Vlastimil Vondruška

Český historik a asi nejplodnější spisovatel historických románů.

Husitská epopej I. - Za časů krále Václava IV. [132]

Nevím, proč k řádu světa patří, že mládí toho sice moc nezná (a ani znát nemůže), ale vždycky je přesvědčeno o své pravdě. A o nás, starých, si myslí, že nám věk zatemňuje rozum.

I když ještě váhal, věděl předem, že jeho touha je silnější než rozum.

„Co bude s Marií?“ zeptal se Olbram. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že se už rozhodl. Nerad však dělal obtížná rozhodnutí sám.

„Je mi jí líto,“ váhal ještě Olbram. „To tě šlechtí, můj synu. Jenže jsi kupec, nikoli farář. Pokud chceš zůstat ctihodným měšťanem a mým dědicem, odpřisáhneš, že se s ní přestaneš stýkat, rozumíš?“

„Běž!“ poručil mocný Rožmberk. Rád dělal dobré skutky, ale vděk poddaných ho občas přiváděl do rozpaků. On sám nikdy neděkoval.

Pak svého nevlastního bratra přátelsky pochválil: „Máš pěkné syny. A dceru rovněž.“ „Mám, ale není to tvá starost.“ „Proč se nechceš usmířit? Nikdy jsem ti nic neudělal. A nic po tobě nechci.“ „Víš ty vůbec, jak se má matka kvůli tobě a tvé matce trápila? Že se nestydíš! Odejdi!“ „Já nemohu za hříchy našich rodičů. Jak ale myslíš! Buďte tu všichni sbohem,“ povzdechl si Mikuláš, otočil se a vyšel na ulici. Vrata za sebou pečlivě zavřel. „Tatínku, co je to bastard?“ vyhrkla trochu zaražená Markéta.

Otevřete svá srdce milosrdenství a dejte milodar církvi za spásu své duše!“ Lidé ho poslouchali se sklopenými hlavami, a když je pak obcházel kostelník s plátěným váčkem na dlouhé dřevěné tyči, nevybral skoro nic. Z kostela odcházeli lidé chvatně a téměř s ulehčením.

Mikuláš nesnášel manželčina strýce, který byl řezník. Byl to hřmotný neurvalý muž, který páchl krví a jmenoval se příznačně Matěj. Už samo jméno značilo podle Mikuláše, že je to muž hloupý.

Město odtud vypadalo jako rybník, jehož hladinu rozčeří bouřka.

„Kristus byl chudý,“ hřímal muž v černém. „Proč by tedy měla být církev bohatá? Proč by měla brát z vašich měšců peníze, které nejen nepotřebuje, ale hříšně jimi mrhá?“

A ty, pokud by tvé tělo pocítilo touhu, můžeš si přece kdykoli zajít do lázně před Putimskou bránou. Dělají to tak mnozí otcové rodin. Všechny tři lazebnice jsou pěkné a vědí, jak muže uspokojit. A nejsou ani drahé.“ „Nemám zájem o děvky, které může mít každý. I můj ctihodný tchán tam prý chodí,“ vrhl Olbram zlý pohled na rychtáře.

Ještě jednou se napil a teprve pak džbán postavil na podlahu. Hned ho ale láskyplně posunul, aby stál přesně uprostřed hnědavé ošlapané dlaždice. Měl rád symetrii.

Každý den chodíval na rynek, kde se z okna radnice ohlašovalo, co se děje v zemi i v křesťanském světě.

Překřikovali se, vášnivě gestikulovali, někdy dokonce přednášejícímu odporovali. Vítek je jednou napomenul, aby svého učitele ctili, ale oni se mu vysmáli. Jeden spolužák mu pak trochu shovívavě vysvětlil, že právě na tom jsou založena univerzitní privilegia, která žáci jiných škol v Praze nemají. Vysoké učení se pyšní svobodou slov i myšlení.

Ve chvíli, kdy Václava odvezla Panská jednota ze země, začalo mnohé rytíře, a koneckonců i poddané, napadat, že lze vlastně žít bez panovníka. A to byl konec starých pořádků. Jedna vzpoura proti zaběhnutému řádu nadělá víc škod než deset hladomorů a válek.“

„Dej si pozor, ať tě mlynář neokrade, je to zvyjebanec.

Nedávno byli na Novém Městě pražském upáleni nepoctiví obchodníci se šafránem. Falšovali ono drahé koření.

Byl od rána mrzutý a netušil, proč vlastně.

..vy pazhřivci!“

Víš, já nejsem žádná helmrechtnice. Neprodávala jsem se, ani když mi bylo nejhůř. Teď se mám dobře, tak proč bych něco takového dělala?“ Olbram přikývl. Marie vždy hovořila bez předsudků. Vyrostla v chudobě a život brala takový, jaký byl. Nebyla zvyklá snít či přeceňovat city. Důležité bylo nezemřít hladem.

Poprava se konala brzy ráno, záhy po svítání, jak velela stará zemská tradice.

Chod křesťanského světa v té době řídil hanebný císař Zikmund. A později pak ještě hanebnější kostnický koncil.“ „Máš pravdu, až na ta označení hanebný. Víš, co je na historii neuvěřitelné? Že se na ni každý dívá jinýma očima. Pokud píše dějiny utrakvista, byl kostnický koncil vrcholem věrolomnosti a hanebnosti, pokud je píše katolík, musí objektivně konstatovat, že to byla záchrana víry.“

„V tom případě ovšem nevím, kde se stala chyba,“ opáčil provokativně Čeněk z Vartemberka s pohledem jízlivě obráceným na arcibiskupa. I on toho už vypil hodně. „Buď je mistr Jan kazatel, jehož výmluvnost není tak veliká, aby preláty přesvědčila, že se mají polepšit, nebo jsou preláti tak zkažení, že je ani on napravit nedokáže. Na synod jezdívá pravidelně i náš jičínský děkan. Přesto má konkubínu a občas se v šenku opije tak, že mu musí sousedé pomáhat, aby došel na faru.“

Všichni se rádi zapojovali do sporů, které byly sice plané, ale umožnily jim demonstrovat pevnost víry.

„Budu se za tebe modlit,“ slíbil Jan Hus, požehnal mu a spěchal do kaple. Vítek pokračoval ulicí ke klášteru svatého Františka. U klášterní zdi, hned za jezem, pod nímž stály dva mlýny, byl malý travnatý palouk, který miloval. Chodíval sem odpočívat a přemýšlet. Zákruta řeky mu v tomhle místě připomínala rodný Krumlov. Jen s tím rozdílem, že Vltava tu byla mnohem širší.

Vítek se překvapeně zastavil. Neměl v úmyslu se s ní bavit. Ostatně, když se tehdy potkali, byla pěkně sršatá.

„Neděláš dobře,“ káral ho jeho přítel Mikuláš z Pelhřimova, když se o Rozárce dozvěděl. „Žena je jako svlačec. Na první pohled vypadá krásně, ale obtočí tě, stáhne k zemi a udusí.“

V životě neexistuje kdyby.

Byl to pozoruhodný traktát a on ho opatroval jako oko v hlavě. Když je na cestě stihla sněhová vánice, svlékl plášť a knihu do něj pečlivě zabalil, aby se jí nic nestalo.

Celou zimu mu bylo skvěle, ale sotva se vrátil domů, přestalo mu chutnat a rozbolela ho hlava. Co vlastně ze života měl?

„To bys pak ale mohla zpochybnit jakoukoli autoritu,“ upozornil ji král Václav nesouhlasně. Podobné diskuze se Žofií ho bavily. „Mohla bys tvrdit, že panovník nesmí trestat zrádce, soudce nemůže soudit zločince a matka nemá právo trestat své děti, neboť ti všichni jsou bezpochyby hříšní a jen Bůh může posoudit míru viny.“

Oba se za ní překvapeně dívali, protože takovou ji neznali. „Ženské!“ povzdechl si rychtář útrpně a pokřižoval se.

Markéta byla přesně v tom věku, kdy dospívající dívky ztratí hravost a naivitu dětství, ale ještě jim chybí trpělivost a moudrost dospělosti.

Krajský soud se konal jednou za dva roky a do města se vždycky sjela spousta urozených i neurozených lidí z dalekého okolí, neboť ti všichni chtěli uzavřít své spory. Přijel i Jindřich z Rožmberka, který několik sousedů žaloval a současně čelil žalobám jiných svých sousedů.

Jeho první cesta vedla na hřbitov, aby se poklonil památce svého nevlastního bratra Prokopa. Poklekl u jeho hrobu, pomodlil se za spásu bratrovy duše a dlouho tiše přemýšlel, jak podivnými zákrutami vede Bůh své věrné na cestě životem.

„Musím si to rozmyslet,“ couvl Olbram. Jako kupec věděl, že se nepříjemné věci dají vždycky protahovat a jednat o nich zdlouhavě, aby člověk dosáhl lepšího výsledku.

„Když myslíš,“ pokrčil klidně rameny Žižka. S konečnou platností se rozhodl, že s Matějem Vůdcem skončí, protože podle jeho názoru nedopadne dobře. Každé řemeslo bylo nutno konat s rozmyslem. Jenže jeho dosavadní hejtman ztrácel soudnost.

..a na strom v zahradě pověsili kohouta s podříznutým krkem na znamení, že tohle je dům zrádce.

Anna z Frymburka byla jednou z nejučenějších žen Českého království. V mládí dokonce navštěvovala univerzitu, i když se samozřejmě zapsat jako žena nemohla. Za lekce však platila, a nikdo jí to proto nezakázal. Uměla číst a psát a proslýchalo se, že dokonce sepisuje pojednání o Panně Marii. V něm se prý snaží dokázat, že ženy nejsou odpovědné za všechny hříchy světa. Tak to učila církev, podle níž prvotní hřích spáchala pramáti Eva a v ženách toto stigma zůstalo.

Dobře věděl, jaké škody mohou v hlavách upřímných křesťanů nadělat samozvaní kazatelé.

Navzdory tomu, že počasí slibovalo povedený jarmark, měl po náladě.

„V univerzitních disputacích si říkejte, co chcete,“ přidal se přísně Jindřich z Rožmberka. „Já vysoké učení studoval a vím, o čem mluvím. Ano, v učenosti ať je svoboda, ale neexistuje, abyste své teologické spory přenášeli na prostý lid. Poddaný má pracovat a poslouchat svého pána, nikoli zkoumat, jaký je smysl svátostí.“ „A už vůbec by neměl pochybovat, že řád tohoto světa je z božího úradku spravedlivý!“ přikývla souhlasně česká královna.

„I z toho je zřejmé, jak špatně byl tehdy křesťanský svět spravován,“ upozornil můj bratranec. „Na konci roku Páně čtrnáctistého desátého mělo křesťanstvo tři papeže a tři římské krále.

Vítek cítil, že mu oči vlhnou dojetím. Měl tu nejlepší ženu v křesťanském světě. Byl by hlupák, pokud by někdy litoval, že kvůli ní opustil univerzitu. Dobrá žena byla nad veškerou teologickou moudrost.

Ctil tradici rodu pětilisté růže, podle níž byl povinen dbát o zájmy Českého království, třeba i navzdory přání českého krále.

Matka jí vždycky tvrdila, že žena, která nedá svému muži děti, nezaslouží sdílet s ním manželství. Děsila se toho, co přijde.

Venku poprchávalo, začínal podzim. Takový ten pošmourný, lezavý, co bere lidem úsměv z tváří.

Písař Mikuláš se vděčně uklonil a pak přešel k úředním záležitostem. Měl dojem, jako by se mu trochu ulehčilo. Až skončí službu pánům pětilisté růže, začne chodit na procházky a každý den se zastaví na hřbitově u hrobu své ženy. Bude si s ní povídat, neboť kromě vzpomínek nic dalšího už od života nečekal. Měl sice syna, ale ten ho nepotřeboval. Proč by ho tedy obtěžoval svým žalem?

Pokud zradíme víru našich předků, svět se změní. Samozřejmě k horšímu.

Proti lůze je třeba zakročit tvrdě a bezohledně! A bude zase klid.“

Přední němečtí teologové již na konci čtrnáctého věku vyhlásili, že všeobecný koncil západního křesťanstva přejímá v případě nouze soudní pravomoci nad kardinály, a dokonce nad samotným papežem, pokud hrozí rozvrat svaté církve.“

Co je koncil? Sejdou se pupkatí preláti, budou sáhodlouze kázat a nic. Myslíš, že se sami dobrovolně vzdají majetku? Že začnou trestat sami sebe za cizoložství a další hanebnosti? Že se vzdají příjmů ze svatokupectví? Pokud chceš někoho napravit, nemůžeš chtít, aby to udělal on sám. Musíš na něj vzít bič!“

Žižka se napil ze džbánu, mlaskl a významně pokračoval: „Dříve bojovala Panská jednota proti králi, Češi proti Němcům a stoupenci Wyclifa proti arcibiskupovi. Jenže dneska se to nějak divně pomíchalo, takže často nepoznáš, kdo kde stojí. Někteří Němci horují pro Jana Husa, pár českých měšťanů zase podporuje německé konšely a členové Panské jednoty zápasí spíše mezi sebou než s králem. A co je nejhorší, nikdo neví, kam tohle všechno povede.“

Dobře jsi to napsal ve své Postile. Pevnost víry nepoznáš ve chvílích hojnosti, ale hladu.“

K zemským hranicím vyrazili po široké kupecké cestě jedenáctého října roku Páně čtrnáctistého čtrnáctého. To ještě Jan Hus nevěděl, že téhož dne skonal v Třeboni na mor jeho stařičký učitel Stanislav ze Znojma, který se rovněž vydal do Kostnice. Skonal sám a všemi opuštěný. A nemohl samozřejmě ani tušit, že jedenáctého října o deset let později zemře Jan Žižka. Byl to den, který nesl smůlu.

„Mí čeští nepřátelé jsou, jak vidno, horlivější než inkvizice,“ povzdechl si Jan Hus.

„To je právě ten omyl,“ uklidňoval ji Mikuláš. „Koncil není projevem víry, stejně jako zákon není výrazem práva. Koncil je bojem o moc, nic víc.

„Znamená to, že císař Zikmund souhlasí, aby byl upálen?“ „Jeho císařská Milost se jen zřídka vyjadřuje jednoznačně, pokud jde o církevní záležitosti,“ opáčil diplomaticky kardinál dÁilly. „Respektuje naši autoritu, řekl mi však, že si nepřeje, aby se Jan Hus vrátil do Čech.“ Členové inkvizičního tribunálu chápavě přikyvovali.

Chvěl se strachem, ale rychle slabost zahnal. Vzpomínal a spokojeně si uvědomil, že nežil marný život.

<2022>