Colleen McCullough

Australská spisovatelka.

První muž Říma [47]

..obětování hrudky soli bůžkům domu v jejich svatyni v atriu,..

Celá její bytost jako by chutnala a voněla po medu. Pleť, vlasy, oči – ze všeho zářily vlahé odstíny jantaru.

Přesně takovým Juliem Caesarem byl i Marciin manžel – otec, jenž se v dětech přímo viděl, pyšný na své syny a nadmíru povolný vůči svým dcerám, než aby dokázal uvažovat s pravým římským chladným rozumem.

Řekové zakládali své chrámy přímo v rovině terénu, kdežto Římané je budovali na vyvýšených pódiích s bohatými schodišti, a stupňů, které vedly k tomuto chrámu Jova Optima Maxima, bylo vskutku bohatě.

A být prvním bylo něco mnohem víc než být králem, samovládcem, despotou, jakkoli se to nazve. Titul První muž Říma si člověk musel zasloužit výlučně svou výjimečností – a s vědomím, že svět je plný dalších mužů dychtivých prodrat se na jeho místo, mužů schopných vystřídat ho, po právu a bez krveprolití, jestliže prokáží, že jsou lepší než on. Stát se Prvním mužem Říma bylo víc než být konsulem; konsulové přicházeli a odcházeli, rok co rok dva. Avšak titul Prvního muže Říma pro sebe dokázala za všechna staletí Římské republiky obhájit jen nepatrná hrstka.

..byly to zraky muže, jenž si protrpěl svoje, a jakoupak cenu by měla božskost, kdyby byla spojena s utrpením?

Není boha s očima smrtelníka, takovýma, jaké měl člověk, jenž právě odešel; byly to zraky muže, jenž si protrpěl svoje, a jakoupak cenu by měla božskost, kdyby byla spojena s utrpením?

..a byla hladce oholená podle zvyku, jejž Řím převzal po Etruscích;..

Jen jeho tvář si zachovávala onu prastarou barvu sytě rudé pálené hlíny, a byla hladce oholená podle zvyku, jejž Řím převzal po Etruscích;..

Římané homosexualitou opovrhovali; Řekové ji považovali za nejvyšší formu lásky.

..ach, být tak schopen předstoupit před censorský tribunál na Foru Romanu a prokázat se mu, že má majetek v hodnotě miliónu sesterciů! Tolik činilo senátorské minimum. Anebo alespoň vlastnictví čtyři sta tisíc sesterciů! Takové bylo jezdecké minimum..

Zanícení, s jakým to vyslovil, přimělo Licinii, aby k němu, ač neochotně, přece jen vzhlédla, ale vzápětí už zase uhnula pohledem a trpce přitom želela, že se kdy tomuto muži vydala na pospas. Sulla byl až příliš nebezpečný a v hlavě to zřejmě neměl docela v pořádku.

Sulla přejížděl očima po shromážděné římské honoraci – tahle smetánka byla sbírkou prostřednosti a zcela prázdných nádob..

Vyprýštila krev. V takhle dospělém býku je jí spousta. Takové plýtvání. Tolik potence, mohutnosti, kopulační síly. Ale barvu má ta krev krásnou, sytě karmínovou, je tak kluzká, a přece vazká, jak se jim řine potůčkem dolů ze svahu rovnou pod nohy. Fascinovala ho; nedokázal od ní odtrhnout zrak. Copak všechno, co je nabito energií, v sobě nemá nějaký odstín té rudé? Oheň. Krev. Vlasy – jeho vlasy. Penisy. Senátorské střevíce. Svalstvo. Roztavená láva. Láva.

Ne, tribun lidu neměl imperium, nebyl to ani vyšší úřední činitel; navenek to vypadalo, jako by vlastně toho příliš mnoho nezmohl. A přece se stával nejdůležitějším úředníkem ze všech. Měl ve svých rukou skutečnou moc, neboť on jediný měl právo veta. Jeho veto platilo pro všechny; vzdorovat mu nemohl nikdo kromě diktátora, a diktátor v Římě nevládl už celé století. Tribun lidu se mohl postavit proti rozhodnutí censora, konsula, prétora, senátu, všech svých devíti kolegů tribunů lidu, proti usnesení shromáždění, proti výsledku voleb – mohl vetovat zkrátka všechno, nač si člověk vzpomene – a zpravidla také vetoval. Navíc byl osobně nedotknutelný, sacrosanctus, což znamenalo, že mu nikdo nemohl fyzicky zabránit ve výkonu jeho funkce a povinností, ba ani ho nesměl slovně urazit. A kromě toho byl i tvůrcem zákonů. Senát sám o sobě nemohl zákon přijmout; mohl jeho přijetí toliko doporučit.

Sám spal na polním lůžku v nejmenším a nejméně vybaveném pokojíku v celém domě, jehož jedinou výzdobou byly meč a pochva zavěšené na jedné stěně a jeho stará potem čpící vojenská pláštěnka na protější zdi, a pak ještě pestré, třebaže dosti ušpiněné a potrhané vexillum, standarta, kterou mu věnovala jeho oblíbená legie po skončení hispánské kampaně. Ach, to přece byl ten pravý a skutečný život pro muže!

Jako většina vojáků měl samozřejmě nejvíc spadeno na pořádný kus chleba a mísu hrachové polévky se slaninou, a nic nedbal, když tu a tam zameškal jedno nebo i dvě jídla. Jídlo mělo sloužit toliko tělu, nikoli choutkám.

Podstatná část jeho pocitu provinění pramenila z vědomí, že Grania nemá vůbec ponětí, proč ho vlastně neuspokojuje, ani po mnoha předchozích bolestných diskusích na toto téma; nebyl nikdy schopen dát jí na to uspokojivou odpověď, neboť to vlastně nevěděl ani on sám, a v tom právě vězela ta nejvlastnější potíž.

Neboť konečně uzřel jasně cestu, která se před ním otevírala. Nebezpečnou. Hazardní. Nicméně uskutečnitelnou pro toho, kdo neměl, co by ztratil, a všechno mohl získat.

Jenomže se pak v mysli navracel opět k Julille, vždycky skončil nazpět u Julilly – ale proč vlastně? Nemiloval..

Nemiloval ji přece, nebyl lásky vůbec schopen. Ale přesto byly okamžiky, kdy po ní bezmezně zatoužil, kdy dychtil hrýzt ji a líbat a protknout, až by sténala bolestí a rozkoší; a byly jiné chvíle – to kdy ležel za bezesné noci uprostřed mezi svou macechou a svou milenkou – kdy ji ze srdce nenáviděl, kdy by byl chtěl ucítit v prstech její vyzáblý krček, kdy toužil spatřit, jak rudne v tváři a jak poulí oči, ochutnat, jaké to je udusit poslední zbyteček života v jejích zalykajících se plicích.

Jen málo lidí, ať již s římským občanstvím anebo bez něho, volilo pohřeb do země, s výjimkou Židů, kteří byli pohřbíváni v samostatné části nekropole, a s výjimkou šlechtické rodiny Corneliů, která si budovala hrobky podél Via Appia; a tak většina pomníků, které jako by proměňovaly Campus Esquilinus v nahloučené kamenné městečko, ukrývala toliko urny s popelem, nikoli rozkládající se těla. Uvnitř posvátných hranic Říma pak nesměl být pohřben nikdo, ani ti největší a nejslavnější.

„Ne, jak vidím, ty vůbec nevíš, kdo já jsem,“ pokračoval Caesar stále týmž konverzačním tónem. „Takže ti to, dcero, musím připomenout. Já jsem pater familias, hlava a naprostý pán v tomto domě. Každé mé slovo je tu zákonem. Proti mým rozhodnutím není odvolání. Cokoli si umíním učinit nebo prohlásit v této domácnosti, učiním a řeknu. Žádný zákon senátu a lidu římského nestojí mezi mnou a mou absolutní autoritou v této domácnosti, v mé rodině. Neboť Řím formuloval své právo tak, že římská rodina je mimo veškeré zákony kromě rozhodnutí, jaká učiní pater familias. Pokud by se má žena dopustila nevěry, Julillo, mohu ji zabít anebo ji dát zabít. Pokud by se můj syn zpronevěřil morálce anebo provinil zbabělostí anebo jakýmkoli jiným odsouzeníhodným činem, mám právo ho zabít anebo ho dát zabít. Pokud by se má dcera dopustila smilstva, Julillo, je mým právem ji zabít anebo ji dát zabít. Pokud kterýkoli člen mé domácnosti – od mé ženy přes mé syny a dcery až po mou matku – nějak překročí hranice toho, co já uznám za náležité chování, smím ji anebo jeho usmrtit anebo dát je usmrtit. Rozumělas mi, Julillo?“..

Jak čelit nepříteli tak záhadnému, u něhož naprosto nelze předvídat, co učiní?

Marie,“ řekla a hltala očima spleť čar v jeho dlani. „Úžasná..

„Je ti souzena velká budoucnost, Gaie Marie,“ řekla a hltala očima spleť čar v jeho dlani. „Úžasná ruka. Všemu, čeho se chopí, vnutí tvar.

„Vyplouváš k nepředstavitelně velkému osudu, Gaie Marie,“ pravil kněz, který přinášel oběť těmto bohům chránícím plavce na jejich pouti. „Ještě nikdy jsem neměl příležitost sledovat tak příznivá znamení jako dnes.“..

„Jestli se na někoho jen podíváš, tak tě zabiju,“ řekl jí, když odpočívali na jeho lůžku mezi vzepětími milostné hry. „Já to vím,“ odpověděla a připomněla si otcovu tvrdou lekci o právech pater familias; neboť se teď vymanila z otcovské pravomoci jen proto, aby přešla pod Sullovu. Jako patricijka nebyla a nikdy se nemohla stát svou vlastní paní. Takové, jako byla Nicopolis nebo Clitumna, na tom byly neskonale lépe.

„Uč se, Lucie Cornelie, především se uč! Budu potřebovat sbor důstojníků, kteří budou mít na víc než na pouhou loajalitu. Potřebuju celé chlapy, muže, kteří dokáží jednat ze své vlastní iniciativy, aniž přitom budou hatit mé strategické plány – muže, kteří znásobí mé vlastní schopnosti a mou energii, namísto aby mi je odčerpávali.

„Svrchovaným vládcem je lid!“ hřímal Mancinus ke shromážděným zástupům. „Senát je pouze služebníkem lidu, ne jeho pánem! Jestliže bude senát vykonávat své povinnosti v zájmu římského lidu, nechť tak činí. Ale jestliže senát jedná tak, aby chránil zájmy svých vlastních předáků, a to na účet lidu, je třeba s tím skoncovat.

..znamenal však jako vždy rušné oživení v táboře, podobné záchvěvu koňské kůže, který začíná na jednom konci těla a..

..podobné záchvěvu koňské kůže, který začíná na jednom konci těla a rychle proběhne až na opačný konec.

..a Corona graminea, prostý věneček z obyčejné trávy udělovaný muži, jehož zásluhou a iniciativou byla zachráněna celá legie nebo i celá armáda.

Všechny děti mé sestry Rutilie jsou pěkné, ale..

Muž, který uhne, se nikdy nedoví, co v něm vlastně je.

..v pracovním stole byla zásoba papíru, rákosových per, voskových koleček, jemné rýtko z kosti k psaní do vosku, spečené koláčky sépiového barviva čekající, až z nich bude zředěním vodou připraven inkoust, kalamář se zátkou, vrchovatě naplněné sypátko s jemným pískem na vysoušení kaněk a abakus.

Tvůj velice milovaný tchán Gaius Julius Caesar dnes odpoledne zemřel. Jak víš, trpěl už delší čas zhoubným nádorem v hrdle. A dnes odpoledne nalehl na svůj meč. Jistě se mnou budeš souhlasit, že zvolil tu nejlepší alternativu. Žádný člověk by neměl přežívat jen jako břemeno pro své milované a blízké, zejména když ho další existence zbavuje vší důstojnosti a vážnosti. Je snad mezi námi někdo, kdo by dal přednost životu před smrtí, když život znamená ležet ve vlastních výkalech anebo dávat se od nich očišťovat otrokem? Ne, jestliže muž už nestačí zvládat své hrdlo anebo svůj konečník, je čas odejít.

..vyznává zásadu, že kde je síla, tam je i právo,..

Na tohoto Mania Aquillia bude třeba si dát dobrý pozor, pomyslel si Rutilius Rufus a natočil si židli tak, aby na něho viděl. Je to ohromující, říkal si. Celá léta tu vydrží sedět způsobně v koutku, nesmělý a upejpavý jako vestálská panna, a když se pak najednou naskytne příležitost, naráz odhodí beránčí kožich a je tu vlk. A ty, Manie Aquillie, jsi vpravdě vlk!

Tribunové lidu svolali shromáždění plebejů a bez jakéhokoli prodlení dali dohromady dva návrhy usnesení. Pokaždé se nestačím divit, že se zpravidla takhle v poklusu a nahonem podaří v mžiku nakoncipovat věci daleko lépe formulované a stylizované, než když zákony prodělávají celé měsíce příprav, kdy do nich mluví kdekdo a navíc ještě kdekterý strejček. Tihle kdekdové i se svými strejčky dokáží původně docela dobré zákony leda rozmělnit a přežvýkat na zákony docela špatné.

Ale, jak už pravili Řekové o svém Odysseovi, pramenec jeho života byl tak houževnatý, že prodřel každou nit života ostatních lidí, s kterou se zkřížil.

Křivý jak psí zadní noha.“..

Gaia Maria si vytvořil sám Řím. A nemyslím tím Řím jako město ani Římany jako národ – mám na mysli Romu, nesmrtelnou bohyni, génia tohoto města, jeho duch, který zde vše uvádí do pohybu. Je zapotřebí muže. A chlap se také najde,“ řekl Jugurtha Numidský.

„dokonalý plod z docela obyčejného, přehlíženého stromu někde venku za plotem, mimo šlechtěný sad.

Záliba v partnerech vlastního pohlaví nepatří k římským ctnostem. Naopak, považuje se – zejména v legiích! – za nepřípustný poklesek. Kdyby tomu tak nebylo, jak jinak by si ženy ve městech, v jejichž blízkosti jsou naše tábory, přicházely na takové pěkné peníze, jak jinak by ženy poražených nepřátel okoušely římskou nadvládu, ne-li znásilněním?

Jedna skupina vojáků už snášela dřevo na velký milíř, neboť bez dřevěného uhlí nebylo možné rozpálit pec natolik, aby se železo tavilo, natož aby se dalo zkujnit.

A přece jen – na Sullu nedokázal Marius pohlížet jako na Ulixa. Byl jiný, cele a beze zbytku svůj.

„Bohové!“ zašeptal konečně Marius. „Toho by se přece neodvážil!“ „Už se stalo,“ řekl pohrdavě Sulla.

Ve třiceti by se byly nade mnou vršily jako nepřekonatelné hory – dobře si to ještě pamatuju. A v pětapadesáti jsou z nich najednou obyčejné krtiny.“..

..strašlivě se jich obou bála, den za dnem spěla k smrti, vědoma si toho, že nikdy neokusí, co je to vlastně žít.

Ani když už se vracel na lavici tribunů lidu, nevycítil v panujícím tichu nic, co by odporovalo této jeho důvěře. A pak pochopil, že pouze vyčkávají. Čekají, až někdo ze strůjců politiky naznačí cestu. Ovce. Ovce, ovce, ovce. Ubohé, chundelaté, nemyslící ovce.

Pro ženu není nesnadné milostnou touhu i uspokojení jen předstírat, ale muž ani sexuální žádostivost, ani vyvrcholení prostě napodobit nedokáže. To, že muži jsou svou povahou upřímnější než ženy, říkal si Sulla, je asi i tím, že ke každému sexuálnímu aktu přistupují s oním zrádným ukazatelem v podbřišku, a to určuje i všechny ostatní stránky mužské existence.

..a jejich heslem je „Líp než otrokem být je otroky mít!“..

„Něco ti totiž řeknu. Jednoho krásného dne budu já Prvním mužem Říma. Budu prostě nejvyšší strom na světě zrovna tak, jako jím je dnes Gaius Marius. A takhle vysoké stromy nikdo nedokáže porazit. Když padnou, tak jen proto, že samy uvnitř ztrouchnivěly.“..

Domníval se však, že jeho syn tváří v tvář nebezpečí a krajní nutnosti v sobě nalezne onu odvahu, onu srdnatost, o níž Scaurus věřil, že je v každém muži skryta.

..vrásek mám jak Hannibalův slon..

„Poznané zlo je menší zlo, co, Lucie Decumie?“ „O mnoho menší!“ přitakal vřele.

„Co oči nevidí, toho srdce neželí,“ řekl, upřímně překvapen její nedovtipností. „To je přece známá věc, paní.“..

Všechny ty pověsti jsou prostě k neuvěření, Julie! Kdybych byl vinen jen desetinou věcí, které o mně šíří, už bych dávno v Tartaru valil balvan do kopce.“..

„Přímo tu. Lucius Cornelius se na ni podíval, když ji představovali, zrudl jak ty jeho vlasy a celý večer pak z ní nespustil oči a seděl jako zařezaný.“ „To mu uhranula,“ řekl Marius.

„A přece – já je všechny předhoním, Aurelie! Protože já jsem ten nejlepší kůň na závodišti.“..

Zač stojí celý ten senát, když před tímhle davem stáhne ocas mezi nohy a tiše se odplíží domů? Když nakonec dojde k tomu, že všechny sázky jsou na stole a mají se vrhnout kostky, pak jediné, na čem záleží, jsou tihle, ty tváře tisícihlavého davu. To oni mají v ruce skutečnou moc; ti, kdo se domnívají, že vládnou, mohou tak činit jen potud, pokud na to všechny tyto hlavy kývnou. Co jsou tedy konsulové? Co je senát? Nekonečné řečnění, tlachy, prázdná slova!

„Nerouhej se bohům,“ řekl Scaurus. „Bohové nesmírně rádi chytají lidi za slovo a přijímají jejich opovážlivé výzvy.“..

Vzdej se toho záměru důstojně, nebyl by ti ke cti.

Čin byl spáchán a nebylo cesty, jak ho odčinit.

Před nimi se zvedal kapitolský pahorek; sloup slunečního světla v tu chvíli zasáhl pozlacenou Viktoriinu kvadrigu nahoře ve štítě chrámu Jova Nejlepšího Největšího a rázem rozžal Řím oslepující zlatou září. „To bodá do očí!“ vykřikl Sulla nelíčenou bolestí. Ale zrak odvrátit nedokázal.

„To bodá do očí!“ vykřikl Sulla nelíčenou bolestí. Ale zrak odvrátit nedokázal.

<2018>