Robert Merle

Muži pod ochranou [82]

Měkký koberec, jak jsem vešel, zabořil jsem se do něho až po kotníky.

Nechávají mě podusit se ve vlastní šťávě, aby mi bylo hned od začátku jasné, že moc neznamenám.

Jsou tři, mlčky sedí proti mně u oválného stolu, jehož neobvyklá velikost podle mě symbolizuje vzdálenost, jež dělí Moc od prostého občana.

..jinak se bude epidemie šířit jako olej na vodě.

Chtěl bych zdůraznit ještě jeden fakt, a sice věk ochořelých. Pružnost statistik, které jsme pořídili… - Okamžik, prosím, doktore, řekla slečna Whitová. Zlobí mě magnetofon. Přestal nahrávat. Oči mých tří spolubesedníků se současně obrátily k slečně Whitové. Nebyla mladá ani hezká, a tak k sobě zatím jejich pozornost nepřivábila. Pro ně to byla ženská ani mladá, ani stará, vykonávala podřadnou funkci a neznamenala o moc víc než třeba stůl. Až na to, že stůl nedělá zmatky, a slečna Whitová ano. Jak by taky ne, vždyť je to ženská! Neumí zacházet s aparáty. Protentokrát jsou všichni tři zajedno, vidím jim to na očích, s nadřazenou shovívavostí se smiřují s tím, že ženská neschopnost ruší důležité jednání.

Víte stejně dobře jako já, že podle šetření výzkumníků ve zdravotnickém středisku v Syrakusách jsou muži, kteří se podrobili vasectomii proto, aby jejich pohlavní činnost byla bez následků, zvlášť náchylní k artróze, kloubovému reumatismu a roztroušené mozkomíšní skleróze.

Nežasnu nad tím tichem, ale nad slečnou Whitovou, lépe řečeno nad tím, jak na ni pohlížíme. Diví se, jak se k ní najednou sbíhají všechny ty mužské pohledy. Ne že by si dělala iluze. Padesátnice, šedivá od hlavy k patě, navíc ani náznak toho, že by bývala hezká. Aby se na ni dívalo tolik pánů najednou a tak naléhavě, na to není zvyklá. Zrudne, padne na ni neurčitý pocit viny za tu její imunitu a bázlivě vyšle náznak omluvného úsměvu směrem k státnímu tajemníkovi.

Poslouchám. S otevřenou pusou. Žasnu nad tím, že prezident se radši chce nechat znovu zvolit, než aby tím, že podnikne nezbytná opatření, uchránil před smrtí další lidské životy.

Ralphe, prosím tě, netvař se tak! To přece chápeš! Politika, to je otázka volby. Některé věci prostě mají přednost.

Pronajal jsem si v ztraceném koutu Blue Mountains na Jamajce, ani moc vysoko, ani moc dole selské stavení, bez veškerého pohodlí, bez rádia, bez televizoru. Nebyla tam elektřina, zato nádherný výhled na jihovýchodní část ostrova.

Byl to moc špatný víkend. Ten roztomilý fízl nevěstil nic dobrého.

Ten roztomilý fízl nevěstil nic dobrého.

Jak jsem v sobotu odpoledne projížděl v taxíku středem města, zahlédl jsem ke všemu, jak jeden muž šel po chodníku a najednou klesl k zemi. Mohlo to taky být něco jiného než encefalitida 16. Taxikáři jsem ale neřekl, aby zastavil. Pud sebezáchovy byl silnější než profesionální povinnost. Pořád jsem na to mé selhání myslel a nedokázal si je odpustit.

Stát Vermont, který vděčí Francouzi Champlainovi (Kanada není tak daleko) za své výstižné jméno,..

Ani v usedlosti není vidět černocha. Paní Helsingforthová, které tu všechno patří, se prý na ně nemůže ani podívat.

..a kdysi vydatný protivládní pokřik vystřídal oficiální šepot.

..a nebylo mi z toho veselo, že čím víc politik lže, čím víc chytračí a žvaní, čím míň slibů z volební kampaně, kterou se dostal k moci, splní, tím víc má šancí být triumfálně zvolen znova místo poctivějšího konkurenta.

Církev se obecně vzato staví proti kastraci. Raději nástroj zachovat a omezit nebo jako církev katolická u knězi docela zakázat jeho použití. Mladí zpěváci byli kdysi zbavováni své mužnosti jen proto - opravdu krutá ironie - aby mohli opěvovat krásy stvoření.

Ablacionismus je sice traumatizující, ponižující a nevratný, pročež jej v žádném případě lékař nemůže doporučit, ale z hlediska vědeckého aspoň zajímavý tím, že jednou provždy odstraní spermatogenezi a kastrátům poskytne proti encefalitidě 16 imunitu, jíž se těší nedospělí mládenci dočasně a starci definitivně.

V materialistické společnosti je nejúspěšnější úspěch.

Zemřel v padesáti letech ve své kanceláři na srdeční záchvat coby oběť pracovního vypětí a nenasytné mánie dělat několik věcí najednou.

Zbavovat cti, to zní možná trochu silácky, ale kdyby mě vyhodili z Bluevillu, tak bych ji taky nepřijal a nepoužil. Určitě to není pýcha falokrata, ze které jsou muži tak často nařčeni. Nepopírám, že zbožnění falu opravdu existuje, jenže právě u osob neurotických, jejichž nadměrná virilita je velice podezřelá narcisismem. Na druhé straně ale není možno omluvit muže, který si dobrovolně nechá vzít funkci, která je neodmyslitelná od radosti ze života a tvůrčího rozletu, nehledě na nezbytnost biologickou.

Áčka, to není Rotary Club. Jedno Áčko nikdy nenechá druhé Áčko v bryndě. Dokonalé souručenství! Silnější než mezi židy!

Byla hubená, tvary, která kdysi možná měla, odešly do nenávratna.

Největším hříchem muže odnepaměti po dnešek bylo, že si z ženy udělal otrokyni.

Přítomným výzkumníkům bylo naprosto jasné, že Ruth Jettisonová se vůbec nepokusila o seriozní vědecký výzkum, že neprovedla potřebný počet šetření, ale že své důkazy vyrábí tou nejnestoudnější a nejneoprávněnější extrapolací. Její teze jako pyramida vzhůru nohama stála na několika jednotlivostech a tím, že nahradila skromnou metodu šetření dogmatickými tvrzeními, uplácala velikánskou horu z několika krtinců.

..s hlasem, v němž se chvěl svatý hněv,..

..došla konečně Ruth Jettisonová k závěru: muž považuje ženu za nízkou nádobu, do níž vlévá své sperma, lépe řečeno za plivátko, od něhož se po požití odvrátí naplněn ošklivostí.

Mlčel jsem a vztek ve mně vřel.

Ženy, které mluví o “nenávisti k vagíně” jako obecnému jevu u mužů, mne přivádějí na myšlenku, že asi chovají nenávist k penisu (smích mezi P.M.).

Jsem možná trochu staromódní, ale šokuje mne, když slyším kněze a při kázání použít výraz “kunda” (vyslovila to s německou výslovností). Já si myslím, kazatelko, že opravdu nevíte, co to lidská dvojice. Mohu vás ujistit, že vůbec nejsem plivátko mého manžela. Jsem si jista, že mne miluje celou, i s “kundou” (smích mezi P.M. Ty můj poklade! zvolá Stien polohlasně a zvedne ruce).

Svoboda myšlení a slova byly v Bluevillu tak nepokrytě zlehčovány, že jsme se v duchu ptali, zda jsme vůbec ještě ve Spojených státech, nebo jestli nás nějaký zlý duch nepřenesl do jedné z diktatur v Latinské Americe, které americká demokracie vždycky podporovala.

Nosí mu, vlastně nosila, teď není nic k selhání, drahé dárky, jenže bud příliš dětské, nebo naopak příliš dospělé - a to ho mrzelo stejně. Dave je chytrý a dobře ví, že ty dárky mají jenom nahradit trochu vřelejšího citu.

Asi nebudu moc dobrý vychovatel, ale držím se jedné zásady: nespravovat hodinky kladívkem.

Žena není stroj na výrobu vojáků, dělníků nebo poslušných jedinců.

Při čtení New York Times nebo Washington Post by člověk řekl, zeje taky vykleštil zlý duch. Dříve tisk pořádně propral každého, kdo nastoupil do Bílého domu, ať to byl kdokoliv. Ty časy jsou pryč.

Vystihuje to ale přesně velikánskou radost mladého člověka, plného sil a mízy,..

Stiene, pleteš goje do všeho. Nedávno jsem byl goj já. Abychom se dohodli: goj je naměkko, nebo natvrdo? - Naměkko i natvrdo, odpoví Stien, aniž hnul brvou.

Na tu chvilku nikdy nezapomenu: májová neděle, sluneční paprsky se tříští mezi větvemi smrků, u cesty se leskne zelená tráva, jaro, přitom štiplavý chlad.

Proč nejedeme nikdy doprava? zeptal se Jess Stiena. - Protože je to zakázané, odsekl Stien, a slovo zakázané zaznělo definitivně, jako verboten v němčině.

Já jsem mlčel. Říkal jsem si, zeje to opravdu škoda mít třicet let jako Jess a být za ostnatým drátem s ženami, které bůhvíproč člověka nemají rády.

..uvědomil jsem si, že bych ji rád pohladil, bez postranních myšlenek, pokud je to vůbec možné, o čemž pochybuji.

V zámecké ošetřovně nastal poprask. Doktor..

Mr. Barrow má moc zvláštní hlas, lepkavý, ale taky výhružný. Ocelové kuličky v olejové lázni.

..jeho zdvořilost byla drtivá.

Vidím ho, jak leží na břiše na tom svém špeku a líže svou šéfovou mezi prsty na nohou.

Sálá z ní zdraví, duševní rovnováha a realismus, který ubezpečuje.

..co dobře žvýká, a živé nezkrotné oči. Sálá z ní zdraví, duševní rovnováha a realismus, který ubezpečuje. Stačí se podívat a vím, že má srdce, se kterým se dožije sta let, že dobře tráví, že pravidelně jezdí na koni, že nebere prášky na spaní a vaječníky že jí nijak netrápí. Vsadil bych se, že neví, co jsou to komplexy, neurózy a úzkostné stavy, že kráčí životem přímo a jde si za svým, veselá, činorodá a nesobecká po boku obludy, kterou možná miluje.

Jak jsem sbíhal po zámeckých schodech, zamyslel jsem se nad úsměvem Mrs. Barrowové a nejradši bych si jako křesťan v cestě poutníkově ” třikrát poposkočil a vyjádřil tak svou radost”.

V rozpětí jednoho jediného pohledu jsem zas našel dávné spiklenectví mezi mužem a ženou, jež pro mne bývalo snad největším dobrodiním života.

Dítě má naprosto neomezenou spotřebu citu. Vstřebává lásku. Nikdy jí nemá dost!

Jsem naplněn vděkem a při tom těžce stravuji nadměrné sousto ženské moudrosti.

Pussy se na mě nikdy ani úkosem nepodívala a neusmála se na mne, a přesto mi schází. Ať byla, jaká byla, něco mi poskytovala: radost z pohledu na ni.

Stien zmlkne, Jess přestane zpívat. Žasnu nad tím, jak prudce a náhle se dokáži navztekat. Taky zneklidním. Určitě je v tom něco nenormálního. Příznak nebo začátek neurózy. Já vím, napětí mezi mnou a Davem, pád ze společenského žebříčku, nedobrovolná pohlavní abstinence, Anitino mlčení. V pořádku. Nevěřím, aspoň co se mé osoby týče, na psychoanalýzu. Dám naopak na léčbu vlastním chováním. Myslím, že korekcí svého chování bych mohl zmírnit i frustrace, kterými trpím.

Laboratoř, to je především tým, a má-li tým šlapat, má-li se práce dařit, musí jeho členy poutat aspoň minimum lidského tepla. To tu schází. Za těchto podmínek nejsem a ani nemůžu být dobrým šéfem.

Grabel je Áčko. Mimochodem, legenda, že každý kastrát musí být tlustý, neplatí pro muže ani pro koně. A neplatí ani další legenda: že kastráti jsou pasivní. Jeho spermatogeneze sice jednou provždy vzala za své, ale Grabel zůstal agresivní.

Tentokrát to však nebyla pouze difúzní úzkost, zmocnila se mne opravdová panika.

Joanu Pierceovou miluji, pokud je možno nějakou ženu milovat a přitom po ní netoužit. Protože v tom směru jednoduše neexistuje. Je bez šarmu, přitažlivosti, smyslnosti a možná i bez sexu. Ponecháme-li ale stranou tělo, pak k ní chovám silný cit a taky se těším z citu, který ona chová ke mně, z toho, jak mě bere,..

Jenže ostatní ženy považujete za nedostupné, ty jste si zařadil do svých snů…..

Vy taky nejste do Anity nějak šíleně udělaný! Vaše sny se týkají i jiných žen… Znovu mne zavalí smíšené pocity, které chovám k Joaně. Obdivuji se jí a popuzuje mne. Všechno vidí, všechno ví a taky nic neodpustí! Nezáleží jí na tom, komu přitom šlápne na nohu, že poruší tajemství a že se hrubě dotkne něčích citů.

Jsem zmaten nenuceností, s jakou Joan Pierceová předkládá svá tabuizovaná témata. A taky už chápu, jak dosáhla svých výjimečných společenských úspěchů v Bluevillu. Jde na všechno přímo, všechno vyklopí, nemá zábrany.

Víte, jak Stien říká Bluevillu? Přepychový koncentrák. Tak to taky je: dobrá strava, vyhřívaný bazén, salonek, vyjížďky na koni. Jenže taky ostnatý drát kolem, kulomet na strážní věži, zavírací hodina, všude odposlechy, odposlouchávaný telefon a otvíraná pošta. Málem bych zapomněla: žádný rozhlas a žádná televize. Občas noviny, ve kterých chybějí stránky.

..zakázala výrobu a prodej erotických předmětů, zvláště pokud byly určeny ženám. Dotyčný zákon měl nepochybně blahodárný vliv na veřejnou morálku, ale zároveň způsobil velice silnou poptávku, hlavně po předmětech v podobě pohlavního údu, “a to navzdory tomu, jak je vědecky dokázáno , že rozkoš u žen vzniká třením klitorisu a ne zavedením pohlavního údu do pochvy” (sic). Je tu určitě třeba počítat - cituji - “se zakořeněnými návyky a staletými předsudky u ženského pohlaví, které nakonec přiřklo magickou hodnotu symbolu svého vlastního útlaku”. Ať je tomu jakkoli, ženské podsvětí vbrzku mělo velký zisk z tajné výroby falických nástrojů. Některé byly velice důmyslné a brzy dosáhly na černém trhu vysokých cen.

..způsobil velice silnou poptávku, hlavně po předmětech v podobě pohlavního údu, “a to navzdory tomu, jak je vědecky dokázáno , že rozkoš u žen vzniká třením klitorisu a ne zavedením pohlavního údu do pochvy”..

Už erekce sama je projevem agrese.

Z šetření jedné psycholožky z harvardské univerzity vyšlo najevo, že ve starých falokratech je hluboce zakořeněna samčí pýcha a že se chlubí tím, že si mnohdy udrželi schopnost, jíž se řada o mnoho mladších mužů ž vlastní vůle vzdala. Umřít člověk musí stejně, řekl jeden černoch, který měl devadesát osm let, a když už, tak radši potentní!

Co jsem neviděl, to bylo ještě hroznější než to, co jsem přece jen zahlédl.

Atmosféra se uvolnila: socha spadla ze soklu. Vražda otce… Samozřejmě jen metaforicky. Ničím se však duše tak ráda nesytí jako představou.

Paradox: na základě vládnoucí antisexuality se mezi námi všechno sexualizovalo. Nic není nevinné, jediný postoj, jediné gesto nebo pohled. Uhnout očima je podezřelé taky. A při našich hádkách nemluvíme už o ničem jiném než o sexu a pokaždé začne ona, připomene mi falus a pochopitelně ho odsoudí. Copak na světě je jenom tohle? Proč bych se měl zredukovat na jedinou funkci?

Nepochopitelného ženského pohlaví mám po krk.

Ta pípa na čepování úředních žvástů si nikdy předtím nevysloužila větší pozornost.

Navlékne si pyžamo, a to se mnou vždycky spávala nahá. Pak odpojím odposlech a v posteli najdu kus ledu, ani se mi nepovede svléci ji. Nepoddá se mému laskání a je tak tuhá, křečovitá a chladná, že za pár minut je ze mne impotent.

Pokud jsem se v životě něčemu naučil, pak tomu, že člověk si musí zjistit, kdo je vlastně nepřítel.

Uvědomil jsem si to během jediné vteřiny: svobodné rozhodnutí, to byla pouhá iluze.

Začne-li hlodat pochybnost, všecko se zhroutí:..

Obdivuji se tomu, jak umí poručit vlastnímu tělu: kus ledu a pak zas žár. Pokaždé ale ovládá sebe i situaci.

Defromont byl duch helénský a neměl nic proti homosexuálům: naopak, nechal zrušit paragraf z roku 1945, který ve Francii umožňoval pronásledovat je. Připadalo mu ale vrcholně nevkusné vyhlašovat na ulici své sexuální záliby.

Fidel Castro odpověděl proslovem na Plaza de La Révolución v Havaně, před pomníkem José Martího. Prý dobře zná “obludu” (Spojené státy), třebaže jako José Martí nežil v “jejích útrobách”, i její žravost. Mohou si klidně měnit každé čtyři roky prezidenta, “demokrata” místo “republikána”, “blonďáka” místo “bruneta”, velkého místo malého, mohou si měnit i jejich pohlaví (smích), co ale změnit nemohou, to je “l’imperialismo yankee”! (Obrovský potlesk.)..

Řeči jsou nakonec jenom řeči..

Odešla, ani se se mnou nerozloučila. Jistě, uznávám, bylo to tak snazší. Naposled se mohu obdivovat, jak si umí ulehčit život.

Sotva jsem to vyslovil, všechno mi začalo připadat ještě horší, i ta duchna dusivých mraků, co nad námi tak těžce visela.

A řeknu vám, že dnes cítím hroznou úlevu, že už na ni nemusím čekat.

Zazlíváte jí, že vás opustila kvůli kariéře? - Ale to ne! To bych ještě pochopil. Ne, Anitu odsuzuji za to, že zůstává ve službách tyranie a přitom ani neschvaluje její ideologii.

Nezapomínejte, že kdo jde do útoku, ten se taky odkryje. Proč bojovat o podružnosti, když ani nemůžete zvítězit.

Doktore, řekla, jste ale legrační! Vylezl jste možná ze své ulity osobní, ale určitě ne z ulity falokratické. Připadá vám šokující, když žena řekne muži, že po něm touží. Chtěl byste si uchovat aspoň některé mužské výsady.

A to je právě daň, kterou platí každá puritánská společnost: nejde v ní o nic jiného než o sex.

..a mezi dvěma kýchnutími stačí zatratit všechny lékaře: ti nevzdělaní náfukové se opovažují transplantovat nějakému nešťastníkovi srdce a přitom neumějí zabránit chřipce, natož ji vyléčit.

Jeho kluzký a přitom kovově znějící hlas se lepil na kůži jak melasa. Úplně plešatá hlava se leskla jako navoskovaná.

Obešel jsem ho. A s úlevou odcházím. Divná věc. Stačí ho poslouchat a člověk se cítí špinavý.

Začnu se svlékat. Z Bess vyzařuje obhroublost, která je přirozená, a proto docela příjemná.

V Bluevillu je tak dusno, že bytost zcela spontánní jako Bess sem vnese závan čistého vzduchu.

A najednou chápu, proč v našich filmech vztahy mezi muži bývají přesvědčivé, zatímco ženské postavy naopak nevýrazné a slabé. To proto, že jsou ozřejmovány právě z hlediska svého pohlaví. Nepřesahují své funkce koitální, mateřské nebo dekorativní. Existují pouze jako samice. Nemají žádnou možnost vyvíjet se a stát se tudíž zajímavými. Anita, ta se vyvinula. Potýkala se s reálnými situacemi a učinila jistý počet rozhodnutí, která ji změnila a do jisté míry zkorumpovala. Nenávratně pryč je Anita, jak jsem ji poznal před desíti lety, stala se z ní obratná a cynická politická osobnost. Ne že bych to schvaloval. Jenom konstatuji, že jí nechybí výraznost ani důležitost.

..nevýslovný půvab obhroublosti!

Ani má bezprostřední budoucnost mi nepatří.

Uchýlím se ke zbrani slabých, mlčím.

Hlavně přeháněla, jak jsem už poznamenal. Všechny její efekty byly neúměrně přehnané. Tak třeba jsem vešel do obývacího pokoje a na nízkém stolku byla čajová konvice, toasty, máslo, džem a jeden jediný šálek! Nepozvala mne! Záměrná nezdvořilost, jako když na konci dopisu vynechala zdvořilostní větičku. Bylo to tak násilné, že se to míjelo cílem.

Už jsem si toho všiml několikrát: s tím, kdo hraje falešně, se hrát nedá.

Ke všemu mám hrozný hlad. Pořád myslím - a s opravdovou lítostí - na topinku, kterou jsem na Helsingforthové vyloudil a ze které jsem si jen ukousl.

Jespersen patří k těm, co si pletou servilnost vůči vládě se smyslem pro povinnost.

Hned skromně sklopím oči, jak se sluší na P. M., který si je vědom své podřadnosti coby člověka a coby muže ve světě, kde mu všechno včetně nedostatečné inervace vagíny připomíná, že je páté kolo u vozu.

Co se dá dělat, mé tělo lhát nedokáže!

Navíc je starý mládenec, a ti se postupně uzavírají do své samoty. Málomluvný, málokdy se usměje, nesportuje, zrudne, když ho Burageová osloví, a Burageová tvrdí, že se neoženil, protože se nikdy neodvážil nadbíhat nějaké ženě.

Pořád je naměkko, že už ho nebude mít natvrdo!

Pije. Malými doušky, ale hltavě, jako starý ožrala.

Zůstaňte sedět, Ralphe. A hlavně se mne nedotýkejte! Jak to věděla, že ji chci vzít do náruče? Znova se posadím.

Ralphe, vy jste ale hrozný pokrytec! Abyste protestoval proti tomu, že se máte vyspat s Helsingforthovou, k tomu vás vede vaše falokratická pýcha! Rád byste si uchoval aspoň iluzi vlastní iniciativy! Je dotčena vaše pýcha samce! Nic než urážka vašeho machismu.

I takovou horu masa, jako je Helsingforthová, byste si chtěl podrobit svým přirozením! Jste sexista, doktore! Zažraný sexista, a jiný už nebudete! Dívám se na ni a mlčím.

Už je venku. Ale dveřmi za sebou nepráskne. Znám dobře svou Burageovou. Neumí sice poručit svým citům, zato ale ovládá své nervy. Dveře se zavřely pomalu a nehlučně. Jako když se obrátí list v knize.

Závidím té dvojici starých lidí, co spolu vydrželi už čtyřicet let, a jak na mne jdou chmury, smutně se v duchu ptám, co se stane, až jeden z nich zemře, bude-li ten, co zůstane, vůbec moci žít polovičním, zmrzačeným životem.

Mr. Barrow se sklání před momentálním oblíbencem, ale těší se na jeho pád.

Doktore, coby ilegální pracovník máte jeden velikánský nedostatek. Jste od přirozenosti neukázněný. Neberete ohled na rozkazy, děláte si všechno “por la libre” (podle svého).

Na mužích je nejhorší, že polovinu života promarní tím, že se těší nebo obávají toho, co přinese zítřek. Život je nemilosrdně strká od jednoho neúspěchu k druhému, pořád jen na něco čekají a nedokáží se potěšit přítomností.

Tím, že mne vyvolává jménem, uvrhuje mne právě do bezejmennosti. Tak asi budou vyvoláváni zesnulí, co stojí frontu před branami pekelnými…..

Přepadne mne dávný pocit, teď je znásoben úzkostí: žena, která si mě nevšímá, jako by mě opouštěla. Kdepak, to není ješitnost. Něco úplně jiného: frustrace potřeby citu.

Jsem z toho celý pryč a jistě si toho všimla, protože sotva se přistihne při tom, že se stává skoro lidskou, svraští obočí a řekne hrubě: - Ven z vody.

Helsingforthová se zasměje. A zase si všimnu, že její smích je vlastně výsměch. Nesměje se s někým, jen proti někomu.

Odejdu od něho. Plácnu ho ale po rameni a mrknu na něho - doufám, že podle nejlepších filmových tradic strohého přátelství mezi muži.

Mám před sebou chmurnou perspektivu: Dava a starost o něho. Ženu, co žárlí i na Dava. Druhou, se kterou čekám dítě, a co prchá s námi. Obě si na mne činí právo, i když proto, aby mne chránily. Málem bych zapomněl na svou něžnou legitimní manželku Anitu, se kterou, pokud vím, nejsem ještě rozvedený. Jako bych z jednoho vězení utekl do druhého.

Mně se taky svírá hrdlo. Ale co, i Homérovi hrdinové si občas zabrečeli.

Hrubě se říkává, že muž vnikne do ženy. Nešlo by ale říct, že žena “obalí” muže? Právě to dělá Burageová - v této fázi ovšem jen psychologicky. “Obaluje” mne - a je to moc příjemné - svými vlasy, očima, úsměvem, prsty.

..a který pro osobní pohodlí nebo z nedůvtipnosti si vybudoval zeď mezi vědou a vlastním svědomím.

Všeobecně se epidemie považuje za zvládnutou, je-li v zemi očkováno třicet procent postižitelných osob.

To nic. Netrapme se tím. Nechme anděla, ať přelétává nad námi. A doufejme, že nad námi často rozestře svá blankytná křídla.

To je ale pohodlné, řeknu, a taky snadné smířit se s nespravedlností, když z ní plynou výhody…..

Se smíšenými pocity se dívám na bojovnici, co klade svou žárlivou vášeň na oltář obecných zájmů.

Nová legislativa se naoko nijak nedotýkala zásad monogamistického sňatku, při bližším pohledu z něho zbyl ale jen prázdný obal. Muž zredukovaný na biologického ploditele přestal coby otec existovat a jeho společenská moc byla ohleduplně zlikvidována. Zbaven své vedoucí role přestal být jádrem rodinné buňky a stal se okrajovým prvkem společnosti.

V souhlase s tím byla dědická daň podstatně nižší, přecházel-li majetek z matky na dceru. Matka mohla sice i nadále odkazovat ve prospěch syna, ale rovnost byla pouze zdánlivá. Dědická daň vzala dědici mužského pohlaví více než polovinu zděděného majetku, zatímco daně, jimž podléhaly dědičky, nepřekročily deset procent.

Měl jsem na ni radši počkat před restaurací. Nemohl jsem totiž vědět, že budu muset projít kolem dvaceti zednic, měly zrovna přestávku a seděly na chodníku. Když je vidím, tak už je pozdě. Musím kolem nich projít. Sklopím oči a snažím se předstírat nezájem. Nikdy bych si nedokázal představit, co bude následovat. Při mých vycházkách se zatím všechno omezilo na nějaký ten dotek, otázku, hvízdnutí, jednou či dvakrát padly obhroublejší návrhy. Bylo to tím, že hřálo sluníčko, nečinností při přestávce, nebo proto, že tu bylo zrovna málo chodců? Už zdálky si mne všimly a hltaly mne očima, a když jsem byl na doslech, spustily pokřik. Strhl se hrozný poprask. Něco opovržlivého a sadistického bylo hlavně v tom, jak mě svlékaly očima a znásilňovaly slovy, jejichž surovost mě děsila. Dělám, že nic neslyším, jdu, neopovážím se přidat do kroku, nechtěl bych je vyprovokovat útěkem. Zbytečně. Postaví se přede mne veliká holka, červené fleky na tváři. Pronikavé modré oči jí málem vypadnou z důlků, zmáčená potem, postaví se mi do cesty a uprostřed křiku a povzbuzování zvolá: Holky, tady toho prcka si opíchám! Násilím mě objala, sevřela, až jsem se dusil, a políbila na ústa. Měla horké rty a hrozně páchla. Bráním se, křičím, chci se jí vymknout, chytí mě však další ruce. Holky se s křikem ke mně ženou a obklíčí mě. Hošánku! řekne blondýna, ostatní se smějí, a znovu mi sevře krk v ohbí paže, musíš nám holt pomoct v konání naší vlastenecké povinnosti.

<2020>