Miroslav Martínek

Český novinář a historik.

Velké polární výpravy [110]

Při své plavbě se M. Frobisher setkal s Inuity-Eskymáky a jejich vnější podoba, připomínající Mongoly, jako by mu potvrzovala iluzi, že skutečně našel cestu do Asie.

Znovu ožila vidina Severozápadního průjezdu. V roce 1818 se vydala na sever ke Špicberkům výprava, kterou vedl námořní velitel John Buchán. Na lodi Trent stál na kapitánském můstku dvaatřicetiletý John Franklin (1786-1847). Měl už za sebou pestrou kariéru námořního důstojníka. Jako kadet se zúčastnil námořní bitvy u Kodaně (1801); v polovině února 1804 získával ostruhy v bojích s posádkami francouzských korábů v Malackém průlivu; jako nadporučík bojoval pod Nelsonem u Trafalgaru (1805). V roce 1802 obeplul v posádce lodi Investigator Austrálii. Později provázel portugalskou královskou rodinu do nuceného exilu v Brazílii. Účastnil se obléhání nizozemského přístavu Vlissingen (1808) a konec válek s Napoleonem ho zastihl při dobývání přístavu New Orleans (1813).

..ve Van Diemenově zemi, jak se nazývala dnešní Tasmánie.

Van Diemenova země (Tasmánie), kam v roce 1829 Sir John odešel, byla trestanecká kolonie s 18 tisíci odsouzenci, k nimž každým rokem přibývaly další tři tisícovky.

Osudové lodě – Erebus a Terror – byly mimořádně dobře vybavené. Vedle plachet měly i parní pohon; jejich boky chránily olověné pláty; ve skladištích byly zásoby na tříletou plavbu.

Po stopách korábů Erebus a Terror se během deseti let vypravilo čtyřicet lodí.

Koncem roku 1854 se do Anglie vrátila loď Enterprise, která strávila 1126 dní v ledovém zajetí.

A vyslovil bych jako svoje pevné přesvědčení, že ti Eskymáci, kteří žijí úplně odloučeni od každé civilizace, bez výjimky jsou šťastnější, zdravější, poctivější a spokojenější.“

Mezi mořeplavci se rozšířila myšlenka, kterou shrnul německý geograf August Petermann (1822-1878): severní pól obklopuje volné moře a stačí, aby jejich lodě překonaly ledové bariéry mezi 78. a 80. rovnoběžkou a pak budou volně plout až k nejsevemějšímu bodu modré planety. Teorii o volném moři vyznával i Jules Veme, který k severnímu pólu vyslal svého kapitána Hatterase. Vyzdobil nejsevemější bod Země činnou sopkou, kde bylo možné vztyčit vlajku..

K datu 25. září 1893 poznamenal F. Nansen do deníku: „Silněji a silněji zamrzáme v ledu. Překrásné tiché počasí.

F. Nansen a F. H. Johansen dospěli na 86° 13’ 36“ – nejdál na sever ze všech výprav, které se do té doby vydaly k severnímu pólu; před nimi se stali držiteli rekordů poručík J. B. Lockwood (83°24’, 1882) a Clemens Markham (83°20’, 1876).

Celý týden (6.-13.4.) zuřila sněhová vichřice. V těch chvílích bylo jasné, že pól zůstane nedostupný. Peary se soustředil na překonání „rekordů“, které před ním dosáhli Cagni a Nansen. Dostal se až na 87°06’ severní šířky (21.4. 1906) – k pólu zbývalo 320 kilometrů. S trpkostí poznamenal: „Když jsem se zadíval na znetvořené tváře svých přátel, na zvířata s kostrami potaženými už jen kůží a na úplně prázdné saně… pochopil jsem, že jsem dosáhl hranice možného. A tak jsem řekl svým přátelům, že se vracíme zpět.“

Patřil k nim mladý vědec Carsten Borchgrevink (1869-1934), rodilý Nor, působící v Austrálii. S nadšením se přihlásil jako náhrada za utonulého lodníka norské lodi Antarctic, která v létě 1894 zakotvila v Melboume a která mířila do jihopolámích moří. Dostal se s ní až k Viktoriině zemi (na 74. rovnoběžce). Při zpáteční cestě uprosil kapitána, aby se mohl vydat v člunu na pusté pobřeží v blízkosti Adarova mysu – 23. ledna 1895 tak vstoupil člověk poprvé na pevninu Antarktidy.

Posádka rakousko-uherské lodi Vizeadmiral Tegetthoff přežila dvě polární zimy v Ledovém oceánu (1872-1874..

Ještě v době, kdy Norové stavěli svou základnu, navštívili Fram a na Amundsenovo pozvání i polární vesnici Britové. Poručíci Victor Campbell a Harry Pennel se chovali trochu protektorsky vůči mužům z málo početné norské výpravy. (Oproti Scottovým pětašedesáti, Norů bylo jen devatenáct.) Udivil je velký počet psů a pochlubili se, že hodlají využít silnější poníky a motorové saně, které Britům sloužili při budování zásobáren pro oddíl vracející se od pólu. Na Amundsenovu nabídku, že poskytne Scottovi polovinu své psí smečky, pokrčili rameny. Vůdce norské expedice nepřijal zase nabídku, aby jeho muži využili loď Terra Nova k dopravě dopisů na Nový Zéland. Projevy zdvořilosti nemohly zahnat vzájemnou žárlivost mezi Brity a Nory chystajícími se vyrazit k pólu.

Poslední řádky psal Robert Falcon Scott ve čtvrtek 29. března 1912: „Myslím, že už nemůžeme doufat v žádné zlepšení. Vytrváme však do konce; jsme ovšem stále slabší a konec už nemůže být daleko. Bohužel, myslím, že už nebudu moci psát.

Na konci října 1912 zorganizoval E. Atkinson „záchranný oddíl“. Vydal se po trase podél základen, které zřídili v minulém roce pro návrat Scottovy cílové skupiny. Došel až k „Jednotunovému skladu“ (11. 11.) a druhý den pokračovali. Po oněch osudných 11 mílích (22 km) uviděli téměř úplně zavátý stan. Uvnitř našli ve spacích pytlech mrtvá těla Roberta Scotta, Edwarda Wilsona a Henryho Bowerse. Scott zřejmě zemřel jako poslední, když si rozhalil svrchní oblečení i košili, aby smrt mohla přijít co nejrychleji.

Na počátku neměl mnoho štěstí. Junkers, zakoupený ve Spojených státech, vydržel při svém prvním a posledním vzletu v květnu 1923 na Aljašce pouhých patnáct minut. V Seattlu narazil na podvodníka, který se chtěl zaštítit jeho jménem. Namísto objednaných dvou letadel mu zůstaly jen statisícové dluhy. Do popředí mezi věřiteli se prodral i vlastní bratr Leon. V létě 1924 musel R. Amundsen vyhlásit bankrot.

V noci 15. dubna 1928 se vzducholoď se jménem Italia vznesla na milánském letišti a zamířila na severovýchod. Přenesla se přes Alpy, v osm ráno ji zahlédli obyvatelé rakousko-maďarského pomezí a odpoledne se objevila nad Brnem. Bouřka s krupobitím nad územím Slezska Itálii téměř přibila k zemi, ale podařilo se jí uniknout. Další den ráno přistála, trochu pocuchaná, na letišti Jesseritz (dnes Jezierzyce) u Štětina.

„Muži z kabiny, rozesetí po ledě, se namáhavě zvedali a střásali z tváří i šatů sníh. Jen dva zůstali bezmocně ležet, Nobile a Cecioni. Oba měli zlomenou nohu. Vzducholoď s přídí směřující vzhůru těžkopádně stoupala k zamračenému nebi. Její stěny byly zborcené; místo, odkud byla odtržena velitelská kabina, podobalo se rozervané hrudi ptáka. Na lávce levého motoru stál Arduino jako socha. Snad uvažoval, nemá-li seskočit ke svým druhům. Ale čas k rozmýšlení byl jen velmi krátký. Vzducholoď rychle stoupala a v několika vteřinách zmizela v mlze, unášejíc s sebou šest mužů,“ vzpomínal František Běhounek. Jejich těla se nikdy nenašla.

Vznešená tvář mrtvého nedovoluje zůstati smrt..

Tohoto těla nedotknou se červi Moc mrtvého je nezměrná. Stal se držitelem věčnosti Jeho modré oči si ji podrobují Je tak tichý všechny poledníky leží u jeho nohou Lhostejnost hvězd zteplala Vichry v tajném spiknutí ztichly Jeho ruce jsou rozhozeny snítky po potopě na střeše světa Kresby vystoupivších žil uchovávají ve svém písmu tajemství Mráz se překonává ve vázání pohřebních kytic Ticho“

<2021>