Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2022
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Nikolaj N. Nikulin

Ruský válečný veterán, pracuje v Lenigradské Ermitáži jako znalec umění, opravdu sugestivní a asi i pravdivé popisy válečného života.

z_leningradu_do_berlina.png

Z Lenigradu do Berlína [83]

..svěřil jsem se listům papíru, abych vyškrábal z temných koutů paměti všechen hnus, kal a svinstvo, abych se zbavil všech trýznivých vzpomínek.

Hlavním posláním je však pokus odpovědět si na otázky, které mne trápí a nedávají mi pokoje, i když válka už dávno skončila (a vlastně končí už i můj život, který byl touto válkou formován).

Válčení je vhodné zaměstnání pro skutečné muže. (Karel XII., král švédský) Bože na nebesích, Bože milosrdný, vytáhni mě z těch pomyjí!

Jak bylo zajímavé spát na palandách, kde chyběly matrace, a byl jen drátěný rošt, který se přes noc otiskl na obličej!

Když nálet skončil, viděli jsme mračna kouře, zakrývající půlku oblohy. To hořely Badajevské sklady potravin. Tehdy jsme ještě nemohli vědět, že požár rozhodnul o osudu miliónu lidí, kteří zemřou v zimě 1942–43 smrtí hladem.

S denní dávkou 300 gramů chleba se dalo jakžtakž vyžít. Přilepšovali jsme si sbíráním žaludů a kořínků. Všichni jsme toužili po službě v kuchyni. Jednou se to poštěstilo první četě. Když se kolegové vrátili ze služby na světnici, zvraceli na nás z horních paland, protože se v kuchyni přejedli a pokazili si žaludky.

V rohu zahrady vedle cesty dva postarší saniťáci zakopávali mrtvé. Beze spěchu vykopali jámu a svlékli z mrtvol mundůry (instrukce nařizovala chránit státní majetek). Jedna mrtvola s prostřelenou hrudí patřila velmi krásnému mladíkovi. Pevné svaly, dokonalá postava. Na prsou měl vytetovaného orla. Na pravém rameni nápis „Miluji přírodu“ na levém „Zase jsem neměl nic k jídlu“. Pochovávaní vojáci byli z rozvědky námořní brigády. (Brigáda byla nejprve rozbitá pod městečkem Ligovo, pak ji doplnili a poslali na Volchovský front, kde brzo vykrvácela.) Saniťáci hodili mrtvoly do jámy a zaházeli je zmrzlou zemí. Podívali jsme se s kamarády jeden na druhého a šli jsme svou cestou… (Potom v létě jsem viděl, jak pohřební komanda zasypávala padlé vápnem, aby předešli nákaze. Ale pohřbívali jenom menší část padlých. Ty, které se podařilo vynést z palby. Tělo obyčejně shnilo tam, kde vojáka dostihla smrt.)..

..a dostal jsem se mezi těžké dělostřelectvo! Ale byl to asi lepší osud – v pěchotě, když se bojuje, člověk zůstane schopný boje průměrně týden. Pak je buď raněn, nebo ho zabijí. U těžkého dělostřelectva jsou to tři čtyři měsíce.

..bedna s náboji vážila čtyřicet šest kilo).

Vojáci chytali KV v podpaždí celými hrstmi a házeli je na rozpálená kamna, kde vši zvučně praskaly.

Zkoušel jsem namáčet prádlo do benzinu před tím, než jsem si ho oblékl. Drobečkové vybíhali ven a člověk je mohl z krku shazovat do sněhu. Ale příštího dne jich bylo ještě víc. Až v roce 1942 se objevil zachránce: „mýdlo K“. Byla to žlutá, příšerně smradlavá pasta, ve které se muselo vyvařit všechno oblečení. Tehdy jsme si oddechli. V té době jsme se taky naučili stavět lázně, v nichž bylo možné se vykoupat.

Koncem listopadu jsme zahájili ofenzívu. Teprve tehdy jsem poznal, co to je válka, i když jsem se ještě útoků nezúčastnil. Stovky raněných, mrtví, zima, hlad, napětí, týdny nevyspání… Jedné relativně klidné noci jsem seděl ve sněhové jámě. Chlad mi nedovolil usnout. Škrábal jsem si zavšivené boky a brečel jsem tesknotou a slabostí. Ale této noci se ve mně něco zlomilo. Odněkud přišla síla. K ránu jsem vylezl z nory, začal jsem hledat v prázdných německých zemljankách, našel jsem pár brambor, zmrzlých jako kámen, rozdělal jsem oheň, uvařil jsem brambory v helmě a – naplniv si břicho – získal jsem pocit sebedůvěry. Od toho okamžiku se odehrála v mém životě podstatná změna. Stal jsem se energickým a získal jsem obranné reakce. Cit mi napovídal, jak mám v daném okamžiku jednat. Naučil jsem se opatřovat si potravu. Jednou jsem sekerou osekal maso ze zabitého německého, mrazem ztuhlého koně. Jindy jsem zase našel krecht s bramborami. Jednou zabila mina koně, který táhnul kolem nás saně. Za dvacet minut z něj zůstala jen hříva a vnitřnosti – my, hladoví vojáci, jsme z něj maso okamžitě odřezali. Vozka se ani nestačil vzpamatovat, zůstal sedět v saních s opratěmi v rukou. Jednou jsme mašírovali a nepřátelský granát převrhl kuchyni, která jela před námi. Pohanková kaše se vylila do sněhu. V tom okamžiku, bez jakékoliv domluvy, každý vytáhl lžíci a začaly hody. Ale provoz na cestě se nezastavil! Kaší projel vůz se senem, náklaďák, a my jsme jedli a jedli, dokud bylo co… Sbíral jsem kůrky, kousky suchého chleba u skladů a kuchyní – prostě získával jsem potravu, kde se dalo.

Ten, kdo zapomene svou historii, je odsouzen k jejímu opakování. (Starověký filozof)..

Taky nám sdělil, že stanici Pohostí naši obsadili bez přípravy koncem prosince, když se k těm místům poprvé přiblížili. Ale ve staničních budovách byly zásoby lihu a opilí hrdinové byli pobiti Němci, kteří se tam objevili v pravý čas.

Je to přece jen příliš kruté nutit ženy k tomu, aby procházely strázněmi fronty. Ale kdyby jen to! Nebylo pro ně lehké živobytí uprostřed mužů. Je pravdou, že hladové vojáky dívky příliš nezajímaly, ale vyšší šarže dosahovaly svého všemi prostředky: od hrubého nátlaku až po ty nejjemnější způsoby svádění. Kavalírů bylo nazbyt. Byli zpěváci, tanečníci, krasořečníci, a pro ty vzdělanější dámy se našli i takoví, kteří uměli recitovat verše Bloka nebo Lermontova… A děvčata jezdila domů s outěžkem. Myslím, že v jazyce vojenských kanceláří se to nazývalo „odjezd z příkazu číslo 009“. V naší části z padesáti vojákyň, které byly přiveleny v roce 1942, zůstaly dvě. Ale „odjezd z příkazu 009“, to bylo to nejlepší, co mohlo děvčata potkat. Vyprávěli mi, jak jistý plukovník Volkov si nechával nastoupit „ženské doplnění“ a z nastoupené řady si vybíral krasavice, které mu padly do oka. Ty se pak stávaly jeho PPŽ,2 a když měly námitky – po hubě, do studené zemljanky, o chlebu a o vodě… Pak šla chudinka z ruky do ruky – různých zástupců a pomocníků… Podle těch nejlepších asiatských tradic.

Sněhu bylo výš než po pás, zastřelení nepadali, ale stáli v závějích..

„Útočit!“ – telefonuje „Hospodář“ z Kremlu. „Útočit!“ – zvoní generál z vyhřáté pracovny. „Útočit!“ – zní rozkaz velitele – plukovníka, schovaného v pevné zemljance. A vstávají stovky Ivanů a prodírají se hlubokým sněhem pod křížovou palbou německých kulometů. A Němci ve vyh palpostech, sytí, opilí, drzí, všechno promysleli, se vším počítali, všecko zaměřili a pálí, pálí jak na střelnici. Ale ani nepřátelským vojákům nebylo lehko. Nedávno mi vyprávěl jeden německý veterán, že mezi kulometčíky jejich pluku byly případy šílenství: není tak jednoduché zabíjet jednu řadu lidí za druhou – když jdou a jdou a není jim konce.

Jednou v noci jsem zaskakoval za telefonistu. Tehdy bylo spojení primitivní a rozhovory po všech linkách byly slyšet ve všech uzlech. Slyšel jsem, jak promlouvá náš velitel I. I. Fedjuninskij s veliteli divizí: „Job vašu mať!! Postupujte! Když nepostoupíte, zastřelím vás!!! Job vašu mať! Útočte! Job vašu mať!!!“ A před dvěma lety vyprávěl v televizním pořadu přestárlý Ivan Ivanovič, dobrý stařeček, dětem o válce úplně jinak…..

Mezi doplněními jsou čtrnáctileté děti, na něž se vojenská povinnost nevztahuje… „Vpřřřed“ a basta! Nakonec se nějaký vojín, poddůstojník, velitel čety, někdy i kapitán či velitel roty, když vidí tu do nebe volající tupost, ohradí a řekne: „To přece nejde tak ničit lidi. Na návrší pálí nepřítel z betonového bunkru a my máme jenom 76milimetrové dělíčko. Tím ho nezlikvidujeme!“ Hned je povolán politruk, SMERŠ4 a tribunál. Jeden z práskačů, kterých je všude plno, svědčí: „Jistě, v přítomnosti vojáků pochyboval o našem vítězství.“ Ihned dodají vyplněný blanket. Je nutno pouze doplnit příjmení, a je to: „Zastřelit před nastoupenou jednotkou!“ nebo „Převelet do trestné roty!“ – což je totéž. Tak byli posíláni na smrt nejčestnější vojáci a velitelé, kteří si zachovali společenskou odpovědnost. A ti ostatní – „Vpřřřed! Do útoku!“ „Na světě není pevnost, kterou by nemohli dobýt bolševici!“..

Toto zoufalství je nepřenosné, pochopí ho jenom ten, kdo sám okusil nutnost vstát a jít umírat. Ne někdo jiný, ale ty, a ne někdy, ale teď, právě teď musíš jít, musíš jít pod palbu, kde budeš v lepším případě lehce raněn a v horším – buď skončíš s utrženou čelistí nebo s prostřeleným břichem, nebo přijdeš o zrak, nebo prostě padneš. Právě ty, i když se ti tak chtělo žít a těšil ses na tolik věcí. Ty, který jsi toho měl tolik před sebou, kterému bylo ne víc než sedmnáct. Musels být připraven zemřít: nejenom teď, ale stále. Dneska jsi měl štěstí: smrt tě obešla. Ale zítra se musí znovu útočit. Opět se musí umírat; nezemřeš však jako hrdina, ale bez pompy, orchestru, proslovů, ve špíně a smradu. Tvé smrti si nikdo nevšimne: usteleš si v haldě mrtvol u kolejí a shniješ, všemi zapomenutý, v lepkavé břečce močálů.

V boji je ani nenapadlo křičet „Za Vlast! Za Stalina“, jak se o tom píše v románech. V přední linii bylo slyšet ochraptělé vytí a nadávky,..

Aby byla amorfní masa špatně vycvičených vojáků dostatečně poslušná, tresty smrti zastřelením byly prováděny před útokem. Chytili nějakého neduživého, vyřízeného člověka nebo toho, kdo něco breptnul, či nějakého náhodného dezertéra, který byl vždycky po ruce. Nechali nastoupit divizi a nešťastníky bez řečí zastřelili. Důsledkem této „politické práce“ byl strach z komisařů a z NKVD – větší než strach z Němců.

Byly i případy, kdy se dotyčný postřelil, aby unikl boji a pravděpodobné smrti. Třeba přes bochník chleba, aby ho saze z blízkého výstřelu neprozradily. Aby přelstili lékaře, postřelili se skrz mrtvé tělo. Nechali se střílet, po domluvě se svými kamarády, do rukou a nohou. Mezi „samostřelci“ bylo hodně Kazachů, Uzbeků a jiných Asiatů. Vůbec se jim nechtělo bojovat.

Na svých místech zůstávali jen ti nejmazanější. A přitom pracoval samozřejmě přirozený výběr. Poctivého vedoucího skladu, například, vždycky poslali na frontu, zatímco na jeho místo dali zlodějíčka. Poctivec dá všem, co jim patří, a neutají nic: ani pro sebe ani pro velitelství. Ale velitelé přece rádi sežerou něco navíc. Zlodějíček, když krade pro sebe, nikdy nezapomene něčím obšťastnit svého velitele. Proč se tedy zbavovat tak cenných kádrů? A kdo tedy půjde do přední linie? Samozřejmě poctivec! Vytvářelo se zvláštní souručenství – svůj k svému, a jestli nějaký idiot zkoušel dosáhnout spravedlnosti, topili ho všichni. Jinak řečeno probíhalo totéž, co probíhá v čas míru skrytěji, méně nestydatě. Na tom ruská země stála, stojí a bude stát.

Zbraně jsme měli – my i Němci – dobré, avšak Němci byli lépe vycvičeni a zbytečně se nevystavovali nebezpečí.

Ale přesto nechala válka na každém svou pečeť.

Od té doby jsem žil v naději, že to lepší ještě přijde. Bylo mi proti mysli využívat „vhodné příležitosti“ a nebavilo mě účastnit se rvaček o lepší místo na slunci. Vznášel jsem se nad vlnami – ale dlužno říci, že osud mi byl nakloněn…..

Ale i jiné věci byly k vidění: mrtvá těla zabitých rudoarmějců Němci zastrkovali do závějí vzhůru nohama – jako ukazatele na křižovatkách.

V Rudé armádě měli důstojníci daleko lepší stravu než prostí vojáci. Dostávali navíc máslo, konzervy, suchary… Do armádních štábů generálům vozili vína, uzeného jesetera, vybrané klobásy atd. Němci měli stejné menu, od prostých vojáků až po generály, a bylo slušné. V každé divizi byla rota, která připravovala salámy. Potraviny a víno nakradli z celé Evropy. Ovšem když na frontě přituhovalo (například pod Pohostím), živili jsme se – Němci i my – koninou ze zabitých zvířat.

Přišla divize mužiků z Vjatky: malí, křivonozí, žilnatí, s vystouplými lícními kostmi. S pokřikem „Job mať tvoju!“ lezli na německé palebné bunkry, Fricy odtamtud vykouřili, všecko vyhodili do povětří a postoupili o pět set metů.

Mrtvolami byl naplněný nejen železniční přejezd, ale válely se všude. Ležely tu spousty padlých, ale byly tu i jednotlivé srdceryvné scény. Vojáka z námořní pěchoty zastřelili v okamžiku, kdy se rozmáchl, aby hodil granát. Zmrznul a v této póze byl podobný pomníku, který se se zdviženou rukou tyčil nad válčištěm. Mosazné knoflíky na černém námořnickém kabátě se blýskaly ve slunečním světle. Raněný voják si převazoval nohu a byl sražen dalším výstřelem. Vítr si pohrával s obvazem v jeho ruce celou zimu. V lesíku jsme našli těla dvou skupin rozvědčíků. Zřejmě se na rozvědce Němci s našimi rozvědčíky nečekaně setkali a začali bojovat muž proti muži. Několik mrtvých jsme nalezli zaklíněných do sebe. Jeden držel druhého za krk, zatímco jeho protivník ho bodnul do zad dýkou. Těla druhé dvojice byla spletena dohromady. Náš voják se v smrtelném poryvu zakousl do Němcova palce a v této poloze zmrzli. Některé rozvědčíky roztrhl dělostřelecký granát, někteří byli zastřeleni z bezprostřední blízkosti z pistole. Hromady mrtvol u tratě vypadaly v zimě jako zasněžené pahorky, byla vidět pouze těla, která ležela nahoře. Později na jaře, když sníh roztál, bylo vidět to, co bylo vespod. Spodní vrstvu tvořili ti, kteří padli v létě – měli na sobě vojenské blůzy a letní boty. Na nich ležely řady příslušníků námořní pěchoty v námořnických kabátech a v širokých černých kalhotách „do zvonu“. Ještě výš leželi vojáci ze Sibiře, v kožíšcích ke kolenům a ve válenkách. Ti útočili ve dvaačtyřicátém – v lednu a v únoru. Ještě výš leželi vojáci ve vatových bundách a v hadrových čepicích (takové se vydávaly v blokádním Leningradě). Na nich – těla v maskáčích, v helmách i bez nich. Byly zde pomíchány mrtvoly vojáků z divizí útočících na železniční trať začátkem roku 1942. Strašná svědectví našich „úspěchů“!

Slavnost byla skvělá. Přijel generál, opilý na šrot – náčelník politického oddílu nebo něčeho takového..

..se potácí rozespalá pěchota do přední linie. Řada za řadou, pluk za plukem. Figury bez tváře, ověšené zbrojí a zakryté hrbatými stanovými dílci. Šli vpřed, pomalu, neodvratně se přibližujíce k vlastní smrti. Generace odcházející na věčnost. Bylo v tom tolik zobecňujícího smyslu, tolik apokalyptické hrůzy… Pocítil jsem celou relativnost bytí a bezcitnost chodu dějin. Ocitli jsme se v roli drobného hmyzu, který je odsouzen tomu, aby shořel beze stopy v pekelném ohni války.

Mina spadla na ochranný val zákopu a poté, co mne ohodila hlínou, přistála vedle mne. Kousek popojela po nakloněné rovině a skončila svou pouť asi půl metru od mého nosu. Mrazilo mě, vlasy mi vstávaly hrůzou. Hleděl jsem na tu krásnou hračku, červeno-žlutě obarvenou a zlověstně blýskající průzračnou špičkou z umělé hmoty! Vybuchne hned? Vteřina, druhá… minuta… Nic se neděje! Málokdo má takové štěstí! Oběhl jsem ji v uctivé vzdálenosti a dohonil jsem své kamarády.

V dalším zákopu leželo beznohé tělo, místo kolen krvavé pahýly. Dlouhé vlasy, tvář známá. „To je přece snajperka ze sousední roty. Ta, která tak krásně zpívala! Ech…“ – řekl ten, který běžel vepředu, a přeskočil mrtvolu. Nelze se zdržovat! Noha mi sklouzla a spadl jsem na mrtvé tělo. Skrz sevřené zuby vycházel se sípěním vzduch, u nosních dírek se tvořily krvavé bubliny…..

..„hymna tankistů“: Předpis praví: shoř i s tankem, což je těžko k provedení. Zavolal mě náčelníček ze zvláštního oddělení: „Proč si se svým tankem, svině, neshořel, jak předpis praví?“ Já mu na to: „dnes to nešlo, příště se to jistě spraví“.

Dál ležel neforemný chomáč utvořený z uniformy, kostí a masa, z něhož vystupoval lehký opar a vůně ještě teplé krve. Podle uniformy poznávám – byl to náš voják, s nímž jsem přenášel dělo… Znova jsem ztratil vědomí.

Z vděčnosti za vykonanou službu nám věnoval náčelník jídelny škopek se zbytky důstojnické snídaně. Sežrali jsme to s nadšením, nehledě na vajgly, které jsme čas od času vylovili.

Jedna zdravotní sestra mi vyprávěla, co zde uviděla: „Padala jsem únavou, z posledních sil jsem přitáhla raněného z přední linie. Zde leželi v řadách ranění vojáci na otevřené mýtině, někteří na nosítkách, jiní prostě na zemi. Saniťáci je přikryli bílými prostěradly. Nebylo vidět, že by někdo operoval nebo převazoval rány. Lékaři zde nebyli. Náhle se z mraků objevila německá stíhačka. Při nízkém přeletu se pilot vysunul z kabiny a metodicky střílel ze samopalu bezmocné lidi, kteří leželi na mýtině. Bylo vidět, že samopal, který má v ruce, je sovětský – s diskem! Byla jsem touto scénou otřesena. Běžela jsem k domku na kraji mýtiny, kde jsem objevila náčelníka lékařského praporu a komisaře – úplně opilé. Před nimi stálo vědro s portským, které bylo určeno raněným. V návalu vzteku jsem vědro vylila a veliteli lékařského praporu jsem pořádně vynadala. Ale opilý živočich nebyl schopen pochopit vůbec nic. Večerní liják vytvořil na mýtině hluboké louže, v nichž se váleli ranění… Měsíc nato dostal velitel vyznamenání „Za vynikající práci a starostlivou péči o raněné“. Návrh k vyznamenání pocházel od komisaře.“ (Zápis pochází z vojensko-historické konference, věnované Sviňavinské operaci, konané v Mhe 1. 10. 1982.)..

Žádná porážka nemůže být pochmurnější než tohle vítězství. Wellington po bitvě u Waterloo..

Tehdy jsme vlastně nepřemýšleli o ničem, zcepenělí strachem a toužebně se upínající k jediné věci – přežít. To až teď o tom přemýšlíme a trápíme se…..

Na to se jaksi pozapomnělo, pravda se zas jednou utopila v hurávlastenčení! Poučení z dějin prostě nefunguje. Každá generace začíná znovu a opakuje chyby předků. Národní tradice jsou silnější než rozum. Jsou silnější než vůle a dobré úmysly těch, kteří vidí dál.

Vítězství roku 1945! Kolik za tebe Rusko zaplatilo? Podle oficiálních dat 20 milionů mrtvých. Podle údajů těch, kteří nás nemají příliš v lásce – 40 milionů a možná i víc. To se vymyká jakékoliv představě! Když budou mrtví ležet těsně vedle sebe, bude jejich řada dosahovat od Moskvy do Vladivostoku! Miliony a desítky milionů – to zní abstraktně, ale když vidíš sto nebo tisíc mrtvých, rozsekaných na kusy, zašlapaných do země – to je vjem, který v tobě zůstane..

Nemohu soudit o globálních počtech. 20 nebo 40 milionů, možná víc? Vím pouze to, co jsem viděl. Divizí číslo 311, ve které jsem sloužil, prošlo během války 200 tisíc lidí. (To řekl jeden z posledních velitelů Něretin.) Z toho 60 tisíc vojáků padlo! A takových divizí bylo víc než 400. Je to jednoduchá aritmetika… Ranění se většinou vyléčili a šli znovu bojovat. Všechno pro ně začínalo znova. Když prošli mlýnkem na maso dvakrát třikrát, byli nakonec zabiti. Tímto způsobem bylo ztraceno několik generací zdravých a aktivních mužů, ponejvíce Rusů. A ti, nad nimiž jsme zvítězili? Němci ztratili 7 milionů mužů, z nich pouze část, i když největší, na východní frontě. Je tedy počet zabitých vojáků Rudé armády nejméně trojnásobný. Opravdu skvělé vítězství! Noční můra, která mě neustále pronásleduje.

Podle oficiálních údajů na některých pozemcích u Něvské Dubrovky na jeden čtvereční metr připadne až 17 padlých vojáků. Mrtvoly, mrtvoly…..

Projevila se zde naše národní vlastnost: Dělat všechno co nejhůře, s co největšími náklady.

Borovice se pohupovala, bylo slyšet vrzání větví a kolem dokola se šířila příjemná vůně pryskyřice.

Cožpak takhle nepřikazují z kanceláří, kde se má zasít kukuřice a kde oves? Výsledkem je, že není ani oves, ani kukuřice, a žrát není co.

Především: pakáž, která se chopila vedení, bude klást odpor. Když pocítí nebezpečí, sjednotí se a bude s neuvěřitelnou silou hájit své výhody.

Velitelé se vybírali z těch, kdo neuvažují: Buď tupci, nebo svoloč, která zná jenom krutost. „Vpřed!“ – a basta. Říkali, že velitel 311. divize se dostal na toto místo z pozice velitele oddílu, který se zabýval praním prádla a koupáním vojáků. Velice se mu líbilo hnát své vojáky bez rozmyslu vpřed. V mezidobí pil vodku a tancoval s babami. Velitel německého pluku, který proti nám bojoval pod Voronovem, byl velitelem praporu už v letech 1914–1918. Byl to profesionál, který znal všechny finesy velení a – samozřejmě – svými lidmi šetřil a uměl ničit naše útočící hordy…..

Jednou jsem zcela náhodou vyslechl, co si povídal komisař s velitelem střeleckého pluku, který byl v bojovém nasazení. V rozhovoru byla obsažena celá jejich filozofie: „Ještě den dva si zabojujem, mezitím všechny naše vojáky pobijí, a my pojedeme do týlu na přeformování. Tam si dáme do nosu!“..

Vojáci byli vždycky hnůj. Obzvlášť v naší velké vlasti a obzvlášť za našeho „socializmu“.

Vzpomínám si na epizodu z doby války. Jednomu generálovi, který velel sboru na Leningradském frontu, říkali jeho poradci: „Na ten pahorek se nedá útočit, ztratíme mnoho vojáků a útok bude neúspěšný.“ Odpověděl: „No a co? Vojáci – to je prach. Vpřed!“ Generál se dožil vysokého věku a umřel ve své posteli.

Vzpomínám si na hromadu mrtvých těl ve zkrvavených bílých maskáčích u protrhaných a rozmlácených německých opevnění. Projeli jsme do průlomu po uježděné cestě. Před chvilkou tudy projely tanky. Několik mrtvol vyžehlily a udělaly z nich placky. Staří vojáci z pohřební party odlupovali od země zmrzlé hlavy, které připomínaly kruhové disky o průměru asi jeden metr.

Některé byly poražené a zatarasili jimi cestu, aby znemožňovali náš postup. Ostatní byly připravené: do zářezu ve kmeni byla vložena žlutá dvousetgramová krychlička tritolu, která připomínala toaletní mýdlo. Němci si to připravili, ale k použití nedošlo, utekli. Tritolem jsme se zahřívali. Když se zapálí, hoří pomalu a hodně kouří. Kouř děsně smrdí.

Ve stanu mezi lehce raněnými jsem našel plno známých. Jejich pohostinnost se brzy projevila: postavili přede mne vědro vařených brambor. To byl život! Teplo, sucho, žrádla dosyta! A ještě jsem se vyspal do foroty. Měsíc ve špitále utekl jak voda.

Zmalátnělí, utahaní a přece jen trochu zahřátí vojáci spali sladce.

Seděli jsme opět v německém palpostu, který byl z poloviny zničený. Zpod trámů rozbitého stropu trčela ruka a konce dvou vojenských bot. Vytáhnout odtud chudáka Hanse nešlo – byl tam vklíněný příliš těsně. A tak jsme museli žít v jeho sousedství.

Piloti se často katapultovali, ale podlí Němci je často zabíjeli ve vzduchu. Pokud je mi známo, naši se k podobným podlostem vůči nepříteli nesnižovali…..

V údolí postavili několik beden s „Ivany“, což byly velké rakety, které vylétávají rovnou z bedýnek a mají velkoplošný dosah. Výbuch jejich okrouhlé hlavice, vážící metrák, udělá kráter o průměru deseti metrů.

Nejkurióznější příhoda nás potkala, když se rozvědčík, který seděl ve vleku s náboji, snažil za jízdy ukroutit cigaretku. Když vytahoval pytlík na tabák, odjistil taky granát, který měl ve stejné kapse. Uslyšeli jsme charakteristický zvuk roznětky, uskočili jsme stranou a vzápětí granát vybuchl. Pět lidí bylo zraněno – mezi nimi i viník, kterému to úplně vyvrátilo kyčel. Naštěstí nevybuchly náboje, což nás ušetřilo grandiozního ohňostroje.

Vybavují se mi dvě hodně divoké bojové akce, které jsme zde – mezi jinými – museli podstoupit. Na řece Emma-Jygi, pod Tartu, na nás nečekaně zaútočili Němci a přiměli nás k rychlému ústupu, doslova bez kalhot. Přeplavali jsme na poslední chvíli řeku. Děla jsme nechali tam, kde byla. Smrdělo to prokurátorem a trestnou rotou. Bez meškání jsme šli do zoufalého protiútoku, v němž jsme zvítězili a děla jsme získali zpátky téměř v pořádku. Pomohli nám vojáci z našeho pluku. Rozstříleli německý oddíl, který nás vyhnal, z těžkých děl. Průšvih byl zažehnán. Podruhé pak velitel brigádního štábu, pravděpodobně v opilosti nebo z hlouposti, přijel štábním autobusem přímo do německého ležení. Museli jsme vzít granáty a samopaly a vysvobodit ho. Za deset patnáct minut bylo po všem, ale vytáhli jsme odtamtud samozřejmě jenom mrtvolu. Vystrojili mu pohřeb s poctami.

Dost dlouho trvalo, než byly vyčerpány zásoby jídla a pití. Ti všeho schopní potom pili líh z univerzitních preparátů. Z hadů, krys a tasemnic.

Pšeničnikov byl krásný jak Apollo, ale podlý a zkažený až do morku kostí. Jeho největší vášní byly ženy. Vyplňovaly jeho myšlenky, řeč i činy.

Zdálo se mi, že jsem motýl, který létá nad květy, a když jsem se probudil, nevěděl jsem, zda jsem člověk, nebo motýl, který létá nad květy a kterému se zdá, že je člověk. Starý japonský filozof..

Vystoupal jsem na nepříliš vysoké návrší, kde se mi otevřel široký obzor. Bylo zde všechno: domky, stromy, zelené louky, ale nebyly zde ani krátery od granátů, ani kusy zkrouceného kovu, ani ostnatý drát. Bylo to zvláštní a neobyčejné, stát zpříma na otevřeném místě. Ticho bylo znepokojivé, trochu strašidelné a skličující.

Můj sen pokračoval. Jak to často ve snech bývá, byl jsem současně hercem i divákem.

Pochopil jsem, že přežiji-li válku, nic se už u mne nezmění. Propast mezi mnou a událostmi, které přijdou, bude navždy zachována. Těžký náklad minulosti změní mé nazírání – všechno, co nastane, ztratí smysl. Nakonec mi došlo, že mé místo je tady, v této jámě, vedle podobných jam, v nichž leží další. Když jsem to konečně pochopil, ponořil jsem se do klidného, ničím nerušeného nebytí, přerušeného pouze ránem, které mne probudilo…..

Šli jsme příkopem, mohl nám posloužit jako přirozený úkryt a pravděpodobnost, že zde šlápneme na minu, byla menší.

Rozvědčíci si sedli do kroužku a předháněli se ve vyprávění vtipů. Byla mezi nimi velmi pěkná dívka. Z jejich rozhovoru bylo jasné, že v tomto malém oddíle jde život ve shodě s pravidly prvobytně pospolné společnosti. Všechno je společné. Krasavice Katka, stejně jako kuchařka Nataša, která zůstala v týlu – prostě všechno. Darují rozvědčíkům svou lásku… Odpočinek byl krátký, šlo se dál.

Zachumlal jsem se do stanového dílce – nepostradatelného příslušenství výstroje každého vojáka. Ochrání před deštěm i sněhovou bouří, před sluncem, poslouží i jako postel nebo stan. A když přijde tvůj čas, tak tě v něm i pohřbí…..

Je obrovský rozdíl mezi přední linií a týlem. V přední linii se prolévá krev, je tam mnoho utrpení, smrt, nemůžeš zvednout hlavu v dešti šrapnelů a střepin, je tam hlad, strach, nadlidská práce, horko v létě, mráz v zimě, žít se tam skoro nedá… A v týlu? Tam je život docela jiný. Je tam velitelství, štáby, stojí tam těžká děla, jsou tam sklady, lazarety. Jen zřídka sem doletí granát nebo letadlo shodí bombu. Mrtví a ranění v týlu skoro nejsou. To není válka, ale lázně! Ti z přední linie jsou odsouzeni k smrti. Zachránit je může jenom zranění. Ti z týlu zůstanou naživu, pokud je nepošlou do přední linie, když se vyčerpají řady útočících vojáků. Zůstanou na živu, vrátí se domů a časem se stanou základnou veteránských organizací. Narostou jim břicha a zvětší se pleše, prsa si oplechují medailemi a řády a budou vyprávět, jak hrdinně bojovali a jak porazili Hitlera. A nakonec tomu sami uvěří! Právě takoví pohřbí světlou vzpomínku na mrtvé, na ty, kteří skutečně bojovali. Ukážou válku, o které skoro nic nevědí, s romantickou svatozáří. Jak to bylo všecko dobré, jak krásné! Jací jsme to byli hrdinové! A to, že válka je směsice hrůzy, smrti, hladu, podlost a zase podlost, to bude někde v pozadí. Skuteční fronťáci, kterých zůstalo na živu jen pár, a to ještě všelijak postižených, budou raději mlčet.

Ale nejhanebnější úlohu sehráli novináři. Ve válce získávali kapitál z mrtvol, živili se mršinami. Seděli v týlu, neměli žádnou odpovědnost a psali svoje články – agitky přibarvené na růžovo. Po válce se vydávaly jejich knihy, ve kterých všechno překrucovali a omlouvali. Ani se nezmínili o podlosti, ohavnostech a šlendriánu, které tvořily podstatu života na frontě.

V týlu lze snáze přijít k vyznamenání. Bojují a umírají ti, kteří jsou někde v přední linii, ale tady v týlu se přece o tom píší zprávy. Odkud se vzal, například, u našeho štábního písaře Pifonova nebo Filonova (přesně si už příjmení nevybavuji) Řád vlastenecké války? Vždyť během bojů ani nevystrčil nos ze své zemljanky… Pravdou je, že ho při přesunu zasáhla německá bomba, takže je na pánu Bohu, aby ho soudil… A vedoucí brigádního skladu potravin, příjmení si nepamatuji, za jaké hrdinské činy dostal dva Řády rudé hvězdy? Celou válku prožil v klidu mezi chlebem, špekem a konzervami. Teď je z něho určitě autorita mezi veterány! A Viťka Vasiljev – herec, který se nepovedl. Po válce ho vyhnali z divadla za alkoholismus, načež se stal ředitelem časopisu zelinářů (je přece potřeba mít peníze na chlast!). Dostal dva řády za dva páry německých zlatých hodinek, které daroval veliteli brigády. Teď se všude chlubí, jakými proslul hrdinskými činy…..

A u ohníčku začal klidný vojenský rozhovor. Každý vyprávěl o tom svém, ale základem byla tři hlavní témata vojenského života: smrt, žrádlo a ženské.

Chromý: Ukradli jsme v kurníku tři slepice a krůtu, uvařili jsme to ve vědru a žrali. Představte si, že jsme na to byli jenom dva! A bujón byl jako jantar, hustý, voňavý – ale co naplat, už jsme byli přežraný! Museli jsme zbytek vylejt! Do smrti to budu mít před očima!

Chromý: Jednou jsme přišli do statku, hospodář nikde. Prohlídli jsme celý dům – nikde nic. Ale koukám – do komory vedou zamknutý dubový dveře. Dali jsme se do nich pajsrama. Dělali jsme přitom rámus, protože to bylo udělaný jaksepatří. Kravál přilákal velitele štábu. „Co tady k sakru děláte?!“ povídá. – „Dovolte nám ohlásit, soudruhu plukovníku, že chceme zjistit, jestli tam nejsou špióni.“ – „Tak to jo, pokračujte!“ Ještě jsme do toho párkrát bouchli, dveře se rozletěly, a komora za nima byla nacpaná uzenou krkovicí, špekem, salámama, vajíčkama, nakládanejma houbičkama… To jsme se nažrali! Nezapomenu na to do smrti!

Jednooký: Ale co, chlapi, jenom tak zůstat vcelku, to bych si užíval! U nás ve vsi jsme zůstali dva – já a jeden beznohej, harmonikář Kuzja! Po válce by na nás ženské stály frontu. To by nebyl život, ale pohádka! Dneska jdeš k jedné, a ona tě ještě hostí pirožkama, půllitrovku ti otevře – to se rozumí samo sebou. A zejtra jdeš k druhé. A kamaráda Kuzju bych vozil na vozejku, co se tejče ostatního, on už si pomůže sám. Kromě nohou je celej a bejk to je dobrej! Ženský by obšťastňoval a ještě by jim hrál na harmoniku! Nadělali bysme vlasti plno novejch vojáčků!

Chromý: Dostal jsem psaní z domova, tam se taky dějou věci. Mýho souseda, Prošku, ramenatýho krasavce, vzali na vojnu hned ze začátku. Při prvním útoku to schytal tak, že mu amputovali obě ruce až po ramena a nohy mu museli amputovat až tam, kde začínaj. Zůstal samovárek. V nějakým domě invalidů by ho utrápili jako plno podobnejch případů, nebejt Marie – mladé vdovy z naší vsi. Ženským rozumem pochopila, že válka bude pár roků trvat, mužský nezůstanou na živu a ona se bude trápit do konce života. Pochopila to a vzala Prošku ze špitálu k sobě. Přivezla ho domů, zatloukla do zdi pořádnou skobu a pověsila na něj pytel s Proškou. Visí tam sytý, umytý, učesaný, a dokonce oholený. Marie ho nosí na procházky, a když přijde večer, vyndá ho z pytle a dá si ho do postele. A všecko funguje. Už mají v kolíbce jedno mrně a pracujou na druhým. Kolchoz Máše pomáhá, jak může, dělá, co jí vidí na očích: to přece není legrace mít doma takovýho invalidu s vyznamenáním, přidělaným na pytli… Marie září spokojeností. Mužika má pořád při sobě – neuteče jí s jinou, nezačne s chlastem. A o svátcích mu sama dává flašku – pro zlepšení nálady. A říkají, že jemu to taky svědčí – Proška visí na svým háku, pořád si zpívá nebo píská. Tak je to, chlapi.

Tím ale příběh neskončil. Když byla nakonec útokem z týlu asi za týden vesnička dobita, v lázni pro vojáky našli ohromné množství useknutých nohou. Nikdo tomu nerozuměl. Teprve místní babka to objasnila: Na poli ležely mrtvoly v nových válenkách a kožíšcích. Důstojník přikázal vojákům, aby materiál sebrali – zvláště když zimní výstroj Němců byla ubohá. Avšak sundat válenky z mrtvol ztuhlých mrazem byl nadlidský úkol. Až někdo z německých „umělců“ navrhl, aby se nohy usekly, odvezly do lázně a nechaly se tam odtát. To se taky udělalo.

„Vzalo to kus lopatkové kosti,“ řekl. „Ještě půl centimetru a přerazilo by ti to páteř. To by byl tvůj konec! Narodil ses na šťastné planetě!“ Pak mi zalepili ránu, dali mi ještě napít vodky a propustili mě v pokoji: „Odpočívej!“..

Pečoval o mne plukovní pošťák – asi dvacetiletý chlapík se stařeckým obličejem. Měl vyražené všechny zuby (snad ve rvačce?) a ústa měl vpadlá jako stoletý dědek.

Gardový svobodník Kukuškin aneb jak jsem naposledy bojoval za vysoké mravní ideály..

Lidé, kteří skutečně bojovali, museli buď zemřít, nebo museli být někdy v nemocnici. Kdo říká, že přežil válku a nebyl raněn, ten se buďto zašíval někde v týlu, nebo dřepěl ve štábu.

Mě zachránilo před smrtí nejen štěstí, ale hlavně zranění. Pomohly mi v tom, že jsem se dostal v kritickém okamžiku z palby. Zranění – pokud nejsou do hlavy nebo do břicha, což zpravidla končí smrtí – to je velké dobrodiní! Jdeš do týlu, tam tě myjí, krmí, napájejí, převlékají a upravují ti postel. Starají se o tebe hezké sestřičky. Spíš, odpočíváš, zapomínáš na prožité hrůzy, na blízkost smrti… O zranění jsme všichni snili. O lehkém. Jako o dovolené. Snem bylo nepříliš těžké zranění, ale takové, po kterém tě definitivně demobilizují. Kdyby ti to tak utrhlo levou ruku (pravá je víc zapotřebí) nebo chodidlo! Ale takové štěstí potkalo málokoho.

V městečku Allenstein jsme se rozložili v domě, který jeho obyvatelé opustili. Z jednoho pokoje jsme museli vynést mrtvou stařenu, ležící v kaluži krve. Všechen nábytek a ostatní věci byly na svých místech. Prostředí bylo dokonalé. K tak sterilní velkoleposti bylo možné se přiblížit jen s pocitem hrůzy. V bytě bylo nespočet různých vymožeností, všude vládla dokonalá čistota. Kuchyně byla vyložená obkládačkami nebývalého lesku. Na každé nádobě byl nápis, který označoval její obsah. Nechyběly speciální kuchyňské váhy… v solidních knihovnách v pracovně byly tlusté knihy s drahými vazbami, za nimi byly schované pornografické pohlednice. (Jak jsem byl později informován, byly k nalezení v každém slušném domě.) v bytě bylo několik van a klozetů – pro děti byly záchůdky menších rozměrů. Hliněné hrnce byly zakryté běloskvoucími naškrobenými krajkovými pokrývkami, na kterých byly úhledně vyšité mravoučné nápisy typu: „Komu se nelení, tomu se zelení“ nebo „Našemu konání buď Boží požehnání“. Vedle kuchyně byla nevelká tmavá komora, kde bylo na policích rozloženo nádobí. Objevil jsem tam velkolepý sévreský porcelánový jídelní servis pro mnoho osob a jiné překrásné věci. V úhledných komínkách tam ležely ubrusy a ubrousky z holandského plátna. Rozvalujíce se na přepychových postelích, dali si vojáci záležet a bez zbytečného spěchu posoudili, co asi dělal pán domu se svou manželkou pod měkkou peřinou. Pak usnuli. Mně to nešlo nejlíp, dojmy z posledních dnů nebyly z těch, které uspávají. Asi ve tři hodiny jsem vzal svíčku a coural jsem po domě. Když jsem šel kolem komory, uslyšel jsem podivné zvuky. Otevřel jsem dveře a uviděl gardového svobodníka Kukuškina, jak koná velkou potřebu do Sévreské mísy. Odnesly to i ubrousky… „Co to děláš, sviňáku?“ – křikl jsem na něj. „A co jako?“ – odpověděl Kukuškin. Byl spíš menší, kulatý, usměvavý a velmi dobrosrdečný. Byl všem sympatický, se všemi dobře vycházel. A provede něco tak odporného! Pro mne to bylo znesvěcení Nejsvětější svátosti! Atentát na ideje Dobra a Krásy! Byl jsem pobouřen na nejvyšší míru a Kukuškin to vůbec nechápal. Natáhnul si rajtky a spokojeně odešel dospat. Já jsem zbytek noci přemýšlel, co bych s tím měl udělat. A udělal jsem tu nejidiotštější věc, která mě mohla napadnout. Ráno po budíčku jsem zavelel nástup. Z mého chování mohli všichni usoudit, že jde o něco vážného. Obvykle jsem nikdy nepraktikoval oficiální nástupy, rozřazení a podobné věci, které nám nařizoval vojenský řád. Byla válka a my na podobné ptákoviny kašlali. A náhle – „Vyrovnat! Poooozor!!!“ Všichni poslouchají, i když v oddíle jsou mnozí, kteří mají vyšší hodnost. Přikazuji Kukuškinovi vystoupit z tvaru a pronáším plamennou řeč. Zdá se mi, že jsem v životě neměl takový projev. Obracel jsem se ke Svědomí, mluvil jsem o Krásnu, o Člověku, o Nejvyšších hodnotách. Můj hlas zvučel a procházel těmi nejvýraznějšími modulacemi. A zatím? Zatím se nastoupené mužstvo dobrácky usmívalo. Koukali na mě laskavě, tak trochu jako kdyby mi přeskočilo. Tak jsem se ještě zmohl na důraznou domluvu gardovému desátníku Kukuškinovi a rozpustil jsem to. Nakonec jsem udělal vše, co jsem mohl. Dvě hodiny poté byl pokálen nejen sévreský servis, ale i police v knihovničkách. Od té doby už nebojuji ani za Spravedlnost, ani za Nejvyšší Hodnoty.

Hostili jsme ho šnapsem a vedli jsme učené řeči: „Doktore, co je to imunita?“ Objasnil nám to velmi srozumitelně: „Jestli byste měli v pěti jednu Němku, čtyři z vás by se nakazili a pátý ne, tak ten by měl tu imunitu.“..

Obličej mu zešedl a jeho rysy se zvýraznily.

Ve vzácných minutách volna jsme seděli v tmavé zemljance, diskutovali jsme o různých věcech, recitovali jsme si básně – pomáhalo nám to k odpoutání od válečné hrůzy, od hladu, zimy a krutosti…..

Ve válce přichází člověk o všechno, co tvořilo jeho život v čas míru – přichází o rodiče, ženu, děti, majetek, knihy, přátele, společenství těch a toho, na co je zvyklý. Dostává uniformu, prostřednictvím které se připodobní všem ostatním, a zbraň, aby její pomocí rozséval zlo. Je bezbranný – jeho téměř vždy nespravedlivý a někdy opilý velitel s ním může dělat, co chce. Nutí ho, aby byl jako nemyslící jedinec násilníkem a vrahem. Jinak řečeno, lidé ztrácejí ve válce lidskou tvář a mění se v divoká zvířata: žerou, spí, pracují, zabíjejí. A mezi tím duše, daná člověku Bohem, se té transformaci brání. Málokomu se ovšem podaří obstát v tom souboji malého človíčka s ohromnou a nelítostnou válkou!

Několik dní poté přišel z osvobozeného Leningradu dopis na Lešovu adresu. Bylo v něm oznámeno, že celá Lešova rodina, rodiče a manželka s dcerou, zemřeli hladem…..

Když se podařilo probít průchod z obklíčení, vozili raněné úzkokolejkou. Protože nebylo dost pražců, nezřídka kladli zmrzlé mrtvoly pod koleje.

Němci zřejmě zůstali po rychlém útoku v našem týlu a teď si vzpomněli (ó, ti blbci), že budou bojovat.

Jednou, bylo to taky v Německu, hledal Cikal vodku, rozházel mi celý pokoj, rozpáral dokonce matraci, ale nic nenašel. Vodku jsem skutečně měl, ale byla schovaná v pianinu. Cikal viděl pianino poprvé v životě a nevěděl, že se nástroj dá otevřít i svrchu.

Podruhé byl náš lov úspěšnější. Bylo to v noci, úly stály v údolíčku, včely spaly. Nabrali jsme celý kotlík hustého voňavého medu. Když jsme odcházeli, uviděli jsme na opačném konci údolí nějaké lidi. Byli to Němci. Šli si taky pro med a uctivě čekali, až odejdeme. V noci velitelé spali a vojáci, kterým se zabíjení zprotivilo, uzavřeli improvizované příměří. Ráno jsme si opět šli po krku a rozbíjeli lebky jeden druhému. Tak už to bývá!

Bylo to v posledním válečném jaru, které bylo radostné a plné slunce. Amorci nebyli vybaveni luky a šípy, ale spíš kulomety, jak už to ve válce bývá: tisíce jejich střel zasahovaly srdce vojáků. Dvořili se Němkám, které byly často k dobyvatelům shovívavé: jejich muži se ztratili už před mnoha lety bůhví kam. Mezi Němkami vynikala Elza – zrzavá krasavice, obdařená majestátní tloušťkou. Její vnady se při chůzi přelévaly a třásly jako želé. Pořád se smála, důlky ve tváři jí nikdy nemizely. Mohli jsme si ukroutit krk, jak jsme se za ní – s otevřenou hubou a vykulenýma očima – ohlíželi. Ještě dlouho jsme byli ohromení, ba šokovaní.

Gardovému kapitánovi Cikalovi nebylo, jak se ukázalo, cizí nic lidského. I jeho srazila Amorova střela. Zhubnul, byl bledý a začal přemýšlet, což jsme u něj ještě nezažili. Avšak Cikal byl energický, úporný a neostýchal se. Poradil se s vojáky, kteří uměli německy, a vzal Elzu útokem: „Ich“ (ukazuje na sebe prstem) „bitte tobě“ (prstem na Elsu) „dám dieser Tier – krávu“ (prstem ukazuje na hnědou kravku z našeho stáda, která dává mléko raněným) „potom lieben du zusammen.“ „Cha cha“ – řekla Elza, ohromujícím způsobem zavrtěla zadkem a odběhla. Cikal byl veliký psycholog. Vzal v úvahu německý charakter, smysl pro praktické stránky života a příčinlivost. Pochopil, který knoflík má zmáčknout. Elze bylo přes třicet, věděla, co je život a to ji umožnilo rozhodnout: kapitán má sice hubu poďobanou od neštovic, ale kráva do hospodářství je velká věc. To nakonec uzná i Willi, až se vrátí. Když se rozhodla, splnila Elza svou povinnost s německou svědomitostí. Cikal začal žít spokojeným rodinným životem. Jeho pokoj zářil čistotou, Elza větrala každé ráno v okně peřiny, vyklepávala a čistila kapitánovu uniformu, žehlila mu rajtky, kuchtila obědy. Cikal zářil. Zval si hosty, které posadil ke stolu pokrytému naškrobeným ubrusem. Pak přišla Elza s mísou ukrajinského boršče, který kapitán naučil svou novou družku vařit. Usmívala se a dělala taneční kroky, při nichž se neopakovatelné nakrucování přenášelo celým jejím tělem, počínaje rameny a pokračuje níž a níž a stávalo se čím dál výraznějším. Elza deklamovala kapitánovy veršíky: „zupa z krup, je jí až po vršek, zupa z krup a sedmi předkožek“. Kapitánovi zářily oči štěstím, ržál jako hřebec, až se ve skříni třásla skla. Hostům se tajil dech a divili se jeho duchaplnosti. Kapitánovy líbánky trvaly deset dní, poté jsme dostali rozkaz k přesunu. Z auta, kterým Cigal odjížděl, poručil Ziminovi a Zabijakinovi, aby vyvedli krávu z Elzina chléva a přidali ji k našemu stádu… Tak skončila láska mezi sovětským kapitánem a Němkou. Ale spravedlnost na světě přece jen existuje: gardový kapitán Cigal se brzo ocitl ve venerickém oddělení našeho lazaretu.

Východní Prusko naopak překvapovalo svou blahobytností, dostatkem a pořádkem. Dobře zařízené statky s hospodářskými stroji, všude zavedená elektřina, bohatá selská stavení s povinným pianinem a dobrým nábytkem. V kůlně byly pokojíky a palandy pro totálně nasazené z východu. Ve vepřínech a chlévech pro krávy bylo plno dobře opatřených zvířat. Nežili si tady špatně…..

V mansardě, úplně na vrchu našeho domu žila asi třicetiletá žena s dvěma dětmi. Její muž zahynul na frontě. S miminkem by se jí utíkalo těžko, a tak zůstala. Vojáci se dověděli, že je to dobrá švadlena. Nosili jí látku, aby jim z ní šila rajtky. Mnozí se chtěli blýsknout a během zimy jejich oblečení dost utrpělo. Od rána do večera seděla Němka u stroje a šila. Dávali jí za to chleba, obědy, někdy i trochu cukru. V noci se vojáci chodili do mansardy pomilovat. Němka se bála je odmítnout, a tak pracovala do rána bez chvilky spánku… Nebylo úniku. U dveří do mansardy byla vždycky fronta, kterou nešlo rozehnat.

Jakkoli strašný byl případ majora G., rychle se ztratil v koutku mé paměti. Byl vytěsněn celým kaleidoskopem nových zážitků. V čas míru je potřeba několika let na to, co se ve válce někdy stane za jediný den.

Peťka Šabašnikov byl svině!

Naši rozvědčíci, kteří byli na pozorovacím bodě, využili klidu a věnovali se veselé zábavě. Zamkli majitele statku a jeho ženu do komory a celá četa stála frontu na znásilňování majitelových nezletilých dcer. Peťka, který dobře věděl, že nesnáším ani řeči o podobném sviňstvu, mi telefonicky přenášel vzlyky a sténání ubohých děvčat a rovněž podrobně vyprávěl, co se tam zrovna děje. Jeho hutné komentáře připomínaly reportáž fotbalového zápasu. Věděl, že nemám právo položit sluchátko a že nepůjdu k velitelům, protože ti spí, a i kdyby – nad podobnými příhodami mávnou rukou. Je to přece normální! Tak se mi zlomyslně posmíval hodně dlouho. Jeho podlé dušičce to dělalo kromobyčejné potěšení. Chtěl mě vyprovokovat ke rvačce nebo aspoň k hádce, ale přešel jsem to mlčením. To Peťku rozzlobilo do krajnosti.

Čéšky mi začaly drnčet strachy tak, že jsem je rukama sotva udržel.

Květiny, které se dnes usmívají, zítra zemřou. Shelley..

Rokossovskij jednal podle nejlepších suvorovských tradic: „Chlapci, před náma je pevnost! Je v ní plno vína a bab! Když ji dobudete – máte tři dni volno! A odpovídat budou Němci!“ A dobyli jsme! Rokossovskij byl romantik. Žukov – to byl přísný, tvrdý muž činu, a Rokossovskij – romantik. Říkají, že byl velmi sympatický, při jednáních čestný, uctivý člověk, který se líbil ženám.

Od roku 1942 jsem si tedy zvykl pít vodku a sprosté nadávky se staly neoddělitelnou součástí mého projevu. Ještě několik měsíců po válce jsem musel dávat pozor, abych je nepoužil mezi řečí někde na univerzitě nebo v Ermitáži.

Ale zatím, odpoledne, jsem seděl s věrným kamarádem Míšou Smirnovem na podzimním slunci, které příjemně hřálo. Byli jsme skoro šťastní. Kolem dokola bylo ticho, klid. Nikdo nestřílel, vzduch byl čistý, byli jsme na živu, najedení a trochu pod párou. Upadli jsme do sladké malátnosti. Míša přivíral oči před sluncem, já jsem se radoval nad červenými střechami na druhé straně ulice. Bylo nám skvěle!

Erika zůstala a chovala se úplně jinak než ten dramatický večer. Byla pozorná, milá, usměvavá… Pověděla mi mnoho: o sobě, o Německu, o knihách. Postupně jsem jí začínal rozumět. Poprvé jsem uslyšel verše, které jsem dosud neznal. Znala Puškina, zatímco já jsem nikdy neslyšel o Rilkem! Hrála na pianině a někdy – ó, jaká idylka – jsme hráli na čtyři ruce. Vskutku – byla to hostina za časů cholery… Byla tedy u mne. Nikdo z vojáků ji nesměl urazit ani slůvkem, natož ji jakkoliv obtěžovat. Byla mou „válečnou kořistí“. Oddíl uzdravujících se o mých právech v nejmenším nepochyboval a striktně je dodržoval. Moje vztahy s Erikou se rychle rozvíjely. Vznikala romantická, trochu neobyčejná náklonnost. Ani ve snu jsem nepomyslel na tělesné sblížení. Ne snad proto, že jsem byl nezkušený a prožíval teď svůj první románek. Erika pro mne byla především zosobněním toho, co je za hranicemi války. Co je daleko od válečných hrůz, špíny a podlosti. Byla pro mne středem hodnot, které mi byly bez okolků ukradeny. Snil jsem o nich a strašně mi chyběly! Ve válce pro mne byl asi nejhorší věcí život v duševním vakuu přízemnosti a ničemnosti. Člověk ztrácí své lidství a mění se v rybu vyhozenou na písčitý břeh. Erika mi vrátila atmosféru, která mi byla tak dlouho odepřena. Odpovídal jsem jí těmi nejčistšími city, kterých jsem byl schopen. Prožíval jsem s ní hodiny a dny, jaké se v životě neopakují. Ze čtyř nohou, na nichž se obyčejně pohybujeme, ryjíce se v šedivé každodennosti, jsem vstal na dvě, napřímil jsem se a uviděl hvězdy. Totéž potkalo i Eriku. Dovedla to nejen pochopit, ale i ocenit. Byli jsme si velmi blízcí. Byly to světlé hodiny a dny. Očista, kterou jsem pociťoval, byla snad znásobená válkou. Ale úplnost vzájemného pochopení byla udivující. Navzdory jazykové bariéře, navzdory tomu, že jsme se znali jen krátce, Erika brzo pochopila, že se nesnažím zlákat ji k levným milostným hrátkám a začala mi plně důvěřovat. Určitě by se z toho vyvinul milostný román, ale času nebylo nazbyt. „Zítra odjíždíme!“ – řekl mi Míša Smirnov. odjíždíme!“ sdělil jsem Erice, zasažený tou zprávou.

Tu si na dvorku náhle povšimnu starého Němce. Je to invalida z první světové. Žil tady, chudák, poblíž. Občas jsem mu dával najíst. Vrhám se k němu: „Bitte, bitte, chci vědět, kde je lékárník a jeho dcera?“ „Nein, Nein, nic nema, nevím,“ – dívá se na mne vyhaslýma očima, jako na zeď. Možná mne i poznal. Je vystrašený, ruce se mu chvějí a na jeho tváři jsou fialové stíny a otoky. Nemá co jíst! Od nových polských autorit nedostanou Němci ani blokádních sto gramů! Mezi tím motocyklista troubí a nadává ze všech sil: „Dělej, nebo ujedu!“ Strkám starci pytel s proviantem a chystám se k odchodu. Náhle stařík ožívá, napřimuje se a v jeho očích probleskuje lidská důstojnost. A říká mi bez obalu: „Přišlo šest vašich tankistů. Potom vyskočila z okna a zabila se…“ A odešel. Nevím už, jak jsem se dostal do sajdkáry, ani jak jsme dojeli.

..co to? Po silnici pádí náklaďáček, plný nábojů a rázně předjíždí kolonu vrchního velitelství. Za volantem sedí Ivan, dostal rozkaz co nejrychleji přivézt munici do přední linie. Baterie je bez nábojů, chlapci umírají a on plní rozkaz, nevšímaje si vyděšených regulovčíků. Maršálův džíp zastavuje, maršál vyskakuje a dává úsečné rozkazy. „… tvoju mať! Dohonit! Zastavit! Přivést ke mně!“ Za minutu se Ivan třese před hrozným maršálem. „Tvůj řidičský průkaz!“ Maršál trhá dokument na kousky a štěká na ochranku: „Zmlátit, pochcat a hodit do kanálu!“ Někdo z maršálovy suity odvádí Ivana stranou a šeptá mu: „Rychle zmiz a už sem nelez!“ Oněmělí stojíme na krajnici. Maršál už dávno odjel a rachotící řeka obnovila svůj pohyb.

Ale co to? Po silnici pádí náklaďáček, plný nábojů a rázně předjíždí kolonu vrchního velitelství. Za volantem sedí Ivan, dostal rozkaz co nejrychleji přivézt munici do přední linie. Baterie je bez nábojů, chlapci umírají a on plní rozkaz, nevšímaje si vyděšených regulovčíků. Maršálův džíp zastavuje, maršál vyskakuje a dává úsečné rozkazy. „… tvoju mať! Dohonit! Zastavit! Přivést ke mně!“ Za minutu se Ivan třese před hrozným maršálem. „Tvůj řidičský průkaz!“ Maršál trhá dokument na kousky a štěká na ochranku: „Zmlátit, pochcat a hodit do kanálu!“ Někdo z maršálovy suity odvádí Ivana stranou a šeptá mu: „Rychle zmiz a už sem nelez!“ Oněmělí stojíme na krajnici. Maršál už dávno odjel a rachotící řeka obnovila svůj pohyb. BERLÍN.

Prostě zvykli jsme si nebrat v úvahu ztráty.

Později, když už válka skončila a jablka dozrála, začali jsme lámat větve a trhat z nich jablka. Němec, který jel kolem, nás poprosil, abychom to nedělali, a navrhl, že nám načeše tolik jablek, kolik si budeme přát, aniž by ničil stromy. Vysvětlil nám, že jabloně náleží sousední obci, která spravuje silnici. Když jablka uzrají, budou najati trhači, kteří plody očešou a prodají na trhu. Po odečtení jejich mzdy je zbytek zisku použit na udržování silnice. Takhle to je tedy! Ale to všechno jsme se dověděli potom, a zatím ještě byla válka.

Jednou přitáhli vojáci odněkud krásnou klec s mluvícím papouškem. Krmili ho hrachovou kaší a učili ho rusky sprostě nadávat. On se ale držel němčiny. V den vítězství důstojníci pluku zorganizovali slavnost. Když pronášeli přípitek velkému příteli všech národů, geniálnímu a moudrému vojevůdci a zvedli číše, papoušek nahlas zakřičel „Heil Hitler!“ Tím si ovšem vykoledoval svou smrt.

Na Reichstagu přibývalo podpisů, někteří považovali za svou povinnost jeho zeď aspoň pochcat. Kolem budovy vzniklo moře, vůně tomu odpovídala.

Opilý Ivan zastavil německého cyklistu, dal mu facku, vzal kolo a začal na něm šněrovat silnici. Němec si postěžoval kolemjdoucím Angličanům, kteří – poté co uctivě pohovořili s Ivanem – vrátili Němci jeho majetek. Ivan se neprotivil, protože Angličanů bylo pět. Kromě mne to ovšem viděli i černoši, kteří se odněkud zdálky přihnali na džípech. Ozvalo se skřípění brzd a dva džípy se zastavily vedle sebe. Angličani pokrčili rameny a odešli. Němec dostal druhou facku a jeho kolo slavnostně předali Ivanovi. Dlouho ho přitom plácali po zádech a smáli se na celé kolo…..

V Berlíně jsem taky viděl, jak americký voják surově mlátil svého spoluobčana – černocha. Mlátil ho zvěrsky, kopal ho okovanýma botama do břicha i do obličeje… To ve mně nevzbuzovalo ke Spojencům příliš sympatií.

Němky se poddávaly vojákům celkem ochotně, nedělaly s tím žádné cavyky. Ruská patriarchální přísnost mravů se za hranice naší země příliš nerozšířila. Němky byly nakloněny zejména tomu „kamarádovi“, který byl slušný, nepral se a moc nepil. Jestli dá najíst a jestli dá nějaké jídlo s sebou, tak je to dobré. Špatné je, když je „kamarádů“ současně několik a jsou suroví. (Tak tomu bývalo ve válce.) Výsledkem bylo, že se v Německu objevilo mnoho poloivanů, polokazachů, polouzbeků a polo-čert-ví-koho. Na západě se pak určitě objevilo nemálo míšenců… Bujné mravy měly za následek nevídané rozšíření pohlavních chorob. Před válkou, díky úspěchům sovětské medicíny, byla taková nemoc něčím zcela výjimečným. Vždyť naše, sovětská medicína, založená na socialistických..

Když tato epidemie propukla, zdravotníci si nejprve nevěděli rady. Léků i specialistů bylo málo. Kapavku léčili barbarským způsobem: do zadku nemocnému vstříkli několik kubíků mléka, udělal se mu vřed, teplota vyskočila nad čtyřicítku. Teplota bacil zabila a potom nemocnému léčili vřed. Někdy to pomohlo.

Teprve teď jsem pochopil, proč bylo velitelství tak opevněno. V troskách města se nahromadilo plno všelijaké sebranky. Nedobití náckové, kriminálníci, naši dezertéři, angličtí špióni a jiní. Na velitelství jsme vyslechli plno historek o zločineckých bandách, které vznikaly na území budoucího Polska jako houby po dešti. Zločinnost měla zelenou, správa byla teprve v začátcích. Vůdcem jedné z band byl bývalý sovětský kapitán – dezertér, hrdina Sovětského svazu, jistý Globa. Jeho pomocníkem byl obersturmbahnführer SS, členstvo tvořila mnohonárodnostní sběř. Velkolepě vyzbrojená tím, co se válelo v hojném počtu kdekoliv, pohybovala se banda po kraji na německých obojživelnících. Bylo těžké jí vzdorovat. Když vyrabovala nějaké město, přehnala se neznámým směrem nejméně stokilometrovou rychlostí. Banda měla své donašeče, kteří jí rádiem sdělovali, jakým směrem vyrazili pronásledovatelé. Říkalo se, že na Globu byla nasazena celá divize NKVD, která ho honila dlouho a bezúspěšně. Nakonec bandu ze všech stran obklíčili. Globa se snažil probít. Čtyři pětiny bandy tam zůstaly, ale sám Globa se probil a utekl do západního Berlína. Určitě si žije na velké noze někde v USA. Druhá banda byla daleko chytřejší. Působila v posledních válečných měsících. Členy byli dva Rusové, dva Poláci a Francouzka. Jakmile naši osvobodili nějaké městečko, hned tam přijeli, oblékli se do sovětských uniforem, obsadili dům a vyvěsili na něm velký nadpis „VELITELSTVÍ“. Potom začali s prodejem německých majetků. Jménem nové správy prodávali mlýny, domy, usedlosti, skot i zemědělské stroje. Nechali si za to zaplatit zlatem, dobrou valutou i šperky. Vydávali stvrzenky s padělaným razítkem. Poláci se svou dychtivostí ke spekulacím jim snadno naletěli. Operace trvala den nebo dva a potom „velitelé“ zmizeli. A za pár dní přijelo do městečka skutečné velitelství… Říkalo se, že když je konečně pochytali, zkonfiskovali u nich půl náklaďáku nakradených cenných předmětů.

Přišlo mi na mysl: válka se všemi záludnostmi skončila, ale je k vzteku, že člověk nakonec natáhne brka v takové díře!

..ale náhle se přihlásil redaktor divizních novin – jistý plukovník ve výslužbě. Přišel na setkání v elegantním obleku s mnoha vyznamenáními a s manželkou. Byla to hodně namalovaná blondýnka, určitě o dvacet let mladší. Jeho řeč byla samá sebechvála. Byl to dlouhý frontový životopis. Vycházelo z něj, že válka byla vítězná díky němu. Ale tenhle člověk přece nikdy nebyl v přední linii, nikdy neslyšel svist kulí. Žil si v pohodlí, v teple, dobře se živil a zašíval se padesát kilometrů za frontou. Psal články, které nebyly ke čtení a které se používaly v nejlepším případě k balení cigaret. Pak nám pověděl, že mu nedávno operovali srdce, že se léčil v nejlepší nemocnici u nejlepších doktorů a že přísahá věrnost 311. střelecké divizi! Jeho čtvercový obličej vyzařoval absolutní ubohost a neotřesitelnou, tupou víru ve vlastní výlučnost. Přitom za mnoho let, které uplynuly od konce války, nedokázal napsat ani řádku o historii divize – vzpomínat vlastně ani neměl na co a úkol sám nejspíš přesahoval jeho možnosti. (Divizní kronikou se vlastně zabýval až fotograf, četař D. Onochin – jeden z mála těch, kteří prožili s divizí celou válku.) Redaktor začal svůj projev zase od začátku. To blábolení se nedalo poslouchat. Řekl jsem šeptem jeho namalované blondýnce: „Nějak se rozohnil. Prosím, uklidněte ho, ať ho zase neraní mrtvice!“..

Nicméně mi velmi pomohly během nelehkých studentských let. Nosil jsem je dvě sezóny, pak se ale vzadu prodřely. Musel jsem se obrátit o pomoc k zázraku tehdejší sovětské chemie – k lepidlu BF („baltijskij flot“). Postupoval jsem dle návodu: namazal jsem kalhoty lepidlem, přiložil záplatu a zažehlil. Vzniklo něco tvrdého; vypadalo to jako pánev a při dosedání na židli to dělalo rámus. Za dva dny se zažehlené záplaty na okrajích odtrhly a vypadly. Zbyly po nich veliké kruhové díry.

Ještě jedno příjmení v sešitku Zalegallera mi něco připomnělo. Bugajev, rotný. Byl to prvotřídní sportovec. Spolu s jinými prověřenými soudruhy dostal od velení delikátní úkol. V lesích v našem týlu totiž zůstalo plno různých lidí, kteří se nechtěli dostat do styku se sovětskými orgány. Byli to zpravidla esesáci a různí nacističtí pohlaváři, ale i vlasovci, naši dezertéři a různí jiní lidé. Chytali je, ale mnohým z nich se přesto podařilo proniknout na západ za Labe a odtud k Američanům nebo Angličanům. Naše kontrarozvědka si vymyslela způsob „neutralizace“ těchto lidí. Lidé, jako byl Bugajev, působili v lese, hledali tam utečence, přilepili se na ně s tím, že oni také potřebují prosáknout na západ. V noci pak potichu své nové přátele zlikvidovali – nožem pod žebra. Zkoumat vinu rozkazem nedostali. Kdo utíká na západ je nepřítel – zab ho, a je po ptákách. Nemá to chybu. Říkalo se, že Bugajev plnil rozkaz k úplné spokojenosti nadřízených.

Objektivně pochopit, co znamenala válka, prostě nemohli. Tupost, zesílená sklerózou, je neprůstřelná.

Tupost, zesílená sklerózou, je neprůstřelná.

Nepříliš složitá vojácká moudrost nás učila: všechny zásoby sníst před bojovou akcí – když tě zabijou, tak už si nepochutnáš!

V předjitřní mlze se jako stín prosmykla z domku dívčí postavička a zmizela v lese. Bylo to pohádkově krásné a nadlouho mi to uvízlo v paměti.

Dáma jeho srdce měla velice zvláštní, hrůzostrašnou vlastnost. Byla krásná, chodili za ní všichni. Ale jakmile si vybrala někoho z nápadníků a začala s ním žít, její vyvolený padl. Čtvrtého, Podgorného nepočítaje, zabila náhodná střela v době, kdy už bylo prakticky po válce a boje byly u konce.

Náš staršina udělal hodně dobrého a často přitom velmi riskoval. Zachránil mnoho životů, opravil mnoho idiotských chyb, kterými se to ve válce jen hemžilo. Myslím, že nakonec jsme zvítězili konec konců díky takovým lidem. Nebylo jich mnoho, ale byli to oni, na nichž všecko záviselo. Byl to skvělý chlap a stálo by za to napsat o něm celou knihu. Moc bych chtěl vědět, jestli se mu podařilo přežít…..

Nedávno říkali v rozhlase, že kovové náhrobní desky se jmény z maluksinského pomníku ukradli zloději kovů.

Na místě, kde dřív stála vesnice Voronovo, byl v padesátých letech hrob s nápisem: „Zde je pohřbena rodina… která zahynula při výbuchu miny. Stalo se to, když vyhazovali popel“. Hrob zmizel, vše je zapomenuto.

Jak mi vyprávěl řidič buldozeru, tři stroje tam vyletěly do vzduchu i s mechaniky. „Je to hrozný se tady v tom rejt!“ řekl. „V každý lžíci rypadla se určitě najde pár kostí…“..

Krátce řečeno, nikoho nezajímá uchování památky těch, kteří tu položili svůj život. Život běží dál, přináší nové problémy, nové starosti, nové úkoly, nové cíle… Kde se bere ta lhostejnost k památce mrtvých? Kde se bere ta do nebe volající necitelnost? Taková situace není jen u Leningradu. Všude, počínaje tundrou u Murmanska, v Novgorodské a Kalininské oblasti, pod Starou Rusou, Rževem a dál na jih až k Černému moři – všude je to stejné. Lhostejnost k památce padlých – to je výsledek ztráty lidskosti celého národa. Násilná kolektivizace, věznění za politické názory, pracovní tábory, hlad – většina těch, kteří to přežili, ztratila víru v dobro, spravedlnost a milosrdenství. Krutost k vlastním lidem, která se projevovala ve válce, miliony zbytečně obětovaných – to je jen druhá strana mince. Národ, kterému vytvořili jako hrdinu Pavlíka Morozova, si přece nemůže vážit lidí, kteří za něj skutečně položili život! Proč vyčítat lhostejnost ke kostem padlých ve válce těm, kdo zničili své chrámy a zaneřádili své hřbitovy?

Rozdíl je pouze v rozměrech, ale ne v podstatě věci.

A pan Erwin X. mnou zcela otevřeně pohrdá, setkáváme se co nejméně, nedoprovází mě ani na letiště. Avšak ani mě příliš netěší stýkat se s panem X. Zprvu jsem k němu přistupoval s otevřeným srdcem: spolu jsme trpěli, strádali, umírali… Teď v něm ale nevidím ani záblesk intelektu – jenom věcnost a energii. Je mi nepříjemná jeho samolibost, jeho pocit nadřazenosti nad celým světem. Pan Erwin X. zůstal stejný, jaký byl ve čtyřicátých letech! Životní zkoušky ho zocelily, ale nenaučily ho ničemu. Jak hloupý idealista jsem byl tenkrát, ve čtyřicátém prvním, pod Pohostím – předpokládal jsem, že v německém zákopu dostává zabrat nějaký zjemnělý intelektuál, načtený z Goetha a Schillera, naposlouchaný Mozarta a Beethovena. Ukazuje se ale, že tam byli většinou páni Erwinové X. Ano, on se ničemu nenaučil; zůstal sám sebou. A já? Pomalu jsem prozřel a postupně jsem porozuměl tomu, proč rudoarmějci v Německu v roce 1945 tak řádili. Mstili se Němcům, kteří se chovali u nás daleko hůř. Ale snad ještě větší nenávist vyvolávala nadutost, opovážlivost a povýšenost mnoha německých vojáků a zejména důstojníků. Mnohým zůstaly tyto vlastnosti i po válce.

Mnichované žijí sice v blahobytu, ale jejich život je plný stresu, jako napnutá struna. Jsou posedlí úkolem (jakým vlastně?), který si zformulovali a který teď plní. Jsou cílevědomí. Pracují s nasazením, přesně, se znalostí věci, s vědomím povinnosti. Špatnou práci považují za něco, co je pod jejich úroveň. Nemají rádi nepořádek, fušerství. Nezřídka jsou vidět zešedlé a unavené tváře lidí, kteří pracují dlouho do noci… Jejich veliká šetrnost hraničí někdy s chamtivostí.

Celkově jsou tyto zápisky dítětem doby tání (šedesátá léta), když obruče, které nám stahovaly duši, dostaly první trhliny. Zápisky jsou nesmělým vyjádřením myšlenek a pocitů, které dlouhou dobu zrály v mém vědomí. Napsal jsem je pro sebe, nebyly určeny čtenáři. Byly pro mne jakousi vnitřní emigrací, protestem proti hurávlasteneckému obrazu války, který tehdy převládal a který se dneska vrací zpět.

Byli i takoví, kteří se bili v prsa a tvrdě vyžadovali pravdu. Ty šoupli rychle do GULAGU, v zájmu jejich zdraví… Stalin znal dobře historii a věděl, že vlastenecká válka v roce 1812 dala vzniknout děkabristům…..

Byla narušena spojitost časů..

Jsem velmi rád, že existují výjimky, a k těm patří Váš spis. Dík za něj, drahý veteráne! Zřejmě už toho mnoho neuděláme, naše roky jsou sečteny. Ale aspoň dáme najevo svůj nesouhlas se lží a nesvobodou, i když proti ní nic nezmůžeme. A to je všecko. Je to málo, nebo hodně? Kdo ví. Ostatně i Kristovo ukřižování se zdálo být ve své době zcela nepatrnou záležitostí.

SMERŠ – organizace NKVD „Smrt špionům“.

<2020>