Siegfried Obermeier

Německý spisovatel historických románů.

Kleopatra [168]

Je třeba vysvětlit, že Alexandrie sice leží v Egyptě, ale v řeckém dějepisectví je stále označována jako „Alexandrie u Egypta“. Město má řecký charakter a v převážné většině tam žije obyvatelstvo řeckého původu.

Žen jsem se ostýchal a zkušenosti na tomto poli jsem neměl žádné. Všiml jsem si sice, že jedna z mladých služebnic na mě dělá oči, což mě uvádělo do obrovských rozpaků, ale nezmohl jsem se na nic jiného, než že jsem na ni myslel a sám se ukájel.

Ale neobtěžuj opět starostu kvůli Satis, prosím! Vezmi si s sebou tu otrokyni, pak budeš mít s kým se pomilovat a tvoje duše zůstane v dobré pohodě.

Jak byla Nataki šťastná, že jsem ji bral na procházky městem, mi dokazovala každou noc, když její štíhlé hnědé tělo vklouzlo jako had pode mne nebo na mne a dělalo všechno pro to, aby mi připravilo tu největší rozkoš. Tenkrát jsem byl však ještě příliš mladý, než abych zkoumal, jestli z toho má stejné potěšení.

Caesar seděl nedaleko ode mne. Kdo ho jednou spatřil tváří v tvář, vtiskl si jeho obličej navždy do paměti. Byl hranatý a vychrtlý, od chřípí se táhly hluboké rýhy k úzkým, trošku zkřiveným ústům. Pod vysokým čelem, zbrázděným přemýšlivými vráskami, se leskly ocelově modré chytré oči, které zároveň vyzařovaly sarkasmus a nedůvěru.

Jen velmi nerad jsem se loučil se svou sladkou zkušenou milenkou, ale proč bych jí měl stát v cestě, když k ní Štěstěna vztahovala laskavě ruce?

Za požár knihovny se Caesar představitelům města omluvil a přislíbil, že zničené fondy nahradí. Slib splnil velkoryse. Dal z Říma poslat několik lodí s tisíci knižních svazků ze své soukromé knihovny. A co ještě chybělo, koupil z vlastních prostředků. Jeho autorita v Alexandrii náležitě vzrostla,..

..a právě proto jsem měl představy, které by mého strýce velmi potěšily. Nebyl by žádný velký problém, blesklo mi hlavou, svést tuhle roztomilou buchtičku, ponořit se do jejích baculatých stehen a hníst její mladá pevná prsa, až by kníkala rozkoší jako prasátko… Rychle jsem se vzpamatoval. Nebylo divu, že mi vířily hlavou takové myšlenky, už delší dobu jsem neměl ženu a byl jsem nadržený jak mladý býček.

Počkal jsem, až se setmí, a pak jsem vklouzl do jednoho noblesního nevestince, který jsem navštívil už několikrát. Pracovala tam hetéra jménem Aspasia – nemyslím, že to bylo její pravé jméno –, která nebyla ani dětská, ani buclatá, ale šla rychle na věc a zbavila mne mého tlaku v bedrech.

Vysoká důvěrnice velmi světlé pleti, s krásnými, drsně řezanými rysy mě však jen velmi přísně pozorovala. „Komplimenty muže nic nestojí, královno. Je lepší na ně rychle zapomenout a věnovat pozornost jejich činům.“

Teď bylo zcela nedůležité, jestli Caesar dítě zplodil nebo ne – podle starořímského zvyku ho zvedl nad hlavu, čímž uznal své otcovství.

Upřela na mě velikánské kulaté oči. „Ale my přece nemáme s politikou nic společného, Hippo. Ty jsi lékař a já bezvýznamná žena – chceme se přece spolu pomilovat a ne politizovat.“ „To já bych chtěl také,“ přiznal jsem se nesměle. Claudia vzrušovala všechny mé smysly a já jsem si už představoval, jak na vrcholu rozkoše doširoka otvírá oči, sténá a pevně mě svírá… Už při myšlence na to se mi zvedl a já jsem sebou neklidné zašil v křesle. Což jí samozřejmé neušlo. Této ženě neušlo zhola nic.

Však tě už něco napadne, ty nemožnej milenče, a opovaž se jít za děvkama!“ Vždycky mě překvapil její uvolněný vulgární tón, když jsme spolu byli sami. Ve společnosti se vyjadřovala vybraně a zdrženlivě a chovala se jako výkvět všech starořímských ctností.

Vtom tiše klaply dveře a dovnitř vklouzla zahalená postava. Přehoz klesl na zem a přede mnou stála krásná rozohněná dívka, v niž se Claudia proměnila. Vzrušeně se chichotala, když rozkládala svou pláštěnku přes děravou deku, odložila tógu a tuniku a odhalila svou svůdnou nahotu. Stín neduživého blikátka plápolal na jejím krásném těle a rozechvěle je laskal. Shodil jsem ze sebe šaty a v pevném objetí jsme klesli na pohovku. Naše těla zvlhla dusným parnem, takže jsme po sobě klouzali jako ryby při milostné hře. Claudia se dlouho nezdržovala, protože – jak mi později vyprávěla – celou cestu myslela jen na mě a na nastávající milostné rozkoše. Její klín se vzpínal mým prudkým přírazům, než jsme našli společný rytmus a rychle dospěli k vrcholu. Oba jsme oddechovali jak zápasníci, koupali se v potu a spermatu. Vstal jsem a polovinu vody ze džbánu nalil na svou tuniku a otřel nás. Claudia se na mě líně culila. „Doufám, že to byl jenom začátek,“ řekla. „Byl jsi dlouho na suchu a našetřil jsi pro mě spoustu semene – chci využít tvé zásoby do poslední kapky.“ Tak jsme se ještě několikrát pomilovali. Po půlnoci jsem musel vyčerpáním usnout, neboť venku už svítalo, když mi Claudia bolestivě sevřela testes.

Každá z těchto speciálních místností měla tajná dvířka ven a v koutě stála pro všechny případy vana naplněná vonící bylinnou koupelí. Když si dnes vzpomenu na láskyplné hodiny strávené s Claudií, stoupá mi do nosu omamná vůně, směsice tymiánu, levandule a piniového jehličí.

Moji spoluvězni už neočekávali od života víc než ošklivou, často pomalou a mučivou smrt a také se podle toho chovali. Ti silnější rvali slabším plesnivý chleba z rukou, a jakmile se setmělo, proměnil se těsný žalář v dům šílenství. Starší znásilňovali mladší, a kdo se bránil, bili ho tak dlouho, až se podrobil. Mě, neatraktivní uzlíček bolesti, nechali pár dnů na pokoji, ale jakmile se mi rány začaly hojit, přišla řada i na mě. Necítil jsem nenávist, jen mě zavalil pocit studu a ponížení, když mě dva silní chlápci pevně drželi a pět nebo šest jiných mě obskakovalo zezadu. „Ach…!“ zvolal jeden, „konečné zase jednou malá díra. Ti druzí sou už vylágrovaný jako kola, to už jeden skoro nic necejtí.“

„Proč tím nepověříš jiného lékaře?“ „Protože jsi můj přítel a o něco takového se žádají jen přátelé. Jinému lékaři bych to musela přikázat a u některých lidí vyvolávají rozkazy pocit, jako by jim jejich pán něco dlužil. Ty za to nedostaneš žádnou odměnu, ani peníze, ani nový úřad – jenom ti vyjádřím svůj dík. A přitom měj stále na paměti, že pro své přátele udělám všechno na světě, stejně jako udělám všechno, naprosto všechno, abych zničila své nepřátele.“

I smrtelný nápoj může být sladký, pomyslel jsem si.

Za to, že její flotila šla při jedné kruté bouři ke dnu, nemůžeš dávat vinu jí, ale bohům.“ Imperátor se ušklíbl a vrásky v jeho obličeji se prohloubily. „Ano, bohové! Není na ně žádný spoleh, a přesto je pořád vzýváme.

Vína byla hustá jako olej, téměř černá a velmi sladká.

Na druhý den jsem na zející ránu upevnil stříbrnou destičku, kterou jsem ještě nechal pozlatit, neboť je známo, že zlato se s lidským tělem snáší lépe než stříbro, které může být napadeno nejrůznějšími látkami – i těmi, co produkuje lidské tělo.

Byly tu malé, mramorem a mozaikou vykládané lázně, toalety s tekoucí vodou a konečně sloupová galerie, z níž doprava a doleva vedly do pokojů dveře z cedrového dřeva. Nad nimi stála nápaditá jména jednotlivých hetér a vyjmenovány nabízené služby – například: „Archedika to dělá ústy a má pevný jazyk“, nebo „Helena je vytrvalá jezdkyně“, „Glykera je vznětlivá jako kobyla“, „Herpyllis tě vycucá jako citron“.

Nevšiml jsem si, jaké motto bylo napsáno nad dveřmi, ale rusovlasá a přátelsky se uculující dívka musela absolvovat atletický výcvik, protože její štíhlé tělo bylo svalnaté jako u olympionika. Odhodila chiton jako zápasník, tanečním krokem přihopsala ke mně, vrazila mi pěst mezi žebra a zkroutila jednu ruku za zády, a když jsem začal hlasitě protestovat, strhala mi šaty z těla a hodila mě na postel. Tak se z milostného aktu stalo něco jako boxerský zápas – plně se zaměřila na to, aby svými pevnými a vytrénovanými poševními svaly vyždímala z mého údu poslední kapku. Na rozloučenou jsem schytal pořádné plácnutí po zadku. Byl to zcela zvláštní zážitek, na nějž mi zůstala památka – spousta modrých fleků.

Přitom mu třeba při hře v kostky nešlo ani tak o výhru – co pro něho znamenalo o padesát zlaťáků víc nebo míň –, ale prostě o fakt, že mu Fortuna stojí neustále po boku.

Navečer porodila královna dvojčata. Chlapec dostal jméno Alexandr Helios, holčička Kleopatra Seléné. Kleopatra jako pozemská Isida hrála svou roli chytře a důsledně dál, když ve svých útrobách stvořila Slunce a Měsíc.

S přáteli, sousedy a příbuznými jsme absolvovali proteleia, předsvatební oslavy, na jejichž konci Aspasia spálila své dětské hračky na malém domácím oltáři Serapida, což mělo symbolizovat její vstup do života dospělých.

Probudil jsem se první, přitiskl se k jejímu nahému tělu, roztáhl trochu vzdorující nohy a bez námahy rozlomil panenskou pečeť. Tiše vykřikla, podívala se na mě hrůzou rozšířenýma očima a snažila se vyvléknout z mého sevření. Ale držel jsem ji pevně a věc jsem dokonal.

To byl nejnižší bod jeho jinak skvělé kariéry, a zrovna v době, kdy se moje škodolibá radost začala proměňovat v opovrhující soucit, získal tento miláček Fortuny opět pevnou půdu pod nohama. Pro srovnání mi napadá bajka o žábě, která spadla do džbánu s mlékem a nemohla se dostat ven. Místo aby si řekla, že je lepší se utopit než se hodiny a hodiny mučit, plavat, mrskat sebou a šplhat nahoru, svou šanci nevzdala – plavala, hopsala, skákala a zkoušela to znovu a znovu, až se v mléce vytvořily hrudky másla a ona po nich vyšplhala na svobodu.

..a zázvorové pečivo, které považovala za afrodiziakum.

Víno nás rozehřálo, trošku jsme laškovali, objímali se a líbali, přičemž naše ruce se začaly toulat a hbité prsty sem tam zabloudily v zákoutích našich těl. Jistě, byla to stará milostná hra, kterou lidstvo zná od počátku svých dní, ale pro milence je vždycky nová. Ať byla Iras v běžném životě jakkoli netrpělivá, náladová a skotačivá, všechno z ní spadlo, jakmile jsme zůstali o samotě. Stala se z ní trpělivá milenka, zvědavá, plná fantazie a neúnavně se snažila, aby mé a své tělo přivedla k souznění. Koitus se často stával vedlejší záležitostí nebo přirozeným vyústěním dlouhého putování, které nám přinášelo stále nová překvapení. Bývaly ovšem i chvilky, kdy nám k tomu chyběl čas, protože mne nebo nás oba volaly neodkladné povinnosti. Pak jsme ze sebe navzájem strhali šaty a vrhli se na sebe jako mrouskající se kočky.

Parthský král Orodes – jeho syn byl Římany poražen a zabit – se vzdal trůnu ve prospěch svého následníka Fraata, který se hned postaral o to, aby sprovodil ze světa svých devětadvacet bratrů – to není chyba, bylo jich opravdu devětadvacet, aby mohl nerušeně a bez odporu vládnout. Jeho otec, starý král, mu to vytkl, načež ho tenhle hodný a vybraně vychovaný synek nechal zavraždit také.

Jeho vrásčitý obličej vypadal jako zmačkaný pytel,..

..a kdyby měl špatnou náladu, mohlo se klidně stát, že by mě nechal nabodnout na kůl, což byl v jeho zemi obvyklý způsob popravy. Delikventa prostě narazili na kůl, který pomalu pronikal tělem a vyšel ven zády. Špička byla mírně zakulacena, aby nezranila vnitřní orgány a nešťastníci pak ještě zůstávali několik dní za příšerných bolestí naživu.

..myšlenky vytekly jako z puklého džbánu,..

Během svého dlouhého života jsem už několikrát udělal jistou zkušenost – když se člověk jednou odhodlá obrátit svůj život určitým směrem, velmi často dosáhne opaku.

Klidně mě může nechat popravit pro výstrahu, přesně podle hesla: Když nemůžu ztlouct pána, zmrskám aspoň jeho osla.“

Mnozí historici se dokonce domnívají, že Alexandra Velikého otrávil jeho osobní lékař Fillipos na naléhání generálů. A je to docela pochopitelné, protože už měli plné zuby neustálých bojů, chtěli si konečně užít kořisti.

Náš život je jako shnilý žebřík. Stoupáme vzhůru, příčel po příčli, a nevíme, jestli příští stupeň vydrží nebo se prolomí a my se zřítíme…..

Pak následovala obětní zvířata s pozlacenými rohy,..

„Vím, vážený příteli, že svým přiznáním nosím sovy do Athén, protože to pro tebe a mé přátele už dávno není žádná novinka. Svou minulost si neodpářu, ale žiji v přítomnosti, a ta je, střízlivě řečeno, všechno, co máme. Minulost leží za námi, je skončena a nezměnitelná. Budoucnost je jako uzavřená kniha a nevíme, co obsahuje. Tak nám zbývá jen přítomnost, která – z filozofického hlediska – vůbec neexistuje, protože zatímco říkám tahle slova, je má poslední věta už minulostí.

„Ne, basilisso, pokud zákony umožňují, aby mohl zapudit svou manželku jen muž, zůstanu radši svobodná. Ale kdybys je snad chtěla změnit…“ „Podívejme se!“ zavrtěla hlavou Kleopatra, „co to slyším za dobré rady! Ale něco na tom je, Iras, budu si to muset nechat projít hlavou.“ „U Židů,“ podotkl jsem, „to už existuje. Když se stane manželství pro ženu nesnesitelným a najde si svědky, může sama požadovat rozvod.“ Vtom zazněl jasný klidný hlas Mardiona. „Židé jsou starobylý národ a mají rozumné zákony. My Řekové ještě nejsme tak daleko…“ Kleopatra debatu ukončila energickým gestem ruky.

..a neprodleně nechali vyrazit mince s portrétem basilissy, na jejichž druhé straně bylo zobrazeno chřestítko, atribut bohyně Isidy.

Kdo je tedy podle tvého názoru v nastávajícím boji v právu?“ „Kdo je v právu, ti nemůžu říct, ale vím, kdo bude v právu – vítěz!

Viděla na mě královna, jak jsem nadržený? Už když Antonius rozvíjel ve stanu válečné plány, hltal jsem Iras očima, neboť sestup do podsvětí mi vysál všechny životní šťávy.

Tím však jen účinek ohně zvyšovali, protože jak známo slaná voda nalévaná na oheň v menším množství ho jenom rozdmýchává.

„No ne!“ zvolal Antonius dunivě, „tak to ti blahopřeji, mladý muži. Jsi ještě v tom krásném věku, kdy se člověk učí, diví, objevuje a všechno kolem sebe nasává jako houba.“ Hrubě si sáhl do rozkroku.

Bohužel však většina správných činů se odehrává jen v našich hlavách.

Jestliže jsem se rozhodl zůstat, nebylo to ani tak z vědomí povinnosti nebo tolik citované věrnosti až za hrob, ale spíš z hrdosti. Ano, byl jsem hrdý na své postavení u dvora, na důvěru, již mi královna věnovala, na malý kruh královniných přátel, k němuž jsem náležel, na všechno, čeho jsem dosáhl, a namlouval jsem si, že jsem nezůstal kvůli Kleopatře, ale jenom a pouze kvůli sobě. Jako bych slyšel slova svého otce, který mi nejednou opakoval, že opravdová a nejvyšší věrnost je k sobě samému. A jestliže ji člověk poruší, zradí nejen sebe, ale i ostatní.

Přiložil jsem mu pohár k ústům, a přitom jsem dobře věděl, že to bude nápoj smrti, pokud má poraněná i střeva. Ale rána ležela přece jen dost vysoko, v oblasti srdce a levé plíce.

Víno ho zjevně osvěžilo, obličej se uvolnil, usmál se na královnu a potom sklouzl jeho pohled na nás. „Buď šťastná, že ti zůstali tví přátelé – mě všichni zradili… nebuď smutná, eromene, že se k nám osud obrátil zády, a vzpomeň si, čeho jsme dosáhli a jak jsme si užívali. Panta rhei, jak řekl Herakleitos, všechno plyne, všechno se mění. Jsem vděčný bohům, že mne nenechají skončit jako třaslavého uslintaného starce, ale jako Římana poraženého Římem.“

Během své vlády nechal Herodes zavraždit svého tchána Hyrkana, manželku Mariamne, její matku Alexandru a bratra Feróra a později své tři syny. Princeps prý k tomu poznamenal, že je lepší být Herodesovou sviní než jeho synem.

<2025>