Colleen McCullough

Přízeň Fortuny [79]

..hrudky inkoustu rozpuštěny v těžkých kamenných kalamářích.

Jeho minulost je mou budoucností.

Třebaže nebyl nijak mysticky založen, vytvořil si svůj vlastní duchovní svět, který odpovídal jeho intuitivnímu ohodnocení své vlastní povahy. Existovaly například vlastnosti, o nichž byl přesvědčen, že mu prostě byly dány už předem, že si je nemusel v sobě teprve nějak vypěstovat – nezdolnost, nezranitelnost, nepokořitelnost – neboť když tyto kvality existovaly jak v něm samém, tak i mimo něj, muselo přece jít o vrozené dary, nikoli o něco, co by byl teprve časem získal. Připadalo mu, že ho prostupuje božský duch, že ho obestírá jakýsi nezemský opar.

Velikášské sny se mu tak stávaly jakousi duševní kovadlinou, na níž si vykovával reálnou podobu budoucích dnů, žíhal ji a kalil, tak aby nakonec přesně zapadala do jeho skutečného života.

..i ten strkal obě ruce pokaždé do hrnce s medem, dříve než je zabořil hluboko do měšce s penězi.

Sulla uměl představit docela dobře; kterak ale využít samého Pompeia Velikého? Určitě je mu třeba povolit uzdu pěkně na celou délku. A nesmí dostat úkol, na který by nestačil. Lichotit mu, povzbuzovat ho, střežit se předčasně propíchnout tu bublinu jeho domýšlivosti. Dávat mu najevo, jak dobře vládne nástroji své moci, a ani v nejmenším mu nedat najevo, že je sám jen používán jako nástroj.

..byl ochoten mu odpustit i věci, jaké Sulla nebyl schopen prominout ani sám sobě – och, nikoli všelijaké ty vraždy a ostatní nezbytnosti, k nimž člověka přinutí sám život. Ale citová zbloudění, slabůstky ducha diktované touhami a náklonnostmi, třebaže se jim rozum rázně brání jako hloupým zbytečnostem.

Ale i přes pokročilé těhotenství ji matka přiměla jít pěšky. „Těhotná ženská si nesmí moc hovět,“ řekla Aurelia. „Proto jich pak tolik umírá při porodu.“..

..ani jednou si nevyměnili kradmý pohled souznění, jak je to běžné mezi většinou manželů; a nepokusili se také ani o letmé pohlazení nebo dotyk, i když se na ně nikdo právě nedíval;..

Vyznat se v ní bylo takřka vyloučené, a přece… a přece… cosi Caesarovi napovídala, že je až zoufale nešťastná.

Bylo to spíše vědomí jakési prázdnoty, co věstilo zlo..

Čest a Statečnost znamenaly dva hlavní pilíře římské vojenské pověsti.

..smyslný spodní ret napovídal jeho náklonnost k rozkoším života..

..i Publius Antistius byl zavražděn a jeho manželka, bez sebe žalem, si poté vzala sama vlastní rukou život.

Naštěstí byla všude kolem hojnost vulkanického tufu, podivuhodného kamene, který se dá krájet jako sýr, avšak na vzduchu záhy tvrdne na kámen.

Dignitas je shrnutím všeho, co muže činí mužem, vůdčí osobností svého prostředí. Je to úhrn vší jeho pýchy, morální pevnosti, stálosti slova, jeho bystrosti, jeho skutků, jeho schopností, jeho znalostí, jeho postavení, jeho ceny jakožto muže… Mužova dignitas přetrvává i jeho smrt, je to jediný způsob, jakým může nad smrtí triumfovat. Ano, to je asi ta nejlepší definice. Dignitas je vítězství muže nad konečností jeho fyzické existence.

Podal hlavu svého dlouholetého nepřítele jednomu z vojenských tribunů sloužících v jeho štábu a suše jenom řekl: „Tu ženskou, co mi tuhle hlavu poslala, zabte. Nepřeji si, aby žila dál.“..

..co až dosud působilo zábavně, nabývalo náhle zlověstný smysl, včerejší nevinné výstřednosti se dnes už jevily jako jednání podezřele cílevědomé a pro zítřek se stávaly děsivou hrozbou..

Catulus a Hortensius ráno přišli tak vyděšeni, že seděli, řitní svěrače vší silou staženy, aby udržely rozbředlý obsah střev, ruce schovány pod togami, aby si okolí nepovšimlo, jak se jim třesou.

„Můj milý Hovňousku, to, že tito muži umírají, se děje na základě mého rozhodnutí,“ řekl diktátor pevně. „Nebudu plýtvat státními penězi a časem na procesy s muži, jejichž vina je zřejmá.“..

Spíš než počasí hodlal Sulla změnit samo klima. S počasím si lidé dokáží poradit. Ale s klimatem? Ach, klima – to se může ukázat zcela nesnesitelné.

..usoudil přinejmenším, že jsou to docela milí tvorečkové, i když vypadají tak trochu jako jejich prastrýc, Quintus Caecilius Metellus Numidicus zvaný Hovnivál. Jehož jejich tatínek kdysi zavraždil! Jaká ironie, říkal si teď jejich otec: má zrovna tohle snad být odplata bohů? Ne, věřit v něco takového by bylo příliš řecké, a já jsem přece Říman.

Egyptský trůn je matrilineární, což znamená, že král se stává králem tím, že se ožení s královnou anebo s nejstarší princeznou vládnoucího rodu.

Avšak Sulla jako Říman věděl, že bohové jsou mnohem méně hmatatelní, než by si je byli přáli mít Řekové; nejsou podobni člověku, nemají oči v hlavě a nerozmlouvají, nejsou obdařeni nijakými nadlidskými vlastnostmi, a vůbec už nemají zapotřebí po lidsku absolvovat všechny ty myšlenkové procesy sdružování a rozlišování představ. Jako Říman Sulla věděl, že bohové jsou v podstatě jisté zvláštní síly docilující neobvyklých účinů a že mají svrchovanou moc nad působky a účinky sil nižšího řádu, než jakými vládnou oni sami. Sytí se zdroji života, a tak jim lahodí předkládané živé oběti; žádají si ovšem zachovávat v tomto světě živých tvorů řád a metodu právě tak, jak sami dodržují a ctí metodičnost a pořádek ve světě svém, neboť řád a metoda ve světě živých tvorů napomáhají udržovat pořádek a systém i ve světě vyšších sil.

Kterak by se mohlo Římu dařit lépe, když muži z jeho nejvlastnějšího středu drancují svatyně a vraždí jejich kněze?

Jediné světlo, které dovnitř pronikalo, přicházelo dveřmi, a místnost čpěla oněmi neuvěřitelnými věky – myšinou, plísní, vlhkem, prachem.

Patnáctka je ostatně šťastné číslo, tvoří osu, kolem níž se musí otáčet obě nešťastná, třináctka i sedmnáctka.

Vzdouvala se v něm nezadržitelně a nebezpečně první křeč smíchu; Sulla deputaci rychle propustil a spěchal do soukromí své pracovny, dveře za sebou zastrčil závorou. Podlomila se mu kolena, klesl na lehátko, obtočil si trup pažemi a rozřehtal se, až se mu po tvářích kutálely slzy. Když mu došel dech, skulil se na podlahu a zůstal tam ležet, ryčel, nohama kopal do vzduchu, myslel, že snad křečemi z toho smíchu až umře. Ale smát se nepřestával, neboť se cítil v naprostém bezpečí, jelikož ona omina byla vskutku příznivá. A ještě po celý zbytek toho dne, kdykoli před jeho vnitřním zrakem vyvstala Hovňouskova tvář s oním ušlechtilým výrazem sebeobětování, se znovu začal svíjet smíchy, stejně tak jako když si připomněl pohled Catulův nebo tvář svého zetě. Výtečně! Znamenitě! Celý ten jupiterský žert vyústil v naprosto spravedlivý výsledek. Každému přinesl přesně to, co si zasloužil. Včetně Lucia Cornelia Sully.

Jednou věcí jsme si naprosto jisti – flaminát Dialis má dvojí podstatu a manželka v tomto páru je jeho nedílnou součástí stejně tak jako manžel. Jejím náboženským titulem je flaminica Dialis, podléhá stejným omezením a má své vlastní náboženské povinnosti.

Byla cele pohlcena žalem, jako muška zalitá v kusu jantaru,..

„Takže se zdá, že jsme se ocitli ve slepé uličce, ne?“ „Ne, neocitli. Je ještě jiné řešení.“ „Dát mě zabít.“ „Přesně tak.“ „Pak by ovšem krev flamina Dialis ulpěla na tvých rukou, Sullo.“ „Nikoli, pokud bude mít tvou krev na svých rukou někdo jiný. Tuhle řeckou metaforu já neuznávám, Gaie Julie Caesare. A naši bohové také ne. Vina se nesdílí.“ Caesar se zamyslel. „Ano, myslím, že máš pravdu. Dáš-li mě zabít někým jiným, vina padne na něj.“ Vstal, o několik palců Sullu převyšoval. „Pak je náš rozhovor u konce.“..

Teď je třeba se vypořádat s jiným, mnohem nebezpečnějším mladíkem, a to se svrchovaným taktem – ba téměř elegancí, ovšem bez zbytečné přecitlivělosti. Neboť jakmile půjde o jeho vlastní kůži, projeví Pompeius Řezníček zcela určitě kromobyčejnou vnímavost.

A všichni soudí, že je nesmírně statečný, když se dokázal postavit i diktátorovi. To zatím nesvedl nikdo jiný. Ani Mamercus ne. Já to dokážu, ale jen občas. Jemu se to zamlouvá. Tatovi, myslím. Tohle platí o většině tyranů. Pohrdají slabochy, třebaže se samými slabochy obklopují.

..zato Cornelia Sulla byla z jeho vlastní krve a bylo to na ní poznat. Učiněná saň! Jak to s ní jen ten Mamercus dokáže vydržet a ještě při tom vypadat tak šťastný? Patrně proto, že se jí nikdy nevzepře. Má zkrátka rozum. Co všechno člověk neudělá pro klid v domě!

„Bude oslava!“ křikl Sulla, skočil k manželce, chopil oběma rukama její tvář a políbil ji. „Bude večírek, budeme slavit, a já se velice a velice opiji!“..

..kterak se nebát muže, jenž se vůbec neohlíží na to, zda si nezadá?

V jeho zpustošené tváři se náhle objevil výraz neuvěřitelné staroby, rty v bezzubých ústech mu zplihly, cosi jakoby žmoulaly; naráz se stal Kronem rozhodujícím se pohltit další ze svých dětí, vcelku a zaživa.

Nechť i díky této oběti vzkvétá Řím a všichni, kdož v něm žijí.“..

„Ave, Pompeie Magne!“ zvolal Sulla a vztyčil pravici. „Ave, diktátore Říma!“ zvolal Pompeius, bez sebe radostí, že ho Sulla veřejně oslovil třetím jménem, které si zatím přisoudil jen on sám, o své vůli – napříště už se tedy může nazývat Pompeiem Velikým!

..jiní však dokonce předstírali přeřeknutí a říkali mu namísto toho „Magus“ – což byla běžná přezdívka oněch komických perských věštců – anebo se uchylovali k další zkomolenině, „Manus“ – „ruka“ – v níž bylo skryto všechno možné, od toho, že je pouhým Suitovým výkonným údem, až po narážku, že je údem, jenž činí potěšení jinému Sullovu údu.

„A proč,“ opáčil prudce Hortensius, jenž to vnímal jako adresnou kritiku své vlastní zbabělosti, „proč ses tedy neozval ty sám?“ „Protože,“ odpověděl Catulus otevřeně, „mám rád hlavu tam, kde mi narostla – na krku uprostřed mezi rameny.“ „Čímž je řečeno vše,“ řekl Lepidus.

..přibyly k těmto prvním zákonům dva další: lex Cornelia sumptuaria a lex Cornelia frumentaria. První z nich, zákon proti přepychu, byl krajně přísný, zacházel tak daleko, že stanovil hranici třiceti sesterciů na hlavu při běžných jídlech a tri sta sesterciů při hostinách. Na luxusní zboží, jako například voňavky, cizokrajná vína, koření a šperky, byla uvalena obrovská daň, omezeny byly také přípustné náklady na pohřby a hrobky; vysokým clem byl zatížen i dovoz tyrského nachu.

Pravá komedie spočívala na veršovém textu, od něhož se nebylo možno odchýlit, zatímco mimus měl toliko situační osnovu, na niž soubor a jeho režisér improvizovali své vlastní verše a kterou volně rozehrávali bez jakýchkoli masek.

Metrobius se pousmál. „Ctnostný ani laskavý ty ostatně stejně být nedokážeš! Být ctnostný si snad žádný velký muž nemůže dovolit. Ani laskavý. Možná že ten, kdo těmihle vlastnostmi obdařen je, už ze samé podstaty nedokáže být i veliký.

Metrobius stál a sledoval ho, jak se vzdaluje, naplněn štěstím. Nakonec je tedy pravda, co jeho místní bůžci z jeho pozapomenuté domoviny v Arkádii učívali: pokud si člověk něco přeje, a přeje si to dost usilovně, dosáhne toho posléze. A čím větší cena, tím větší i odměna. Až teprve když mu Sulla nadobro zmizel z očí, otočil se a šel zpátky do šatny.

„Řekl asi něco, co neměl. Nemá Sullu rád, to já dobře vím. Tvrdí mi pořád, že Sulla má rád muže tím způsobem, jak to muži nemají dělat.“ Dalmatica zesinala. „Ale to je přece nesmysl! Och Aemilie, jak mohl být Glabrio takový blázen? Víš přece, jací muži jsou! A když si tohle nařčení nezaslouží, dokáží se chovat jako šílenci!“ „Já si nejsem tak jistá, že je to nezasloužené nařčení,“ říkala Aemilia Scaura a tiskla si k tváři mokrou roušku, tam, kde fialové otisky otčímových prstů zvolna měnily barvu až do rudočerna. „Vždycky mi připadalo, že je v něm vlastně schovaná ženská.“..

Vypadá to spíš, doplňoval si Sulla při pohledu na Pompeia onu metaforu, jako když se ten lev zatím vyhřívá na sluníčku, převaluje se na druhý bok a široce se olizuje, aby si z vousisek sebral nějaký zapomenutý drobek.

Sulla, jenž celé ty hodiny čekání strávil o samotě, dospěl postupně od hrůzy z toho, co se ho zdálo postihovat téměř vždy poté, co se setkal s Metrobiem, přes pocit viny až po rezignaci.

Pak ho omrzela a on ji přepustil jednomu ze svých přátel, což jí dočista zlomilo srdce. Chudák hloupá! Zamilovaná prostitutka je každému jen pro smích.“..

..otázal se, sesmekl ze sebe togu a kráčel k oltáři Larů a Penátů u protilehlé stěny. Tam sklonil hlavu, rozdrobil na mramorovou desku hrudku soli..

„Tvé city vůči tvé manželce jsou mimo veškerou pochybnost,“ řekl pontifex maximus, Dalmatičin bratranec. „Žádný z vás obou se nemusel dopustit nijakého hříchu proti komukoli z bohů, proti bohům mužů ani proti bohům žen. Spíše by bylo třeba říci, že její přítomnost v tvém domě a tvá přítomnost v jejím životě nějakým neznámým způsobem porušily nebo pokřivily stezky, jimiž milost a přízeň bohů plynou do Říma. Za všechny své kolegy kněze tu říkám, že vina za to nespočívá na nikom. To jest, že neshledáváme vinu ani na tvé straně, Lucie Cornelie, ani na straně tvé manželky. Co jest, to jest. Více říci nelze.“..

Přetáhl si togu přes hlavu. „Ó božští blíženci, vy, jež jste nazýváni Castor a Pollux anebo Dioskurové anebo Dei Penates anebo jakýmkoli jiným jménem, jaké se vám zlíbí – vy, kteří můžete být bohy i bohyněmi i božstvy bez jakéhokoli pohlaví – shromáždili jsme se tu ve vašem chrámu, neboť je nám třeba vaší pomoci u mocného Jova Nejlepšího Největšího – jehož potomky snad jste, snad nejste – a u triumfátora Hercula Invicta. Snažně vás žádáme, abyste před všemi bohy dosvědčili, že jednáme s největší upřímností a že usilujeme o nápravu jakékoli chyby, k níž snad došlo. Ve shodě s našimi smluvními závazky, jež sahají až k bitvě na jezeře Regillu, vám tímto slibujeme obětovat dvě bílá hříbata, jakmile bude možno tak vzácnou obětinu nalézt. Střežte nás, prosíme, tak jak jste nás vždy střehli.“..

Osm silných nosičů zvedlo nemocnou Dalmatiku z jejího lože, nedálo se tak ale v důstojném tichu; zdrženlivost, jakou Dalmatica po celý svůj život až do této chvíle projevovala, byla ta tam v okamžiku, kdy se dozvěděla o rozhodnutí kněží a kdy pochopila, že už Sullu nikdy nespatří. Naříkala, plakala, znovu a znovu ho volala, když už ji odnášeli, zatímco Sulla seděl ve své pracovně, dlaněmi si zakrýval uši a slzy mu stékaly po tvářích. Znovu musí platit tak vysokou cenu. Za co však – za Metrobia, či za Fortuninu přízeň?

Třebaže tato Juno nepatřila k hlavním bohyním ochraňujícím těhotné ženy, byla zato bojovnou potomkyní Veliké Matky z Pessinúntu, Junony Hadí z Lanuvia, byla i Královnou nebes a Ochránkyní žen. Snad právě pro tuto její ochranu bylo už dlouho zvykem, že matky, které v bezpečí přivedly dítě na svět, věnovaly pak Junoně Sospitě placentu a ponechaly ji v chrámu jako oběť.

..kam ji nosiči uložili, děsem celí bez sebe z toho, že jako muži vnikají do ženského chrámového okrsku.

„Současné soudní dvory jsou neohrabané, zdlouhavé a málo věcné,“ vykládal Sulla ze svého kurulského křesla. „Civilní ani trestní kauzy by neměly projednávat komicie žádného druhu – jejich procedury se vlečou, jsou příliš náchylné k politickým manipulacím a značně ovlivňované slávou nebo popularitou obviněných – nemluvě o advokátech, kteří je obhajují.

Když se doslechl, že mladý Marius se důvěrně stýkal s Praecií, začal i Pompeius navštěvovat její přepychový dům, neboť mu nijak nevadilo sebrat cokoli, co někdo jiný odložil, pokud onen někdo byl slavný nebo mocný anebo velice urozený. Praecia ho kromě toho dokázala sexuálně uspokojit způsoby, o nichž dobře věděl, že jim Aemilia Scaura nebude nakloněna, až na ni přijde také řada. Manželky jsou určeny pro velice vážné účely, k početí dětí..

„Sulla má i své stinné stránky. Zabil by asi bez váhání tebe nebo mne, pokud by se mu to nějak hodilo do jeho plánů. Ale měl by k tomu důvody patricije. Neučinil by to kvůli tomu, že by se mu zachtělo nějakých třinácti úrodných statečků na březích Tiberu.

Dříve nebo později ale stejně všechno vyplyne na povrch. Vale, Chrysogone!“..

..všem ostatním světě jako o barbarech, ale..

„Myslím, že ty máš naprosto všechno, Caesare! Mocné příbuzné, urozený původ, vynikajícího ducha i tělo, a krásu k tomu. Jsem velice rád, že nejsem v tvé kůži.“ „Proč?“ „Protože ty nikdy nebudeš bez nepřátel. Žárlivost – anebo závist, chceš-li dát přednost tomuhle termínu – půjde v tvé stopě, tak jako štvaly Fúrie nebohého Oresta. Někdo ti bude závidět tvou krásu, jiní tvé tělo nebo tvůj vzrůst, někteří zase původ, někteří mysl. A většinou ti budou závidět všechno tohle dohromady. A čím výše budeš stoupat, tím větší bude i ta závist. Všude budeš mít jen nepřátele, přítele žádného. A nebudeš s to důvěřovat naprosto nikomu, muži ani ženě.“..

„Dobrá!“ Níkomédés se zdál spokojen. „A teď mi laskavě pomoz vyjasnit jednu záhadu latiny, na kterou jsem až dosud nedokázal přijít sám: proč je cunnus zrovna mužského rodu a mentula zase ženského?“ Caesar jen zamžikal. „To nevím!“..

..dobře přitom věděl, že svět náleží velkým a rázným mužům.

Vyslali ke mně dokonce deputaci s oficiální žádostí, aby bylo tohle rozhodnutí zrušeno. Samozřejmě že neuspěli, a poznali mě teď už natolik, aby věděli, že poskytnou-li mi sebemenší záminku, dám je zdecimovat. Jsou to římští vojáci a budou dělat to, co jim Řím nařídí. Jsem dost citlivý na to, když si začnou chlapi anebo i mladší tribuni myslet, že si mohou vyskakovat – ale o tom později.

Tasil meč a blýskl jím ve vzduchu, postřehl onen prazvláštní šelest šesti set čepelí vytahovaných z pochev,..

„Ale Gabinie, nesmíš se dát takhle vyprovokovat,“ řekl Caesar, jenž si věru mohl dovolit být velkomyslný – a navíc dobře věděl, že právě přezírání je to, co Bibula dožene až k slzám. „Kousek štěstí je skutečně zapotřebí ke všemu, co člověk podniká. Zcela osobního štěstí! Osobní štěstí je svědectvím o Fortunině přízni, a tak je dopřáno jen mužům mimořádně vyvoleným.

„Tos nepochopil, co mám na mysli! Nemluvím o konkrétních úřadech, ale o ctižádosti. Ty, Caesare, chceš být dokonalý. Ty nestrpíš, aby se kolem tebe událo cokoli, co by ti na tvé dokonalosti sebemíň ubralo. Tobě nevadí ani tak nespravedlivost, s níž tě pohaněli – tebe hryže, že ti to ubírá právě na dokonalosti. Neposkvrněná čest, perfektní kariéra, bezchybný osobní profil, nedotčená pověst. In suo anno – ve všem a za všech okolností.

„Musíš to zcela ignorovat, to je to první a nejdůležitější. Jakmile o tom začneš s kýmkoli diskutovat, ocitneš se v defenzívě. A dáš také najevo, jak moc tě to zasáhlo.

Mucia se zachvěla. „To bych nedokázala.“ „Dokázala, a ty to víš. Sulla má rád lidi, kteří se mu dovedou vzepřít.“..

Ošklivá? Nebyla vůbec ošklivá! Byla velice zvláštní a velmi krásná. Zelenooká rusovláska, avšak obojí v temném odstínu, pleť bílou a bez poskvrny. A co ty oči? Neexistovaly žádné jiné jim podobné! Och, byla jako med! Pompeius se do ní bláznivě zamiloval, dříve než padlo jediné slovo.

„Sulla je lišák jako všichni ryšavci – počínaje Ulixem.“..

„Proroctví jsou neřímská věc,“ řekl Metellus Pius upjatě. „A oba víme, že se častěji mýlí, než naplňují.“..

Hlavně však měl spadeno na nejrůznější úředníky a zřízence státních služeb, na něž se na všechny díval svrchu jako na nepořádníky, lenochy, lajdáky a úplatkáře.

„Docela správně,“ řekl Sulla, jenž nemíval ve zvyku vylévat si zlost na nepatřičném místě.

Tigranés se zoufale snažil stát se civilizovaným vládcem helénistického království – a jaká lepší cesta mohla vést k helénizaci jeho země než zahnízdit v ní kolonie lidí, jejichž mateřštinou byla řečtina?

„Cicero je prostě Ikaros, Lucie Cornelie. Předsevzal si vzlétnout přímo do sluneční říše – a to je dosti riskantní záměr, když jsi homo novus bez jediného sestercie.“..

„Ustavit v senátě pompeiovskou frakci dostatečně silnou, aby mi umožnila dosáhnout čehokoli, co budu potřebovat, a kdykoli to budu potřebovat.“ Pompeius, jenž nikdy netrpěl ostýchavostí, neznal, co je pocit viny, a v životě si nic nevyčítal, při těchto svých slovech bez rozpaků hleděl Philippovi zpříma do očí.

..a zestárla už natolik, že přestala budit dravé vášně.

V jejich středu, obklopen chichotajícími se a tančícími dětmi, cupital baculatý, vínem zcela omámený osel, s pozlacenými kopýtky a s věncem růží na krku, truchlivé uši mu vykukovaly z děr v klobouku se širokou střechou, celém ověnčeném. Na rudé pokrývce přehozené přes jeho hřbet seděl stejně opilý Sulla, máchající sem a tam zlatým pohárem, z něhož se při každém pohybu rozstřikovaly krvavé spršky vína; oděn byl do zlatem vyšívané tuniky z tyrského nachu, s věncem z květů kolem krku i na hlavě.

Má přítomnost neznamená, že on tě nepotřebuje, stejně jako tvá přítomnost tady neznamená, že nepotřebuje mne.

Valeria – sama nevěděla, jak k tomu došlo – zjistila, že je těhotná. Doufala, že se Sullou. Avšak netroufala si mu o tom říct, a děsila se dne, kdy její stav už na ní začne být patrný. Stalo se to někdy na přelomu roku, kdy se Lucullus vytasil s jakýmisi zvláštními houbičkami, o nichž prohlásil, že si je přivezl z Afriky, a které pak v úzkém přátelském kroužku všichni konzumovali. Jako v přízračném snu se jí pak vybavovalo, že se jí postupně zmocnili všichni přítomní muži, od Sully až po Soreka, ba dokonce i Metrobius. Toliko tato událost připadala v úvahu jako příčina jejího otěhotnění, a když si Valeria uvědomila její děsivý důsledek, zmocnila se jí hrůza.

Jeho moč,“ pokračoval Lucius Tuccius, „je sladší než med; a jeho pokožka jí cítit po zralých jablkách.“ Metrobius se tvářil nevěřícně. „Ty jsi skutečně ochutnával jeho moč, jestli je sladká?“ „Ověřil jsem si to samozřejmě, ovšem prastarým způsobem, který mi prozradila jedna bylinkářka, když jsem byl ještě malý chlapec. Postavil jsem trošku jeho moči v misce ven, a hned se na ni slétlo plno hmyzu a pil ji. Lucius Cornelius doslova močí samý med.“..

„Cizinče, v Lakedaimón spěj občanům ohlásit zprávu, mrtvi že ležíme zde, poslušní zákonů jich,“ četl Caesar z kamenného památníku připomínajícího chrabrý poslední boj tří set Sparťanů.

Šestnáct měsíců setrval Caesar v Bíthýnii anebo v její blízkosti, byl to idylický čas, na nějž měl vzpomínat jako na nejnádhernější údobí svého života až do svého třiapadesátého roku, kdy objevil idylu ještě rozkošnější.

A piš mi, Caesare, určitě mi piš. Ze všech radostí, které pro mne život ještě má, se žádná nevyrovná bohaté a kultivované korespondenci s opravdu vzdělaným mužem.“..

Okouzlovala spíše barevnou harmonií svého zjevu než vyslovenou krásou,..

Avšak Appuleia nebyla nadarmo dcerou Saturninovou; přesvědčena, že sama její existence bude pro jejího bývalého manžela a pro její syny trvalou hrozbou, spáchala sebevraždu.

Lidu totiž nelze brát privilegia, kterých požíval tak dlouho, že je začal považovat za svá práva!

Od manželčiny smrti ztratil v jeho očích vlastní život do té míry na ceně, že si ho přestával vážit vůbec; zcela mu zmizel ze zřetele vlastní důvod její sebevraždy, kterou chtěla zajistit, aby jejich synové byli v budoucnosti uchráněni před politickou odvetou.

A pak, v dubnu onoho nešťastného roku, Lepidus na Sardinii zemřel; v jeho vojsku se tvrdilo, že mu puklo srdce žalem nad ztrátou manželky.

„To ti to trvalo, ty verpo stará,“ řekla Servilia polohlasem, sotva odešly.

Podle Aisópa právě pomalí a vytrvalí jsou těmi, kdo v závodě nakonec zvítězí, a..

Tak už to chodívalo, a když se žena ukázala neplodná, manžel se s ní buď rozvedl, anebo – pokud ji miloval tak, jako Hovňousek miloval svoji Licinii – volil adopci.

„Zkušeností už jsi nasbíral víc než dost, ty ti nescházejí,“ řekl povzbudivě Metellus Pius. „Jenomže to byly spíš ty záporné zkušenosti,“ zamumlal Pompeius. „Žádná zkušenost není k zahození, Gnaee Pompeie, pokud vede ke konečnému úspěchu.“..

Pětatřicet tisíc mužů pracovalo s tak promyšlenou organizací, že celý tábor byl dohotoven během jediného dne, třebaže byl obrovský: každá jeho strana měřila celou míli, kládami vyztužené náspy dosahovaly výše pětadvaceti stop, každých dvě stě kroků se tyčila strážní věž a příkop před hradbou byl dvacet stop hluboký.

Jenomže Quintus Sertorius je zcela zvláštní případ. Nespatřili jsme nikoho takového od časů Gaia Maria a já osobně ho považuji za ještě lepšího velitele, než jakým byl Gaius Marius sám. Takže by nás ony první Pompeiovy porážky neměly nijak překvapovat. Nepřálo mu zrovna štěstí, to je vše! Neboť on se musel utkat s jedním z nejlepších vojenských mozků, jaké kdy Řím zrodil. Pochybujete snad o tom? Neměli byste! Je to čirá pravda. I ty nejlepší vojenské mozky si však časem navyknou myslet jedním ustáleným způsobem.

Nabídka odměny za jeho dopadení ho zasáhla hluboko do srdce, neboť Sertorius jako Říman dobře znal chamtivost dřímající v nitru i těch nejmoudřejších a nejslušnějších mužů. Od té chvíle už nemohl důvěřovat žádnému ze svých římských a italských spojenců vychovaných ve stejných zásadách jako on sám, zatímco jeho Hispánci byli této prazvláštní vady, kterou s sebou nesla civilizace, zatím ušetřeni.

Nevěděl jen, co počít dál, kam se teď vrhnout, který z uctívaných pilířů římských tradic příště povalit.

..tolik let už pro ni byl ohniskem celého jejího života,..

„Prohlásil, že ho nijak nepřekvapuje, že prohrál, protože běžná sazba úplatků porotě v této době celosenátorských soudů činí tři sta tisíc sesterciů, a takovou sumu v hotovosti že on si nakrást nedokázal.“..

„Aha, ovšem! Já jsem zapomněl, že ty radši trýzníš ostatní, než aby někdo trápil tebe.“ Jako mnoho mužů malé postavy, kteří se náhle dostali do pozice silnějšího, nedokázal ani Staienus skrýt radost nad tím, že získal takovou moc, třebaže až budou mít tuhle věc za sebou, bude tak jako tak i po jeho přátelství s Hybridou. To mu ani v nejmenším nevadilo. Tisíc talentů za to bylo víc než slušnou náhradou. K čemu je ostatně přátelství se stvůrou, jako je Hybrida?

Jako téměř všichni ostatní vzdělanci i Cicero s nesmírnou náruživostí dopisy odesílal i dostával a ve svých jedenatřiceti letech už si svou hojnou korespondencí získal vynikající pověst.

..a Quintus je zase pravý venkovský křupan. Chci tím říct, že je tvrdohlavý, šetřivý a hrdý. A že chce být doma pánem.

..byl vyschlý a vrásčitý jako zimní jablíčko.

„Jak se ti vůbec podařilo uspět jako pirát, Polygone? Vždyť ty jsi beznadějně neschopný!“ „Někteří muži,“ pravil Polygonos a opřel se o rýč, „si na své neschopnosti dokáží založit docela krásnou kariéru.“..

Zdá se, že ta Praecia si snad obzvlášť potrpí na takovéhle hřmotné tupce spíše hovězího typu – protože nakonec to pověření skutečně obdržel Antonius!

Konečně udělal chudák Lucullus něco, pro co sám sebou pohrdal – šel navštívit Praecii. Jak si asi umíš představit, byl jeho přístup k této ženě značně odlišný od způsobů Marka Antonia! Lucullus má až příliš tuhou páteř, než aby se dokázal lísat, a je až příliš hrdý na to, aby žebral. A tak namísto nákladných dárečků, toužebných vzdechů nebo důkazů nehynoucí lásky se choval naprosto stroze a věcně. Senát, jak jí sdělil, se skládá od jedné zadní řady lavic až ke druhé u protější stěny ze samých pitomců a jeho už mrzí tam plýtvat dechem. Zatímco, jak alespoň zatím slyšel, je Praecia právě tak inteligentní, jako je i dobře vzdělaná. Je alespoň jí jasné, že by proti Mithridatovi měl být někdo co nejdříve vyslán – a je jí jasné, že tím nejlepším mužem pro tento úkol je Lucius Licinius Lucullus? Pokud obě tyto skutečnosti nahlíží, nechť laskavě nakope Cethega do zadku, aby s touto situací něco podnikl. Jí zřejmě nesmírně zalahodilo, když uslyšela, že je inteligentnější a lépe vzdělaná než kdokoli v celém senátě (dá se předpokládat, že mezi ty pitomce započetla i Cethega), neboť Cethega musela zřejmě do zadku nakopat víc než pořádně – věci se v senátě totiž daly okamžitě do pohybu!

Může člověk ovlivnit události silou svých nevyslovených tužeb?

Čili v tichosti splněná samozřejmá povinnost, a jen pro vlastní uspokojení. Ano, v tichosti, jen pro vlastní uspokojení.

V čele sboru těchto žen stála skutečná Thrákyně jménem Aluso. Jako kněžka Bessů byla neobyčejně bojovná, po devět let byla jednou z Batiatových sexuálních otrokyň a nenáviděla Batiata víc než všichni gladiátoři z celé školy dohromady. Děvčátko, které porodila během prvého roku svého pobytu ve Vile Batiatově, by se bylo podle zvyklostí jejího kmene stalo její nástupkyní v kněžském úřadě, avšak Batiatus nedbal na její zoufalé prosby, aby jí dítě ponechal, a dal je vynést na smetiště. Poté už Aluso brala lék a žádné další děti nenásledovaly. Dobře si však vryla tu hanebnost do paměti a přísahala při svých strašlivých bozích, že za ni Batiatus zemře – zdlouhavou a mučivou smrtí.

Decimace trvala celých třináct hodin, její závěr probíhal už za tmy, za svitu pochodní. Teprve pak dal Crassus své armádě, znavené a s obolavělýma nohama, neboť musela vstoje přihlížet, dokud i poslední muž nezemřel, povel k rozchodu. Sedm set padesát mrtvol bylo naházeno na třicet pohřebních hranic a spáleno; namísto aby byl popel mrtvých poslán domů jejich příbuzným, nasypali ho do jam táborových latrín. Nedbalo se ani jejich závětí. Pokud po nich zbyly jaké peníze nebo majetek, byl zabaven pro státní pokladnu, aby pomohl uhradit náklady za ztracené zbraně, přilby, štíty, drátěné košile a další legionářskou výzbroj.

„Je moc velká na to, aby ji Skylla dokázala zahryznout.“ „Skylla není nic jiného než shluk nebezpečných skal,“ řekl Spartacus. „Skylla,“ řekla Aluso, „je bytost.“ „Za pět dní to budu vědět najisto.“..

Nevalné..

„Jaký podíl z kořisti připadne tvým mužům?“ „Přibližně stejný. Jenomže do téhle naší kořisti bylo zahrnuto naprosto všechno – a poctivě, a oni to vědí. Kdykoli sepisuji kořist, vždycky si k tomu přiberu pár řadových pěšáků. Mají z toho dobrý pocit, ani ne tak proto, že se mohou přesvědčit, že je vojevůdce v tomhle ohledu poctivý, ale spíš si to považují za čest. Ti z mých vojáků, kteří nemají žádnou půdu, půdu dostanou. Od státu, jak doufám. Ale pokud by jim půdu nevěnoval stát, dám jim ji ze svého.“ „To je od tebe ovšem nesmírně velkomyslné, Magne.“ „Kdepak, Philippe, jen prozíravé. Já mohu v budoucnosti tyhle muže – a pak jejich syny! – ještě potřebovat, takže mi trocha té dnešní velkorysosti vůbec nepřipadá zbytečná.

„Takhle se mi to docela líbí,“ zářil Pompeius. „To jsem rád. Kázat obráceným na víru dá mnohem míň práce..

řekl Crassus a v duchu už probíral, kdo z jeho propuštěnců dokáže usmlouvat nejvíc, až bude jednat s agenty, kteří pronajímají vily na Pincijském pahorku! Jaká škoda, že nikdy nepomyslel na to, aby tam investoval do nemovitostí! Takové ideální místo. Jenom těch cizích králů a královen, co se shánějí po římských palácích – ne, nic najímat nebude! Zakoupí se tam! Každé nájemné je jen zhola zbytečné vyhazování peněz; člověk z něho už nikdy neuvidí ani jediný sestercius.

Caesar spočinul očima na Mucii Tertii, vypadá teď nesmírně přitažlivě, říkal si; to manželství s Pompeiem jí bezpochyby vyhovuje a svědčí. A v duchu připojil její jméno k seznamu svých budoucích výbojů – Pompeius si o to víc než říká. Ale zatím to ještě počká. Až se ten nehorázný Řezníček vyšplhá ještě trochu výš. O tom, že bude mít u Mucie Tertie úspěch, Caesar vůbec nepochyboval; už několikrát ji přistihl, že si ho upřeně prohlíží. Ne, teď ještě opravdu ne. Potřebuje ještě dozrát v Pompeiově péči, než ji utrhne.

V současné chvíli měl víc než dost zábavy s Metellou Kozličkou, manželkou Gaia Verra. A v Caesarově zahrádce snad nebylo většího potěšení než orat právě její brázdu!

„Můj milý Crasse, věděl jsem přece najisto, že nikdy nebudou hlasovat pro omilostnění mužů, které Sulla proskriboval!“ usmál se Caesar. „Znamenalo by to, že příliš mnoho lidí, kteří na proskripcích pěkně ztučněli, by muselo všechen zabavený majetek zase vracet. Ne, to ne! Jenomže se zdálo velice pravděpodobné, že Catulova klika začíná mít vyhlídky na úspěch ve svém pokusu zamezit omilostnění lepidovců a sertoriovců, takže jsem se pokusil, aby to první opatření působilo skromněji – tím, že jsem zahrál na strunu sullovských proskripcí. Chceš-li něco prosadit, Marku Crasse, a předpokládáš-li opozici, vždycky musíš zajít v požadavcích mnohem dál, než je tvůj skutečný cíl. Protivníci se zpravidla rozběsní hlavně proti dodatkům a rozšířením, až pak docela zapomenou, že vlastně byli i proti umírněnější verzi.“..

Jakmile si Lucullus takto uvolnil ruce, využil toho, aby se vypořádal také s nejnaléhavějšími administrativními úkoly; okamžitě se pustil do spletitých finančních záležitostí provincie Asia, kde byl po tři roky správcem souběžně se správou Kilikie. A udeřil na výběrčí daní – publikány – tak tvrdě, že ve dvou případech dokonce použil svého práva vykonávat v provincii hrdelní právo a několik těchto mužů dal popravit, tak jako to o několik let dříve učinil již před ním i Marcus Aemilius Scaurus.

Pro kriminální proces by to byl neblahý den, neboť psi byli tvorové přináležející k podsvětí.

Ty se napříště určitě bez Caesara neobejdeš, zejména pak ne, až já umřu – a to nemůže dlouho trvat. Jsem až příliš tlustý na to, abych se dožil sedmdesátky. Caesara se obává i Lucullus, pokud to nevíš! A to už je co říct. Znal jsem jen jediného dalšího člověka, z něhož měl Lucullus strach. Sullu. Podívej se někdy na Caesara pořádně zblízka. Sulla!“..

Vycítil, že podléhá jakési slabosti, a udeřil. „Mater, čím pro tebe byl Sulla?“ A Aurelia, překonána tou slabostí, se nebránila odpovědět. „Znamenal pro mne vzrušení, zájem. Vážil si mne způsobem, jakým to tvůj otec nikdy nedokázal, třebaže jsem ani na okamžik nezatoužila být Sullovou ženou. Ani milenkou. Tvůj otec byl mým skutečným druhem. Sulla byl mým snem. Ne pro svou velikost, ale pro tu osamělost, která ho trýznila. Byl zcela bez přátel, neměl je alespoň mezi sobě rovnými. Měl jen toho řeckého herce, který ho pak doprovodil do ústraní, a pak mne, ženu.“..

..když spatřila Caesara, jenž teď začínal lépe chápat, co mu matka řekla: že inteligentní žena prožívá svou existenci skrze muže. A má to tak být, tázal se v duchu? Nezaslouží si snad ženy víc? Ale pak si představil Forum Romanum a Hostiliovu kurii zpola naplněné ženami a zachvěl se. Byly stvořeny pro potěšení, pro důvěrné společenství, k službě, k užitku. Běda, chtěly-li by víc!

..neboť kdo byla Rhea Silvia, matka Romula a Rema? Byla to Julia!

Jenomže ani ta není naprosto ničím ve srovnání s poznáním, že za celý život nejsme schopni docenit, co pro nás kdo znamená, dokud nám ten blízký člověk neumře.“..

..ale svěží vítr na moři odfoukne všechnu tu ostatní veteš, co se ti usadila v mysli.

<2020, znovu>