Yuval Noah Harari

Izraelský historik, filozof, spisovatel; profesor světových dějin na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Sapiens - stručné dějiny lidstva [124]

Asi 300 000 let po svém vzniku se hmota a energie začaly shlukovat do složitých útvarů, kterým říkáme atomy.

Průběh dějin zásadním způsobem ovlivnily tři revoluce. Kognitivní revolucí před asi 70 000 lety dějiny začaly, zemědělskou přibližně před 12 000 lety nabraly nové tempo a vědecká revoluce, která začala před pouhými 500 lety, by možná mohla dějiny ukončit a stát se počátkem něčeho zcela jiného. Tyhle tři události zásadně ovlivnily celé lidstvo a všechny ostatní organismy na Zemi.

Kůň a osel mají nepříliš vzdáleného společného předka a sdílí celou řadu tělesných znaků. Dokonce je lze přimět k páření, ale jejich potomstvo, muly, je neplodné.

Druhy, které se vyvinuly ze společného předka, jsou sdruženy do rodu (latinsky genus, množné číslo genera), a tak například lvi, tygři, levharti a jaguáři jsou různými druhy rodu Panthera. Biologové dávají organismům latinská jména složená ze dvou částí, a to jména rodu a druhu. Tak například lev se nazývá Panthera leo, kde leo je druh rodu Panthera. Dokonce lze předpokládat, že čtenář této knihy je Homo sapiens – patří tedy do druhu sapiens (moudrý) rodu Homo (člověk).

Před pouhými 6 miliony let měla jedna opice dvě dcery: jedna se stala předkem všech šimpanzů, druhá pak naší praprababičkou.

Savec vážící 60 kilo má mozek o velikosti 200 kubických centimetrů, ale mozek šedesátikilového Homo sapiens má 1200 až 1400 kubických centimetrů.

Proč je ale rod Homo v celé zvířecí říši jediný, který se objevil s tak ohromným nástrojem na myšlení? Vždyť velký mozek klade na tělo velké požadavky. Je těžký a špatně se nosí, zvlášť když je chráněn masivní lebkou. Je i velmi těžké ho živit. Mozek Homo sapiens sice představuje přibližně jen 2–3 procenta celkové tělesné hmotnosti, jenomže spotřebuje 25 procent tělesné energie (v klidovém stavu). Jen pro srovnání, mozek ostatních primátů spotřebuje jen 8 procent klidové tělesné energie.

Po více než dva miliony let se lidské neuronové sítě zvětšovaly, i když lidé kromě několika pazourkových nožů a špičatých klacků neměli nic, čím by se mohli chlubit. Evoluce lidského mozku je ještě podivnější než vznik nepraktického pavího ocasu nebo těžkého jeleního paroží. Proč se na to vynakládala taková námaha? Upřímně řečeno, nevíme.

Ženy zaplatily ještě vyšší cenu. Vzpřímená chůze vyžaduje užší boky, čímž se zúžil porodní kanál – a to právě v době, kdy se hlavičky dětí začínaly zvětšovat. Smrt při porodu se pro lidské samice stala nezanedbatelným rizikem.

Takový šimpanz tráví žvýkáním potravy až pět hodin denně, ale člověku, který si pokrm tepelně upraví, na to stačí pouhá hodina.

Genetikům se podařilo získat z fosilií natolik nepoškozenou DNA, že bylo možné provést obecné srovnání mezi dnešními lidmi a jejich svalnatými předky. Výsledky vědeckou komunitu překvapily. Ukázalo se totiž, že 4 procenta genů lidských populací na Blízkém východě a v Evropě pocházejí přece jen od neandrtálců.

Další šok přišel o pár měsíců později, když DNA získaná z fosilního prstu z jeskyně Denisova ukázala, že tento druh člověka sdílel dokonce 6 procent svých genů se současnými Melanésany a původními obyvateli Austrálie!

Množství údajů, jaké musí člověk získat a zapamatovat si, aby mohl sledovat neustálé změny ve vztazích několika desítek osob, je ohromující. Ve skupině 50 lidí je 1225 vztahů mezi jednotlivci a bezpočet dalších komplexnějších kombinací.

Sociologický výzkum prokázal, že maximální „přirozená“ velikost skupiny stojící na tom, že se všichni vzájemně znají, je přibližně 150 osob. Většina lidí není schopna navázat blízký vztah s větším počtem jednotlivců, natož je pořádně pomluvit.

I lidé, kteří se navzájem neznají, mohou spolupracovat, pokud věří stejným mýtům.

Každý chápe, že tzv. primitivní národy upevňují svůj společenský řád vírou v duchy, kteří za úplňku tancují kolem ohně. Málokdy si ale uvědomujeme, že všechny naše moderní instituce stojí na naprosto stejném základě. Vezměte si třeba svět obchodních korporací: moderní obchodníci a právníci jsou vlastně obdobou mocných čarodějů, kteří se od šamanů liší jen tím, že vyprávějí mnohem podivnější příběhy.

Jak vlastně Armand Peugeot založil firmu Peugeot? Podobně jako kněží a mágové, kteří vyvolávají bohy a duchy po tisíce let, tak jako tisíce farářů, kteří i v jeho době každou neděli po celé Francii proměňovali chléb a víno v tělo Kristovo. Tak jako církev, která je založena na příběhu Ježíšova života a smrti. Když katolický kněz ve správnou chvíli slavnostně pronese správnou formuli, obyčejný oplatek a víno se stanou Božím tělem a krví. Pokud kněz zachová předepsaný postup, katolíci věří, že oplatky a víno jsou – a to doslova, nikoli jen symbolicky – Kristovým tělem i krví a budou zacházet s těmito předměty s úctou, jakou by jim jinak neprokazovali. V případě firmy Peugeot se příběh opírá o francouzský právní systém, stvořený a schválený francouzským parlamentem. Pokud právník dodrží všechny náležité postupy a rituály, napíše všechny předepsané zázračné formulky na zdobený papír a nakonec krasopisně podepíše, kouzlo funguje a vznikne nová společnost s ručením omezeným. Když chtěl Armand Peugeot v roce 1896 založit firmu, zaplatil právníkovi, aby všechny tyto posvátné úkony vykonal. Pokud je správně provedl a vyslovil potřebná zaklínadla a kouzelná slova, miliony francouzských občanů mohly uvěřit, že existují dva Peugeotové: starý dobrý Armand a nově stvořená společnost Peugeot, které se dostalo veškeré úcty.

Vědci například pozorovali kočkodana zeleného, jak volá: „Pozor! Lev!“, ačkoli v okolí žádný nebyl. Vyděsil ale druha, který právě našel banán. Ten utekl a lhář opuštěný pamlsek snědl.

Antropologové dokonce našli i několik izolovaných lidských kultur, které kolektivní otcovství provozují dodnes.

Zastánci takové představy o „pravěké komuně“ tvrdí, že vysoká rozvodovost dnešních manželství, četnost nevěry i nejrůznější psychologické problémy, jimiž trpí děti i dospělí, plynou z donucení žít v monogamním vztahu, v tzv. nukleární rodině, tedy ve vztahu otec-matka-děti, který je těžko slučitelný s naší biologickou výbavou.

Pravěký lovec měl nástrojů málo a v jeho životě hrály daleko menší roli než u jeho potomků – zemědělců či dělníků. Průměrný člen současné bohaté společnosti vlastní během života několik milionů výrobků, od aut a domů až po plenky na jedno použití a mléko v krabici.

Dobrým příkladem je rozmanitost v životním stylu původních obyvatel Austrálie, Aboriginců, kterou zaznamenali první evropští přistěhovalci. V době příchodu Britů žilo na tomto kontinentu 300 000 až 700 000 domorodců ve dvou až šesti stech kmenech, které se dále dělily na menší skupiny.8 Každý kmen měl vlastní jazyk, náboženství, pravidla a zvyky. V oblasti kolem dnešního jihoaustralského města Adelaide žilo několik patrilineárních klanů, kde se příslušnost ke skupině dědila po otci. Tyto klany se sdružovaly do kmenů podle územního rozčlenění. Naproti tomu některé kmeny v severní Austrálii uznávaly členství jen po matce a kmenová totožnost nebyla územní, ale zakládala se na sdílené mytologii a totemu. ..

Dnešní novozélandská společnost čítá 4,5 milionu Homo sapiens a 50 milionů ovcí.

Lidstvo má dnes mnohem více informací než naši dávní předkové, ale jednotlivě byli pravěcí lovci a sběrači nejobratnějšími a nejerudovanějšími lidmi v dějinách. Některé důkazy naznačují, že průměrná velikost mozku Homo sapiens se od doby, kdy se začal věnovat zemědělství, dokonce zmenšila.11 Přežití pomocí lovu a sběru vyžadovalo od každého skvělé schopnosti.

Způsob života našich předků se měnil v závislosti na místě, kde přebývali, a to i podle ročních období, ale obecně můžeme tvrdit, že pravěcí lovci měli pohodlnější a spokojenější život než většina zemědělců, pastevců, dělníků a kancelářských úředníků, kteří přišli po nich.

Sběrem se většinou dá získat velmi kvalitní a vyvážená strava. Nemělo by to překvapit, vždyť jídelníček našich předků se po stovky tisíc let zakládal právě na volně rostoucích plodinách a lidské tělo se tomu přizpůsobilo. Nálezy zkamenělých koster ukazují, že pračlověk trpěl podvýživou nebo hladověním mnohem méně než pozdější zemědělci a byl i vyšší a zdravější. Průměrná délka života sice byla jen 30 až 40 let, ale snižovala ji hlavně dětská úmrtnost. Děti, které přežily první nebezpečná léta, měly slušnou naději, že se dožijí šedesátky, a mezi lovci se našli i osmdesátníci. I v současné kmenové společnosti má před sebou pětačtyřicetiletá žena dalších 20 let života a šedesátníci tvoří přibližně 5 až 8 procent populace.

Když se stará žena stala pro zbytek skupiny přítěží, jeden z mladších mužů se jí tiše připlížil za záda a zabil ji úderem sekyry do hlavy. Jeden z příslušníků kmene zvědavým antropologům o životě v pralese řekl: „Staré ženy jsem zabíjel často. Pobil jsem i své tety… Ženy se mne bály… Teď jsem kvůli těm bělochům polevil. Zabíjení neužitečných stařen bylo běžné.“

V době nástupu kognitivní revoluce žilo na planetě přibližně 200 rodů velkých suchozemských savců vážících přes 50 kilogramů. Zemědělské revoluce se však dožila jen polovina, takže je člověk dokázal vyvraždit ještě před vynálezem kola, písma nebo kovových nástrojů.

Nevěřte zeleným aktivistům, kteří tvrdí, že naši předci žili v harmonii s přírodou. To soužití rozhodně skřípalo. Už dávno před nástupem průmyslové revoluce držel Homo sapiens mezi ostatními organismy rekord v počtu druhů rostlin a zvířat, které přivedl k záhubě. Právem si zasloužíme nezáviděníhodný titul nejvražednějšího druhu v dějinách biologie.

Podívejme se na zemědělskou revoluci z pohledu pšenice. Přes deseti tisíci lety byla jen jedním z mnoha divoce rostoucích druhů trávy a vyskytovala se jen v jedné malé oblasti Středního východu. Pak se takřka přes noc (během několika tisíc let) rozšířila po celém světě a stala se jednou z nejúspěšnějších rostlin v dějinách naší planety. Na prérii amerického Středozápadu ještě před deseti tisíci lety nerostl jediný klas pšenice, a dnes ujedete stovky kilometrů a potkáváte málem jen ji. Pšenice dnes roste na ploše přibližně 2 250 000  kilometrů čtverečních, což je desetinásobek rozlohy britských ostrovů.

Anatomie těla našeho Sapiens se nevyvinula pro takovou činnost. Je naprogramována ke šplhání na jabloně a běhání za gazelami, a ne k vybírání kamení a nošení věder s vodou. Cenu za to zaplatila naše páteř, kolena, krk a klenby chodidel. Analýza dávných koster ukazuje, že přechod k zemědělství přinesl celou řadu problémů, jako jsou vyhřezlé ploténky, artritida a kýla.

Řada archeologických i antropologických studií dospěla k závěru, že v jednoduchých zemědělských společnostech bez politického systému nad rámec vesnice a kmene umírala násilnou smrtí celá jedna čtvrtina mužů a celkem 15 procent populace. Na Nové Guineji žije mezi zemědělci kmen Dani, v němž násilí likviduje 30 procent mužů, ve kmeni Enga napočítali etnografové 35 procent mužů zemřelých násilnou smrtí. V Ekvádoru umírá lidskou rukou dokonce až 50 procent dospělých příslušníků kmene Waorani.26 Teprve s příchodem větších uskupení, po založení měst, království a států, se počet násilných činů snížil. Rozvoj velké a výkonné politické společnosti však trval tisíce let.

Výměna sběru a lovu za obilí se postupem času ukazovala jako čím dál nevýhodnější. Děti houfně umíraly a dospělí jedli chléb doslova v potu tváře. Život v Jerichu v období kolem 8500 př. n. l. byl mnohem těžší než v době kolem 9500 př. n. l. nebo 13 000 př. n. l., ale nikdo si neuvědomoval, co se vlastně děje.

A tak snaha o pohodlnější existenci odsoudila lidstvo k životu v bídě a nebylo to naposled. Děje se to někdy i dnes. Kolik absolventů právnické fakulty přijme práci v prestižní právnické firmě a doufá, že dřinou od rána do noci si už v pětatřiceti bude moci dovolit jít na odpočinek a věnovat se svým zájmům? Když ale onoho idylického věku tito lidé dosáhnou, zjistí, že mají hypotéku, děti na školách, nákladný dům, k němuž potřebují dvě auta, a pocit, že bez dobrého vína a exotické dovolené život za nic nestojí. Co teď? Vrátit se zpátky a vyhrabávat hlízy a kořínky? Nic takového. Zůstanou ve firmě a dál otročí dvanáct hodin denně.

Zvykneme-li si na nějakou vymoženost, začnem..

Ještě nedávno bylo nutné napsat dopis na papír, nadepsat obálku, nalepit známku a obálku s dopisem hodit do schránky. To všechno bylo poměrně náročné a navíc trvalo několik dní a někdy i měsíců, než přišla odpověď. Teď napíšeme mail, pošleme ho kliknutím přes půl zeměkoule, a pokud je adresát u počítače, může odpověď přijít okamžitě. Ušetřili jsme si spoustu práce, ale získali jsme více času? Stresujeme se méně? Rozhodně ne. V dobách, kdy elektronická pošta neexistovala, lidé obvykle psali dopisy jen tehdy, když potřebovali sdělit něco důležitého. A nepsali, co je právě napadlo. Pečlivě zvažovali, co chtějí říct, jak to co nejlépe vyjádřit, a očekávali podobně promyšlenou odpověď. Většina lidí napsala a dostala jen několik dopisů za měsíc a člověk měl jen zřídka pocit, že by měl okamžitě odpovídat. Dnes dostáváme každodenně desítky mailů a všichni očekávají okamžitou odpověď. Mysleli jsme si, že si ušetříme čas, ale místo toho jsme jen mnohonásobně zvýšili každodenní shon a naše dny jsou mnohdy naplněné větší úzkostí, nervozitou a roztěkaností, než tomu bylo dříve.

Na Nové Guineji byl tradičně nejbohatší ten, kdo měl nejvíc prasat. Aby zemědělci na severu ostrova zabránili prasatům v útěku, uřezávali jim část rypáku. Prasata se totiž při hledání potravy i při orientaci spoléhají na čich, a jakmile se zmrzačením stalo jejich čenichání velmi bolestivým, byla zcela závislá na lidských majitelích. V jiné části Nové Guineje je zvykem prasatům vydloubnout oči, aby neviděla na cestu.

Pracovití rolníci bohužel málokdy dosáhli zajištěné budoucnosti, kvůli které tak tvrdě dřeli. Ovládali je panovníci a privilegované elity, kteří žili z jejich práce, a nechávali jim jen nezbytné minimum na přežití. Potraviny, kterých se museli vzdát, se staly pohonem dějin a civilizace. Živily politiku, války, umění i filozofii. Bylo možné stavět paláce, pevnosti, památníky a chrámy. Až do pozdního novověku tvořili devadesát procent veškerého lidstva zemědělci, kteří vstávali za úsvitu a dřeli do večera v potu tváře. Vypěstovaný a zkonfiskovaný přebytek živil úzkou vrstvu vyvolených, krále, státní úředníky, vojáky, klérus, umělce a myslitele, všechny ty, kteří se dostali do učebnic dějepisu. Daleko víc však bylo těch, kteří sili, orali a tahali vědra vody.

Většinu válek a revolucí v dějinách nezpůsobila bída. Francouzskou revoluci nevedli hladoví rolníci, ale vypasení právníci.

Kolem roku 2250 př. n. l. vytvořil král Sargon akkadskou říši, první opravdu rozlehlé království, v němž žil zhruba milion poddaných a které mělo stálou armádu 5400 vojáků.

Biologie nemůže tvrdit, že v demokratické společnosti je člověk svobodný a v diktatuře nesvobodný.

Voltaire kdysi prohlásil: „Vím, že Bůh neexistuje, ale neříkejte to mému sluhovi, aby mne v noci nepřišel zavraždit.“

Vévoda Talleyrand, který svou kariéru schopného chameleona začal za vlády Ludvíka XVI., později sloužil revoluci a Napoleonovu režimu, ale včas převlékl kabát a dosloužil znovunastolené monarchii, shrnul desítky let vládní služby takto: „Bajonety se dají použít na ledacos, ale sedět na nich je velmi nepohodlné.“ Jeden jediný kněz často dělá práci stovky vojáků, a to levněji a efektivněji. Bajonety jsou sice účinné, ale někdo je musí držet v ruce. Proč by měli vojáci, vězeňská stráž, soudci a policisté udržovat řád, v nějž nevěří? Ze všech lidských činností je nejobtížnější organizovat násilí. Jestliže tvrdíme, že společenský řád je udržován vojenskou silou, kdo udržuje řád mezi vojáky? Armádu nelze organizovat pouhým násilím. Alespoň někteří velitelé a vojáci musejí v něco věřit a nezáleží na tom, zda je to Bůh, čest, vlast, odvaha nebo peníze.

Diogenes, řecký filozof a zakladatel kynické školy, žil v sudu. Když jednou odpočíval na slunci, přišel ho navštívit Alexandr Veliký. Mocný dobyvatel se filozofa zeptal, jestli je něco, cokoli, co by pro něj mohl udělat, a kynik odvětil: „Ano, něco pro mne udělat můžeš. Ustup mi ze slunce.“ Proto kynikové nebudují říše. Imaginární řád lze udržet jen za předpokladu, že v něj značná část obyvatel – především privilegované třídy a bezpečnostní síly – opravdu věří.

Jak ale udržet víru v imaginární řád, jako je křesťanství, demokracie nebo kapitalismus? Především nikdy nepřiznat, že je to celé vymyšlené. Je třeba trvat na tom, že společnost stojí na objektivní realitě, kterou stvořili velcí bozi nebo přírodní zákony.

Subjektivní je něco, co existuje v závislosti na vědomí a přesvědčení jednotlivce. Pokud daná osoba mínění změní, subjektivně existující entita se také změní, nebo zmizí.

Intersubjektivní je něco, co existuje v rámci komunikace mezi subjektivním vědomím mnoha jednotlivců. Pokud jeden člověk změní názor, nebo dokonce zemře, intersubjektivní entitu to nezmění. Jestliže ale většina věřících vymře nebo změní své přesvědčení, daná entita se buď promění, nebo přestane existovat.

Velmi mnoho podstatných hybatelů dějin má intersubjektivní povahu, jako právo, peníze, bohové nebo národy.

Z imaginárního řádu není úniku. Když zbouráme vězeňské zdi a dostaneme se na svobodu, záhy zjistíme, že jsme jen vyběhli na větší dvoranu možná většího vězení.

Například z larvy včely samičího pohlaví může vyrůst buď královna, nebo dělnice a záleží jen na tom, čím je živena. V genech má naprogramované chování, které přísluší oběma rolím, tedy jak královskou etiketu, tak proletářskou píli.

Zásadní krok vpřed byl učiněn někdy před 9. stoletím našeho letopočtu vytvořením dalšího částečného písma, jehož pomocí bylo možné snadněji uchovat a zpracovat matematické údaje. Toto písmo se skládalo z pouhých deseti znaků zastupujících čísla od nuly do devíti. Je poněkud matoucí, že dnes mluvíme o arabských číslicích, protože systém zavedli Indové (a ještě podivnější je, že dnešní Arabové užívají číslice, které vypadají podstatně jinak než ty, které jsou používány v západním světě). Zásluha na tom ale byla připsána Arabům, kteří po vpádu do Indie rychle pochopili, o jak užitečný systém jde, zdokonalili ho a rozšířili po celém Středním východě, až se dostal i do Evropy. Když bylo později k arabským číslicím přidáno několik dalších znaků pro sčítání, odčítání a násobení, zrodil se základ moderní matematické notace.

Chammurapiho zákoník popisuje hierarchii plnoprávných občanů, muškénů a otroků. Plnoprávný občan měl veškerá práva, muškén dostal, co zbylo, a na otroka, i kdyby si stěžoval, čekal jen výprask.

Imaginární řád, který zavedli Američané v roce 1776, sice prohlašuje, že si jsou všichni rovni, ale hierarchii se nevyhnul. Vliv a moc byly v rukou mužů, nikoli žen, běloši byli svobodní, černoši a indiáni byli považováni za podřadné lidi a práv měli pramálo. Mezi otrokáři, kteří podepsali Deklaraci nezávislosti, byli i takoví, kteří své otroky nepropustili. Byli přesvědčeni, že práva člověka mají s černochy jen málo společného, takže si vůbec nepřipouštěli, že by je někdo mohl nazvat pokrytci. Americký řád také posvětil hierarchii mezi bohatými a chudými. Většina Američanů té doby neviděla problém v nerovnosti vzniklé tím, že bohatí odkazují své peníze a podniky svým dětem. Rovnost znamenala jen to, že pro bohaté a chudé platí stejné zákony. Nikdy by je nenapadlo, že rovnost je také podpora v nezaměstnanosti, integrované vzdělání pro bílé a barevné nebo zdravotní pojištění. Svoboda neznamenala ani to, že by se černoch, indián, nebo (bůh chraň) žena mohli domoci vlivného postavení či vládní funkce. Svoboda znamenala, že stát nesmí (mimo výjimečné případy) konfiskovat osobní vlastnictví nebo nařizovat občanům, jak s ním mají nakládat. Americký řád prosazoval hierarchii peněz. Někteří lidé si mysleli, že tento řád je dán Boží vůlí, jiní byli přesvědčeni, že ctí neměnné zákony přírody, že sama příroda odměňuje zásluhy blahobytem a trestá lenost.

Indové, kteří jsou stoupenci kastovního systému, věří, že kastovní hierarchii ustavily kosmické síly. Jeden slavný hindský mýtus o stvoření vypráví, že bohové uhnětli svět z těla pradávné bytosti Puruši. Slunce vzniklo z jejího oka, Měsíc z mozku, brahmáni (kněží) z úst, kšátrijové (válečníci) z paží, vaišjové (rolníci a obchodníci) ze stehen a šúdrové (služebníci, dělníci) z jejích nohou. Přijmete-li takové vysvětlení, sociální a politické odlišnosti mezi brahmány a šúdry vám budou připadat stejně přirozené jako rozdíl mezi Sluncem a Měsícem.46 Staří Číňané věřili, že když bohyně Nüwa tvořila ze země lidi, šlechtice uhnětla z jemné žluté hlíny, kdežto plebejce z hnědého bláta.

V polovině dvacátého století byla segregace ve státech bývalé Konfederace dokonce tvrdší než na konci devatenáctého století. Clennon King, černý student, který si v roce 1958 podal přihlášku na univerzitu v Mississippi, byl soudem poslán do blázince. Soudce rozhodl, že musí být nepříčetný, když si myslí, že by ho mohli přijmout.

I v Bibli je psáno: „Když najde muž dívku, pannu, která není zasnoubena, a chytí ji, bude s ní ležet a budou přistiženi, muž, který s ní ležel, dá otci té dívky padesát šekelů stříbra. Protože ji ponížil, vezme si ji za ženu a nikdy ji neopustí.“ (Deuteronomium 22, 28–29). Evidentně i dávní Hebrejci to považovali za rozumné řešení. Znásilnění ženy, která nikomu nepatří, nebylo považováno za zločin, sebrání mince ležící na rušné ulici nebylo považováno za krádež. Ani znásilnění ženy vlastním manželem nebylo dlouho zločinem. Představa, že by někdo mohl znásilnit svou manželku, byla absurdní, protože být manželem znamenalo mít veškerou kontrolu nad sexualitou „své ženy“. Tvrzení, že muž znásilnil svou ženu, bylo stejně nelogické jako prohlášení, že si někdo ukradl vlastní peněženku.

Většinou platí, že „biologie umožňuje, kultura zakazuje“. Biologie se umí vyrovnat s velmi širokým spektrem alternativ, kultura však nutí určité možnosti přijmout a jiné zavrhnout. Biologie umožňuje ženám mít děti, ale je to kultura, která je nutí této možnosti využít. Biologie umožňuje mužům, aby spolu měli sex, ale kultura jim to zakazuje.

Šimpanzi kupříkladu pohlavním stykem stvrzují politické spojenectví, budují intimní vztahy a řeší napjaté situace. Je to snad nepřirozené?

Z hlediska biologie se lidé dělí na samce a samice. Samec Homo sapiens má jeden chromozom X a jeden chromozom Y, zatímco samice má dva chromozomy X.

Řada živočichů, například šimpanzi bonobo a sloni, žije ve společenství, kde vztah mezi soutěživými samci a závislými samicemi vedl k matriarchátu. To ony rozvíjejí své sociální dovednosti, učí se spolupracovat a vycházet s ostatními. Vzniklo společenství, kde si všechny navzájem s péčí o potomky pomáhají. Samci tráví čas potyčkami, soutěžením a jejich sociální dovednosti i vzájemné vazby jsou poměrně zakrnělé. Společenství šimpanzů bonobo i slonů vedou samice, které si pomáhají, zatímco samci, kteří se starají jen sami o sebe a nespolupracují, žijí v ústraní. Přestože samice šimpanzů bývají slabší než samci, stává se, že se spojí, a samci, který porušil nějaké pravidlo, dají za vyučenou. Proč to ale tak není u Homo sapiens?

Když v roce 1913 sufražetky pobavily americkou veřejnost požadavkem na volební právo, kdo by si pomyslel, že v roce 2013 pět soudců amerického Nejvyššího soudu, včetně tří žen, rozhodne ve prospěch legalizace sňatků osob stejného pohlaví a přehlasuje tak námitky zbývajících čtyř mužů?

Aztékové zlato znali, bylo pěkné na pohled a snadno zpracovatelné, a proto z něj vyráběli šperky či sošky a někdy zlatý prach užívali jako směnnou komoditu. Většinou však platili kakaovými boby nebo štůčky látky. Španělská posedlost zlatem jim proto připadala zvláštní. Proč přisuzovat takový význam kovu, který se nedá pít ani jíst, nedá se z něj nic utkat a je tak měkký, že se nehodí ani k výrobě nástrojů a zbraní? Cortés na otázku, proč Španělé tolik touží po zlatě, odpověděl: „Protože já i moji druhové trpíme chorobou srdce, kterou vyléčí jen zlato.“

Zásada, že by měl každý pracovat podle svých schopností a dostávat podle svých potřeb, způsobila, že se každý snažil pracovat co nejméně a dostal tolik, kolik se mu podařilo ukořistit.

Ještě na počátku dvacátého století bylo v britské Ugandě možné platit daně v mušlích.

I dnes užíváme mince a bankovky poměrně vzácně. V roce 2006 činil světový peněžní objem přibližně 473 trilionu amerických dolarů, ale mince a bankovky jen 47 trilionů.58 Nad devadesát procent všech valut, tedy přes 400 trilionů na všech bankovních účtech, existovalo jen na počítačových serverech.

Základní surovinou, z níž se měna vyrábí, je totiž důvěra.

První měna v dějinách, sumerské ječmenné peníze, jsou toho dobrým příkladem. Objevily se v Sumeru kolem roku 3000 př. n. l., tedy v době vzniku písma.

Stříbrný šekel nebyla mince, ale 8,33 gramu stříbra.

První taková měna se objevila ve starověké Mezopotámii v polovině třetího tisíciletí před naším letopočtem. Byl to stříbrný šekel. Stříbrný šekel nebyla mince, ale 8,33 gramu stříbra. Když Chammurapiho zákoník stanovil, že za zabitou otrokyni musí plnoprávný občan zaplatit majiteli 20 stříbrných šekelů, neznamenalo to ještě 20 mincí, ale 166 gramů stříbra.

Vůbec první mince dal razit král Allyates kolem roku 640 př. n. l. v Lýdii, v západní Anatolii.

Nápis na minci hlásal: „Já, mocný král, se osobně zaručuji, že tento kovový kotouček obsahuje přesně tolik a tolik zlata. Padělání mince a urážka mého královského majestátu se přísně trestají.“ Proto se falšování peněz odjakživa považovalo za mnohem závažnější přečin než jiné podvody. Penězokazectví totiž není jen podvod: je to podrývání královské vlády a výsad, v jazyce práva lèse majesté (urážka majestátu), a trestem bývalo mučení a smrt. Jen víra v královskou moc a nedotknutelnost udržovala hodnotu měny. Vždyť i zcela neznámí lidé se shodli na ceně římského denáru, protože věřili moci a cti imperátora, jehož jméno a portrét byly vyraženy na minci.

Lidstvu sice i nadále panují rozdílné jazyky, rozliční vládci a božstva, ale všichni už věří ve zlato a stříbro.

A tak peníze umožnily milionům lidí, kteří se navzájem neznají, aby spolu efektivně v obchodu a průmyslu spolupracovali. Má to však i svou stinnou stránku. Pokud lze všechno směnit a důvěra závisí na anonymních mincích nebo mušlích, začne to podrývat místní tradice, blízké osobní vztahy i morálku. To vše je postupně nahrazováno neosobními zákony nabídky a poptávky.

Scipio respektoval bojového ducha a válečné umění Numancijců a nechtěl zbytečně mařit životy svých mužů. Proto raději kolem města vybudoval pás opevnění a znemožnil obléhaným kontakt s vnějším světem, aby je vyhladověl. Po více než ročním obléhání zásoby došly, a když si Numancijci uvědomili, že už nemají naději, město vypálili a podle římských pramenů spáchali sebevraždu, aby unikli otroctví.

Dáváme přednost příběhům, kde vítězí slabší. Dějiny však spravedlivé nejsou. Armády bezohledných velmocí likvidují malé kultury, a ty upadají v zapomnění. Nakonec se rozpadají i velké říše, ale většinou po nich zůstává bohaté a trvalé dědictví. V jednadvacátém století jsou téměř všichni na světě potomky nějakého impéria.

Říše je politické zřízení, jež má dvě důležité vlastnosti. Především musí vládnout mnoha národům, které mají vlastní kulturní identitu a území. Nestačí, aby ovládala jen dva nebo tři národy, ale dvacet nebo třicet docela postačí. Říše má velmi pohyblivé hranice a ničím neomezený apetit. Je schopna pozřít a strávit různé národy, aniž by změnila svou základní identitu. Dnešní britský stát má poměrně přesné hranice, které nemůže překročit, aniž by se od podstaty proměnil, ale ještě před sto lety se součástí britského impéria mohlo stát takřka každé místo na Zemi.

..že impérium Aztéků vládlo 371 různým kmenům a národům.

A pokud funguje, je to ještě horší, protože je nástrojem násilí, zkázy a ekonomického úpadku.

Žádný národ by neměl být ovládán jiným národem, protože má právo na sebeurčení.   Z historické perspektivy je první námitka nesmyslná a druhá problematická. V posledních 2500 letech byla nejrozšířenějším typem státního zřízení říše a většina lidí v nějaké žila.

Vybudovat a udržet impérium obvykle vyžadovalo nemilosrdně pobít mnoho lidí a nastolit útisk. Mezi základní metody budovatelů patřily války, zotročení, vysídlování a genocida. Když Římané v roce 83 vpadli do Skotska, setkali se s rozhodným odporem místních kaledonských kmenů a začali zemi plenit a vypalovat. Když nakonec přišli s nabídkou míru, náčelník Calgaculus je nazval „lumpy světa“ a dodal, že „plenění, vraždění a drancování nazývají pokrytecky vládou, a když způsobí spoušť, nazvou to mírem“.

Podstatná část lidské kultury by nevznikla bez vykořisťování podrobeného obyvatelstva. Římský imperialismus vedl k blahobytu, díky němuž se Cicero, Seneca a svatý Augustin mohli věnovat přemýšlení a psaní.

Dědictví impérií nepřežívá jen v kultuře elit a ve vznešeném umění, ale i v životě běžných lidí, kteří přemýšlí, mluví a sní v jazyce říše, přestože si podrobila jejich předky. Vidíme to ve východní Asii u potomků říše, kterou vybudovala dynastie Chan, na obou amerických kontinentech, kde se od aljašského mysu Barrow až po Magalhãesův průliv mluví jedním ze čtyř imperiálních jazyků – španělsky, portugalsky, francouzsky nebo anglicky.

První impérium, o němž máme věrohodné zprávy, byla Akkadská říše (kolem roku 2250 př. n. l.). Sargon Veliký počal svou politickou kariéru jako král malého mezopotamského města Kiš, ale v průběhu několika desítek let si podrobil nejen všechny ostatní městské státy v Mezopotámii, ale i velké území mimo tuto oblast. Tvrdil, že dobyl celý svět, což sice nebyla pravda, ale ovládal území od Perského zálivu až ke Středozemnímu moři, tedy oblast dnešního Iráku, Sýrie a části Íránu a Turecka.

Podle tradiční čínské politické teorie jsou nebesa (tian) zdrojem veškeré legitimní moci na zemi. Nebesa vyvolí nejvhodnější osobu, aby ona a její rodina měly mandát vládnout všemu podnebesí (tianxia) pro dobro všech. I tady byla legitimní moc vladaře chápána univerzálně. Pokud vládce nemá mandát nebes, nemá právo vládnout ani jedinému městu. Pokud ho má, je jeho úkolem šířit spravedlnost a soulad do celého světa.

Španělští a portugalští dobyvatelé tvrdili, že nepřijeli do Západní Indie a Ameriky hledat zlato, ale obracet na pravou víru. Slunce nikdy nezapadalo nad britskou snahou šířit poselství liberalismu a svobodného trhu, Sověti považovali za svou povinnost pomáhat nezastavitelnému chodu dějin na cestě od kapitalismu k diktatuře proletariátu a mnozí Američané dnes prohlašují, že je jejich morální povinností šířit po světě demokracii a lidská práva, i když je roznášejí rakety s plochou dráhou letu a stíhačky F-16.

..a zjednodušující dělení na kladné a záporné hrdiny nikam nevede. Tedy alespoň pokud si nechceme přiznat, že obvykle kráčíme ve šlépějích padouchů.

..ale státy svou nezávislost rychle ztrácejí. Žádný už nemůže mít opravdu nezávislou hospodářskou politiku, vyhlašovat a vést válku po libosti, a dokonce ani spravovat vlastní záležitosti zcela po svém. Státy jsou dnes vystaveny působení globálního trhu nadnárodních firem a nevládních organizací, a dokonce i dozoru světového veřejného mínění a mezinárodního soudu. Musejí dodržovat globální pravidla finanční politiky, ochrany životního prostředí a do jisté míry i spravedlnosti. Svět je utvářen a řízen mocnými proudy kapitálu, pracovních sil a informací bez hranic a neřídí se postojem vlád jednotlivých států.

Animistické náboženství bývalo úzce spjaté s určitým místem a kladlo důraz na jedinečné rysy krajiny, povahu počasí a jiných přírodních jevů.

Hlavním úkolem božstev teď bylo, aby zprostředkovala komunikaci mezi lidmi a oněmělým světem přírody. V nejstarší mytologii se často objevuje smlouva, v níž se lidé zavazují k věčné oddanosti bohům výměnou za nadvládu nad rostlinami a živočichy; počáteční kapitoly knihy Genesis jsou toho dobrým příkladem. Tisíce let po nástupu zemědělské revoluce se náboženské obřady zabývaly hlavně obětováním jehňat, vína a domácího pečiva božským mocnostem, výměnou za příslib hojné úrody a plodná stáda.

Polyteismus nemusí popírat existenci jedné síly či zákona, kterým se řídí celý vesmír. Většina polyteistických, a dokonce i animistických náboženství uznává svrchovanou moc, která stojí za všemi bohy a bůžky, duchy i posvátnými kameny. V klasickém řeckém polyteismu se i Zeus, Héra, Apollon a jim podobní museli podrobit všemocné a všeobjímající síle, kterou představovala bohyně osudu Moira (také známá jako Ananké). Nordičtí bohové podléhali osudu, který je odsoudil k záhubě v kataklyzmatu ragnaröku (soumraku bohů), a v polyteistickém náboženství západoafrického kmene Joruba se všichni bohové zrodili z nejvyššího boha Olodumara a jsou mu podřízeni. V hinduismu řídí všechny bohy a duchy, lidstvo i biologický a materiální svět jediný princip, átman, který je věčnou esencí či duší nejen vesmíru, ale i každého jednotlivce a každého jevu. Zásadním rysem polyteismu je přesvědčení, že nejvyšší síla, která svět řídí, nemá žádná přání a sklony, a proto ji nezajímají běžné lidské touhy, starosti a strasti. Je zbytečné tuto sílu žádat o vítězství, zdraví nebo déšť, protože z nadřazené perspektivy je naprosto jedno, zda nějaké království vyhraje, či prohraje, město prosperuje, či upadá a určitá osoba se uzdraví, nebo zemře. Proto Řekové nemarnili čas obětováním bohyni osudu a hinduisté nestaví chrámy átmanu.

Člověk se k nejvyššímu principu může přiblížit, pokud se vzdá svých tužeb, smíří se se zlem a přijme porážku, chudobu, nemoc i smrt. Někteří hinduisté, kterým se říká sannjásinové nebo sádhu, tráví život snahou splynout s átmanem a dosáhnout osvícení. Snaží se vidět svět z pohledu základního principu dobra a zla a uvědomit si, že z perspektivy věčnosti jsou všechny světské starosti a obavy nesmyslné a pomíjivé.

..což je ve značném protikladu ke křesťanské netoleranci, kdy se v následujících 1500 letech křesťané vraždili po milionech kvůli nepatrně odlišné interpretaci náboženství lásky a soucitu.

Stačí se zamyslet nad největší válkou, jež zachvátila Evropu v sedmnáctém století. Všechny zúčastněné strany věřily v Kristovo božství a v jeho poselství soucitu a lásky. Neshodovaly se jen v názoru na povahu oné lásky. Protestanti zdůrazňovali, že jestliže je Boží láska tak velká, že se Bůh vtělil do masa a krve, nechal umučit i ukřižovat, tak vykoupil prvotní hřích a otevřel všem věřícím nebe. Katolíci naproti tomu tvrdili, že víra je sice nutná, ale sama nestačí. Bez účasti na církevních obřadech, bez svátostí a bez dobrých skutků není spása možná. Protestanti namítali, že takové handlování snižuje Boží majestát a bezpodmínečnou lásku. Jestliže má být vstup do nebe zajištěn dobrými skutky, jde jen o lidskou pýchu, jako by Kristovo utrpení a Boží láska k lidstvu nestačily. V šestnáctém a sedmnáctém století se podobné teologické debaty rozhořely s takovou silou, že se katolíci a protestanti začali masově zabíjet. Francouzští katolíci, kteří vyzdvihovali význam dobrých skutků, napadli v noci 23. srpna 1572 francouzské protestanty, kteří kladli důraz na Boží lásku k lidem. Během jediného útoku, jenž vešel do dějin pod názvem bartolomějská noc, bylo během 24 hodin vyvražděno pět až deset tisíc protestantů. Když se papež v Římě dozvěděl, k čemu ve Francii došlo, byl tak rozradostněn, že přikázal sloužit slavnostní mši a pověřil Giorgia Vasariho, aby jednu místnost ve Vatikánu vyzdobil freskami s výjevy z masakru (tento sál dnes není přístupný).66 Křesťané tehdy pobili během čtyřiadvaceti hodin více křesťanů než polyteistická říše římská za celou dobu své existence.

První známé monoteistické náboženství zavedl faraon Achnaton kolem roku 1350 př. n. l., když prohlásil Atona, jednoho z méně významných bohů egyptského Panteonu, za svrchovaného vládce celého vesmíru.

Monoteismus většinou vede k misionářskému zápalu a k fanatismu jediné pravé víry. Polyteistické uznání odlišné víry totiž připouští, buď že bůh není svrchovanou silou vesmíru, nebo že má každé náboženství jen částečnou pravdu. A jelikož monoteisté obvykle věří, že mají svěřené celé poselství, musí nutně ostatní náboženství znevažovat.

Křesťanství si vybudovalo vlastní panteon svatých, jejichž kult se příliš neliší od uctívání polyteistických bohů.

Anglii chrání svatý Jiří, Skotsko svatý Ondřej, Maďarsko svatý Štěpán a Francie má svatého Martina. Své svaté dostala i města a městečka, povolání, a dokonce i nemoci. Milán má svatého Ambrože, nad Benátkami bdí svatý Marek, kominíky chrání svatý Florián a svatý Matěj pomáhá v nesnázích výběrčím daní. Trpíte-li bolestmi hlavy, měli byste se pomodlit ke svatému Achatiovi, ale pokud vás trápí zuby, raději se obraťte na svatou Apolonii. Křesťanští svatí se starým bohům nejen podobají, ale často jde jen o převlek. V Irsku byla až do příchodu křesťanství hlavní bohyní Brigid. Když tento ostrov přestoupil na křesťanskou víru, byla Brigid pokřtěna a stala se z ní nejuctívanější svatá katolického Irska.

Z polyteismu však nevznikl jen monoteismus, ale i dualistické náboženství, jež uznává existenci dvou na sobě nezávislých protichůdných sil, dobra a zla. Na světě se odehrává boj mezi dobrem a zlem a veškeré dění je součástí zápasu těchto dvou sil. Dualismus je velmi přitažlivý, protože nabízí prostou a srozumitelnou odpověď na slavný problém zla, jednu ze zásadních existencionálních otázek. Proč je na světě zlo? Proč existuje utrpení? Proč tak často je dobro opláceno zlem? Monoteisté musejí provádět složitou intelektuální gymnastiku, aby vysvětlili, proč Bůh – vševědoucí, všemocný a neskonale dobrý – připouští utrpení. Obvyklé vysvětlení konstatuje, že Bůh umožnil lidem svobodnou vůli. Kdyby zlo neexistovalo, lidé by nemohli volit mezi dobrem a zlem a nebyli by svobodní. Tato odpověď však není příliš intuitivní a nastoluje mnoho dalších otázek.

Monoteisté s řádem problém nemají, ale trápí je původ zla. Tato hádanka má jedno logické řešení. Dalo by se tvrdit, že existuje všemocný Bůh, který stvořil vesmír a všechno v něm – a tento Bůh je zlý. Nikdo v dějinách ale na podobnou víru neměl žaludek.

Někdy v době 1500–1000 př. n. l. působil kdesi ve Střední Asii prorok zvaný Zarathuštra (latinsky Zoroaster). Jeho učení se předávalo z generace na generaci, až se z něj vyvinulo nejvýznamnější dualistické náboženství světa, zoroastrismus. Podle tohoto náboženství je svět dějištěm kosmické bitvy mezi dobrým bohem Ahurou Mazdou a zlým bohem Angrou Mainju a lidé se musí snažit dobrému bohovi v jeho zápase pomáhat.

Gnostici a manichejci tvrdili, že duši stvořil bůh, a tělo pochází od zlého.

I víra v nebe (říši dobra) a peklo (doménu zla) má dualistické kořeny. Starý zákon nic podobného nezmiňuje a nikde se v něm také nepíše, že duše přežívá i po smrti.

Průměrný křesťan věří v monoteistického Boha, ale i dualistického Satana, polyteistické svaté a animistické duchy. Takové vzájemně si odporující představy a směs obřadů nejrůznějšího původu mají jméno: synkretismus. A dalo by se říci, že je dnes nejrozšířenějším náboženstvím na světě.

V prvním tisíciletí před naším letopočtem se v Evropě, Asii a Africe začala šířit i náboženství, která nestojí na víře v bohy. Patří mezi ně indický džainismus a buddhismus, čínský taoismus a konfucianismus i středomořský stoicismus, kynismus a epikureismus. Tyto víry tvrdí, že nadlidský řád, který vládne světu, plyne z přírodních zákonů, nikoli z vůle či rozmarů božích. Některé sice dál uznávaly existenci bohů, ale ti se stejně jako lidé, zvířata a rostliny podřizují zákonům přírody.

Ústřední postavou buddhismu není bůh, ale člověk, Siddhártha Gautama. Buddhistická tradice praví, že Gautama byl někdy kolem roku 500 př. n. l. dědicem trůnu malého himálajského království. Mladý princ byl hluboce zasažen utrpením, které kolem sebe viděl. Uvědomil si, že muži a ženy, děti i starci trpí nejen občasnými katastrofami, jako je válka nebo epidemie, ale i úzkostí, nespokojeností a pocity marnosti, které se zdají být součástí lidské existence. Každý se snaží získat bohatství a moc, mít syny a dcery a stavět domy a paláce, ale ať dosáhne, čeho chce, není nikdy spokojen. V bídě sní o bohatství, a když má milion, chce dva. Ani slavní a bohatí nejsou spokojení a trápí je neustálé starosti, dokud je neukončí nemoc, stáří a smrt. Nashromážděné bohatství se rozplyne jako dým. Život je nesmyslná honička za přeludy. Jak tomu uniknout?

V devětadvaceti letech se Gautama jednou v noci vykradl z paláce a odešel od rodiny i majetku. Putoval jako chudý tulák po severní Indii a snažil se najít způsob, jak se utrpení zbavit. Navštěvoval ašrámy a sedal u nohou mistrů, ale absolutní spokojenosti nedosáhl. Místo aby propadl zoufalství, rozhodl se, že bude utrpení zkoumat, dokud nezjistí, jak se zcela osvobodit. Šest let meditoval o podstatě, příčinách a léčbě lidského strádání, až došel k závěru, že jeho příčinou není nepřízeň osudu, společenská nerovnost nebo rozmar bohů, ale návyk myšlení. Gautama si uvědomil, že problém lidské nespokojenosti spočívá v žádostivosti. Když mysl zažívá něco nepříjemného, chce se toho zbavit. Když zakouší něco příjemného, chce, aby potěšení trvalo a rostlo. Proto je neustále neklidná a nespokojená. Dobře je to znát, když trpíme bolestí. Dokud bolest trvá, jsme nespokojení a snažíme se jí uniknout. Ale i když prožíváme něco příjemného, nejsme spokojeni. Buď se bojíme, že potěšení zmizí, nebo doufáme, že ho bude ještě víc.

..ale nic z toho nezmění způsob, jakým přemýšlíme. Proto jsou i nejmocnější vládcové odsouzeni k životu v úzkosti, k neustálému útěku před smutkem a bolestí a k honbě za větším potěšením.

..stavu nirvány („uhašení ohně“)..

Člověk, který dosáhne nirvány, se zcela osvobodí od utrpení. Zakouší skutečnost jasnou, bez klamu a mámení. Bude se i nadále setkávat s nepříjemnostmi a bolestí, ale nebude tím strádat. Ten, kdo netouží, nemůže trpět.

Utrpení plyne z žádosti; jen když přestaneme něco chtít, můžeme se zcela osvobodit a naučit mysl vnímat skutečnost takovou, jaká je. Buddhisté považují toto pravidlo, známé jako dharma nebo dhamma, za univerzální zákon přírody. Vždy a všude platí, že utrpení je následkem chtění..

Buddhismus nepopírá existenci bohů. Popisuje je jako mocné bytosti, které mohou přinést déšť nebo vítězství v bitvě, ale nemohou ovlivnit zákon, podle něhož je žádostivost příčinou utrpení. Pokud se člověk osvobodí od veškerého chtění, žádný bůh mu nemůže přivodit strast. A naopak, jakmile něco chceme, ani všichni bohové vesmíru nás nemohou uchránit před utrpením.

Gautama sice nabádá, abychom se plně oprostili od utrpení a nehledali dočasné uspokojení v podobě bohatství nebo moci, ale devětadevadesát procent buddhistů přiznává, že takového cíle nedosáhli a doufají, že se jim to podaří v příštím životě.

Nejdůležitější humanistickou sektou je dnes liberální humanismus, který má za to, že lidství je vlastnost jednotlivých lidí a z toho plyne nedotknutelnost svobody jednotlivce. Liberálové věří, že humanita, posvátná přirozenost lidstva, sídlí v každém jednotlivém Homo sapiens. Tato niterná kvalita dává světu smysl a je zdrojem veškeré morální autority a politické moci. Když narazíme na etické či politické dilema, měli bychom se zahledět do sebe a naslouchat vnitřnímu hlasu, hlasu svého lidství. Hlavní přikázání liberálního humanismu se zaměřují na ochranu svobody tohoto vnitřního hlasu před veškerou újmou. Souhrnem jsou to „lidská práva“. Proto také liberálové nesouhlasí s mučením, doživotním vězením a trestem smrti.

Další významnou sektou je socialistický humanismus. Socialisté věří, že lidství není individuální, ale kolektivní. Tvrdí, že posvátný není vnitřní hlas jednotlivce, ale druh Homo sapiens jako celek. Jestliže liberální humanismus požaduje co největší svobodu pro jednotlivce, cílem socialistického humanismu je rovnost mezi lidmi. Podle socialistů je nerovnost rouháním proti svatosti lidství, protože zdůrazňuje podružné lidské vlastnosti na úkor společné podstaty lidství. Pokud jsou například bohatí zvýhodňováni na úkor chudých, plyne z toho, že si peněz vážíme více než společného údělu.

Jediná humanistická sekta, která se oprostila od tradičního monoteismu, je evoluční humanismus, jehož nejznámějšími představiteli byli nacisté. Ti se od předchozích směrů lišili definicí „lidství“, která byla zásadně ovlivněna evoluční teorií, a věřili, že lidstvo není neměnné a věčné: je to proměnlivý druh, který se může rozvíjet nebo upadat. Může být nadčlověkem nebo zdegenerovat v podčlověka.

Politika „bílé Austrálie“ omezovala přistěhovalectví nebílých osob až do roku 1973. Původní obyvatelé Austrálie obdrželi plná politická práva krátce předtím, ale často nemohli volit, protože se tvrdilo, že nejsou schopni plnit občanské povinnosti.

Nacisté nebyli vedeni nenávistí k lidství. Proti liberálnímu humanismu, lidským právům a komunismu bojovali právě proto, že lidstvo obdivovali a věřili v jeho potenciál. Logikou darwinistické evoluce byli přesvědčeni, že je nutné umožnit, aby přírodní výběr méněcenné jedince odstraňoval a nechal přežít jen ty nejsilnější. Liberalismus a komunismus pomáhají slabým členům společnosti, umožňují jim plodit potomstvo, a tím podrývají kvalitu lidstva. V takovém světě by ti schopní utonuli v moři neschopných a zdegenerovaných jedinců. Lidstvo by s každou následující generací sláblo a nakonec by vymřelo. Německá učebnice biologie z roku 1942 v kapitole Zákony přírody a lidstva vysvětluje, že nejvyšším zákonem přírody je nelítostný boj o přežití. Popisuje zápas rostlin o území, souboj hmyzu o samičku a podobně až k závěru:   „Boj o existenci je tvrdý a neúprosný, ale jen tak lze zachovat život. Tento zápas eliminuje vše, co se k životu nehodí, a vybírá vše životaschopné. […] Přírodní zákony jsou nevyvratitelné a samo přežití živých tvorů je jejich důkazem. Kdo jim odporuje, bude vyhlazen. Biologie nemluví jen o zvířatech a rostlinách. Ukazuje nám také, jakými zákony se musíme řídit ve vlastním životě, zoceluje naši vůli žít a podle příkazu těchto zákonů bojovat. Smyslem života je boj, a běda tomu, kdo by se proti těmto zákonům prohřešil.“   Pak následuje citát z Hitlerovy knihy Mein Kampf: „Člověk, který se snaží bojovat proti železné logice přírody, odporuje zásadám, jimž vděčí za svůj život. Bojem proti přírodě přivodí svou zkázu.“

Je lákavé myslet si, že náš svět a naše přesvědčení jsou přirozeným a nevyhnutelným důsledkem dějin, že je zcela samozřejmé žít v národním kapitalistickém státě a věřit v lidská práva. Jakmile připustíme, že dějiny deterministické nejsou, přiznáme tím, že většina lidí dnes věří v nacionalismus, kapitalismus a lidská práva jen náhodou.

Neexistuje žádný důkaz, že prospěch lidstva postupem času nějak výrazně roste. Nemáme důvod, abychom se domnívali, že kultury, které lidem prospívají, uspějí a rozšíří se, zatímco ty méně prospěšné zaniknou.

Čím dál více odborníků chápe kulturu jako svého druhu duševní nákazu, jako parazita, jehož příjemcem se stávají lidé nevědomky. Tak jako viry v těle, které bují a napadají další hostitele, tyjí z nich, oslabují je a někdy i zabíjejí, tak i kulturní představy přežívají v lidském vědomí.

Dnes je teorie kulturního parazitismu známá pod názvem memetika.

Zastánci teorie her vysvětlují, jak je možné, že se v systému s mnoha hráči uchytí a šíří strategie, které poškozují všechny zúčastněné.

V roce 1500 lidstvo denně spotřebovalo přibližně 13 bilionů kalorií, kdežto dnes jich za den zkonzumuje přibližně 1500 bilionů.72 (Pořádně se na tato čísla podívejte: lidská populace vzrostla 14krát, výroba 240krát a spotřeba energie 115krát...

Po většinu dějin lidé vůbec nic nevěděli o 99,99 procentech organismů na naší planetě, o mikroorganismech.

Biologové i po staletích výzkumu přiznávají, že nevědí, jak v mozku vzniká vědomí.

Dnešní svět charakterizuje takřka náboženská víra v technologii a vědeckou metodu, která do jisté míry nahrazuje víru v absolutní pravdu.

Nejdůležitějším vojenským přínosem Číny byl střelný prach, a pokud je známo, objevili jej při hledání elixíru života zcela náhodou taoističtí alchymisté.

Příkladem může posloužit blesk. Lidé téměř všude věřili, že blesk je dílo boží. V polovině osmnáctého století se proslavil Benjamin Franklin, když během bouřky vypustil zvláštně k tomu účelu upraveného draka, aby potvrdil hypotézu, že blesk je pouhá elektřina. Empirické pozorování spolu se znalostí elektrického výboje mu umožnilo vynalézt bleskosvod a odzbrojit bohy.

O významu smrti pojednává i sumerský Epos o Gilgamešovi, nejstarší mýtus, který se dochoval. Hrdinou příběhu je Gilgameš, král města Uruk, nejsilnější a nejschopnější člověk světa, kterého v bitvě nikdo neporazí. Jednoho dne však zemře Enkidu, Gilgamešův nejlepší přítel. Král sedí u jeho těla několik dní a nocí, dokud si nepovšimne, že z nosu jeho přítele vypadl červ. Gilgameše zachvátí hrůza a rozhodne se, že porazí smrt a nikdy nezemře. Vydá se až na konec světa, po cestě rozhání lvy a utká se s lidmi-škorpiony. Najde i cestu do podsvětí, kde rozdrtí kamenné sošky Uršanabiho, převozníka mrtvých, a najde Utanapištima, jednoho z lidí, kteří přežili potopu. Přesto svého cíle nedosáhne. Vrátí se domů s prázdnýma rukama, smrtelný, ale o poznání bohatší. Pochopil totiž, že smrt je nevyhnutelný osud člověka, protože tak bozi určili od počátku stvoření a lidé se s tím musí naučit žít.

Před objevem chloroformu museli zraněného vojáka během amputace držet čtyři muži. Po bitvě u Waterloo (1815) byly kolem polních nemocnic nakupeny stohy uřezaných rukou a nohou. Často byl v armádě řezník nebo truhlář zařazen mezi zdravotníky, protože operovat mohl v podstatě každý, kdo uměl zacházet s nožem a pilou.

Největšího vítězství nad smrtí dosáhlo lidstvo v omezení dětské úmrtnosti. Až do dvacátého století umírala čtvrtina až třetina dětí před dosažením dospělosti. Většinou podléhaly dětským nemocem, jako byly záškrt, spalničky a neštovice. Ještě v sedmnáctém století umíralo v Anglii 150 dětí z tisíce do jednoho roku po narození a třetina všech dětí se nedožila patnáctých narozenin.77 Dnes počet úmrtí po porodu klesl na 5 z tisíce a jen 7 dětí z tisíce se nedožije patnácti let.

Dobrým příkladem poslouží rodina anglického krále Edwarda I. (1237–1307) a jeho manželky, královny Eleanor (1241–1290). Jejich děti měly ty nejlepší podmínky, jaké se ve středověké Evropě daly zajistit. Žily v paláci, netrpěly nedostatkem stravy, teplého šatstva, čisté vody nebo tepla. Starala se o ně malá armáda služebnictva a nejlepší lékaři. Z letopisů je známo šestnáct dětí, které královna Eleanor porodila v letech 1255 až 1284:   11. Bezejmenná dcera narozená 1255, zemřela při porodu. 12. Catherine, zemřela mezi prvním a třetím rokem života. 13. Joan, zemřela v šesti měsících. 14. John, zemřel v pěti letech. 15. Henry, zemřel v šesti letech. 16. Eleanor, zemřela v devětadvaceti letech. 17. Bezejmenná dcera, zemřela v pěti měsících. 18. Joan, zemřela v pětatřiceti letech. 19. Alphonso, zemřel v deseti letech. 10. Margaret, zemřela v osmapadesáti letech. 11. Berengeria, zemřela ve dvou letech. 12. Bezejmenná dcera, zemřela krátce po porodu. 13. Mary, zemřela v třiapadesáti letech. 14. Bezejmenný syn, zemřel krátce po porodu. 15. Dcera Elizabeth, zemřela ve čtyřiatřiceti letech. 16. Edward.   Nejmladší syn Edward byl prvním chlapcem, který přežil nebezpečná léta dětství a po smrti otce nastoupil na anglický trůn jako Edward II. Královna Eleanor se musela šestnáctkrát pokoušet splnit nejdůležitější úkol manželky panovníka, než se jí podařilo dát králi mužského následníka. Matka Edwarda II. musela být neobyčejně trpělivá a silná žena. Manželka jejího syna, Isabella Francouzská, taková nebyla. Dala ho zavraždit, když mu bylo 43 let.

Silou, která v posledních pěti stech letech poháněla dějiny nejvýrazněji, byla součinnost mezi vědou, světovými velmocemi a kapitálem.

Cookova expedice nečekaně obohatila i lékařství. V té době na dlouhých plavbách běžně umírala polovina posádky. Námořníci nehynuli pod oštěpy zuřivých domorodců nebo pod palbou nepřátelských škunerů ani steskem po domově, ale umírali na záhadnou nemoc zvanou kurděje. Onemocnění začínalo letargií a depresí, postupovalo krvácením dásní a dalších měkkých tkání, posléze vypadaly zuby, na těle se objevily otevřené vředy, dostavila se horečka a žloutenka a nakonec nemocní ztratili vládu nad končetinami. Odhaduje se, že na kurděje v šestnáctém až osmnáctém století zahynuly možná dva miliony námořníků.

Obrat přišel, až když britský lékař James Lind provedl na námořnících v raném stadiu choroby řízený pokus (1747). Rozdělil je do několika skupin a každé podával jiné léky. Jedna skupina dostávala citrusové plody, což byl lidový lék na kurděje, a skutečně se všichni rychle uzdravili.

Během století po Cookově expedici evropští osadníci v Austrálii a na Novém Zélandu zabrali původnímu obyvatelstvu většinu úrodné půdy. Počet domorodců klesl o 90 procent a ti, kteří přežili, byli vystaveni systematickému rasovému útlaku. Pro australské Aborigince a novozélandské Maory byla Cookova výprava začátkem katastrofy, z níž se už nevzpamatovali.

Ještě horší osud potkal původní obyvatele Tasmánie. Deset tisíc let žili odděleně od světa, ale během pouhého století byli vyhlazeni. Evropští osadníci je napřed vyhnali z nejúrodnějších oblastí ostrova, ale později je zabíjeli i v divočině. Těch nemnoho, kteří přežili, bylo nahnáno do protestantského tábora, kde se je misionáři s dobrými úmysly, ale malým pochopením, snažili naučit životu v moderním světě. Učili Tasmánce číst, psát, být dobrými křesťany a zvládnout „praktické dovednosti“ jako šití a farmaření. Domorodci se ale učit nechtěli. Propadli depresi, přestali rodit děti, ztratili zájem o svět a usoudili, že jim ze světa vědy a techniky zbývá jen jeden únik – smrt. Moderní svět je pronásledoval až za hrob. Antropologové a kurátoři muzeí jejich těla ve jménu vědy zabavili, pitvali, vážili, měřili a publikovali o nich učené analýzy. Jejich lebky a kostry putovaly do muzeí a antropologických sbírek. Truganini, poslední Tasmánku, vydalo Národní muzeum k pohřbu až sto let po její smrti (1976) a Královská lékařská společnost uchovávala vzorky její kůže a vlasů až do roku 2002.

Ještě v roce 1775 bylo v Asii soustředěno 80 procent světového hospodářství, přičemž jen indická a čínská ekonomika společně představovaly dvě třetiny světové produkce.

Rozvoj logistiky sehrál při dobývání afrického kontinentu významnější roli než všechny kulomety dohromady.

Právě na něj Kolumbova výprava 12. října 1492 kolem druhé hodiny ranní narazila, když Juan Rodriguez Bermejo ze stožáru Pinty uviděl ostrov patřící do souostroví dnes známého jako Bahamy a zvolal: „Země na obzoru!“

Prvním v tomto ohledu opravdu moderním člověkem byl Amerigo Vespucci, italský námořník, jenž se v letech 1499–1504 zúčastnil několika výprav na americký kontinent. V letech 1502–1504 vyšly dva spisy připisované Vespuccimu, které expedice popisovaly. Podstatné však bylo, že jejich autor tvrdil, že Kolumbus neobjevil ostrovy u východoasijského pobřeží, ale celý kontinent, o němž Bible, klasičtí zeměpisci ani jeho současníci nic nevědí. Martina Waldseemüllera, uznávaného kartografa, jeho argumenty přesvědčily a v roce 1507 vydal první verzi mapy světa, která ukazovala, že flotily plující z Evropy na západ přistály na novém kontinentu. Když Waldseemüller kontinent zakreslil, musel ho také nějak pojmenovat. Mylně se domníval, že nový svět objevil Amerigo Vespucci, a tak jej na jeho počest pojmenoval „Amerikou“. Waldseemüllerova mapa získala široký věhlas, mnoho kartografů ji kopírovalo a nový název se rozšířil. Je pozoruhodné, že čtvrtina světa, dva ze sedmi kontinentů, nesou jméno takřka neznámého Itala, jehož jediným významným činem bylo, že měl odvahu prohlásit: nevíme.

Jones ve své knize upozornil na překvapivou podobnost mezi sanskrtem, posvátným jazykem nejstarších hinduistických textů a rituálů, a řečtinou i latinou. Našel i podobnosti s gótštinou, keltskými jazyky, staroperštinou, němčinou, francouzštinou a angličtinou. V sanskrtu je například „matka“ „matar“, latinsky „mater“ a ve staré keltštině „mathir“. Jones došel k závěru, že všechny tyto jazyky mají společný původ a dnes již zapomenutého dávného předka. Jako první popsal indoevropskou jazykovou rodinu.

Britští důstojníci museli po příjezdu do Indie tři roky studovat na kalkatské univerzitě, kde se kromě anglického práva učili islámské právo, hindštinu, řečtinu, latinu, ale i sanskrt a urdštinu. Vedle matematiky, ekonomie a zeměpisu studovali i tamilskou, bengálskou a hindustánskou kulturu. Lingvistika se stala důležitou pomůckou při studiu místních jazyků.

V devatenáctém století vládlo třem stům milionů Indů necelých 5000 britských úředníků, 40 000–70 000 vojáků a dalších přibližně 100 000 obchodníků a dobrodruhů (včetně jejich manželek a dětí).

Rasismus imperiální ideologie byl nahrazen „kulturalismem“, což je pojem, který sice ještě neexistuje, ale je na čase, aby se začal užívat. Mezi dnešní elitou se totiž o rozdílech mezi lidmi už nemluví v jazyce biologie, ale diskutuje se o historických odlišnostech mezi kulturami. Už neříkáme, mají to v krvi, nýbrž je to součást jejich kultury.

Bez podpory velmocí by se věda daleko nedostala. Většina vědeckých oborů začala svůj život ve službách mocenského rozmachu a za objevy, sbírky, budovy i stipendia vděčila štědrosti armádních důstojníků, námořních kapitánů a koloniálních guvernérů.

Ještě podstatnější však je roční produkce na osobu. V roce 1500 byla 550 dolarů, kdežto dnes člověk vyprodukuje v průměru 8800 ročně.

Americké zákony o bankovnictví umožňují zopakovat takový postup ještě sedmkrát. Majitel stavební firmy by nakonec měl na kontě 10 milionů dolarů, ačkoli v sejfu by stále byl jen jeden. Banka smí půjčit na každý dolar, který drží, deset dolarů fiktivních, což znamená, že 90 procent kapitálu banky není kryto hotovostí.93 Kdyby chtěli všichni náhle své vklady zpět, banka by se okamžitě položila (pokud by nezasáhl stát). To platí o všech bankách na světě. Připomíná to podvod známý pod jménem letadlo nebo pyramida, že? A je-li to podvod, pak celá moderní ekonomika stojí na vratkých základech. Ale ne, žádný podfuk to není, je to jen výplod naší takřka neomezené představivosti. Banky i hospodářství vzkvétají, dokud důvěřujeme budoucnosti. Jen ona garantuje většinu peněz na světě.

Smith totiž v podstatě tvrdí, že chamtivost je užitečná, a když bohatnu, prospívám nejen sobě, ale všem. Egoismus se stal altruismem. Smith nás naučil vnímat ekonomiku jako proces, v němž osobní zisk prospívá všem.

Banky a vlády „tisknou“ peníze, ale účty v konečném výsledku zaplatí věda.

Jak se Holanďanům podařilo získat důvěru finančníků? Úvěry spláceli včas a v plné výši, takže nebylo riskantní půjčovat jim peníze. Neméně důležité bylo jejich nezávislé soudnictví, skutečná ochrana práv jednotlivce a osobního vlastnictví. V režimu, kde není majetek chráněn před státem, se investicím dařit nemůže.

Když začala francouzská Mississippská společnost osidlovat dolní tok Mississippi, kde založila New Orleans (1717), potřebovala na tak odvážný podnik kapitál a začala na pařížské burze prodávat akcie. Měla dobré styky na dvoře Ludvíka XV. a její ředitel, skotský ekonom John Law, se stal guvernérem státní banky. Král ho také jmenoval generálním inspektorem financí, což odpovídá dnešnímu ministru financí. V té době se na dolním toku Mississippi nacházeli jen bažiny a aligátoři, ale Mississippská společnost začala šířit zkazky o bájném bohatství a neuvěřitelných příležitostech. Francouzská šlechta, obchodníci i opatrní měšťané těmto výmyslům uvěřili a akcie začaly stoupat. Zprvu se prodávaly za 500 liver, ale na začátku srpna 1719 už stály 2750, na konci měsíce 4100, 4. září dosáhly ceny 5000 a magický práh 10 000 za akcii překonaly 2. prosince. Pařížské ulice zachvátilo nadšení. Lidé prodávali veškerý majetek a brali si na koupi akcií Mississippské společnosti velké půjčky. Všichni věřili, že našli snadnou cestu k bohatství. O několik dní později vypukla panika. Někteří spekulanti si uvědomili, že taková cena akcií je neudržitelná, a rozhodli se prodávat. Jakmile se však množství akcií na trhu, byť nepatrně, zvýšilo, cena klesla, další investoři se lekli a také začali prodávat. Akcie se propadly. Francouzská státní banka ve snaze cenu stabilizovat začala na příkaz svého šéfa (hádejte koho) akcie nakupovat, ale došly jí finance, a tak generální inspektor financí (hádejte kdo) začal na nákup akcií tisknout peníze. Tím se do spekulativní bubliny dostal celý francouzský finanční systém, ale ani to Mississippskou společnost nezachránilo. Její akcie klesly z 10 000 liver na 1000 a nakonec zcela zkolabovaly a neměly ani cenu papíru, na němž byly vytištěny. V té době už ale centrální banka i královská pokladna byly bez peněz a vlastnily ohromné množství bezcenných papírů. Velcí spekulanti neutrpěli, protože prodali včas, ale malí investoři přišli o všechno a mnozí spáchali sebevraždu. Kolaps Mississippské společnosti patřil k největším v dějinách a francouzský královský finanční systém se z této rány už nikdy zcela nevzpamatoval. Způsob, jakým tato firma využila svých politických konexí k manipulaci cen a podnícení nákupní horečky, vedl ke ztrátě důvěry veřejnosti ve francouzské bankovnictví a důvěryhodnost krále. Pro Ludvíka XV. pak bylo mnohem těžší získat půjčky, a to byl jeden z důvodů, proč francouzské zámořské kolonie padly do britských rukou. Britové si mohli peníze půjčovat snadno a na nízký úrok, kdežto Francouzům už bankéři půjčovat nechtěli – nebo jen na vysoký úrok. Francouzský král si na splácení rostoucích dluhů musel půjčovat na čím dál vyšší úrok. Ke konci 18. století si Ludvík XVI., který usedl na trůn po smrti svého děda, uvědomil, že polovina státního rozpočtu jde na umoření dluhů a stát spěje k bankrotu. V roce 1789 se ve snaze krizi řešit odhodlal poprvé po sto padesáti letech svolat generální stavy a začala Francouzská revoluce.

Nejlepší vláda je ta, která dělá co nejméně. Tato všeobecně rozšířená doktrína svobodného trhu je dnes nejvlivnější formou kapitalistické víry.

Ve své extrémní podobě je však důvěra ve svobodný trh stejně naivní jako víra ve velikonočního zajíčka. Trh zcela nezávislý na politice prostě neexistuje. Nejdůležitější kapitál je víra v budoucnost, a právě tu neustále nahlodávají podnikaví lumpové a šarlatáni. Trh nemá nástroje, jak se bránit proti nekalým machinacím, krádežím a násilí.

Od šestnáctého do devatenáctého století bylo do Ameriky dovezeno kolem deseti milionů afrických otroků a zhruba sedmdesát procent pracovalo na třtinových plantážích.

Ideologie jako nacismus a komunismus povraždily miliony lidí z nenávisti. Kapitalismus ale zabil miliony lidí bezohledností a čirou chamtivostí.

Zvlášť nechvalnou pověst si získala výroba kaučuku. Stala se z něho významná průmyslová surovina a hlavní vývozní artikl, a proto ho vesničané museli odvádět čím dál větší množství. Za nesplnění kvóty byl tvrdý trest za „lenost“, což mohlo znamenat useknutí ruky nebo i masakr celé vesnice. Jen v letech 1885–1908 stál podle umírněných odhadů belgický hon za bohatstvím život šest milionů Konžanů, tedy nejméně pětinu populace. Některé prameny uvádějí až 10 milionů obětí.

V srdci průmyslové revoluce se skrývá tajemství přeměny energie. Prozrazuje nám, že máme k dispozici nekonečné množství energie, lépe řečeno, že jediným omezením je naše neznalost. Každých několik desítek let objevujeme nový zdroj energie a množství, které máme k dispozici, neustále roste.

Proč kdekdo straší, že vyčerpáme fosilní paliva a budeme se muset vrátit do pravěku? Energie světu přece vůbec nechybí. Co nám chybí, jsou jen znalosti, jak ji proměnit k vlastnímu užitku. Množství energie uložené v zásobách fosilních paliv na světě je ve srovnání s denní dávkou slunečních paprsků naprosto zanedbatelné. A to na zemský povrch dopadá jen zlomek sluneční energie, ale i tak je to 3 766 800 exajoulů ročně (1 J je práce, kterou vykoná síla 1 N působící po dráze 1 m ve směru pohybu; 1 exajoule je 10 joulů).97 Všechny rostliny na světě zachytí fotosyntézou zhruba jen 3 000 exajoulů,98 veškerá lidská aktivita a průmysl ročně spotřebují asi 500 exajoulů, čili tolik, kolik nám Slunce zadarmo pošle za pouhých 90 minut.99 A to mluvíme jen o energii solární; ještě je tu jaderná a gravitační (za přílivu a odlivu přitažlivá síla Měsíce působí na oceány).

Ve 20. letech 19. století byl objeven hliník, ale oddělit tento kov z rudy v použitelné formě bylo velmi složité a nákladné, takže po celá desetiletí byl dražší než zlato. Na banketu francouzského císaře Napoleona III. byly pro nejváženější hosty rezervovány hliníkové příbory – méně významní návštěvníci se museli spokojit se zlatem.100 Na konci 19. století už chemikové objevili novou technologii tavení rudy a dnes se ho vyrábí přes 30 milionů tun ročně. Napoleon III. by byl nepochybně překvapen, kdyby viděl, jak si potomci jeho poddaných balí svačiny do hliníkové fólie na jedno použití.

..vztahuje nejen na opice, ale i na savce a ptáky. V současnosti jsou však miliardy zemědělských zvířat podrobeny stejnému experimentu jako Harlowovy opice – jejich mláďata jsou vykrmována v izolaci103 od svých matek. Stala se součástí mechanizované výrobní linky a zhruba 10 miliard ročně jich je usmrceno. Průmyslová metoda výrazně zvýšila růst zemědělské i živočišné výroby a stala se základem současného socioekonomického řádu. Až do nástupu industrializace v zemědělství byla většina vypěstovaných potravin „promrhána“, protože ji spotřebovali sami zemědělci a zvířata. Přebytek, který živil řemeslníky, klér a úředníky, byl malý, takže se téměř 90 procent lidí věnovalo zemědělství. Od té doby počet farmářů stále klesá, a přesto jsou schopni uživi..

Ve Spojených státech se dnes zemědělstvím živí jen 2 procenta obyvatel104 a nejenže stačí nakrmit třísetmilionovou Ameriku, ale jsou schopni dokonce polovinu produkce vyvážet. Bez průmyslového zemědělství by k průmyslové revoluci nikdy nedošlo, v továrnách a kancelářích by chyběly ruce a mozky.

Američané utratí za diety každoročně víc, než by stačilo k nasycení všech hladovějících na světě.

Většina křesťanů nežije jako Ježíš, buddhisté se nedokázali zbavit svých tužeb jako Buddha a konfuciáni by přivedli i samotného Konfucia k zuřivosti.

Většina lidí se na hodiny dívá mnohokrát denně, protože téměř veškerá práce musí být na čas. Budík nás probudí v 7.00, zmraženou bagetu si v mikrovlnce ohřejeme za 50 vteřin, zuby si čistíme 3 minuty, tramvaj jede v 7.40. Po práci spěcháme do fitcentra samozřejmě na čas a po odcvičené půlhodině míříme na sedmou domů k televizi, abychom stihli zprávy. Při sledování nás budou pravidelně rušit reklamy (1000 dolarů za vteřinu) a nakonec se vydáme za psychiatrem, který naše žbrblání o stísněných pocitech omezí na standardních 45 minut.

Stát však má i nadále zájem o rodinné poměry a bdělým okem hlídá vztah mezi rodiči a dětmi. Rodiče mají povinnost posílat děti do školy, kde je vzdělává stát. Pokud tak rodiče nečiní nebo děti týrají, může je stát nechat uvěznit a děti umístí v náhradní rodině. Představa, že by stát mohl rodičům bránit bít nebo ponižovat děti, byla až donedávna považována za absurdní a neproveditelnou. Právo rodiny bylo posvátné a úcta i poslušnost vůči rodičům patřily mezi základní hodnoty civilizace. Rodiče mohli s dětmi nakládat podle vlastní úvahy, směli i zabít nechtěného či neduživého novorozence, prodat potomka do otroctví nebo provdat dceru za muže dvakrát staršího. Dnes je rodičovská autorita na ústupu, dospívající mládež rodiče neposlouchá a rodičům se kladou za vinu téměř všechny životní nezdary. Matka a otec mají ve freudovské soudní síni asi takovou šanci na osvobozující rozsudek, jako měl obžalovaný ve vykonstruovaném stalinistickém procesu.

Konzumerismus a nacionalismus se nás ze všech sil snaží přesvědčit, že miliony cizinců patří do stejné společnosti jako my, že nás navzájem spojují sdílené dějiny, zájmy a vize budoucnosti.

Upeču-li koláč z mouky, oleje a cukru, které mám ve spíži už dva roky, neznamená to, že koláč je dvouletý.

Nová éra je nejen dobou nevídaného násilí a brutality, ale i obdobím míru a klidu. Charles Dickens o Francouzské revoluci napsal: „Byla to ta nejhorší, ale i nejlepší doba.“

Nepochybně s každou obětí násilí zahynul jeden lidský svě..

Stav světa nemůžeme pochopit bez znalosti statistických údajů. V roce 2000 způsobily všechny války smrt zhruba 310 000 lidí a vraždy měly za následek 520 000 obětí. Nepochybně s každou obětí násilí zahynul jeden lidský svět a rodina, příbuzní i přátelé utrpěli trauma. Z širší perspektivy však představuje oněch 830 000 obětí jen 1,5 procenta z 56 milionů osob, které zemřely ve stejném roce. Z nich se 1 260 000 stalo obětí autonehody (2,25 procenta celkové úmrtnosti) a 815 000 osob spáchalo sebevraždu (1,45 procenta).

Definitivně poslední Nobelovu cenu za mír měl dostat Robert Oppenheimer a jeho spolupracovníci, kteří sestrojili atomovou bombu. Nukleární zbraně totiž změnily situaci do té míry, že válka velmocí by byla kolektivní sebevraždou, a proto žádný pokus o nadvládu nad světem není možný.

Válka se přestala vyplácet, zato mír se stal lukrativní.

Občané Izraele, Itálie, Mexika či Thajska sice možná ještě žijí v představě, že jejich vlast je nezávislá, ale jejich vlády nemohou provádět zcela samostatnou hospodářskou nebo zahraniční politiku a nemohou na vlastní pěst válčit jako kdysi. Jsme svědky nástupu světového impéria, které stejně jako všechny předchozí říše udržuje na svém území mír. A protože mu patří celá planeta, světové impérium prosazuje světový mír.

Optimisty i pesimisty snad uspokojí závěr, že žijeme na prahu pekla i ráje a nervózně přešlapujeme u brány jednoho a v předsálí druhého. Historie ještě nerozhodla, kde skončíme, a řada nečekaných náhod nás může vést tím i oním směrem.

Byl snad nedávno zesnulý Neil Armstrong, jehož stopa zůstává na bezvětrném Měsíci neporušena, šťastnější než bezejmenný lovec a sběrač, který před 30 000 lety zanechal otisk své ruky na stěně jeskyně Chauvet? A pokud to tak není, co jsme tedy rozvojem zemědělství, měst, písma, peněz, impérií, vědy a průmyslu vlastně získali? Historikové si takové otázky většinou nekladou.

Evoluce zformovala naši mysl i tělo pro život lovce a sběrače. Přechod k zemědělství a k průmyslu nás odsoudil k nepřirozenému životu, v němž nemůžeme plně projevit své vrozené sklony a instinkty, a proto ani uspokojit své niterné touhy. V pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Každý nový vynález nás vzdaluje od ráje.

Odhaduje se, že v komunistické Číně během „Velkého skoku“ v letech 1958 až 1961 zemřelo hlady 10 až 50 milionů lidí.

Je docela dobře možné, že ohromné celosvětové zlepšení materiálních podmínek má protiváhu v rozpadu rodiny a komunity. Je-li tomu tak, nejsou dnes lidé o nic šťastnější, než byli v roce 1800.

..že náš duševní a emocionální svět je řízen mechanismy, které jsou výsledkem milionů let evoluce. Podobně jako ostatní duševní stavy, ani subjektivní pocit pohody není určen jen vnějšími parametry – platem, společenskými vztahy nebo politickými právy. Je to výsledek složité souhry nervů, neuronů a synapsí a různých biochemických látek, jako jsou serotonin, dopamin a oxytocin.

Pokud přijmeme tento biologický náhled na štěstí, mají pak dějiny jen pramalou důležitost, protože většina historických událostí na naši biochemii neměla vliv. Dějiny sice mohou změnit vnější stimuly, které působí na sekreci serotoninu, to ale nezmění dané meze a neučiní nikoho šťastnějším.

Nietzsche řekl, že pokud má člověk proč žít, nezáleží na tom, jak žije.

Závisí štěstí opravdu na sebeklamu?

Z přísně vědeckého hlediska nemá život smysl. Homo sapiens je produktem slepého evolučního procesu, který nemůže mít význam ani cíl. Naše činy nejsou součástí vesmírného Božího plánu, a kdyby Země zítra explodovala, vesmír by se vyvíjel stejně dál.

Jean-Jacques Rousseau to vyjádřil dokonale: „Co já pokládám za dobré, je dobré. Co pokládám za špatné, je špatné.“

Podle Dawkinsovy teorie sobeckého genu nutí přírodní výběr člověka (i ostatní organismy), aby šířil své geny, a to i v případě, že mu to neprospívá. Samci, místo aby si v klidu a míru hověli, tráví život většinou dřinou, starostmi, soutěžením a bojem, protože je DNA manipuluje a žene za jejím vlastním sobeckým cílem. DNA využívá pomíjivé potěšení, aby jako Satan svedla a držela Sapiens ve své moci. Většina náboženstv..

Samci, místo aby si v klidu a míru hověli, tráví život většinou dřinou, starostmi, soutěžením a bojem, protože je DNA manipuluje a žene za jejím vlastním sobeckým cílem.

Zvláště zajímavý je náhled buddhismu, který štěstí věnuje už dva a půl tisíce let mimořádnou pozornost a o jehož filozofii a meditační techniku dnes projevují vědci čím dál větší zájem. Buddhismus dospěl k názoru, že štěstí nespočívá v subjektivním pocitu potěšení nebo smysluplnosti života, ale naopak v jeho popření. Podle takové filozofie je chybou přisuzovat pocitům velký význam. Lidé totiž všechno příjemné považují za štěstí, nepříjemné za neštěstí, a proto se za příjemnými pocity honí a nepříjemným se vyhýbají. Velký omyl. Subjektivní pocity totiž nemají žádnou vlastní podstatu nebo smysl. Jsou to jen pomíjivé záchvěvy, které se neustále přelévají jako vlny na moři. Je jedno, jestli člověk cítí potěšení nebo bolest, zda má pocit, že je jeho život absurdní šaráda nebo smysluplné kosmické drama. To, co pociťuje, jsou jen pomíjivá hnutí mysli. Pokud těmto chvilkovým záchvěvům přisoudíme příliš velký význam, staneme se jejich zajatci a naše mysl bude neklidná a nespokojená. Budeme trpět každou malou nepříjemností. Ale ani příjemný prožitek nám nezajistí klid. Buď budeme chtít, aby takový pocit zesílil, nebo se začneme obávat, že zanikne. Hon za subjektivními pocity je vyčerpávající a marný a dělá z nás otroky nezodpovědného tyrana. Podstatou utrpení totiž není bolest, smutek ani ztráta smyslu života, ale jen pocity, ať už jsou jakékoli. Ty nás uvádějí do stavu neustálého napětí, zmatení a nespokojenosti. Od utrpení se osvobodíme, jakmile pochopíme, že subjektivní pocity jsou jen okamžité záchvěvy. Pak nás bolest přestane trápit a štěstí nenaruší mír v duši. Mysl se zklidní, projasní a dosáhne spokojenosti. Nastane klid tak hluboký, že si to ten, kdo se celý život horečně honí za příjemnými vjemy, ani neumí představit. Je to, jako kdyby někdo stál deset let na břehu moře, vítal „dobré“ vlny, snažil se zabránit jejich rozpadu a ty „špatné“ odháněl, aby se k němu nedostaly. Každodenní marné úsilí by ho dohánělo k šílenství. Nakonec by se posadil na písek a nechal vlny, aby přicházely a odcházely po libosti. Jaká úleva! Tato představa je naší liberální kultuře tak cizí, že když se západní hnutí New Age setkalo s buddhistickou filozofií a přeložilo ji do liberálních pojmů, převrátilo ji naruby. Kulty New Age totiž prohlašují, že štěstí nezávisí na vnějších podmínkách, ale jen na tom, co sami cítíme. Člověk by se měl přestat honit za plytkým štěstím, které vidí v bohatství nebo postavení, a měl by se soustředit na své pocity, neboť štěstí začíná v nitru. Totéž tvrdí biologové, ale je to pravý opak toho, co říká Buddha.

..a lidský genom není o mnoho složitější než u hraboše (myší genom obsahuje přibližně 2,5 miliardy bází, lidský 2,9 miliard, čili jen o 14 procent více...

Před sedmdesáti tisíci lety byl Homo sapiens jen takové bezvýznamné zvířátko, které si v odlehlém koutě Afriky hledělo svého. Během následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Dnes stojí na prahu možnosti stát se bohem a možná získá nejen věčné mládí, ale i božskou schopnost tvořit a ničit.

Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží, a spokojení nejsou o nic více než dříve.

Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?

První mazlíček? 12 000 let starý hrob ze severního Izraele (Museum Kibbutz Ma’ayan Baruch) odhaluje kostru padesátileté ženy a štěněte (vpravo nahoře). Pohřbené štěně leží u hlavy ženy, jejíž levá ruka by mohla naznačovat citové pouto.

Kuřata na běžícím pásu v líhni. Slepičky a kohoutci, kteří neodpovídají parametrům, jsou vyřazováni, dušeni v plynových komorách a vhazováni do automatických drtiček nebo košů na likvidaci. V podobných líhních každoročně umírají sta miliony kuřat.

<2021>