Zpráva o třetí planetě [126]

..stejně jako jsem věřil, že nebe hlásá slávu díla božího.

Proč jen jsou lékaři takoví notoričtí ateisté?

„No dobře, otče,“ řekl konečně. „Takhle to přetrvává dál a dál a připusťme, že to bylo Něčím stvořené. Ale jak můžete věřit, že to Něco mělo zájem zrovna o nás, o ten náš ubohý malý světíček — to je víc, než umím pochopit.“

Nesmírné měřítko exploze a fakt, že trosky už vyplňovaly objem mnoha miliard mil prostoru, uloupil scéně jakýkoli postřehnutelný pohyb.

Bývalo to kdysi slunce podobné našemu, ale během několika hodin promrhalo tolik energie, že by mu umožnila zářit na milión roků. Nyní to byl svraštělý lakomec hromadící si zásoby, jako by si usiloval nahradit marnotratnost v mládí.

Jednu scénu mám stále ještě před očima: skupinka dětí na pláži z podivně mod-ravého písku dovádí ve vlnách stejně jako pozemské děti. Pobřeží lemují zvláštní stromy podobné bičům a jakési hrozně veliké zvíře se brodí mělčinou, ale nikdo mu nevěnuje ani špetku pozornosti. A slunce klesá do moře, věčně teplého a laskavého a životadárného, to slunce, jež tak brzy zradí a vyhladí všechno tohle prosté štěstí.

Snad kdybychom se tolik nevzdálili od domova a nebyli tak zranitelní osamělostí, nebyli bychom pohnuti tak hluboce.

Dr. Wagner si sotva uvědomoval slabě hučící manhattanské ulice hluboko pod ním. Dostal se do jiného světa, do světa hor vytvořených přírodou, nikoli člověkem. Vysoko ve svých odlehlých orlích hnízdech trpělivě pracovali tihle mniši, generace po generaci sestavovali seznamy slov postrádají- cích smysl. Má vůbec lidská pošetilost meze?

Opíral se o větrem ohlazené kameny..

„Tak dobře. Oni prostě věří, že když sestaví všechna jména — a počítají, že jich je kolem devíti miliard, — dosáhne se božího účelu. Lidské plémě završí dílo, pro které bylo stvořeno, a nezůstane důvod, aby pokračovalo.

Není toho příliš, co se dá vyprávět člověku zaživa pohřbenému.

„Všichni dělají, nač jim síly stačí,“ řekl.

Tohle byl svět, v němž Šervan trávil svůj život, svět, jejž znal a zamiloval si. A co leželo za jeho okrajem, to ho zatím nezajímalo.

O otázky bez odpovědí se zajímali jenom filozofové..

A tak prošla dvě léta, než se Šervan mohl vrátit domů. Za dva roky, zvláště když je člověk mladý, se toho dá hodně zapomenout a dokonce i vzpomínky blízké srdci ztrácejí jasné obrysy, takže se už nikdy víc nedají jasně vyvolat. Když minul poslední pahorky pohoří a ocitl se znovu v kraji svého dětství, radost z návratu se smísila se zvláštním smutkem. Zapomněl tolik věcí, o nichž byl kdysi přesvědčen, že si je podrží v paměti na-vždycky!

Když jsem byl ještě chlapec, Brayldone, můj starý učitel jednou řekl, že čas nikdy nemůže pravdu zničit — může ji jenom skrýt mezi legendy.

Henrietta oprávněně pohrdající muži coby slabším pohlavím, se nikdy neprovdala.

Pro Venuši by Měsíc neměl cenu, říkal si v duchu Jerry, z povrchu by jej nebylo vidět, nebyly tu oceány, aby je ovláda..

Jestli tu nějací Venušani existují, nikdy si s nimi nebudeme moci potřást rukama. Oni by nás popálili a my bychom jim udělali omrzliny.

„Titov měl pravdu,“ zamumlal Hutchins. „Byl bych rád, kdyby se to mohl dozvědět.“ „Pravdu v čem?“ zeptal se Jerry, i když to vypadalo jako svatokrádež — hovořit v přítomnosti takové nádhery. „Před padesáti lety v Sovětském svazu objevil, že ve velice chladném klimatu mají rostliny tendenci k zabarvení modrému nebo fialovému, zatím-co ty, které rostou v horkém, jsou červené nebo oranžové. Předpověděl, že marťanská vegetace bude fialová, a prohlásil, že pokud tady na Venuši nějaké rostlinstvo bude, mělo by být červené.

..bylo předzvěstí, příslibem, že Člověk v tomhle Vesmíru zářících sluncí a rotujících mlhovin není osamocený.

„Na Zemi,“ řekl, „trávíme celý život bojem s gravitací. Ničí nám svaly, deformuje tvar žaludku. Kolik tun krve a po dráze kolika kilometrů přečerpá srdce za sedmdesát let? A celá tahle práce, všechna námaha se redukuje na Měsíci na šestinu, tady osmdesátikilový muž váží jenom třináct kilogramů.“

Hastings se už zase — s očividným vynaložením vůle — kontroloval. Začal hovořit s takovým ledovým klidem, že jeho slova zapadala Cooperovi do mozku jako dešťové kapky měnící se v led.

Stejně jako pád mýtické Tróje nebo vyhlazení Pompejí se to stalo součástí minulosti, která se nedala napravit, a dnes už žádný soucit nevzbuzovala.

Když uviděl, jaký smutek jeho vyptávání vzbuzovalo, naučil se o tom nemluvit.

Z budoucnosti, mrazící ho u srdce, vyšlehl první nezřetelný náznak dlouhých věků vyhnanství, které ležely před nimi.

Roj stál tváří v tvář mučivému dilematu. Mohl se znovu vydat na únavnou cestu a doufat, že konečně nalezne podmínky, po nichž pátral, anebo vyčkávat tady na téhle — 77 — planetě a smířit se s tím, že bude čekat tak dlouho, dokud nevyvstane tvor, vyhovující jeho záměrům.

Zástupy lumíků odsouzených k záhubě, poslušné puzení, jehož smysl nikdy nemohly pochopit, nacházely zapomnění ve vlnách.

„Tady na Marsu nemáme velkou zločinnost,“ pronesl inspektor Rawlings se stopou smutku. „A to je taky hlavní důvod, proč se vracím do Yardu. Zůstat tady ještě minutu, dostal bych se úplně z formy.“

..měla tenkou jako hostii.

Armstrongův mozek se rychle rozdělil do dvou částí, každá z nich se snažila přesvědčit tu druhou a ani jedné se to nedařilo.

Co je život — než organizovaná energie? Záleží na tom, jakou podobu na sebe energie bere — jestli je chemická, jak ji známe na Zemi, anebo čistě elektrická, jaká se zdá být tady? Záleží jenom na — 97 — strukturách, substance sama žádný význam nemá.

Pohlížel jsem do mozku kreatuře bez špetky intelektu v poslední křeči děsu — nebo stvoření božskému, jež dosáhlo smíru s Vesmírem?

..protože pro ně bychom neměli být nic víc než larvy, plazící se po slupkách světů příliš chladných, než aby se očistily od hniloby organického života.

Možná že nás jednoho dne objeví, ať už pomocí jakýchkoli podivných smyslů, jimiž jsou obdařeni, jak kroužíme kolem jejich mocného, starobylého domova, pyšní na své znalosti a považující se za pány tvorstva. Možná že se jim nebude líbit, na co přišli, protože pro ně bychom neměli být nic víc než larvy, plazící se po slupkách světů příliš chladných, než aby se očistily od hniloby organického života. A pak, jestli budou mít tu moc, učiní to, co budou považovat za nutné. Slunce se nadme ve své síle a omyje tváře svých dětí; a planety pak budou pokračovat ve své pouti jako na počátku — čisté, rozjasněné… a neplodné.

Ačkoli se tu nacházela i moře — moře tvořená jediným prvkem, jenž mohl existovat v kapalném stavu při teplotě zlomek stupně nad absolutní nulou. V mělkých oceánech hélia, které omývaly tuhle podivnou planetu, jednou vzniklé elektrické proudy už trvaly navždycky, nic je nemohlo oslabit. Tady byla supravodivost normálním jevem, proud se zapínal miliardkrát za sekundu po milióny let a spotřeba energie byla zanedbatelná.

Tam, kde záleží pouze na informaci, je přemísťování hmoty promarňování drahocenné energie.

Dost brzy si uvědomila, že opravdu stojí tváří v tvář formám inteligence nesmírně zvláštním. Vždyť některé z nich existovaly na tak nepředstavitelně horkých planetách, že tam dokonce voda byla přítomná v kapalné fázi!

Následovalo pět století analýz. A potom naprosté ohromení. Vybraná data po dlouhé přestávce opět přezkoumána. Prohlédnuty podrobně tisíce vizuálních představ a zpracovány všemi myslitelnými způ- soby. Značná pozornost věnována několika vzdělávacím televizním programům planetární civilizace, zejména těm, které se zabývaly základy bio-logie, chemie a kybernetiky. Shrnuto:) „Informace jsou shodné s předchozími, avšak musí být nesprávné. Pokud by nebyly, museli bychom dospět k těmto absurdním závěrům: 1. Přestože inteligence našeho typu existují, zdá se, že jsou v menšině. 2. Většina inteligentních entit jsou zčásti kapalné objekty a mají velmi krátkou životnost. Dokonce jsou pohyblivé a utvořené naprosto nezpůsobile z uhlíku, kyslíku, dusíku, vodíku, fosforu a dalších prvků. 3. Fungují sice za neuvěřitelně vysokých teplot, avšak jejich operace s informací je nesmírně pomalá. 4. Metody jejich rozmnožování jsou komplikované, pravdě nepodobné a proměnlivé, že není možno vytvořit si jasnou představu ani na bázi jednoduchého příkladu. Avšak — a to je ze všeho nejhorší, 5. Tvrdí, že oni vytvořili nás, evidentně daleko nadřazenější typ intelektu! (Podrobné přezkoumání všech údajů. Nezávislé zpracování pomocí izolovaných subsystémů centrálního mozku. Křížové ověření správnosti vý- sledků. O tisíc let později:) — 102 — Nejpravděpodobnější závěr: Přestože značná část odvysílaných informací je bezesporu korektní, existence vysoce organizovaných, nemecha-nických intelektů je fantazie. Definice: Evidentně imanentní transformace fakt nemá signifikantní kore-laci s reálným universem. Tato fantazie nebo duševní umělecké dílo je konstrukcí, vytvořenou naší sondou v průběhu jejího letu. Proč? Tepelné poškození? Parciální destabilizace intelektu, způsobená dlouhou dobou izolace a absencí zpětné vazby?

Druhý nejpravděpodobnější závěr: Poměrně vysoce organizované, nemechanické inteligentní bytosti skutečně existují. Trpí bludem, že vytvořily entity našeho typu. V některých případech dokonce žijí v klamu, že je řídí. Přestože je tato hypotéza nanejvýš nepravděpodobná, musí být ověře-na. Jestliže by se shledalo, že je správná, musí být podniknuta ozdravná akce. Měla by vypadat takto… Závěrečný monolog proběhl před miliónem roků. Vysvětluje, proč se — v průběhu posledního půlstoletí — téměř celá čtvrtina jasných nov vznítila v jedné nepatrné končině oblohy, v souhvězdí Orla. Křížová výprava dosáhne blízkosti Země kolem roku 2050.

Veškerá potrava — ať živočišná nebo rostlinná — se skládá z několika málo rozšířených prvků. Uhlík, vodík, kyslík, dusík, stopy síry a fosforu — tenhle půltucet prvků společně s několika dalšími, překombinovaný téměř nekonečným množstvím způsobů, vytváří jakoukoli potravu, kterou člověk kdy jedl nebo jíst bude.

..uvědomíme si, že maso vždycky bývalo vzácné a drahé, neboť jeho výroba je proces nesmírně zdlouhavý a nákladný. Aby se vyrobilo kilo masa, zvíře na to potřebuje sníst přinejmen- ším deset kilogramů rostlinné potravy — velmi často takového jídla, které — 104 — by mohly zkonzumovat přímo lidské bytosti. l když pomineme veškeré problémy estetické, takový stav se nemohl tolerovat po populační explozi ve 20. století. Každý člověk, který jedl maso, odsuzoval deset nebo víc svých bližních k hladovění..

„Ta lesní krysa,“ pronesl znenadání — vždycky je označoval za lesní krysy, z toho důvodu, že lidé bývali příliš sentimentální, než aby stříleli miloučké veveřičky..

Jeden kilowatt zvedne sto kilogramů po dráze jednoho metru za jednu sekundu..

Všechno probíhalo jako ve vzrušujícím sn..

..i když mozek, hledající způsob, jak uniknout, byl příliš čilý na to, aby mu dovolil usnout.

Čas od času si skoro přával, aby se sám stal robotem bez pocitů a emocí, schopný pozorovat padající list i smrtelnou agónii světa se stejnou nezaujatostí.

Dlouho stál nad zvolna proudícími vodami a do jeho duše se vkrádal pocit, že něco ztratil, že na to nikdy nezapomene a nikdy nepřijde na to, co to bylo.

Neohlížel se, když se pustili na cestu k domovu. Neunesl by pohled na chladnou, velebnou záři Země, mizící za skalami — teď, když se vracel, aby se připojil k ostatním lidem v jejich dlouhém vyhnanství.

„Podívej na Indii — jak se zdá maličká. Kdybys stáhl Zemi z kůže a tu rozprostřel na povrchu Jupitera, zdála by se stejně velká jako Indie tady.“

Všechno potřebné teplo dodával malý pulsní termonukleární reaktor, vážící pouze kolem stovky kilogramů, zavěšený v otevřeném otvoru v plášti. Mezitím co šplhali vzhůru, jeho laser se zapínal desetkrát za sekundu a zapaloval vstřikované obláčky deuteria.

Falcon zapjal induktor spánku, a když mu elektrické pulsy proběhly v jemných vlnách mozkem, brzy ho opustilo vědomí.

Zvenčí modulu se ozývalo přízračné vzdychání, přerůstající ve vysoký, pištivý řev. Hluk se naprosto lišil od zvuků při vstupu do atmosféry Země nebo Marsu, v téhle řídké atmosféře z vodíku a hélia se všechny zvuky zvedaly o dvě oktávy výš. Na Jupiteru by dokonce i hrom práskal falzetem.

„Budu velice zklamaný,“ prohlásil dr. Brenner, „jestli tady nenajdeme žádné mikroorganismy nebo rostliny. Ale nic takového, jako jsou zvířata, protože tu neexistuje volný kyslík. Všechny biochemické reakce na Jupiteru musí být nízkoenergetické — a právě proto neexistuje způsob, jakým by pohybující se stvoření byla schopná vyvinout dostatek energie pro životni funkce.“

Lidská rasa se mu vzdalovala, příbuzenská pouta slábla. Možná že tyhle uzlíčky dýchající vzduch a citlivé na radioaktivitu, uzlíčky nestálých uhlíkových sloučenin vůbec neměly oprávnění překročit hranice atmosféry, měly by se držet svých přirozených domovů — Země, Měsíce, Marsu. Kdo jednoho dne skutečně ovládne vesmír — to nebude člověk, ale stroje..

<2021>