Halas František

Český básník.

Kohout plaší smrt [131]

Denně podléhaje kráse prvotného hříchu..

..bloudě v širé rovině svých skutků..

V průvanu tmy mezi narozením a smrtí stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí..

..písek hvězd slzy všech vysuší..

..trpkostí úsměvů stárne má tvář..

..hadi jako hříšní v modlitbách svou kůži vysvlékají..

Pak zkrušen bez slzí jen hluše štkám jak strom v podzimu listí jen tiše slova setřásám..

Jednou navečer v Arles stařík a stařena seděli ve dveřích jichž černý vchod podobal se pomníku a oni oba skomírajícím svícím po stranách Tu náhle stařec těžce vstal a sundávaje klec s kanárem promlouval k němu tak něžně že stařena zvedla udiveně své prázdné oči jako by vzpomněla těch let kdy na ni mlád zrovna tak promlouval..

Tisíckrát polykajíce štěstí polkli jsme jen smrt..

Den líná smutek..

Pohyb kyvadla je mrkáním smrti..

Usmívám se všemu pod kůží..

Vykázán ze štěstí jež domovem je jiných hrách snů házím po všech zdech kam podívám se..

Bez strachu nit za nití závoj vyparuji prohlédaje úmysly času záludné..

..tiší zubů jektání..

Černá jáma růžemi se cpe stud hlíny bez trávy ji pokrývá tvář mrtvého pýchavka ošklivá..

..vrávorá stín vyzáblejší Krista gotických katedrál..

Poslušen chvějivé bezútěšnosti snění vychází ze sebe s pokorným úsměvem..

Naděje prostořeká..

Hřbitov líheň stříbrných kukel co praskají pod cypřiši vonícími..

..vítr hvízdá na píšťaly kostí..

Hořká chvíle zániku divé nebe jasem leští žluté lebky v trávníku..

Přes štěstí vidění tak slepý přes dar slyšení tak hluchý..

..poesií nejsladší k dychtivosti mlčení pak dozrávám..

..k dychtivosti mlčení pak dozrávám..

Po pádu jablka zkřivila se tráva a klopýtla má píseň naříkavá..

<2022>