Eduard Štorch

Český spisovatel a archeolog.

Lovci mamutů [101]

..samo pradávné jméno „morava“ znamená „mokřinu“,..

Má už v duši vtisknutý lovecký zákon, děděný v tlupě z pokolení do pokolení, který hlásá, že je k ničemu, kdo podléhá tělesné slabosti.

Veverčák se také na okamžik zastavil; setřel si rukou krev z prstů na levé noze. Zdálo se mu, že nějaký prst mu schází. Ale uspokojen si oddychl — má prsty všechny. Nedovede je sice spočítat, ale pamatuje si je.

Muži dali ženám staženou kůži a ty ji hned, rozprostřenou na trávníku, počaly oškrabovat ostrými kaménky, mlsajíce přitom oškrabky.

Hrubého, skoro necitelného hocha přemáhá láska k matce — první probuzený společenský cit pravěkého člověka.

Tuku je tolik, že je nemožné všechen sníst. Dnes si může každý člen tlupy natřít tělo silnou vrstvou tuku, a nikdo ho nepraští polínkem, že plýtvá. Je to nejlepší ochrana proti bodavým komárům a vydrží několik dní,..

Nikdo v tlupě již nestál o maso, všichni jsou plni a nejvýš tak ještě žvýkají šťovík nebo pelyněk.

Zkoumali nasliněným prstem, z které strany vane vítr,..

..kus dubového, jasanového, habrového dřeva a ostřili je na oštěp. Špičky ještě, utvrzovali v ohni a pak je na čisto hladili drsnými kameny.

Platí zákon všeobecně uznávaný: „Zvěř patří vždy domácí tlupě. Širé území, z něhož lze spatřit dým táborového ohně, je pro každého cizího lovce ,tabu’, to jest území zapovězené.“..

Tlupa musí utíkat dál. Jak by teď potřebovala rozvážného vůdce, který by rázně přikazoval, co třeba činit v době tak osudné! Ale není náčelníka, není poslušnosti a jednoty, jen zmatek je v tlupě!

Je ostatně staré lovecké pravidlo, že na výpravě třeba se vystříhat křiku i mnoha slov. Kdo chodí hlučně na lov, zticha se vrací! Tichý lovec — hlučná kořist!

Tučné kosti dobře hoří. Ať se děti ohřejí!

Je ticho, nic se nehýbá na sněhové pláni.

Tak to u lovců bývá. Někdy nadbytek, někdy hlad…..

Dívky přinášejí náruče vrbového proutí a šťovíku. Nasycení jedlíci si je od nich berou, otrhávají listy a žvýkají je, aby lépe vytrávili a mohli znova jíst.

Štípl ho komár na lýtku a Kopčem, jak býval v létě zvyklý, rozmáčkl si na ránu jednu borůvku.

Ženy ošetřily zraněné bojovníky, jak dovedly. Přiložily jim na rány rozžvýkané listí kostivalu a jitrocele,..

Má očí vykulené, takže se liší od ostatních členů tlupy, kteří mají oči zapadlé pod silnými čelními oblouky. Proto asi mu v tlupě říkají Sova.

Sotva otevřeli útroby zabitých sobů, soukali z nich střeva a každý lovec nedočkavě urval odříznutý kus pro sebe. Prsty vytlačovali obsah střev a hltavě jej pojídali. Stejně si pochutnávali i na žaludku, v němž byl rozemletý mech, okořeněný bylinami.

Ani už neslyšel, že se hlubokým tichem ozvalo zamňoukání, jakoby od kočky. To se káně vracelo z lovu.

Praskání nového ohně bylo všem členům tlupy nejkrásnější hudbou na světě. Byli šťastni.

..nikdy už nenahází do ohniště oříšky, aby se jejich výbuchy všichni polekali.

„Počkej, zlý mamute, brzo bude slunce svítit na tvou mrchu!“ volala zlostně bezzubá Vrba, nejstarší žena v tlupě.

Vždyť i některé ženy se honosí umělými jizvami. Mají totiž na obličeji a na prsou vyříznuty kousky kůže a tyto rány, zasypávány dřevěným popelem, hrbolovitě vyvstaly a jsou teď trvalou ozdobou zmužilých dívek a žen.

Tvrdí, že maso upečené v popelu lahodí slanou příchutí. Sůl tehdy neznali.

<2021>