Gabriel García Márquez

Kronika ohlášené smrti [71]

Poslední podoba, kterou si po něm matka uchovala, byla z jeho letmého zastavení v její ložnici. Probudil ji, když se v koupelně po hmatu pokoušel najít v lékárničce aspirin, a ona rozsvítila a spatřila ho ve dveřích se sklenicí vody v ruce, a tak si ho bude pamatovat navždycky.

„Všechny sny, kde jsou ptáci, znamenají dobré zdraví,“ řekla.

„Tam stál,“ řekla mi. „Byl v kalhotách a košili z bílého lněného plátna, praného jenom ve vodě, protože měl tak jemnou kůži, že tření škrobu nesnášel.“..

Byl jediným dítětem konvenčního manželství, které nezažilo ani okamžik štěstí, ale on se svým otcem šťastný vypadal, dokud ten před třemi roky najednou nezemřel, a zdál se šťastný i se samotářskou matkou až do toho pondělka své smrti.

..a všude bylo vidět posady s vykrmenými kohouty, které přinesli biskupovi darem, protože jeho oblíbeným jídlem byla polévka z hřebínků.

„Vždycky je třeba být na straně mrtvého,“ odvětila.

..neboť měl úzký pas toreadora, světle hnědé oči a pleť osmahlou dlouhodobým působením ledku.

„Až se probudím,“ řekl, „připomeň mi, že se s ní ožením.“..

Přiznala mi, že se mu podařilo na ni zapůsobit, ale z důvodů příčících se lásce. „Protivili se mi muži povýšení, a nikdy jsem neviděla žádného tak nafoukaného,“ řekla mi, vybavujíc si onen den.

Měla za to, že až na tuhle drobnost není dcer lépe vychovaných. „Jsou dokonalé,“ slyšel jsem ji často říkat. „Kterýkoliv muž s nimi bude šťastný, protože byly vychovány, aby dovedly trpět.“..

..a matka říkala, že se jako velké královny dějin narodila s pupeční šňůrou obtočenou kolem krku.

Angela Vicariová nikdy nezapomněla na hrůzu toho večera, kdy jí rodiče a starší sestry s manžely, shromáždění v rodinném salónu, uložili jako povinnost provdat se za muže, kterého sotva spatřila.

„Je mi líto, Bayardo,“ řekl vdovec, „ale vy mladí nechápete důvody srdce.“..

Nakonec ji přesvědčily, že většina mužů je na počátku svatební noci tak vystrašená, že bez ženiny pomoci jsou neschopni vůbec něco podniknout a v hodině pravdy si neuvědomují ani své vlastní činy. „Věří jedině tomu, co vidí na prostěradle,“ řekly jí. A tak ji tedy naučily babským fintám, jak předstírat ztracenou nevinnost a jak potom na dvorku svého domu při svém prvním jitru novomanželky vystavit na slunci plátěné prostěradlo se skvrnou poctivosti. S touto iluzí se vdávala.

Pedro Vicario, ráznější z obou bratrů, ji zvedl za pas a posadil v jídelně na stůl. „No tak, holčičko,“ řekl jí a celý se chvěl vztekem, „pověz nám, kdo to byl.“ Zarazila se jen na chvilinku nezbytnou k vyslovení jména. Zapátrala po něm v temnotách, našla ho na první pohled mezi tolika jinými zaměnitelnými jmény z tohoto i onoho světa a přesným bodcem ho přibila na stěnu jako motýla bez vlastní vůle, jehož rozsudek je odevždy zpečetěný. „Santiago Nasar,“ řekla.

„Stalo se mu něco?“ zeptala se. „Nic,“ odpověděl jí Pedro Vicario. „Jenom ho hledáme, abysme ho zabili.“ Odpověď byla tak samozřejmá, že nemohla uvěřit, že by byla pravdivá. Všimla si však, že dvojčata mají s sebou dva jateční nože, zabalené v kuchyňských hadrech. „A pročpak ho chcete zabít tak časně?“ zeptala se. „On ví proč,“ odpověděl Pedro Vicario. Clotilde Armentová si je vážně změřila pohledem. Znala je tak dobře, že je dokázala rozpoznat, zvlášť poté co se Pedro Vicario vrátil z vojny. „Vypadali jako dvě děti,“ řekla mi. A toto zjištění ji poděsilo, vždycky si myslela, že jenom děti jsou schopny všeho.

Neboť ona to přesně vycítila..

Pedro Vicario mi vždycky připadal citovější, a právě proto panovačnější.

„Nedá se tomu odpomoct,“ řekl mu, „je to, jako by se to už stalo.“..

Maria Alejandrina Cervantesová, o níž jsme říkali, že půjde spát jenom jednou, a to aby mohla umřít, byla nejelegantnější a nejněžnější žena, jakou jsem kdy poznal, a v posteli nejúslužnější, ale taky nejpřísnější. Narodila se a vyrostla tady, a tady žila, v domě s otevřenými dveřmi a s několika nájemními pokoji a s ohromným tanečním dvorem, kde visely lampióny nakoupené v čínských bazarech v Paramaribu. Byla to ona, kdo vyhladil panictví celé mé generace. Naučila nás mnohem víc, než jsme měli umět, ale naučila nás především, že v životě není smutnějšího místa než prázdná postel. Santiago Nasar ztratil hlavu, hned jak ji spatřil poprvé. Já ho varoval: Na bystrou volavku když sokol zaútočí, číhá na něj nebezpečí. Ale neslyšel mě, jak byl ohlušen chimérickými hvizdy Mare Alejandriny Cervantesové. Ona byla jeho bezuzdnou vášní, učitelkou slzí v patnácti letech, až jí ho Ibrahim Nasar vypráskal řemenem z postele a na víc než rok zavřel na Boží Tváři. Od té doby je poutal vážný citový vztah, ale bez nezřízeností lásky, a ona si ho tak vážila, že už nikdy nešla s nikým, když byl on přítomen.

..že jí pachuť téhle vzpomínky změnila život.

Najednou jsem cítil, jak mi dychtivé prsty rozepínají knoflíčky u košile, a cítil jsem nebezpečnou vůni milostné šelmy ležící za mými zády a to, jak se bořím do slastných pohyblivých písků její něhy.

Suseme Abdalová, stoletá pramáti, poradila zázračný odvar z květů mučenky a pelyňku a ten pak skutečně zastavil průjem Pabla Vicaria..

Než vkročily na pevnou půdu, zuly si střevíce a v horkém poledním prachu prošly ulicemi až na pahorek bosy, přičemž si rvaly z hlavy chomáče vlasů a lkaly s výkřiky tak pronikavými, že se podobaly jásotu. Viděl jsem je jít kolem z balkónu Magdaleny Oliverové a pamatuji se, že jsem si pomyslel, že takovéhle zoufalství se dá jenom předstírat, aby skrylo jiné větší hanby.

Po několika minutách mi už nepřipadala tak zestárlá jako při prvním pohledu, nýbrž skoro tak mladá jako ve vzpomínce, a neměla nic společného s dívkou, kterou přinutili vdát se bez lásky ve dvaceti letech.

Jenom dvě věci nevzaly ty kuplířky v úvahu: výjimečnou pijáckou odolnost Bayarda San Romana a ryzí poctivost, ukrytou u Angely Vicariové v tuposti, kterou jí uložila matka. „Neudělala jsem nic z toho, co mi radily,“ řekla mi, „poněvadž čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem si uvědomovala, že to všechno je svinstvo, které nedokážu nikomu provést, a tím méně chudáku muži, který měl tu smůlu, že si mě vzal.“..

..a viděla ho, jak jde kolem ní, aniž ji vidí, a viděla ho vycházet z hotelu. Div jí to srdce neutrhlo,..

V tom úsměvu ji Angela Vicariová poprvé od svého narození spatřila takovou, jaká byla: jako ubohou ženu oddanou kultu svých chyb.

..uprostřed noci ji probouzela horkost jeho těla v posteli.

Poprvé byla Angela Vicariová paní svého osudu a tehdy odhalila, že láska a nenávist jsou city vzájemně si odpovídající. Čím více dopisů posílala, tím více rozdmýchávala řeřavé uhlíky své horečky, ale také více rozněcovala blahodárnou nevraživost, kterou pociťovala vůči matce. „Bylo mi nanic, když jsem ji jen viděla,“ řekla mi, „ale nemohla jsem se na ni podívat, abych si nevzpomněla na něj.“..

..ale když si šla matka lehnout, zůstávala v pokoji a až do rána psala dopisy, které neměly budoucnost.

Jednoho větrného rána desátého roku ji probudila jistota, že leží nahý v její posteli. Tehdy mu napsala horečný dvacetistránkový dopis, v němž beze studu vyklopila hořké pravdy, které jí od té neblahé noci hnětly srdce. Vykládala mu o věčných jizvách, které zanechal v jejím těle, o soli jeho jazyka, o ohnivém cepu jeho afrického pyje.

„No tak jsem tady,“ řekl. V jednom vaku bylo prádlo, aby tam už mohl zůstat, a v druhém stejném vaku téměř dva tisíce dopisů, které mu napsala. Byly srovnány podle data v balíčcích převázaných barevnými stužkami, a všechny neotevřené.

Avšak většina z těch, kdo mohli něco udělat, aby zabránili zločinu, a přesto to neudělali, se utěšovala výmluvou, že záležitosti cti jsou posvátným monopolem, na němž se smějí podílet jen přímí účastníci dramatu.

..kde popíjel z hrnce kávu se třtinovou kořalkou proti přeludům z horka,..

..a dosud oplýval domýšlivostí a lyrismem šťastného nováčka.

..a velmi dobře znal Nietzscheho, který byl módním autorem mezi soudními hodnostáři jeho doby.

Můj osobní dojem je, že zemřel, aniž svou smrt pochopil.

Vikýřem vnikal dovnitř paprsek prašného slunce..

..snad proto, že pohlížel na manželství ze stejného užitkového hlediska jako jeho otec.

Jejich známost byla poklidná, bez formálních návštěv a srdečních vzruchů.

Kdykoliv šel kolem domu Flory Miguelové, i když tam nikdo nebyl, Santiago Nasar přejel klíči po drátěném pletivu v oknech.

Byl to křik tak naléhavý, že zahladil všechny ostatní.

Santiago Nasar zůstal ještě okamžik opřen o vrata, až uviděl svoje vlastní vnitřnosti na slunci, čisté a modré, a padl na kolena.

Začínali snídat, když uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen svých útrob. Poncho Lanao mi řekl: „Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl ten hroznej smrad ze sraček.“..

„Santiago, chlapče,“ zavolala na něj, „co je to s tebou!“ Santiago Nasar ji poznal. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekl. Na posledním schůdku klopýtl, ale okamžitě se napřímil. „Dokonce byl ještě tak pečlivý, že rukou setřepával zem, která mu zůstala na střevech,“ řekla mi teta Wene.

<2020>