2024 |
John Carter - Princezna z Marsu Edgar Rice Burroughs |
Helikonie zima (A) Brian Aldiss |
Helikonie léto (A) Brian Aldiss |
Vzpomínky Ijona Tichého Stanislaw Lem |
Timur a jeho parta Arkadij Gaidar |
Mluvící kámen Isaac Asimov |
Hobit Tolkien J.R.R. |
Výbuch bude v šest Alena Vostrá |
Vzpomínky na Afriku Karen Blixen |
2023 |
Atlasova vzpoura Ayn Rand |
V šeru dávných věků Eduard Štorch |
Blázni z Hepteridy Souček Ludvík |
2022 |
Antonius a Kleopatra Colleen McCullough |
Mýtus o Sisyfovi Albert Camus |
Třicátá Marinina láska Vladimír Sorokin |
Helikonie jaro (A) Brian Aldiss |
Vědecká vysvětlení nejbizardnějších způsobů smrti Cody Cassidy |
Možnost ostrova Michel Houellebecq |
Gateway Frederik Pohl |
Kopretiny pro zámeckou paní Stanislav Rudolf |
Robinson Crusoe Jaromír Pleva |
Zločin a trest Dostojevskij F.M. |
Deníky 1924-1929 Joseph Goebbels |
Rozmarné léto Vladislav Vančura |
Jak to vidí Václav Cílek |
Madisonské mosty R.J.Waller |
Solaris (A) Stanislaw Lem |
Příběhy pilota Pirxe Stanislaw Lem |
Rozum v koncích H.G.Wells |
3001 - poslední vesmírná odysea Arthur C. Clark |
Den opričníka Vladimír Sorokin |
Krvavá lázeň Mika Waltari |
Skleník Brian Aldiss |
Robinzoni z Kronborgu František Běhounek |
Husitská epopej I. Vlastimil Vondruška |
Kohout plaší smrt Halas František |
Proměna Kafka Franz |
2021 |
Král Šumavy Kalčík Rudolf |
Tři sestry A.P.Čechov |
Vzpomínky na budoucnost Erich von Däniken |
Zpráva o třetí planetě Arthur C. Clark |
Pět neděl v balónu Jules Verne |
Sapiens Yuval Harari |
Kilometr 19 Eduard Fiker |
Smrt si jde pro slavné Jan Bauer |
Temné světelné roky Brian Aldiss |
Zlatá čtyřka Eduard Fiker |
Série C-L Eduard Fiker |
Nonstop Brian Aldiss |
Podivná úmrtí Jan Bauer |
Další doteky dějin Karel Pacner |
Vládce mořských hlubin J. M. Troska |
Farářův konec Josef Škvorecký |
Ostrov doktora Moreaua H.G.Wells |
Velké špionážní operace Karel Pacner |
Válka světů H.G.Wells |
Velké polární výpravy Miroslav Martínek |
Říjnový kůň Colleen McCullough |
Hamlet William Shakespeare |
Pád Cařihradu Mika Waltari |
Povídky z druhé kapsy Karel Čapek |
U Veliké řeky Eduard Štorch |
Povídky z jedné kapsy Karel Čapek |
Stroj času H.G.Wells |
Osada Havranů Eduard Štorch |
Lovci mamutů Eduard Štorch |
Memento Radek John |
2020 |
Navzdrory básník zpívá Jarmila Loukotková |
Dívka, která si hrála s ohněm Stieg Larsson |
Dva proti říši Jiří Šulc |
Anthropoid kontra Heydrich Miloslav Jenšík |
Keltův sen Llosa M. Vargas |
62.armáda v bojích o Stalingrad Kokunov, Stupov |
Výbor z díla I. C.G.Jung |
Caesar Colleen McCullough |
Problém tří těles Liou Cch-sin |
Nesmrtelnost Milan Kundera |
Caesarovy Římanky Colleen McCullough |
My děti ze stanice ZOO Christiane Felscherinow |
Posledních 100 dnů Karel Richter |
2061: Třetí vesmírná odyssea Arthur C. Clark |
Dneska už se tomu směju Adina Mandlová |
Z Lenigradu do Berlína Nikolaj N. Nikulin |
Muži pod ochranou Robert Merle |
Egypťan Sinuhet Mika Waltari |
Smrt je mým řemeslem Robert Merle |
Přízeň fortuny Colleen McCullough |
Hitlerovi bojovnící Guido Knopp |
České milenky nacistů Václav Miko |
Exodus Leon Uris |
Logan`s Run William Nolan |
Pandemie Riddle A.G. |
Stalingrad-peklo na Volze Guido Knopp |
Duna Frank Herbert |
Kronika ohlášené smrti Gabriel García Márquez |
Město a hvězdy Arthur C. Clark |
Sto roků samoty Gabriel García Márquez |
2019 |
Žert Milan Kundera |
Pán much William Golding |
Dva roky prázdnin Jules Verne |
Světová válka Z Max Brooks |
Vesmírné osudy Ondřej Šamárek |
Germania Cornelius Tacitus |
Modlitba za Černobyl Světlana Alexijevičová |
Koruna z trávy Colleen McCullough |
Rajské fontány Arthur C. Clark |
Něžný barbar Bohumil Hrabal |
2010: Druhá vesmírná odyssea Arthur C. Clark |
O lásce a jiných běsech Gabriel García Márquez |
Satanské verše Salman Rushdie |
Tajemný Etrusk Mika Waltari |
Vesmírná odysea 2001 Arthur C. Clark |
Kritické momenty kosmonautiky Ondřej Šamárek |
Ostře sledované vlaky Bohumil Hrabal |
Postřižiny Bohumil Hrabal |
Příliš hlučná samota Bohumil Hrabal |
Černá kniha kapitalismu Kolektiv autorů |
2018 |
Muži, kteří nenávidí ženy Stieg Larsson |
První muž Říma Colleen McCullough |
Farma zvířat George Orwell |
Vraždy slavných Libor Budínský |
Helikonie zima Brian Aldiss |
Mechanický pomeranč Anthony Burgess |
Krakatit Karel Čapek |
Nana Emile Zola |
Doktor Živago Boris Pasternak |
Obratník Raka Henry Miller |
Žítkovské bohyně Kateřina Tučková |
Zápisky mladého lékaře Michail Bulgakov |
Jeho království Mika Waltari |
Úpadek anglického zločinu George Orwell |
Helikonie léto Brian Aldiss |
Dvanáctá planeta Zecharia Sitchin |
Řeka bohů II Wilbur Smith |
Já, robot Isaac Asimov |
Píseň o Bernadetě Franz Werfel |
Enúma Eliš Sumerové |
Stopařův průvodce po galaxii Douglas Adams |
Konec detství Arthur C. Clark |
Siddhartha Hermann Hesse |
LSD - mé problémové dítě Albert Hofmanm |
1984 George Orwell |
Akce L František Běhounek |
Ohlédnutí za Španělskou válkou George Orwell |
Návrat z hvězd Stanislaw Lem |
Jméno růže Umberto Eco |
Setkání s Rámou Arthur C. Clark |
Laskavé bohyně Jonathan Littel |
Řeka bohů Wilbur Smith |
Příchod Bohů Vladimír Toman |
Helikonie jaro Brian Aldiss |
Měsíční prach Arthur C. Clark |
Dexter (I) Jeff Lindsay |
Marťan Andy Weir |
Konec civilizace Aldous Huxley |
2017 |
Brány vnímání Aldous Huxley |
Dějiny psal sex Jan Bauer |
Něžná Fjodor Michajlovič Dostojevskij |
Láska je pes Charles Bukowski |
Všechny řitě světa i ta má Charles Bukowski |
Obecné dějiny hanebnosti Jorge Luis Borges |
Komunistický manifest Karel Marx |
< 2017 |
Solaris Stanislaw Lem |
Kacířství John Grey |
Láska a její kat Irviw D. Yalom |
John Ashberry |
Mikuláš Kusánský |
Seznamte se, východní filozofie |
--- rozečteno --- |
Kouzelný vrch Thomas Mann |
Směšné lásky Milan Kundera |
Svět jako vůle a představa Arthur Schopenhauer |
Kronika ohlášené smrti [71] Poslední podoba, kterou si po něm matka uchovala, byla z jeho letmého zastavení v její ložnici. Probudil ji, když se v koupelně po hmatu pokoušel najít v lékárničce aspirin, a ona rozsvítila a spatřila ho ve dveřích se sklenicí vody v ruce, a tak si ho bude pamatovat navždycky. „Všechny sny, kde jsou ptáci, znamenají dobré zdraví,“ řekla. „Tam stál,“ řekla mi. „Byl v kalhotách a košili z bílého lněného plátna, praného jenom ve vodě, protože měl tak jemnou kůži, že tření škrobu nesnášel.“.. Byl jediným dítětem konvenčního manželství, které nezažilo ani okamžik štěstí, ale on se svým otcem šťastný vypadal, dokud ten před třemi roky najednou nezemřel, a zdál se šťastný i se samotářskou matkou až do toho pondělka své smrti. ..a všude bylo vidět posady s vykrmenými kohouty, které přinesli biskupovi darem, protože jeho oblíbeným jídlem byla polévka z hřebínků. „Vždycky je třeba být na straně mrtvého,“ odvětila. ..neboť měl úzký pas toreadora, světle hnědé oči a pleť osmahlou dlouhodobým působením ledku. „Až se probudím,“ řekl, „připomeň mi, že se s ní ožením.“.. Přiznala mi, že se mu podařilo na ni zapůsobit, ale z důvodů příčících se lásce. „Protivili se mi muži povýšení, a nikdy jsem neviděla žádného tak nafoukaného,“ řekla mi, vybavujíc si onen den. Měla za to, že až na tuhle drobnost není dcer lépe vychovaných. „Jsou dokonalé,“ slyšel jsem ji často říkat. „Kterýkoliv muž s nimi bude šťastný, protože byly vychovány, aby dovedly trpět.“.. ..a matka říkala, že se jako velké královny dějin narodila s pupeční šňůrou obtočenou kolem krku. Angela Vicariová nikdy nezapomněla na hrůzu toho večera, kdy jí rodiče a starší sestry s manžely, shromáždění v rodinném salónu, uložili jako povinnost provdat se za muže, kterého sotva spatřila. „Je mi líto, Bayardo,“ řekl vdovec, „ale vy mladí nechápete důvody srdce.“.. Nakonec ji přesvědčily, že většina mužů je na počátku svatební noci tak vystrašená, že bez ženiny pomoci jsou neschopni vůbec něco podniknout a v hodině pravdy si neuvědomují ani své vlastní činy. „Věří jedině tomu, co vidí na prostěradle,“ řekly jí. A tak ji tedy naučily babským fintám, jak předstírat ztracenou nevinnost a jak potom na dvorku svého domu při svém prvním jitru novomanželky vystavit na slunci plátěné prostěradlo se skvrnou poctivosti. S touto iluzí se vdávala. Pedro Vicario, ráznější z obou bratrů, ji zvedl za pas a posadil v jídelně na stůl. „No tak, holčičko,“ řekl jí a celý se chvěl vztekem, „pověz nám, kdo to byl.“ Zarazila se jen na chvilinku nezbytnou k vyslovení jména. Zapátrala po něm v temnotách, našla ho na první pohled mezi tolika jinými zaměnitelnými jmény z tohoto i onoho světa a přesným bodcem ho přibila na stěnu jako motýla bez vlastní vůle, jehož rozsudek je odevždy zpečetěný. „Santiago Nasar,“ řekla. „Stalo se mu něco?“ zeptala se. „Nic,“ odpověděl jí Pedro Vicario. „Jenom ho hledáme, abysme ho zabili.“ Odpověď byla tak samozřejmá, že nemohla uvěřit, že by byla pravdivá. Všimla si však, že dvojčata mají s sebou dva jateční nože, zabalené v kuchyňských hadrech. „A pročpak ho chcete zabít tak časně?“ zeptala se. „On ví proč,“ odpověděl Pedro Vicario. Clotilde Armentová si je vážně změřila pohledem. Znala je tak dobře, že je dokázala rozpoznat, zvlášť poté co se Pedro Vicario vrátil z vojny. „Vypadali jako dvě děti,“ řekla mi. A toto zjištění ji poděsilo, vždycky si myslela, že jenom děti jsou schopny všeho. Neboť ona to přesně vycítila.. Pedro Vicario mi vždycky připadal citovější, a právě proto panovačnější. „Nedá se tomu odpomoct,“ řekl mu, „je to, jako by se to už stalo.“.. Maria Alejandrina Cervantesová, o níž jsme říkali, že půjde spát jenom jednou, a to aby mohla umřít, byla nejelegantnější a nejněžnější žena, jakou jsem kdy poznal, a v posteli nejúslužnější, ale taky nejpřísnější. Narodila se a vyrostla tady, a tady žila, v domě s otevřenými dveřmi a s několika nájemními pokoji a s ohromným tanečním dvorem, kde visely lampióny nakoupené v čínských bazarech v Paramaribu. Byla to ona, kdo vyhladil panictví celé mé generace. Naučila nás mnohem víc, než jsme měli umět, ale naučila nás především, že v životě není smutnějšího místa než prázdná postel. Santiago Nasar ztratil hlavu, hned jak ji spatřil poprvé. Já ho varoval: Na bystrou volavku když sokol zaútočí, číhá na něj nebezpečí. Ale neslyšel mě, jak byl ohlušen chimérickými hvizdy Mare Alejandriny Cervantesové. Ona byla jeho bezuzdnou vášní, učitelkou slzí v patnácti letech, až jí ho Ibrahim Nasar vypráskal řemenem z postele a na víc než rok zavřel na Boží Tváři. Od té doby je poutal vážný citový vztah, ale bez nezřízeností lásky, a ona si ho tak vážila, že už nikdy nešla s nikým, když byl on přítomen. ..že jí pachuť téhle vzpomínky změnila život. Najednou jsem cítil, jak mi dychtivé prsty rozepínají knoflíčky u košile, a cítil jsem nebezpečnou vůni milostné šelmy ležící za mými zády a to, jak se bořím do slastných pohyblivých písků její něhy. Suseme Abdalová, stoletá pramáti, poradila zázračný odvar z květů mučenky a pelyňku a ten pak skutečně zastavil průjem Pabla Vicaria.. Než vkročily na pevnou půdu, zuly si střevíce a v horkém poledním prachu prošly ulicemi až na pahorek bosy, přičemž si rvaly z hlavy chomáče vlasů a lkaly s výkřiky tak pronikavými, že se podobaly jásotu. Viděl jsem je jít kolem z balkónu Magdaleny Oliverové a pamatuji se, že jsem si pomyslel, že takovéhle zoufalství se dá jenom předstírat, aby skrylo jiné větší hanby. Po několika minutách mi už nepřipadala tak zestárlá jako při prvním pohledu, nýbrž skoro tak mladá jako ve vzpomínce, a neměla nic společného s dívkou, kterou přinutili vdát se bez lásky ve dvaceti letech. Jenom dvě věci nevzaly ty kuplířky v úvahu: výjimečnou pijáckou odolnost Bayarda San Romana a ryzí poctivost, ukrytou u Angely Vicariové v tuposti, kterou jí uložila matka. „Neudělala jsem nic z toho, co mi radily,“ řekla mi, „poněvadž čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem si uvědomovala, že to všechno je svinstvo, které nedokážu nikomu provést, a tím méně chudáku muži, který měl tu smůlu, že si mě vzal.“.. ..a viděla ho, jak jde kolem ní, aniž ji vidí, a viděla ho vycházet z hotelu. Div jí to srdce neutrhlo,.. V tom úsměvu ji Angela Vicariová poprvé od svého narození spatřila takovou, jaká byla: jako ubohou ženu oddanou kultu svých chyb. ..uprostřed noci ji probouzela horkost jeho těla v posteli. Poprvé byla Angela Vicariová paní svého osudu a tehdy odhalila, že láska a nenávist jsou city vzájemně si odpovídající. Čím více dopisů posílala, tím více rozdmýchávala řeřavé uhlíky své horečky, ale také více rozněcovala blahodárnou nevraživost, kterou pociťovala vůči matce. „Bylo mi nanic, když jsem ji jen viděla,“ řekla mi, „ale nemohla jsem se na ni podívat, abych si nevzpomněla na něj.“.. ..ale když si šla matka lehnout, zůstávala v pokoji a až do rána psala dopisy, které neměly budoucnost. Jednoho větrného rána desátého roku ji probudila jistota, že leží nahý v její posteli. Tehdy mu napsala horečný dvacetistránkový dopis, v němž beze studu vyklopila hořké pravdy, které jí od té neblahé noci hnětly srdce. Vykládala mu o věčných jizvách, které zanechal v jejím těle, o soli jeho jazyka, o ohnivém cepu jeho afrického pyje. „No tak jsem tady,“ řekl. V jednom vaku bylo prádlo, aby tam už mohl zůstat, a v druhém stejném vaku téměř dva tisíce dopisů, které mu napsala. Byly srovnány podle data v balíčcích převázaných barevnými stužkami, a všechny neotevřené. Avšak většina z těch, kdo mohli něco udělat, aby zabránili zločinu, a přesto to neudělali, se utěšovala výmluvou, že záležitosti cti jsou posvátným monopolem, na němž se smějí podílet jen přímí účastníci dramatu. ..kde popíjel z hrnce kávu se třtinovou kořalkou proti přeludům z horka,.. ..a dosud oplýval domýšlivostí a lyrismem šťastného nováčka. ..a velmi dobře znal Nietzscheho, který byl módním autorem mezi soudními hodnostáři jeho doby. Můj osobní dojem je, že zemřel, aniž svou smrt pochopil. Vikýřem vnikal dovnitř paprsek prašného slunce.. ..snad proto, že pohlížel na manželství ze stejného užitkového hlediska jako jeho otec. Jejich známost byla poklidná, bez formálních návštěv a srdečních vzruchů. Kdykoliv šel kolem domu Flory Miguelové, i když tam nikdo nebyl, Santiago Nasar přejel klíči po drátěném pletivu v oknech. Byl to křik tak naléhavý, že zahladil všechny ostatní. Santiago Nasar zůstal ještě okamžik opřen o vrata, až uviděl svoje vlastní vnitřnosti na slunci, čisté a modré, a padl na kolena. Začínali snídat, když uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen svých útrob. Poncho Lanao mi řekl: „Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl ten hroznej smrad ze sraček.“.. „Santiago, chlapče,“ zavolala na něj, „co je to s tebou!“ Santiago Nasar ji poznal. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekl. Na posledním schůdku klopýtl, ale okamžitě se napřímil. „Dokonce byl ještě tak pečlivý, že rukou setřepával zem, která mu zůstala na střevech,“ řekla mi teta Wene. <2020> |