Helikonie zima - Brian Aldiss [44]

Mimoto všecko, co dává vzrůst a co živí, se do země v pořádku vrací; a ježto je jisto, že rodička všeho je všemu společným hrobem, země se tratí a ze vzatků dorůstá znovu. LUCRETIUS: De rerum natura..

„Proč zraňuješ moje srdce, lnsil, když je taky tvoje?“ „Já netpužím po tvém srdci, ale po tvé duši,“ zasmála se. „Měj v sobě víc ducha. Udeř mne, tak jak to dělá můj otec. Proč ne? Není snad trest podstatou všech věcí?“..

„Nemyslíš, že tyhle sněžné květy jsou symbolem zániku světa? Teď už všude rostou jenom bílé květiny, které přišly se sněhem. Kdysi, jak se praví v historických spisech, v Kharnabharu rostly pestrobarevné květiny.“ Vzdorovitě vázu odstrčila. Hluboko v kališích bledých květů zůstal náznak zlatavé barvy, na semeníku se měnila ve skvrnku červeně. Vypadalo to jako symbol mizejícího slunce.

„Samozřejmě, že se se mnou nemůžeš milovat, Luterine. Můžeš se mně dotýkat, tak jako jsi to už dělal, ale žádné milování. Nemyslím, že vůbec kdy budu mít kladný vztah k milování - ale v každém případě, kdybych ti to teď dovolila, ztratil bys o mě zájem, protože tvůj chtíč by byl ukojen.“..

Většina pohraničních měst je bezútěšnými místy, kde na závětrné straně jedné kultury živoří drobty dalších.

Pamatuj si to, Harbine. Čest je pro chlapce, cudnost pro ženy, tajnosti pro muže… Znáš to staré rčení, které říkával můj dědeček? ‚V sibornalském rukávě je vždycky víc než jen ruka.‘ Je v tom určitá pravda.“..

Podívala se na něj: „Pověz mi, co ti dělá starosti.“ „Nemohu. Je to příliš strašlivé. Svět je plný zla.“..

Zpod celty se ozval Šokeranditův hlas, slabý, ale zřetelný: „Já tím nechci projít znovu…“ Toress Lahl mu položila dlaň na horké čelo. „Brzy zjistíš, že život je ve skutečnosti sérií opakovaných představení, můj milý poručíku, „ řekl Fašnalgid.

„Zde v radě můžeme debatovat. Ale pamatujte si, že svět není debatní kroužek. Připomíná spíš mučicí komoru.“ „Netrapte se tím, že vás nazývají špatnými. Takový je osud vládců. O tom, že lidé nechtějí nic než špatnost, se můžete přesvědčit nasloucháním na každém rohu.“ „Kdekoli je to možné, uchylte se ke zradě. Stojí vás méně než armáda.“..

...že každý z nich si s ohledem na pozici Oligarchy vyvinul vlastní postoj, z něhož nebylo možné dopídit se pravdy - podobně jako hmyz, který, pokud je dravý, zamaskovává sám sebe za něco neškodného, aby se snadněji mohl zmocnit kořisti, anebo, pokud je neškodný, maskuje se za jedovaté druhy, aby mohl zmást své nepřátele.

Zastrčil si vous pevněji do kabátu a rázně odkráčel.

V Odimově hubené postavě se rozhořel hněv. Byl vystrašený, ale hněv překonal strach.

O Tak skončila dobře organizovaná část života Eedapa Mun Odima. Od nynějška bude jeho existence sérií improvizací.

..touhu uprchnout pocitu marnosti, doktríně minimalismu,..

Obrazy, které získávali - lovců, králů, učenců, obchodníků i otroků - se staly příliš oddělenými od kontextu jejich vlastního žití.

Položil jí jemně paži kolem ramen. „Bolí mě, když vidím moji milovanou, jak plýtvá slzami.“..

Pohladil ji po vlasech. „Život v Koriantuře je za námi. Odložil jsem všechno, co patřilo ke Koriantuře a radím ti, abys udělala totéž. Život začne znovu, jakmile připlujeme do domova mého bratra v Šiveninku.“..

Jaký je smysl daru myšlení, který neměli dokonce ani fagoři, když člověk není schopen změnit svůj osud?

Prošel okem jehly a žil! Bez ohledu na to, co to obnášelo, cokoli bylo lepší než smrt a rozklad. Zmocnil se ho pocit nádherného uvědomění života, neskutečné potěšení z oněch dříve nepozorovaných pohybů při dýchání, z potřeby živit se a vyměšovat, z lehkosti udělat prosté gesto nebo myslet obyčejnou myšlenku. Byl to pocit a moudrost, které nemohou zničit dokonce ani degradace a nepohodlí. A ve chvíli, kdy se takto radoval, prostupoval jím v tom smrdutém přístěnku neskutečný pocit zdraví.

„Toto jsou proporce nového světa, Luterine,“ řekla Toress Lahl; poprvé ji slyšel oslovit ho křestním jménem.

Tento výjev se mu měl vrátit mnohem později. Pak pochopí, co nepochopil nyní: kolik ze sebe samé před ním Toress Lahl skrývala. Fyzicky pro něj byla velmi žádoucí; ale její nezávislý postoj ho přitahoval mnohem víc, než si byl schopen uvědomit. Teprve až bude tato nezávislost nahlodána časem, mohou dospět ke skutečnému porozumění.

„Je tady led a je praskající,“ řekli jeden druhému, používajíce přítomný průběhový čas rodného. „Vraťme se, nebo spadneme do tonoucího světa.“..

Zvedl koutky úst v mírném úsměvu. „Harbin Fašnalgid pro tebe také má v srdci měkké místečko, paní.“..

Množství soli v moři bylo neustálou samovolnou regulací udržováno na konstantním procentuálním množství 3,4. Pokud by se toto množství zvedlo byť jen na pouhých 6 procent, veškerý mořský život by přestal existovat. Při tomto procentu slanosti by se buněčné stěny rozložily.

Chápali, že když zemřou, jsou přijati a pohlceni Velkou Matkou Zemí, kde se jejich elementární částice přetvoří v budoucí žijící organismy.

Když dopíjel sklenici, v duchu si pomyslel, že Oligarchu možná nenávidí.

Napadlo ho, že možná ani Odo nemá víru v boha Azoiaxického, stejně jako on. Na to, aby mu položil tak osobní otázku, byl příliš zdvořilý; tajnosti jsou pro muže, jak pravilo jedno staré pořekadlo.

Sopránový hlas, zbavený tělesnosti, zbavený pohlaví, zbavený chtíče, sledoval vlákno teatrálního pokání, které stoupalo ze studnice chrámu k umně propojeným střešním trámům.

Když mluvil, lidé mu chtěli naslouchat.

Bůh mne ochránil a nabrousil mne, abych se stal jeho nástrojem spravedlnosti,..

Monotónnost otupovala cit pro nebezpečí.

Odjakživa existovala touha po trestu, stejně jako strach z něho.

Místo toho si kladli otázku: „Jaké nejlepší prožitky můžeme na této zemi mít?“..

Zdegenerovaný jazyk, kterým hovořili, neměl podmiňovací způsob.

Sníh padal tak hustě, že když při dopadu zavadil o lidský obličej, připomínal srst velkého zvířete.

Cítila, že je naprosto neschopná pohnout se z pohodlné postele, aby čelila výzvám, se kterými se bude muset potýkat.

V noci se jako obvykle miloval s Toress Lahl. Něco ve slovech, která jí říkal nebo ve způsobu, jakým se jí dotýkal, u ní vyvolalo odezvu. Jakoby se stala jinou ženou, náročnou, plnou fantazie a života. Luterina naplnilo štěstí, které přesahovalo pouhé potěšení. Pomyslel si, že získal velký dar. Všechny bolesti života stály za takové poznání. Celou noc strávili v nejtěsnějších objetích, pohybovali se pomalu, pohybovali se divoce, nepohybovali se takřka vůbec. Jejich duše a těla splynuly v jedno.

Tehdy se k němu přitiskla a řekla: „Ale není snad pravda, že jednoho dne zestárneme a naše těla zchátrají a rozum nás opustí? Není to snad pravda? Existuje vůbec něco horšího?“..

„Co ode mne očekáváš, lnsil?“ „Očekávám, že uděláme, co se od nás očekává, jako loutky ve hře. Není to snad nutné v časech jako jsou tyto - kdy, jak jsi taktně připomněl mému otci, jsou běžné hodnoty odhazovány jako kusy oděvu, abychom se střetli se zimou nazí?“..

..lrtsil se v odpověď zasmála. „Kdo ví, co nám bude souzeno protrpět? Žena potřebuje fatalismus víc než muž. Ženskou rolí v životě je naslouchat a já když naslouchám, nikdy neslyším nic než jen skučení větrů. Raději naslouchám zvuku vlastního hlasu.“..

„Někdy se mi zdá, že jsem mrtvá.“ Mluvila monotónně, zrovna tak dobře mohla popisovat krajinu. „Nechci nic, co znám a chci mnoho věcí, o kterých nevím nic.

„Ne, lnsil, nemáš pravdu. Ty nejsi svobodná žena. Ty jsi otrokyně. Mám tě rád a vždycky budu, jenomže ty jsi uvězněná sama v sobě.“..

Cítila, jak se jí zrychluje dech.

Vnímali cosi azoiaxického ve vesmíru, něco za životem, něco, kolem čeho veškerý život obíhá, něco, co je zároveň životem i čímsi neživým. Vize nelze snadno vyjádřit slovy.

..vnímat skutečné prostředí, které ho obklopovalo. Pak se pokoušel uklidnit mysl vzpomínkami..

Pak se pokoušel uklidnit mysl vzpomínkami na Toress Lahl, ale pokaždé vedle ní stála lnsil.

Odkud vzešlo milosrdenství, když ne od lidí? To lidé vymysleli milosrdenství, ale krutost tu byla už před nimi, v přírodě samotné. Příroda je lisem. Rok od roku nás mačká stále víc.

Jejich způsoby byly stejně nevyzpytatelné jako chování králů ke kočkám nebo koček ke králům.

Lidé poledové doby byli kočovníky. Už si nepřáli vlastnit území, ale spíš jím být vlastněni. Starý svět plotů a ohrad byl navždy mrtev.

„Musíš sám sobě odpustit, protože já jsem ti odpustil, když jsem přišel na toto místo.

Jak roky ubíhaly, viděl Toress Lahl stále nezřetelněji. Záře její přítomnosti vyprchávala.

Všechny ty romantické pózy, „ pokračovala Soyšal, která se ve své přednášce evidentně vyžívala, „násilnění, milostné písně, hudba, literatura, které si tak cenili, sebevražedné pokusy, slzy, přísahy - to všechno bylo jenom lákadly, kladením pastí, o kterých nevěděli, že je kladou nebo do nich padají.“..

Měl pocit, jako by všechno světlo světa s požehnáním dopadalo na jeho hlavu.

..metry vysoké. Projížděli přes - ano - přes Vinici. Před nimi se objevily střechy rodného domu. Zvon nezapomenutelného zvuku nyní zněl hlasitěji.

Před nimi se objevily střechy rodného domu. Zvon nezapomenutelného zvuku nyní zněl hlasitěji.

Opět byl s ní, vstoupil do těch starých agonií - měl pocit, jako by se zastavil čas.

‚Cudnost je pro ženy, tajnosti pro muže,‘ jak se říká.

„Předpokládám, že tohle musí každý z nás pochopit sám za sebe,“ usoudil Trockern. Působilo mu potěšení být po západu slunce pokorný.

Šero se usadilo v každém srdci.

Jak zní ta hnusná kletba, kterou obyčejní lidé používají, když chtějí někam poslat obě slunce? Ta zakázaná? Pověz mi ji.“ „Ty myslíš ‚Abro Hakmo Astab‘?“ Opakovala kletbu s potěšením v hlase. Pak ji vykřikla nahlas. Když slyšel, jak ji říká, vzrušilo ho to. Přitáhl ji pevně k sobě a násilím přitiskl rty na její. Zmítala se mu v náručí a on slyšel vlastní hlas, jak říká: „Dovol mně vzít si tě tady, lnsil, tak jak jsem po tom vždycky toužil. Ve skutečnosti nejsi frigidní. Já to vím. Ve skutečnosti jsi děvka, jenom děvka a já tě chci.“..

„Můj manžel je mrtvý. Věděl jsi to? Pověděla jsem ti, co mně udělal v naši svatební noc?“ „lnsil, na jediný den jsem od tebe slyšel důvěrností až moc. Tato životní epizoda pro tebe skončila. Jsme ještě mladí. Můžeme se vzít, můžeme jeden druhého učinit šťastnými nebo zoufalými, jak budeme chtít.“ Halíc se do oblaku kouře, řekla: „Ty jsi uprchlík. Já potřebuji domov. Potřebuji péči. Lásku už nepotřebuju. Jediné, co chci, je occhara. Chci někoho, kdo mne bude chránit. Chci zpátky svého Asperamanku.“ „To je nemožné. Asperamanka je mrtvý.“ „Pokud to shledáváš nemožným, Luterine, pak prosím tě buď zticha a nech mne samotnou s mými myšlenkami. Jsem vdova. Vdovy v zimě nikdy nevydrží dlouho…“ Posunul se k ní blíž, vdechoval occharu a svoje nevyslovené myšlenky nechal odumřít.

„Pokud mi důvěřuješ, Luterine, mohu tě vzít do své malé skrýše.“ „Byl bych pro tebe jen zdrojem nebezpečí.“ „To náš vztah nemůže nijak ovlivnit. Jsem stále tvoje, Luterine, pokud mne budeš chtít.“ Když zaváhal, zaprosila: „Já tě potřebuji, Luterine. Věřím, že jsi mne kdysi miloval. Jaké jiné možnosti máš zde, obklopen pouze nepřáteli?“ „Vždycky jim mohu vzdorovat,“ zasmál se.

Nikterak v soudržnou masu ta mateřská hmota stmelena není; vždyť každý předmět se scvrká, vysokým věkem se jaksi rozplývá všecko a pro svoje stáří nám mizí znenáhla z očí, ačkoli vesmír jde celý dál; to je vidět, protože i ona věc, které ubývá prvků, stává se menší, a která je přibírá, roste; zestárne jedna a naopak rozkvete druhá a zase jen na čas. To věčně zmlazuje vesmír a smrtelné věci si navzájem půjčují život: vymírá jeden národ a druhý se množí, pokolení jde rychle za pokolením a předávají si život jako pochodeň běžci. LUCRETlUS: De rerum natura (rok 55 před Kristem)..

<2018>