Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Milan Kundera


nesmrtelnost.png

Nesmrtelnost [89]

Minula plavčíka, a když byla od něho vzdálena tři, pět kroků, otočila k němu ještě hlavu, usmála se a zamávala mu. Sevřelo se mi srdce. Ten úsměv i to gesto patřily dvacetileté ženě! Její ruka se vznesla s okouzlující lehkostí. Bylo to, jako by vyhazovala do vzduchu barevný míč, aby si hrála s milencem. Ten úsměv i to gesto měly půvab i eleganci, zatímco tvář a tělo už žádný půvab neměly. Byl to půvab gesta utopený v nepůvabu těla. Ale ta žena, i když samozřejmě musela vědět, že už není krásná, na to v té chvíli zapomněla. Určitou částí své bytosti žijeme všichni mimo čas. Možná že jen ve výjimečných chvílích si uvědomujeme svůj věk a že jsme většinu času bezvěcí. Ať už je tomu jakkoli, ve chvíli, kdy se otočila, usmála a zamávala na mladého plavčíka (který to nevydržel a vyprskl), o svém věku nevěděla. Jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne. Byl jsem podivně dojat.

Je to nejkrásnější úsek spánku, nejrozkošnější část dne:..

..té nádherné houpačky mezi bděním a spaním, která sama o sobě je dostatečným důvodem, aby člověk nelitoval svého zrození.

"..jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne".

..ale i slovo Stvořitel: otec totiž nikdy neřekl Bůh, ale vždycky Stvořitel, jako by chtěl omezit význam Boha jen na jeho inženýrský výkon.

Agnes si říká: Stvořitel dal do computeru disketu s podrobným programem a pak šel pryč. Že Bůh stvořil svět a pak ho nechal napospas opuštěným lidem, kteří obracejíce se k němu mluví do prázdna bez ozvěn, ta myšlenka není nová.

Neměla jen radost, že má záviděníhodného muže, ještě větší radost měla, že ho může dát jako dar své rodině, s níž byla svázána tradicí staré venkovské solidarity. Ale protože otec nebyl družný a mezi lidmi většinou mlčel (nikdo neví, zda to bylo z nesmělosti nebo proto, že myslil na něco jiného, zda tedy jeho mlčení vyjadřovalo skromnost, či nezájem), všichni byli z jejího daru spíš rozpáčiti než šťastni.

A tak jí napadlo, že se i otec vrací v kruhu, odkud vyšel. Matka: od rodiny přes manželství zpátky k rodině. On: ze samoty přes manželství zpátky do samoty.

Rok po matčině smrti se jeho choroba prudce zhoršila. Agnes za ním přijela, zůstala s ním tři dny, čtvrtého dne ráno zemřel. Teprve během těch tří dnů s ním mohla být tak, jak s ním vždycky toužila být. Říkala si, že se měli oba rádi, ale nemohli se skutečně poznat, protože se jim nedostalo dosti příležitostí být spolu sami.

Řekla si: až se jednou stane útok ošklivosti zcela nesnesitelný, koupí si v květinářství pomněnku, jedinou pomněnku, ten útlý stonek s miniaturním modrým kvítkem, vyjde s ní na ulici a bude ji držet před tváří upírajíc na ni křečovitě pohled, aby viděla jen tu jedinou krásnou modrou tečku, aby ji viděla jako to poslední, co si chce pro sebe a pro své oči ponechat ze světa, který už přestala mít ráda.

Ne, Agnes si neumí představit, že by otec uměl nenávidět. Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí. V tom je obscénnost války: intimita vzájemně promíšené krve, lascivní blízkost dvou vojáků, kteří se probodávají a dívají se sobě do očí. Agnes je si jista, že právě této intimity se otec štítil. Hnusil si tlačenici na lodi tak, že dal přednost utopení. Být v tělesném doteku s lidmi, kteří se snaží odstrčit jeden druhého a poslat každý každého na smrt, mu připadalo mnohem horší než skončit život sám v čisté ryzosti vod.

A to právě bylo tak obtížné vyjádřit a vysvětlit: že má potřebu vědět, jak se jim daří, i když zároveň vůbec netouží je vidět a být s nimi.

Agnes si vzpomněla, jak kdysi jako dítě byla oslněna myšlenkou, že Bůh ji vidí a vidí ji nepřetržitě. Tehdy snad poprvé zažila tu rozkoš, tu podivnou slast, kterou člověk zakouší, když je viděn, viděn proti své vůli, viděn ve chvílích intimity, kdy je znásilňován pohledem. Matka, která byla věřící, jí říkala "Bůh tě vidí", a chtěla ji tak odnaučit lhát, kousat si nehty a dloubat se v nose, ale stalo se něco jiného: právě když se oddávala svým zlozvykům anebo ve stydkých chvílích představovala si Agnes Boha a předváděla mu, co dělá.

Paul odpověděl s trpělivou starostlivostí starého lékaře:..

Za Agnesiným otcem chodívala tehdy asi čtyřicetiletá dáma, sekretářka fakulty, aby mu předkládala nějaké papíry k podpisu a aby jiné zase odnášela. Přestože jejich důvod byl bezvýznamný, ty návštěvy byly provázeny tajemným napětím (matka se stávala nemluvnou) probouzejícím Agnesinu zvědavost. Vždycky když byla sekretářka na odchodu, Agnes utíkala k oknu, aby se na ni nenápadně dívala. Jednou, když sekretářka odcházela z domu směrem k brance (šla tedy právě opačným směrem, než půjde o něco později Agnes sledovaná pohledem nešťastného spolužáka), otočila se, usmála a vyhodila do vzduchu paži ne- čekaným pohybem, lehkým a plavným. Bylo to nezapomenutelné: chodník posypaný pískem se v paprscích slunce třpytil jako zlatý potok a po obou stranách branky kvetly dva keře jasmínu. Gesto směřující vzhůru jako by chtělo ukázat tomu zlatému kusu země směr, kterým má vzlétnout, a bílé keře jasmínu se už začaly proměňovat v křídla. Otce nebylo vidět, ale z gesta ženy vyplývalo, že stojí ve dveřích vily a dívá se za ní. To gesto bylo tak nečekané a krásné, že zůstalo v Agnesině paměti jako otisk blesku; zvalo ji do dálek prostoru i času a probouzelo v šestnáctileté dívence nejasnou a nesmírnou touhu.

Bylo to, když zůstala před matčinou smrtí dva týdny ve vile s nemocným otcem. Když se s ním loučila poslední den, věděla, že se spolu dlouho neuvidí. Matka nebyla doma a otec ji chtěl doprovodit na ulici k autu. Zakázala mu, aby s ní šel dál než k prahu dveří, a odcházela pak sama k brance po zlatém písku mezi záhony. Svíralo se jí hrdlo a mě- la nesmírnou touhu říci otci něco krásného, co slovy nelze vyjádřit, a tak náhle, nevěděla ani, jak k tomu došlo, otočila hlavu a s úsměvem vyhodila paži do výše, lehce, plavně, jako by mu říkala, že je před nimi ještě dlouhý život a že se spolu ještě mnohokráte uvidí. Vteřinu poté si vzpomněla na čtyřicetiletou dámu, která na otce před pětadvaceti lety na stejném místě stejným způsobem zamávala. Byla z toho rozrušena a zmatena. Bylo to, jako by se náhle v jedné vteřině setkaly dva vzdálené časy, jako by se v jednom gestu setkaly dvě různé ženy. Proběhla jí hlavou myšlenka, že ty dvě ženy byly možná jediné, které miloval.

A tehdy měla zase ten zvláštní silný pocit, který se jí zmocňoval čím dál častěji: nemá nic společného s těmi bytostmi na dvou nohách, s hlavou na krku a ústy ve tváři.

Je jedna hodina v noci, Agnes a Paul se svlékají. Kdyby měli říci, jak se ten druhý svléká, jak se přitom pohybuje, upadli by do rozpaků. Už dávno se na sebe nedívají.

Agnes říká: "Možná že smrt musí být. Ale copak se to nedalo vymyslit nějak jinak? Copak je nutné, aby po člověku zůstalo tělo, které se musí zahrabat do země nebo hodit do ohně? Vždyť to všechno je hrůza!"

Jenomže říci nahlas jeden před druhým: "My už nechceme zůstat v příštím životě spolu, my už se nechceme setkat", je totéž, jako by řekli: "Žádná láska mezi námi neexistovala a neexistuje". A to je právě nemožné vyslovit nahlas, protože celý jejich společný život (už víc než dvacet let společného života) je založen na iluzi lásky, iluzi, kterou oba starostlivě pěstují a opatrují.

Všichni přece věděli, že Goethe nošení brýlí na veřejnosti odsuzuje jako nevkus a výstřednost!

O starostovi jedné moravské vesnice, kam jsem jako chlapec často chodil na výlety, se říkalo, že měl doma otevřenou rakev a ve šťastných chvílích, kdy se cítil být mimořádně spokojen sám se sebou, uléhal do ní a představoval si svůj pohřeb. Nic krásnějšího ve svém životě nepoznal než tyhle zasněné chvíle v rakvi: dlel ve své nesmrtelnosti.

Valéry Giscard ďEstaing, který byl prezidentem před ním, pozval v roce 1974 na svou první snídani do Elysejského paláce popeláře. To bylo gesto sentimentálního buržoy, který toužil po lásce prostých lidí a chtěl, aby věřili, že je jedním z nich. Mitterrand nebyl tak naivní, aby se chtěl podobat popelářům (takový sen se žádnému prezidentovi splnit nemůže!), chtěl se podobat mrtvým, což bylo mnohem moudřejší, protože smrt a nesmrtelnost jsou jako nerozlučná dvojice milenců, a ten, jehož tvář nám splývá s tvářemi mrtvých, je nesmrtelný už zaživa.

Americký prezident Jimmy Carter mi byl vždycky sympatický, ale pocítil jsem k němu téměř lásku, když jsem ho viděl na televizní obrazovce v teplácích běžet se skupinou svých spolupracovníků, trenérů a goril; náhle se mu začal perlit pot na čele, jeho tvář se stáhla v křeči, spoluběžci se k němu nakláněli, chytali ho a podpírali: byl to malý srdeční záchvat. Jogging se měl stát příležitostí ukázat národu prezidentovo věčné mládí. Proto byli pozváni kameramani a nebyla to jejich vina, že místo zdravím kypícího atleta nám musili ukázat stárnoucího muže, který má smůlu.

Tycho de Brahe byl velký astronom, ale dnes o něm víme jen to, že se při slavnostní večeři na pražském císařském dvoře styděl odejít na záchod, takže mu praskl močový měchýř a on odešel mezi směšné nesmrtelné jako martyr studu a moče.

V algebře lásky je dítě znakem magického součtu dvou bytostí.

Zaujmout postavení dítěte, nic není výhodnější: dítě si může dovolit, co chce, protože je nevinné a nezkušené; nemusí dodržovat pravidla společenského chování, protože ještě nevstoupilo do světa, kde vládne forma; smí dát najevo svůj cit bez ohledu na to, je-li to vhodné či ne. Lidé, kteří odmítali vidět v Bettině dítě, říkali o ní, že je potrhlá (jednou tančila samou radostí, spadla a rozbila si hlavu o roh stolu), nevychovaná (ve společ- nosti si sedala na zem místo na židli) a hlavně katastrofálně nepřirozená. Naproti tomu ti, kteří byli ochotni ji vnímat jako věčné dítě, byli okouzleni její spontánní přirozeností.

..že člověku (každému člověku, nejenom Goethovi) je protivné slyšet vyprávět svůj život v jiné interpretaci než ve své vlastní.

Nic není veselejšího než setkání se ženou, které jsme se báli a která odzbrojena už nenahání strach.

..ke generaci romantiků a ti byli oslněni smrtí už od chvíle, kdy uviděli poprvé světlo světa. Novalis se nedožil třiceti let, a přesto, navzdory mládí, nic ho nikdy neinspirovalo víc než smrt, čaroděj-ka smrt, smrt přepodstatněná v alkohol poezie. Všichni žili v transcendenci, přesahovali sami sebe, vzpínali ruce do dálek, až na konec svých životů a daleko za svoje životy, do dálek nebytí. A jak už jsem řekl, tam, kde je smrt, je i nesmrtelnost, její družka,..

Myslím na chvíli, kdy Goethe psal slova "otravný ovád". Myslím na potěšení, které přitom zakoušel, a představuju si, že tehdy náhle pochopil: nikdy v životě nejednal, jak jednat chtěl. Považoval se za správce své nesmrtelnosti a ta odpovědnost ho svazovala a dělala z něho upjatého muže. Bál se výstředností, i když ho silně přitahovaly, a pokud se kdy nějaké dopustil, snažil se ji dodatečně upravit tak, aby nevybočovala z oné usměvavé uměřenosti, kterou někdy ztotožňoval s krásou. Slova "otravný ovád" se nehodila ani do jeho díla, ani do jeho života, ani do jeho nesmrtelnosti. Ta slova byla ryzí svobodou. Mohl je napsat jen ten, kdo se už octl v třetím období života, kdy člověk přestane spravovat svou nesmrtelnost a nepovažuje ji za vážnou věc. Ne každý člověk dospěje až k této nejzazší hranici, ale kdo k ní dospěje, ví, že teprve tam a jenom tam je pravá svoboda.

..a přidala věty, které měly svědčit o tom, že měla nad okouzleným básníkem moc inspirátorky a Múzy.

Knihu dopsala v roce 1835 a vydala pod názvem Goethe s Briefwechsel mít einem Kinde. Korespondence Goetha s dítětem. Nikdo nezapochyboval o pravosti korespondence až do roku 1921, kdy byly původní dopisy objeveny a vydány. Ach, proč je včas nespálila? Představte si, že jste na jejím místě: není to lehké spálit intimní dokumenty, které jsou vám drahé; je to jako byste si Page 18 ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html přiznali, že už tu dlouho nebudete, že zítra umřete; a tak odkládáte akt zničení ze dne na den a jednoho dne je již pozdě.

Beethovenovo dílo začíná tam, kde končí Goethův střed. Je umístěno do chvíle, kdy svět začíná postupně ztrácet svou pru-hlednost, temní, je čím dál nesrozumitelnější, řítí se do neznáma, zatímco člověk, zrazen světem, se utíká do sebe sama, do svého stesku, do svých snů, do své revolty a nechává se ohlušit hlasem svého bolavého nitra do té míry, že už neslyší hlasy, které se k němu obracejí zvenčí. Ten křik nitra zněl Goethovi jako nesnesitelný rámus. Goethe nenáviděl hluk. To je známo. Nesnesl ani štěkot psa ze vzdálené zahrady.

Měl rád Bacha, protože ten ještě pojímal hudbu jako průzračnou kombinaci samostatně vedených hlasů, z nichž každý lze rozeznat. Ale v Beethovenových symfoniích se jednotlivé hlasy nástrojů rozpouštěly v zvukovém amalgamu křiku a nářku.

..stejně, jako nesnášel hlasitý pláč duše.

..který se tváří v tvář velikému citu choval jako zbabělý sosák a obětoval vášeň mizernému klidu manželství.

Toho roku, co Goethe umřel, vyprávěla Bettina v dopise svému příteli, hraběti Hermannu voň Piickler-Muskau, co se stalo v létě před dvaceti lety. Znala to prý přímo od Beethovena. Přijel v roce 1812 (deset měsíců po černých dnech rozbitých brýlí) na několik dnů do Teplic, kde se tehdy poprvé setkal s Goethem. Jednoho dne si s ním vyšel na procházku. Šli spolu lázeňskou alejí a najednou se proti nim objevila císařovna s rodinou a dvorem. Goethe, když je uviděl, přestal poslouchat, co mu Beethoven vypráví, ustoupil k okraji cesty a smekl klobouk. Zato Beethoven si vrazil svůj klobouk ještě hlouběji do čela, zamračil se, takže mu jeho husté obočí povyrostlo o pět centimetrů, a šel dál nezpomaluje krok. Byli to proto oni, šlechta, kdo se zastavili, ustoupili, zdravili. Teprve až byl kus od nich, obrátil se, aby počkal na Goetha. A řekl mu všechno, co si myslil o jeho poníženém chování lokaje. Vynadal mu jako soplákovi.

Když Lenin prohlašoval, že miluje nade vše Beethovenovu Apassionatii, co vlastně miloval? Co slyšel? Hudbu? Anebo vznešený rámus, který mu připomínal pompézní hnutí jeho duše toužící po krvi, po bratrství, po popravách, po spravedlnosti a po absolutnu? Radoval se z tónů, anebo ze snění, do něhož ho tóny uváděly a které nemělo nic společného ani s uměním ani s krásou?

Pomalu začínám chápat logické souvislosti: lidé se zabíjejí v autech jako na bitevním poli, ale auta nelze zakázat, protože jsou pýchou moderního člověka; určité procento neštěstí je působeno tím, že jsou šoféři opilí, ale víno také nelze zakázat, protože je odvěkou slávou Francie; určité procento opilství je zaviněno pivem, ale ani pivo nelze zakázat, protože by to odporovalo všem mezinárodním dohodám o svobodném obchodu;..

Používala pak toho gesta pokaždé, když ji nějaký chlapec doprovodil po schůzce k brance zahrady. Její sestřička Laura skryta za keřem čekala, až se bude Agnes vracet; chtěla vidět polibek a sledovat sestru, jak půjde sama ke dveřím vily. Čekala na to, až se Agnes ohlédne a vyhodí do vzduchu paži. V tom pohybu byla pro ni zakleta mlhavá představa lásky, o níž nic nevěděla, ale která v ní zůstane na-vždycky spojena s obrazem její půvabné a něžné sestry.

Černé brýle se pro ni od té doby staly znakem smutku. Nasazovala si je, ne aby zakryla pláč, ale aby dala vědět, že pláče. Brýle se staly náhražkou slz a oproti skutečným slzám měly tu výhodu, že neškodily víčkům, nečinily je zarudlými a oteklými, a dokonce jí slušely.

..tento přízemní, příliš materiální úspěch však nebyl s to napravit křivdu, která se jí děla ve vyšší, spirituální a sentimentální rovině.

Obdiv, který naplnil Lauru v dětství, kdy se dívala za Agnes loučící se u branky s chlapcem, ji nikdy neopustil, a když jednoho dne pochopila, že její sestra nedělá žádnou oslňující vědeckou kariéru, nemohla skrýt své zklamání. ,,Co mi vyčítáš?" bránila se Agnes. "Ty, místo abys zpívala v opeře, prodáváš kožichy, a já, místo abych jezdila po mezinárodních konferencích, mám příjemně bezvýznamné místo v podniku, kde se vyrábějí computery." "Jenomže já jsem dělala všechno možné, abych mohla zpívat. Kdežto tys zanechala vědecké dráhy z vlastní vůle. Já jsem byla poražena. Ty ses vzdala."

Slavný malíř Salvador Dali a jeho žena Gala, když už byli velmi staří, měli ochočeného králíka, který s nimi žil, na krok se od nich nehnul a kterého měli moc rádi. Jednou se měli vydat na dalekou cestu a diskutovali dlouho do noci, co s králíkem udělat. Bylo obtížné brát ho s sebou a bylo také těžké ho někomu svěřit, protože králík měl nedůvěru k lidem. Příštího dne uvařila Gala oběd a Dali se těšil vynikající krmí až do chvíle, kdy pochopil, že jí králičí maso. Zvedl se od stolu a utíkal na záchod, kde vyzvracel do mísy milované zvířátko, věrného přítele svých pozdních dnů. Zato Gala byla šťastna, že ten, koho milovala, vstoupil do jejích vnitřností, laskal se s nimi a stal se tělem své paní. Neexistovalo pro ni dokonalejší naplnění lásky než milovaného sníst. Proti tomuto splynutí těl jí sexuální akt připadal jen jako směšné šimrání.

Když chtěla říci, do jakého zoufalství ji dovedl včera milenec, řekla: "Jen co odešel, musila jsem zvracet." Přestože často mluvila o svém zvracení, Agnes si nebyla jista, zda její sestra vůbec kdy zvracela. Zvracení nebyla Lauřina pravda, ale poezie: metafora, lyrický obraz bolesti a znechucení.

Jednou si šly obě sestry něco koupit do obchodu s dámským prádlem a Agnes viděla Lauru, jak něžně hladí podprsenku, kterou jí prodavačka nabídla. To byla jedna z těch chvil, kdy si Agnes uvědomila, co ji od sestry dělí:..

Agnes záviděla Paulovi, že žije, aniž si musí stále uvědomovat, že má tělo.

..neboť nemoc je nedokonalost, za kterou se stydí.

I když byl Paul pravděpodobně nadprůměrně ješitný, přece, říkala si Agnes, jeho postoj odhaluje rozdíl mezi mužským a ženským údělem: žena stráví mnohem víc času rozhovory o svých tělesných starostech; není jí dáno na své tělo bezstarostně zapomenout. Začne to šokem prvního krvácení; tělo je náhle tu a ona proti němu stojí jako strojník, jemuž bylo nařízeno udržovat v chodu malou továrnu: vyměňovat každý měsíc tampony, polykat prášky, připínat podprsenku, připravovat výrobu. Agnes se dívala se závistí na staré muže; zdálo se jí, že stárnou jinak: tělo jejího otce se zvolna měnilo ve svůj stín, odhmotňovalo se, zůstalo na světě jen jako pouhá nedbale vtělená duše. Naproti tomu tělo ženy, čím víc se stává nepotřebnější, tím víc je tělem: těžkým a obtížným; podobá se staré manufaktuře určené k demolici, u které musí ženino já zůstat až do konce jako hlídač.

Co může změnit Agnesin vztah k tělu? Jen vteřina vzrušení. Vzrušení: prchavé vykoupení těla. Ani tentokrát by s ní Laura nesouhlasila. Vteřina vykoupení? Jak to, vteřina? Pro Lauru bylo tělo sexuální od počátku, a priori, nepřetržitě a úplně, svou podstatou. Milovat někoho pro ni znamenalo: přinést mu tělo, dát mu tělo, tělo se vším všudy, takové, jaké je, na povrchu i vevnitř, i s jeho časem, který ho pomalu rozleptává.

A snad právě proto byla Agnes, i když to o ní skoro nikdo nevěděl, posedlá tělesnou láskou, lpěla na ní, protože bez ní by z bídy těla nebyl už žádný nouzový východ a všechno by bylo ztraceno.

Jednou, když byla Agnes s milencem, uviděla při milování některé vady svého těla, kterých si při posledním setkání nevšimla (viděla se s milencem ne víc než jednou dvakrát do roka ve velkém pařížském anonymním hotelu), a nemohla odtrhnout zrak: neviděla milence, neviděla souložící těla, viděla jen stáří, které ji začalo hlodat. Vzrušení rychle odešlo z místnosti a ona zavřela oči a zrychlila pohyby lásky, jako by tak chtěla znemožnit partnerovi, aby četl její myšlenky: rozhodla se v té chvíli, že je to naposledy, co se s ním sešla. Cítila se slabá a zatoužila po manželské posteli, u které zůstává lampička zhasnuta; zatoužila po manželské posteli jako po útěše, jako po tichém přístavu tmy.

..a milenec musil přijmout nejdřív její duši, chtěl-li mít její tělo.

Ach, jak je to smutné! Lidí je mnoho, myšlenek je málo a jak se máme jeden od druhého odlišit?

Jak jsem řekl, naše jména nás tajemně ovlivňují..

Chtěl o tom mluvit, chtěl Lauře vysvětlit, že láska ke starší ženě patří do života každého muže a že právě na ni si ponecháváme tu nejkrásnější vzpomínku. "Starší žena je drahokam v životě muže," chtělo se mu zvolat a zvednout opět sklenku.

Být žurnalistou znamenalo tehdy přiblížit se víc než kdokoli jiný skutečnosti, prolézat všechny její skryté kouty, špinit si s ní ruce.

Kdo je ostatně pionýr moderního žurnalismu? Žádný Hemingway, který psal o svých zážitcích v zákopech na frontě, žádný Orwell, který strávil rok života s pařížskou chudinou, žádný Egon Erwin Kisch, znalec pražských prostitutek, ale Oria-na Falacci, která mezi léty 1969 a 1972 publikovala v italském týdeníku Europeo cyklus rozhovorů s nejslavnějšími politiky doby. Ty rozhovory byly víc než pouhé rozhovory; byly to souboje. Mocní politikové, dříve než pochopili, že se bijí za nerovných podmínek - protože otázky směla klást jen ona a ne oni - už se svíjeli na podlaze ringu K. O.

Žurnalista pochopil, že kladení otázek není pouhá pracovní metoda reportéra, který provádí svá šetření skromně se zápisníkem a tužkou v ruce, ale že je to způsob, jak vykonávat moc.

Všimněte si, prosím, dobře, že Mojžíš nezařadil mezi deset božích přikázání "Nezalžeš!" To není náhoda! Protože ten, kdo říká "nelži!", musil předtím říct,,odpověz!" a Bůh nedal nikomu právo, aby po druhém vyžadoval odpověď.

Politik závisí na žurnalistovi. Ale na kom závisejí žurnalisté? Na těch, kdo je platí. A ti, co platí, jsou reklamní agentury, které si kupují od novin místo, od televize čas pro své reklamy.

..v nichž studovali Marxův manifest; zjednodušili obsah té jednoduché ideologie, aby ji šířili do dalších kroužků, jejichž členové zjednodušujíce ještě víc to zjednodušení jednoduchého ji předávali a šířili dál, takže když se stal marxismus známý a mocný na celé planetě, zbyla z něho jen sbírka šesti či sedmi hesel, navzájem tak chatrně spojených, zeje těžko ji nazývat ideologií. A právě proto, že to, co zbylo z Marxe, netvoří už dávno žádný logický systém ideí, ale jen sled sugestivních obrazů a hesel (usmívající se dělník s kladivem, černoch, běloch a žlutý muž držící se bratrsky za ruce, holubice míru vzlétající k nebi a tak dál a tak dál), můžeme právem mluvit o postupné, obecné a planetární proměně Page 27 ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html ideologie v imagologii.

Medvěd si vzpomněl na to, že Paulovy komentáře jsou sice někdy docela vtipné, ale vždycky příliš složité a nadto plné neznámých slov, jejichž smysl celá redakce pak tajně hledá ve slovnících. Ale o tom teď mluvit nechtěl a řekl se vší důstojností: "Měl jsem o žurnalismu vždycky vysoké mínění a nechci ho ztratit."

Ale jestliže se veškerý čas života promění v dětskou hru, zahyne jednoho dne svět za našeho veselého žvatlání a smíchu." Paul řekl: "Dám přednost tomu zahynout za zvuku dětského žvatlání než za zvuku Chopinova smutečního pochodu.

Uvědomil sis, co je věčnou podmínkou tragédie? Existence ideálů, které jsou považovány za cennější než lidský život. A co je podmínka válek? Totéž. Ženou tě umřít, protože prý existuje něco většího než tvůj život. Válka může existovat jen ve světě tragédie; člověk od počátku dějin nepoznal než tragický svět a není s to z něho vystoupit.

Frivolita je radikální odtučňovací kůra. Věci pozbudou devadesáti procent smyslu a stanou se lehké. V takovém beztížném ovzduší zmizí fanatismus.

"Dovedeš si představit francouzskou mládež, jak jde nadšeně bojovat za vlast? Medvěde, válka se už stala v Evropě nemyslitelná. Ne politicky. Antropologicky nemyslitelná. Lidé v Evropě už nejsou s to válčit."

To, že v Evropě nejsou už padesát let války, souvisí nějak tajemně s tím, že se tu už padesát let neobjevil žádný Picasso."

"Řeknu ti něco, Paule," řekl Medvěd velmi pomalým hlasem, jako by zvedal do výše svou těžkou pracku, kterou v příští chvíli udeří: "Jestli je konec velké kultuře, je konec i tobě a tvým paradoxním myšlenkám, protože paradox jako takový patří velké kultuře a ne dětskému žvatlání. Připomínáš mi ty mladé muže, kteří se kdysi hlásili k nacistům nebo komunistům ne ze zbabělosti nebo z kariérismu, ale z přebytku inteligence. Nic si totiž nevyžaduje většího výkonu myšlení než argumentace, která má ospravedlnit vládu nemyšlení. Já jsem ještě měl možnost zažít to na vlastní oči i kůži po válce, když intelektuálové a umělci vstupovali jako telata do komunistické strany, která je pak všechny s velkým potěšením systematicky likvidovala. Ty děláš totéž. Ty jsi duchaplný spojenec svých vlastních hrob-níků."

"To je nevyhnutelné," řekl Paul. "Když je člověk jmenován oslem, začne se chovat jako osel."

Copak je láska myslitelná bez toho, že úzkostně sledujeme náš obraz v mysli milovaného? Ve chvíli, kdy se už nezajímáme, jak nás vidí ten, koho milujeme, znamená to, že ho nemilujeme."

,,Je to naivní iluze myslit si, že náš obraz je jen zdání, za kterým je skryto naše já jako jediná pravá podstata, nezávislá na očích světa. Imagologové odhalili se vší cynickou radikálnos-tí, že je to právě naopak: naše já je jen pouhé zdání, neuchopitelné, nepopsatelné, mlhavé, zatímco jediná skutečnost, až příliš lehce uchopitelná a popsatelná, je náš obraz v očích jiných. A nejhorší je, že nejsi jeho pánem. Nejdřív se ho snažíš sám malovat, pak ho chceš aspoň ovlivňovat a kontrolovat, ale marně: stačí jedna zlomyslná formule a jsi navždy proměněn v truchlivě jednoduchou karikaturu."

Zastavili se u auta a Paul uviděl před sebou Bernardovu tvář, ještě úzkostnější a bledší. Měl před chvílí nejlepší vůli přítele utěšit a teď viděl, že ho svými slovy zasáhl. Litoval toho: nechal se strhnout ke své úvaze jen proto, že při ní myslil na sebe, na svou vlastní situaci, a ne na Bernarda. Nedalo se však už nic napravit.

Když Laura prohlásila kdysi před Paulem, že vedle Bernarda omládla o deset let, byla to pravda: vstoupil do ní příboj nové energie. Ale necítila se proto mladší než on! Naopak, vychutnávala s dosud nepoznaným potěšením, že má mladšího milence, který se považuje za slabšího než ona a má trému, protože myslí na to, že ho zkušená milenka bude srovnávat s jeho předchůdci. V erotice je to jako v tanci: jeden vždycky vede druhého. Laura poprvé v životě vedla muže a vést bylo pro ni stejně opojné jako pro Bernarda nechat se vést.

To, co dává starší žena mladšímu muži, je především jistota, že se jejich láska odehrává daleko od pastí manželství, protože si nikdo přece nemůže vážně myslit, že by mladý muž, před nímž se do dálek prostírá úspěšný život, vstoupil do manželství se ženou o osm let starší.

(neštěstí, jak známo, nechodí nikdy samo),..

Byla v tom ohledu jako panna, která si myslí, že se jí narodí dítě, když se bude se svým milým hodně líbat.

Cit lásky nám všem dává falešnou iluzi poznání.

Brigita odcházela z hodiny němčiny pevně rozhodnuta, že své studium skončí. Jednak proto, že v Goethově jazyce pro sebe neviděla žádnou užitečnost (ke studiu ji donutila maminka), jednak proto, že cítila s němčinou hluboký nesouhlas. Ten jazyk ji dráždil svou nelogičností. Dnes se skutečně rozčilila: předložka ohne (bez) se pojí se čtvrtým pádem, předložka mít (s) s třetím pádem. Proč? Obě předložky přece znamenají pozitivní a negativní aspekt stejného vztahu, proto by se měly pojit se stejným pádem. Namítla to svému profesorovi, mladému Němci, který upadl do rozpaků a hned se cítil vinen. Byl to sympatický, jemný muž, který trpěl tím, že je příslušníkem národa, jemuž vládl Hitler. Ochoten vidět na své vlasti všechny chyby, uvěřil okamžitě, že neexistuje žádný přijatelný důvod, aby se předložky mít a ohne pojily s dvěma různými pády. "Není to logické, já vím, ale takový se vytvořil během staletí úzus," říkal, jako by chtěl před mladou Francouzkou prosit o slitování nad jazykem prokletým dějinami.

Německo nemá tradici rozumu a jasnosti, je plné metafyzických mlh a wagnerovské hudby..

..a šla pak zpátky k autu, u něhož ji čekali dva policisté a žádali po ní pokutu. Začala jim nadávat, a když říkali, že auto bylo nesprávné zaparkováno, takže bránilo lidem v cestě po chodníku, ukázala na řady aut stojících těsně za sebou: "Můžete mi říci, kde jsem měla zaparkovat? Když je dovoleno kupovat auta, musí se lidem zaručit, že si je budou mít kam postavit, ne? Musíte být logičtí!" křičela na ně.

Alexandr Solženicyn byl tehdy právě vyhoštěn ze své země a jeho neobyčejná postava ozdobená plnovousem a okovy hypnotizovala západní intelektuály nemocné touhou po velkém osudu, jehož se jim nedostávalo. Teprve díky jemu uvěřili s padesátiletým zpožděním, že jsou v komunistickém Rusku koncentrační tábory; dokonce i pokrokoví lidé byli náhle ochotni připustit, že zavřít někoho pro to, co si myslí, není spravedlivé. A našli pro svůj nový postoj i znamenité odůvodnění: ruští komunisté porušili lidská práva, a to přesto, že je slavnostně vyhlásila sama francouzská revoluce! Tak se díky Solženicynovi zabydlila lidská práva znovu ve slovníku naší doby;..

Lidé na Západě však nejsou ohroženi koncentráky a mohou si říkat i psát, co chtějí, takže čím více získával boj za lidská práva na popularitě, tím více ztrácel jakýkoli konkrétní obsah, až se stal jakýmsi všeobecným postojem všech vůči všemu, jakousi energií, která proměňuje všechna lidská chtění v právo. Svět se stal právem člověka a všechno se stalo právem: touha po lásce právem na lásku, touha po odpočinku právem na odpočinek, touha po přátelství právem na přátelství, touha jezdit zakázanou rychlostí právem jezdit zakázanou rychlostí, touha po štěstí právem na štěstí, touha vydat knihu právem vydat knihu, touha křičet v noci na náměstí právem křičet na náměstí.

Vložil do svého popírání veškerý vztek a vášeň panice, který touží brutálním činem vkročit do své dospělosti,..

..a sloužit mu, jako se slouží absolutnu, to jest bez pochybování.

..blbé masové kultury, která mlátí lidem do hlav svá melodramata, svět konvencí, svět otce.

Co znamená být absolutně moderní, když už člověk není mlád a jeho dcera je úplně jiná, než byl v mládí on? Paul našel odpověď snadno: být absolutně moderní znamená v takovém případě ztotožnit se absolutně s dcerou.

..protože zvuk televize je puštěn naplno. Paul má v hlavě pořád neblahou větu Medvěda, který ho nazval spojencem svých vlastních hrobníků.

Paul má v hlavě pořád neblahou větu Medvěda, který ho nazval spojencem svých vlastních hrobníků.

Je v tom pro něho cosi melancholického vědět, že se jeho dcera směje srdečně televizním blbostem a nikdy nečetla jeho Page 34 ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html milovaného básníka.

Hlásil se k němu, jako se hlásíme k praporu nebo k politické straně nebo k fotbalovému mužstvu, jemuž fandíme. Co tedy Paulovi opravdu přinesly Rimbaudovy verše? Jen pocit pýchy, že patří k těm, kdo milují Rimbaudovy verše.

..a v té chvíli ho napadla nová definice, nejparadoxnější, nejradikálnější. Líbila se mu tolik, že skoro zapomněl na svůj smutek. Toto byla ta definice: být absolutně moderní znamená být spojencem svých hrobníků.

Je nepohodlné chodit po světě s ozvěnou.

Když jeden útočí, druhý musí ustupovat, to je zákon. Ústup, jak všichni vědí, je nejtěžší vojenský manévr.

Chodit se starší ženou se mu až dosud zdálo být roztomilou a téměř odvážnou perverzí,..

..hněvala se na něho, že jí vzal radost, kterou ještě nedávno měla sama ze sebe, radost, která, jak se teď ukázalo, byla velmi křehká, nezakořeněná a zcela závislá na něm, na jeho lásce a obdivu.

Bernard si vysvětlil její překvapující tělesný výkon jako výzvu, kterou nemůže oslyšet. Ozvala se v něm stará úzkost mladého chlapce, který se obává, že jiní podceňují jeho erotický talent a erotickou dospělost. Ta úzkost vracela Lauře moc, kterou v poslední době ztrácela a na níž byl kdysi založen jejich vztah: moc ženy, která je starší než její partner. Už zase měl ten nepříjemný dojem, že Laura má větší zkušenosti než on, ví, co on neví, může ho srovnávat s jinými a soudit. Vykonával proto všechny vyžadované pohyby s mimořádnou horlivostí a na sebemenší náznak, že chce změnit polohu těla, reagoval hbitě a ukázněně jako voják při pořadových cvičeních. Nečekaná pohybová náročnost jejich milování ho tak zcela zaměstnala, že si ani nestačil uvědomit, zda je vzrušen, či ne, a zažívá-li něco, co by se dalo nazvat slastí.

A její pohlaví pohybující se nahoru a dolů se proměňovalo ve válečný stroj, který uváděla v chod a řídila. Říkala si, že je to její poslední zbraň, jediná, co jí zbyla, ale všemohoucí.

Stačí otevřít kterýkoli slovník. Bojovat znamená postavit svoji vůli proti vůli jiného s cílem toho jiného zlomit, srazit na kolena, eventuálně zabít.

Řeknete, že bojovat proti někomu je možná strašné, ale bojovat o něco, za něco je ušlechtilé a krásné. Ano, je krásné usilovat o štěstí (o lásku, o spravedlnost a tak dál), ale jestli jste si oblíbili označovat to úsilí slovem boj, znamená to, že za vašim ušlechtilým úsilím se skrývá touha srazit někoho na zem.

..a protože nespěchal, rozhodl se projít obchodním domem Lafayette. V dámském oddělení se na něho odevšad dívaly voskové dívčí figuríny v šatech poslední módy. Avenarius měl jejich společnost rád. Nejvíc ho přitahovaly nehybné postavy žen strnulých v ztřeštěném pohybu, jejichž dokořán otevřená ústa nevyjadřovala smích (ústa nebyla roztažena do šíře), nýbrž úlek.

..usmíval se na všechny strany a šířil kolem sebe nevyslovitelnou náladu míru a bezstarostnosti.

Nechtěla však to ponížení dát najevo (přiznané ponížení je dvojnásobné ponížení), a tak se snažila usmívat, jako by se všechno dělo s jejím souhlasem..

"To jsou jediné chvíle, kdy mám jistotu, že je se mnou. Ale jen co milování skončí, je už zase v myšlenkách jinde. I kdybychom se milovali ještě stokrát víc, je konec. Protože milování není to hlavní. O milování nejde. Jde o to, aby na mě myslel. Měla jsem mnoho mužů a žádný z nich o mně dnes neví a já nevím o nich a říkám si, proč jsem ta léta vůbec žila, když jsem po sobě v nikom nezanechala žádnou stopu? Co zbylo po mém životě? Nic, Agnes, nic! Ale poslední dva roky jsem byla opravdu šťastna, protože jsem věděla, že Bernard na mě myslí, že obývám jeho hlavu, že v něm žiju. Protože jenom to je pro mě skutečný život: žít v myšlenkách toho druhého. Jinak jsem za živa mrtvá."

Já mám o životě příliš vysokou představu. Bud mi dá život vše, anebo odejdu. Ty mi přece rozumíš. Ty jsi má sestra." Byla chvíle ticha, v níž Agnes zmateně hledala slova, jimiž by odpověděla. Byla unavena.

Když chvíle závrati pominula, Agnes řekla: "Lauro, nesmíš dělat žádné hlouposti. Nikdo za to nestojí, aby ses kvůli němu trápila. Mysli na mě a na to, jak tě mám ráda."

To gesto jako by mělo svou vlastní vůli:..

Bettina nepatřila k bohatým dámám, které z nedostatku lepší činnosti pořádají sbírky pro chudé.

Všechny její lásky ke slavným mužům (a jiní muži ji nezajímali!) nebyly než trampolína, na kterou dopadla celým svým tělem, aby byla vymrštěna hodně vysoko až tam, kde sídlí onen do dějin vtělený Bůh.

..kam poslala ladným pohybem paží svou bolestnou duši.

..protože ona a nikdo jiný povýšila sedání na klín na klasický model erotické mnohoznačnosti. Řekl jsem, že prošla celým erotickým bojištěm svého života chráněna štítem dětství.

Dovolím si tvrdit, že bez umění mnohoznačnosti není skutečného erotismu a že čím silnější mnohoznačnost, tím mocnější vzrušení. Kdo by si nepamatoval ze svého dětství na nádhernou hru na lékaře! Holčička leží na zemi a chlapeček ji svléká pod záminkou, že je lékař. Holčička je poslušná, protože ten, kdo ji prohlíží, není zvědavý chlapeček, ale seriózní pán, který má starost o její zdraví. Erotický obsah té situace je stejně nesmírný jako tajemný a oba se jím zalykají. A zalykají se jím o to víc, že chlapeček ani na okamžik nesmí přestat být lékařem, a až bude holčičce stahovat kalhotky, bude jí přitom vykat.

..oko, kte-re bylo náhle otvorem do těla, jednou z těch krásných devíti bran do těla ženy, o kterých mluví ve své slavné básni Apolli-naire,..

Skoro záviděl Lauře překážky, které se jí stavěly do cesty, protože jen ony, podle Paula, jsou s to proměnit lásku v příběh lásky.

Kdyby byl Paul opravdu muž, řekl by jí bez zaváhání, že jí cestu zakazuje. Jenomže on, běda, nebyl muž, nýbrž muž pevných zásad: už dávno vyřadil slovo "zakázat" ze svého slovníku a byl na to pyšný. Ohradil se: "Víš, že nikomu nic nezakazuju."

..a Paul zakoušel opět ten krásný pocit, že má ve své dceři akumulátor, z něhož čerpá energii.

..a že bez zrnka bláznovství by život nestál za žití.

Její hlas byl nepřirozeně veselý, z čehož Agnes ihned usoudila, že se věci Page 43 ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html vyvíjejí špatně.

..a Agnes je najednou nucena myslit na to, že ji Paul srovnává se sestrou a že ona sama z toho srovnání vychází jako ta, která má méně citu.

Agnes pak řekla: "Já si taky umím představit, že si člověk touží vzít život. Že už není s to snášet bolest. A zlobu lidí. Že chce lidem zmizet z očí a že zmizí. Každý má právo se zabít. To je jeho svoboda. Nemám nic proti sebevraždě, která je způsobem zmizení." Chtěla se odmlčet, ale divoký nesouhlas s tím, co sestra dělá, způsobil, že pokračovala: "Ale to není její případ. Ona nechce zmizet. Ona myslí na sebevraždu, protože v ní vidí způsob, jak zůstat. Jak zůstat s ním. Jak zůstat s námi. Jak se nám všem vrýt navždy do paměti. Jak se položit celým tělem do našeho života. Jak nás rozdrtit."

Chtěla se odmlčet, ale divoký nesouhlas s tím, co sestra dělá, způsobil, že pokračovala: "Ale to není její případ. Ona nechce zmizet. Ona myslí na sebevraždu, protože v ní vidí způsob, jak zůstat. Jak zůstat s ním. Jak zůstat s námi. Jak se nám všem vrýt navždy do paměti. Jak se položit celým tělem do našeho života. Jak nás rozdrtit."

Do pokoje se položilo ticho,..

..protože Laura mluvila ráda o svém těle a považovala ho za metaforu svých citů.

Agnes nebyla s to zastavit větu, která jí kroužila hlavou, a řekla ji nahlas: ,,Už dost. Už přestaň. Jsme všichni na konci sil. Rozejdeš se s Bernardem, jako se už miliony žen rozešly s miliony mužů, aniž hrozily sebevraždou."

Už nebylo možno se vyhnout boji. Agnes řekla: "Když jsi kvůli němu ztratila sedm kilogramů, je to materiální důkaz lásky, který se nedá popřít. Ale přesto něčemu nerozumím. Když někoho miluju, tak pro něho chci jen dobré. Když někoho nenávidím, tak mu přeju zlé. A tys v posledních měsících týrala Bernarda a týrala jsi i nás. Co to má společného s láskou? Nic."

Obě ženy mluvily o lásce a byly do sebe zakousnuty svou nenávistí. A muž, který tu byl s nimi, z toho byl zoufalý.

že slovní střetnutí sester bylo nahrazeno mlčením, v kterém nebyl ani gram soucitu,..

..a snad právě proto, ze vzdoru, chtěla v této chvíli být co nejvíc tělem, opuštěným, odhozeným tělem.

Goethovi neupírá jeho velikost, ale cítí se zarmoucen jeho politickou i estetickou opatrností, která málo sluší géniům.

..dával přednost míru své domácnosti před aktivními třeštěními vášně..

Taková láska nestarající se o odezvu ("die Liebe ohne Gegen-Liebe") "hledá milovaného pod každým převtělením".

(talmud není než ustavičné rozumové rozebírání předpisů stanovených Biblí)..

Křesťanství obrátilo toto kritérium hlavou dolů: Miluj Boha a čiň, co chceš! řekl svatý Augustin.

Na přesvědčení, že láska nás činí nevinnými, spočívá originalita evropského práva a jeho teorie viny, která bere v potaz city obžalovaného: když zabijete někoho chladně pro peníze, nemáte omluvy; když ho zabijete, že vás urazil, váš hněv bude pro vás polehčující okolností a dostanete menší trest; a když ho zabijete z nešťastné lásky či žárlivosti, porota s vámi bude sympatizovat a Paul jako váš obhájce bude žádat, aby zabitý byl odsouzen k nejvyššímu trestu.

Goethe poznal fyzickou lásku, mohu-li věřit jeho biografům, teprve na své cestě po Itálii, když už mu bylo skoro čtyřicet. Brzy po návratu potkal ve Vý-maru třiadvacetiletou dělnici a učinil z ní svou první trvalou milenku. To byla Christiana Vulpius, která se po mnoha letech soužití stala v roce 1806 jeho zákonnou ženou a v památném roce 1811 shodila na zem Bettininy brýle. Byla svému muži věrně oddána (vypráví se, že ho chránila vlastním tělem, když ho ohrožovali opilí vojáci Napoleonovy armády) a byla zřejmě i znamenitá milenka, jak o tom svědčí žertovná slova Goethova, který ji nazýval ,,mein Bettschatz", což můžeme přeložit: poklad mé postele.

V románu Idiot nechal Do-stojevskij spát Nastasju Filippovnu s kdejakým kupcem, ale když šlo o skutečnou vášeň, to jest když se Nastasja octla mezi knížetem Myškinem a Rogožinem, jejich pohlavní orgány se rozpustily ve třech velkých srdcích jako cukr ve třech šálcích čaje. Láska Anny Kareniny a Vronského skončila jejich prvním sexuálním aktem, nebyla pak už než svým vlastním rozkladem a my ani nevíme proč: milovali se tak neboze? anebo se naopak milovali tak krásně, že jim mohutnost rozkoše navodila pocit viny? Ať odpovíme jakkoli, dojdeme vždycky ke stejnému závěru: za prekoitální láskou jiná velká láska nebyla a nemohla být.

Je příznačné, že Rilke stejně jako obdivoval Bettinu, obdivoval i Rusko, v němž se určitou dobu domníval vidět svou duchovní vlast. Neboť Rusko je par excellence zemí křesťanské sentimentality. Bylo uchráněno jak racionalismu středověké scholastické filozofie, tak renesance. Novověk založený na kar-teziánském kritickém myšlení tam přišel se stoletým či dvouset-letým zpožděním. Homo sentimentalis tam tedy nenašel dostatečnou protiváhu a stal se svou vlastní hyperbolou, která se běžně označuje názvem slovanská duše. Rusko a Francie jsou dva póly Evropy, které se budou věčně přitahovat. Francie je stará, unavená země, kde už z citů zůstaly jen formy.

Ó Francie! Jsi zemí Formy, tak jako Rusko je zemí Citu! Proto Francouz věčně frustrovaný, že necítí hořet v hrudi žádný plamen, hledí se závistí i nostalgií k zemi Dostojevského, kde muži mužům nastavují k polibku našpulená ústa..

Když jsem ještě žil v Praze, vyprávěla se tam tato anekdota o ruské duši. Český muž svede ve strhující rychlosti ruskou ženu. Po souloži mu Ruska řekne s nekonečným pohrdáním: "Mé tělo jsi měl. Mou duši nebudeš mít nikdy!"

Základem já není myšlení, ale utrpení, které je nejzákladnějším ze všech citů. V utrpení ani kočka nemůže pochybovat o svém nezaměnitelném já. V silném utrpení svět mizí a každý z nás je jen sám se sebou. Utrpení je univerzitou egocentrismu.

"Neopovrhujete mnou?" ptá se Hypolit knížete Myškina. "Proč? Snad proto, že jste trpěl a trpíte více než my?" "Ne, protože nejsem hoden svého utrpení."

..protože řekneme-li kterékoli ženě "vy jste velmi trpěla", je to jako bychom oslovovali její duši, hladili ji, zvedali ji do výše. Každá žena je připravena nám říci v takové chvíli: ,,I když mé tělo ještě nemáš, má duše ti už patří!"

Staré umění erotické mnohoznačnosti jim přišlo na pomoc: leželi vedle sebe nikoli jako manželé, ale jako sourozenci. Laura byla pro Paula až dosud tabu; snad ani v koutku mysli ji nikdy nespojoval s žádnou sexuální představou. Cítil se teď být jejím bratrem, který jí má nahradit ztracenou sestru. To mu nejdřív morálně usnadnilo, že s ní ulehl do postele, a poté ho naplnilo naprosto neznámým vzrušením: věděli všechno jeden o druhém (jako bratr a sestra) a to, co je oddělovalo, nebylo neznámo, ale zákaz; zákaz, který trval dvacet let a byl s přibývajícím časem čím dál nepřestupitelnější. Nic nebylo bližší než tělo toho druhého. Nic nebylo zakázanější než tělo toho druhého. S pocitem vzrušujícího incestu (a se zarosenýma očima) ji začal milovat a miloval ji tak divoce, jak nikdy nikoho v životě nemiloval.

Žádná civilizace však nevytvořila z tónů ten zázrak, jímž jsou tisícileté dějiny evropské hudby s jejich bohatstvím forem a stylů!

Hudba: pumpa na nafukování duše. Hypertrofované duše proměněné ve veliké balóny se vznášejí pod stropem koncertního sálu narážejíce na sebe v neuvěřitelné tlačenici.

Jenomže obě ženy mu nedopřály neutrality. Nutily ho, aby volil: mezi dvěma hudbami, mezi dvěma ženami.

Je zvláštní, že tento ctitel žen se zároveň tolik obdivoval Beethovenovi za to, že odmítal ženy zdravit.

A my víme, že pro homo sentimentalis slova blázen, bláznivý, bláznovství (která ve francouzštině znějí ještě poetičtěji než v jiných jazycích:/ow, folie, folie) označují exaltaci citu osvobozeného od cenzury (aktivní třeštění vášně, řekl by Eluard), a jsou tedy vyslovována s dojatým obdivem.

Gesto touhy po nesmrtelnosti zná jen dvě místa v prostora: já zde, a obzor tam v dálce; jen dva pojmy: absolutno, jímž je já, a absolutno světa.

..že duše pod intenzivními pohledy roste, nafukuje se,..

Ten, kdo není, nemůže být přítomen."

Ta starost o vlastní obraz, v tom je osudová nedospělost člověka. Je to tak těžké být lhostejný k vlastnímu obrazu. Taková lhostejnost je nad lidské síly. Člověk k ní dojde až po smrti.

Ještě nedlouho před smrtí jsem prohlásil, že v sobě cítím takovou tvořivou sílu, že je nemožné, aby zmizela beze zbytku.

Být smrtelný je nejzákladnější lidská zkušenost a přitom ji člověk nikdy nebyl s to přijmout, pochopit a chovat se podle toho. Člověk neumí být smrtelný. A když umře, neumí být ani mrtvý."

Vychutnat slast totálního nebytí, o němž můj velký nepřítel Novalis říkal, že má modravou barvu."

Paul říkal: "Louka je jediné pole utrpení. Každou vteřinu v té krásné zeleni nějaký tvor umírá, mravenci zvolna požírají živé žížaly, ptáci ve výškách číhají, kdy uvidí lasičku nebo myš. Vidíš tu černou kočku, jak stojí nepohnutá v trávě? Ta jenom čeká, až se jí naskytne příležitost zabít. Protiví se mi ta naivní úcta k přírodě. Myslíš si, že laň zažívá v tlamě tygra menší hrůzu, než bys zažívala ty? Lidé si vymyslili, že zvíře nemá stejnou schopnost utrpení jako člověk, protože jinak by nemohli snést vědomí, že jsou obklopeni přírodou, která je hrůza a nic jiného než hrůza."

Cesta je chvála prostoru. Každý úsek cesty má smysl sám v sobě a zve nás k zastavení.

Předtím než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše: člověk přestal toužit jít, jít po vlastních nohách a radovat se z toho.

Jeho zženštile afektovaný, blbě žertující hlas mi jde na nervy! Nesnáším nic z toho, co říká! Objektivní důvody? Nevím, co to je!

Smysl věty se stane jasný, teprve když o něm chvíli přemýšlíme: říci, že máme raději A než B, není srovnání dvou stupňů lásky, ale znamená to, že B není milován. Když někoho milujeme, nemůžeme ho totiž srovnávat. Milovaný je nesrovnatelný. I když milujeme A i B, nemůžeme je srovnávat, protože srovnávajíce je, přestáváme už jednoho z nich milovat. A říkáme-li veřejně, že dáváme jednomu přednost před druhým, nikdy nám nejde o to, vyznat přede všemi lásku k A (protože v tom případě by stačilo říci pouze "Miluju A!"), ale dát diskrétně, a přece zřetelně najevo, že B je nám úplně lhostejný.

..měla potřebu se svěřit, a zároveň nechtěla být zcela pochopena.

..pocítila poprvé zvláštní pocit únavy z překvapujícího zjištění (nejvíc nás vždycky překvapí ta nejbanálnější zjištění), že bude mít po celý život pořád stejnou sestru. Bude moci střídat přátele, střídat milence, bude se moci, zachce-li se jí, rozvést s Paulem, ale nebude nikdy moci vyměnit sestru. Laura je konstanta jejího života,..

Po čem toužila, bylo najednou tady a ona byla překvapena, že to přijímá jako jednoznačnou a nezkalenou radost.

..a já jsem právě vyprávěl Avenariovi: "Přesně toho rána, co jsem se dal do třetího dílu svého románu, jsem v rozhlase slyšel zprávu, na kterou nejsem s to zapomenout. Nějaká dívka vyšla v noci na silnici a sedla si zády ke směru, z něhož přijížděla auta. Seděla, hlavu položenu na kolenou, a čekala smrt. Šofér prvního auta stočil v poslední chvíli volant a zahynul se ženou a dvěma dětmi. I druhé auto skončilo v příkopu. A za druhým autem třetí. Dívce se nic nestalo. Zvedla se, odešla a nikdo už nikdy nezjistil, kdo byla."

"Přesto lituju, že skoro všechny romány, které byly kdy napsány, jsou příliš poslušný pravidla jednoty děje. Chci tím říci, že jejich základem je jeden jediný řetěz činů a událostí příčinně spojených. Ty romány se podobají úzké ulici, po níž někdo žene bičem postavy.

Strašně se už těším na šestý díl. Do románu vstoupí úplně nová postava. A na konci dílu odejde tak, jak přišla, a nezůstane po ní stopa. Není ničeho příčinou a nezanechá žádný následek.

"Ale když člověka zaujme nějaká žena, dělá všechno, aby se alespoň nepřímo, alespoň oklikou, s ní dostal do styku, dotkl se aspoň z dálky jejího světa a uvedl ho do pohybu."

"V té ženě je něco, co ji předurčuje stát se obětí.

Když se chtějí podívat jeden na druhého, vidí auta v pozadí, když se chtějí podívat na protější dům, vidí auta v popředí; neexistuje jediný úhel pohledu, v němž by vzadu, vpředu, na okraji nebylo vidět auta. Jejich všudypřítomný hluk rozleptává každou chvíli kontempla-ce jako žíravina. Auta způsobila, že někdejší krása měst se stala neviditelná. Nejsem jako blbí moralisté, kteří se rozhořčují, že je na silnicích každý rok deset tisíc mrtvých. Tak aspoň ubývá šoférů. Ale protestuju proti tomu, že auta způsobila zatmění katedrál."

Přerušil mne: "Je naprosto nutné, abys cvičil. Noční běh je jediná věc, která tě může odvést od tvých erotických fantazií."

Dnes už používám starých revolučních praktik jen k vlastnímu, zcela egoistickému potěšení.

..a byl to můj poslední pokus snažit se změnit svět. Dnes už používám starých revolučních praktik jen k vlastnímu, zcela egoistickému potěšení. Běžet nočními ulicemi a propichovat pneumatiky je báječná radost pro duši a výborný trénink pro tělo. Ještě jednou ti to důrazně do-poručuju. Budeš lépe spát. A nebudeš myslit na Lauru."

Základem studu není nějaká chyba, které jsme se dopustili, ale potupa, ponížení, které cítíme nad tím, že musíme být tím, čím jsme, aniž jsme si to vyvolili, a nesnesitelný pocit, že je to ponížení odevšad vidět.

Ošklivost: poetická kapricióznost náhody. U krásného člověka volila hra náhod průměr všech rozměrů. Krása: apoetická průměrnost.

Když otec umíral, seděla na okraji jeho lůžka. Než vstoupil do konečné fáze agónie, řekl jí: "Nedívej se už na mě," a to byla poslední slova, která slyšela z jeho úst, jeho poslední poselství. Uposlechla ho; sklonila hlavu k podlaze, zavřela oči, jen jeho ruku držela a nepouštěla; nechala ho, aby pomalu a neviděn odcházel do světa, kde už nejsou tváře.

V hierarchii věků je na nejvyšším místě nemluvně, pak dítě, pak jinoch, pak teprve dospělý člověk. Starý člověk je až úplně při zemi, na úpatí té pyramidy hodnot. A mrtvý? Mrtvý je pod zemí. Tedy ještě níž než starý člověk. Starému člověku jsou zatím přiznána všechna lidská práva. Mrtvý naproti tomu je ztrácí od první vteřiny smrti. Žádný zákon ho už nechrání před pomluvou, jeho soukromí přestalo být soukromím; ani dopisy, co mu psaly jeho lásky, ani památník, co mu odkázala maminka, nic, nic, nic mu už nepatří. V posledních letech před smrtí otec po sobě všechno postupně ničil: nezůstaly po něm ani obleky ve skříni, žádný rukopis, žádné poznámky k přednáškám, žádné dopisy. Zametal po sobě stopy a nikdo to netušil.

Neboť tvář, která zítra zmizí v hlíně nebo v ohni, nepatří budoucímu mrtvému, ale jen a jen živým, kteří jsou hladoví a mají potřebu pojídat mrtvé, jejich dopisy, jejich peníze, jejich fotografie, jejich staré lásky, jejich tajemství.

Její touha po sebevraždě nebyla vyprovokována něčím, co přišlo zvnějšku. Byla zasazena do půdy její bytosti, pomalu rostla a rozvinula se jako černý květ."

Ale slabý člověk nemá sílu odrazit zlo, které na něho dopadne. Jeho vlastní slabost ho uráží a ponižuje a je před ní absolutně bezbranný. Nezbývá mu nic jiného než zničit svou slabost spolu se sebou samým. A tak se narodil její sen o vlastní smrti."

"Smrt, po které toužila, neměla podobu zmizení, ale odhození. Sebeodhození.

Představovala si, že se shodí z okna. Ale ta představa byla k smíchu, protože bydlila v prvním poschodí a obchod, v kterém pracovala, byl v přízemí a neměl vůbec žádná okna. A ona toužila zemřít tak, že na ni dopadne pěst a ozve se zvuk, jako když rozdrtíš krovku chrousta. Byla to téměř fyzická touha být rozdrcen, jako když máš potřebu přitisknout silně dlaň na místo, které tě bolí."

..zda jde po břehu moře nebo podél továrny; už dávno přece nežila ve světě; její jediný svět byla její duše.

..už dávno přece nežila ve světě; její jediný svět byla její duše.

Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí? Jak žít s lidmi, když člověk nepovažuje ani jejich trápení ani jejich radosti za své? Když ví, že k nim nepatří?

Do kláštera odcházeli kdysi lidé, kteří nesouhlasili se světem a nebrali jeho trápení ani radosti za své. Ale naše století odmítá přiznat lidem právo nesouhlasit se světem, a proto kláštery, do nichž by se mohl utéci Fabricius, se už nevyskytují.

Když dnes ležela v trávě a vstupoval do ní monotónní zpěv potoka, který z ní vyplavoval její já, špínu já,..

Ale být, být to je štěstí. Být: proměnit se v kašnu, kamennou nádrž, do které padá vesmír jako vlahý déšť.

Byl to úsměv náhlého shledání se ztraceným slovem. Jako když vám ukážou medvídka, kterého jste neviděli padesát let, a vy ho poznáte.

Rubensovi bylo asi čtrnáct let, když ho zastavila na ulici holčička asi o polovinu mladší než on a zeptala se ho: "Prosím vás, pane, kolik je hodin?" To bylo poprvé, co mu nějaká neznámá vykala a nazvala ho pánem. Byl unesen štěstím a zdálo se mu, že se před ním otvírá nová etapa života. Pak na tu epizodu úplně zapomněl a vzpomněl si na ni, když mu jedna hezká paní řekla: "Když jste byl mladý, myslil jste si také, že..." To bylo poprvé, kdy někdo oslovil jeho mládí jako minulost. Vybavil si v té chvíli obraz zapomenuté holčičky, která se ho kdysi ptala, kolik je hodin, a pochopil, že ty dvě ženské postavy patří k sobě. Byly to postavy samy o sobě bezvýznamné, potkané náhodou, a přece ve chvíli, kdy je uvedl do vzájemné souvislosti, objevily se mu jako dvě významné události na ciferníku jeho života.

Když byl velice mladý, netroufal si svěřit žádné ženě své erotické fantazie. Myslil si, že všechnu milostnou energii musí beze zbytku proměnit v ohromující fyzický výkon na ženině těle. Jeho mladičké partnerky byly ostatně stejného názoru.

..období obscénní pravdy.

Ani si nekladl otázku, proč právě ženy jsou "život sám",..

Jedná nelogicky, ale úplně normálně.

Proto láska, aby dokázala, že je pravá, chce se vymknout rozumnému, chce ne-znat míru, nechce být pravděpodobná,..

Velký cit, na kterém chtěl postavit celý svůj život, zmizel tak rychle, že pochyboval o tom, zda ho kdy cítil. To zmizení citu (náhlé, rychlé, snadné!) bylo pro něho něčím závratným a neuvěřitelným!

V prvním poschodí byli Matisse, Braque, Picasso, Miró, Dali, Ernst a on byl šťasten. Tahy štětcem na plátno vyjadřovaly divoký požitek. Skutečnost byla nádherně znásilňována jako žena faunem,..

Když je člověk nadaný pro činnost, které už odbila půlnoc (anebo ještě neodbila první hodina), co se stane s jeho talentem? Promění se? Přizpůsobí se? Stane se Kryštof Kolumbus ředitelem cestovní společnosti? Bude Shakespeare psát scénáře pro Hollywood? Bude Picasse vyrábět kreslené seriály? Anebo se všechny ty velké talenty stáhnou do ústraní, odejdou, abych tak řekl do kláštera dějin, plny kosmického zklamání nad tím, že se narodily v nepravý čas, mimo dobu, která je jejich, mimo ciferník, pro jehož čas byli stvořeni? Zanechají svého nevčasného nadání, jako Rimbaud zanechal v devatenácti letech básnění?

Rimbaud nejenom že zanechal poezie radikálně a bez lítosti, ale činnost, které se pak věnoval, byla výsměšným popřením poezie: říká se, že obchodoval v Africe se zbraněmi, a dokonce i s otroky. Druhé tvrzení je se vší pravděpodobností pomlouvačná legenda, která však jako hyperbola vystihuje dobře sebeničivé násilí, vášeň, vztek, které oddělily Rimbauda od vlastní minulosti umělce.

Ale pak si řekl: co to vlastně znamená být užitečný? Suma užitečnosti všech lidí všech dob je plně obsažena ve světě takovém, jaký dnes je. Z čehož vyplývá: není nic mravnějšího než být neužitečný.

Rubens poslouchal F spíš nesoustředěně, až její poslední slova ho vytrhla z lhostejnosti. Tohle se mu už bude dít pořád: někdo pronese větu a ta na něho nečekané zapůsobí jako výčitka: připomene mu něco, co v životě minul, propásl, propásl nenapravitelně.

Jiná vzpomínka: lidé prchající ze Sodomy se nesměli ohlédnout pod hrozbou, že budou proměněni v solný sloup. Ta příhoda z Bible dává jasně na srozuměnou, že není větší hrůzy, není většího trestu než proměnit vteřinu ve věčnost, vytrhnout člověka z času, zastavit ho uprostřed jeho přirozeného pohybu.

Arthur Schnitzler, vídeňský spisovatel z přelomu století, napsal krásnou novelu Slečna Elsa. Hrdinkou je dívka, jejíž otec je zadlužen a hrozí mu zkáza. Věřitel slíbil odpustit otci dluh, když se mu jeho dcera ukáže nahá. Po dlouhém vnitřním boji Elsa souhlasí, ale stydí se tolik, že při své exhibici zešílí a zemře. Aby nedošlo k omylu: to není mravokárná povídka, která chce obžalovat zlého a neřestného boháče! Ne, je to erotická novela, při které se nám tají dech: dává nám pochopit moc, jakou měla kdysi nahota: znamenala pro věřitele nesmírnou sumu peněz a pro dívku nekonečný stud a z něho plynoucí vzrušení, které hraničilo se smrtí.

Stud znamená, že se bráníme tomu, co chceme, a cítíme hanbu, že chceme, čemu se bráníme. Rubens patřil k poslední evropské generaci vychované ve studu.

Chodil po mořském břehu a vyhýbal se očima jejich nenadálé nahotě, protože v něm byl pevné zakořeněn starý imperativ: nezranit ženský stud!

..ale vaše hlava, která ví o marnosti všeho, se dívá do prachu."

Položili se oba dychtivě do vln onoho proudu, který protéká všemi ženami a všemi muži, toho mystického proudu obscénních představ, kde se sice každá žena podobá každé ženě, ale kde různá tvář dává stejným představám a slovům jinou sílu a opojnost. Poslouchal, co mu loutnistka říká, poslouchal své vlastní řeči, díval se do něžné tváře gotické panny, na něžné rty vyslovující hrubá slova, a cítil se čím dál opilejší.

Epizoda není nezbytným důsledkem toho, co předcházelo, ani příčinou toho, co bude následovat; nalézá se mimo kauzální zřetězení událostí, jímž je příběh. Je pouhou sterilní náhodou, která může být vynechána, aniž tím příběh ztratí svou srozumitelnou souvislost, a v životě postav není s to zanechat žádnou trvalou stopu.

Loutnistka, s kterou tančil, když mu bylo sedmadvacet let, byla pro Rubense jen epizodou, arciepizodou, totální epizodou až do chvíle, kdy ji o patnáct let později potkal náhodou v římském parku.

..starý imperativ zpomalovat vývoj událostí, aby se sexuální náboj lásky příliš rychle nevyčerpal, se znovu probudil.

..a zdálo se mu, zeje to přesně ta žena, po které vždycky toužil.

že místo aby probudily jeho zvědavost, unavovaly ho jako překážka, kterou bude nucen zdolávat.

..protože někdejší mladickou ctižádost prokázat fyzickou a sexuální sílu už dávno ztratil;..

..a on toužil něco říci, nějakou nehoráznost, která by ji vyvedla z míry, ale věděl, že se k tomu neodhodlá. Bylo mu jako cizinci, který musí vést hádku v jazyku, který nevalně ovládá; nemůže zakřičet ani žádnou nadávku, protože napadený protivník by se ho nevinně zeptal: "Co jste chtěl říct, pane? Nerozuměl jsem vám!" A tak žádnou nehoráznost neřekl a miloval ji ještě jednou v mlčenlivé vyrovnanosti.

Podivná věc: nezůstalo mu po ní v paměti nic, než že měla snoubence. Akt lásky byl pro něho méně důležitý než ta lichotivá a hloupá podrobnost, že kvůli němu klamala někoho jiného.

Život jeho kolegů honících se za úspěchem mu připadal stejně agresivní jako monotónní a prázdný.

Rubens si uvědomil zvláštní věc: paměť nefilmuje, paměť fotografuje. To, co si uchoval z každé z nich, bylo v nejlepším případě pár mentálních fotografií. Neviděl před sebou souvislé pohyby těch žen, ani krátká gesta neviděl v celé jejich plynulé délce, nýbrž jen ve strnulosti jediné vteřiny. Jeho erotická paměť mu dopřála malé album pornografických fotografií, ale žádný pornografický film.

Protože kdyby se znali příliš důvěrně, navršila by se mezi nimi hradba zbytečných informací, které by je vzájemně odcizovaly.

Ale protože od samého počátku byl jejich vztah založen na naprosté vzájemné ne-agresivitě, a vylučoval dokonce i jakékoli naléhání, zakázal si ji dále obtěžovat, byť by to bylo jen otázkami.

Pochopil najednou intuicí, že příběh s loutnistkou skončil, a on nikdy nepochopí proč.

Jeho boty budou chodit po světě s o něco větší melancholií než doposud.

Busta Julia Césara, který se chechtá, je nemyslitelná. Ale američtí prezidenti odcházejí na věčnost skryti za demokratickou křečí smíchu.

Avenarius se mne ani nestačil zeptat, co oslavuji, protože byl stržen novým nápadem: "Představ si, že máš volit mezi dvěma možnostmi. Prožít milostnou noc se světoznámou kráskou, třeba s Brigitte Bardotovou nebo s Gretou Garbo, ale pod podmínkou, že se o tom nikdo nedoví. Anebo ji držet důvěrně kolem ramene a procházet se s ní po hlavní ulici svého města, ale pod podmínkou, že s ní nebudeš smět nikdy spát. Chtěl bych znát přesné procento lidí, kteří by volili jednu či druhou možnost. To by vyžadovalo statistickou metodu. Obrátil jsem se proto na několik kanceláří provádějících výzkumy veřejného mínění, ale všechny mě odmítly."

"Nic není neužitečnějšího," řekl Avenarius, "než chtít něco dokazovat pitomcům."

Autoři životopisů jsou lůza a nikdy bych si s nimi nemohl sednout k jednomu stolu jako s vámi.

Lůza je nástrojem spravedlivé revoluční nenávisti."

Bylo už třeba jednou skončit s terorem nesmrtelných. Svrhnout arogantní moc Devátých symfonií a Faustů!" Opit vlastními slovy vstal a zvedl do výše sklenku: "Připíjím na konec starých časů!"

..to bylo gesto výjimečné a plné významů.

Parohy, které nese, zůstanou neviditelné. Budou mít barvu azuru za krásného počasí, budou šedé, když bude pršet." Pak ještě dodal: "Ostatně člověka, o kterém víme, že znásilňuje ženy s nožem v ruce, nebude žádný muž podezírat, že je milencem jeho ženy. Ty dva obrazy nejdou dohromady."

Pak ještě dodal: "Ostatně člověka, o kterém víme, že znásilňuje ženy s nožem v ruce, nebude žádný muž podezírat, že je milencem jeho ženy. Ty dva obrazy nejdou dohromady."

Měl jsem pro něho cenu jen jako násilník. Pojal ke mně tu nepochopitelnou lásku, kterou velcí advokáti umějí chovat k velkým zločincům."

Vstal, já jsem vstal též a zdálo se, že po posledních Avena-riových slovech nám nezbude než se obejmout. Ale pak jsme si uvědomili, že jsme jen v plavkách, a lekli jsme se důvěrného dotyku našich nahých břich.

Když mne nakladatelství Atlantis před rokem žádalo, abych co nejrychleji dodal český rukopis, moje odpověď se mu musila zdát absurdní: český rukopis neexistuje! Řeknu to přesněji: byl v takovém stavu, že si vyžadoval nejméně měsíc k tomu, abych ho dal do pořádku. Bylo třeba přečíst ho pomalu větu po větě a vtělit do textu všechny změny a opravy, které jsem udělal při práci na různých překladech. Jenomže kde vzít ten měsíc? A kde vzít k té práci chuť? Byl už jsem svým románem tak unaven, že jsem se na něj nemohl ani podívat. A tak jsem se donutil znovu si k němu sednout až teď, po dalším roce.

Přehnaná posedlost překlady? Nemohu říci. Když Carlos Fuentes napíše román, ví, že osmdesát procent jeho publika ho bude číst v originále, ve španělštině; může nad překlady klidně mávnout rukou. Ale po ruské invazi tvořili čeští čtenáři jednu setinu, v osmdesátých letech dokonce ne víc než jednu tisícinu mého publika. Bylo to zvrácené a smutné, ale musil jsem se s tím smířit: moje knihy žily svůj život jakožto překlady; jakožto překlady byly čteny, kritizovány, souzeny, přijímány nebo odmítány. Nemohl jsem se o překlad nestarat. Zejména o francouzský.

..v torontském vydání je proto mnoho chyb (nikdy jsem své knihy po sobě nečetl a chyby jsem odhalil jen namátkou:..

Co se týče tempa: je pomalý čas Sternův nebo Joyceův: osmnáct hodin Blooma vyprávěných na tisíci stranách.

<2020>