William Golding

Anglický spisovatel, nositel Nobelovy ceny. "Pán much" je jeho první román.

Pán much [67]

..ale pak si teprve uvědomil, že se vlastně uskutečnilo jeho dávné přání, a radost ho přemohla.

..a nad tím vším ustavičné, takřka viditelné vedro.

..si sám pro sebe zabzučel hlasem, v němž se rozezněla nejhlubší struna čiré blaženosti:..

..a srdce mu bušilo tak, že se mu napjatá košile na prsou chvěla.

Tropické vedro, prodírání pralesem, hledání potravy a posléze vyčerpávající pochod po žhnoucí pláži, to všechno přispělo k tomu, že pleť těch chlapců vypadala jak slupka čerstvě omyté švestky.

..rozsadili se mezitím po zpřeházených kmenech jako černí ptáci..

Nad nimi i nad celou krajinou se vznášelo jakési magické kouzlo a chlapci to cítili a byli šťastni. Otáčeli se jeden k druhému, vzrušeně se smáli, hovořili, ale neposlouchali. Vzduch byl jasný.

Uvnitř byla voda zbarvená jak paví peří,..

Se zářícíma očima a otevřenými ústy, plni vítězoslávy vychutnávali své právo vládnout. Cítili se povzneseni - jsou přátelé.

"Měls toho vepře zapíchnout," řekl Ralph divoce. "Já vždycky slyšel, že vepř se musí zapíchnout." "Musíš mu podříznout krk, aby vytekla krev," řekl Jack. "Jinak to maso není k jídlu."

"Já mám lasturu," řekl Čuňas uraženě. "Nechte mě mluvitl" "Tady na hoře lastura neplatí," řekl Jack, "tak drž hubu."

Jack tam stál zalitý potem, pomazaný hnědou hlínou, poskvrněný všemi přísliby i nezdary celodenního honu.

Snažil se jim povědět o té touze stopovat a zabíjet, která ho stravovala.

Šli vedle sebe, dvě oddělené pevniny zkušeností a pocitů, neschopné navázat vzájemné spojení.

..a liány se zachvívaly po celé délce, jak do nich narážel.

Zadržel dech a nastavil pátravě uši zvukům ostrova.

..poupata se otevřela a veliké bílé květy se zatřpytily v světle, které vyprýštilo z prvních hvězd. Jejich vůně se rozlila do vzduchu a zmocnila se ostrova.

Na ranní pohodu, na její jasné slunce, úchvatné moře a lahodný vzduch pohlíželi jako na dobu nejvhodnější k hrám, kdy život byl tak bohatý, že nepotřebovali naději, a proto na ni ani nevzpomněli. K poledni, když se záplava světla linula..

Poskakoval k Billovi a maska se stala samostatnou věcí, za kterou se Jack, zbaven všeho studu a zábran, ukrýval.

..ale Čuňasovi lnuly vlasy k hlavě v stále stejných praméncích, jako kdyby ho příroda předurčila k plešatosti a tenhle nedokonalý porost byl odsouzen k brzkému zániku právě tak jako sametový povlak na paroží mladého jelínka.

Konečně k nim zalehla slova písně přes prohlubeň plnou zčernalého dřeva a popele. Zabijem prase, podřežem, ať krev stříká pod nožem.

Velkomyslný ve svém štěstí, snažil se s nimi podělit o to, co zažil. Jeho mysl byla přecpána vzpomínkami; vzpomínkami na poznání, které jim svitlo, když se vrhali na zmítajícího se vepříka, poznání, že přelstili živého tvora, že mu vnutili svou vůli a vzali si jeho život jako dlouhý osvěžující doušek.

..a jenom tady se mohl volně procházet, aniž dával pozor, kam šlape. Na té procházce podél vody ho pojednou napadla udivující myšlenka. Náhle pochopil, jak únavný je tenhle život, v němž každá stezka vede neznámou půdou, takže člověk tráví podstatnou část života jenom tím, že si dává pozor, kam šlape.

Náhle pochopil, jak únavný je tenhle život, v němž každá stezka vede neznámou půdou, takže člověk tráví podstatnou část života jenom tím, že si dává pozor, kam šlape.

Připomněli si vlastní zármutky; a snad dokonce cítili, že sdílejí žal, který je žalem všeho tvorstva.

"Máte jen dřevěné oštěpy. Nebuď blázen." Jack se opovržlivě ušklíbl. "Bojíš se?" "Samo, že se bojím. Kdo by se nebál?"

..zde však, tváří v tvář zvířecké tuposti oceánu, té nesmírné dálavě, je jako přibitý k zemi, bezmocný, odsouzený k záhubě,..

Za domkem byla kůlna, kde člověk mohl ležet a dívat se, jak vzduchem víří sněhové vločky. Když se vločka rozplynula, zanechávala po sobě vlhkou skvrnu; a pak bylo vidět první vločku, která zůstala ležet a nerozplynula se, a země kolem dokola vám pak celá zbělela před očima.

Chtěli to zkusit pralesem, ale ten byl tak hustě spletený jako ptačí hnízdo.

Byl šťasten a cítil se ve vlhkém šeru pralesa tak pohodlně jako ve svých starých šatech.

Ty mraky jako by seděly přímo na zemi; á minutu za minutou chrlily, vypuzovaly ze sebe to dotěrné, trýznivé vedro.

..a pak už nemohl odtrhnout zraky od toho odvěkého, nevyhnutelného poznání.

Jack promluvil: "Dejte mi napít!" Henry mu přinesl vodu a Jack pil, pozoruje Čuňase a Ralpha přes zubatý okraj skořápky. V hnědých oblinách jeho paží spočívala síla a zpupnost mu seděla na zádech a vřeštěla mu do ucha jako opice. "Všichni sednout."

Roger k nim přistoupil jako ten, kdo je obdařen bezejmennou mocí.

..kladně, ale temnota a hrůza smrti říkaly ne. A tak zůstal ležet ve tmě a věděl, že je psanec.

A tak zůstal ležet ve tmě a věděl, že je psanec.

Ralph na něho němě zíral. Na prchavý okamžik mu vytanulo před očima to podivné kouzlo, které kdysi ztápělo břehy ostrova. Ale teď ostrov shořel jak suché chrastí - a Simon je mrtev a Jack . . . Z očí mu vyhrkly slzy a celý se roztřásl vzlykotem. Poprvé na ostrově se poddal tomu nesmírnému, drtivému zármutku, který mu lomcoval tělem jako křeč. Jeho nářek stoupal k černému příkrovu kouře před hořícími troskami ostrova; a nakaženi jeho pohnutím, začali se i ostatní chlapci chvět a vzlykat. A uprostřed nich Ralph s usmoleným tělem, rozcuchanými vlasy a mokrým nosem oplakával konec nevinnosti, temnotu v srdci člověka a propastný pád věrného, moudrého přítele, kterému se říkalo Čuňas.

Důstojník, obklopený vším tím hlukem, byl sám dojat a trochu v rozpacích. Otočil se k chlapcům zády, aby jim poskytl čas k zotavení; a zatímco čekal, jeho oči s úlevou spočívaly na tom půvabném křižníku v dálce.

<2019>