Miloslav Jenšík

Údajně historik českého fotbalu, zde s knihou z jiného soudku.

Anthropoid kontra Heydrich [96]

Nač jaru nezbyl čas..

Řetěz zatýkání a vraždění po atentátu na Heydricha se však před Ogounovými přetrhl. Ne dílem nějaké šťastné náhody, ale proto, že nikdo z rodiny legionáře Petra Fafka, jehož žena k nim přivedla oba parašutisty, přes všechnu krutost výslechů na gestapu neprozradil jejich jméno. Díky tomu patřil pan profesor s celou rodinou k nemnoha šťastlivcům mezi domácími pomocníky a přechovávači parašutistů, které tehdy zběsilá smrt minula.

Seriál, umocněný už popsanými prožitky, se mi zadřel hluboko pod kůži.

Václav Kopecký, pozdější hlásná trouba totality, už před atentátem ve dvou epigramech pohrozil krvavému protektorovi odplatou za jeho zločiny. Poprvé ve vánoční koledě z roku 1941: „Koleda, koleda, Heydrichu, nezmizíš nám potichu…“ atakdále až po „… a pak poznáš, jak ta Praha odměňuje arcivraha.“ Druhý epigram končící dvojverším „Však se Heydrich brzy dočká. Český lev je lev, ne kočka,“ je datován měsíc a den před výbuchem Kubišovy bomby. Když explodovala, reagoval Kopecký hned následujícího dne: „Bum bác a střely s chvatem blesku již letí v Heydrichovu mercedesku. Svou odpověď ti, kate, národ dává. A našim hrdinům buď sláva, sláva!“..

„Přísaháme při všem, co je nám svato, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budeme poslušni prezidenta a vlády Republiky československé a všech svých velitelů, prezidentem a vládou ustanovených; přísaháme, že budeme bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu; přísaháme, že budeme druh druha milovati, k sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti tak, jak nám káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísaháme.“ Vojenská přísaha Masarykovy republiky..

(Třeba německý blitzkrieg by na západě sotva slavil takové triumfy bez plynulých dodávek ropy z Baku.)..

„Co se týkalo osobního pozadí vojáků, měli jsme k dispozici jen jejich osobní výpovědi,“ potvrdil František Moravec. „Nebyly žádné policejní nebo jiné archivy, kde by se tyto výpovědi mohly ověřit. V řídkých případech jsme tyto výpovědi mohli porovnat s výpověďmi jiných osob, které prověřovanou osobu znaly v Československu. Ale to byly výjimky… Za těchto okolností ohodnocení spolehlivosti muže, jenž měl být vybrán pro naše operace, se muselo opírat jen o jeho výpověď, doporučení jeho velitele a pozorování jeho chování během přípravného výcviku.“ Jiné možnosti posouzení se opravdu nenabízely.

V zářijové krizi roku 1938 se stejně jako statisíce jiných chopili zbraní s nádhernou samozřejmostí, která už jednou provždy zařadí průběh mobilizace mezi nejsvětlejší stránky českých dějin. Když pak museli bez boje opustit pohraniční opevnění, když byli pár měsíců poté nuceni odevzdat zbraně nacistickým vetřelcům, stejně jako jejich druhové bezmocně svírali pěsti a polykali slzy ponížení a vzteku.

Řekněme si rovnou a bez nadsázky: ti, kteří seskočili v Čechách a na Moravě, to měli ze všech nejtěžší. Proč právě oni? Jaroslav Andrejs to v knize Smrt boha smrti lapidárně vyjádřil jedinou větičkou o „malém ostrůvku země, obklopeném a prosáklém německým mořem“. Ostrůvku, dodejme, ze kterého nemohlo být po splnění úkolu či po ztroskotání mise ani pomyšlení na návrat na základnu nebo třeba na ústup k partyzánům v rozlehlých lesních či horských masivech. To úskalí před vybranými muži nikdo netajil; bylo prvním, na co byli upozorněni.

Postoj našich vojáků, kteří chtěli republiku bránit, k signatářům mnichovského diktátu v Paříži i Londýně je příkře odmítavý, ale přece jen diferencovaný. „Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká, hrdý Albion, a my jsme je milovali,“ vyzpíval své zoufalství František Halas.

Objektivní analýza viní z jednoznačné zrady Francii, spjatou s Československem spojeneckou smlouvou. Velká Británie – i když úslužné nadbíhání jejího premiéra Nevilla Chamberlaina Hitlerovi jí věru neslouží ke cti – žádný takový závazek k naší zemi neměla. Moravec chladnokrevně váží své karty. Francouzský ministerský předseda Edouard Daladier prý řekl při pohledu na jásající Pařížany, kteří ho vítali při návratu od ohavného mnichovského díla: „Pitomci. Kdyby tak věděli, co je čeká!“ Ať už taková neuvěřitelně cynická slova opravdu vyřkl, nebo Jean-Paul Sartre v románu Odklad jen zaznamenal neprověřený drb, šéf našich armádních zpravodajců o tom nemá ani tušení. Zato zná nezpochybnitelný Chamberlainův výrok v obdobné situaci: „Přivezl jsem vám mír pro naše časy!“ Je to jen populistická lež nebo doklad neuvěřitelné naivity?

..nýbrž také bojovného předáka vnitrostranické opozice Winstona Spencera Churchilla. Ten po Mnichovu takto osloví Dolní sněmovnu: „Utrpěli jsme naprostou, totální porážku. Stojíme na prahu katastrofy nebývalých rozměrů. A nemyslete, že je to konec, to je teprve začátek.“..

„Legie ukryje lidí ztracených, jimž navždy odumřel na rtech smích. Mrtvi jsou před světem a v žáru prokletém jejich sten slyší jen Alžír,“ zpívalo se v dobovém sentimentálním songu.

Řecký výraz anthropoid znamená lidoopa – tvora podobného člověku, který však člověkem není.

Zhruba tak o tom bude den po historické akci vyprávět Josefu Ogounovi, který to ovšem zaznamená nikoli Kubišovou řečí, ale svou profesorskou češtinou: „Byl jsem v záloze na druhé straně silnice, asi deset kroků od Zdeňka, maje zasáhnout, až kdyby se Zdeňkův útok nezdařil. Nebáli jsme se ani tak o svůj život jako o ostudu, která by nám vzešla z nezdaru. Když jsem tedy viděl, že Zdeňkovi selhala strojní pistole a že musil prchnout, odjistil jsem pumu a šel až k autu, abych nechybil. Protože je to puma rychle explodující, věděl jsem, že to slíznu s nimi, ale to nic. Ze vzdálenosti asi čtyř kroků jsem vrazil pumu někam na stupátko a rychle couvl. Puma explodovala a palčivá bolest zalila mé oko.“..

Mezitím se změní situace na ulici, když si jeden podlézavec z řad českých hasičů vyslouží hlasitou pochvalu samotného Franka: hákem zachytí horní příčel žebříku, kterým se parašutisté až do té chvíle tak obratně bránili! Krátká přetahovaná nemůže skončit jinak, než úspěchem přesily.

šel Röhm za kmotra Heydrichovu prvorozenému synovi;..

Nekoloval už v zasvěcených kruzích Hitlerovy říše vtípek se zkratkou HHhH, která se četla Himmlers Hirn heisst Heydrich – Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich?

Reinhard měl dva sourozence: o tři roky starší sestru Marii a o rok mladšího bratra Heinze-Siegfrieda (hleďme, zase Wagner!). Nejmladší ratolest rodiny stojí za malé zastavení. Heinz-Siegfried se jako novinář za války stal vydavatelem vojenského listu Der Panzerfaust (Pancéřová pěst). V listopadu 1944 spáchal ve Východním Prusku v blízkosti fronty sebevraždu. Podle vzpomínek jeho ženy a syna mu ve dnech Reinhardova pohřbu jakýsi esesman přinesl balík s bratrovými písemnostmi z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti; podle nich se snad týkaly nacistického „konečného řešení“ židovské otázky. Heinz-Siegfried se zavřel ve své pracovně a celou noc četl a pálil tajemné dokumenty. Nazítří na něm rodina pozorovala, že je silně otřesen. Podle řady svědectví ho to silně ovlivnilo na celý zbytek života. Jedno je jisté: bratr největšího židobijce od té doby kde jen mohl, pomáhal Židům ulehčit jejich úděl. V tiskárně, kterou řídil, dal padělat doklady, které alespoň některým umožnily uprchnout přes Dánsko do Švédska. Když se v listopadu 1944 ve Východním Prusku v blízkosti fronty ve speciálním redakčním vlaku dozvěděl, že za ním míří vyšetřovací komise z Berlína, spáchal sebevraždu – zřejmě v domnění, že jeho „velezrádné“ aktivity jsou prozrazeny. Nelze vyloučit, že mohlo jít o nedorozumění; podle některých dokladů se inspekce měla zabývat nesrovnalostmi v hospodaření s přiděleným novinovým papírem…..

I když právě po matce prý podědil neobyčejnou aroganci, nerozuměli si a po celé jeho dětství se míjeli. Už jako dítě ji dokázal ponížit: když mu uštědřovala výprask, a to bylo často, ani nehlesl a na konci exekuce výsměšně požádal o ránu navíc. Otce obdivoval a ten se v něm viděl. Nebylo divu; syn začal brzy jako houslista projevovat vskutku ojedinělý talent. Znamenitě hrál i na klavír. „To je náš Mozart!“ říkal pyšný otec. Reinhard zůstal hudbě věrný po celý svůj nedlouhý život.

Jeho stále sílící a časem zcela fanatický antisemitismus jen posilovalo, že stejně jako otec byl i on sám často označován za člověka s židovskou krví. Vzniklo to z nedorozumění. Když zemřel dědeček z otcovy strany, babička se znovu vdala za muže jménem Süss, vzdor častému židovskému příjmení Němce jako poleno. Ostatně Reinhardův otec se narodil z prvního manželství, s adoptivním otcem tedy nebyl pokrevně spjat a neustále to při všemožných příležitostech zdůrazňoval.

Ještě ke všemu Heydrichovi žili v jednom domě s rodinou židovského obchodníka a otec se podle některých svědectví v letech před první světovou válkou dokonce přátelil s kantorem židovské obce v Halle. Ten prý vodíval k Heydrichům na návštěvu i svého syna a malý Reini si s ním hrával. Jestlipak si na to pozdější SS-obergruppenführer vzpomněl třeba roku 1942 před konferencí ve Wannsee, kde seznámil vybrané posluchače s úděsným nacistickým programem genocidy, na jehož rozpracování se sám velice aktivně podílel?

Himmlerův finský lékař, masér a také důvěrník Felix Kersten po válce vypověděl, že Hitler jednou po dlouhém rozhovoru s Heydrichem Himmlerovi řekl: „Tenhle Heydrich je velmi nebezpečný muž, kterého musíme držet na uzdě. Takové lidi můžeme nechat pracovat jen v případě, že je budeme mít v hrsti. Jeho neárijský původ se nám proto výborně hodí. Bude nám nadosmrti vděčný, že jsme si ho ponechali, a bude nás slepě poslouchat.“..

Už v první kapitole citovaný Callum MacDonald o něm napsal v předmluvě své knihy Úder z Londýna: „Ctižádost, nesmlouvavost a inteligence z něho činily Hitlerova nejpravděpodobnějšího nástupce.“..

Jeho hlas mu získal novou přezdívku Koza. Mezi kadety byl vůbec všeobecně neoblíbený. Jeden z nich, po letech dotázaný na Heydrichovy nejvýraznější vlastnosti, jmenoval ješitnost, samolibost, marnivost a přecitlivělost; kupodivu také jemnost. I do tohoto prostředí pronikla fáma o jeho židovských kořenech; začali mu říkat „světlovlasý Mojžíš“. Právě hra na housle byla možná prvotním impulsem jistého Heydrichova sblížení s jedním z nadřízených, tehdejším kapitánem Wilhelmem Canarisem, uctívaným hrdinou z první světové války. I on měl vztah k hudbě, ale především ji milovala jeho žena, vynikající hráčka na cello. Vytáhlý kadet byl často zván na návštěvy do rodiny. Když se u Canarisů konal domácí koncert, bývalo společné vystoupení cellistky a houslisty jeho zlatým hřebem. Heydrich však záhy objevil i jiný společný zájem s hostitelem. Také Canaris bral Versaillský mír jako nespravedlivé..

Do NSDAP vstoupil v červnu 1931. Jeho stranická legitimace měla pořadové číslo 544 912. Pro nacistickou kariéru to neznamenalo nic moc, skutečnému respektu se těšila maximálně tří nebo čtyřciferná čísla.

SS, plným titulem Schutzstaffeln čili Ochranné oddíly, tvořilo původně jen několik mužů Hitlerovy tělesné stráže v rámci SA. Himmlerův řád se rychle rozrostl na tisíce mužů (Heydrich při svém přijetí získal pořadové číslo 10 120),..

„Má neomylný čich na lidi,“ rozplývá se Himmler a pěje ódy také na Heydrichovu předvídavost a respekt, který si rychle získal u podřízených. Ti mu říkají oberverdachter, vrchní podezřívač.

V každém případě je jisté, že autorem názvu konzentrationslager, koncentrační tábor, a jeho hrůzu nahánějící zkratky KZ je Heydrich.

A právě komunistickou stranu teď chtějí nacisté definitivně rozbít. Navíc neskrývaně obdivuje stalinskou politiku v SSSR, včetně sítě gulagu, o které má velice podrobné a velice použitelné informace! S Müllerovou radou a pomocí se rozjede projekt Dachau a zanedlouho bude celé Německo protkáno hustou sítí zařízení podle sovětského vzoru. Müller to posléze dotáhne až na SS-gruppenführera a šéfa celého gestapa.

Zlověstnou proslulost získá jeho Salon Kitty, exkluzivní veřejný dům, ve kterém krásné a v nejstarším řemesle velice zdatné agentky Sicherheitsdienstu ve slabých chvílích svých klientů za pomoci nahrávacího zařízení, umístěného ve všech pokojích, získávají cenné informace nejširšího záběru – od indiskrecí z diplomatických kruhů až po nejpečlivěji chráněná osobní tajemství, včetně všemožných sexuálních úchylek – ze špičky nacistické pyramidy moci. Všechno se jednou může hodit…..

Československo poskytne azyl mnoha lidem, kteří si musejí zachránit životy útěkem z Německa; mezi nimi takovým ideovým odpůrcům nacistů, jako je světoznámý spisovatel Thomas Mann nebo filozof a publicista Theodor Lessing. Ten druhý je už v srpnu 1933 zavražděn v Mariánských Lázních. Jedním z bezprostředních důvodů fémové vraždy je jeho kniha Deutschland und seine Juden, Německo a jeho Židé, vydaná nedlouho předtím v Praze. Všechny stopy vedou do Německa.

že jednou z obětí „Noci dlouhých nožů“ se stal jeho bratr Gregor, kterého ve věznici gestapa střelili zezadu do krční tepny. Umíral ještě asi hodinu. Gisevius zaznamená v knize Cesta do pekel (Až do hořkého konce) svědectví jednoho z uvězněných esamanů, který z chodby slyšel známý Heydrichův hlas: „Cožpak ještě není mrtvý? Nechte to prase vykrvácet!“..

Zkrátka: notorický mezinárodní zločinec se stal prezidentem Interpolu. Za jeho nové oficiální sídlo sám vybral nádhernou vilu v zeleni na břehu ještě krásnějšího jezera Wannsee na jednom ze západních berlínských předměstí. Čtenář, kterému je ta charakteristika jaksi povědomá, je na správné stopě: ano, jedná se o neblaze proslulou vilu, ve které se v březnu 1942 pod Heydrichovým předsednictvím uskutečnilo tajné jednání o konečném řešení židovské otázky! V té souvislosti stojí za zmínku, že vila, dříve než ji Heydrich zkonfiskoval, byla majetkem židovského obchodníka…..

Organizačně se teď Interpol stal pátým úřadem RSHA; čtvrtým bylo gestapo.

Heydrichovým následníkem v čele Interpolu se stal – jak jinak? – jeho nástupce v čele RSHA dr. Ernst Kaltenbrunner. Někdejší vídeňský pokoutní právník a notorický opilec, dvoumetrový chlap se zjizvenou tváří, v mnohém nesahal svému předchůdci ani po kolena, rozhodně se mu však vyrovnal v krutosti a cynismu. Na rozdíl od Heydricha se dožil konce války, ale pak ho v Norimberku čekal provaz. Na popravišti se rozplakal jako malé dítě.

Příznačná je epizoda, které si povšimlo hned několik svědků: Heydrich jednou přijel do říšského kancléřství cosi dokladovat, ale Hitler – přestože o jeho přítomnosti dobře věděl – ho vůbec nepřijal. Korunu tomu nasadil Bormann, když posléze Heydrichovi se zjevným zadostiučiněním řekl, že vůdce už se o jeho zprávu nezajímá… Hermann Göring Heydricha už odedávna vysloveně nesnášel. Tlustý říšský maršál rád dával hřmotně najevo, že se nebojí nikoho a ničeho, nicméně v tomto případě nepřátelská odmítavost zakrývala – když ne strach – přinejmenším trvalou ostražitost. Také o Himmlerově vztahu ke korunnímu princi SS už víme své; ačkoli mu navenek dával najevo mimořádnou přízeň, byly chvíle, kdy si s ním nevěděl rady, nebo kdy ho dokonce měl plné zuby. Ve všech těchto případech by se tedy dal předpokládat spíše různý stupeň zájmu na odsunutí do ústraní. Výjimkou co do vztahu té mocné společnosti k Heydrichovi byl, alespoň pokud lze soudit z obdivných zápisů v jeho denících, Joseph Goebbels. Inteligentní, cynický a cílevědomý velmistr prolhané propagandy viditelně oceňoval obdobné vlastnosti velmistra teroru.

Nezbytnou součástí přípravy speciálních operací je výcvik v seskoku padákem na Ringway, co do rozsahu a intenzity pochopitelně silně omezený válečnými možnostmi. Po několika dnech pozemní přípravy (a půlhodinovém zkušebním „prolétnutí“, jímž si instruktoři ověří, jak budoucí parašutisté snášejí samotný let a pohled z výšky na ubíhající zem) vyvrcholí třemi seskoky z letadla za bílého dne a jedním jediným nočním seskokem z balonu – přestože vysazení doma je možné jen pod rouškou tmy… Když se k věčnému spěchu přidá i nepřízeň počasí, může se stát (a také se stane), že některý parašutista si vyzkouší skok do tmy až naostro!

Dostanou (ale ne ve všech případech) záchytné adresy spolehlivých vlastenců, kteří jim mohou pomoci v prvních krocích na půdě vlasti a v hledání dalších kontaktů. Také lethální tablety pro případ situace, ze které už není úniku: cyankáli nebo kurare. Zpravidla ne pouze jednu pro každého člena výsadku, ale ještě něco navíc – pro ty, které nelze ani ve smrti opustit.

Takový stengun MK II měl ukončit život Reinharda Heydricha. Sestával ze čtyř snadno smontovatelných částí: hlavně, závěru, zásobníku a ramenní opěrky, kterou však Gabčík při atentátu nepoužil. Předností zbraně byla její jednoduchost, ale někdy selhávala. Mezi britskými vojáky měla řadu hanlivých přezdívek, říkali jí třeba „noční můra šíleného instalatéra“.

„Když pohlížíme na tyto věci jako na celek, bude nám jasné, že nelze tento česko-moravský prostor natrvalo ponechat tak, aby si Češi mohli myslet, že je to prostor jejich… V německé historii Čechy a Morava byly srdcem říše, v dobách klidu byly vždy německou baštou a v době kolonizace byly stráží proti východu; a jak dokazuje konečně i vývoj na poli kulturním – byly vždy v dobrých dobách pevností a podle Bismarcka ,citadelou Evropy‘… Díváte-li se však na vše přesněji, bude vám naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a jeho dějiny. V určitých historických epochách vycházejí rány dýkou ke zničení říše nejčastěji z tohoto prostoru.“..

To jsou věci, které můj úkol zde dělí ve dvě velké a jasné etapy a pracovní oblasti. První je běžný válečný úkol, druhá je úvodem ke konečnému řešení. První, běžný úkol je diktován nutností vedení války. Potřebuji totiž v prostoru klid, aby dělník, český dělník, plně věnoval pracovní píli plně německému válečnému úsilí a abychom při zdejším obrovském rozsahu válečného průmyslu nezdržovali přísun a další rozvoj zbrojení. K tomu dále patří, že se přirozeně musí českým dělníkům dát tak nažrat (v německém originálu ,das an Fressen geben muss‘, pozn. aut.), smím-li to říci tak jasně, aby mohli konat svoji práci.“ Tady už se klube na svět Heydrichova protektorátní politika cukru a biče.

A teď, pánové, několik myšlenek o konečném řešení: Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme už nikdy strpět, aby – jak ukazuje vývoj německých dějin – z něj říše stále dostávala rány dýkou. Ke konečnému poněmčení tohoto prostoru nechci snad říci, že bychom se měli pokusit po starém způsobu poněmčit tento český ksindl (v originálu ,dieses Tschechengesindel‘, pozn. aut.)… Abychom získali přehled, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musíme provést zjištění v rasově národním smyslu, to znamená, musíme nejrůznějšími způsoby, nejrůznějšími zadními vrátky…“ Atakdále. Na řadu přichází Heydrichovo pověstné rozdělení našeho národa do čtyř skupin, ale s tím už jsme se seznámili.

„Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože je dělník. Má smysl pro disciplínu. Je praktický, umí maskovat své úmysly. Teď budou Češi pracovat, protože vědí, že jsme nemilosrdní a nelítostní.“..

Když roku 1936 skládal podplukovník generálního štábu František Moravec zkoušku k povýšení, dostal mimo jiné za úkol najít vojenské řešení této hypotetické situace: „Československo je napadeno Německem. Maďarsko a Rakousko jsou rovněž nepřátelské. Polsko je neutrální, ale potenciálně nepřátelské. Francie ještě nevyhlásila mobilizaci a Malá dohoda teprve začala.“ Vzpomněl si v té chvíli na gordický uzel nebo na Kolumbovo vejce? Ať ano, či ne, k odpovědi přistoupil ve stylu obou historických anekdot. Vystačil si s třemi slovy: „Problém vojensky neřešitelný.“ Zkušební komise jeho závěr jednoznačně schválila.

„Co na světě mám rád, nedám si brát. Než s lumpy tancovat, radši se budu prát!“ zpívali v té době často Jiří Voskovec a Jan Werich z předscény Osvobozeného divadla a diváci jim s planoucíma očima přizvukovali.

Představa, že Intelligence Service se snažila odstraněním Heydricha ochránit před RSHA šéfa německé vojenské zpravodajské služby admirála Canarise, pronikla v dost zřetelné podobě i do Sequensova filmu. Heydrich skutečně usiloval o to, podřídit abwehr svému Sicherheitsdienstu, a když se mu podařilo odhalit Paula Thümela (agenta A-54), také to dokázal; na pražské poradě 18. května 1942 byl Canaris nucen kapitulovat.

Viditelně krvácí ze zad a v bolestech se bezmocně opře o zmrtvělý mercedes. Kolem se začne rozvíjet další dějová větev atentátu, pro nás ne právě povznášející. Neznámý Čech, který musí jasně vidět, co se tu právě odehrálo, se pokusí zabránit Kubišovi v úniku na kole. O kus dál mu nějaká žena, která přece musela slyšet detonaci výbuchu bomby, hodí atentátníkovi s krví zalitou tváří pod kolo konev a vzápětí se snaží přemluvit řidiče nákladního auta, aby ho pronásledoval. Na místě činu zatím energická Češka, ze které se vyklube žena pankráckého vězeňského lékaře, začne pečovat o zraněného a bezmocného protektora a zařídí mu nouzový odvoz do nemocnice na Bulovce. Když tam dorazí Pannwitz a Heydrich se ho ptá, kam se poděla jeho aktovka, která zůstala ležet na zadním sedadle auta, vyděšený vrchní komisař jen špitá, že všechno je v nejlepším pořádku a v duchu se modlí, aby se aktovka neztratila. Má z pekla štěstí, protože po chvilce ji do nemocnice přinese jiný neznámý horlivý Čech; ani nepočká na svých třicet stříbrných. Až budou parašutisté svádět v Resslově ulici svůj poslední boj, český hasič udělá, čeho se neodváží žádný z esesáků: zachytí žebřík, kterým se muži obležení v kostelní kryptě brání. A velitel hasičské zásahové jednotky? Darmo mluvit! Do toho do všeho Emanuel Moravec pronáší po náměstích zkrvavené země odporné zrádcovské projevy, ve kterých vyhrožuje vlastnímu národu a vybízí ke zradě.

Do třetice a naposledy otevíráme cenné paměti profesora Černého: „Heydrich byl – po Hitlerovi a Himmlerovi – třetí muž říše, byl tvůrcem jejího nejstrašlivějšího vražedného aparátu, byl pro svět nacismem jakožto policejní zvůlí; u nás pak, jakožto protektor, byl samou říší na české půdě. Nebyl jednotlivcem mezi jednotlivci, nebyl ani jednotlivcem mezi všemi jednotlivci, byl Princip. Zabít ho – žádný národ v Evropě se neodvážil něčeho podobného. Srovnávat s tím bylo by možné leda jen likvidaci Mussoliniho italským odbojem dne 28. dubna 1945; jenomže je notný rozdíl mezi výkonem italského partyzánského pluku, který ve dnech fašistického zhroucení odhalí v žalostnému bezbranném civilistovi na útěku bývalého všemocného vládce (…) a výkonem tří českých bojovníků, kteří ve středu říše, ve chvíli jejích triumfů, v zemi přeplněné nepřátelským vojskem, policií a zrádci, zastaví nejmocnějšího z vrahů své země a vykonají na něm rozkaz, jenž dostali. Byl to největší čin partyzánštiny druhé světové války.

Oldřichu Pechalovi, jehož výsadek Zinc zcela ztroskotal, ale on sám se nikdy nevzdal, ani když krutě zmučený, s vědomím vyvraždění celé své rodiny, odmítl v Resslově ulici byť jen potvrdit Čurdovu úslužnou identifikaci padlých. „Jsem československý důstojník,“ řekl ještě i tam gestapákům. „S vámi mluvit nebudu.“..

Co živi budeme, měli bychom se cítit poctěni, že jsme měli takové krajany. I díky jim všem žijeme stále v této zemi, i díky nim ta země je a zůstane naše. Je to snad málo?

Statečný kaplan a výmluvný kazatel Vladimír Petřek (vlevo) pečoval o ukryté parašutisty až do jejich posledního jitra. Spolu s biskupem Gorazdem (uprostřed) a farářem Čiklem byl nacisty odsouzen a popraven.

<2020, ..velmi dobrý dokument.>