Salman Rushdie

Indický spisoval, žije v exilu v Anglii. Fatva na zabití kvůli Satanským veršum.

Satanské verše [56]

..každopádně u ztřeštěných herců nastávají změny,..

..což by potěšilo srdce starého p. Lamarcka: charakteristické rysy se získávají vlivem mimořádných okolnostních tlaků.

Podívejte se tamhle, na golfovém hřišti Willingdonského klubu – jen devět jamek – mrakodrapy bujely mezi ostatními devíti jako obrovské býlí nebo řekněme jako náhrobky označující místa, kde leží rozervaná mrtvola starého města.

Jsme vzdušní tvorové, své kořeny ve snech a v oblacích, znovuzrození v letu.

..jako nějaká nadpřirozená Podstata, jejíž bytí je přinejmenším napůl mezi smrtelným a božským.

Někdy, jak se tak rozhlížel kolem sebe, zejména v odpoledním vedru, vzduch zlepkavěl,..

A jeho napadlo, že všechno pokračuje dolů pod povrch polévkového vzduchu: lidé, auta, psi, filmové plakáty, stromy, devět desetin jejich skutečnosti unikalo jeho zraku.

„Chlapec jako ty je zatraceně příliš pohledný, než aby celý život roznášel obědy na hlavě. Teď se seber a jdi, staň se přihřátým filmovým hercem.“ „Ale, strýčku.“ „Domluvil jsem. Děkuj svým šťastným hvězdám.“..

A po celé čtyři pusté roky se mu nepodařilo políbit na ústa jedinou ženu. Na plátně hrával směšného chlápka, blbečka, který miluje krasavici a nechápe, že ona se k němu nechce upoutat na tisíc let.

Mimo plátno žil opuštěn ve dvou prázdných místnostech nedaleko ateliérů a snažil se představit si, jak vypadají ženy bez oděvu. Aby odvrátil svou mysl od předmětu lásky a touhy, vrhl se do studia, stal se z něho všežravý samouk, hltající metamorfické báje Řecka a Říma, avatáry Diovy, hocha proměněného v květinu, ženu-pavouka, čarodějku Kirké, všechno.

A surrealismus novin, v nichž motýli mohou vlétat do dívčích úst a chtějí být snědeni,..

..ale v těch krátkých hodinách svých bezesných nocí nemohl popřít, že je pln něčeho, co nikdy nevyužil, že nevěděl, jak toho začít užívat, to jest lásky. V jeho snech ho trýznily ženy nesnesitelné něhy a krásy, a tak byl raději vzhůru a snažil se nazkoušet uplatnění aspoň části svých obecných znalostí k tomu, aby vymazal žalostný pocit, že je sice nadán neobvykle mocnější schopností k lásce, ale na světě není nikoho, komu by ji nabídl.

Nejenže se stal děvkařem nejhoršího druhu, ale také se vyučil v umění přetvářky, neboť muž, který hraje bohy, si musí zachovat čest.

Nemohl nic namítat. Ale tohle ženské dělají, myslel si tehdy. Jsou to nádoby, do nichž se mohl vylít, a když šel dál, pochopily, že má takovou povahu, a odpustily mu.

Když mu nalévala francouzské šampaňské, opírala se o mramorové stěny a cítila chladivé žíly kamene na zádech.

Kdo Džibríla v nemocnici nenavštívil? Kdo nikdy nenapsal, nezatelefonoval, neposlal květiny nebo pochoutky z vlastní kuchyně? Mnozí fanouškové mu bez ostychu posílali pozdravné pohlednice s přáním dobrého zdraví a jehněčí pasandy. Ale co ona, milující ho ze všech nejvíc. Uzavřela se do sebe, bez podezření ze strany svého kuličkoložiskového manžela. Rékha Merchantová zatvrdila své srdce a žila prožitky svého denního života, hrála si s dětmi, klábosila s manželem, stávala se roztomilou hostitelkou, bylo-li zapotřebí, a nikdy, ani jednou, nedala najevo, jak strašně zpustošenou má duši.

Avšak necítil nic, až pak jednoho dne poznal, že už není zapotřebí, aby něco cítil. Toho dne proměny choroba ustoupila a on se uzdravoval.

„Aby ses znovuzrodil,“ řekl Džibríl Farišta Saládínu Čamčovi mnohem později, „musíš nejdřív zemřít. Já, já jsem zdechl jen napůl, a to jednou v nemocnici a podruhé v letadle, takže se to sčítá a platí to.

..setrvale sledoval svého syna a jeho chování a konání. Dokonce mladému Saláhuddínovi v noci stahoval pokrývku, aby odhalil hanebný pyj v sevřené horké dlani.

..stála kouzelná lampa. Jasně vyleštěný a mosazný avatár Aláuddínova vlastního pouzdra na ducha: lampa, jež si žadonila o hlazení. Ale Čangéz ji nehladil a ani nikomu, například svému synovi, nedovolil, aby si ji pohladil. „Jednou,“ pravil chlapci, „ji budeš mít pro sebe. Pak si hlaď a hlaď, jak se ti zlíbí a uvidíš, co se ti nestane. Ale teď je moje.“ Slib kouzelné lampy nakazil mladého pána Saláhuddína představou, že jednoho dne ustanou jeho trápení a splní se jeho nejniternější touhy, a všechno, co pro to má udělat, je přečkat to.

..lampa, jež si žadonila o hlazení.

Jeho matka Nasrín Čamčáválová odmítla plakat a místo toho mu poskytla dobrodiní své rady. „Nechoď špinavý jako ti Angličani,“ napomínala ho. „Zadky si jen utřou papírem. A taky lezou do špinavé lázně jeden po druhém.“ Tyto sprosté urážky dokázaly Saláhuddínovi, že jeho matka mluvila tak záštiplně proto, aby ho odradila od odjezdu, a ačkoli se navzájem měli velmi rádi, odsekl jí: „To je pitomost, mami, co říkáš. Anglie, to je velká civilizace a ty kecáš.“..

..každý den, aby se vyrovnal místním frajerům. Saláhuddín..

Saláhuddín to pociťoval, jako kdyby mu někdo vrazil tupý nůž za právě pučící Adamovo jablko..

Vyvřela v něm z jeho dětského uctívání otce a udělala z něj světského člověka, který něco dokáže,..

..a udělala z něj světského člověka, který něco dokáže, a potom žít bez boha jakéhokoli typu,..

..byť by to mělo znamenat trávit celý život mezi zimně opadanými stromy, jejichž prsty se beznadějně svírají ve vybledlých pár hodinách navlhlého mlžnatého světla.

Zjistil, že je pěkně nasrán. „Všem jim ukážu,“ přísahal. „Uvidíte, jestli ne.“ Snědený uzenáč byl jeho prvním vítězstvím, prvním krokem v jeho dobývání Anglie. Vilém Dobyvatel, jak se říká, začal snědením hrstky anglického písku.

..nebyli s to odolávat Nasríninu jemnému žertování. Saládína posedla melancholická myšlenka, že zahrada..

Saládína posedla melancholická myšlenka, že zahrada byla hezčí dříve, než znal názvy stromů a rostlin že se něco pokazilo a už se to nebude nikdy moci napravit.

„Jsou oba z téhož dřeva,“ řekla Kastúrba znepokojené Nasrín. „Tatínek a synáček, týž materiál. Jeden jako druhý"

Cožpak bychom my dospělí nedovedli pochopit, že maličkým se nesluší spílat? Vždyť nevědí, co činí.“..

Člověk, který hledá sám sebe, potřebuje někoho, kdo v něj věří, aby byl důkaz, že to dokázal.

Pronásledoval ji dva roky. Anglie poskytuje své poklady neochotně. Byl sám překvapen svou vytrvalostí a pochopil, že se stala poručnicí jeho osudu, že jestliže se nepoddá, pak veškerá jeho snaha o přeměnu se obrátí vniveč. „Ber mě," žadonil na ní, potýkaje se zdvořile s jejím bílým plédem, jejž mu zanechala na jeho půlnočních autobusových zastávkách pokrytý provinilým čmejřím. „Důvěřuj mi. Já jsem ten pravý.“ Jedné noci, zčistajasna, ho připustila. Uvěřila. Oženil se s ní, než mohla změnit názor, ale nikdy se nenaučil číst její myšlenky.

Potřeboval ji tak strašlivě, aby se ujistil o svém vlastním bytí, že nikdy nepochopil beznaděj v jejím stálém prosvětleném úsměvu, hrůzu v zářném jasu, s nímž pohlížela na svět, ani příčiny, proč se skrývala, kdykoli se jí nedařilo zářit radostí. Až když už bylo příliš pozdě, řekla mu, že její rodiče spáchali společnou sebevraždu, když zrovna počala poprvé menstruovat. Nad hlavami jim visely dluhy z hazardních her. Zanechali ji tu s aristokratickým tembrem hlasu, který jí dával punc zlatého děvčete, záviděníhodné ženy, zatímco vpravdě byla opuštěná, ztracená. Její rodiče si ani nelámali hlavu s tím, aby počkali a vychovali ji k dospělosti, takhle ji milovali. Takže pochopitelně nedůvěřovala vůbec ničemu a každá chvilka, kterou strávila na světě, byla plná zmatku. A tak se usmívala a usmívala a asi tak jednou týdně zamkla dveře a chvěla se a cítila se jako hluchý lusk, jak prázdný burák, jako opice bez ořechu.

..zavíral oči a čekal, až se jí vrátí úsměv.

A: jak je nádherné mít před sebou to napětí, stinnou alej roků, vyhlídku na stárnutí za její něžnosti.

Byl celý bez sebe, protože nápady, jež mu bušily v mozku, byly vzájemně tak nesmírně rozporuplné, jako kdyby pravým okem viděl, že svět se točí doleva, a levým okem viděl, jak uhýbá doprava.

„Zatraceně příliš mnoho k vidění,“ řekl Bhúpén. „Taková je skutečnost.“..

„Problémy s chlastem, oba dva. Jsou skrznaskrz prosáklí, jak staré hliněné hrnce. Oba zanedbávají své manželky, vysedávají po krčmách a promrhávají své smradlavé životy.

Když se uzdravíš z tyfu, přemítal Čamča, zůstaneš proti té nemoci imunní asi tak deset let. Ale nic netrvá věčně; nakonec protilátky z krve zmizí. Musel se smířit se skutečností, že jeho krev už neobsahuje ty imunizační prvky, jež by mu umožnily překonat indickou realitu.

Když už jsi prošel zrcadlem, vkročíš zpět na své riziko. Zrcadlo tě může rozřezat napadrť.

Zasadil jsem kořeny do žen, jež miluji. Plytkosti nevěry.

Zíní si odhrnula vlasy, jež se jí vlnily přes uši. „Někdy, když jsi klidný,“ zašeptala, „když zrovna nevytváříš legrační zvuky nebo si nehraješ na granda a když zapomeneš, že lidé si všímají všeho, vypadáš jako hotová nula. Víš? Nepopsaná tabulka, nikdo doma. To mne přivádí k vzteku, někdy bych tě zfackovala. Dostrkat tě zpátky do života. Ale také jsem z toho smutná. Takový pošetilec, ty, velká hvězda, jehož obličej má pro jejich barevnou televizi nevhodnou barvu, který musel do země černých kůží putovat s nějakou dvoušestákovou společností a hrát s nimi roli nějakého bábúa, jen aby se dostal na prkna. Oni tě odkopávají ze všech stran a ty se necháš. Ty je miluješ, zpropadená otrocká duše, do prdele. Čamčo,“ popadla ho za ramena a zatřásla jím sedíc na něm rozkročmo se svými zakázanými ňadry pár palců od jeho obličeje. „Salád-bábá, ať si říkáš, jak si říkáš, proboha pojď domů.“..

Saládín pocítil, jak ho minulost zavalila jako příval, topíc ho, naplňujíc mu plíce příznačnou slaností. Dnes to nejsem já, pomyslel si. Srdce buší. Život škodí žití. Nikdo z nás nejsme my sami. Nikdo z nás není jako tohle.

Saládín se obrátil a přijal melancholický pohled svého otce, jenž zvráskovatěl jako staré jablko,..

„Přišel obviňovat, má milá. Přišel pomstít své mládí, ale my jsme přešoupli figurky a on je z toho celý pryč.

„Mám rád tyhle obrazy,“ vysvětloval Čangéz Čamčávála Zíní, „protože hrdinovi je dovoleno neuspět.

Před několika dny se šel podívat na indickou dramatizaci Sartrovy povídky na téma hanba. V originále manžel podezírá svou ženu z nevěry a nastrojí léčku, aby ji usvědčil. Předstírá odjezd na služební cestu, ale vrátí se o několik hodin později a špehuje ji. Poklekne a dívá se klíčovou dírkou domovních dveří. Vtom pocítí, že za ním někdo stojí, obrátí se, aniž vstal, a je to ona dívající se na něj dolů s hnusem a odporem. Tento obraz, on na kolenou, ona pohlížející dolů, to je sartrovský archetyp. Ale v indické verzi klečící manžel za sebou nikoho netušil. Žena ho sice překvapila, ale on se vztyčil a stál proti ní jako rovný s rovným. Rozzuřil se a řval. Když se rozplakala, objal ji a usmířili se.

Po tomhle už nebylo nic, proč by měl zůstat.

A to jsem tam řekl a teď vám to tady opakuji. Kdybych uvěřil, že můj prapradědeček byl šimpanz, panečku, to bych se dostal do pěkné deprese.“..

Ohraničené, žhavé okolnosti jeho zajetí, zároveň důvěrně blízké i cize vzdálené, nutkaly Saládína Čamču, aby si s tou ženou pohovořil. Tvrdá odolnost může také být monománie, chtěl říci, může to být tyranie a také to může být křehké, protože to, co je poddajné, může být i lidské a také dost pevné, aby to vydrželo. Ale pochopitelně neřekl nic, upadl do strnulosti těch dnů.

Džibríl v plném rozletu, mávaje pažemi jako majestátními křídly, nestrpěl žádného přerušování.

„Chceš vědět, proč jsem tady?" A rovnou počal vyprávět: „Kvůli ženě. Jo, šéfe. Kvůli zatracené lásce mého zatraceného života. S kterou jsem strávil celkem tři celé a pět desetin dne. Nedokazuje to, že jsem opravdu praštěný? Q. E. D., Lžičáku, ty starý Čamčo. A jak ti to mám vysvětlit? Jak jen ti to mám vysvětlit? Byly to tri a půl dne, jak dlouho potřebuješ, abys poznal, že tě potkalo to nejlepší, to nejhlubší, to jak to má být? Přísahám: Když jsem ji políbil, křesaly tam kurevsky oslňující jiskry, jár. Věř nebo nevěř, říkala, že to je statická elektřina z koberce, ale předtím jsem už líbal různé kočky v hotelových pokojích, ale tohle bylo určitě první, naprosto poprvé, jedinečné. Zatracené elektrické šoky, člověče, uskočil jsem bolestí.“ Neměl slov, aby ji popsal, tu svou ženskou z horského sněhu. Jak vyjádřit, co to bylo v tu chvíli, kdy mu jeho život ležel u nohou nadranc a ona se stala toho významem. „To těžko pochopíš,“ vzdával se.

Džibrílovo vášnivé vzrušení popuzovalo Čamču k zlobě a k pocitu marnosti,..

„Mučednictví je výsada,“ řekla jemně. „Budeme jako hvězdy; jako slunce.“..

..všem bylo jasné, co všechno hodlá spáchat, ale ona už se s tím vypořádala. V ruce držela drát, který byl provlečen všemi pojistkami všech granátů pod jejím šatem, všech těch osudných ňader. A přestože se na ni Búta a Dára vrhli, trhla drátem a stěny letadla se rozervaly. Ne, nikoli smrt: narození.

Už ho nečekají žádné narozeniny, nebudou pečlivě vyžehlené a složené v nohách jeho postele. Muž kajícnických choutek.

Otázka: Co je opak víry? Nikoli nevíra. To je příliš konečné, jisté, uzavřené. Svým způsobem druh víry. Pochybnost.

..jemný bílý písek z dun v těchto zapomenutých končinách – velmi nestálá to surovina, pravá podstata neusedlosti, posunů, zrádnosti, beztvarosti..

Velikáš neurčitě přikývl. „Máš rád chuť krve,“ řekl. Mládenec pokrčil rameny. „Básníkovo dílo,“ odpověděl.

Ale Baal, hrdý a drzý chlapík, ztuhl a stál tvrdě na své důstojnosti. „Pro umělce se nehodí, aby posluhoval státu.“..

„ale, Baale, uznej: Nemáš u mne nějaký malý vroubek? Oba se dvoříme, nebo si to aspoň myslím, téže milence.“ V Baalovi by se krve nedořezal; jeho sebevědomí puklo a spadlo z něho jako skořápka.

A Baal vyrazil jek ošklivé sebelítosti, protože věděl, že jeho život končí, končí teď, kdy toho mohl ještě tolik dosáhnout, ubohý chlapec. Velikášovy rty mu šimraly ucho. „Ty hovno posraného velblouda,“ vydechoval Abú Simbel, „vím, že mi šoustáš ženu.“ Se zájmem zpozoroval, že Baala postihlo výrazné ztopoření pyje. Ironický pomník strachu. Abú Simbel, paroháčský Velikáš, povstal, zavelel: „Na nohy,“ a ohromený Baal ho následoval ven.

..a cítil tahavou bolest v útrobách, jako by se něco snažilo narodit.

Nelze říci, kdo z nás sní o tom druhém. Proudíme v obou směrech skrz pupeční šňůru.

Rozeřval ticho na střípky..

Po čem toužil: černý bezesný spánek. Zasrané sny, příčina všech běd a strastí člověčenstva, a filmy také, kdybych byl Bůh, rovnou bych lidi zbavil obrazotvornosti a pak by mi snad ti mizerní parchanti jako já mohli dopřát klidného nočního odpočinku.

Opakování se v její starobylosti stalo útěchou.

Díval se do nebe a povšiml si, že má zcela nesprávnou barvu: krvavě oranžovou se zelenými skvrnami, a sníh byl modrý jako inkoust. Mrkal silně, ale barvy ne a ne se změnit, čímž nabyl dojmu, že spadl z nebes do nějaké nesprávnosti.

..nejhlouběji pohřbené naděje své duše.

Jsem muž, pro nějž jsou důležité jisté věci: přesnost, sebekázeň, rozum, zachování všeho, co je ušlechtilé, ale bez spoléhám na toho starého páprdu, na Boha. Ideál krásy, možnost vzrušeného nadšení, myšlení. Jsem ženatý muž. Avšak zvrhlé myšlenky mu nechtěly dát pokoj, nedopřávaly mu klidu, ne a ne.

Bylo nebylo, za dávných časů žil byl ve stříbrné zemi Argentině jistý don Enrique Diamond, který věděl mnoho o ptácích, málo o ženách a o své choti Rose, vůbec nic o mužích, ale věděl hodně o lásce.

..protože veškerenstvo jeho nočních můr počalo prosakovat i do jeho bdělého života.

A pokaždé nabyla vzezření nevysvětlitelné spokojenosti, jako kdyby ji jeho přítomnost hluboce a nepředvídatelně uspokojovala.

„Ten člověk byl ovšem notorický fantasta,“ usmíval se Babington, „ale fantazie může být silnější než skutečnost; ostatně jsou po něm pojmenovány pevniny.“..

..váha jejich chtíče drtila..

..zatímco umírající Rosa se zmítala na svém lůžku, spáchala – nespáchala, vytvářela poslední podobu příběhu svého života, neschopna rozhodnout, co by chtěla, aby bylo pravda.

A obrazy, představy, když se dostavily, byly stále zmatené, takže v jednom okamžiku byl v seníku v Los Alamos a miloval se s ní a ona šeptala jeho jméno, zas a znova, Martin z Kříže, – a v následujícím okamžiku si ho za jasného dne pod slídivým zrakem jisté Aurory del Sol vůbec nevšímala, – takže nebylo možno rozlišit paměť od přání nebo provinilé vymyšlenosti od vyznaných pravd,   – protože ani na své smrtelné posteli Rosa Diamondová nevěděla, jak pohlédnout svému příběhu do očí.

..zírala na něj široce rozevřenýma očima, dávajíc mu najevo, že už se vzdala vší naděje lpění na životě..

Překvapení je nejlepší politika.

Ale kde, v tomhle všem, je nějaká známka Nejvyšší Bytosti, ať laskavé nebo zlovolné?

..v asketicky kostnatém obličeji, připomínajícím středověkou ikonu,..

„Závěrem,“ pravil, mizna navždy ze Saládínova nového života,..

..ona byla jeho ZnejmilejŠí,..

..kdyby trpělo jen tělo…!" Pídíme se po výškách, ale naše povahy nás zrazují, pomyslel si Čamča;..

Pídíme se po výškách, ale naše povahy nás zrazují, pomyslel si Čamča;..

Ach, ty dny nevinnosti, když svět byl mladý…..

Všichni se navzájem známe příliš dlouho, pomyslela si Pamela, když Rozviklaný Džóší odešel. Můžeme si navzájem ublížit vzpomínkami starými dvě desetiletí.

Byl to sňatek křížících se účelů, každý z nich se hnal tam, odkud druhý prchal.

Máš-li něco proti tomu, prď na to. Prď, prď.

Ser na to; koukej, jak odcházím. Máš-li něco proti tomu, prď na to. Prď, prď.

Být naživu je rovno tomu, co vám život dává.

Džamšíd, který byl ve styku s ženami vždy poněkud neobratný, řekl Pamele, že se tak nádherně necítil od svých osmnácti, kdy se konečně naučil jezdit na kole. Jen co ta slova vyřkl, polekal se, že všechno zkazil, že tohle přirovnání velké lásky jeho života ke kostitřasu studentských let by mohlo být chápáno jako urážka, což nepopiratelně bylo; ale nemusel si vůbec dělat starosti, neboť Pamela ho políbila na ústa a poděkovala mu, že jí řekl nejkrásnější vyznání, jaké kdy muž složil ženě. V tu chvíli pochopil, že se nemůže dopustit žádné chyby, a poprvé v životě se počal cítit opravdu jistý, jistý jako kamenné domy, jistý jako lidská bytost, jež je milována; a to učinila Pamela Čamčová.

..od svých osmnácti, kdy se konečně naučil jezdit na kole. Jen co ta slova vyřkl, polekal se, že všechno zkazil, že tohle přirovnání..

Tento projev zákonnosti Džibríla poněkud uklidnil,..

„Osobně zastávám své vlastní pojetí univerzální víry, kterou založil císař Akbar. Bůh, abych tak řekl, je něco jako hudba sfér.“..

Mezi nízkými tmavými sněžnými mraky a bíle pokrytým městem viselo špinavě zažloutlé světlo, tísnivé mlžnaté světlo, které dusilo srdce a bránilo mu ve snění.

„V té chvíli,“ řekla děvčatům, jež lezla spolu s ní krok za krokem, „jsem věřila tomu všemu: že vesmír má zvuk, že lze odhalit závoj a spatřit tvář Boha, cokoli.

..a v nacpaném výtahu na stanici Tufnell Park se k němu odzadu měla tak, že by to za svého života sama hodnotila jako naprostou nestoudnost.

Častěji než jednou se téměř zadušen vynořil z toho podzemního světa, v němž přestaly platit zákony prostoru a času, a snažil se zastavit taxíka; žádný to však neučinil, a tudíž byl nucen pohroužit se zpět do toho pekelného bludiště, do toho labyrintu bez řešení, a pokračovat ve svém epickém bloudění. Nakonec, vyčerpán až k beznaději, poddal se osudové logice svého šílenství a rozhodně se dal směrem k tomu, co uznal za nevyhnutelnou poslední bezvýznamnou stanici svého prodlouženého..

..střídají se navzájem ve zřejmě náhodném pořadí. Častěji než jednou se téměř zadušen vynořil z toho podzemního světa, v němž přestaly platit zákony prostoru a času, a snažil se zastavit taxíka; žádný to však neučinil, a tudíž byl nucen pohroužit se zpět do toho pekelného bludiště, do toho labyrintu bez řešení, a pokračovat ve svém epickém bloudění. Nakonec, vyčerpán až k beznaději, poddal se osudové logice svého šílenství a rozhodně se dal směrem k tomu, co uznal za nevyhnutelnou poslední bezvýznamnou stanici svého prodlouženého a marného putování za vidinou obrození.

Častěji než jednou se téměř zadušen vynořil z toho podzemního světa, v němž přestaly platit zákony prostoru a času, a snažil se zastavit taxíka; žádný to však neučinil, a tudíž byl nucen pohroužit se zpět do toho pekelného bludiště, do toho labyrintu bez řešení, a pokračovat ve svém epickém bloudění. Nakonec, vyčerpán až k beznaději, poddal se osudové logice svého šílenství a rozhodně se dal směrem k tomu, co uznal za nevyhnutelnou poslední bezvýznamnou stanici svého prodlouženého a marného putování za vidinou obrození.

Jak tam v opuštěnosti zimní noci klesl na kolena, spatřil ženskou postavu blížící se k němu pomalu zasněženou trávou a pojal podezření, že to musí být jeho Nemesis Rékha Merchantová, přicházející mu vtisknout svůj polibek smrti a odvléci ho do podsvětí hlubšího než bylo to, v němž zdrtila jeho zraněného ducha. Už mu to bylo docela lhostejné, a jakmile k němu žena došla, padl kupředu na lokty, svrchník se volně plandal kolem něj a dodával mu vzhledu velkého zmírajícího brouka,..

Exil je vize revoluce: Elba, nikoli Svatá Helena. Je to nekonečný paradox: hledět kupředu tím, že se stále ohlížíš zpět.

Visí tam, zmrazen v čase, převeden do fotografie; zbaven pohybu, nemožně zavěšen nad svou rodnou zemí, očekává ten nevyhnutelný okamžik, kdy se fotografie musí rozhýbat a země si vyžádá, co jí patří.

Všichni mladí muži kolem něj velmi dobře znají jeho slavné Pojednání o vodě, jejíž čistota, jak imám věří, pijícímu svěřuje samu sebe, svou jemnost a prostotu, kajícnické potěšení své chutě.

Imám odvětil, nikoli bez laskavosti: Bilále, tvé utrpení je i naše. Avšak být pozdvižen do domu moci znamená naučit se jeho způsobům, vsáknout je skrze tutéž pokožku, která je příčinou tvého útisku. Zvyk moci, jeho zabarvení, jeho postoj, jeho způsob bytí mezi ostatními. Je to choroba, Bilále, která nakazí všechny, co k ní přijdou příliš blízko. Jestliže mocní po tobě šlapou, jsi nakažen chodidly jejich nohou.

Neměl na vybranou, je to loutka hnaná do války.

Pak se odtáhl, dávaje přednost nevinnosti její spící podoby.

Pokračoval dál v těchto šťastných myšlenkách a tiše promlouval ke své odpočívající choti: „Mišal, je mi čtyřicet a jsem tak rád jako čtyřicetidenní robátko. Teď shledávám, že jsem se po celé roky hroužil níž a níže do naší lásky a nyní se v tom prosluněném moři proháním jako rybička.“ Jak mnoho mu dala, žasl; jak moc ji miloval. „Stárnout vedle tebe,“ říkal jí, zatímco ještě spala, „bude pro mne výsada.“ Dovolil si tu rozcitlivělost, že jí poslal vzdušný polibek a po špičkách vyšel z místnosti. Když byl zase na verandě svých osobních komnat v hořením poschodí, díval se do zahrad, jež se jeho zraku objevovaly postupně, jak úsvit zdvihal lehkou mlhu, a jeho pohledu se naskytl výjev, který mu navždy vyrval mír z duše, smetl jej až do beznaděje právě, když si byl jist jeho nezranitelností vůči ničivým ranám osudu. Na bobku v trávě seděla mladá žena, levou dlaň dál od sebe. Na celou její plochu usedali motýli, ona je pravou rukou brala a vkládala si je do úst. Pomalu a soustavně snídala ta svolná křidélka; její rty, tváře, brada byly pestře zmalovány různými barvami zmírajících motýlů. Když mírza Sa’íd Achtar viděl mladou ženu na svém trávníku, jak si tam pojídá svou lehkou motýlí snídani, pocítil tak mocný nával vilného chtíče, že se okamžitě zastyděl. „To je nemožné,“ spílal si, „přece nejsem zvíře.“ Mladá žena byla oděna v šafránově žluté sárí, ovinuté kolem její nahoty způsobem chudých žen toho kraje, a jak se natahovala po motýlech, sárí, odhrnuvši se a visíc volně kupředu, odhalilo pohledu ohromeně zírajícího zamíndára malá ňadra. Mírza Sa’íd napřáhl ruce, aby se přidržel balkonového zábradlí, a lehký pohyb jeho bílé kurty musel upoutat její zrak, protože rychle pozvedla hlavu a podívala se mu zpříma do tváře. A nesklopila oči hned. Ani nevyskočila a neutekla, což tak napůl očekával. Co učinila: několik vteřin mlčela, jako by čekala, zda na ni promluví. Když nepromluvil, prostě pokračovala ve své zvláštní stravě a nespouštěla z něj oči. Nejpodivnější na tom všem bylo, že motýli se v hejnech mihotali z rozjasňujícího se ovzduší jakoby neviditelnou nálevkou a ochotně mířili k jejím napřaženým dlaním, a tak i ke své smrti. Držela je za konečky křidélek, zaklonila hlavu a slízla je do úst Špičkou svého úzkého jazyka. Jednou ponechala ústa otevřená, tmavé rty vyzývavě dokořán a mírza Sa’íd se zachvěl, když viděl, jak se motýl třepetá v černém jícnu své smrti a ani se nesnaží uniknout. Jsouc uspokojena, že to viděl, stiskla rty a začala žvýkat.

Mišal ji dala odnést do své ložnice a mírzu Sa’ída to pudilo zírat na druhou spící krásku v té posteli a užasl podruhé, že to, co se jeví jako velice bohatý a hluboký cit, lze označovat hrubým výrazem vilný chtíč. Shledal, že se ho najednou zmocnily nekalé záměry a také ho příjemně vzrušily pocity, jejichž novost ho nesmírně rozčilila.

V jiné části stromu chlácholila sarpaňčova manželka Chadídža plačícího šaška, který se nemohl smířit s tím, že ztratil svou milovanou Á’išu kvůli vyšší bytosti. Protože když se ženou spí archanděl, je pro muže navždy nedostupná.

Ale neodbytné vnitřní hlasy pokračovaly: „Všechna moderní sexuologie, tenhle obnovený zájem o tvou paní choť, to je prostá transformace, přesun. Ve skutečnosti toužíš po té vesnické mršce, aby přišla a mršila se s tebou.“..

Ukázalo se, že archanděl sdělil že zamíndárova choť umírá na rakovinu, že její ňadra jsou plna zhoubných uzlíků smrti a že jí nezbývá víc než několik měsíců života. Umístění rakoviny dokázalo Mišal krutost Boha, protože jen zlomyslné a nelítostné božstvo může umístit smrt do ňader ženy, jejímž jediným toužebným snem je kojit nový život.

Byli přesvědčeni, že dívka se sněhobílými vlasy je skutečná následovnice Bíbí-dží, neboť neobjevili se motýli zrovna v roce jejího narození a nenásledují ji v houfech odívajíce ji jako plášť? Á’iša byla jejich dlouhožadaná naděje potvrzená návratem motýlů a pádný důkaz, že na světě jsou velké věci stále možné i pro ty nejslabší a nejubožejší z celé země.

„Kdo je bláznivější,“ zašeptal šašek ‘Usmán do ucha svému volkovi, když ho zaváděl do jeho chlívečka, „bláznivka, nebo ten blázen, co bláznivku miluje?"

..myslím, že mohu být šťastná, že to není šváb nebo myš.“ Po této „druhé" dceři řekla Sufjánovi, že dost je dost a nařídila mu, aby si svou postel přestěhoval do haly. Bez námitek přijal její rozhodnutí nemít už další děti; ale..

Po této „druhé" dceři řekla Sufjánovi, že dost je dost a nařídila mu, aby si svou postel přestěhoval do haly. Bez námitek přijal její rozhodnutí nemít už další děti; ale potom zjistila, že se ten chlípník domnívá, že stále může čas od času vstoupit do jejího ztemnělého pokoje a vykonávat tam ten podivný obřad ticha a téměř nehybnosti, jemuž se kdysi poddávala jen ve jménu rození. „Co si myslíš,“ křikla na něj, když se pokusil poprvé. „Cožpak tuhle věc dělám pro legraci?"

Zatímco Sufján zářil blahovůlí, ona vypadala vyčerpaná jako žárovka s přepáleným drátkem, jako hasnoucí hvězda, jako skomírající plamínek.

Steppenwolfovi,“ začal Rozviklanec, ale dál už nevěděl co. Sufján sdělil svůj názor: „Zásadní požadavek je zaujmout ideologický názor na situaci.“ To umlčelo každého.

Sufján sdělil svůj názor: „Zásadní požadavek je zaujmout ideologický názor na situaci.“ To umlčelo každého.

Čemu věříte, to závisí na tom, co jste viděli, ne jen na tom, co je viditelné, ale na tom, čemu jste hotovi postavit se tváří v tvář.

„Kam jinam bys chtěl jít vyléčit své zohavení a dosáhnout svého bývalého morálního zdraví?

Jeho srdce začalo pracovat nepravidelně, bušilo a poskakovalo, jako kdyby i ono se chtělo přeměnit v jakýsi nový ďábelský tvar, nahradit naprostou nepředvídatelnost improvizací na tablu místo cvakání starého metronomu.

Trpí ďáblové v pekle?

Stropním okénkem počala kapat voda. Venku, ve zrádném městě, nastala obleva a dodávala ulicím nespolehlivost vlhké konzistence. Pomalé toky běloby klouzaly z šedých břidlicových střech.

Vyšlo slunce, rozbalujíc zamlžené město jako dárek.

Zároveň po něm vrhala pohledy stále výraznější chlípnosti a uchopila ho za ruku prsty tak kostnatými, jimž se nebylo možno vymknout, že to bylo, jako by ho chytil kostlivec a snažil se ho odvléci do hrobu. Cítil čerstvě vykopanou hlínu, její sytý pach v jejími dechu, na jejích rtech… zmocnil se ho hnus. Jak ji vůbec někdy mohl považovat za přitažlivou, toužit po ní, dokonce fantazírovat tak daleko, když na něm seděla a vypuzovala mu hlen z plic, jako by se milovali v milostném zmítání soulože?

„Sem se nedostane žádné světlo.“ zašeptala mu. „Je to Černé, všechno černé.“..

Vztyčil se do plné své výše, rozepjal paže a zařval na ně ďábelskými hlasy a rozehnal je. Rozutíkaly se a poschovávaly se za lavicemi a on opustil bitevní pole zkrvaven, leč nezlomen.

Jsem vtělením zla, myslel si. Tomu se musím postavit. Ale to už se stalo, to nelze popřít. Už nejsem sebou samým. Jsem ztělesnění špatnosti, všeho, co nenávidíme, hříchu. Proč? Proč já? Co zlého provedl, jakou hnusnou hanebnost mohl spáchat nebo spáchal? Za co byl – nemohl se zbavit té představy – trestán? A když už jsme u toho, kým? (Nic neříkám.)..

Srdce mu divoce bušilo, a tak se posadil a zkroucen bolestí lapal po dechu. Uklidni se, nebo opona padá. Žádné místo pro tak stresové úvahy, ani nápad. Dýchal zhluboka, lehl si na záda, vyprázdnil svou mysl. Zrádce v jeho hrudi se vrátil k běžné službě. Už nikdy nic takového, řekl si Saládín Čamča pevně. Už nikdy o sobě nebudu myslet, že jsem zlý. Zdání klame; obal není nejlepším průvodcem knihou. Ďábel, Kozel, Šajtán? Já ne. Já ne, někdo jiný. Kdo?

Jak kloužeš dolů, zanech na šedém svahu své škrábance.

Zazvonila ještě jednou za několik týdnů a tentokrát byly zachovány nevyslovené precedenty. Ona se na nic neptala a on neříkal nic o sobě. Oběma bylo jasno, že jedno období skončilo, že se rozešli a že je načase zamávat si na rozloučenou.

Svého času (Před kolika léty? Před pěti, možná šesti. ) byl s Halem Valancem na obědě v Bílé věži, ten člověk byl už tehdy obluda: čistý, sám sebou vytvořený obraz, soubor přívlastků tlustě naplácaných na těle,..

„Ten chlapík je stavěn jako jebací mašina.“..

Vědci studující zpomalený film letu mouchy domácí však zjistili, že ti malí buzíci vždycky, ale vždycky mění směr v pravém úhlu.“..

Služebnictvo, bouřlivé burgundské, více armagnacu, doutníky. Ráj muže, který se vypracoval, pomyslel si Čamča a v nitru pocítil závist.

„Také intelektuálové. Ven s celou tou sebrankou teploušů. Dovnitř s hladovými chlapíky s nedostatečným vzděláním. Noví profesoři, noví malíři, všechno. Je to krvavá revoluce. Novost přichází z této země, jež je přespříliš nacpána zjebanými starými mrtvolami. Blíží se něco, co bude stát za vidění. Už to tu je.“..

„Ty nestydo jedna,“ vyjekla matka přes chodbu, „zahal svou nahotu!" „Ale hovno,“ řekla si Mišal pro sebe, koukajíc vyzývavýma očima na Hanífa Johnsona.

..to film,“ sdělil producent Sísódija Ciné-Blitzu, „jak na zem..

„Je to film,“ sdělil producent Sísódija Ciné-Blitzu, „jak na zem vstupuje novost.“ Ale nebude chápán jako rouhačství, jako zločin proti. „To určitě nikoli,“ potvrdil Billy Battúta. „Fikce je fikce, fakta jsou fakta. Naším účelem není vytvořit nějakou změtenou míchanici, jako je ten film Poselství, v němž kdykoli hovoří Prorok Muhammad (budiž mír se jménem jeho!), vidíte jen hlavu jeho velblouda, jak pohybuje hubou. Tohle – promiňte mi, že to zdůrazňuji, – není na výši. My natáčíme kvalitní film pro znalce a labužníky. Mravní příběh, něco jako bajku.“..

Úzkost, která v něm vzrůstala s jeho pokračující přeměnou a připomínala hrozivého džinna uvězněného v láhvi,..

..omlouvaje se Sufjánovi hlasem hlubokého zahanbení: „Já vám opravdu nemohu říci, co to do mne vjelo, ale obávám se, že se proměňuji v něco, co se musí nazvat špatným.“..

Avšak,“ vztyčil se prst bývalého Školního učitele, „básník Ovidius ve svých Metamorfozách, Přeměnách, zastává zásadně rozdílný názor. Praví jednoznačně: ‚Jako poddajnému vosku‘ – zahřátému, víš, asi k zapečetění dokumentu nebo tak –, je vtištěn nový vzor a mění tvar a už se nezdá týž, a přece je týž, a tak i naše duše. ‚ Slyšíš, panáčku? Naši duchové! Naše nesmrtelné podstaty! Jsou stále tytéž navždy, leč ve svých putováních přijímají stále proměnlivé tvary!"

Labužnická trpělivost muže, který nikdy nebyl „přitažlivý", a proto byl vždy připraven ocenit, co mu bylo nabídnuto, nebo co ona považovala za přednější. Potom se naučila hodnotit to, že si uvědomoval její vlastní vnitřní napětí a dbal o ně. Ocenila i jeho smysl pro nesnadné zacházení s jejím štíhlým kostnatým tílkem malých ňader, které se objevně naučilo a poslušně poddávalo rytmu, jeho znalosti pravého času. Též na něm milovala, jak se překonával. Milovala a věděla, že to má špatný důvod, jeho volní rozhodnutí překonat své zábrany, jen aby mohli být spolu. Milovala na něm tu jeho touhu, která překonávala všechno,..

..všechna aristokracie v jejím hlase se shlukovala do sémanticky bezvýznamných slabik její odevzdanosti.

„Potíž s tebou je v tom,“ řekla mu svým nejvznešenějším hlasem, „že ty stále považuješ normálnost za nenormální.

Té noci jí mohl říci, že to chce skončit, že jeho svědomí už mu nedovoluje… Mohl chtít střetnout se s jejím hněvem a žít s paradoxem, že rozhodnutí může být zároveň svědomité i amorální (protože kruté, jednostranné, sobecké).

Ukázalo se, že sama je lepší v rozhodování o jednostranných řešeních než on..

..skutečností je, že dvě dcery hádžího Sufjána ho vzaly pod svá ochranná křídla a pečovaly o Zvíře, jak dovedou jen Krásky.

Ten byl v Ulici znám svým podivným nutkáním přestavovat každý večer asi půl hodiny nábytek v obýváku, stavět křesla do řad s uličkou uprostřed; předstíral, že je průvodčí v autobusu do Bangladéše, kteréžto fantastické posedlosti se musela zúčastnit celá rodina.

..ve směru etiky její matky, bytostně ženské etiky.

Říkám ti,“ pokračoval už bez té napodobující výslovnosti, „míra agrese doutnající přímo pod kůží tohoto města mě někdy doopravdy děsí. To není jen ten zatra Rozparovač babiček. Jen mrkneš do novin chlápka vedle tebe a už můžeš mít rozbitou hubu. Kdekdo je tak zkurveně vzteklý, aspoň se mi to zdá. Včetně tebe, starý brachu,“..

..bezostyšně plakal, neschopen najít útěchu v učení,..

Příliš dlouho jsem držel hubu,“ hulákal, „vy, kteří se honosíte..

..ale Haníf nešel, dokud neproslovil:“ Příliš dlouho jsem držel hubu,“ hulákal, „vy, kteří se honosíte tak vysokou morálkou, vyděláváte majlant na bídě svých vlastních soukmenovců.“..

..obličej ze svraskalé látky.

Načež v sobě cítil zcela nevysvětlitelné pocity, tlak, podtlak, stahy.

Zde jí její otec Otto Cone, historik umění a Picabiův životopisce, v jejích čtrnácti létech a ve svém pohledním roce poučoval o „nejnebezpečnější ze všech lží, jimiž jsme byli krmeni během svého života". Byla to podle jeho mínění idea kontinua. „Vůbec každý se ti vždy snaží tvrdit, jak tato nejkrásnější a nejzlejší mezi planetami je nějak homogenní, ucelená, složená jen ze samých slučitelných neprotikladných prvků, jak to všechno pěkně patří k sobě,“ tak ji poučoval, snaže se navodit dojem, že než dospěl k tomuto hledisku, navštívil více planet. „Svět je roztříštěný, jeho prvky jsou nesrovnatelné, na to nikdy nezapomeň. Je přiblblý a potřeštěný. Duchové, nacisti, světci, všichni žijí v témž čase; na jednom místě blažené štěstí, zatímco kousek dál v ulici peklo. Nelze si představit divočejší místo.“..

„Everest tě utišuje,“ vyznala Džibrílu Farištovi na lůžku, nad nímž padákové hedvábí tvořilo baldachýn ve tvaru dutého Himálaje. „Když jdeš dolů, nic nestojí za to, aby bylo řečeno, vůbec nic. Cítíš, jak tě nicota obaluje, jako tě obklopuje řídký vzduch. Svět se pak vdere dovnitř dost brzy. Co tě umlčuje, to je, myslím, pohled, jaký sis vytvořil na dokonalost. Proč mluvit, když nemůžeš zvládnout dokonalé myšlenky, dokonalé věty? Cítíš to jako nějakou zradu toho, čím jsi dosud byl. Ale to zaniká, zamlžuje se to, mizí. Zjišťuješ, že některé kompromisní závěry jsou nutné, pokud chceš pokračovat.“..

Žasla. „Jen plynula a plynula. A tumáš, láska. Na počátku bylo slovo.“..

„Byl něco jako tavicí kelímek, všechno přeonačit,“ řekla Alicja..

„Pchá,“ svěřila se Allii, „jaká úleva, má drahá, být pro změnu bez formy.“..

..uvěřila mu kvůli otcově víře v myriády protikladných možností života,..

Vesmír byl místem pozoruhodných zázraků a jenom návyk a každodenní znecitlivování otupují naše smysly.

Allie znala způsob, jak přeladit z konkrétního na abstraktní.

Neviděl jsem ladného Boha, ani žádného neslyšel v konečném organickém vnímání. Moje smysly však objevily nekonečno v každé věci.

Ale je to vůle, co tě vyvede na Everest, vůle a vztek. Ty dokážou zlomit každý přírodní zákon, jaký jen tě napadne, aspoň na krátký čas, a to i gravitaci, pokud ovšem máš aspoň kapku štěstí.“..

Zkusila jednou hovořit o Nabokovově sklíčeném šachistovi Lužinovi, který dospěl k dojmu, že v životě jako v šachách jsou jisté kombinace, jež ho nevyhnutelně přicházejí porazit.

Pro dívku z domu, kde se knihy ctily (její otec jí nutil políbit každý svazek, který jí náhodou upadl na zem). Ona s nimi za to zacházela nehezky, vytrhávajíc stránky, které chtěla nebo které se jí nelíbily, čmárala do nich a škrtala, aby ukázala, kdo je tu pánem. Džibrílův neurážlivý způsob neúcty, brát knihy pro to, co nabízejí, bez potřeby klanět se jim nebo je ničit, to bylo něco nového a potěšujícího. Učila se od něho. On však, jak se zdálo, byl odolný vůči každé moudrosti, o kterou se s ním chtěla podělit. Například vnutit mu správné místo, kam se odkládají špinavé ponožky. Když se pokusila navrhnout, aby „taky přiložil ruku k dílu", upadl do hluboce ublížené nevrlosti a očekával, že bude dohýčkán zpět do dobré nálady. Což přes svůj odpor sama v tu chvíli a za každou cenu chtěla udělat.

Někdy, když se milovali, byla přesvědčena, že všude kolem nich lze slyšet praskot elektrických výbojů. Občas cítila, jak se jí ježí vlasy.

Každý večer běhala hodinu bosa nahoru a dolů po schodech na ulici, po špičkách, aby si vylepšila zborcené chodidlové klenby.

Nalezl někoho, kdo by stál za to, aby vypadl ze starého života do lásky.

Její tajný strach o její tajnou tužbu, tedy lásku. Proto byla navyklá vzdalovat se osobě, po jejíž oddanosti toužila nejvíce, ba jí i ubližovat. Čím byl vztah důvěrnější, tím tvrději kopala. Takže ten druhý, přiveden do stavu naprosté důvěry, zanedbal veškerou obranu, slízl úder ze všech sil a byl vyřízen.

„Chováš se jako Brutus, samá vražda a důstojnost,“ posmívala se mu.

Dostavil se do Alliina bytu jednoho večera, neohlášen a už pěkně alkoholizován,..

žárlivost na minulost, vůbec ten nehorší druh.

Jist si teď svým archandělským stavem, zapudil ze svých myšlenek všechny výčitky svědomí za ten svůj čas pochybnosti.

Když jste se podívali andělíma očima, spatřili jste podstaty místo povrchů, viděli jste rozkladný úpadek duše zpuchýřující pokožku lidí z ulice,..

Když jednou ve třináctém století německý mnich Richalmus zavřel oči a najednou viděl mraky malinkých démonů obklopujících každého muže a každou ženu na zemi a tančících jako částečky prachu ve slunečních paprscích,..

Vzpomínal si, dávno před Potopou, (vzpomněl zejména na Azrá’íla) byla svrženo z nebes mnoho andělů, protože chlípně prahli po dcerách člověka, jež v patřičný čas porodily zlou rasu obrů. Počal chápat míru nebezpečí, ze kterého byl zachráněn, když odešel z blízkosti Alleluii Coneové. Ó, ty nejfalešnější z tvorů! Ó, kněžno vzdušných sil! Když se Prorokovi, budiž mír se jménem jeho, poprvé dostalo vahí, Vnuknutí, neobával se o svou příčetnost? Kdo mu poskytl jistotu, jíž byl potřeben? Nuže, Chadídža, jeho manželka. Ona to byla, kdo ho přesvědčil, že není žádný blouznivý šílenec, nýbrž Posel boží. Kdežto co pro něj učinila Alleluia? To nejsi ty. Nemyslím, že ti je nějak zvlášť dobře. Ó, ty nositelko strastí, vyvolávatelko svárů, rozbolavělosti srdce. Siréno, pokušitelko, ďáblice v lidské podobě! To sněžné tělo se svými bledými vlasy. Jak toho využila, aby mu zmátla duši, a jak tvrdou ji shledal v slabosti těla, aby odolala… zapletla ho do pavučiny lásky tak naprosto k neuvěření, že dospěl na sám pokraj nejzazšího Pádu. Jak dobrodějná byla vůči němu Svrchovaná Bytost! Viděl nyní, že volba byla prostá. Pekelná láska k dcerám člověka, anebo nebeské uctívám Boha. Shledal, že lze zvolit to druhé. Ve správný čas.

Archandělům je známo, že duše neboli ka nemůže existovat (pakliže zlaté vlákno světla spojující ji s tělem je přetrženo) déle než noc a den.

To vyžadovalo námitky na několikerý způsob.

Vy jste jen semeno, promiň, ona je zahrada. Kdo žádá semeno o dovolení k zasetí?

..obdařen almužnou místo úctou.

Rozesmála se tak náhle, jako se předtím rozplakala.

Neměli pojíst ovoce ze stromu vědění dobrého a zlého, a oni pojedli. Žena jako první a na její ponoukání i muž, osvojili si „verboten" etické standardy s příjemnou chutí jablka. Had jim dodal hodnotový systém. Mimo jiné je uschopnil posuzovat Božstvo samo, v pravý čas umožnil všechny nemístné dotazy. Proč zlo? Proč trápení? Proč smrt? A tak odešli pryč. To nechtělo, aby Jeho pěkní tvorové šli mimo své stanoviště. Děti se mu smály do očí, něco póóódivného v sousedství. Ozbrojeni střelnými zbraněmi, dělali jako by ho chtěli odprásknout, obyčejného bubáka podfukáře. Pojď odtud pryč, nařídila žena, hezky upravená žena, světlá, zrzavá, se širokým postřikem pih uprostřed obličeje, s hlasem plným nechuti. Slyšel jsi mne? Teď.

Její chytrolínská bombajská angličtina ho zasáhla náhlým steskem po jeho ztraceném městě,..

Nechci, abys řekl, že jsem pro tebe tak důležitá jako ona, ne, mně bude stačit jen druhořadá láska, láska jako druhý chod, noha v jiném střevíci. Co ty na to, Džibríle? Jen pár slov, co říkáš?"

Jeho řeč, huhňavá a mazlavá,..

Tak ses vrátil, uvítala Allie Džibríla mlčky. Zdá se, že po svých pádech přistaneš vždy tady.

Teď když hovořila, Allie neposlouchala slova, ale slyšela tu bolest, kterou ony obě zároveň odhalovaly i zahalovaly.

V této nově zranitelné inkarnaci se stal daleko milováníhodnějším než kdykoli jindy.

..a bojovala za jeho záchranu, aby se mohli navrátit k velkému vzrušujícímu boji jejich lásky. Pravděpodobně se budou hádat a škorpit po celou cestu až k hrobu, hloubala smířlivě, budou z nich dva staří podivíni, chabě se navzájem pleskající svinutými novinami, až budou posedávat na večerních verandách svých životů. Cítila se den ze dne s ním pevněji spojena. Zakořeněna, abychom tak řekli, v jeho půdě.

Džibríl naslouchal této snůšce předsudků tak, že to vypadalo jako naprostý souhlas,..

Žádná britská zdrženlivost, odstranění termoforů navždy, nahradit je během smrdutých nocí pomalým vonným milováním.

A třetí věc, která se stala, byla, že když Džibríl Farišta otevřel oči, ležel zhroucen opět přede dveřmi Alleluii Coneové, žadoně, aby mu odpustila a plakal. Ó, Bože, stalo se to, opravdu se to znova stalo.

„Býval jsi jedním z jeho nejbližších,“ řekl Baal zmaten. „Čím blíže jsi kouzelníkovi,“ opáčil hořce Salmán, „tím snadněji přijdeš na ten podfuk.“..

Mezi palmami oázy se Prorokovi zjevil Džibríl a našel ho, jak ze sebe chrlí zásady zásady zásady, až věřící sotva mohli snést vyhlídku na ještě více vnuknutí. Zásady a pravidla o každé zatra blbině, uprdne-li se člověk, nechť otočí tvář svou proti větru, pravidlo, kterou rukou si čistit zadek.

..které souložní polohy mají božské schválení, takže se dověděli, že archanděl schválil sodomii a misionářskou polohu, zatímco zakázané polohy byly všechny, při nichž žena byla navrch.

Džibríl dále vyjmenoval dovolené a zakázané náměty rozhovoru a určil ty části těla, které se za žádnou cenu nesmějí podrbat, ať jakkoli nesnesitelně svrbí.

..vyžadoval, aby zvířata byla zabíjena pomalu, vykrvácením, aby jim tak byla poskytnuta příležitost vychutnat smrt až do konce a pochopit význam jejich životů. Toliko v okamžik smrti pochopí žijící tvorové, že život byl skutečný, a nikoli jakýsi druh snu.

Džibríl archanděl určil i způsob, jak má být člověk pohřben a jak má být rozdělen jeho majetek, takže Peršan Salmán se až podivoval, co je to za Boha, když se chová spíš jako obchodník. Tehdy ho napadla myšlenka, která zničila jeho víru. Uvědomil si, že ovšem sám Muhamák byl obchodník, a to zpropadeně úspěšný.

Jako by tím utrpěla jejich mužnost, jako kdybych urazil jejich hrdost, že jsem jim zachránil kůže. Držel jsem hubu a nic jsem neříkal, ale ztratil jsem mnoho přátel, to ti mohu říci, udělej lidem dobře a oni tě budou nenávidět.

Jeho znavenost životem v něm často vzbuzovala touhu nedočkat se stáří.

Půjde-li to tak dál, brzy ho ztráta smyslů zapečetí odloučena od všeho..

Jak tak pomalu usínal, ve vzpomínkách Baal přemýšlel o své neužitečnosti, o svém neúspěšném umění.

Pak uvěřili, nemohli neuvěřit,..

..to jsou ďáblovy verše a ty jsi ďáblova dcera, stvůra nikoli k uctívání, leč k potlačení.“ Vytasil šavli a zabil ji.

..a zmocnili se ho ve jménu Nejvyššího, ve jménu Zhoubce lidí.

„Jen ať se ten parchant někde ukáže, jednou, jedinkrát, kdykoli,“ zaříkal se v Prorokově stanu tlumeného ticha a stínů. „Rozřežu ho na tak tenké plátky, že se skrze ně budeš moci dívat.“..

Chálidovi se zdálo, že Muhamák vypadá zklamaně, ale v chabém světle stanu si tím nemohl být jist.

Byl to hebký svět sám pro sebe,..

Její pád mu odhalil prázdnotu života, v němž jedině opravdovou lásku lze připodobnit ke kameni, jenž nemůže být hozen zpátky po vás.

Předváděly mu svá těla, kladly mu svá ňadra na rty, objímaly mu nohama boky, líbaly se navzájem schválně sotva palec od jeho tváře, až ten plesnivý básník byl beznadějně vzrušen. Načež se vesele smály jeho tuhosti a přiváděly ho tak do zahanbeného chvějivého ochabnutí. Nebo, velmi příležitostně, když už se vzdal vší naděje na něco takového, vybraly mezi sebou jednu, aby ukojila, a to zdarma bez poplatku, chtíč, který v něm vzbudily. Tak trávil básník své dny jako krátkozraký, mžourající, ochočený býk, klada hlavu do ženských klínů, dumaje o smrti a pomstě, a nebyl schopen říci, zda je nejspokojenější nebo nejublíženější z žijících lidí.

Kde není víra, není ani rouhání.

Ukázalo se, že děvky ze Závěsu byly nejstaromódnější a usedlé ženy v Džáhilíji. Jejich zaměstnání, které je snadno mohlo přivést k cynismu a rozčarování (a ony ovšem byly schopny nejstrašnějších představ o svých návštěvnících), z nich místo toho učinilo snílky. Odtrženy od vnějšího světa, pěstovaly si fantastický obraz „všedního života". V němž netoužily po ničem jiném, než být poslušnými a – ano – povolnými družkami muže moudrého, milujícího a silného.

Mé milostné a obchodní dopisy prosluly jako nejlepší ve městě díky mému nadání vymýšlet si krásné nepravdy, jež představují jen malinký odklon od skutečnosti.

Čím upřímněji a prostěji líčil Baal své sňatky s dvanácti „manželkami Prorokovými", tím nezkrotnější bylo hrůzou prodchnuté veselí posluchačů. Na závěr jeho řeči už dobří džáhilíjští lidičkové přímo plakali smíchem, neschopni se udržet, třebaže jim vojáci s býčími biči a meči hrozili okamžitou smrtí.

že muzea jsou příliš cenná, než aby jim bylo určeno vstupné.

V tomto lesním zákoutí se Saládín viděl ve společnosti asi pětiletého chlapce, kterého učil jezdit na kole. Chlapec se zpočátku povážlivě kymácel a vyvíjel hrdinné úsilí získat a udržet si rovnováhu, a to s dravostí toho, kdo si přeje, aby jeho otec na něj byl hrd. Snový Čamča běžel za svým snovým synem a za nosič na zadním kole držel bicykl rovně.

Jeho láska k ženě, její odcizení, odchod od něj a jeho přítel z univerzity mu ji oplodnil. Jeho láska k městu, jež jím z výšek himálajských mrštilo dolů. Jeho láska k civilizaci, jež ho uhranula, pokořila, rozdrtila svým kolesem. Nerozdrtila úplně, připomněl si. Byl znova celý a taky se musel vzít v úvahu příklad Niccola Machiavelli (zkažený člověk, jeho jméno podobně jako jméno Muhammada – Muhamáka, je synonymem zla). Zatímco ve skutečnosti jeho neochvějné republikánství ho přivedlo na skřipec, což přežil (byly to tři otočky kola?) – každopádně dost, aby se většina mužů přiznala ke znásilnění své babičky nebo k čemukoli jinému, jen aby se zbavili té bolesti.

Příčinou Čamčových rozpaků, a on nepřišel nikterak pokorně, nýbrž v rozkurážené, výbojné náladě, bylo to, že si uvědomil, že docela prostě z té lásky vypadl a nechce ji zpět, i kdyby se ona (což bylo nepravděpodobné, ale nikoli nepředstavitelné) chtěla vrátit. Ve chvíli, kdy si to uvědomil, začal se cítit provinile, a tím pádem rozhovor vázl.

Aby ses znovuzrodil, musíš nejdřív zemřít.

..a jejímž námětem byla právě přirozenost neodpustitelného. Název a autor mu unikli, ale na povídku samu se živě pamatuje. Muž a žena byli věrní přátelé (nikoli milenci, to nikdy) od té doby, co počali dospívat. K jedenadvacátým narozeninám (oba byli tehdy chudí) mu dala, spíš jako žertem, tu nejhroznější lacinou vázičku, jakou jen mohla sehnat, křiklavě barevnou parodii na benátskou rozpustilost. O dvacet let později, když už byli oba úspěšní a prošedivělí, ho navštívila. Pohádali se spolu kvůli jeho chovám vůči společnému příteli. Během hádky jí zrak padl na tu starou vázičku, kterou on měl stále postavenou na čestném místě na krbové římse. Aniž přestala ve své tirádě, vázičku vzala a mrskla s ní o podlahu, že se rozbila bez naděje na správku. Už na ni nikdy nepromluvil. Když po půl století zemřela, odmítl přijít k jejímu smrtelnému loži i pak se zúčastnit pohřbu, byť mu přátelé sdělili, že to je jedno z jejích posledních vroucích přání. „Vyřiďte jí,“ to ještě žila, řekl vyslancům, „že nikdy nevěděla, jakou cenu pro mne mělo to, co ona rozbila.“ Přátelé naléhali, prosili, zlobili se. Jestliže netušila, jaký význam přikládáš takové drobnůstce, jak ji lze tak nespravedlivě odsuzovat? Cožpak se během let bezpočtukrát nesnažila omluvit se a smířit? Teď umírá, proboha, cožpak nelze konečně zapomenout na tu dětinskou rozepři? Přišli o celoživotní přátelství, nemohou si teď aspoň říci sbohem? „Ne,“ řekl nepromíjející muž. „Opravdu jen kvůli té vázičce? Nebo tajíš nějakou jinou, temnější záležitost?" „Byla to vázička,“ odpověděl. „Vázička a nic jiného.“ Pamela se držela názoru, že ten muž byl malicherný a nelítostně krutý, ale Čamča oceňoval jeho vyhraněný smysl pro soukromí, nevysvětlitelnou niternost jeho postoje. „Nikdo nemůže posoudit vnitřní příkon,“ řekl tehdy, „rozsahem vnějšího zranění, jen podle té díry navrch.“..

..a Saládín měl v příštích mnoha dnech mnoho příležitostí rozjímat o slzách ve věcích.

(V té uspěchané kultuře „plnou parou vpřed" lze statut klasiky získat za půl roku, někdy dokonce přes noc.

Skutečně, jak plynuly dny, nejen Džibríl, ale všechno, co v poslední době Saládína postihlo, co vybočovalo z jednotvárnosti všedního života, nabývalo na bezvýznamnosti, jako nejúpornější noční můra, když si opláchnete obličej, vyčistíte zuby a dopřejete si silný horký nápoj.

Usilovně se snažil o návrat ke starému životu jemných smyslovostí,..

Nakonec je možné, že láska je trvalejší než nenávist. I když se láska změní, přece nějaký její stín, nějaká přetrvávající podoba zůstávají.

Nenávist je asi jako otisk prstu na hladkém skle citlivé duše. Pouhá mastná skvrna, která zmizí, je-li ponechána sama.

„Proč démoni, když člověk sám je démon?" ptal se Singerův (Nobelova cena) „poslední démon" ze svého podkroví.

„Nikdy bych nevěřila, že bys byl tak konvenční,“ zarýpala si, a Džóší odpověděl: „To je jen otázka úcty.“..

Představoval si mnohé zatínání pěstí a samou spravedlnost.

Pamela mu zašeptala do ucha: „Jak vidím, konečně jsi našel někoho, nad kým se můžeš vytahovat.“ Stále v něm uměla číst jako v knize.

„Stojím tady,“ prohlásil můj syn, protože jsem si zvolil dávnou a čestnou úlohu sebevědomého negra. Jsem tu proto, že jsem se nechtěl zdát rozumný. Jsem tu za svůj nevděk.“..

Saládín se podíval tím směrem a ve středu jejího čela spatřil plápolat žhnoucí oheň a zároveň pocítil mávání a ledový stín dvou obrovských křídel. Viděl vše jakoby rozmazaně a dvakrát, jako by hleděl do dvou světů zároveň. Jeden byl jasně osvětlen, schůzovní místnost se zákazem kouření, ale ten druhý, to byl svět přízraků, v němž Azrá’íl, anděl záhuby a zmaru, spěl přímo k němu a dívčino čelo planulo zlověstnými plameny. Ona pro mne znamená smrt, takový je význam, pomyslel si Čamča v jednom z těchto světů, v druhém si řekl, nebuď blázen.

Když se srazily, ta síla vyzdvihla nahoru Himálaj. – Co je hora? Překážka; nadsmyslovost; především účinek příčiny. „Kam jdeš?"

Dále byl doveden ke slibu, že se podrobí úplnému kursu psychiatrického léčení, jež by mu pomohlo překonat jeho slabou odolnost vůči trestně postižitelným ztřeštěnostem.

Burleska pro naše upadlé a nápodobné časy, v nichž šaškové přehrávají úlohy dřívějších hrdinů a králů.

..podnapilá kartograficky prsatá cizí ženská.

Rovněž i v jiných ohledech se Džibríl stává součtem Saládínových porážek. Teď je tu s ním, právě v tento okamžik, jiný zrádce. Beran převlečený za jehně, přes padesát a mrká řasami jako osmnáctka, Čamčova agentka, obávaná Charlie Sellersová. Nebudeš ho přirovnávat k transylvánskému krvopijci, že ne, Charlie. Rozhněvaný pozorovatel křičí sám k sobě, chápe se další sklenice. Vidí, na jejím dně, svou vlastní anonymitu a stejnou proslulost toho druhého, a velkou nespravedlnost toho rozdělení.

Povšiml si, že krok nebo dva zakulhala, pozastavila se a pak už šla pevně. Mezi věci, jež o ní nevěděl, patřila její bolest.

..sužované přirozenosti.

Nepochopil, že Džibríl, na něhož se dívá a věří, že ho vidí, Džibríl, to ztělesnění všeho Štěstí a úspěchu, jichž se rozzuřenému Čamčovi nedostávalo, byl výtvorem jeho obrazotvornosti, pouhou fikcí, jako jeho vymyšlená a jemu protivná Allie, ta klasická nedomrlá blondýna či femme fatale, kterou vyčarovala jeho žárlivá, zmučená orestovská představivost.

Objevila se Allie Coneová, rozzlobená, šílená. „Kde je? Ježíši! Cožpak ho nemohu nechat samotného ani na posranou vteřinku? Nemohl jste na něj trochu dohlédnout těma svýma mokvavýma očima?"

Čamča měl sklon považovat všechna místa mimo metropoli za hlubiny mezihvězdného prostoru a výlety tam jako zahrávání si s nebezpečím, neboť vrhat se do takové prázdnoty určitě znamená zemřít a zmizet beze stopy.

Jestli mu důvěřovala, bylo to proto, že mu důvěřoval i Džibríl. On neměl v úmyslu tuto důvěru poškodit.

Aby do Džibrílovy tkáně vyškrábal své jméno: Byl jsem tady, Saládín. „Proč s ním zůstávat?" zeptal se Allie a ona se k jeho překvapení začervenala. „Proč se neušetřit té bolesti?"

Alliino nekompromisní rozhodnutí nevzdat se a dovést to až do konce. Potřít v něm tu jeho chorobu, andělskou božskost a obnovit lidskost, kterou milovala.

Mužští, Lžičáku, obletují ji jako mlsné mouchy. Přísambůh! Vidím je, jak slintají a dělají si zálusk.

Džibríl přerušil svou erotickou rapsodii a bláznivě poznamenal: „Někdy se dívám na tyhle růžové lidi a místo pokožky, Lžičáku, co to vidím – hnijící maso; cítím to jejich zahnívání přímo tady,“ důrazně si poklepal na nozdry, „v nose". A znova se vrátil k Alliiným stehnům, oblačným očím, dokonalé proláklině na spodu zad, tichému vrnění, jež ráda vydávala.

Byl to muž, kterému hrozilo bezprostřední nebezpečí, že vyleze ze švů. Divoká energie, šílená zvláštnost jeho nenuceného líčení, přivedla Čamču k domněnce, že asi vysadil své léčebné dávky, že se žene k vrcholu nového pomatení.

Je okamžik před zlem, pak okamžik zla. A potom čas, kdy už první krok byl učiněn a každý následující krok je postupně snazší a snazší.

Zdá se, že se ze mne stal muž hodný důvěry, Mimi. Umění vraha je přivábit oběť blíže.

..a pravděpodobně se na nějaké úrovni nižší než vědomí smiřoval s tím, že zrovna tohle pekelné, dětinské zlo v něm ubije všechno dobro.

Ve zpustošené tišině bytu..

..se rozhodla, že tentokrát už ho nepřijme zpět, ať v jakkoli zuboženém stavu nebo jakkoli lichotně přileze, žadoně o odpuštění a lásku.

Čestné slovo, nebudete tomu věřit, ten zatracený den posledního soudu je za dveřmi. Masláma v tom měl pravdu, byl pěkně otřesen a doopravdy klesl na svá opravdová kolena. Potom ten cizinec pozdvihl trumpetu nad hlavu a zvolal Křtím tuto trumpetu jménem Azrá’íl, poslední Trouba, lidstva zhouba! – a my jsme tam je stáli, povídám, stáli jak solné sloupy, protože všechno kolem bylo tak pojebaně šílený, ten evidentní parchant měl kolem hlavy jasnou zář, jež se linula z jednoho bodu za jeho hlavou. Svatozář. Říkejte si, co chcete, opakovali pak ti tři obchodní příručí každému, kdo jim popřál sluchu, říkejte si, co chcete, ale co jsme viděli, to jsme viděli.

Jeho výraz spráskaného psa byl svědectvím pokořování, jež musel snášet od svých kolegů důstojníků, kteří mu říkali skopová hlava, ba hůře, houba, protože se stále uchyloval do tmy a čas od času, například za těchto politováníhodných okolností – lidé na něj káleli.

..pevně. „Prosím.“ Pamela a Jumpy se zdvihli. Paní Robertsová jim nedbale, nepřítomně pokynula a klouby jejích vyschlých rukou tiše lupaly.

Paní Robertsová jim nedbale, nepřítomně pokynula a klouby jejích vyschlých rukou tiše lupaly.

Povaha versus osud: Jedno kolo volného stylu.

Jsou chvíle, kdy po ní bolestně touží, po Alleluii. Samo její jméno znamená duševní vytržení. Ale pak si vzpomene na ďábelské verše a obrací své myšlenky pryč.

Město se rozplizlo, pozbylo pevných tvarů. Najednou je nemožno popsat svět.

..výsledek smlouvy s Ďáblem, která převrací faustovskou dohodu, řekl Allii. Dr. Faust obětoval věčnost výměnou za dva tucty let moci. Spisovatel souhlasí se zkázou svého života a získává (ale jen má-li štěstí) možná nikoli věčnost, nýbrž potomstvo. Aspoň. Jinak (to byl Jumpyho případ) je to Ďábel, kdo vyhrává.

Bábel, zkomolenina asyrského „babilu". „Brána boží.“..

Hafsa, Rámla, Sauda, Zajnab, Zajnab, Majmúna, Safija, Džuwajríja, Umm Saláma Machzúmka, Réhana Židovka a krásná Marie Koptka. Tiše setrvávají v kleku. Jejich přání jsou mu známa beze slov. Co je archanděl, ne-li loutka? Kath-putlí, marionetka. Věřící nás ohýbají podle svých přání, jak se jim zamane. My jsme přírodní síly a oni naši páni. Paní také. Tíha v jeho údech, horko, a v uších bzučení jako včely o letních odpolednech. Bylo by snadné omdlít.

On je archanděl Džibríl, anděl Přednášení, moc vnuknutí v rukou. Může vniknout do hrudí mužů a žen, vybrat přání z niter jejich srdcí a uskutečnit je. On je vykonavatel tužeb, hasič chtíčů, plnitel snů. Je duch kouzelné lampy a jeho pánem je pták Roch.

Pomstil se, zradu oplatil zradou. Učinil tak, využiv jeho slabosti, zhmoždil mu nechráněnou patu.

Co se stane, zvítězíte-li? Jsou li vám nepřátelé vydáni na milost, jak se zachováte? Kompromis je pokušení slabých; to je zkouška silných.

Takže té noci, co je město ve válce, té noci obtěžkané nepřátelstvím a zuřivostí, je tu malé spásonosné vítězství lásky.

Mluvila jemně, mírně, protože právě osiřela, ale on trval na svém.

..a tvářil se, jako by mu v krku uvízla mangová pecka.

Velitel, samý řemen a opasek, knír a sebevědomí, zavrtěl hlavou.

Šrínivás mezi nimi procházel jako ve snách, pln vzrušení, a nabýval dojmu, že neočekávaně nastal velký obrat v jeho životě.

Obchodník s hračkami se díval na jak spala pod svým příkrovem motýlů. „Já nejsem filozof, séth-dží,“ řekl. A neřekl, že mu srdce skočilo až do hrdla, neboť si uvědomil, že spící dívka a bohyně na stěně jeho kanceláře mají touž tvář, jsou si podobny jako vejce vejci.

Když zaujal své místo mezi titlípurskými vesničany a srovnal si krok s mužem vedle, zpozoroval se smíšenými pocity nechápavosti a posvátné bázně, že nekonečně početné hejno motýlů poletuje nad jejich hlavami jako ohromný slunečník a zastiňuje poutníky před sluncem. Bylo to, jako by titlípurští motýli přejali funkce velkého stromu. Po chvíli vyjekl strachem, údivem a potěšením, protože několik tuctů těchto tvorečků s proměnlivým zabarvením křídel se mu usadilo na ramenou a v okamžiku se zbarvilo přesným odstínem jeho šarlatové košile.

Ale ona odmítla a její matka ho zapudila. „Podívej se, Sa’íde, ty máš takovou mrzutou náladu a nás to ubíjí.

Konečně jednoho dne proklel Á’išu tváří v tvář, že mu zničila život, ale nikdy se nesnížil k hrubým urážkám, protože kdykoli se na ni podíval, zatoužil po ní tak silně, až se styděl.

Jak málo zažili, jak málo toho mají k nasycení duše.“..

První smrt se dostavila osmnáctého dne. Chadídža, nerudná stařena, která po půl století byla spokojenou a uspokojující manželkou sarpaňče Muhammada Dína, viděla ve snu archanděla. „Džibríle,“ zašeptala, „jsi to ty?" „Ne,“ odpověděl zjev, „to jsem já, Azrá’íl, ten s všivým posláním. Promiň mi to zklamání.“..

„Také,“ vyčítala mu při jejich posledním rozhovoru, „v tobě už není žádná vřelost. Bojím se k tobě přiblížit.“..

Láska,“ pravila paní Kurajšíová, „to je nádherná věc mnoha podob.“..

Mišal Achtarová byla zřejmě už blízka smrti, počala jí páchnout a nabyla křídově bílé barvy, což Sa’ída nadmíru vyděsilo.

Mužům z kriminálky už naskakovala husí kůže, a tak se pokusili o třetí stupeň: „Poslouchejte, sarpaňči, nedělejte si z huby sráč. Bylo tam tolik lidí a nikdo nic takového neviděl. Utopená těla už jsou vyplavována na pobřeží, nafouklá jako balony a smrdí pekelně. Budete-li pokračovat v těch lžích, vezmeme vás a strčíme vám nos do pravdy.“..

Tu se mírza Sa’íd zhroutil a plakal celý týden a jeden den, suché vzlyky mu otřásaly tělem ještě dlouho po tom, co jeho slzní kanálky už pozbyly veškeré soli. Pak se vrátil domů.

Něco v něm se tomu vzepřelo, učinilo jinou volbu, a v tom okamžiku mu puklo srdce, otevřel se.

..a staré city vysouvaly chapadla, aby ho uchvátila.

Saládín se opět uchýlil do předstíraného spánku. Právě jsem se zmátořil z minulosti. Jdi, jdi pryč.

Vykračoval si pak po obnovené High Street tak odlehčenýma nohama, že si doopravdy rozpačitě poskočil.

Možná jsou žal a bědy tou setrvalostí, skrze niž se vine lidský život. Radost a štěstí jsou jen řadou skvrnek, ostrůvků v proudu. Nebo jestli nikoli žal a bědy, pak přinejmenším melancholie…..

Ve věčném boji mezi světa krásou a jeho krutostí, krutost nabývala vrch den po dni.

Budoucnost, třebaže je to jen záblesk zacloněný otázkami, by neměla být zatížena minulostí, byť..

Ta důvěrnost mezi oběma ženami byla spontánní a nezkalená záštím, jako kdyby blízkost smrti smyla všechny hádky a žárlivosti života. Dvě staré paní se v té zahradě navzájem utěšovaly, každá chlácholila druhou z bezprostředně hrozící ztráty nejcennější z věcí, z lásky, nebo spíše milovaného.

Rakovina obrala Čangéze doslovně až na kost. Tváře mu propadly do dutin lebečních a pod hýždě mu museli vsunout polštář z pěnové gumy, protože atrofie svalstva už příliš pokročila. Zbavila ho však také jeho chyb, všeho, co v něm bylo panovačného, tyranského a krutého, takže byl objeven člověk skrývající se dosud pod tím – čtverácký, milující, skvělý. Kdyby jen mohl být takový po celý svůj život, přál si Saládín (jemuž se poprvé po dvaceti letech zalíbil zvuk jeho plného, nepoangličtěného jména). Jak těžké je najít svého otce až tehdy, kdy nezbývá nic, než mu dát sbohem.

„Chtěl bych, abys věděl,“ řekl svému synovi „že tahle záležitost mne vůbec netrápí. Na něco musí člověk umřít, a je to něco jiného, než kdybych umíral mladý. Nedělám si iluze. Vím, že po tomhle nepůjdu nikam. Je to konec. To je oukej. Jediná věc, které se bojím, je bolest, protože kde je bolest, tak člověk ztrácí svou důstojnost. A to nechci, aby se stalo.“ Saláhuddín byl jat posvátnou hrůzou. Nejdřív si člověk otce znova zamiluje, a potom se také naučí ho obdivovat.

Dech se prodíral ztěžka jako bubliny klihem.

Svět, napsal někdo, to je místo, jež si ověříme jako skutečné tak, že v něm zemřeme.

Ano, vypadalo to jako začátek nového období, v němž svět bude pevný a skutečný a v němž už nebude stát objemná postava předka mezi ním samým a nevyhnutelností hrobu. Život sirotka, jako Muhammada, jako kohokoli. Život ozářený zvláště zářící smrtí, která nepřestávala plát, v oku jeho mysli, jako kouzelná lampa.

Navrhla svou teorii. Společnost je rozškatulkována, zinstrumentována, jak tomu říkala, velkými vyprávěními – historií, ekonomikou, etikou.

Věřil, že láska prokázala, jak je nadána polidšťující mocí stejně velkou jako nenávist, že ctnost je schopna přeměnit lidi stejně jako neřest.

..že osud nabývá pomalou, osudovou logiku snu.

A potom, velmi rychle, než mohl Saláhuddín pohnout prstem, Džibríl si vstrčil hlaveň pistole do úst a stiskl spoušť. Byl svoboden.

Svatý otec se roku 1985 modlil v Římě růženec kvůli Godardově filmu „Zdravím vás, Marie", protože francouzský režisér prý hrubě urazil Matku boží. Godard musel čelit těžkému psychickému tlaku, rozhořčení bigotní katolíci mu vyhrožovali, kazatelé kropili návštěvníky filmu svěcenou vodou. V roce 1988 potrestali žháři pařížské kino Saint-Michel, protože přes varování uvedlo film amerického režiséra Scorseseho „Poslední Kristovo pokušení". Ježíš Nazaretský zde ve svých nejintimnějších představách obcuje s Máří Magdalenou.

<2019 - Velmi dobré, některá místa vynikající, jinak se člověk dost ztrácí, četl jsem minimálně přes rok.>