Karel Čapek..

Český spisovatel.

Krakatit [42]

Tu se tiše díval po pokoji,; bylo tu cítit tabák a ženu.

"To je síla, víš? Síla v hmotě. Hmota je strašně silná. Já... já hmatám, jak se to v ní hemží. Drží to dohromady... s hroznou námahou. Jak to uvnitř rozvikláš, rozpadne se, bum! Všechno je exploze. Když se rozevře květina, je to exploze. Každá myšlenka, to je takové prasknutí v mozku.

Bylo mu jaksi sladko naslouchat šustění papíru a tichému hukotu ohně v kamnech.

Vy ho zachráníte, že?" "Nesmírně rád," vydechl Prokop nějakým nesvým a rozechvěným hlasem; tak ho opojovalo nadšení.

A dále, verš za veršem, řinulo se božské pozdravení, jímž Odysseus oslovil Nausikau. "Proboha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk? Jestliže některá z bohyň, co sídlí na nebi širém, s Artemidou bych já, jež velkého Dia je dcera, krásou a vzrůstem těla i velkostí nejspíš tě srovnal. Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blažení bratři, neb jistě jim nadmíru srdce pokaždé rozkoší lahou se pro tebe rohřívá v hrudi, kdykoli zří, jak takový kdvět jde do kola k tanci."

..bozi pak račte ti dát, čeho ve své mysli si žádáš, muže i dům, a přidejtež vám i svorného ducha, vzácný to dar, - vždyť lepšího nic ni krasšího není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena i muž, jak odpůrcům v žal, tak na radost velkou všechněm příznivcům svým, a nejvíc to pocítí sami."

Prokop otevřel oči a viděl starého pána, má růžovou pleš a bílou bradu, zlaté brejličky na čele a náramně čilý koukej.

..a dvojnásobnou hrubostí zakrývá mučivý soucit. A ještě celý den potom nemluví a vzteká se a bouchá dveřmi.

Už kvetou třešně, lepkavé mladé listí se třpytí ve slunci,..

A ty, lidstvo, jsi jenom vlaštovka, která si pracně ulepila hnízdo pod krovem kosmické prachárny; cvrlikáš za slunce východu, zatímco v sudech pod tebou mlčky duní strašlivý potenciál výbuchu...

"Chtěl byste něco?" "Ne, nic." Je to hloupé; chtěl by ji hryzat do paží či co; ženská nikdy neví, jak člověka vzrušuje. Anči pokrčila rameny trochu uraženě. "Taky dobře." A byla pryč.

Probudil se pozdě odpoledne s duší zbahnělou a tělem zamořeným shnilou leností.

"Viděla. Proč jste se ráno na mne tak zlobil?" "Nezlobil. Jsem snad... někdy... trochu hranatý;..

Ale pochopit, co z toho plyne... teoretický a filozoficky..., to neumím.

Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé... a nesmyslné. nejvíc... nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování.

"Proč... vždycky přede mnou schováváte ruce," "Protože... protože je mám tak rozbité," děl Prokop a chudák se začervenal. "To je zrovna tak krásné," šeptá Anči s očima sklopenýma.

Konečně tady je cíl, kaplička mezi dvěma starými lípami; je pozdní hodina, kdy pasáci začínají zpívat.

Ó noci, nebešťanko, ty ulevíš sevřené hrudí a rozvážeš těžký jazyk; povzneseš, požehnáš, okřídlíš tiše tlukoucí srdce, srdce teskné a zamlklé; žíznivým dáváš pít ze své nekonečnosti.

..ale byl tu tak sám za kalnými okny, a všechno tu zrovna vydechuje nějakou mrzkou a tajnou hanebnost.

Tja, nejlepší nápady dostane člověk z blbosti.

Náhoda je mocná.

..tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama.

"Pan inženýr je učenec," spustil Carson horlivě. "Našel atomové výbuchy a takové věci. Ohromný duch, vážně. My jsme proti němu kuchyňské ficky. Takhle strouhat brambory a podobně. Ale tuhle on," a pan Carson podivem hvízdl. "Jednoduše kouzelník. Jestli chcete, vyrazí z vizmitu vodík. Tak, panečku."

Potom jal se znovu okukovat laboratoř. Trochu mu to připomínalo nově zařízenou parfumerii; bylo to příliš uspořádané, ale stačilo sáhnout na to a ono, aby to rozházel po své chuti; tak, teď to tu vypadá intimněji.

Prokop se sotva dotkl jejich prstů. Byly velmi chladné a jako mrtvé.

..posilován dotykem té měkké a stařecky lehýnké ruky.

Spočíváš nehnutě v oceánu nezměřitelných, nerozložených, nevypáčených sil; co je kolem tebe, nejsou pokojné zdi, tiší lidé a hučící koruny stromů, nýbrž muniční sklad, kosmická prachárna připravená k strašlivému výkonu; ťukáš kloubem na hmoty, jako bys přehlížel sudy ekrasitu zkoumaje, jak jsou plné.

Baže. Král hmoty. Princezno, ejhle král," hodil s patrnou narážkou, a už zas uháněl dále: "Geniální, že? Jedinečný člověk. My jsme jen hadráři, na mou čest. Jaké jste tomu dal jméno?" Omámenému Prokopovi se vracel rozvaha. "Ať to princezna pokřtí," řekl, rád, že se na tolik zmohl. "Je to... její." Princezna se zachvěla. "Nazveme to třeba vicit," sykla ostře. "Co?" chytil se do toho pan Carson. "Aha, vicit! Znamená ´zvítězit´, že? Princezno, vy jste geniální! Vicit! Ohromné, haha! Hurá!" Než Prokopovi se mihla hlavou etymlogie jiná a strašlivá. Vitium. Le Vice. Neřest. Pohlédl s hrůzou na princeznu; ale na její upjaté tváři nebylo lze čísti žádné odpovědi.

..padla na Prokopa ukrutná tíha; o čem mám nyní mluvit? Bůhvíproč se mu zdálo, že se ani slovem nesmí dotknout oné divé a temné události, když v něm hořký a nechutný pocit, že by ho princezna mrazivě odbyla jako lokaje,..

..pokorná jako ovečka a snad bože, snad v tuto vteřinu šťastná nějakým nevýslovným a bezbranným štěstím;..

"Nesmíš, teď nesmíš," zasykla a ožehla ho plamenným pohledem.

..a za živého boha nerozuměl povzbuzujícím pohledům princezniným; jen je chytal svýma krvavýma očima s děsnou pozorností. Princezna byla jako na trní.

"Ruku," káže potichu princezna a províjí svými horečnými prsty uzlovité, rozmlácené pahýly Prokopovy.

"Musím to vědět," zaskřípal Prokop, "jinak - jinak -" Princezna se mdle usmála a vložila svou ruku na jeho pěst. "Ne, prosím tě, nechtěj, nechtěj, abych ti to řekla." "Proč?" "Pak bys měl nade mnou příliš moci," děla tichounce a Prokop se zachvěl radostí.

Sklonil se k jejím rtům; chutnal kajícným steskem.

..o krávy se vracejí voníce teplým mlékem. ..

Chvěl jsi se před štěstím; oddej se bolesti, neboť ona je narkotikum trpícího.

Den houstne jako ošklivá pavučina, je už večer.

..theoreticky docházel k tak strašlivým vyčísleným brisancím, že mu vstávaly vlasy nad úžasností sil, mezi nimiž žijeme.

Vyvinula se mu a šla se k zrcadlu česat. Dívala se tam zkoumavě a pak provedla před zrcadlem hlubokou dvorskou poklonu. "To je princezna," řekl ukazujíc na svůj obraz "a tohle," dodala bezbarvě a obrátila prst k svým prsoum, "je jen tvá holka.

Ah, ty nevíš nic; ale musíš vědět aspoň to, že princezna je na skleněné hoře; tam se nedostaneš. Ale obyčejnou ženskou, tuhle ordinární hnědou holku můžeš mít; sáhni, je tvá, jako nějaká věc. Nu tak si vyber, co z toho dvojího chceš."

..zvedl ji a rozrýval násilnými polibky její semknutá ústa.

Princezna míří k starému, jednorukému majoru od artilerie, který je pokryt medailemi jako Kybele cecíky.

Prokopa znepokojovala její stálá sebeanalysa, v níž tušil palčivou sebetrýzeň.

Ty jsi celý tak hrubě udělaný jako stůl zespodu; to je na tobě to nejkrásnější. Jiní... jiní lidi jsem viděla jen tak, víš? Po té hladké, ohoblované straně; ale ty, ty jsi na první pohled samý takovýhle trám a štěrbina a všecko to, víš, čím drží lidský tvor pohromadě. Když se po tobě jede prstem, zadře si člověk třísku; ale při tom je to tak krásně a poctivě uděláno - Člověk to začne vidět jinak a... vážněji než po té hladké straně. To jsi ty."

Prokop stál nehnutě, s čelem skloněným jako beran; a le bon prince cítil, jak se tenhle černý, hrubý špalek v nitru štípe a praská bolestí.

Prokop příliš dobře pochopil, že její líbezné tlachání povídá velmi, velmi vážného; střežil se ji vyrušit.

Nikdy se neměli tak divoce rádi jako v tuto chvíli, kdy nemohli ani promluvit a báli se sebou dotknout.

Prokop třeba mu bylo nekonečně bídně, se ušklíbl; když si doktoři nevědí rady, vždycky předpisují klid.

"Haha," spustil pan Carson jaksi osvěžen touto hrubostí, "to se ví, že ne;..

Ty musíš mít čisto sám v sobě; jinak... jinak jsi zlý.

"Zpátky," skřípěl mezi zuby, "zpátky s tebou." "Se mnou není... ani dopředu ani zpátky. Copak mi nerozumíš?

..trháš sebou na řetěze... jako já.

Rozštípne se země, a v rachotu síly promluví Pán: Beru tě zpět, tvore bolestný a slabý; nebylo čisto v tobě, a nedobré síly jsi rozpoutal. Milý, milý, ustelu ti lůžko z nicoty.

..nedýchá už a jektá rozkoší šíleného řícení prostorem.

Tak co, zkusíte to?" Prokopovi bylo jako ve snu. "Ne! Proč bych to dělal?" Daimon pokrčil rameny: "Protože můžete. Síla... se musí vybít.

Vy chcete nemožné dobro; následkem toho budete asi velmi krutý.

Promluvíte k nim několik frází o blahu lidstva nebo co chcete; beztoho to zanikne v chaosu názorů, kterému se říká politické přesvědčení."

..a neohlížejte se. Jakmile se jednou ohlédnete, změníte se v plačící sloup jako žena Lotova. Já jsem rozum a číslo; hledím-li vzhůru, chtěl bych se rozplynout v šílenství a v nespočetnosti. Vše, co je, nevyhnutelně klesá z chaosu neobmezenosti přes číslo k nicotě; každá velká síla se staví proti tomuto sestupnému pádu; každá velikost chce se stát nesmírností. Zahozena je síla, která se nepřelije přes staré hranice.

Pokoušejte se o nemožné, abyste uskutečnil aspoň nějakou neznámou možnost.

Světu je znovu a znovu třeba tvůrce; ale tvůrce, který není svrchovaným pánem a vládcem, je jenom blázen.

Daimon šel rovnou k podiu a skočil nahoru. "Kamarádi," křičel, a jeho hlas zněl nelidsky jako hlas racka. "Přivedl jsem vám někoho. Kamarád Krakatit."

Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i zduchovnělých;..

Ale co mně jsou platny zákony věčnosti? Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co; tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vražen do nekonečného řádu ani započítán do milionů světelných let; a tedy... tedy ať to tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším. Cítíš se sevřen? Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik. Tak je to dobře."

Vydat vše! Je to jeho právo. Já, já také musím vydat vše. Mám jenom zvětrávat a čekat... kvasit nečistě... a drobit se, aniž bych kdy... rázem... vydal celého člověka? Raději... to už raději v jedinné vrcholné chvíli... a přese vše... Neboť já věřím, že je dobře vydat všecko. A´t je to dobré nebo špatné. Všecko je ve mně srostlé: dobré a zlé a nejvyšší. Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil. Dělal jsem to i to; ale nyní... musím vydat to nejvyšší. To je vykoupení člověka. Není to v ničem, co jsem udělal; je to zarostlé ve mně... jako v kameni. I musím se roztrhnout... mocí.... Jako se roztrhne náboj; a nebudu se ptát, co přitom roztříštím; ale bylo třeba... bylo mně třeba vydat to nejvyšší."

..a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit.

Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen.

Na schodech je dohonila rozcuchaná dívka. "Jdu s vámi," šeptala a zaryla prsty do Prokopovy paže.

..džbán s okrajem potlučeným,..

"Ah, jsem unaven," zívl Daimon. "Byl to slušný den. Pojďme dolů."

Divná moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvar a bez času.

Oživla bolest staré fraktury a v prsou ho palčivě bodalo;..

Děsil ho vlastní dupot v tichém a nesmírném odtékání všeho;..

..na oji visí rozžatá lucerna a vrhá chvějivé hrstičky světla na bílého koně,..

"Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka."

Podal mu svůj hrnéček; byla na něm kotva, srdce a kříž. "To je víra, láska a naděje.

<2018>