Robert Merle

Francouzský autor, 3x ženatý, 6 dětí, levicové založení (bibliografie Fidela Castra), dožil se 95 let, velmi příjemné knihy.

Smrt je mým řemeslem [80]

„Kdybych zemřel,“ pokračoval, jako by četl mé myšlenky, a mne zaplavila vlna studu, „kdybych zemřel - dřív než budeš vysvěcen - dal jsem pokyny - tvému poručníku - aby moje smrt - nic nezměnila. A po mé smrti - Rudolfe - i po mé smrti bude tvou povinností - povinností kněze - přimlouvat se za mne - u Boha.“ Snad čekal na mou odpověď. Nebyl jsem však schopen slova.

Nečekaně jsem se zastavil a zeptal se: „Ta váza…? Vy jste se nemodlili…?“ „Modlit se?“ Werner na mne vykulil oči, „modlit? Proč? Protože jsem rozbil vázu?“ Rozesmál se od ucha k uchu, cítil jsem na sobě jeho pohled, potom mě rychle vzal za ruku a donutil mě zastavit se. „A ty? Ty by ses modlil kvůli váze?“ Byl jsem zoufalý, protože jsem opět zapomněl počítat kroky. „Pusť mě!“ „Odpověz mi! Ty by ses modlil?“ „Pusť mě!“..

V následujících týdnech se záchvaty opakovaly. Zjistil jsem, že se vrátí, kdykoliv naruším pravidelný režim dne. Od této chvíle jsem neudělal jediné gesto, aniž bych si byl jist, že zapadá do mých navyklých pohybů. Vždy, když se mi zdálo, že některý můj pohyb neodpovídá mým „pravidlům“, sevřelo se mi hrdlo, zavíral jsem oči, neodvažoval jsem se podívat na věci kolem sebe, bál jsem se, že uvidím, jak se rozpadávají.

Matka dala zase na záchod žárovku a já jsem zde každé ráno před mší hltal noviny, které jsem přečetl už večer.

Zaťal zuby a zůstal tak až do konce. Sotva odešla, řekl mi rozrušeně: „Rudolfe, slyšels? To je ale husička. Má tak pěkné kozičky a ještě věří na hříchy. Kruci, hřích, taková pitomost. To jim vtloukají do hlavy všichni ti velebníčci! Tak obelhávají naše dobré Němce. Ta prasata jim přišívají hříchy, a naši poctiví Němci do nich vráží peníze. A čím víc jim ty vši cucají krev, tím jsou naši hlupáci spokojenější. Jenom vši, Rudolfe, samé vši! Jsou horší než židi. Dostat je tak všechny do rukou, ti by poznali, zač je toho loket! Hříchy! Jen se narodíš už je to tady. Už máš jeden hřích. Na kolena hned od narození! Takhle oblbovat lidi! Naše dobré Němce! Strachem! A z těch ubohých idiotů se stanou zbabělci, co nemají odvahu ani šoustat! Místo toho se ti idioti vlečou po kolenou, modlí se a bijí se v prsa: Odpusť nám, Pane… Odpusť nám, Pane…“ Napodobil věřícího, jak se bije v prsa s vědomím viny, takovým strhujícím způsobem, že mě na okamžik napadlo, že před sebou vidím otce.

Vzal mi uzdu z ruky a vyhoupl se do sedla. V té chvíli jsem viděl, jak tmou prolétla hořící cigareta. Zanechávala za sebou stopu. Dopadla na zem a kolem ní se rozlétly jiskřičky. Okamžitě následovala další, po ní ještě jedna a další, a pokračovalo to podél celé řady. Domyslel jsem si, jak mě moji dragouni nenávidí.

Trvalo dost dlouho, než jsem namítl: „Ta vesnice přece za nic nemohla.“ „Milý pane, tomu nerozumíte. Byla to arabská vesnice, nemohla být tedy nevinná…“ Bílé zuby mu svítily. „Zajímavá věc! Víte, že s podobnou námitkou a za podobných okolností přišel někdo k našemu proroku Mohamedovi…“ „A náš prorok Mohamed odpověděl: Kousne-li tě blecha, zdaliž je nepobiješ všechny?“ Jak bylo mou povinností, ohlásil jsem týž večer rytmistru Güntherovi, co mi prozradil Sulejman. Dobrou minutu se chechtal, několikrát opakoval prorokův výrok o blechách, takže jsem pochopil, že celou věc považuje za podařený kousek, který Turci provedli „tomu pitomci von Ritterbachovi“.

Za chvíli se teta podívá na mé sestry a řekne: A o matce se ani nezmínil. Sestry začnou plakat, teta si utře několik slz a všechny tři dohromady budou šťastné.

Když už nám zbývalo jenom pár feniků, sehnal Schrader pro nás oba práci v malé továrně na kovové skřínky. Schrader dostal místo v lakovně, proto měl nárok na půl litru odstředěného mléka denně.

Po chvilce ticha jsem odpověděl: „Dělám, co je mou povinností.“ „Povinností!“ zařval Schrader, prudce vstal a košile mu vlála kolem těla. „A chceš vědět, kam až vede ta tvá povinnost! K tomu, že budeme denně dělat o pět skříní víc, aby měl papá Säcke ještě víc peněz v kapsách, které mu už teď málem neprasknou! Viděls dnes ráno, jak starý Säcke přijel ve své mercedesce! S ksichtem růžovoučkým jak opařené prase! A to panděro! Můžeš se vsadit, že nespí na slámě jako ty! A mléko do ranní kávy taky nemá odstředěné, to je fakt! Povím ti, k čemu povede ta tvá zatracená povinnost, Rudolfe! Karl bude na dlažbě a marky shrábne starý Säcke!“..

..a nedovedu si představit, co by si byl pomyslil poručík von Ritterbach, kdyby viděl, že s Lotyši zacházíme stejně, jako zacházeli Turci s Araby. Vypalovali jsme vesnice, plenili usedlosti, káceli stromy, nedělali jsme rozdíl mezi civilním obyvatelstvem a vojáky, mezi muži a ženami, mezi dospělými a dětmi. Vše, co bylo lotyšské, bylo odsouzeno k smrti. Když jsme se zmocnili nějakého stavení a pobili jeho obyvatele, nacpali jsme mrtvoly do studně a naházeli na ně granáty, a večer jsme pak vytáhli nábytek na dvůr a rázem to vše vesele hořelo, ohnivé jazyky šlehaly jasně nad sněhem. Schrader mi tiše šeptal: „To nemám rád.“ Neodpovídal jsem, pozoroval jsem, jak nábytek uhelnatí a hroutí se v plamenech, a měl jsem pocit, že věci jsou opravdu skutečné, když je mohu zničit.

Kamarádi, kteří zůstali za linií, aby vybudovali naše pozice, mi oznámili, že pro Schradera vykopali hrob. Tělo bylo úplně zmrzlé, a protože se jim nepodařilo narovnat mu nohy pohřbili ho vsedě.

Sháněl jsem celý den práci, byl jsem nešťastný a unavený.

Na jaře 1922 mě potkalo neuvěřitelné štěstí. Podařilo se mi sehnat práci nádení na stavbě mostu, který měl být podle odhadu ukončen za tři měsíce. Na ty tři měsíce jsem měl takřka jistotu, že neklesne-li příliš hodnota marky, budu jíst aspoň jednou denně.

Uběhlo několik dnů a já jsem se rozhodl, že se zabiju. Chtěl jsem počkat až do soboty, protože jsem si musel vypůjčit na jídlo od Sieberta na konto příští výplaty a před smrtí jsem chtěl svůj dluh splatit.

..a lačně jsem vychutnával vůni cigaretového dýmu.

Všichni strnuli. Obersturmführer mi položil ruku na rameno a s vážnou tváří řekl: „Čekateli SA!“ Chvíli bylo ticho a já jsem se ještě víc vypjal v pozoru. „Führer od tebe očekává naprostou oddanost!“ Odpověděl jsem: „Rozumím, pane obersturmführere!“ Obersturmführer mě pustil, ustoupil o krok, jeho pravice vyletěla a vykřikl mocným hlasem: „Heil Hitler!“ Mládenci ztuhli s pažemi nataženými dopředu. Potom vykřikli sborem chraptivým a hlasitým vyrážením každé slabiky: „Heil Hitler!“ V prsou se mi rozlehla silná ozvěna jejich hlasů. Prostoupil mě pocit naprostého uklidnění. Našel jsem svou cestu. Rýsovala se přede mnou, přímá a jasná. Čekala na mě povinnost, měl jí být zaplněn každý okamžik mého života.

„To není totéž!“ „V čem to není totéž?“ Zamyslel jsem se a odpověděl: „Protože se jedná jenom o mne.“ Vydechl. „Ach! Ach!“ ostře a vítězoslavně, oči za zlatými brýlemi jiskřily, hodil pravítko na stůl, založil si ruce v bok a zdálo se, že je naprosto spokojený. „Langu,“ řekl, „vy jste nebezpečný člověk.“ Vrchní dozorce se obrátil a přísně na mě pohlédl. „A víte, proč jste nebezpečný člověk?“ „Nevím, pane řediteli.“ „Protože jste čestný.“ Zlaté brýle zajiskřily a ředitel pokračoval: „Všichni čestní lidé jsou nebezpeční. Jenom darebáci jsou neškodní.

Byl vysoký, hubený, jeho tvář působila jako z dělané kůže naskládané do množství záhybů a měl nádherně dlouhou čelist, která připomínala, dost podivně, koňskou hlavu.

„Pane oberst,“ řekl jsem odhodlaně, „nemohu za to, ale nejsem smyslný.“ Podíval se na mne, tvářil se, jako by právě na něco přišel, a přestal se smát. „To je ono!“ řekl spokojeně, „to jsem chtěl slyšet. Nejsi smyslný, to je vysvětlení. Odmítáš samici. Znám takové koně.“ Opřel se o krb, zapálil vyhaslou dýmku a klidně mě pozoroval.

Hitler určil jednou provždycky, co je to čest SS. Z této definice stanovil heslo svého elitního vojska: „Tvá čest,“ řekl vůdce, „je věrnost.“ Pro budoucí dny je tedy vše zcela prosté a jasné. Už není nutné dotazovat se vlastního svědomí. Stačí jen být věrný, to znamená poslouchat.

Jeho hlas zněl unaveně, bezbarvě, a skoro to vypadalo, že ho jakýkoli zvuk stojí velikou námahu. Při řeči si neustále vlhčil jazykem rty.

Skoro jsem si zoufal, že nenajdu řešení toho nejdůležitějšího, když pojednou mi řešení přinesla šťastná náhoda. Týden před lhůtou, kdy jsem měl reichsführerovi odevzdat plán, mi byla úředně ohlášena návštěva inspektora táborů gruppenführera Goertze. Nařídil jsem proto, aby se provedl důkladný úklid všech baráků v KT a večer před inspekcí jsem všechno sám bedlivě zkontroloval. Tak jsem padl i na malou místnost, kde byla naskládána hromada válcovitých plechovek s nápisem „Jedovatý plyn“ a pod tím „Cyklon B“. Byly to zbytky zásilky, kterou sem před, časem poslala firma Weerle a Frischler z Hamburku, když se měla odhmyzit polská dělostřelecká kasárna. Kilové krabice byly vzduchotěsně uzavřeny a já jsem si vzpomněl, že uvnitř jsou zelené krystalky, které ve styku s kyslíkem ze vzduchu okamžitě uvolňují jedovatý plyn. Ještě jsem si vzpomněl, že Weerle a Frischler nám tehdy poslali dva pomocné techniky, kteří si při práci nasazovali plynové masky a byli při otvírání krabic nanejvýš opatrní, a z toho jsem usoudil, že plyn je pro lidi stejně nebezpečný jako pro hmyz.

Počkal jsem ještě pár minut a pak jsem jako první vešel do sálu. Smrt vykonala své. Výsledek zkoušky předčil mé naděje: stačila kilová krabice Cyklonu B, aby bylo v desíti minutách zlikvidováno 200 práce neschopných. Časová úspora byla skutečně veliká, protože při systému, jak se praktikoval v Treblince, bylo potřeba k dosažení stejného výsledku půl hodiny, možná že i víc. Kromě toho jsme nebyli limitováni počtem aut, technickými poruchami nebo nedostatkem benzínu. Tento postup byl koneckonců i úsporný, protože jeden kilogram Cyklonu B stál - jak jsem si hned zjistil - 3 marky a 50 feniků.

Odemkl jsem dveře, tiše je za sebou zavřel, v předsíni jsem odložil rukavice, čepici dal na věšák a vešel do své pracovny. Říkal jsem tak malému pokojíku naproti jídelně, spával jsem v něm, když jsem se vracel pozdě z tábora. Byl tu stůl, slámou vyplétané židle, malé umývadlo, polní lůžko, nad stolem polička z měkkého dřeva a na ní několik vázaných knih. Elsa říkávala, že je to opravdová mnišská cela, ale mně se to tak líbilo.

Potom mi řekla: „V Bažinách jsme byli nakonec přece jen šťastní. Vzpomínáš si, jak jsme si dávali stranou peníze na vlastní statek? To byly krásné časy…“ Přitiskla se ke mně ještě těsněji. Odtáhl jsem se a políbil ji na tvář: „Elso, teď už si jdi lehnout.“..

Přejel jsem rukou po holínce. Kůže byla měkká a poddajná. Nikdy jsem nedovolil, aby je leštil někdo jiný než já sám.

Setzler přednesl sólo na housle. Jeho velké sehnuté tělo se hrbilo nad smyčcem, korunka šedivých vlasů se ve světle lampy leskla a já jsem předem poznal, která část ho dojímá, protože mu holá lebka začala vždycky několik vteřin předtím rudnout.

V nápadu, že od chvíle, kdy se za transportem dvou tisíc židů uzavřou dveře šaten., až do chvíle, kdy z nich zbude jen popel, bude celá operace probíhat nepřetržitě na jediném místě, v takovém nápadu bylo skutečně něco, co naplňovalo duši uspokojením.

Nařizuji vám, abyste toho nechal, a to je všechno.“ Setzler si přejel dlouhou hubenou rukou po holé hlavě a řekl tichým, bezbarvým hlasem: „Dělám to, abych neslyšel křik těch ostatních.“ Sklonil hlavu a s námahou prohlásil: „Už nemůžu dál.“ Vstal jsem. Nevěděl jsem, co si o tom myslet.

Závan větru přivál vločky až na můj psací stůl, a když jsem vstal, uviděl jsem, že pod oknem je malá loužička vody.

Potom jsem se vrátil dolů, vstoupil do své pracovny, zavřel se tam a listoval v knize o chovu koní, kterou mi půjčil Hageman. Po chvilce jsem začal vzpomínat na Bažiny a cítil jsem, že se mne zmocňuje smutek.

Pak jsem se sklonil a Setzlera prohledal. V levé kapse jsem našel obálku se svým jménem. Otevřel jsem ji. Dopis byl napsán na stroji v předepsané úpravě: SS-Obersturmführer Setzler K T Osvětim SS-Sturmbannführerovi Langovi veliteli K T Osvětim Volím smrt, protože už nemohu snést ten odporný zápach spáleného masa. R. Setzler SS-Ostuf.

Vystoupili jsme do přízemí a přešli do sálu s pecemi. Právě v té chvíli vyjížděl výtah číslo dvě, mříž se samočinně otevřela a vězni ze sonderkommanda začali nakládat těla na vozíky. Ty pak přijely ke skupině, která stahovala prsteny, dál pokračovaly k holičům, ti stříhali vlasy, potom dojely ke skupině dentistů, kteří vytrhávali zlaté zuby. Čtvrté komando skládalo těla do pece. Himmler beze slova sledoval celou operaci, jednu fázi za druhou. U dentistů se zdržel pohledem déle: jejich obratnost byla pozoruhodná.

..až dík indiskrétnosti jedné z úřadoven jsem se dozvěděl, že podle výslovného nařízení reichsführera má být zastřelen každý velitel SS, který by, ať chtěně či nechtěně, sebenepatrněji zdržel plnění vyhlazovacího plánu. Transportům s židy měla být dána v dopravě přednost dokonce i před transporty zbraní a vojsk na ruskou frontu.

S hrůzou jsem si vzpomněl, že reichsführer dal rozkaz zastřelit svého vlastního synovce.

Občas jsem přemýšlel o svém dosavadním životě. Bylo to divné, ale skutečné se mi zdálo jenom mé dětství. Na všechno, co se stalo později, jsem si naprosto přesně pamatoval, ale byly to vlastně vzpomínky, jaké ve vás zůstanou po filmu, který na vás silně zapůsobil. Viděl jsem sebe sama, jak v takovém nějakém filmu jednám a mluvím, ale neměl jsem pocit, že se to všechno stalo mně.

„Nikdy mně nenapadlo, že bych mohl neuposlechnout rozkazu.“..

<2020 (znovu)>