Helikonie jaro (A) [151]

Pak ohnivák zmizel.Osamoceně zamířil do hor na jihu, nechal za sebou stopu rudých jisker, umírajících v atmosféře jako ozvěna zjevení samotného.

Udělala nad svými vyschlými prsy svatý kruh.

Dovolil, aby jej naložili do saní, ne proto, že by věřil těm mužům z Pannovalu, kteří vydávali jemu odporný zápach, ale protože nemohl vystát stařenu, která se ho neustále dotýkala tak, jak to neměl rád.

Zurčení vody jej naplňovalo pocitem radosti a on k řece se svou animistickou vírou vzhlížel téměř jako k živé bytosti.

Místnost neměla strop a Yuli si mezi jejími vlnícími se zdmi připadal jako uvnitř kamenného květu.

..než pochopil, jak přísně jsou zde lidé ovládáni. Vůbec nebyli překvapení systémem, do něhož se narodili; ale Yuli, přivyklý životu ve volných prostorách a uznávající jen zákon přežití, byl ohromen, když si uvědomil, že každý jejich pohyb je předem určen. Oni sami se ovšem domnívali, že mají nesmírná privilegia.

Yuli pomalu začínal náboženství chápat ne jako něco prázdného, ale jako jádro pravdy:..

Náboženství bylo od temnoty tohoto místa tak neoddělitelné, jako strach byl neoddělitelný od jeskyní Bariér; strach ze zimy, hladu a zlých duchů. Yuli pomalu začínal náboženství chápat ne jako něco prázdného, ale jako jádro pravdy: objasňovalo způsob, jímž lidé žili i umírali.

“Jedinec je důležitý ve svých vlastních očích, ale lid jako celek má přednost.”..

Akha odmítá zabývat se jednotlivci, takže jednotlivci musí být podřízeni mase - a pokud je to nezbytné, musí být potlačeni.”..

Sifansovy prsty byly drsné od čtení reliéfů na zdech, pomocí nichž se kněží bleskurychle orientovali v labyrintech Svatyně, dokonce i v té nejhlubší temnotě.

Byla to vlhká jeskyně, v níž po většinu času mrholil jemný déšť z kapiček vody, stékajících v klikatých cestičkách ze stalaktitů na stropě.

“Ne, otče. Já řeči neposlouchám.” “Ale to bys měl. Řeči jsou pro slepce zrakem.

Starý muž naklonil hlavu na stranu. “Ano, jsi ubohý, můj drahý příteli, a takový i zůstaneš. Tvé nitro je velmi složité - a proto budeš vždy jen špatným knězem, budeš-li ve svém poslání pokračovat. A proto tě mám rád.”..

Kdysi také měl svou víru, které se rozhodl zasvětit život, ale pak ho zasáhlo poznání a zbyl mu jenom pouhý mučivý přízrak náklonnosti k něčemu, co neexistuje.

Dobrá, pokračuj dál, užívej si pocit ze své síly umírat pomalu a den po dni - to je cena, kterou platíš za svou pýchu a za to, že jsi blázen. Dělej si co chceš, zemři třeba tisíckrát. Já už toho mám dost.

Ale chytili mne, protože jsem nikdy nebyl tak pevný jako ty, jako barbar.”..

Otče, ty mi tolik rozumíš. Ty víš, jakým jsem kusem hlíny. Ty víš, jak toužím po dobru, ale nedokážu překonat hranice své vlastní omezenosti.

Jednou v jiskřičce z křesadla uviděli dvě lidské kostry natažené ve výklenku. Jedna objímala druhou, ale čas toto gesto zbavil jakékoliv něžnosti, kterou v sobě kdysi mělo: nyní jen kost skřípala o kost a jedna příšerná lebka hleděla prázdnými očními důlky na druhou.

Ojediněle na nich rostly ubohé stromy, ne vyšší než člověk. Rostly rovně, což znamenalo, že mrazivý západní vítr z Bariér zde už nemá moc.

A Šai Tal pravila: Myslíte si, že žijeme ve středu vesmíru. Já vám říkám, že žijeme uprostřed špinavého dvora. Naše místo zde je tak podivné, že si jeho podivnost ani nejste schopni uvědomit.

Tělo Yuliho, jež byl pojmenován po muži, který kdysi dávno přišel s Iskador z hor, bylo odneseno pryč, strnulé jako zmrzlá kůže,..

Základní rys Yuliho povahy, něco mezi krutostí a dobrosrdečností, vzbudil v kmeni velkou odezvu. Legenda o něm v myslích lidí nikdy neumírala. Dokonce i jeho vnuk, další Yuli, Malý Yuli, se sám sebe v časech tísně často ptal: “Co by na mém místě dělal Yuli?”..

V dospívání se oblékli do zvířecích kožešin, v nichž ve stáří zemřeli.

Pohřeb Malého Yuliho jim dal příležitost porušit únavnou rutinu každodenního života a na chvíli žít sny a představami.

Loil Bry byla velmi krásná, s nádhernou postavou, takovou, která je schopná udržet muže,..

‚Žijeme svoje životy ve všech druzích temnoty.

“Protože jsi můj muž a můj tep se zvyšuje, když se dotýkám tvého těla,..

Loil Bry o Malého Yuliho velmi pečovala, protože potřebovala někoho, koho by mohla horoucně milovat.

Lidstvo žilo a přežívalo - v časech dobrých i zlých - od generace ke generaci a žilo nadějí, že Wutra zvítězí svou bitvu na nebesích a navždy ochrání Freyr. Tyto legendy v sobě chránily jádro pravdy, tak jako semínko ukryvá ve své tvrdé slupce celou rostlinu. Lidé tedy věděli, aniž by věděli, že vědí.

Jak toužím po dobách, kdy jsem byla mladá.

Hrr-Anggl Hhrot mu ukázal další obrazy. Měly vůni pradávných věcí.

Yuli a Loil Bry nadále žili ve své věži a snažili se nevšímat si šedivých pramenů ve vlasech.

Velký Akha si lidí nevšímal. Bojoval proti ničivému světlu Wutry a to bylo v zájmu lidstva; i když svůj boj nevedl kvůli lidem, ale kvůli sobě samotnému. Bylo mu jedno, co lidstvo provádí. Tato etika eudemonismu pramenila z lidské bezmocnosti.

Lid v Oldorandu začal žít v monotónní hojnosti.

Hořkost vůči Nakhrimu a Klilsovi tolik sžírala její životní energii,..

Nepřátelila se s nikým, s výjimkou Šai Tal, která v sobě skrývala jakýsi podivný způsob myšlení, hodně vzdálený od tupé odevzdanosti, typické pro ženy Embruddoku.

“Myslíte si, že žijeme ve středu vesmíru. Já vám říkám, že žijeme uprostřed špinavého dvora. Naše místo tady je tak podivné, že si jeho podivnost ani nejste schopni uvědomit.

Oyre zpyšněla a její chůze se stala pružnější. Jejich dávné hříčky byly opuštěny se stejně lehkým srdcem jako zdi, po nichž spolu lozili. Nikdy neměly být znovu obnoveny.

Usmívalo se na něj mnoho dívek, ale on měl oči jen pro Aoz Roonovu dceru.

“Mým životním krédem je nikdy necítit lítost, protože lítost znamená lovcův konec, tak jak tomu bylo u Dresyla.

Nejprve osud utváří charakter a teprve pak charakter utváří osud.

..rozhodně řekla: “Znamenají to, co Aoz Roon popírá. To, že tento dvůr, v němž nyní žijeme, byl kdysi rozsáhlým místem plným umění a vědy a lidé byli lepší a moudřejší než dnes. Žilo zde mnohem víc lidí - muselo jich být mnohem víc - všichni byli vznešeně odění, tak jak se oblékala Loil Bry. A měli ve svých hlavách mnoho myšlenek, zářivých jako ptáci. Nyní jsou ze všech fessupové. My jsme jejich potomci, ale na rozdíl od nich máme v hlavách jenom kal.”..

V rozích natažené pavučiny byly prázdné; většina jejich tvůrců již dávno vyhladověla k smrti.

Rozuměla jeho samotě. Nikdo jiný ji nechápal..

..a stejně tak v tom okamžiku nenáviděla Dathku, protože nedokázal pochopit, že se nechvěje strachy, ale vášní a citem k němu.

Rozhodla se věnovat své astronomii. Hvězdy vědí víc než gossiové, ať už s ní Šai Tal souhlasí nebo ne. Jen ji šokovalo, že se, byť v myšlenkách, odvažuje odporovat mocné čarodějce.

“Ráda bych byla tvou matkou, protože bych na tebe mohla být pyšná, Laintal Ayi. Ty také vedeš svůj vnitřní boj. Já to cítím. Působí ti zármutek, ale dává ti i život, protože je to život sám. Nezanedbávej jej, ale chraň jej a rozvíjej. Většina lidí kolem nás nemá žádný vnitřní život.”..

“Půst sluší mé hladové duši,” pravila..

“Je tak hubená, že by ze svého lůna nedostala ani klacek, natož pak dítě. O lůno by se měla starat - je to hlavní část ženy.”..

Šai Tal pohlédla vzhůru na velkou ikonu Wutry s bílými vlasy, zvířecím obličejem a dlouhými rohy. “Ano, je to pravda,” řekla slabým hlasem. “Fessupové měli pravdu, Vry. Wutra je fagor. Lidé uctívají fagora, Naše zaslepení je mnohem větší, než jsme si mysleli.” Ale Vry s nadějí vzhlížela k namalovaným hvězdám.

Klimatická změna spustila zrychlení metabolismu tohoto světa..

Bylo teplo a nastalo období plození a množení. Klusající kopyta roznášela poslední zbytky sněhu. Zvířata línala a nechávala za sebou chumáče odhozené zimní srsti. Odnášeli je ptáci, aby jim posloužily jako materiál ke stavbě hnízd, zatímco trus zvěře představoval zásoby potravy pro hmyz.

“Hvězdy se stále pohybují, jako ryby v průzračném jezeře,” řekla Vry. “Všechny ryby se otáčejí ve stejném okamžiku. Ale hvězdy nejsou ryby. Chtěla bych vědět, co jsou a v čem plují.”..

“Lovci jsou nyní tak často pryč,” řekl mistr Datnil, “a ženy se v jejich nepřítomnosti spouštějí. Naši mužští otroci umějí víc než jen obdělávat pole. Nevím, kam ten svět spěje.” “Lidé se spolu páří jako zvířata. Teplo povzbuzuje city, ale rozum potřebuje chlad.”..

Šai Tal vnímala ubíhající den a toužila stát se součástí něčeho velkého a vše pohlcujícího.

..uši. V tlamě skrývali svou nejmocnější zbraň: rychlý v běhu na krátké vzdálenosti, šavlojazy-kovitý vystrčil svůj jako meč ostrý jazyk a byl jím schopen prchajícímu hoxnejovi odříznout nohu.

V tlamě skrývali svou nejmocnější zbraň: rychlý v běhu na krátké vzdálenosti, šavlojazy-kovitý vystrčil svůj jako meč ostrý jazyk a byl jím schopen prchajícímu hoxnejovi odříznout nohu.

Nad pastvinou se houpaly větve hlohu a bezu a muži dřímali pod jejich květy, prosycujícími vzduch vůní, jakou nikdy předtím necítili. Snad ty květy a jejich vůni znali jen dávno zemřelí předkové.

Muži dávali přednost veselému flámování a popíjení medoviny na planinách před věčnými nářky, které je očekávaly po návratu domů. Takže už se domů nevraceli hrdě a všichni najednou, ale trousili se po jednom či po dvou a mnohem méně okázale.

Když sestupovaly dolů po špinavých ošlapaných schodech, Vry odevzdaně řekla: “Už zase vybuchuje hněvem, pravidelně jako Oznamovatel času. Ubožačka, čím se vlastně stále tak trápí?”..

Přátelsky kopl do Dathky. “Tohle je život, příteli. Užij si ho, dokud můžeš, než se opět vrátí led. U prapůvodního kamene, co živ budu, na tuhle dobu nikdy nezapomenu.”..

Jeho paprsky dopadly na skořicovou pokožku Oyre, jíž se na ramenou a prsou perlily krůpěje vody. V pramíncích si hledaly cestu dolů po bludišti jejího těla, aby nakonec stekly na kámen, na němž stála, a zpět do vody, jako by ji jako najádu chtěly spojit se svým mateřským živlem. Stála uvolněně, nohy mírně rozkročené. Jednu ruku měla zvednutou a otírala si jí vodu z řas.

..a zabořil obličej do vonného tymiánu.

“Ach, Laintal Ayi, mám tolik problémů. Mám problémy sama se sebou. Nevím, co vlastně chci. Chtěla bych se rozpustit ve vodě a nechat se unášet proudem. Kdoví, kde tato voda pramení a kam plyne - snad ze samého nitra země, snad…..

“Udělej něco velkého a úžasného, jednu věc, jeden čin - a stanu se tvou ženou. Rozumíš Laintal Ayi - velký čin a budu navždy tvá a udělám, co si budeš přát.” Vstal a hleděl na ni. “Velký čin? Jaký velký čin máš na mysli? U prapůvodního kamene, ty jsi ale divná, Oyre.”..

Vnímala spletitost lidských vztahů, plynoucích k zítřku jako řeka plná naplavenin.

Každého rána se probouzel s hlavou plnou snů o jejím těle.

Miluj ho také - nejenom hlavou, ale také tělem. Těla jsou proto, aby se vzájemně zahřívala a ne aby jenom doutnala.”..

Ztišila hlas. “Už se nikdy neuvidíme, Aoz Roone; od dnešního dne budeme jeden pro druhého mrtví. Zkazili jsme si vzájemně své životy.”..

Drsně se zasmál. “Ty ses zbláznila, Nikdy nepochopíš skutečnost. Jsi příliš zahleděná sama do sebe. Necítím k tobě nic - ani ty ke mně, ale nechceš si to přiznat.”..

Věděl, že to nestihne, že je příliš pozdě. Kůže mezi lopatkami se mu napjala v očekávání smrtícího zásahu oštěpem.

“Jsem si jistá, že s Šai Tal neodešel, jestli se obáváš právě toho.” Dol..

Dol se nadzvedla na loktech a obracejíc obličej k Oyre, řekla: “Někdy nemohu snést své vlastní myšlenky - tato bolest je ve srovnání s nimi vítaná.

Fagor dlouho neodpovídal, jako by poznámku člověka zvažoval. Pak, aniž by se pohnul, řekl: “Žijeme a umíráme ve ztejném zvěte, ztejném zvěte, proto zpolu muzzíme bojovat.”..

Stejně jako pradávný hinduistický bůh Šiva představoval virus prvotní princip zkázy a zachování. Zabíjel a v jeho smrtelném probuzení se rodila další existence.

Skryla obličej do dlaní a myslela na to, zda by její hubené tělo a lhostejné lůno bylo schopné vzrušit a udržet muže.

Jsi bystrý, pomyslela si - mnohem bystřejší než Dathka nebo Laintal Ay - a já mám ráda chytré muže, dokonce i když jsou bezohlední.

Uvědomil si, že k tomu, aby mohl vládnout, postrádá jisté kvality. Bylo toho málo, po čem toužil. Vždy byl se svým životem spokojen a nechtělo se mu na něm nic měnit.

Dvakrát za dva a půl tisíce let muselo helikonské obyvatelstvo projít okem jehly, u jejíhož vzniku stálo fagorské klíště.

Pomalým neúnavným krokem postupovali vpřed svou podivnou nepřirozenou chůzí. V jejich myslích nevládl žádný spěch.

Své dlouhé nepřítomnosti nelitoval, protože mu přinesla nové pochopení sebe sama i jiné pochopení jejího nitra;..

“Moc jsme si toho neužily,” řekla Oyre tiše. “Já teď už necítím žádnou touhu. Všichni mne opustili… Chtěla bych, aby se mi vrátila touha.

Trvalo by čtyřicet šest našich životů, než bychom vykonali jeden okruh našeho světa kolem Freyru. Mnohé z našich životů nenajdou žádnou odezvu, ale jsou součástí mnohem větší události. Proto je tato vědomost tak obtížná k pochopení a je velmi snadné ztratit ji v nelehkých dobách.”..

Nepochyboval o tom, že zemřou… ale nevzdá se, dokud z jeho těla nepřehne všechna síla pod poslední ranou, kterou mu uštědří oštěpy prvotních.

Znovu ji objal a smál se. “Nech si svou vůli a myšlenky, budeš je potřebovat. Musíme se toho ještě tolik naučit a musíme se změnit, protože vše se mění. Jsem vděčný za tvé pochopení, za to, žes mne přinutila jednat.” Láskyplně se k sobě tiskli, dotýkali se svých kostnatých těl, líbali se na vyhublé rty.

<..znovu 2022>