Anthony Burgess

Britský spisovatel.

Mechanický pomeranč [43]

“Nechte nás být, hoši,” řekla jedna z nich, která měla obličej rozrytej jak plastickou mapu, protože měla aspoň tisíc roků,..

Nelíbilo se mi, jak Tupoun vypadal; byl špinavej a neupravenej jako hjumaník, kterej se porval, což se taky stalo, jenže člověk by nikdy neměl vypadat jako to, co je.

Ale já osobně sem nemohl nepocítit nad tím, co se v těch dobách dálo, trochu zklamání. Nebylo ve skutečnosti proti čemu a za co bojovat. Všechno bylo lehounký jako polib mi šáry. Nicméně, noc byla ještě mladá.

Na průčelí Filmovýho areálu sme lukovali plakát zasranej mouchama,..

“Bolest hlavy, která se skoro nedá vydržet, bratře pane,” řekl sem uctivým vojsem.

A mně se prostě tahle druhá stránka zamlouvá. Ba co víc, špatnost je tím, čím sme vy i já odinočkový a tuhle naši podstatu stvořil Bog nebo Bůh a sme jeho velkou pýchou a pležrem.

Ale to, co dělám, dělám proto, že se mi to líbí.

..a skočil sem na ty dvě mladý ptičky. Teď už jim to moc legrační nepřipadalo, přestaly vesele skrímovat a musely se podrobit divnejm a výstředním choutkám Alexandra Obrovskýho, kterej byl díky Deváté a bahýnku čuděsnej a remkovej a strašně strašně žádostivej, bratři moji. Jenže ony byly úplně opilý a sotva něco vůbec cítily. Když jela poslední věta podruhý s celým tím bengálem a skrímováním o Radosti Radosti Radosti Radosti, tak si už ty dvě mladičký ptičky na moc velký sofistikovaný dámy nehrály. Pomalu jako by procitaly k poznání, co se to jejich bitkovejm osůbkám přihodilo a říkaly, že chtějí domů a že sem divoký zvíře. Vypadaly, jako by prošly pořádným batlem, což vlastně prošly, a byly samá modřina a měly povislý koutky. No, když už nešly do školy, bylo přece potřeba, aby dohnaly vzdělání. A toho se jim teda dostalo pořádně. Skrímovaly a úpěly ach ou ach a oblíkly si svoje dresy a naznačovaly, jak by mě zbily těma svejma pěstičkama, zatímco já tam ležel zaprasenej a bérovej a pěkně vyplivanej a unavenej na posteli. Ta mladá Sonička skrímla: “Ty bestie a nenávistný zvíře. Bylo to hnusný, hrůza.” Tak sem je nechal posbírat si věci a řekl jim, aby vypadly, což udělaly a mluvily přitom pořád, jak by se mně měli dostat roži na kobylku a samý takový físíz. Pak odcházely po schodech dolů a já usnul, přičemž mi k tomu pořád ještě burácela a vřískala ta stará dobrá Radost Radost Radost Radost.

Lukujete, že v tomhle ohavným světě se všechno počítá? Ponímáte, že jedna věc vždycky navazuje na druhou? Tak tak tak.

Ale kdosi mi kdysi říkal, že sny se vyplňují naruby.

..nádobí. A já odešel a rozloučil se s nima milujícíma úsměvama.

A já odešel a rozloučil se s nima milujícíma úsměvama.

Měl takovej džentlmenskej vojs a mluvil strašně unaveným způsobem, a pak kývl s takovým frendíkovským úsměvem na jednoho obrovskýho tlustýho hajzla.

..smel, kterej můžete ucítit jenom z takovejchhle kriminálnickejch týpků, bratři moji, smel, kterej je směsicí prachu, mastnoty a beznaděje.

Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem.”..

“To bude přece pěkný, bejt dobrej, pane.” Ale ve skutečnosti sem se tomu uvnitř chorošně zaláfal, bratři. On řekl: “Být dobrý nemusí být pěkné, můj malej 6655321. Být dobrý může být strašné.

“S tím se nedá nic dělat,” řekl dr. Branom. “Každý člověk zabíjí to, co miluje,..

“Gražny bračny,” řekl sem jakoby kňouravě. Pak sem pokračoval: “Je mi lhostejný supernásilí a všechen ten físíz. S tím se vyrovnám. Ale s tou muzikou to není fér. Není fér, aby mi bylo blbě, když híruju nádhernýho Ludwiga vana a G. F. Hëndela a další. To jenom ukazuje, jaká ste zločinecká banda hajzlů a já vám to nikdy neodpustím, sod’áci.” Oba vypadali poněkud zamyšleně. Pak řekl dr. Brodsky: “Vymezení hranice je vždycky obtížné. Svět je jeden, život je také jen jeden. I ty nejsladší a nejbožštější aktivity mohou do jisté míry participovat na násilí - kupříkladu milostný akt; hudba například.

Přistoupila ve světle, který se podobalo nebeský záři a všemu tomu físíz, až ke mně, a první, co mně blesklo gulliverem, byla myšlenka, že bych ji mohl mít rovnou tady na podlaze a pěkně nadivoko ji okartáčovat,..

Pak sem chvíli přemýšlel nad tím správným verdem a cítil sem, že lepší bude, když řeknu: “Dovol mi být tvým opravdovým rytířem,” a znovu sem upadl na svý starý dobrý kolena a skláněl se před ní jako ten nejpokornější služebníček. A pak sem se cítil fakt přiblble, protože se ukázalo, že je to zase jen takovej výstup, a ta čajina se usmála, uklonila se obecenstvu a jakoby odtančila,..

A tak sem tak jakoby doklopýtal ke dveřím a vyšel ven a nechal je napospas jejich strašlivý vině, ach, bratři moji.

..nikomu by už nikdy nezpůsobil žádný potíže. Možná, pomyslel sem si, kdybych odguljal do Veřejný knihovny za rohem, mohl bych tam najít nějakou knihu o tom, jak to bezbolestně odkejhat.

Možná, pomyslel sem si, kdybych odguljal do Veřejný knihovny za rohem, mohl bych tam najít nějakou knihu o tom, jak to bezbolestně odkejhat.

A věřte tomu, bratři moji, nebo udělejte tu druhou buč, dva nebo tři ouldaní neduživci, všichni kolem devadesátky, mě popadli třesoucíma se starejma hendkama, a mně se udělalo úplně blbě ze smelu staroby a nemoci, kterej se z těch skoro už mrtvejch maníků linul.

Plakal sem nad sebou bůůůúú úúú úúú.

Člověk, který se nemůže rozhodovat, přestává být člověkem.”..

“Vaše žena, pane?” zeptal sem se. “Ona odešla a opustila vás?” Fakt sem chtěl vědět, jak to s jeho ženou dopadlo, moc dobře sem si ji pamatoval. “Ano, opustila mě,” řekl takovým jakoby hlasitým a zahořklým vojsem. “Zemřela, víte. Byla brutálně znásilněna a umlácena. Byl to příliš veliký šok. Stalo se to v tomto domě,” jeho hendky, ve kterejch pořád držel utěrku, se třásly, “přímo tady vedle v pokoji. Musel jsem se moc nutit, abych tady zůstal žít, ale ona si přála, abych zůstal zde, kde stále zůstává přítomna její křehká vzpomínka. Ano ano ano. Ubohé děvčátko.”..

Obyčejní lidé si to nechají líbit, ach ano. Prodají svobodu za klidnější život.

Nemohl sem z něho, bratři moji, spustit ajka, fakt. Byl teď jakoby už dospělej, s dospělým vojsem a vůbec.

<2018>