James Joyce

Lehce načnutý irský blázen, žijící v jakémsi svém vyhrazeném světě, možná vnímající jiné vibrace. Odysseus rozhodně obsahuje nejvíc různých slov, než jakýkoli jiný román.

Odysseus [185]

Tur Mulligan se ušklíbl nad mydlinou na břitvě.

..na hlavě mu zlehka povívaly plavé, světle dubové vlasy.

..a jak se nad ním němě, vyčítavě shýbla, dech jí čpěl pokropeným popelem.

Neměl bych si tě, Čepeláku, tolik dobírat, řekl vlídně. Bůhví, je v tobě víc než v nich všech dohromady.

Na nic se nepamatuji. Pamatuji si jen myšlenky a pocity.

Copak je vlastně smrt tvé matky, tvoje nebo moje? zeptal se. Ty jsi viděl umírat jenom matku. Přede mnou jich v Mater Misericordiae a v Richmondu denně zhebnou spousty a potom je v pitevně rozřežou na dršťky. Je to hovadství, zkrátka a dobře. Nic na tom není.

Ruka drnkající na harfové struny a spájející jejich souběžné akordy.

Spolu se svými hračkami uklizená do paměti přírody.

Ladné nehty má zčervenalé od krve vší, navískaných v dětských košilkách.

Skelným zrakem ze záhrobí mi krotila a krušila duši. Upřeným jen na mě.

Jsem jiný a přece stejný.

Pozoroval ji, jak do odměrky a z ní do džbánu nalévá husté bílé mléko, ne vlastní. Staré scvrklé cecky. Znovu dolila odměrku a ještě přídavek. Stará a záhadná k nim vešla z ranního světa, snad jeho poselkyně. Při nalévání chválila mléko, jaké je dobré. Na žírné nivě přičapla za svítání u trpělivé krávy, jako nějaká čarodějnice na muchomůrce, a vrásčitými prsty hbitě mnula tryskající struky. Rosou zperlené stádo, jakpak by ji neznalo, bučelo kolem ní. Perla pastvin a ubohá stařena, jak jí v dávných dobách říkali. Tulačka, povržená smrtelnice, která slouží svému přemožiteli i svému lehkomyslnému svůdci, jejich společná běhna, poselkyně tajemného rána.

..ulice dláždíme prachem, koňskou mrvou a souchotinářskými chrchly.

Před tím, kdo ji do hrobu vyzpovídá a udělá na ní pomazání všemu kromě nečistého ženského lůna, vždyť ona, oběť hadova, je učiněna z těla muže, ne k podobě boží. A před tím, kdo ji hlučně umlčuje, rozpačitě těká zrakem.

..oči, z nichž rázem vyprchala všechna mazanost, mhouřil nezkrotným veselím.

Snad bychom se neměli smát. On se dost rouhá. Že bych byl sám věřící, to ne. Svou bujností to ovšem jaksi tlumí, ne?

Tupá duševní pohodlnost.

Drobečky mu ulpívaly na dužině rtů.

Večer se v bujné pitce a zábavě rozdovádí, až mu prorazí blyštivý krunýř duše.

Odmyslit si je nelze. Čas jim vpálil cejch a spoutáni leží v prostoru nekonečných možností, které odvrhli. Ale byly ty možnosti možné, když vůbec nebyly? Je snad možné jen to, co se stane?

Svým způsobem je duše všechno, co je: duše je forma forem.

A přece ho jedna milovala, v náručí i v srdci chovala. Bez ní by byl v lidském shonu dávno pošlapán, rozmačkán jako rosolovitý šnek.

..odrážející ve svých posměšných zrcátkách ponurou duši světa, a tma ve světle svítí a světlo ji nepojalo.

..prudké slunce mu louhovalo med špatně nabarvených vlasů.

Zdvihl ukazovák, a než promluvil, stařecky jím zakomíhal. – Pamatujte, pane Dedale, na má slova. Anglie je ve spárech židů. Všude na rozhodujících místech: peněžnictví, tisk. A to je příznak národního úpadku. Kde se oni slétnou, vyžerou národu životní sílu. Po léta pozoruji, jak se to blíží. Jak tu stojíme, židovští kupci konají dílo zkázy. Stará Anglie hyne.

Když pět prstů prostrčíš, je to brána, když ne, jsou to dveře.

Jedna z jejich cechu mě vřískajícího vyrvala na svět. Stvoření z ničeho.

V temnotě hříchu i já prošel lůnem, stvořený, ne zplozený. Jimi, mužem stejného hlasu a stejného zraku jako já a zásvětní ženou popelavého dechu. Objali se a zas odloučili, učinili po vůli kuplíři. Od věčnosti mě On chtěl a teď mě nemůže navždy odechtít.

..nesmrtelný, čnějící od věků do věků. Lůno hříchu. V temnotě hříchu i já prošel lůnem, stvořený, ne zplozený. Jimi, mužem stejného hlasu a stejného zraku jako já a zásvětní ženou popelavého dechu. Objali se a zas odloučili, učinili po vůli kuplíři. Od věčnosti mě On chtěl a teď mě nemůže navždy odechtít.

..a ještě výš na pláži prádelní šňůra s dvěma ukřižovanými košilemi.

Vlastními rty natahoval a špulil netělesné vzdušné rty: ústa na jejím lůně;..

Daleko je bolest. Nehloubej v sebe uzavřen.

Pod kypějícím přílivem uviděl pokroucené chaluhy, jak se zdvíhají, malátně mávají rukama, vykasávají sukýnky, v zurčivé vodě mávají a šermují plachými stříbřitými vějíři. Den co den: noc co noc: zdvíhány, odplavovány, pohazovány. Bože, jak jsou utrmáceny: když na ně šeptem promluvíš, vzdychají.

Ze spodního protiproudu vystupuje slaně bílá mrtvola, houpavě míří k pevnině, krok co krok, úplný delfín. Tamhle je. Honem ho zahákni. Byť pod hladinu klesl ve vlnách. Už ho máme. Pomalu. Pytel mrtvolného plynu, namočený v zkaženém láku. Hejno střevlí, ztloustlých z houbovité pochoutky, vyráží ze zapjatého poklopce. Bůh se stane člověkem se stane rybou se stane berneškou se stane prachovou duchnou. Mrtvý dech já živý vdechuji, po mrtvém prachu šlapu, močovou shnilotinu všech mrtvých pojídám. Mrtvolně ztuhlý vytažen přes palubní brlení vydechne vzhůru puch zeleného hrobu, malomocné nosní dírky funí ke slunci.

Na noční obloze měsíc fialový jako Mollyiny nové podvazky.

Přemilý papínku, Mockrát děkuju za hezounký dárek k narozeninám.

Chlévní mrva. Znamenitá na čištění dámských glazé rukaviček. Špína čistí. Taky popel.

Pocit vyhoštěnosti.

Z teplé římsy se dívala moudrá číča, mžouravá sfinga.

Pěkná podvečerní nálada. Nač se plahočit. Jen si pohov: pokojný soumrak: všechno pusť z hlavy. Zapomeň. Vyprávěj, kde jsi všude byl, jaké tam mají divné mravy.

Pěkné a nenápadné sejít se tady s nějakým děvčetem. Kdo je tvůj bližní?

Proud žití plyne stále dál, co v proudu žití zahlédnem, to je nám nejdražší. Užij koupele: čistá vana s vodou, chladný smalt, lahodně vlažný proud. Toto je tělo mé.

Měla na sobě tu krémovou sukni s rozparkem, který nikdy nesešila. Pojď si, Poldy, zašoupat. Bože, já bych k smrti ráda. Tak začíná život.

..jmenovec. Tweedy, waterfordský královský návladní. Má z těch dob ještě cylindr. Pozůstatek dávného důstojenství.

Má z těch dob ještě cylindr. Pozůstatek dávného důstojenství.

..a z velikánské krásně hnědé zuté boty si vytřepával bláto a kamínky. Po životní pouti.

Tak zní právní zásada. Raděj ať devětadevadesát viníků unikne trestu, než aby byl jeden nevinný nespravedlivě odsouzen.

Něco nového, v co lze doufat, ne to staré, co čekala, že přivolá. To se nevrací.

Funebráci odnesli rakev do kaple. Na kterém konci je hlava.

Kdopak mi to vyprávěl? Mervyn Brown. V kryptě u svatého Werburgha mají tam pěkné staré varhany se stopadesáti píšťalami musí do rakví občas navrtat díry, vypustit škodlivý plyn a spálit ho. Prudce vyrazí: modrý. Jen se ho nadýchneš a je po tobě.

Pěkná otrava třepat tím nad všemi mrtvolami, co mu sem dovezou. Neškodilo by mu vidět, po čem tím třepe. Den co den čerstvá dodávka: muži v nejlepším věku, stařeny, děti, rodičky zemřelé při porodu, vousáči, plešatí obchodníci, souchotinářské dívky s vrabčími ňadérky. Jak je rok dlouhý, nade všemi se pořád modlí stejně a stejně nad nimi třepe vodou: spěte.

– Já jsem vzkříšení a život. To člověka dojme až v hloubi srdce. – To jistě, řekl pan Bloom. Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý. Čtyřiadvacet gránů v lebce. Dvanáct gramů je čtyřiadvacet gránů. Lékárnická váha. Znovu se k nim připojil Fňukal Kelleher. – Klaplo to na jedničku, řekl.

..v hloubi srdce. – To jistě, řekl pan Bloom. Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý. Čtyřiadvacet gránů v lebce. Dvanáct gramů je čtyřiadvacet gránů. Lékárnická váha.

– Já jsem vzkříšení a život. To člověka dojme až v hloubi srdce. – To jistě, řekl pan Bloom. Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý. Čtyřiadvacet gránů v lebce. Dvanáct gramů je čtyřiadvacet gránů. Lékárnická váha.

Mužským se to líbí. Láska mezi náhrobky. Romeo. Kořeněná slast. Uprostřed smrti jsme v životě. Krajnosti se dotýkají. Chudáci nebožtíci co vystojí.

..narodilo osm dětí. Co je živ, pěkná řádka jich odešla pod zem a ulehla kolem něho jedno pole za druhým. Svatá pole. Bylo by víc místa, kdyby je pochovávali vstoje. Vsedě nebo vkleku by to nešlo. A vstoje? Při sesuvu půdy by se mu třeba jednoho dne octla hlava nad zemí a s napřaženou rukou. Půda je hotový plást: podlouhlé buňky.

Co je živ, pěkná řádka jich odešla pod zem a ulehla kolem něho jedno pole za druhým. Svatá pole. Bylo by víc místa, kdyby je pochovávali vstoje. Vsedě nebo vkleku by to nešlo. A vstoje? Při sesuvu půdy by se mu třeba jednoho dne octla hlava nad zemí a s napřaženou rukou. Půda je hotový plást: podlouhlé buňky.

Každý člověk má svou cenu. Zachovalá tlustá mrtvola lepšího člověka, labužníka, nepostradatelná pro ovocný sad. Výhodná koupě. Za mršinu nedávno zesnulého účetního revizora Williama Wilkinsona tři libry třináct šilinků a šest penny s díky přijal. Mrtvolnou mrvou, kostmi, masem, nehty, márnicemi by se půda jaksepatří zžířila. Hrůza. Rozkladem zezelenají a zrůžovějí. Ve vlhké hlíně rychle shnijí. Liboví jsou tužší. Potom zlojovatí a zesýří. Potom zčernají, mokvají melasou. Potom vyschnou. Smrtihlavi. Buňky, či co to je, žijí ovšem dál. Jenom se proměňují. Ve skutečnosti žijí věčně. Nemají co žrát, tak se samy požírají. Ale červů se z nich líhne sakramentská spousta. Půda je jimi, se ví, přímo prolezlá. Tak se člověku jeví. Fešné ty plážové děvy.

..postavili na okraj a ovinuli ji popruhy. Pochovávají ho. Jdem pohřbít Caesara. Jeho březnové či červnové..

Pochovávají ho. Jdem pohřbít Caesara. Jeho březnové či červnové idy.

Nejpříjemnější prý je utonout. Bleskově zahlédne člověk celý svůj život.

Byli to od přírody ušlechtilci, zabručel J. J. O’Molloy. Jenže my máme taky římské právo. – A Pontský Pilát je jeho prorok, dopověděl profesor MacHugh.

Zjevilo se mi, že dobré jsou ty věci, byť i zkažené, které kdyby nebyly nejvýš dobré nebo vůbec dobré, by nemohly být zkaženy. Čerta starého! To je svatý Augustin.

Ze strachu vylučuje zvěř šťávu, takže zvláční.

Že jiný platí, je nejlepší koření na světě.

Marná slova. Všechno jde jedním chodem; den po dni:..

Dignama odvezli na krchov. Mina Purefoyová s nadmutým břichem sténá na lůžku, aby jí vyrvali dítě. Každou vteřinu se někde jedno narodí. Jiné zas každou vteřinu umře. Co jsem před pěti minutami krmil ty ptáky. Tři sta jich zheblo. Dalších tři sta se jich narodilo, smyli z nich krev, všechny jsou obmyty Beránkovou krví a bečí bééé.

Tohle je nejhorší denní doba. Životodárnost. Protivná, chmurná: nemám tuto dobu rád. Jako by mě pozřeli a vyzvraceli.

Nastávající události vrhají před sebou stín.

Znovu spustil ruku k boku. Nikdy se to nedozvím. Škoda času. Plynové kotouče víří, protínají se, míjejí. A tak pořád dokola. Plyn, potom pevné těleso, svět, potom zchladne, potom se prázdná schrána odtrhne, ztuhlá skála jako ten ananasový špalek. Měsíc. Bude asi novoluní. To si myslím.

Oči má jak nedovařené.

Spíš vodu v hrsti udržíš.

..dusot kopyt na speklé vozovce.

Líbaná, svolná: v pozdně letních polích, na zmuchlané pomačkané trávě, ve vazkých průjezdech činžáků, na otomanech, vrzavých postelích.

Horká čerstvá krev se předpisuje proti sešlosti. Krev je stále potřebná. Zhoubná. Chlemtej ji horoucí, hustě cukernatou. Vyhládlá strašidla: Ach, to mám hlad.

..návnadou. Za tisíc let se hloupé ryby nic nepoučí. Nebezpečné strkat do úst, když nevíš, co to je. Jedovaté bobule. Šípek. Oblé vypadá dobré. Křiklavá barva odrazuje.

Poustevník s miskou luštěnin otupuje ostny těla.

Rozdychtěně jsem na ní ležel a líbal ji; oči, rty, napjatou rozbušenou šíji; ženská ňadra naditá v tylové blůzce, ztopořené tuhé bradavky. Vroucně jsem dorážel jazykem. Líbala mě. Byl jsem líbán. Svolně mi cuchala vlasy. Dala se líbat a mě líbala. Ona. A já teď.

Nektar, ten se asi pije jako elektřina: potrava bohů. Půvabné ženské tvary vytesané junonské. Nesmrtelně půvabné. A my jedním otvorem cpeme pokrm dovnitř a druhým ven: pokrm, zažitina, krev, lejno, hlína, pokrm: nakládáme to do sebe jako uhlí do lokomotivy.

Bezkrevný nábožný obličej, jako když jde někdo na kněze.

Víno prý nechutná, když člověk zavře oči nebo se nastydne. Taky kouřit potmě prý není žádný požitek.

Mají ale moc ti soudci. Zlostní parukatí mazavkové.

Orchestrální Satan plakal v šíř a dýl slzy, jakými jen pláčí andělé. Ed egli avea del cul fatto trombetta. Mé bláhovosti jsou mu zástavou.

Umění nám má odhalovat ideje, beztvaré duchovní podstaty.

Nejprve musí V. č. odčinit svou špatnou karmu. Jednou zahlédla paní Cooper Oakleyová přirození naší veleosvícené sestry H. P. B. Fí! Hanba. Pfuiteufel. To je bekané, slečinko, to je bekané, dívat se, když si nějaká paní odkryje přirození.

..jako nepravděpodobný, nicotný, nedramatický monolog, platónsky plytký.

Matčino úmrtní lože. Svíce. Zastřené zrcadlo. S mědáky na víčkách leží tam pod laciným kvítím ta, která mě přivedla na svět. Liliata rutilantium.

Blbost, utrhl se Štěpán. Génius žádné chyby nedělá. Jeho omyly jsou schválné, jsou to brány objevu.

Přišla Anna Hathaway a Vilík byl hotovej. Můj ty pindipásku, ona za to mohla. Obloudila ho, líbezného, ona, šestadvacetiletá. Šedooká bohyně se pokorně sklání nad jinošským Adonisem, pokoří se a zvítězí, prolog k nádhernému dějstvu, drzá stratfordská děvka, která v pšenici povalí na zem milence mladšího, než je sama.

Kypící bohem trůní, Buddha pod banánovníkem. Hltoun duší, pohlcovač. Mužských duší, ženských duší, důkladných dávek duší. Pohlceny kvílivým vzlykoštkáním vířivě víří, kvílí.

Nutnost je to, skrze něž jedno nemůže být jiné.

Mateřské znaménko na pravém prsu je pořád tam, kde bylo při mém narození, třebaže se mé tělo čas od času spředlo z nové látky,..

Pan Magee rád cituje jeden Goethův výrok. Střež se toho, po čem v mládí toužíš, protože se ti toho ve stáří dostane.

Kterýž sám sebe zplodil skrze Ducha svatého a sám sebe, Vykupitele, seslal jako prostředníka mezi sebou a druhými, kterýž nepřáteli jat byl z roucha svlečen a bičován a jako netopýr na vrata přibit a skonal na dřevě kříže, kterýž sebe dal pohřbít, vstal z mrtvých, sstoupil do pekel, vstoupil na nebesa a tam devatenáct set let sedí na pravici sebe sama, leč v den nejposlednější přijde soudit živých i mrtvých, až už všichni živí budou mrtví.

Eva. Nahý hřích na pšeničném stohu břicha. Had se kolem ní ovíjí, uštkne ji polibkem.

Zastihl jsem ho naproti v muzeu, když jsem šel pozdravit z pěny zrozenou Afroditu. Řecká ústa jakživ nezkřivená modlitbou. Den co den jí poctu vzdávejme. Živote žití, rty tvé zažíhají.

Dvacet let tam kolísal mezi manželskou láskou a jejími cudnými radostmi a láskou nevěstčí a jejími mrzkými rozkošemi.

V zavilém dychtění po životě, zamudroval John Eglinton, Wilova vdova, chudinka Anna, zavile dychtí po smrti. – Requiescat! pomodlil se Štěpán. Touha jednat, kdepak je ta? Dávno je už po ní veta… – Strnule nehybná, ustrojená do hrobu tam leží v nenejlepší posteli,..

..výčitka svědomí. Doba vyžilého kurevnictví, tápající po bohu.

Zachechtal se na celé kolo, aby si osvobodil duši od duševní poroby.

Každý život se skládá z mnoha dnů, den po dni. Procházíme sami sebou, potkáváme zloděje, duchy, obry, starce, mladíky, vdané ženy, vdovy, švagry. Jenže to pořád potkáváme sebe. Dramatik, který napsal folio tohoto světa, a to špatně (napřed nám dal světlo a teprve za dva dni slunce), pán všeho, co jest, jemuž nejřímanštější katolíci říkají dio boia, katanský bůh, je ve všem všudy v nás všech, pacholek i řezník, a byl by taky kuplíř i paroháč,..

Spolu s Mageem říkává si: na ženskou je hloupé skákat, lepší pohonit si ptáka.

Napsal Mastikulka Mulligan..

Ach, ta noc v Camdenské tančírně, kdy si dcery Erinu zdvíhaly sukně, jak tě překračovaly, a ty jsi tam ležel v morušově skvrnitých, hojněbarevných, hojných výzvratcích.

To tkví v prostoru, k němuž včas dojdu, neúprosně. Má vůle: jeho vůle, která mi vzdoruje. Mezi nimi širá moře.

Velebme bohy a dýmu dejme stoupat k jejich nozdrám Z oltářů našich.

Loudavými přírazy se sunul na berlách jednonohý námořník a vrčel pár not.

Má pěkné držení. Trochu jako skotská královna Marie. A přitom má zastavárnu.

..a zachytil vůně vanoucí z bochňů slaniny a objemných sudů másla.

Strniště na clongoweském poli mu šimralo kotníky v tenkých ponožkách.

Jak se naládovala Delahuntovým portským, byla jaksepatří rozpařená. Po každém drcnutí té sakramentské bryčky do mě vrazila. Po čertech jsem si užil!

Činčiráček mi stál v haptáku, to zas ano, povzdechl si.

Rytiny. Kulovitě stulená děťátka v zkrvavených lůnech jako játra poražených krav. Takových je v tuto chvíli po celém světě hromada. Všechny se dobývají lebkou ven. Každou minutu se někde narodí dítě.

Přečetl si druhý nadpis: Pamlsky hříchu. To bude spíš něco pro ni.

Usmál jsem se na něho. Amerika, takhle klidně povídám. Co je to? Smetí z kdejaké země, taky z naší.

Dlouhá a mořem živená bezhlesá říje. Ona tančí, rejdí, pohazuje svinskými boky a hýžděmi, na odulém břiše se jí houpá rubínové vejce.

Frkot svistivých transmisí..

Bytosti bez bytí.

..kteréhokoli opata, třeba breptavého Joachima. Slez, plešatče, nebo ti zvalchujeme pleš.

..a šibalsky zakoulela ztučnělýma očima.

Douceová vyrazila nádherný jekot, sytý jekot syté ženy, požitku, radosti, rozhořčení.

Vlasy jí vlají: nyje láskou.

Blednou hvězdy jasné… Někdo bezhlasý zevnitř zpěvavě zapěl: – … už se rozednívá. Dvanácti ptačími tóny zacvrlikaly citlivé ruce sopránovou odpověď.

Pan Dedalus škrtl, až to syklo, zapálil, zabafal, potom kořenné bafnutí.

Jeho pevný stisk opětovala nanejvýš dámsky vlahou dlaní.

Co je to za melodii? zeptal se Leopold Bloom. – Po všem veta.

Příval teplé frenetické lízátkové stydkosti se valil, až se vyvalil hudbou, chtíčem, zavilým cucáním, pronikáním. Porazit ji, polaskat, pomilovat, poležet na ní. Trt. Póry se roztahují, aby se roztáhla. Trt. Rozkoš příraz teplo. Trt. Přes stavidla tryskovým proudem vytryskne. Příval, trysk, proud, slastný trysk, trtbuch. Hle! Milostná mluva.

Vyřazení koukali. Rozesmáté rty. Žlutá kolena. – Zvábila..

Zvábila mi zrak…..

Kolem pomníků sira Johna Graye, Horatia jednodržákového Nelsona, důstojného otce Theobalda Matthewa, přebrnčela bryčka jak prve zrovna řečeno. Poklusem, v hřejivém žáru, na rozehřátém sedadle.

Teprve v tichu člověk cítí, že slyší. Vibrace. Ztichlý vzduch.

Kejklováním s číslem se dokáže všelicos. Vždycky přijdeš na to, že něco se rovná něčemu.

Hudba mívá tu čaromoc, řekl Shakespeare.

Jeden život, toť vše. Jedno tělo. Dej si.

Má žena a tvá žena. Vrnivá kočka. Jako když trháš hedvábí. Když promluví, sípá jak měchy. Nadechnout jako mužští nedovedou. I v hlase mají puklinu. Vyplň mě. Jsem horká, temná. Rozevřená.

Prázdné nádoby nejvíc duní.

Rozevřenými pařáty uhodil Bob Cowley černý hluboko znějící akord.

Na ženu a přírodu stačí letmý pohled.

Zahraj na ni. Zafoukej. Tělo bílé ženy, vtělená flétna. Foukej slabě. A silně. U všech žen tři dírky. Tu bohyni jsem si neprohlédl. Ony to chtějí; žádné zbytečné ohledy.

Chceš? Ty? Já. Chci. Abys. Ty.

Přes plot brv pokojně zírá z lůna bulva a poslouchá. Všimni si, jak má teprve krásné oko, když nemluví.

Co kdyby to byla ta.

Chudáček nominedomine.

Hlesni modlitbu, uroň slzu.

U kořání ladných stromů sedají ladné děvy a prozpěvují přeladné písně..

Na velkém balvanu u paty kulaté věže seděla nějaká postava a byl to ramenatý plecitý svalnatý přímooký ryšavý pihovatý kosmatý tlamatý nosatý hlavatý hlubokohlasý holokolenatý dlapatý chlupatonohý brunátný šlachovitý junák.

A hned nám vyprávěl, že jen se zhoupne, dva chlapi už dole čekají, táhnou ho za nohy a tak ho pořádně uškrtí a potom provaz rozřežou a rozprodají – pár krejcarů za kus.

Na něco to žádný zastrašovací účinek nemá, povídá Alf. – A na co? povídá Joe. – Na proutníkova cinciráčka, když ho chudáka věšejí, povídá Alf. – Vážně? povídá Joe. – Jako je Pámbu nade mnou, povídá Alf. Vím to od vrchního profousa, byl v Kilmainhamu, když věšeli Joea Bradyho, toho Nezdolného. Říkal mi, že když ho po podtrhnutí odřízli, trčel mu jak pohrabáč. – Vůdčí vášeň i ve smrti silná, povídá Joe, jak někdo řek. – To se dá vědecky vysvětlit, povídá Bloom. Pouhý přírodní fenomén, chápete, chápete, protože následkem… A hned spustí, div si jazyk nepoláme, a je to samý fenomén a přírodověda a fenomén sem a fenomén tam. Vynikající přírodovědec Herr Professor Luitpold Blumenduft to lékařsky objasnil tím, že náhlé zlomení obratlů a z toho vyplývající přetržení míchy podle osvědčených tradic lékařské vědy u lidského subjektu nezbytně vyvolá v čivních centrech prudký uzlinový popud, čímž se u corpora cavernosa póry prudce roztáhnou, a to tak, že náhle usnadní nával krve do části těla zvané penis neboli mužský úd, čímž nastane fenomén lékařskou fakultou označený jako chorobné íiloprogenitivní ztopoření vzhůru a vpřed in articulo mortis per dimimtionem capitis.

..z nichž zřetelně vynikalo evviva delegáta z kraje zpěvu (horní dvakrát čárkované F, připomínající, ony pronikavě líbezné tóny, jakými naše praprababičky oslňoval kleštěnec Catalani).

..a děvčata s lněnými vlasy..

Potom zapíská nějaký stařík na dudy a všichni ti šizunci šoupou nohama podle melodie, na kterou kráva chcípla.

Pan Vševěd. Babičku by poučoval, jak se dojí kachny.

Pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhej rohatý.

I povídá John Wyse: – Jak mnohý kvítek nadarmo se pstroucí.

A vyzunkl pintu do dna, Moya. Samá bzdina a chcanky jako nějaká kočka z rasovny.

To je to slavné britské loďstvo, povídá občan, co komanduje celý svět. Otroky prý oni nikdy nebudou, přitom jediní na tom božím světě mají dědičnou sněmovnu a všechna půda patří tuctu kňourů a bavlnářských baronů. To je ta velebená velká říše robotníků a bílých otroků.

Bloom, kalněhnědoblátivý ksicht celý vyjevený a švestková kukadla na všechny strany roztěkaná,..

Občan slovo neřekl, zachrchlal a fik, chrchel jak ústřici vyplivl do kouta.

Jak mi Chcáč vyprávěl, jednou za měsíc prý v hotelu polehával s bolením hlavy jako nějaká fuchtle, když se jí ukáže barva.

Mendelssohn byl žid a Karl Marx a Mercadante a Spinoza. A Spasitel byl žid a jeho otec byl žid. Váš Bůh.

Kristeježíši, povídá, hlavu tomu sakramentskému židákovi rozbiju za to, že bere jméno boží nadarmo.

..protože ráno při oblékání si málem navlékla staré kalhoty naruby a to znamená štěstí a schůzku když se navléknou naruby a nesmí to být v pátek.

A přece a přece! To napětí v obličeji! Neustále ji hlodá žal. Duše jí zírá z očí, dala by za to nevímco, kdyby byla samotinká v své komůrce, nebránila by se pláči, rozplakala by se a dala průchod citům.

..protože pudově cítí, že je jako žádný jiný. Celým dívčím srdcem tíhne k němu, k svému vysněnému choti, protože naráz poznala, že je to on. Jestli trpěl, jestli na něm bylo víc hřešeno, než zhřešil, jestli je sám hříšník a špatný chlap, co na tom. Aťsi je protestant nebo metodista, jestli ji má doopravdy rád, ona ho obrátí jako nic! Některé rány se hojí jen srdečním balzámem. Ona je žena jak má být, žádná taková odženštěná větroplaška, a zná jich dost, co jezdí na kole a vystavují na odiv, co nemají, ona naopak dychtí všechno poznat a všechno odpustit, jen když se jí podaří, aby si ji zamiloval a zapomněl na to, co bylo. Snad ji pak vroucně obejme, jako pravý muž, a pevněji, hebounkou, k sobě přitiskne, a pomiluje svou panenku, svou znejmilejší.

Povím ti, čím to je. Po celé kůži mají jemný závoj či povlak, jemnou pavučinu, už to mám, babí léto, bezděky ji, jemňoučkou, hrající duhovými barvami, ze sebe tkají. Je cítit ze všeho, co svlékne. Nárt punčoch. Teplé střevíce. Šněrovačka. Kalhotky: při svlékání je trhnutím shodí. Na shledanou. Taky kočka jí na posteli ráda očichává košili. Mezi tisíci bych poznal její pach. Taky její vodu ve vaně. Připomíná mi jahody se šlehačkou. Kde to vlastně vězí? Tam nebo v podpaždí nebo mezi ňadry? Ono to vychází ze všech pórů a záhybů. Hyacintová voňavka z oleje nebo z éteru nebo z bůhvíčeho. Ondatra. Pod ocasem váček, jediné zrníčko čpí po léta.

Třeba ony zas u nás vnímají mužský pach. Ale jaký? Doutníkem načpělé rukavice, co měl onehdy na stole Dlouhý John. Dech. Záleží na tom, co jíš a piješ. Ba ne. Myslím mužský pach. Nějak to souvisí, protože kněží, o nichž se říká, že jsou jinačí. Ženské na ně letí jako mouchy na sirup. Derou se za tím pachem i přes oltářní mřížku. Strom zakázaného kněze. Ach, otče, byl byste tak. Dovolte, abych vám první. Pach se mu rozlévá po celém těle a prosakuje z něho. Pramen života, a jak podivně čpí. Celerová omáčka. Uvidím.

Nejhorší je říznout se travou nebo papírem. Odřenina konečníku.

On sní švestky a já pecky. Je to můj osud.

Na těle je padesát různých barev.

Co mají rády? Samy sebe v druhých?

Co všechno říká při doteku ruka.

Už ty bradavičky. Levá je myslím citlivější. U mě taky. Blíž u srdce.

I zesmutněl muž nad tím slovem, kteréž ho sklíčilo až do lítostných útrob.

Pomniž tedy, jedenkaždý, na posledek, totižto smrt a prach, které zmarní všelikého člověka narozeného z ženy, neboť jakož nahý vyšel z života matky, tak nahý se zas odtud odebere i odejde nakonec, jak přišel.

Leč sir Leopold i po tom slově zůstal vážný, stále totiž lítostil nad příšerným vřískotem ječících rodiček a pamětliv byl své milé paní Marion, která mu povila jediného synáčka a ten jedenáctého dne umřel a nižádným umem se zachránili nedal, tak chmurný je osud. Nad tím neštěstím se ona v srdci převelice rmoutila a z vlny beránka, výkvětu stáda, mu na pohřeb navlékla úhledný živůtek, aby nahý nemrzl (byloť uprostřed zimy), a sir Leopold z vlastních beder mužského dědice sám nemající popatřil na přítelova syna i zkrušil ho žal nad pominulým blahem, a jako želel toho, že přišel o zdatného syna (však o něm říkali, že se má k světu), tak se neméně trudil nad mladým Štěpánem, že hýří s ničemy a statek svůj prožírá s nevěstkami.

Pijmež tedy, pravil, z kalicha tohoto a nalévejte se nápojem, kterýž vpravdě není částečkou mého těla, nýbrž ztělesněním mé duše.

Takto pak zněla jeho slova: Věztež všichni, že sutiny času budují příbytky věčnosti. Co to znamená?

..a on mu děl poslušnost v lůně, čistota v hrobě, zato nechtěná chudoba v každé době.

..a to by bylo, aby z takového páření, na mou duchu, něco velkého nevzešlo. Bodejť, pravil mladý Štěpán, pokud on si vzpomíná, měli jednu šlundru z hampejzu dohromady a střídavě se s ní oddávali milostným radovánkám, v té době se totiž žilo plně a mrav země to schvaloval. Většíhoť milování, pravil, nemá žádný nad to, by kdo ženu svou položil příteli svému. Jdi, i ty čiň podobně.

Byl však Konejšilovými slovy Chvastounův strach zdolán? Nikoliv, mělť on v prsou osten zvaný Hořkost, kterýž se nedal slovy odstraniti.

Nic tedy nevěděl o druhé zemi zvané Věř-ve-mě, což jest země zaslíbená, kterážto náleží a navěky náležeti bude králi Rozkošnému a v níž se neumírá ani nerodí ani nežení ani nevdává a do níž jich vchází tolikero, kolikero v ni uvěří. Ano, Zbožný mu o té zemi pověděl a Cudný mu do ní ukázal cestu, leč stalo se, že cestou natrefil na pohledění libou láryni, podle vlastních slov zvanou Ptáček-v-hrsti, a ta ho lichotkami lstivě zvábila z pravé cesty řkouc, Hej švarný panáčku, poodcjdi stranou a já ti ukážu spanilé místo, a úlisně na něho dotírala, až ho dostala do své sluje zvané Dva-v-křoví nebo také podle některých učenců Tělesná Žádostivost.

..neboť Prezervativ jim poskytl tuhý štít z volského střeva,..

Načež rozdal shromážděným kupu tuhých kartiček, které si dal ten den u p. Quinnella natisknout s textem vysázeným ladnou kurzívou: P. Malachjáš Mulligan, plodič a plemenáf, ostrov Lambay. Zamýšlí totiž, vykládal, zanechat nepřetržitých lichých radovánek, jakými se v městě vážně zabývají sir Trulant Ješita a sir Štěbetálek Bábovka, a věnovat se nejvznešenějšímu úkolu, pro jaký je naše tělesné ústrojí vytvořeno.

..nebo zas místo aby rozhojňovaly cestičky blaha, ztrácejí ženskou svěžest v náručí nějakého protivného dědka, zatímco mají na dosah sto švarných junů, kteří by se s nimi potěšili, ony utrácejí nezměrný poklad svého ženství.

..rozhodl se alodiálně natrvalo zakoupit svobodné manství ostrova Lambay od majitele lorda Talbota de Malahide, toryovského aristokrata, u naší starousedlické strany nehrubě oblíbeného. Tam hodlá zřídit národní ploditelský statek zvaný Omfalos s obeliskem po egyptsku vytesaným a vztyčeným a nezištně sloužit jednékaždé ženě jakéhokolvěk společenského postavení, která tam zavítá a zatouží zhostit se potřeb své přirozenosti. O peníze mu nejde, nevezme za tu práci ani groš. Chudičká kuchta stejně jako zámožná panička najde v něm chlapáka, jen když svou tužbu vřele podepře svou stavbou i letorou. Co se stravy týče, vyložil jim, bude se tam výhradně živit šťavnatými hlízami a rybami a králíky, maso těchto plodných hlodavců se totiž pro tento účel velmi doporučuje, ať už pečené či dušené s lupínkem muškátového květu nebo s několika paprikovými lusky.

Dobrotivý Rozsévači požehnání na všechno tvorstvo, jak veliká a obecná je asi tvá nad jiné líbezná krutovláda, že si podmaňuje svobodné i nevolníky, prostého venkovana i uhlazeného hejska, milence hárajícího nezkrotnou vášní i manžela zralejšího věku.

Jak zplichtěné a kusé jsou naše podnebeské radosti.

..jímalť ho hnus nad ubožákem, který mu připadal jako bezuchý zrůdný ohyzda, neřádně zplozený, hrbatý, se zuby v ústech přišlý na svět nohama napřed, čemuž na lebce nasvědčují jizvy po porodníkových kleštích,..

Pro lásku boží, povím ti to od plic. Nemohu než velebit mužnou sílu toho starého pašáka, že z ní ještě vykřísl dítě.

..že jim průpravou k takové necudnosti bývá ložnice rodičky a pitevna a že stačí získat akademický titul, a rázem se z oplzlíků stanou vzorní vykonavatelé řemesla od lidí tak či onak významných pokládaného za nejušlechtilejší. Ale snad si, tak dodal, jen ulevují od nastřádaných citů, které je bez rozdílu tísní, kolikrát jsem si všiml, že rovný rovného si v smíchu hledá.

V samotě souká pavouk pavučinu.

Jakého věku je lidská duše? Jako má vzácnou chameleónovu vlastnost měnit barvu před každým, s kým se setká, radovat se s veserými a plakat se sklíčenými, tak podle nálady mění svůj věk.

..jdou dva stíny v nepromokavých kapucích. Bridie! Bridie Kellyová! Nezapomene to jméno, nepřestane vzpomínat na tu noc, první noc, zásnubní noc. V nejčernější tmě jsou do sebe vpleteni, svévolný se svolnou a za chvilku (fiat\), světlo se rozleje na svět. Zdalipak srdce k srdci zaháralo? Ba ne, spanilá čtenářko. Šlo to ráz naráz, ale – stát! Zpátky! To se nesmí. Zděšeně prchá nešťastnice do šera. Nevěsta tmy je to, dcera noci. Přivést na svět zlaté robátko dne se neodváží.

Zlověstný, pomstychtivý houf ze zvířetníku. Cestou po mracích supí, rovnorožci i kozorožci, kelnatí chobotnatci, lvovití hřívnatci i mohutní parožnatci, čmuchavci i plazivci, hlodavci, přežvýkavci i tlustokožci, celá ta chumlavá chroptivá chamraď, chmurní vrazi slunce.

Mluvil jsi o minulosti a jejích přízracích, řekl Štěpán. Nač na ně myslit. Jestliže je zpoza vod Léthé zavolám, copak nešťastní duchové nepřijdou na můj povel? Kdo si to myslí?

Být probuzen ze sna je snad stejně bolestné jako se narodit.

..bledničkovým jeptiškám,..

..před svědky prý prohlásil, že jakmile pustí žena kocoura do pytle (nejspíš narážka na onen složitý a úžasný přírodní postup, pohlavní styk), musí ho zas pustit ven,..

S nábožnou úctou ji pozorujte, jak tam s mateřským jasem ve zraku odpočívá, jak toužebně dychtí, po dětských prstíčcích (pěkná to podívaná), jak čerstvým mateřstvím rozkvétá a přitom mlčky hlesá děkovnou modlitbu Onomu nahoře, Vesměrnému Choti.

Venku je vzduch prosycen rosnou vlhkostí,..

Hleďme lháře, co vypadá na faráře.

On sám, ctihodný soudce, je tělesná troska, má ševcovský hrudník souchotináře. Tvrdí, že je mongolského původu a za své činy neodpovídá. Zkrátka praštěný.

Když jsem v Královském divadle na slavnostním představení La Cigale seděla v lóži, viděl prý z bidýlka nedostižná jablíčka mých ňader. Nadobro jsem ho prý rozpálila. Neslušně na mně loudil, abych se s ním příští čtvrtek ve 4 h odpoledne dunsinského času zapomněla.

BARONESA TALBOYOVÁ: (Náhle zachvácena náhlým vztekem dupne, al jí ostruhy zabřinkají.) To udělám, jak je Pánbůh nade mnou. Já tomu psovi zbabělému naložím, co se do něho vejde. Zaživa mu kůži stáhnu. BLOOM: (Mhouří oči a nedočkavě se tetelí.) Tady? (Schoulí se.) Už zase? (Bez dechu leze po zemi.) Nebezpečí mám rád.

..a rysů prostý obličej Nejmenovaného.)..

BLOOM: (Pravou ruku si přiloží na šourek a přísahá.) Takto nechť se mnou naloží Stvořitel. To všechno konati slibuji.

Ententyky dva špalíky. (Předvede eskamotérské kousky, vytáhne z úst červený, žlutý, zelený, modrý, indigový a fialový kapesník.) Čožzmif. 32 stop za vteřinu. (Utěší vdovu.) V odloučenosti mládne srdce. (Zatančí horácký rejdovák s pitvornými šaškovinami.) Mrskněte sebou, čerchmanti. (Políbí proleženiny ochrnulého vysloužilce.) Poctivé rány! (Dá ťafku tlustému strážníkovi.) Tu: ťu. Tu: ťu. (Pošušká do ucha zardělé číšnici a vlídně se na ni zasměje.) Vy nezdobo nezdobná.

(S chromým starcem a stařenkou závodí v chůzi po břiše.)..

Od samohany je předčasně plešatý, a tudíž zvráceně idealistický, kající zhýralec, a má zlaté zuby.

DÍVKY Z MISIE ZA BRANOU KRIMINÁLU: Pojď sem, pusu ti dám a ještě ti přidám. Splním tvoje přání. Chyť mi blechu na ní.

ZOE: (Řízně.) Pánbůh tě naprav, on toho ví víc, než jsi ty zapomněl.

..až její vidět hnědé chomáčky v podpaždí.

Pod safírem se od podvazků vzhůru její nahá kůže jeví rusalkovsky zelená. Klidně pokuřuje.) Vidíš mi na prdelce mateřské znamínko? LYNCH: Já se nedívám. ZOE: (Potrouble po něm hodí očkem.) Že ne? To je něco pro tebe. Citrón by sis cucnout nechtěl?

Pozor na třeštidla a afektované melancholicky.

S líbezným studem si žena sundá z beder rákosovou roušku a zavlhlé joni nabídne mužovu lingamu.

(Vystoupí Ben Bambula Dollard, brunátný, podsaditý, chluponozdratý, vousatý, ušatý, chlupatý, střapatý, prsatý, bedra a genitálie utaženy v černých koupacích nohavicích.)..

Zrovna jsem v levém hýžďovém svalu ucítil dnavé píchnutí. U nás v rodině se to dědí. Díky dně byl chudák tatínek, vdovec, úplný barometr. Věřil v živočišné teplo.

Odnesl sis mě, zarámoval do dubu a dracounu a zavěsil nad manželské lože. Jednoho letního podvečera jsi mě nepozorovaně na čtyřech místech políbil. A mazlivě jsi mi tužkou vystínoval oči, ňadra a hanbu.

Na chrápání prý je dobré železité víno.

Ten horký vtisk jejího horkého těla.

Třísnit mou nevinnost.

Jaký máš poplatek za ohřebení.

..z fanfrlinky ti kape vystydlý galánův bílek. Utři se přehršlí sena.

BELLA: Já tě znám, ty akvizitére. Ty vyšuškanče.

(Skočí zpátky ke stolu.) Co je tvoje, to je moje, a co je moje, to je jenom moje.

Šepotá něžnůstky, šušká pusinkomazlivé makomazlavé mlaskošplechty.)..

Ze spanilých paží se jí smekne rukáv, až je vidět pleťový kvítek po očkování.

Pohybová poezie, kalistenické umění.

..obličej vpadlý a beznosý, zelený hrobní plísní.

Vy, dejme tomu, umíráte za vlast. (Položí vojínu Carrovi paži na rukáv.) Ne že bych vám to přál. Jenže já říkám: Ať má vlast umírá za mě. Dělá to napořád. Já nechci, aby umírala. Cert vzal smrt. Ať žije život! EDVARD SEDMÝ: (Bílé žužu v světélkujícím obličeji, na sobě úbor a svatozář Šprýmaře Ježíše, vznáší se nad kupami ubitých.) Já osleplým do očí prach sypu, tak se jim zázračně vyléčí zrak.

BLOOM: (K Štěpánovi.) Pojďte domů. Dostanete se do maléru. ŠTĚPÁN: (Komíhá se.) Já se maléru nevyhýbám. On mi zbystří ducha. BIDDY MUZIKA: Hned je na něm patrná pošlost z patricijského rodu.

Bože nebeský, ach, sešli nám sem zubatého chlapa, ať prokousne Anglánům hrdlo, že oběsili našeho vůdce.

Lahvička s otrušíkem, zjištěným v mrtvole slečny Barrowové, který pak přivedl Seddona na šibenici. (Trhne za provaz, holomci skočí odsouzenci po nohách a s reptáním ho stáhnou dolů: ostříhanec prudce vyplázne jazyk.) OSTŘÍHANEC: Chachochněl che chochodlit cha cháchu (Vypustí duši. Po násilném ztopoření vyšplíchne odsouzenci přes rubáš až na dlažbu stříkanec chámu.

RUMBOLD: Mně samému k tomu moc nechybí. (Rozváže oprátku.) Provaz, který zhoupl strašlivého buřiče. Deset šilinků pokaždé, jak stanovila Jeho královská Výsost. (Strčí oběšenci hlavu do zejícího břicha a zas ji vytáhne omotanou stočenými a kouřícími vnitřnostmi.) Trapnou povinnost jsem vykonal. Krále nám, Bože, chraň!

VOJÍN CARR: (Rozepne si opasek, houkne.) Jen ať ňákej kurva buzerant proti mýmu sakramentskýmu kurva králi cekne, hned mu zakroutím kejhák.

DŮSTOJNÝ PÁN HAINES LOVE: K ďáblu, jenž obveseluje mladost mou.

DŮSTOJNÝ PÁN HAINES LOVE: (Nadzdvihne vzadu celebrantovi suknici tak vysoko, až je mu vidět chlupaté líce zadku, mezi nimiž mu trčí mrkev.) Mé tělo.

Jako nic si pan Bloom představil jeho vstup na scénu – matróz vyzrál na ďábelské moře a vrací se domů do chatrče u cesty – bezměsíčná deštivá noc. Za ženou přes celý svět.

Jen tak z pouhé zvědavosti by stálo za to prozkoumat, jestli dopravní trať vytváří dopravní ruch, nebo obráceně dopravní ruch vytváří trať, nebo obojí dohromady.

Ať tak či onak, po zdárné úlitbě a pitbě se vevalil dovnitř a jako pravý mořský vagabund vnesl do večírku pravou pijáckou náladu: Suchary byly na kost vysušený, hovězí slaný jak řit Lotovy ženy. Ach jé, Johnny Levere! Johnny Levere, ach ji!

Zřejmě nadržený Odřikoza,..

Nastane pád, největší pád v dějinách. Však si už na to Němci a Japončíci přisazují, prohlásil.

Odpověď měkká zkrocuje hněv.

Dějiny – jestlipak vás to překvapí? – nezvratně dosvědčují, že když inkvizice vyhnala židy, Španělsko upadlo, a Anglie se vzmohla, jakmile je tam dovezl Cromwell, ten náramně šikovný rabiják, který toho má jinak hodně na svědomí.

Zřejmě rozdurděn mu to Štěpán opakoval a nepříliš zdvořile odstrčil hrnek s kávou, či co to vlastně bylo, a podotkl: – Vlast se změnit nedá. Změňme téma.

Stařík v koutě, který dosud jevil špetku života,..

Jaký fenomén se působením ohně zároveň odehrál v nádobě s vodou? Fenomén varu. Rozdmýcháván neustálým průvanem z kuchyně do capouchu, od vznícených třísek na podpal přeskočil oheň na mnohostěnné hromady živičného uhlí, v zhuštěné nerostné podobě obsahujícího lisované zkamenělé opadlé listí pravěkých hvozdů, které zas za své rostlinné bytí vděčily slunci, pravěkému zdroji tepla (sálavého), zprostředkovaného všudypřítomným světlonosným průteplivým éterem. Teplo (převáděné), jisté chvění vyvolané tímto spalováním, se od tepelného zdroje pořád a stále víc přenášelo na tekutinu v nádobě, sálalo do ní nerovnoměrně vydrhnutým tmavým povrchem železňáku, částečně vstřebávané, částečně sdělované, a ponenáhlu vyhnalo teplotu vody normálního stupně na bod varu, kteréžto stoupnutí teploty se dá vyjádřit jako důsledek spotřeby 72 tepelných jednotek potřebných k ohřátí libry vody z 50° na 212° Fahrenheita. Čím se ohlásilo toto stoupnutí tepla? Dvojím srpovitým trysknutím páry zpod pokličky zároveň z obou stran. K jakému soukromému účelu použil Bloom takto svařenou vodu? K holení. Jaká je v tom výhoda, holit se v noci? Měkčí vousy: měkčí štětka, od jednoho holení k druhému schválně slepená mydlinami: měkčí pleť, když člověk někde po straně v nezvyklou dobu potká nějakou známou: klidné rozvažování o průběhu dne: čistší pocit, když se člověk z osvěžujícího spánku probere, ony totiž jitřní hřmoty, hrozivé i rušivé, řinkot mléčných konví, listonošovo dvojí zaklepání, čtení novin pořád dokola při mydlení a zase mydlení pořád jednoho místa, leknutí, trhnutí, pomyšlení na kdesi cosi a semhle támhle způsobí, že se břitva rozjede a už je tu ranka a nezbude ti než přesně ustřihnout a navlhčit flastřík a přilepit, aby držel. Proč ho nepřítomnost světla tolik nerušila jako přítomnost hluku? Protože měl v tuhé buclaté mužské ženské trpné činné ruce bezpečný hmat. Jakým nadáním byla (jeho ruka) obdařena, ale čím se zas rušilo? Nadáním k operační chirurgii, jenže aťsi účel světí prostředky, lidskou krev se zdráhal prolévat, raději měl v přirozeném pořadí helioterapii, psychofyzikoterapii, osteopatickou chirurgii.

..z korálově růžového hedvábného papíru,..

..a hledal v nich řešení obtížných otázek z pomyslného nebo skutečného života.

Jaký sluchový vjem měl Štěpán? V hluboké dávné mužské nepovědomé melodii slyšel navrstvenou minulost.

Jaký zrakový vjem měl Bloom? V bystré mladistvé mužské povědomé podobě viděl předurčenou budoucnost.

Rmoutilo ho to první odloučení, věštící druhé? Méně, než tušil, víc, než se nadál.

..muka narození a smrti:..

..na sobě závislé kolotání dvojsluncí:..

Trajektorie jejich následného, potom současného močení si byly nepodobné: u Blooma delší, ne tak tryskavá, v zkomolené podobě dvojklanného předposledního písmene v abecedě, v posledním ročníku střední školy (r. 1880) proti celé soutěživé síle ústavu, 210 žáků, dosahoval nejvčtší výšky: u Štěpána vyšší, syčivější, v posledních hodinách včerejšího dne si totiž močopudnými nápoji zesílil nutkavý tlak v měchýři. Jaké různé problémy týkající se neviditelného slyšitelného kolaterálního ústrojí přicházely každému z nich na mysl? Bloomovi: problém dráždivosti, zduřivosti, topořivosti, reaktivnosti, velikosti, hygieničnosti, chlupatosti. Štěpánovi: problém kněžské celistvosti obřezaného Ježíše (1. ledna, zasvěcený svátek, povinnost obcovat mši a bez nutné potřeby nekonat služebnou práci) a problém, zdali božské předkožce, tělesnému snubnímu prstenu svaté římské všeobecné apoštolské církve, uchovávanému v Kalkatě, náleží prostá hyperdulie, nebo latrie čtvrtého stupně, jaká se vzdává božským odstřižkům vlasů a nehtů.

..a rozmanitými cestičkami niterné citovosti..

..bidýlko z ohýbaného dřeva s ochočeným papouškem (umravněná mluva),..

Pomyšlení, že kromě zmíněného dopisu zapůsobil včera příznivě svou magnetickou tváří,..

Bezcitná lhostejnost ženských dříve přívětivých,..

Jakou výhodu měla obsazená postel proti neobsazené? Zrušení noční samoty, lidské (zrale ženské) ohřívání, o moc lepší než nelidské (horká láhev), podráždění lidským dotykem,..

..smutku, loučením (na poušti): erotika vzbuzená exhibicionistkou (Onanův obřad):..

..erotika vzbuzená exhibicionistkou (Onanův obřad):..

Kdyby se usmál, proč by se usmál? Při pomyšlení, že každý vstupující si představuje, že vstupuje první, a zatím je vždycky posledním členem předešlé řady, a i když je prvním členem další, každý si představuje, že je první a poslední, sám a jediný, a zatím v řadě začaté v nekonečnu a do nekonečna opakované není ani první ani poslední ani sám ani jediný.

..trvanlivým produktem semenitelů plozením: trvalou produkcí semene tokem šťáv: jalovostí velebené ctnosti: tupostí nevědomé hmoty: lhostejností hvězd.

Sindbád Plavec a Pinbád Savec a Činbád Čpavec a Dinbád Dravec a Džinbád Džkavec a Hinbád Hravec a Chinbád Chcavec a Rinbád Rvavec a Rinbád Rvavec a Šinbád Štvanec a Vinbád Vrabec a Zinbád Zhlavec a Žinbád Žhavec.

..a ty rozvařené oči..

..hned mě zasvrbí v díře jak na něho vzpomenu..

..potom si hraje s kočkou ta se o člověka zálibně otírá jestlipak nemá blechy úplná ženská pořád se jen lísat a lízat ale jejich drápy nemám ráda jestlipak něco vidí co my nevidíme jak tam civí vysedává na schodech a napíná uši já jen čekám a čekám..

..jen ráno vstanu hned je tu něco nového božínku božínku až budu jednou v hrobě ležet snad budu mít pokoj..

..jen jí ho ten dlouhý majzni rovnou do chlupajzky..

..a tak jsem mu poskytla tolik slasti kolik jsem mohla..

<2026 - brutální kniha, kterou je četl cca 7-9 let...dnes s jistotou, že se k ní chci vrátit, za čas, znovu.>