr deník The New York Times s otevřeností až stupidní. Sověti pak zkrátili dobu rádiového ticha z osmi hodin na polovinu. A to už nestačilo na přípravu U-2 ani speciálně vybaveného boeingu, kterému se přezdívalo „Nanny Rae“.

V Moskvě mezitím probíhaly tradičně pompézní oslavy Prvního máje -“svátku pracujících celého světa“. Několik desítek minut po zahájení přišel k Nikitovi Chruščovovi, který stál na tribuně Mauzolea na Rudém náměstí, ministr obrany Rodion Malinovskij: „Na Urale jsme raketou sestřelili americké špionážní letadlo a jeho pilota zajali.“ Teprve později přiznal, že protiletadlovci omylem sestřelili i vlastní stíhačku, v níž zahynul nadporučík Sergej Safronov.

V letech 1950-1970 bylo nad komunistickými státy sestřeleno nejméně 252 amerických letců. Z toho 25 přišlo o život na zemi po přistání a 90 se zachránilo, ostatní jsou nezvěstní - zahynuli během útoku či seskoku padákem, mnozí žili jako vězni v sovětských koncentrácích anebo po propuštění na ruském venkově.

Plukovníka, neobyčejně schopného organizátora, znali v letectvu, v průmyslu a na úřadech velmi dobře, protože propagoval zásady, kterým se vzletně říkalo „Battleova pravidla“: „Za každou cenu udržuj svoje oddělení co nejmenší a akceschopné. Maximální péci věnuj výběru lidí, potom se spoléhej na jejich individuální schopnosti. Zbav se všeho zbytečného papírování. Tvrdě postihuj všechna pochybení při letových zkouškách i pozemní přípravě. Neodstraníš-li chybu hned, později se ti to vždycky vymstí. S nadřízenými se příliš nebav. Neohlížej se zpátky - historie se nikdy neopakuje.“

První výprava amerických špionážních družic skončila 11. srpna 1960 po čtyřiadvaceti hodinách. Discoverer 13, kroužící ve výšce 258-683 kilometrů, dostal při sedmnáctém obletu Země nad severním pólem od pozemní stanice Kodiak v Aljašském zálivu příkaz, aby se oddělilo pouzdro a zahájilo sestup. Návrat probíhal předpisově. Avšak v přistávací oblasti severně od Havaje byla hustá mlha. Piloti záchranných letadel jasně žlutý padák nespatřili. Naštěstí návrat sledovaly všechny radary a operátoři přesně určili místo dopadu. I s tím se počítalo - těleso vysílalo jasné záblesky. Helikoptéry tam spustily potápěče, kteří 150 kilogramů těžký doutník zajistili a připevnili na lano vrtulníku. Major R, J. Ford, který této operaci velel, hlásil do Washingtonu: „Schránka se vrátila nepoškozena.“ Poprvé v historii se podařil návrat tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru - 611 kilometrů severozápadně od Honolulu. V kontejneru ještě ale nebyly kamery, pouze přístroje zaznamenávající průběh sestupu a americká vlajka. O deset dnů později demonstrovali také Sověti, že vyřešili problém návratu -přistála jejich v pořadí pátá kosmická loď v automatickém režimu, se psy Bělkou a Střelkou na palubě. (Předchozí čtyři se na Zemi nikdy nevrátily…..

Tři dny nato odstartovala z kalifornské základny Vandenberg družice Discoverer 14. Kroužila pak okolo Země ve výšce 177-803 kilometry. Státy sovětského bloku a Čínu obletělo těleso třikrát. Schránku s filmy, která na sebe upozorňovala rádiovým signálem, zachytilo do vlečné sítě jedno ze šesti letadel Fairchild C-119, hlídkujících ve výšce tří kilometrů nad Pacifikem. Druhý den otiskly noviny The New York Times na první stránce oslavný článek, připomínající, že tato technika se může používat k získávání špionážních snímků sovětského území. Nicméně o skutečném poslání této družice a návratového pouzdra novináři nevěděli. Cesta této kořisti probíhala pak pod přísným dohledem. Odvezli ji do továrny v Sunnyvale, kde vyňali film, aby jej převezli ke zpracování do laboratoří Kodaku v Rochesteru ve státě New York. Vyvolaný film putoval do centrály CIA. Na 1100 metrech filmu zachytily kamery takřka pětinu sovětského území a velkou část východoevropských komunistických států - 1432 záběrů! Každý z nich zabíral pruh široký sedmnáct kilometrů a dlouhý dvě stě kilometrů. Na záběrech byla plocha o rozloze přes čtyři miliony kilometrů čtverečních. Náměstek ředitele CIA Bissell napsal ve svých pamětech, že to byl „rozsáhlejší vizuální záznam než všechno, co se podařilo vyfotografovat během celého programu U-2“.

Pravda, z U-2 měli snímky, na kterých viděli objekty o velikosti 60 centimetrů, nicméně tady získávali přehled o obrovském území. Jediná kosmická výprava přinesla víc informací než všech bůhvíkolik předcházejících letů U-2 nad sovětským územím dohromady.

Návštěva prezidenta Richarda Nixona v Číně, která prakticky uznala její komunistický režim, přinesla později nové možnosti při sledování Sovětů. Koncem roku 1980 začaly společné operace v provincii Chaj-nan. CIA zde vybudovala dvě moderně vybavená střediska pod krycím označením Chestnut (Kaštan); pracovali na nich čínští specialisté s podporou Američanů. Údaje se zpracovávaly v Pekingu. Experti zachycovali telemetrii z Bajkonuru a ze Saryšaganu, kontrolovali veškerý letecký provoz na Dálném východě, naslouchali depeším KGB a armády, sledovali cvičné poplachy sovětských strategických sil.

Družicově údaje získávané od počátku sedmdesátých let zůstávají tajné, byt se občas kupodivu objeví. Tehdy začali Američané montovat do družic dalekohledy o průměru dvou metrů. Pomocí stejné techniky a ve stejné továrně postavili později Hubbleův kosmický teleskop, jímž astronomové pozorují vzdálené končiny vesmíru.

Postupem času měl Lonsdale vydělávat tolik peněz, aby mohl část zisku odvádět centrále. V KGB totiž chtěli ve svých čerstvě založených nakladatelstvích i v renomovaných vydavatelských domech financovat vydávání publikací, které by líčily Sovětský svaz v příznivém světle. A k tomu by se hodily i peníze dobře prosperujících sovětských agentů.

Koncem léta začali manželé ve svém domku v Ruislipu budovat úkryt pro vysílačku a další špionážní pomůcky. V září, kdy jihozápadní Anglii přepadly mlhy, jim pomáhal Lonsdale. Byl mladší a zdatnější. Pod kuchyní museli vykopat velkou jámu, kterou důkladně vybetonovali. Odtud instalovali anténu až na střechu. Táhli ji společně s televizním kabelem, aby si jí běžný návštěvník nemohl všimnout.

Agent Houghton, kterého centrála vedla jako „Sacha“, přinesl Lonsdaleovi fotokopie přehledu všech britských válečných lodí o 400 stranách, hodnocení námořních manévrů NATO, třicet snímků rozpracované ponorky Dreadnought, šifry námořní rozvědky, záznamy o povýšení a přeložení důstojníků, seznamy lodních posádek, úkoly britských výzvědných služeb v zemích Varšavské smlouvy… Listiny zajímavé i nezajímavé. Všechny nesly označení PŘÍSNĚ TAJNÉ, TAJNÉ anebo aspoň DŮVĚRNÉ. Žádná pořádná ochrana portlandské základny neexistovala. Geeová vždy vzala několik tajných dokumentů do tašky, prošla vrátnicí a předala je Houghtonovi k přefotografování. A stejně bezstarostně je zase přinesla zpátky. Strach neměla. Kvůli své pozdní lásce ztratila všechny zábrany.

Mezinárodní obchod bývá nejlepší zástěrkou pro špionáž.

Ovšem Lonsdale vychutnával všechny slasti bohatého anglického podnikatele. Jeho obchody vynášely, byl milionář. Proto mohl jednou za rok snadno navštěvovat svou rodinu v Moskvě. Vyplul na své jachtě do Severního moře, kde přestoupil na sovětskou loď anebo ponorku. Vypadá to náramně neskutečně, fantasticky, ale tak to líčí plukovník KGB Vladimir Čikov v knize Nélegaly.

Pozdě večer zavolal Lonsdale. Nemluvil, jenom třikrát zakašlal do telefonu. To byl signál nebezpečí a současně znamení, že si mají z mrtvé schránky na hřbitově Haigeit Hill vyzvednout zprávu.

Na hřbitově našel obálku se dvěma čistými listy papíru, doma je potřel chemikálií a přečetl. Lonsdale psal, že ho sledují, a proto všechny práce končí. „Kdyby vás zatkli, sveďte všechno na mne, pomůcky, které najdou při domovní prohlídce, jsou moje, nikoli vaše.“

Spojené státy požadovaly od Sovětského svazu, aby rakety z Kuby odstranil. „Pokud se tak nestane, zahájíme za dva dny blokádu Kuby,“ oznámil Kennedy večer 22. října. Od vyzvědače „Heroa“ věděl, že raketojaderná kapacita Sovětů je, pokud jde o mezikontinentální střely, vcelku slabá, a jeho generálové mu sdělili, že americká je více než desetkrát mohutnější. Mohl si proto tvrdý nátlak na Moskvu dovolit.

Ovšem nejvíc důstojníky překvapilo tvrzení jejich hosta o slabosti sovětského raketového arzenálu. Dosud se CIA domnívala, že mezi oběma supervelmocemi existuje v této oblasti nerovnováha ve prospěch Sovětů. Teď musí tuhle opačnou propast potvrdit pozorování z družic i další analýzy. jestliže se Peňkovskij nemýlil, pak může prezident Kennedy jednat s Chruščovem mnohem tvrději.

Počítal s tím, že po čase zůstane na Západě. Byl marnivý chtěl vědět, jak bude vypadat v uniformě amerického nebo britského plukovníka. Proto mu je hostitelé Půjčili a vyfotografovali ho v nich. Britové chtěli zvýšit jeho motivaci, a proto mu kromě dohodnutého měsíčního platu nabídli ještě prémie ve výši jednoho tisíce liber za každý balíček 3 filmy či dokumenty. Peňkovského návštěva v Londýně skončila 7. srpna 1961.

Mezi Východem a Západem neexistovala v Berlíně střežená hranice. Z Německé demokratické republiky, jak se nazývala část země pod sovětskou kontrolou, utíkalo tudy denně až patnáct set lidí, často vysokoškolsky vzdělaných. Pro Východ ostuda a politická blamáž.

„Peňkovskij byl jediný agent, který oznamoval Západu válečné plány Nikity Chruščova ještě dřív, než je přednesl v Nejvyšší vojenské radě,“ napsali později Schecter a Deriabin.

Svým anglo-americkým kolegům se také Peňkovskij pochlubil, že jeho žena čeká druhé dítě. Přesto byl rád, když mu CIA zaplatila návštěvu prostitutky v hotelu.

Během tří pobytů Peňkovského v Londýně a v Paříži s ním zpravodajci hovořili 140 hodin, což písařky přepsaly na 1200 stran. Předal celkem 111 svitků filmů s kopiemi přísně tajných dokumentů, z nichž bylo devětadevadesát procent čitelných. Všechen tento zpravodajský materiál obnáší přes deset tisíc stran. „Byl mimořádně citlivý k našim požadavkům a uměl si získat přístup i k těm informacím, které ke své práci nepotřeboval,“ hodnotilo jeho zásluhy vedení CIA. „Přínos jeho zpravodajských materiálů se neustále vysoce rozvíjel včetně posledních údajů, které jsme od něho dostali 27. srpna 1962... V srpnu 1963 byla operace s Peňkovským označena jako nejproduktivnější klasická tajná operace, jakou kdy CIA a MI 6 vedly proti Sovětům.“

V srpnu 1962 odpověděl náčelník vyšetřovacího odboru generál Nikolaj Čisťjanov na žádost Gribanova, že stále ještě nemá vůči Peňkovskému dost důkazů pro zatčení. Potom dálkově ovládaná kamera, kterou instalovali v květinovém truhlíku jeho sousedů v protějším domě, zaznamenala, jak ladí rádio a dělá si poznámky. Jenže to pořád nic neznamená! Potřebujeme byt nad Peňkovskými. Rodinu, která tam bydlela, poslali k moři a provrtali ve stropě nad plukovníkovým psacím stolem otvůrek pro mikrokameru. Při tajné domovní prohlídce, kterou vykonali asi 20. října, našli dostatek špionážních pomůcek.

Rusové je předběhli. Týden po vynesení rozsudku otiskl deník Pravda zprávu, že prezidium Nejvyššího sovětu odmítlo žádost o milost pro Peňkovského a že rozsudek smrti byl vykonán. Jak ho popravili? Ani to není jasné. Básník Josif Brodskij s odvoláním na sochaře Ernesta Něizvěstného, jemuž se zase při pitce svěřil ředitel krematoria Donského hřbitova, napsal, že Peňkovského popravili zaživa v ohni. Údajně pro výstrahu dalším případným zrádcům. Jiné zprávy to nepotvrzují. Lidé z KGB obvykle popravovali kulkou do zátylku, tělo nechali spálit a popel rozmetat, aby ho příbuzní nemohli pohřbít.

Následovala čistka. Hlavního maršála dělostřelectva Varencova, nejdůležitější zdroj Peňkovského informací, degradovali na generálmajora a zbavili křesla poslance Nejvyššího sovětu. Generálplukovníka Serova odvolali v březnu 1963 z GRU a snížili mu hodnost o dva stupně na generálmajora. Podle rozkazu měl odejít do bezvýznamné funkce na jednom oblastním velitelství, ale tam už nenastoupil. Začal pít, po Chruščovově pádu na podzim 1964 ho vyhodili i z komunistické strany a nakonec spáchal sebevraždu. Tři stovky důstojníků KGB a GRU, kteří se znali s Peňkovským a které nepochybně Britům a Američanům identifikoval, byly přeloženy. Asi 170 důstojníků raketových vojsk a dělostřelectva, s nimiž se odsouzený v Moskvě stýkal, muselo odejít do venkovských posádek. Ze Státního výboru pro vědu a techniku zmizela spousta funkcionářů.

Nejznámější je výzvědná služba Mosad, založená na jaře 1951, tři roky po vzniku Státu Izrael. Rozkazy jí udílí premiér. Třebaže patří mezi nejmladší rozvědky světa, je považována za jednu z nejlepších. Má své sítě v mnoha zemích, jejich základem jsou místní Židé. Dělá stejnou práci jako CIA, MI 6 či KGB/ SVR. Kromě Mosadu má Izrael ještě dvě hlavní tajné služby. Nejstarší je Šin Bet, kterou založil už v červnu 1948 Iser Harel jako kontrašpionáž. Od začátku měla bojovat proti arabským a židovským extremistům, stejně jako proti komunistům. Rozkazy jí udílí premiér. Její obdobou je FBI, MI 5 nebo ruská FSB. A v roce 1950 se zrodila vojenská zpravodajská služba Aman, podléhající ministru obrany a náčelníku generálního štábu. V USA zastává tuto roli DIA, v Rusku GRU.

Cohen si otevřel v Alexandrii obchod s kravatami vyráběl si je z odstřižků hedvábí, které kupoval ve francouzských textilkách. Jeho kravaty si oblíbili místní elegáni bez ohledu na náboženství či národnost.

Egyptský prezident Gamál Násir usiloval o sjednocení všech Arabů proti Izraeli a Spojeným státům. V tomto úsilí ho podporoval Sovětský svaz a další Státy jeho bloku hospodářsky i vojensky. V únoru 1958 se mu podařil první krok Egypt se Sýrií se spojily pod hlavičkou Sjednocené arabské republiky. Nebylo to šťastné rozhodnutí. Politický systém, životní úroveň, vzdělání a zvyky Syřanů byly na vyšší úrovni než v Egyptě. Egyptští dělníci dostávali v průměru poloviční mzdu než syrští. Káhira se snažila tento rozdíl na účet Damašku pozvolna vyrovnávat a to skřípalo. Také se tam pokoušeli implantovat některé prvky socialismu včetně znárodňování velkých podniků, jak jim to doporučovali sovětští poradci. Egyptští úředníci a generálové si uzurpovali moc v Sýrii, chovali se necitlivě, jako koloniální páni. Soustátí nefungovalo, zmítalo se v krizi.

V pátek 8. února 1957 vystoupil Elia Cohen v Haifě z italské lodi Filzppa Grimoni. V Izraeli nikoho neznal. Jel za rodiči, kteří bydleli na předměstí Tel Avivu. Všechno ho překvapovalo. Hovorová hebrejština zněla jinak, než jak se ji učil v Alexandrii. Třebaže od pátečního večera, kdy nastává šábes, nesmějí židovští věřící nic dělat, všude jezdily taxíky a soukromá auta nahrazovaly veřejnou dopravu. Židovská víra zakazuje konzumaci vepřového masa, ale ve všech obchodech ho prodávali.

Vyzvědač „Menaše“ musel zjistit podrobnosti. Začátkem roku 1965 je Tábasovi prozradili jeho přátelé, syrští důstojníci. Řeky Banias a Hasbani, které zásobují Jordán, odkloníme, takže hladina Galilejského jezera rapidně klesne. Během půldruhého roku postavíme kanál dlouhý sedmdesát kilometrů, který vody odvede k jordánské řece Jarmúk. My a Jordánci tak navždy vyřešíme potíže s vodou. Zato Izraelci budou skomírat. V polovině dubna 1965 izraelské dělostřelectvo část stavby poničilo. O rok později zkázu dokonaly izraelské přepadové letouny Mirage. Bylo jasné, že Tel Aviv tak zásadní změnu vodního režimu nepřipustí. Projekt zhasl.

Zabydlet se v diplomatické čtvrti byl výborný nápad. Avšak vyzvědač si neuvědomil, že by jeho vysílačka mohla rušit rádiovou korespondenci některých ambasád. Indové, kteří měli zastupitelství vedle jeho činžáku, si stěžovali na občasné potíže při komunikaci s Dillí. Úřady zjistily, že v okolí pracuje jakási nehlášená stanice. Pátrání se ujala kontrašpionáž. Ve čtvrti, kde pracuje několik vysílaček zastupitelských úřadů a generálního štábu, však těžko hledala vetřelce. Teprve když dostala z Moskvy mobilní aparaturu spojenou s počítačem, mohla za asistence sovětských poradců hledat efektivněji.

Nejdřív Syřané vyzkoušeli osvědčenou metodu v době vysílání neznámé stanice vypínali v jednotlivých čtvrtích elektrický proud. Jednou musí neznámý zmlknout, a tím se vyjasní, ve které části města vlastně je. Avšak nic takového nezaregistrovali „Menaše“ používal aparaturu na baterie. Vypnutí elektřiny si Všiml, ale nijak ho to neznepokojilo, netušil, že je to jedna z metod hledání ilegální vysílačky.

Syřané a Sověti nakonec neznámý zdroj přesně zaměřili. Sám jim to usnadnil. Ozýval se vždy ve stejnou dobu, ráno v osm a někdy večer okolo deváté. Zůstával na stejné frekvenci. Někdy vysílal dlouho, až devět minut. Také zbytečně jednou si rádiem posteskl, že izraelští fotbalisté prohráli turnaj. Neměnil místo. Byl si příliš jistý sám sebou to je pro každého špiona zničující.

Během výslechů však Syřané zjistili, že vyzvědač neumí první súru koránu, krátkou modlitbu Al-Fátiha, kterou musí každý muslim opakovat sedmkrát denně.

Cohen si nesměl zvolit obhájce obhajoba byla vyloučena, soud měl o jeho činnosti nezvratné důkazy.

Sověti se nedali. Uprostřed října 1961 vyzkoušeli na severu vodíkovou pumu o síle 50 megatun tedy prostředek desetkrát silnější, než všechny náboje a bomby použité za druhé světové války.

V únoru či březnu 1962 dostal „Mjurat“ do rukou ještě podrobnější plán, podle nějž chtěli Američané zničit 696 cílů na území států Varšavské smlouvy.

„Vznikla věda nazvaná crateologie.“ poznamenal Lundahl tedy odhalování různě maskovaného vojenského materiálu. Právě při pátrání po sovětských raketách na Kubě na podzim 1962 se tento termín zřejmě zrodil.

V létě 1960 nabídla CIA mafii 150 tisíc dolarů za Fidelovu vraždu. Avšak mafiánům se k němu proniknout nepodařilo.

CIA se rovněž v dubnu 1961 podílela na invazi 1500 kubánských exulantů na pláži Girón v Zátoce sviní na jihu ostrova. Od jara 1960 je cvičila v táborech v Guatemale, Nikaragui a v pásmu Panamského průplavu, které je pod správou USA. Kennedy zdědil tento plán po Eisenhowerovi. Byl však k vylodění na Kubě skeptický a nařídil, aby se americké síly do ozbrojené akce nevměšovaly. Exiloví vůdci tvrdili, že při prvním výstřelu se na stranu invazních oddílů přidají zástupy Kubánců. To se nestalo. Fidel Castro poslal proti výsadku armádu, která ho během tří dnů hladce rozdrtila.

Sověti uvedli do pohotovosti svá raketová vojska. Třebaže měli k dispozici ve srovnání s Američany mnohem méně raket, přesto - pokud by se je podařilo vypustit - mohly by způsobit ohromnou zkázu. Na kosmodromu Bajkonur chystali mezikontinentální raketu R-7 SS-6/v kódu NATO Sapwood, která mela termonukleární hlavicí o síle 3,5 megatuny zničit New York. V záloze proti největšímu americkému městu uchystali ještě jednu. Další dvě střely tohoto typu byly připravené na základně Pleseck na severu Ruska. Avšak nebyly příliš operativní - palivo se do nich plnilo celých čtyřiadvacet hodin.

Svět byl mnohem blíž atomové katastrofě, než si lidé mysleli - zdůraznil bývalý americký ministr obrany Robert McNamara na konferenci o kubánské krizi v Havaně v říjnu 2002. A ředitel Národního bezpečnostního archivu (National Security Archive) Thomas Blanton označil Vasilije Archipova, který blokoval vypuštění atomového torpéda na ponorce B-59, za „mládence, který zachránil svět“.

<2021>