Bohumil Hrabal

Postřižiny [51]

..a přesně v sedm hodin nastává ta krásná chvíle, kdy přestávají pracovat pivovarské stroje a dynamo, tlačící elektrický proud všude tam, kde svítí žárovky, to dynamo začne snižovat obrátky a tak, jak elektřina slábne, slábne i světlo žárovek, z bílého světla zvolna je světlo růžové a z růžového světla světlo šedivé, cezené přes flór a organtýn, až wolframová vlákna ukazují u stropu červené rachitické prstíčky, červený houslový klíč. Zapaluji pak knot, nasazuji cylindr, vytahuji žlutý jazýček, nasazuji mléčné stínítko, zdobené porcelánovými růžemi. Ráda mám těch několik minut před sedmou hodinou večerní, dívám se ráda těch několik minut vzhůru, kdy světlo odchází ze žárovky jako krev z podříznutého kohouta, ráda se dívám na ten blednoucí podpis elektrického proudu a trnu, až přijde čas, kdy do pivovaru bude zaveden městský proud a všechny pivovarské lampy, všechny větrné lampy v maštalích, lampy s kulatými zrcátky, všechny ty bachraté lampy s kulatými knoty se jednoho dne nezapálí, nikdo už nebude o jejich světlo stát, protože celý ten ceremoniál bude nahrazen vypínačem podobným kohoutku od vodovodu, který nahradil krásné pumpy.

..lampy, které s ohromným apetytem mlsaly petrolej.

..zpod kopyt jim křesaly jiskry..

Řekla jsem prasátkům na rozloučenou: - Papapaá, prasátka moje, budou z vás krásné šunky! Ale prasátka netoužila po takové slávě, to jsem věděla, ale jednu smrt jsme dlužni všichni..

..a to už jsem míchačkou kverlala krev,..

..protože pan Myclík už vyvalil střeva a poručil pomocníkovi, aby je šel obrátit a prát, a sám se dral, jak slepý Hanuš do orloje, v útrobách prasete popaměti,..

..a smála jsem se, když jsem se zadívala na řezníka, který se smál zdravým plným smíchem, to nebyl jen takový smích, ale to byl smích odněkud až od pohanů, kdy lidé věřili na sílu krve a slin,..

Když jsem šlápla do pedálů, pan Boďa kousek se mnou běžel a přidržoval mi vlasy, aby se nedostaly do řetězu nebo do drátů. A když jsem nabrala dostatek rychlosti, pan Boďa hodil do vzduchu cíp mého účesu, jako se vyhazuje do vzduchu hvězda nebo drak do nebe, a zadýchán vracel se do krámu.

Francin mne takhle vlající potkal dvakrát a pokaždé ten můj vlající vlas z něho vyrazil dech, že se ke mně ani nehlásil, nebyl schopen na mne vykřiknout, zůstal zchromlý mým neočekávaným zjevením, že se přitiskl ke zdi a chvíli musel počkat, až chytí dech, kdybych ho oslovila, měla jsem dojem, že se skácí, to byla jeho zamilovanost, která jej tiskla ke zdi jako to osiřelé dítě od Alše v čítance.

..pan de Giorgi, kominický mistr, vzal něžně moje vlasy a přehodil si je přes loket, jako kostelník kněžské roucho,..

Vzala jsem dřevěné kopýtko na dámskou botku a pohladila je. - To jsou krásný věci, viď, Francine? - řekla jsem, ale Francin zanaříkal, jako bych mu ukazovala potkana nebo žábu. Page 6 ABC Amber Palm Converter, http://www.processtext.com/abcpalm.html - Je to krása, a jaká, - pravil strýc a vytáhl cvikr, nasadil si jej na nos, a ten cvikr neměl skla a Francin, když uviděl ten cvikr beze skel na nose svého bratra, zakňučel, skoro zaplakal a obrátil se ke zdi a pak sebou házel a péra kanape sténala jako Francin. - A co dělá stréček na Jezerech? - zeptala jsem se.

Každý měsíc jezdil Francin do Prahy na motocyklu, ale pokaždé se mu něco polámalo, že musel spravovat. Avšak vracel se rozjařený, krásný,..

A otevřela jsem oči a to, co jsem viděla, bylo nádherné. Francin stál jako kouzelník, v prstech držel trubičku, ve které to bledě modře svítilo, takové tučné fialové světlo, které svítilo na Francinovy ruce a tvář a šaty, fialový dušený požár ve skleněné trubičce, kterou Francin přiblížil k mé ruce, a moje paže byla magnetická, cítila jsem, jak z toho světla srší fialové piliny, nehmotné jiskérky, které do mne vstupují a mne provoňují tak, že voním letní bouří, i vzduch v pokoji voněl, jako voní vzduch po úderu blesku,..

..že ale podle zdí jsou vysoké stromy javorů a jasanů, které tvoří také čtverec, a že ten pivovar se podobá klášteru nebo nějaké pevnosti, vězení, že každá zeď je vroubena nejen ostnatými dráty, ale každá ta zeď a každý sloup má na horních cihlách do betonu zapuštěné střepiny zelených lahví, které shora se třpytí jako ametysty a amaranty.

Držela jsem se hromosvodu, nohu položila na kramli, otočila jsem se a vlasy mi vzplály, zase ten průvan , z hlubiny mi vzedmul vlasy, rozevřely se naposled, jako by to věděly, naposledy zaplála nad pivovarským komínem ta moje zlatá hříva, zase jsem požehnala , svými vlasy jako obrovskou zlatou monstrancí všem těm, kteří se na mne tu chvíli dívali, i sám pan de Giorgi byl dojat tím, co viděl.

..a položili plachtu na zem a z mouru a prachu se vztyčil úplně černý pan de Giorgi, smál se, bílé vrásky smíchu mu napraskaly po černém obličeji, pan de Giorgi vytáhl trumpetku a zatroubil na ni a prohlásil: - Tím považujeme záchranné práce za skončené. A vyšel z hromady mouru a nastavoval obě ruce a vynucoval si gratulace a procházel se sebevědomý a radostně prkenný a já jsem viděla, že pan de Giorgi bude z tohoto sestupu vnitřkem komínu žít ne pár let, ale celý svůj zbývající život.

..a horkost vody tak bolí, že jektám zuby, až když se studená voda smísí s vřelou, zvolna uléhám, celá se natahuji, ležím v tom přeříznutém sudě jako střelka v krabici kompasu, dívám se nad sebe do trámoví, kam mizí bílý kotel, a sním, začínám snít, v horké vodě se zvolna rozplývám, jak mýdlový prášek vznáším se v horké vodě, uvolňují se všechny údy, rozvazuji všechny ubrusy a prostěradla, do kterých je svázán můj minulý život, otvírám všechny košíky a kufry a skříňky, ve kterých jsou obrazy, které se staly dávno, ale které jsou ochotny mne kdykoliv navštívit,..

..šlapala jsem v hlubině jako maminka na šicím stroji, ale nemohla jsem se opřít o dno, nejdřív jsem pila vodu, ale pak už jsem se asi napila vody dost, aby to stačilo na utopení, jen jsem viděla, jak moje vlásky se rozpustily a vlály dnem potoka a splývaly se zelenými chaluhami a vodními květinami bez květů, hrozně se mi chtělo spát, nemohla jsem zavřít oči, všechno bylo plné světla a nebe nade mnou jako bych viděla přes silné brýle… a pak se próbouzím, vidím, že být utopenou je krásné,..

..procházím se náměstíčkem, otevřenými okny vlají záclony, ozývá se cinkot příborů a talířů, průvan táhne vůni jídel,..

..až v zatáčce chodby z hlubiny humen vytékalo mdlé světlo, žlutými čarami potahovalo hrany mokrých schodů,..

..rytmický sykot rozhazovaného ječmene…..

..a strýc Pepin každý sud vzal, nadhodil si jej na koleno a narazil na jehlu, smáčkl nožní páku a do sudu vstříkla vařící smůla, a strýc Pepin zvedl sud a ve volném pádu jej pustil a sud se zvolna kuláčel a z plnicího otvoru vytékal modrounký dým a obtáčel sud modravou mašlí, jako rabín když si omotává řemínky, a když se sud dole zastavil, bednářský pomocník jej vzal, nebo kopancem mu dal směr, a sud se posadil na zvolna se otáčející hřídele vykulovačky, jeden sud vedle druhého, všechny sudy se teď otáčely a modroučký dým je obtáčel jak obroučka pérující kolem hlavy svatých mužů.

Dívala jsem se, a jako vždycky, když se dívám na práci s ohněm, dostala jsem žízeň, jazyk se mi lepil na patro a místo slin jsem měla v ústech jen takové cigaretové papírky,..

A v cukrářství jsem poručila, aby mi pan Navrátil zabalil čtyři kremrole, a jednu jsem si hned vzala a vyklonila se, aby mi lístkové těsto nepadalo za blůzičku, a zase, jak jsem zasunula kremroli hltavě do úst, hned jsem slyšela Francinův hlas, že takhle slušná žena kremrole nejí, a pan Navrátil se usmíval opatrně, protože neměl zuby, a stála jsem u výkladní skříně, jen ať ženské vidí z tmavého krámu moji siluetu, a pan Navrátil mi podal balíček převázaný modrým provázkem, zaplatila jsem a pan Navrátil mi otevřel, a než..

..a než jsem se rozjela, pomohl mi s vlasy, kousek se mnou běžel, než se vlasy dostaly do proudu vzduchu, šlapala jsem to ze vší síly, jednou rukou jsem řídila a ve druhé jsem držela ten sladký balíček na prstě a vlasy za mnou se zdvíhaly, jak se zvedají ty krásné mosazné koule regulátoru parní lokomobily, když zvedá otáčky.

..klíčová dírka svítila do přítmí..

..vůně ozónu a blesku..

..a když jsem vycházela z krámu, měla jsem dojem, že mi narostla tak veliká křídla, že jimi drhnu o futra a sype se za mnou peří, které pan Pollak vkleče smetá na lopatku…..

..potom mi doktor prohmatal kotník a prohlásil: - Už zase můžete dělat skotačiny…..

Pak mi položil ucho na záda, jako vždy měl ucho studené, jako by mi položil skleněný popelníček, čím bylo teplejší počasí, tím studenější bylo jeho ucho,..

..tiše psal recepis..

..a prostomyslně se usmíval a řekl: - Je to poetické, nic se nikomu nemůže stát, a když to bude od vás, tak mne to potěší…..

..vzal nůžky a začal jimi štěbetat.

Boďa trval: - Tyhle vlasy ustřihnout, to je to samé, jako kdybych vyplivl po svatém přijímání svatou hostii!

..a v papírovém pytlíku mi přinesl ty moje odstřižené vlasy, dal mi je do ruky, vážily ty vlasy dobře dvě kila, jako bych koupila dva kilové úhoře.

..měl veliký černý klobouk jak sociální demokrat.

Ach paní Krásenská, ta, která má ráda všechno to, co už není, tu jsem si zamilovala, když jsem se dověděla ten její román, před třiceti lety se zamilovala do tenoristy Národního divadla pana Šice, postávala po představení u zadního východu, a když tenorista vyšel a odhodil zbytek cigarety, napíchla toho vajgla na špendlík a uložila jej jako vzácnou relikvii do stříbrné dózičky, a že byla švadlena, tak celý den musela šít, aby si vyšila na orchidej, a celý týden musela šít, aby si mohla koupit sedadlo v lóži, odkud vždycky házela tu za jeden den vyšitou orchidej panu Šicovi k nohám, a když tak hodila ten krásný květ už podvacáté, počkala si na tenoristu a oslovila jej a řekla mu, že jej miluje. A pan Šic jí řekl, že on ji nemiluje jedině proto, že se mu nelíbí její dlouhý nos. A paní Krásenská šila celý rok a za ty peníze si nechala v Brně uříznout ten dlouhý nos a z vlastní paže našít k nosní chrupavce sval, ze kterého časem lékaři stvořili překrásný řecký nosík. A tak se stalo, že paní Krásenská zase stála u zadního vchodu Národního divadla, a že byla krásná, tak mohla zavíst hovor se slavným tenoristou panem Šicem, avšak tenorista ji pozval na noční procházku a přiznal se jí, že už skoro celý rok hledá krásnou dívku s chvějivým dlouhým nosem, nosíkem, do kterého se zamiloval a bez kterého nemůže žít. A paní Krásenská se mu přiznala, že ona je ta dívka s dlouhým nosem, který ale si nechala kvůli slavnému tenoristovi uříznout a nahradit nosem, na který se právě dívá. A pan Šic zvedl ruce a vykřikl: - Kam jste dala ten krásný nos! Jak jste mohla! - A utekl od ní…..

<2019>