Mluvící kámen [161]

Peyton měl čtyřicítku za sebou a jeho vlasy už nebyly tak černé jako kdysi, ale záda měl rovná, držení těla mladické, oči tmavé a hlas dlouhým cvikem naladěn na příkrý tón.

Silíček měl pokožku z olejově hladké šedi. Pohyboval se pomalu, jak se sluší na tvora, který žije v útrobách skal a sám i více než z poloviny kamenem. Pod pokožkou se mu nevlnily svaly, pohyboval se přerušovaným posuvem tak, že jednotlivé kamenné destičky po sobě hladce klouzaly.

Edmund Farley, stejně jako všichni, kdo pracovali v Ústředních laboratořích pro organickou chemii, dospěl do fáze, kdy začal přemýšlet o tom, že by ho vlastně potěšilo, kdyby velkého Llewese zabil.

„Vyskytuje se zde jeden student,“ naznačil jsem, „křestním jménem Petr.“ „Petr van Norden,“ doplnil bez přemýšlení. „Docela chytrý mladík, ale nějak povrchní.“ „Děvčata se dívají jinýma očima, profesore.

Od chvíle, kdy ho přivedli, na Zuzanu nepohlédl. Nechal jsem ho chvíli jen sedět, aby změkl.

Brandon váhavě ruku odtáhl. „Krucinál, Warrene, z tebe by se snad sypal led, kdyby ses pořezal. Jak můžeš v takové situaci uvažovat racionálně?“

„Ach tak.“ Kdesi hluboko v Moorovi doutnal zvláštní pocit. Hlavou mu kroužila zpola zrozená myšlenka, ale ani za svět ji nedokázal vytáhnout na denní světlo. Jen věděl, že na tom, co právě slyšel, je něco, co má velký význam. Ale jaký, to nedovedl říct.

Nikdy by ho ani nenapadlo na něho promluvit. Avšak mimořádná okolnost ho tentokrát přiměla, aby se choval jinak, než měl ve zvyku.

Rada to byla docela banální, ale banalita bývá často jádrem pravdy, a to si Foster uvědomoval.

Oba je to poznamenalo, silně poznamenalo.

„Doufám, že všechno dopadne dobře,“ poznamenala paní Potterleyová s bezmocným pocitem jistoty, že to tak nedopadne, a s předčasnou obavou o profesorské postavení svého manžela a o jeho zajištění ve stáří.

..na svého obtloustlého strýčka s kulatým obličejem a špalíkovými prsty,..

Foster se díval, jak odchází. Uvědomil si, že může po cestě k vlastní záhubě pokračovat, a měl z toho perverzní radost. Ale současně se za tu radost nenáviděl.

Pořádně se zamyslete nad tím, co vám teď řeknu: Fyzikální povaha vesmíru určuje omezení. Nahodilý pohyb molekul vzduchu určuje, jaký nejslabší zvuk lze sebelepším přístrojem zachytit. Délka vlny světla nebo elektronového paprsku určuje, jaký nejmenší předmět lze nejlepším přístrojem pozorovat. To platí i pro chronoskopii - kam nejdál dohlédnout v čase.“

„Pro člověka je minulost něco, co nemá žít,“ začal Araman. „Pokud někdo z vás na to téma hovořil, vsadím se, že ji tak charakterizoval. Minulost nemá žít. Kdybyste věděli, kolikrát jsem ta tři slova slyšel, taky byste jich měli plné zuby.

Tak ztroskotala moje poslední naděje na kousek osobního štěstí, na skromný kousek štěstí. Povzdechla jsem si.

Na chvíli mě to omráčilo, ale pak se ve mně ozvalo něco střízlivého: Je to na příliš dlouhé lokty, je to překombinované - něco nevyjde.

Byl to největší mozek od Einsteina, ale rychlým myšlením nevynikal. Sám mnohokrát přiznal, že přemýšlí pomalu. Jeho mozek byl geniální snad právě proto, že nepracoval rychle.

Ticho - a něco víc než ticho. Nikoli pouze ticho, ale nepřítomnost, nebytí, vakuum. Uvědomil si to náhle a bolestně. Opustili ho, všechna pouta s ním zpřetrhali - v hloubi netušeného prostoru ho ponechali osudu napospas. Umyli si nad ním ruce, a on zůstal nejen bezbranný, ale rovněž sám.

<2024>