Gabriel García Márquez

Kolumbijský spisovatel, výraz "magický realismus" popisuje celkem dost. Levicová orientace, podobně jako Orwell.

O lásce a jiných běsech [57]

Opravdové překvapení nás čekalo ve třetím výklenku hlavního oltáře, na straně evangelia. Náhrobní deska se při první ráně krumpáčem rozpadla na kusy a z hrobky se vyvalily živoucí, zářivě měděné vlasy. Stavbyvedoucí se je s pomocí dělníků pokoušel dostat ven celé, čím víc však tahali, tím se zdály delší a bohatší, až dostali ven i poslední kořínky, které ještě pořád ulpívaly na lebce malého děvčátka. Ve výklenku zůstalo jenom pár maličkých, rozházených kostí a na kamenné náhrobní desce, rozežrané ledkem, se dalo přečíst pouze jméno bez příjmení: Sierva María de Todos los Ángeles. Když ji roztáhli po podlaze, měřila ona nádherná kštice dvaadvacet metrů a jedenáct centimetrů. Stavbyvedoucí mi nevzrušeně vysvětlil, že lidské vlasy rostou i po smrti o jeden centimetr měsíčně, a dvaadvacet metrů za dvě stě let mu připadalo jako odpovídající průměr; zato mně to tak všední nepřipadalo, poněvadž v dětství jsem od své babičky slýchal pověst o dvanáctileté markýze, která za sebou vláčela kštici dlouhou jako vlečka nějaké nevěsty; zemřela prý na vzteklinu poté, co ji pokousal pes, a na vesnicích kolem Karibského moře ji ještě pořád uctívali, tolik zázraků udělala. Pomyslil jsem si, že ten hrob by mohl být její; to byla zpráva, s níž jsem se tenkrát vrátil do redakce, a také počátek této hry.

..a tak lačná v podbřišku, že by dokázala uspokojit celá kasárna.

..a vydávala tak hromové a smrduté pšouky, až to děsilo i hlídací psy.

Stala se katoličkou, aniž se přitom vzdala své jorubské víry, a bez ladu a skladu vyznávala obě náboženství najednou. Jak sama tvrdila, měla na duši svatý mír, poněvadž co jí chybělo v jednom, nacházela v tom druhém.

Opravdu měl na mysli chuďasy, ať už jakékoli barvy pleti, v předměstských čtvrtích a na venkově, kteří měli odvahu nasypat svým blízkým, kteří onemocněli vzteklinou, do jídla jed, aby je ušetřili hrůzného zápasu se smrtí. Na konci předchozího století celá jedna rodina snědla otrávenou polévku, poněvadž žádný neměl to srdce otrávit jenom pětiletého chlapce.

Probudil ji vzduch v ložnici, zředěný čpavý m pachem. Slyšela supění minotaura, jak ji po hmatu hledal ve tmě, cítila jeho horoucí tělo, jak na ni nalehl, a jeho dravé ruce, jak uchopil její noční košili za límec a roztrhl ji odshora dolů, zatímco jí chroptěl do ucha: “Ty děvko, děvko jedna.” Od té noci Bernarda věděla, že v životě už nechce dělat nic jiného.

“Knihy nejsou k ničemi,” řekl Abrenuncio s úsměvem. “Celý život nedělám nic jiného, než že léčím nemoci, které ostatní lékaři způsobili svými léky.”..

Na rozloučenou zeširoka zamával kloboukem a pronesl povinnou latinskou větu, tentokrát ji však na markýzovu počest přeložil: “Není léku, jenž by vyléčil to, co nedokáže vyléčit štěstí.”..

A když mu dovozovali, že je pomatená, přišel s vlastní námitkou: “žádný blázen není pomatený, pokud člověk přistoupí na jeho názory.”..

..sklon k mystice, který jako by ho předurčoval ke klášterní cele.

Slyšel je, jak se tygřími kroky plíží po chodbách, nazí a namazaní kokosovým máslem, aby je nikdo nemohl chytit.

..věnovala péči o dům, který jí nikdy nepatřil, zametala ho košťaty z bazalky, která přináší štěstí, a do ložnic věšela pletence česneku, aby..

“Nemyslel jsem si, že by ses až tolik odvážila,” řekl jí. “Poněvadž jsi pořád stejný chudák jako vždycky,” odpověděla mu. Tak se obnovilo zakázané přátelství, které se přinejmenším kdysi podobalo lásce. Hovořívali spolu až do svítání, bez planých nadějí a beze zloby, jako staří manželé odsouzení žít stále stejným navyklým životem. Domnívali se, že jsou šťastní, a možná i byli, až jeden z nich pronesl o slovo víc nebo něco neudělal, a večer se zvrhl v divokou vádu, ze které psi bývali celí špatní; všecko se vrátilo zase na začátek a Sladká Olivie se v domě dlouhý čas neukázala.

“To je moje druhá manželka,” vysvětlil..

Znovu na ni natáhl struny, naladil ji s houževnatostí, jaká se dala vysvětlit jedině láskou,..

V té době se ho dcera zeptala, jestli je pravda, že láska zmůže všecko, jak se to říká v písních. “Je to pravda,” odpověděl jí, “ale uděláš dobře, když tomu nebudeš věřit.”..

Jeho supivý dech a jeho horečnaté ruce nenasvědčovaly, že by byl šťastný.

Urovnal síť proti komárům, aby jí netopýři nesáli krev, přikryl ji, aby už nekašlala, a probděl zbytek noci u její postele, s novým potěšením z toho, že ji miluje, jako na tomto světě ještě nikoho nemiloval.

Naposledy ji spatřil, a tak mu také zůstala v paměti, když došla na konec zahradní pěšiny, ztěžka vláčejíc nemocnou nohu; pak zmizela v oddělení pro pohřbené zaživa.

..i mračna krvežíznivých komárů, a v ložnicích museli pálit kravský hnůj, aby je zahnali.

“Chcete říci, že se vám vrátila víra?” zeptal se Abrenuncio. “Člověk nikdy nepřestane věřit úplně,” řekl markýz. “Pochybnosti zůstávají.”..

..a Delauru uchvátila bezelstnost, s jakou nyní kráčeli vedle sebe.

Viděla, jak se na víčkách jejího manžela zatřpytila slza, a celé její nitro se zachvělo. Tentokrát však to nebyla smrt, nýbrž nevyhnutelná jistota toho, co se dřív nebo později muselo stát. Nemýlila se. Markýz se posledními silami zvedl ze sítě, padl před ní na kolena a propukl v trpký pláč neužitečného starce. V záplavě mužských slz, které jí přes hedvábí stékaly po slabinách, se Bernarda vzdala. Při vší nenávisti, ve které Siervu Maríi měla, přiznala, že se jí ulevilo, když se dozvěděla, že je naživu.

“Voltaire a v latině, to je málem kacířství,” prohodil žertem..

Cayetano záhy pochopil, že velkou moc člověk neztrácí jen napůl. Titíž lidé, kteří mu předtím pochlebovali ve snaze získat jeho přízeň, se mu teď vyhýbali jako malomocnému.

Dobré půl hodiny si krátil čas rozhovorem s černošskými matrónami, které tu seděly jako velkolepé pohanské modly nad cetkami od místních řemeslníků, vyloženými po zemi na jutových rohožích.

..našel jen vzpomínku na Bernardu, které samota vrátila někdejší půvab. Aby ji zapudil, připomínal si, co na Bernardě nejvíc nenáviděl: její smrduté pšouky, její obhroublé odpovědi a vystouplé klouby na palcích na nohou, čím víc se ji však snažil hanět, tím úžasnější se v jeho vzpomínkách zdála. Přemožen steskem jí zkusmo posílal vzkazy do mlýna na cukrovou třtinu v Mahates,..

Stěny byly oprýskané a mezi dlaždicemi na podlaze vyrůstaly jakési keře s fialovými kvítky. V jídelně stál starožitný stůl se stejnými židlemi, prožraný od všekazů, hodiny, které už kdovíjak dlouho ukazovaly jednu, a všude ve vzduchu byl neviditelný prach, který cítil při každém nadechnutí.

..oddala se bezuzdnému smilnění s otroky ze mlýna, i když právě to se jí příčilo nejvíc, než se k tomu poprvé odhodlala. Vybírala si je po celých četách a odbývala je jednoho po druhém na pěšině mezi banánovníky, dokud ji medovina a tabulky čokolády nepřipravily o poslední zbytky půvabu, nezačala být odulá a ošklivá a její duševní síly už nestačily na tolik tělesného chtíče. Pak začala platit: napřed pouhými cetkami těm nejmladším, podle jejich půvabu a ráže, a nakonec ryzím zlatem těm, které ještě našla. Trvalo příliš dlouho, než zjistila, že houfně utíkají do San Basilia de Palenque, aby se zachránili před její neukojitelnou vilností.

Pak markýz vzdychl: “Teď už chápu, že vám nevděčím vůbec za nic.” Beze spěchu vstal, odnesl židli zpátky na místo a zamířil pryč po stezce, po níž přišel, aniž by se rozloučil, a beze světla.

“Měly křídla jako netopýři,” řekla Sierva María a zamávala pažemi. “Na terase je roztáhly a odnesly ji vzduchem vysoko, vysoko, až na druhou stranu moře.” Velitel stráže se vyděšeně pokřižoval a padl na kolena. “Rodičko Boží přečistá,” řekl. “Bez prvotního hříchu počavší,” odpověděli mu ostatní sborem.

V úterý, když Abrenuncio přišel do své komůrky ve špitálu, našel tam Delauru zbědovaného úporným bděním. Kněz přiznal lékaři úplně všecko, od skutečných příčin svého trestu až po noci plné lásky v klášterní cele. Abrenuncio zůstal dočista zaražený. “Býval bych se od vás nadál čehokoliv, ale něčeho tak pošetilého ne.” To zase překvapilo Cayetana, a zeptal se ho: “Vy jste nic takového nezažil?” “Nikdy, synu,” řekla Abrenunciovi. “K pohlavnímu životu je třeba nadání a já je nemám.” Pokusil se mu to vymluvit. Vysvětloval mu, že láska je zvrácený cit, odsuzuje dva lidi, kteří se vůbec neznají, k ubohé a nezdravé vzájemné závislosti, která je tím pomíjivější, čím je vřelejší.

“Vaše víra je náboženství smrti, a to vám dodává odvahu a vůli, abyste jí dokázal čelit,” řekl mu. “Já nic takového nemám: věřím, že se jedná jen o to, aby člověk zůstal naživu.”..

Jako zvláštní milost si směl odpykávat svůj trest jako ošetřovatel malomocných ve špitálu Boží lásky, kde ještě dlouhá léta žil spolu se svými nemocnými, jedl s nimi, spal s nimi na zemi a myl se ve žlabech, kde se předtím myli oni, aniž se splnila jeho touha nakazit se malomocenstvím, kterou otevřeně přiznával. Sierva María na něho čekala marně.

<2019>