František Běhounek

Trosečníci polárního moře [172]

Studený mořský proud, přicházející od jižní točny, se odchyluje od peruánských břehů a obtáčí Galapágy ohromným kruhem vody, která je o osm až jedenáct stupňů chladnější než okolní teplé moře.

Tisíc kilometrů, které dělí Galapágy od pevniny, není tak velká vzdálenost, aby se tam lidé nedostali. Téměř zaručená pověst tvrdí, že už děd posledního Inky — Tupak Jupankvi — sem zabloudil se svými loďmi a rychle odtud zas ujížděl, protože mu „hory chrlící oheň” naháněly hrůzu.

Veslování je sice zdravý sport, ale veslovat pod rovníkovým sluncem osm hodin s přestávkou pouhé hodiny unaví a omrzí i největšího přítele sportu.

..a John si dobře všiml, že je to žralok tygří, který dovede kousat v každé poloze a nepotřebuje se nejdříve obrátit břichem vzhůru.

John dostihl zvíře několika skoky a zabil je jedinou ranou nožem za hlavu. O malou chvíli později zjistil, že jeho kamarád ze škuneru nelhal; u kořene krku obrovského zvířete skutečně našel kožnatý vak s čistou a chutnou vodou.

..ale měsíc byl v úplňku a jeho světlo, které je v tropech neobyčejně silné, ozařovalo jasně kraj na velkou dálku.

..jejichž kůže velmi opatrně stáhl a pečlivě vydělal popelem.

..říkal prostě své malé společnici Chiquita — Maličká, jak je u španělů zvykem jmenovat malé děti.

Protože tento druh želv je naprosto hluchý, nerušilo ji nikterak kapitánovo halekání v jejích snech.

Zní to sice divně, že z deseti námořníků jen dva uměli dobře plavat, ale odpovídá to úplně tehdejším poměrům. Není to tak dávno, co byl zaveden povinný výcvik v plavání u válečných lodí, a u obchodního námořnictva najdete dodnes muže, kteří nedovedou plavat.

V nouzi o potravu, k níž při pochodu docházelo dosti často, se trosečníci pokoušeli lovit i racky. Podařilo se jim sice často srazit některého z těchto plachých ptáků kamenem, ale kdykoliv se někdo odvážil, nutkán krutým hladem, jíst jeho odporné maso, vždy to odstonal.

Břeh byl rozlehlý, zarůstala jej hustá tráva a trnovníky se stromovitou burserou z čeledi kadidlovníkovitých rostlin, z jejíž naříznuté kůry vytékal vonný balzám.

Všeobecně platí jen jedno: přežívají ti, kteří si nepřipouštějí pochybnosti. Ti, kteří mají silnou vůli přežít, a tedy, kteří mají jasnost cíle. To je rozhodující.

Zajímavým způsobem ho popisuje kapitán Rogers z „Vévody” a „Vévodkyně” v lodním deníku, který uveřejnil roku 1712 pod názvem „Okružní cesta kolem světa”. Líčí Selkirka v době jeho vysvobození jako vychrtlého, ale velmi otužilého muže. Vynikal běžeckými schopnostmi, takže ani rychlá zvířata mu neunikla. Dovedl prý dostihnout i kozu ve skálách — a že po nich koza umí nějak šplhat a skákat! Nicméně mluvit málem zapomněl, špatně vyslovoval a polykal poslední slabiky, leckteré slovo mu úplně vypadlo z paměti. A když mluvili námořníci, musel dávat bedlivý pozor, aby všechno pochopil. Taky smát nahlas se skoro odnaučil, smál se potichu a jakoby pro sebe, jaksi vnitřně a hlavně očima. Týdny mu trvalo, než si pak na lodi zvykl na obvyklou potravu, alkohol vůbec nesnášel.

Z obyvatelů Pitcairnu se vrátil mezi lidi jen těžce raněný Fletcher, kdysi vůdce vzpoury. Odplíží se do pandálového lesíka a vyčká, až se mu zahojí rozstřílená hruď. Nasedne na nepřevrhnutelnou polynéskou kánoi a prchá z ostrova zločinů a vražd. Naštěstí ho objeví na otevřeném moři americká šalupa, Fletcher se představí pod falešným jménem a později se objeví v rodné Anglii. Do smrti, štván výčitkami svědomí, žije jako psanec v horské chýši, nikým nepoznán. Později najdou opodál jednadvacet polýnéských soch aku-aku, které patrně vytesal vlastní rukou.

<2025>