Robert James Waller

Americký autor, hudebník, fotograf.

Madisonské mosty [141]

Existují písně, které se rodí z trávy a prachu tisíce venkovských cest. Toto je jedna z nich.

Ale ve světě, ve kterém se všechny podoby osobních vazeb rozpadají a láska se stala záležitostí výhodnosti, měli oba pocit, že tento výlučný příběh stojí za sdělení.

Jednou se zmínil o „nemilosrdném nářku“ času, který mu zní v hlavě,..

A naše sklony vysmívat se všemu starému a přirozené a upřímné city označit za ubrečené nám ztěžuje proniknout ke zbytkům laskavosti,..

Tuláci se s obyčejnými lidmi velice těžko spřátelí a on byl svým způsobem tulák.

..pil pivo a vnímal zápach papíren.

Někdy mám pocit, že jsi tu už dlouho, víc než jeden život, a že znáš místa, o kterých se nám ostatním ani nesní.

Ve svém pokoji měl vylepené seznamy slov, která miloval.

Je to sice můj syn, ale někdy mám pocit, že nevzešel ze mě a mého muže, ale přišel odkudsi, kam se pokouší vrátit.

Okamžitě se ho zmocnila nemotornost, obvyklá ve chvílích, kdy se ocitl v blízkosti ženy, která ho zaujala.

Vždycky všechno chápala a asi jí to zůstane.

Usadila se v křesle u okna, podívala se ještě jednou na adresy na obálce a soustředila se, protože znamenaly pohyb jeho rukou, a ona si chtěla ty ruce vybavit.

Cítila, jak se jí pod tričkem zvedají bradavky. Najednou jí bylo jedno, že na sobě kromě trička nic nemá. Dokonce byla ráda a vzrušovalo ji, že vidí její ňadra $ v objektivu zcela zřetelně.

„Analýzy věci jen ničí. Některé věci, čarovné věci, mají zůstat vcelku. Když je člověk rozebere, rozplynou se,“ dodal.

Ozval se až za chvíli: „Jednou jsem si napsal do zápisníku myšlenku, která mě napadla cestou v autě. $ Stává se mi to často. Později se k těm poznámkám vracím. Bylo to něco v tom smyslu, že dávné sny jsou krásné. Sice se nesplní, ale jsem rád, že je mám.

Natáhla se přes stůl a zapnula malé rádio, které mělo jen dva knoflíky a reproduktory pokryté tmavou látkou. S časem v kapse a počasím na své straně..., zpíval jakýsi hlas doprovázený kytarami.

Vyhlédl z okna nad dřezem a prohodil: „Dobré světlo. Takové mají rádi výrobci kalendářů a také náboženské časopisy.“

..a ocitli se na trávě východně od přístřešku pro stroje. Přístřešek byl cítit kolomazí.

Po dvaceti minutách intenzívní práce, které rozumí jen vojáci, chirurgové a fotografové,..

Zapálil si, minul bílý dům a schránku Richarda Johnsona. Francesku nebylo nikde vidět. A co sis myslel? Vždyť je vdaná a má se dobře. Kdo stojí o takové komplikace?

Přes tenkou bavlněnou košili cítila jeho svaly. Je skutečný, víc skutečný než kdokoli, s kým se kdy setkala. Trochu se sklonil a opřel si tvář o její.

A se ztrátou volnosti mizí i kovbojové, horští lvi a šedí vlci.

Bylo horko, dusno a v dálce se ozývalo dunění hromu. Na záclony se lepily můry přitahované plamínky svíček.

S tváří zabořenou do jeho krku, s pokožkou na jeho kůži cítila proudy řek a dým ohňů, slyšela kouřící vlaky vyjíždějící pozdě v noci ze zasněžených venkovských nádraží, viděla cestovatele v dlouhých černých šatech, jak přecházejí zamrzlé řeky i letní louky a klestí si cestu $ k cíli. Stále znovu se o ni leopard otíral jako nekonečný prérijní vítr, a když se svíjela pod ním, měla pocit, jako by se na tom větru vznášela jako nějaká chrámová kněžka k mámivým ohňům, které označují pozvolné zákruty vedoucí k zapomnění. Něžně bez dechu mumlala: „Ach Roberte... Roberte... ztrácím hlavu.“

..a že duševní vyvrcholení mají svůj zvláštní charakter.

Odešla nahoru. Nohy měla zesláblé, jak je měla celou noc ovinuté kolem něho. Oblékla se a vyšla s ním ven na pastvinu. Tam udělal snímek, na který se každý rok dívala.

Sešla dolů a posadila se ke starému kuchyňskému stolu se žlutou umakartovou deskou. Richard koupil nový, ale ona ho poprosila, aby ten starý nevyhazoval. Než ho uložili do kůlny, pečlivě ho obalila igelitem. „Nechápu, proč ti na tom starým stole tak záleží,“ divil se, když jí ho pomáhal stěhovat. Když potom Richard zemřel, Michael přenesl starý stůl zpátky do domu a nikdy se neptal, proč ho chce místo toho nového. Jenom se na ni tázavě zadíval, ale ona mlčela. Teď se ke stolu posadila.

..ačkoli každý den po celá ta léta balancovala na ostří nože.

Staří lidé se často stávají podivínskými, říkali, a takové vysvětlení jim stačilo.

Ostatky pana Kincaida byly zpopelněny. Podle jeho přání nebyl popel nikde uložen, ale rozprášen poblíž místa, kde Žijete. Jmenuje se to tam Rosemanův most.

Žiju se srdcem pokrytým vrstvou prachu.

Jednou jsem v Kanadě pozoroval housera, kterému zastřelili družku. Tyhle husy tvoří páry pro celý život, víš. Celé dny kroužil po rybníku a neodletěl. Když jsem ho viděl naposledy, rybník už zamrzal, ale on ji nepřestával hledat.

Robert Penn Warren jednou použil větu: „Svět, který se zdá být Bohem opuštěný.

Bůh nebo vesmír nebo cokoli jiného, co si člověk vybere jako název pro rovnováhu a pořádek, se neřídí pozemským časem. Pro vesmír není velký rozdíl mezi čtyřmi dny a miliardou světelných let.

Je pro mne těžké psát něco takového vlastním dětem, ale je to nutné. Ten vztah byl příliš silný a krásný na to, aby zemřel se mnou. A pokud máte vědět o své matce všechno, musíte se dozvědět i tohle. Doufám, že jste na to dost silní.

Jsem cesta a poutník a všechny mořské plavby.“ Později jsem se dívala do slovníku. První, co se lidem vybaví při vyslovení slova „poutník“, je volnost. Ale to slovo má i další významy, a on to určitě věděl. Jeden je „cizinec, přistěhovalec“ , druhý „putující, procházející“ . Latinské slovo peregrinus, zc kterého je toto slovo odvozeno, znamená cizinec. On byl vším – cizincem, podivínem, poutníkem, a když o tom nyní přemýšlím, v tomto světě byl přímo Ztělesněním volnosti.

I když jsme spolu už nikdy nemluvili, zůstali jsme spolu spojení tak těsně, jak jen dva lidé mohou být. Nedokážu najít slova, abych to vyjádřila výstižně. On sám to vyjádřil nejlépe, když řekl, že jsme přestali být oddělenými bytostmi a vytvořili společně jednu bytost společnou. Ani jeden z nás se od ní neodpoutal.

<2022>