Colleen McCullough

Caesar [91]

„Ach tak,“ odchrchlal si Labienus a odplivl si. Zlozvyk odkoukaný za léta bratříčkování s těmi Galy. Nechutné.

Při představě pečené husičky, která ho čekala k večeři, se mu už začínaly v ústech sbíhat sliny. Nic zvláštního na těch místních Morinech není, to je pravda, ale husy mají docela určitě nejlepší na celém světě. Nejenže jim Morinové cpou slimáky a šneky rovnou do volat, ale oni ty chuděry také nutí neustále běhat a běhat – ach to zlořečené chození! – až mají masíčko tak křehké, že se na jazyku přímo rozplývá.

U jednoho stolu se hrbil vojevůdcův osobní tajemník, Gaius Faberius, hlavu skloněnu nad kodexem; Caesara už unavovalo zaměstnávat obě ruce rozvíjením svitků anebo se obtěžovat sháněním těžítek, dával teď přednost jednotlivým listům fanniovského papíru, které pak nařídil sešívat na levém okraji dohromady, takže se výsledným svazkem dalo listovat arch po archu. Nazýval ho kodexem a zapřísahal se, že takto bude mnohem více mužů ochotno seznamovat se s jeho obsahem, než kdyby to byl běžný pás stočený do svitku. Aby čtení jednotlivých archů usnadnil ještě více, rozděloval je do tří sloupců, namísto aby se na ně psalo od kraje do kraje. Dal tuto podobu nejprve svým zprávám pro členy senátu, s tím, že adresáty zároveň označil za hnízdo pologramotných opičáků, postupně však kodexy v Caesarových písemnostech naprosto převážily.

Romulus se ztratil kdesi v neladu Kozích bažin na Martově poli, a i tak – poté co se nevrátil domů – se o něm domnívali, že byl povolán do říše bohů.

Pískově plavé vlasy, nepoddajné jako koště, neboť si je (jako všichni galští bojovníci) myl vápennou vodou,..

Budu Aurelii postrádat s každým úderem svého srdce.

Bohové trýzní ty, které mají nejraději. Přispěje to k tvé ještě větší slávě.

Bitvy, říkalo se v armádě, to už je jen sladká odměna, kterou ti Caesar dopřeje za všechno to kopání, přehazování, rubání a tesání.

..a v písni jejího těla posléze nalezl úlevu.

Pro zimní pěchotní tábor se počítalo zhruba s prostorem o polovině čtvereční míle na každou legii (krátkodobé tábory měly jen pětinu této výměry);..

Caesara poněkud mátlo, že je hladce oholen, neboť to bylo mezi Kelty dosti vzácné.

Předpověděl jsem, že Řím za tebe a na tvoje místo vyšle posléze nějakého hlupce. Tak to chodí v demokraciích, které volnost výběru z kandidátů ponechávají kdejakému přitroublému hlupákovi, a diví se potom, proč byli zvoleni pitomci. Lid potřebuje krále, nikoli muže, kteří se mění pokaždé, když někdo někde mrkne okem.

Suebové se stáhli pod ochranu Bacénského lesa, nekonečných bučin, doubrav a březových houštin, které plynule přecházely v hvozd ještě mnohem rozlehlejší, v Hercynský les; jím pak pokračovaly nemýceny tisícovku mil až do vzdálené Dacie a k pramenům bájných řek vlévajících se do Euxinského moře. Říkalo se, že ani po šedesáti dnech pochodu člověk ještě nedorazí do samého středu onoho oceánu stromoví.

Los, jenž měl paroží tak těžké, že si je musel zaklesnout do koruny stromu, aby se vůbec mohl vyspat;..

..i obě proslulé fellatrice, Sempronia Tuditani a Palla. Za procesu, jenž skončil osvobozením Caelia obviněného z pokusu otrávit Clodiovu milovanou sestru Clodii, zestárly obě tyto nevábné sexuální akrobatky takovou měrou, že se rozhodly zůstat nadále už raději doma a vyhýbat se zrcadlům.

„Vášnivá láska je vzácný květ, Marku. Nezasluhuje si, aby byla podetnuta v plném rozpuku.“..

Hloupý však Brutus nebyl, ačkoli jméno Brutus prapůvodně vlastně právě takového cosi znamenalo – člověka těžkopádného až přihlouplého.

Stále ještě určoval běh jejího života, třebaže to ani sama sobě nepřipouštěla. Občas ji stesk po něm sevřel ostrou a krutou touhou, kterou nedokázala utišit, jindy na něho naopak nakrátko zanevřela,..

..jemuž tehdy nedovolil ani ten kousek soukromí, kde by mohl předtím vyprázdnit střeva, ještě než ho dal Pompeius stít. Je to barbar.“..

Proto také se po její smrti ponořil do Platóna, nejoduševnělejšího a nejkřehčího ze všech filozofů, jehož slova dokázal plně chápat, až když zahynula Julia.

Když chceš polapit krále zlodějů, Brute, užij do pasti jako vnadidlo zlodějského prince.

A jako většina zpanštělých venkovánků ani Cicero ze své zášti nedokázal slevit.

Pompeius přešel zrakem k jinému Kentaurovi; tomu právě jeden z Lapithů vháněl oštěp do jeho lidské hrudi. „Jsi rád naživu, Cicerone?“ otázal se konverzačním tónem. Třes sílil; čelo si musel Cicero otřít záhybem togy. „Ano, naživu jsem rád,“ šeptl. „Myslel jsem si to. Koneckonců sis ještě neužil druhého konsulátu, a je tu ještě i úřad censora.“ Zraněný Kentaur byl zřejmě neobyčejně zajímavý; Pompeius se shýbl, aby si mohl lépe prohlédnout ono místo, kde do něho oštěp vnikal. „Záleží to teď jen na tobě, Cicerone. Pokud zítra promluvíš natolik dobře, abys z toho Milona vysekal, můžeš se s tímhle vším rozloučit. Tvůj příští spánek bude už ten věčný.“..

..stoupající slunce se odráželo od olejovitě lesklé holé lebky Lucia Ahenobarba stejným způsobem, jakým se odrážívá od sněžných polí, přímo oslepujícím leskem – och, co se to jen děje s mou myslí, proč mám před očima zrovna tuhle vidinu?

..jediným zdrojem tepla v třeskuté noční zimě jsou tam obrovské koláče sušeného trusu a jedinou nádherou noční nebe.

Jelikož Židé odvozují původ po matce, znamená to, že Antipatrovi tři synové a jedna dcera nejsou Židé.

Mezopotamský Pahláví Surenas, který si vedl tak skvěle na řece Bilechas, byl povolán na letní královský dvůr v Ekbataně. Pokud by ses snad stala poddanou krále Parthů, střež se vést si lépe než tvůj panovník. Oróda blažila Crassova porážka, zdaleka však už ne vojevůdcovský talent, jaký projevil Pahláví Surenas, jeho pokrevní synovec. Takže dal Pahlávího Surenase popravit. V Římě dosáhneš po vítězství triumfu. V Ekbataně jsi po vítězství o hlavu kratší.

Zdá se, že Židé přímo holdují bratrovražedným válkám, pokud se neukáže nějaký vnější nepřítel, jako třeba Římané anebo (za starých časů) Egypťané, který trochu odvede jejich pozornost od domácích rozbrojů.

Poslal pro padesát výcvikových centurionů do Capuy, vesměs prošedivělých veteránů, kteří slintali blahem při pomyšlení, jak těm sedmnáctiletým klukům udělají ze života promyšlenou směsici muk a utrpení.

Mrtví hrdinové už nejsou k ničemu. Mrtví hrdinové jsou po bitvě spáleni a zapomenuti.

„Jsou jich takové tisíce,“ říkal Caesar na svém stanovišti na západním svahu jižního pahorku, těsně pod jeho vrcholem, „že nesvedou žádný manévr. Cožpak se nikdy nepoučí, že víc nemusí nutně znamenat líp? Kdyby sem byli přesunuli pouhou osminu toho počtu, mohli by nás porazit. Pořád ještě by měli značnou převahu a zůstal by jim i dostatek prostoru, aby mohli podniknout všechno, co je třeba. Takhle jsou jim ty jejich mnohonásobky na nic.“..

Ano, bohové všech zemí si nade vše cení dokonalost.

Antonius zaburácel smíchy. „To jsi celý ty, Caesare! Poltit vlas po délce, na to tě užije.“..

„Nač vůbec lidé, muži i ženy, tolik baží po životě, proč se jim ho nikdy nezdá být dost? Vždyť to není než slzavé údolí, neustálé a kruté měření sil. Za každý krok, o který se nám podaří prodrat kupředu, jsme vzápětí zase vrháni o celé míle zpátky.

Předně jsem už optimáty až k smrti znechucen. Domníval jsem se kdysi, že skupina mužů, které tolik leží na srdci mos maiorum, má nezbytně právo na své straně – i když už tehdy páchala děsivé politické chyby. Ale v posledních letech jsem je, myslím, prokoukl. Žvaní o věcech, o kterých nemají ponětí, tak je to. Všechno je to pouhá zástěrka toho jejich zastydlého opozičnictví, naprostého nedostatku jakékoli vlastní iniciativy. I kdyby se Řím kolem nich začal řítit v troskách, oni by trčeli na místě a vykládali by, že součástí mos maiorum je dát se rozmačkat nějakým tím sloupem na maděru.

..přičemž by žádný z nich nedokázal zorganizovat ani polštářovou bitvu v bordelu.

Jediný Řím proměnil válku v podnikání.

Zadřímat ve službě si však žádná římská hlídka nedovolila. Trest za to bylo ubití obušky..

Zahořel vůbec někdy, ucítil ten palčivý žár, zakvílel někdy nehlasně do noci sužován tím hladem, osamělostí, touhou?

..zvlhlá touhou, lačnící po jejím naplnění.

„Miluješ divoce, anebo divoce nenávidíš?“ „Nenávidím. Nenávidím, nenávidím, nenávidím!“..

Spočinula na lůžku, ruce na černavém lůně, a rozevřela ho, tak aby uviděl jeho hlaďounké a lesknoucí se nachové nitro.

Seděli pak, dosud nazí, popíjeli víno a rozprávěli s onou důvěrností, jaká se rodí toliko z intimity tělesné.

Každý je rád svědkem zhroucení idolu, a dnes zavládlo přesvědčení, že padne Caesar, idol římského lidu.

„Och Curione,“ vykřikl Marcus Marcellus, „nikdy mě nenapadlo, že uvidím syna tvého otce, jak se pomazává hovínky Gaia Caesara a pak se ještě pěkně dočista olíže!

Och, jak jsou hloupí ti, kdož příčiny hledají v jeho štědrosti! Ziskuchtivé vojsko bojující jen pro peníze není nikdy ochotno za vojevůdce umírat.

A nejvíc ze všeho mě snad děsí ta jeho dokonale zdravá mysl. I za nejstrašnějšího výbuchu si zachovává schopnost realisticky uvažovat, obracet věci ve svůj prospěch.

..avšak za šest let manželství s lahodně vstřícnou, snadno vzrušivou Julií zvláštním způsobem zcitlivěl;..

..s onou strašlivou duchovní amputací,..

„Rozvedu se s tebou,“ oznámil jí svým nejzvučnějším, nejkřaplavějším hlasem, „a poté tě provdám za Quinta Hortensia. Očekávám, že mu budeš dobrou ženou. Tvůj otec s tím už vyslovil souhlas.“ Stála naprosto zpříma, rozšířené oči plné neprolitých slz, pak zdvihla ruku a s nesmírnou láskou ho lehce pohladila po tváři. „Chápu to, Marku,“ řekla. „Opravdu to chápu. Miluji tě. Budu tě milovat až za hrob.“ „Ale já nechci, abys mě milovala!“ zaječel, pěsti zaťaty. „Chci mít klid, chci mít ode všech pokoj, nepřeji si, aby mě někdo miloval, aby mě miloval až za hrob! Odejdi k Hortensiovi a uč se mě nenávidět!“ Ale ona se jen usmála.

Pokoj čpěl stářím, exkrementy a oním nedefinovatelným pachem, jenž zvěstuje bezprostřední blízkost smrti.

„Prohrál jsem, protože jsem plešatý, Favonie! Kdybych měl kdekoli na hlavě jeden jediný pramínek vlasů, bylo by všechno v pořádku, jenomže mně je sedmačtyřicet a už od pětadvaceti jsem holý jak opičí zadek! Děti si na mě ukazují a pokřikují bleskovka, bleskovka, ženské nade mnou s opovržením ohrnují pysky a všichni muži v Římě se tudíž domnívají, že už jsem natolik sešlý věkem, že nestojím za jejich hlas.“..

Verpa! Cunnus! Mentula! říkal si v duchu Pompeius se zlým úšklebkem.

Touhou po ní ho až zabolelo v tříslech,..

Pohodil hlavou a hlasitě se rozesmál. Vybavil si v mysli v původním znění verš ze svého milovaného básníka Menandra. „Jen leťte, kostky!“ zvolal řecky, jemně stiskl patami Paznehtíkova žebra a napříč vodami Rubikonu se vydal vstříc Itálii, vstříc vzbouření.

Byl to jeden z Pompeiových klientů, jenž se sám od sebe ujal střežení silnice mezi Ravennou a Ariminiem a pak se rozhodl vydat se do Říma osobně, neboť umíral, touhou spatřit na vlastní oči, jak senát přijme zprávu, se kterou přijíždí. Což by nepochybně učinil každý, kdo má jen trochu smyslu pro dějiny a chce se stát účastníkem významné chvíle, říkal si, když pobídl koně a s hlučným klapotem vjel na teracovou plošinu před Pompeiovou kurií.

..pak se rozhodl vydat se do Říma osobně, neboť umíral, touhou spatřit na vlastní oči, jak senát přijme zprávu, se kterou přijíždí.

..takže Pompeius musel svého klienta Nonia svěřit správci – s příkazem, aby se o něho dobře postaral. „Máš mé díky,“ řekl a popleskal muže po rameni. Uspokojen svým příspěvkem k historii Nonius odkráčel.

„To je k nevíře!“ zvolal Philippus, obviněný Catonem z vysedávání na zídce. „Spinther s pěti tisíci muži se tam vůbec nezdržel, aby se utkal s tisícovkou Caesarových mužů! Co já vlastně dělám tady v Římě? Proč už se v tomto okamžiku neplazím v prachu u Caesarových nohou? Ten hoch vás pěkně doběhl! Jste přesně to, co on o vás vždycky říká – vojevůdci z lehátek! Což teď platí zrovna tak o tobě, Pompeie Magne!“..

„Och Marku Catone, musíš pořád dělat nějaké potíže? Musíš oponovat všemu, co se tu řekne? Já potřebuji věcné odpovědi, a ne bezobsažné sentence anebo pitomé otázky.

„To je ovšem ten největší problém tohohle prožluklého sboru!“ pokračoval Pompeius. „Vy se všichni domníváte, že máte právo mluvit do všeho! Máte pocit, že jste oprávněni všechno řídit! Že každé rozhodnutí musí být přijato demokratickou cestou! Tak já vám teď něco řeknu: armádám se demokraticky velet nedá! Kdo to zkusí, ztroskotá. Existuje jeden jediný vrchní velitel, a jeho slovo je zákonem! Zákonem!

Labienus se už ani nedokázal vztekat, vyprskl namísto toho smíchy. „To je přece dokonalá fraška! Víš, co bychom měli udělat? Vydat se s tímhle představením po Apulii a předvádět ho v kdejakém zahnojeném městečku a vesničce. I ti venkovští balíci by tyhle považovali za nejpovedenější komedianty, jaké kdy spatřili. Zejména kdybychom Lentula Crura převlékli za utahanou starou couru a za tuniku mu místo cecků strčili dva melouny.“..

Porcia počíná hynout tou nejvleklejší ze všech smrtí,..

Život byl prosté jeden jediný růžový sad táhnoucí se napříč celou Kampánii (jeho nejoblíbenějším krajem), opojná směs rozvernosti a moci. Antonius si ho užíval plnými doušky.

Odevždy se mu líbila, odevždy ji považoval za to nejlepší v celém Clodiově světě.

Teprve pak měl volnost jít vyhledat svou manželku, která mu vstříc nevyšla. Taková už byla její povaha, vyčkávat. Trpělivá jako Pénelopé tkající rubáš pro Láerta.

„Umřu,“ řekl Caesar a povstal, „až k tomu budu hotov.“..

A ty mi tu teď budeš říkat, že žvaním nesmysly? Ty se budeš vzpouzet spolufinancovat tuhle válku? Nadělám ti na pinďoura, Lentule! Pomočím tě od hlavy k patě, Lentule! Pšouknu ti rovnou pod ten tvůj nafoukaný nos, Lentule! A jestli si nedáš dobrý pozor, Lentule, rozseknu tě vejpůl!“   Ani zahučení, ani zamumlání. Senátoři stáli jako zkamenělí, v uších jim ještě doznívala peprná slova, jaká snad neslyšeli ani v dobách své vojenské služby, tak bývali vždycky rozmazlováni a hýčkáni. Pokleslé brady, střeva strachy jako na vodě.

To vše korunováno kratičkými vlasy, tak vlnitými, že připomínaly kožešinu z nedonošených jehňátek z Baktrie, kterou si parthští králové považovali natolik, že jen oni sami měli právo ji nosit.

..půvabnou pleť, temně olivovou,..

Typické pro Caesara bylo, že si nejlepší postavení nezabral pro sebe. Vždy se vyplácelo působit dojmem, že je v jisté nevýhodě;..

Rodina je základem všeho římského myšlení, Sexte,..

„Pojďme se projít,“ řekl Kratippos a zavěsil se do Pompeia. „Zahrada je tu překrásná. Upravená je po římsku, samozřejmě. My Řekové nemáme dar zahradničení. Odjakživa považuji umění Římanů ocenit krásy přírody za důkaz vrozených hodnot římského národa. My Řekové jsme svůj smysl pro krásu vtiskli věcem, které člověk vytváří, zatímco vy Římané máte vlohy vnášet své výtvory přímo do přírody, jako by tam patřily. Mosty, akvadukty… Tak jsou dokonalé! My jsme třeba nikdy nepochopili krásu klenutého oblouku. Příroda,“ mlel Kratippos dál a dál, „není nikdy přímočará, Gnaee Pompeie. Příroda je kulatá jako celý náš svět.“..

Zatímco římská božstva – ta skutečná římská božstva – postrádají tváře, nejsou žádného pohlaví, nemají tvář. Vy je nazýváte numina. Jsoucna tkvící ve vzduchu, součásti samotného vzduchu.

Jenomže Alexandrie je parazit! Všechno si od Egypta bere, ale nic za to Egyptu nevrací.“..

Otvorem ve zdi pronikl dovnitř tenký paprsek světla, roztančily se v něm částečky prachu.

„Kdo je Caesar?“ Antipater se naklonil stranou, aby si opláchl ruce ve zlaté míse. „Všude jinde než v Římě by to byl král, veliká královno. Jeho rod je prastarý a vznešený. Říká se o něm, že skrze Ainea a Romula je přímým potomkem Afrodíty a Area.“ Velké oči, půvabné jako zraky lvice, rázem zpozorněly; dlouhé řasy je zakryly jako závoj. „Pak je ale bohem.“ „Pro žádného z nás Židů samozřejmě nikoli – ale ano, na jistý stupeň božskosti by podle mého názoru nárok vznést mohl,“ řekl lenivým hlasem Héródés, jenž se tučnými, henou obarvenými prsty přehraboval v míse s ořechy.

<2020>