Helikonie zima (A) [165]

Dolů po úbočích hory Šivenink skučel chladný vichr, tak prudký, že sloupával kůru ze severní strany kmenů.

Hoxnej by ho mohl odnést až na okraj neprošlapaných kaspiarnových lesů, hvozdů, které v kaskádách klesaly níž a níž až do nejhlubších propastí horských roklin. Jednoho dne, a bude to brzy, měl v úmyslu zabloudit do těch lesů a nechat se jimi obejmout, zabloudit a ztratit se tam, vychutnávat nebezpečí jako zvíře mezi zvířaty.

„Proč zraňuješ moje srdce, lnsil, když je taky tvoje?“ „Já netoužím po tvém srdci, ale po tvé duši,“ zasmála se. „Měj v sobě víc ducha. Udeř mne, tak jak to dělá můj otec. Proč ne? Není snad trest podstatou všech věcí?“

Známkou její moci nad ním bylo to, že se jí ustavičně musel na něco vyptávat.

..byli hudebně nadaní posluchači z obecenstva schopni vycítit osudovost, myšlenku, že dokonce i ty nejindividuálnější charaktery jsou neoddělitelnou součástí prostředí, ve kterém žijí, stejně jako jsou jednotlivé noty součástí většího harmonického celku.

Taková byla povaha trávy, že pokračovala v růstu i navzdory větru.

Podobně jako jeho otec i Umat měl velký pudinkovitý obličej, který nyní přímo zářil.

Úzký obličej se zkrabatil do přísných čar..

Většina pohraničních měst je bezútěšnými místy, kde na závětrné straně jedné kultury živoří drobty dalších.

Samozřejmě to nemohlo dlouho vydržet. Truchlivá povaha venkova nebyla schopná tolerovat takovou nehoráznost.

Je důležité udržovat vše v tajnosti. Pamatuj si to, Harbine. Čest je pro chlapce, cudnost pro ženy, tajnosti pro muže… Znáš to staré rčení, které říkával můj dědeček? ‚V sibornalském rukávě je vždycky víc než jen ruka.‘ Je v tom určitá pravda.“

„Moudrost se v šílenství rychle mění, pokud jediným, co člověk pozná, je utrpení,“ zarecitoval Fašnalgid..

Zpod celty se ozval Šokeranditův hlas, slabý, ale zřetelný: „Já tím nechci projít znovu…“ Toress Lahl mu položila dlaň na horké čelo. „Brzy zjistíš, že život je ve skutečnosti sérií opakovaných představení, můj milý poručíku, „ řekl Fašnalgid.

Tak skončila dobře organizovaná část života Eedapa Mun Odima. Od nynějška bude jeho existence sérií improvizací.

..jakoby představovaly protiklady lidské povahy, oslavované kdysi dávno v jedné asijské legendě: Dva ptáci vždy spolu v broskvoňovém stromě: Jeden jí ovoce, druhý se jen dívá. Jeden pták je naše individuální Já, které ochutnává ze světa darů: Druhý je univerzální Já, které vše pozoruje a diví se.

Ale žil! Prošel okem jehly a žil! Bez ohledu na to, co to obnášelo, cokoli bylo lepší než smrt a rozklad. Zmocnil se ho pocit nádherného uvědomění života, neskutečné potěšení z oněch dříve nepozorovaných pohybů při dýchání, z potřeby živit se a vyměšovat, z lehkosti udělat prosté gesto nebo myslet obyčejnou myšlenku. Byl to pocit a moudrost, které nemohou zničit dokonce ani degradace a nepohodlí.

Z pobřeží se v tisícovkách zvedla kolonie hnědých ptáků. Hvízdali strachem. Hejno bylo tak početné, že když letěli nad lodí, šelest křídel zněl jako tichý hrom.

..nyní Nejvyšší kněz církve Hrozivého míru,..

Tomuto účelu musí být obětováno vše. Útlocitné principy musí jít stranou.

Dnešní noc byla určena k odpočinku. Když se mlha nad, horami rozptýlila, noční obloha zářila známými souhvězdími. Královninou jizvou, Fontánou, Starým pronásledovatelem.

Nepokoj doby probudil odpovídající nepokoj v lidském duchu.

Odjakživa existovala touha po trestu, stejně jako strach z něho.

Jako příroda vždy formovala různorodou Jednotu, nyní tak činilo vědomí. Pro muže a ženy již nebylo možné jen cítit nebo jen myslet, existovalo pouze empatické „myšlenkocítění“. Hlava a srdce se staly jedním. Jedním z okamžitých důsledků tohoto jevu byla nedůvěra vůči moci. Někteří lidé chápali, co touha po moci ve všech jejích podobách napáchala světu za škody. Věděli, že zlo a chlad pramenily z mysli. Lidstvo začalo být opravdu dospělé, začalo žít a radovat se s lidskou chápavostí. Muži a ženy se rozhlíželi po prostředí, které zrovna obývali, a již se neptali: „Co z této země můžeme získat?“ Místo toho si kladli otázku: „Jaké nejlepší prožitky můžeme na této zemi mít?“ S tímto novým pochopením nastoupily méně kořistnické vztahy a objevily se vztahy nové, vlastně přemíra nových vztahů. Pradávná struktura rodiny zvolna přecházela v nové superrodiny. Celé lidstvo se stalo volně spojeným superorganismem. Nestalo se to všechno najednou, ani se to nestalo každému. Našli se nemnozí, kteří nebyli schopni touto metamorfózou projít. Jejich geny však byly na ústupu a tento druh vymře. V novém světě nových energií byli jedinými necitlivými, jedinými, kdo se neusmíval. Jak míjely další generace, nová rasa začala cítit, že je vědomím Gaji.

..vlastní nový svět je naléhavě volal - s..

Ale jejich vlastní nový svět je naléhavě volal - s čerstvou krásou, které nešlo odolat. Patřily jim tisíce let jara.

Tlak soupeřivosti, který technologie vytvářejí, činí nepřátele nezbytnými, jak víme.

Opět začínal obyčejný život.

..lnsil.zavrtěla hlavou. „Někdy se mi zdá, že jsem mrtvá.“ Mluvila monotónně, zrovna tak dobře mohla popisovat krajinu. „Nechci nic, co znám a chci mnoho věcí, o kterých nevím nic.

Přál si být šťastný a sebejistý, tak jako byl předtím.

Vizionáři však existovali vždycky, často neschopni vyjádřit se, protože pracovali na samotných prazích nevyjádřitelnosti. Vnímali cosi azoiaxického ve vesmíru, něco za životem, něco, kolem čeho veškerý život obíhá, něco, co je zároveň životem i čímsi neživým.

Sex, když už všechno bylo řečeno, je jen otázkou moci.

Všude kolem nich panovalo hluboké, stoické ticho přírody a zvyšovalo jejich pocit splynutí s nekonečnem, které vnímali všemi smysly.

Lidé poledové doby byli kočovníky. Už si nepřáli vlastnit území, ale spíš jím být vlastněni. Starý svět plotů a ohrad byl navždy mrtev.

..a teď jsem na tomto místě ječící hrůzy kde budu navždy krvácet jako láva zahlcený zlou kamennou tmou..

Jiné schematické náčrtky znázorňovaly spojení srdce Kola s Freyrem a Batalixem a se souhvězdími deseti znamení Zvířetníku - Netopýrem, Wutrovým volem, Skálou, Královninou jizvou, Zlatou lodí a dalšími.

Bůh je největší lží lidstva - tlumičem bezútěšných pravd světa.“

Jaká to transcendentní bolest nutí lidi zavírat sami sebe na velkou část života do útrob Velkého kola? Je tohle skutečně cesta k pochopení sebe sama?

Trockernovi unikl povzdech. „Vždycky, když pohlédnu na galaxii, prožívám nezměrné štěstí.

„Jakým labyrintem je život pro lidi! Pro fagory je všechno určitě o tolik jednodušší. Ti nejsou mučeni pochybnostmi nebo nadějí. Když jsi mladý, vyžíváš se v prodlužované iluzi, že se dříve nebo později stane něco nádherného, že se ti podaří překonat omezení nastolená rodiči, poznat báječnou ženu a získat schopnost stát se báječným pro ni. Zároveň s tím pociťuješ jistotu, že v té divočině možností, v těch lesích protichůdných názorů, se skrývá něco životně důležitého, co lze poznat - poznat a pochopit.

„Předpokládám, že tohle musí každý z nás pochopit sám za sebe,“ usoudil Trockern. Působilo mu potěšení být po západu slunce pokorný.

..ztraceného v labyrintu vlastních tužeb.“

Posunul se k ní blíž, vdechoval occharu a svoje nevyslovené myšlenky nechal odumřít.

Jaké jiné možnosti máš zde, obklopen pouze nepřáteli?“ „Vždycky jim mohu vzdorovat,“ zasmál se.

Ucítil vůni kaspiarnů, vdechl mírně natrpklý pach jejich listoví. Ta vůně ho zasáhla jako vzpomínka na jiný svět. Vděčně ji nabíral do plic.

Nikterak v soudržnou masu ta mateřská hmota stmelena není; vždyť každý předmět se scvrká, vysokým věkem se jaksi rozplývá všecko a pro svoje stáří nám mizí znenáhla z očí, ačkoli vesmír jde celý dál; to je vidět, protože i ona věc, které ubývá prvků, stává se menší, a která je přibírá, roste; zestárne jedna a naopak rozkvete druhá a zase jen na čas. To věčně zmlazuje vesmír a smrtelné věci si navzájem půjčují život: vymírá jeden národ a druhý se množí, pokolení jde rychle za pokolením a předávají si život jako pochodeň běžci. LUCRETlUS: De rerum natura (rok 55 před Kristem)..

Myrkwyr je zlověstným dnem roku 1873. Freyr na polárním kruhu klesá za obzor a nevyjde po přibližně dalších osmnáct lidských generací.

<2024>