Zajímavé z přečtených knih..
..aneb..co oslovilo.
Knihy
2024
Hobithobit.png
   Tolkien J.R.R. 
Výbuch bude v šestvybuch_bude_v_sest.png
   Alena Vostrá 
Vzpomínky na Afrikuvzpominky_na_afriku.png
   Karen Blixen 
2023
Atlasova vzpouraatlasova_vzpoura.png
   Ayn Rand 
V šeru dávných věkův_seru_davnych_veku.png
   Eduard Štorch 
Blázni z Hepteridyblazni_z_hepteridy.png
   Souček Ludvík 
2022
Antonius a Kleopatraantonius_a_kleopatra.png
   Colleen McCullough 
Mýtus o Sisyfovimytus_o_sisyfovi.png
   Albert Camus 
Třicátá Marinina láskatricata_marinina_laska.png
   Vladimír Sorokin 
Helikonie jaro (A)helikonie_jaroA.png
   Brian Aldiss 
Vědecká vysvětlení nejbizardnějších způsobů smrtivedecka_vysvetleni_nejbizardnejsich_zpusobu_smrti.png
   Cody Cassidy 
Možnost ostrovamoznost_ostrova.png
   Michel Houellebecq 
Gatewaygateway.png
   Frederik Pohl 
Kopretiny pro zámeckou paníkopretiny_pro_zameckou_pani.png
   Stanislav Rudolf 
Robinson Crusoerobinson_crusoe.png
   Jaromír Pleva 
Zločin a trestzlocin_a_trest.png
   Dostojevskij F.M. 
Deníky 1924-1929deniky_1924_1929.png
   Joseph Goebbels 
Rozmarné létorozmarne_leto.png
   Vladislav Vančura 
Jak to vidíjak_to_vidi_vaclav_cilek.png
   Václav Cílek 
Madisonské mostymadisonske_mosty.png
   R.J.Waller 
Solaris (A)solarisA.png
   Stanislaw Lem 
Příběhy pilota Pirxepribehy_pilota_pirxe.png
   Stanislaw Lem 
Rozum v koncíchrozum_v_koncich.png
   H.G.Wells 
3001 - poslední vesmírná odysea3001_posledni_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Den opričníkaden_opricnika.png
   Vladimír Sorokin 
Krvavá lázeňkrvava_lazen.png
   Mika Waltari 
Skleníksklenik.png
   Brian Aldiss 
Robinzoni z Kronborgurobinzoni_z_kronborgu.png
   František Běhounek 
Husitská epopej I.husitska_epopej_1.png
   Vlastimil Vondruška 
Kohout plaší smrtkohout_plasi_smrt.png
   Halas František 
Proměnapromena.png
   Kafka Franz 
2021
Král Šumavykral_sumavy.png
   Kalčík Rudolf 
Tři sestrytri_sestry.png
   A.P.Čechov 
Vzpomínky na budoucnostvzpominky_na_budoucnost.png
   Erich von Däniken 
Zpráva o třetí planetězprava_o_treti_planete.png
   Arthur C. Clark 
Pět neděl v balónupet_nedel_v_balonu.png
   Jules Verne 
Sapienssapiens.png
   Yuval Harari 
Kilometr 19kilometr_19.png
   Eduard Fiker 
Smrt si jde pro slavnésmrt_si_jde_pro_slavne.png
   Jan Bauer 
Temné světelné rokytemne_svetelne_roky.png
   Brian Aldiss 
Zlatá čtyřkazlata_ctyrka.png
   Eduard Fiker 
Série C-Lserie_c-l.png
   Eduard Fiker 
Nonstopnonstop.png
   Brian Aldiss 
Podivná úmrtípodivna_umrti.png
   Jan Bauer 
Další doteky dějindalsi_doteky_dejin.png
   Karel Pacner 
Vládce mořských hlubinvladce_morskych_hlubin.png
   J. M. Troska 
Farářův konecfararuv_konec.png
   Josef Škvorecký 
Ostrov doktora Moreauaostrov_doktora_moreaua.png
   H.G.Wells 
Velké špionážní operacevelke_spionazni_operace.png
   Karel Pacner 
Válka světůvalka_svetu.png
   H.G.Wells 
Velké polární výpravyvelke_polarni_vypravy.png
   Miroslav Martínek 
Říjnový kůňrijnovy_kun.png
   Colleen McCullough 
Hamlethamlet.png
   William Shakespeare 
Pád Cařihradupad_carihradu.png
   Mika Waltari 
Povídky z druhé kapsypovidky_z_druhe_kapsy.png
   Karel Čapek 
U Veliké řekyu_velike_reky.png
   Eduard Štorch 
Povídky z jedné kapsypovidky_z_jedne_kapsy.png
   Karel Čapek 
Stroj časustroj_casu.png
   H.G.Wells 
Osada Havranůosada_havranu.png
   Eduard Štorch 
Lovci mamutůlovci_mamutu.png
   Eduard Štorch 
Mementomemento.png
   Radek John 
2020
Navzdrory básník zpívánavzdory_basnik_zpiva.png
   Jarmila Loukotková 
Dívka, která si hrála s ohněmdivka_ktera_si_hrala_s_ohnem.png
   Stieg Larsson 
Dva proti říšidva_proti_risi.png
   Jiří Šulc 
Anthropoid kontra Heydrichanthropoind_kontra_heydrich.png
   Miloslav Jenšík 
Keltův senkeltuv_sen.png
   Llosa M. Vargas 
62.armáda v bojích o Stalingrad62_armada_v_bojich_o_stalingrad.png
   Kokunov, Stupov 
Výbor z díla I.vybor_z_dila_1.png
   C.G.Jung 
Caesarcaesar.png
   Colleen McCullough 
Problém tří tělesproblem_tri_teles.png
   Liou Cch-sin 
Nesmrtelnostnesmrtelnost.png
   Milan Kundera 
Caesarovy Římankycaesarovy_rimanky.png
   Colleen McCullough 
My děti ze stanice ZOOmy_deti_ze_stanice_zoo.png
   Christiane Felscherinow 
Posledních 100 dnůposlednich_100_dnu.png
   Karel Richter 
2061: Třetí vesmírná odyssea2061_treti_vesmirna_odysea.png
   Arthur C. Clark 
Dneska už se tomu smějudneska_uz_se_tomu_smeju.png
   Adina Mandlová 
Z Lenigradu do Berlínaz_leningradu_do_berlina.png
   Nikolaj N. Nikulin 
Muži pod ochranoumuzi_pod_ochranou.png
   Robert Merle 
Egypťan Sinuhetegyptan_sinuhet.png
   Mika Waltari 
Smrt je mým řemeslemsmrt_je_mym_remeslem.png
   Robert Merle 
Přízeň fortunyprizen_fortuny.png
   Colleen McCullough 
Hitlerovi bojovnícíhitlerovi_bojovnici.png
   Guido Knopp 
České milenky nacistůceske_milenky_nacistu.png
   Václav Miko 
Exodusexodus.png
   Leon Uris 
Logan`s Runlogans_run.png
   William Nolan 
Pandemiepandemie.png
   Riddle A.G. 
Stalingrad-peklo na Volzestalingrad_peklo_na_volze.png
   Guido Knopp 
Dunaduna.png
   Frank Herbert 
Kronika ohlášené smrtikronika_ohlasene_smrti.png
   Gabriel García Márquez 
Město a hvězdyrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Sto roků samotysto_roku_samoty.png
   Gabriel García Márquez 
2019
Žertzert.png
   Milan Kundera 
Pán muchpan_much.png
   William Golding 
Dva roky prázdnindva_roky_prazdnin.png
   Jules Verne 
Světová válka Zsvetova_valka_z.png
   Max Brooks 
Vesmírné osudyvesmirne_osudy.png
   Ondřej Šamárek 
Germaniagermania.png
   Cornelius Tacitus 
Modlitba za Černobylmodlitba_za_cernobyl.png
   Světlana Alexijevičová 
Koruna z trávykoruna_z_travy.png
   Colleen McCullough 
Rajské fontányrajske_fontany.png
   Arthur C. Clark 
Něžný barbarnezny_barbar.png
   Bohumil Hrabal 
2010: Druhá vesmírná odysseadruha_vesmirna_odysea_2010.png
   Arthur C. Clark 
O lásce a jiných běsecho_lasce_a_jinych_besech.png
   Gabriel García Márquez 
Satanské veršesatanske_verse.png
   Salman Rushdie 
Tajemný Etrusktajemny_etrusk.png
   Mika Waltari 
Vesmírná odysea 2001vesmirna_odysea_2001.png
   Arthur C. Clark 
Kritické momenty kosmonautikykriticke_momenty_kosmonautiky.png
   Ondřej Šamárek 
Ostře sledované vlakyostre_sledovane_vlaky.png
   Bohumil Hrabal 
Postřižinypostriziny.png
   Bohumil Hrabal 
Příliš hlučná samotaprilis_hlucna_samota.png
   Bohumil Hrabal 
Černá kniha kapitalismucerna_kniha_kapitalismu.png
   Kolektiv autorů 
2018
Muži, kteří nenávidí ženymuzi_kteri_nenavidi_zeny.png
   Stieg Larsson 
První muž Římaprvni_muz_rima.png
   Colleen McCullough 
Farma zvířatfarma_zvirat.png
   George Orwell 
Vraždy slavnýchvrazdy_slavnych.png
   Libor Budínský 
Helikonie zimahelikonie_zima.png
   Brian Aldiss 
Mechanický pomerančmechanicky_pomeranc.png
   Anthony Burgess 
Krakatitkrakatit.png
   Karel Čapek 
Nananana.png
   Emile Zola 
Doktor Živagodoktor_zivago.png
   Boris Pasternak 
Obratník Rakaobratnik_raka.png
   Henry Miller 
Žítkovské bohynězitkovske_bohyne.png
   Kateřina Tučková 
Zápisky mladého lékařezapisky_mladeho_lekare.png
   Michail Bulgakov 
Jeho královstvíjeho_kralovstvi.png
   Mika Waltari 
Úpadek anglického zločinuupadek_anglickeho_zlocinu.png
   George Orwell 
Helikonie létohelikonie_leto.png
   Brian Aldiss 
Dvanáctá planetadvanacta_planeta.png
   Zecharia Sitchin 
Řeka bohů IIreka_bohu2.png
   Wilbur Smith 
Já, robotja_robot.png
   Isaac Asimov 
Píseň o Bernadetěpisen_o_bernadete.png
   Franz Werfel 
Enúma Elišenuma_elis.png
   Sumerové 
Stopařův průvodce po galaxiistoparuv_pruvodce_po_galaxii.png
   Douglas Adams 
Konec detstvíkonec_detstvi.png
   Arthur C. Clark 
Siddharthasiddhartha.png
   Hermann Hesse 
LSD - mé problémové dítělsd_me_problemove_dite.png
   Albert Hofmanm 
1984orwell_1984.png
   George Orwell 
Akce Lakce_l.png
   František Běhounek 
Ohlédnutí za Španělskou válkouorwell_eseje.png
   George Orwell 
Návrat z hvězdnavrat_z_hvezd.png
   Stanislaw Lem 
Jméno růžejmeno_ruze.png
   Umberto Eco 
Setkání s Rámousetkani_s_ramou.png
   Arthur C. Clark 
Laskavé bohynělaskave_bohyne.png
   Jonathan Littel 
Řeka bohůreka_bohu.png
   Wilbur Smith 
Příchod Bohůprichod_bohu.png
   Vladimír Toman 
Helikonie jarohelikonie_jaro.png
   Brian Aldiss 
Měsíční prachmesicni_prach.png
   Arthur C. Clark 
Dexter (I)dexter.png
   Jeff Lindsay 
Marťanmartan.png
   Andy Weir 
Konec civilizacekonec_civilizace.png
   Aldous Huxley 
2017
Brány vnímáníbrany_vnimani.png
   Aldous Huxley 
Dějiny psal sexdejiny_psal_sex.png
   Jan Bauer 
Něžnánezna.png
   Fjodor Michajlovič Dostojevskij 
Láska je peslaska_je_pes.png
   Charles Bukowski 
Všechny řitě světa i ta mávsechny_rite_sveta_i_ta_ma.png
   Charles Bukowski 
Obecné dějiny hanebnostiobecne_dejiny_hanebnosti.png
   Jorge Luis Borges 
Komunistický manifestkomunisticky_manifest.png
   Karel Marx 
< 2017
Solarissolaris.png
   Stanislaw Lem 
Kacířstvíkacirstvi.png
   John Grey 
Láska a její katlaska_a_jeji_kat.png
   Irviw D. Yalom 
john_ashberry.png
   John Ashberry 
mikulas_kusansky.png
   Mikuláš Kusánský 

   Seznamte se, východní filozofie 
--- rozečteno ---
Kouzelný vrchkouzelny_vrch.png
   Thomas Mann 
Směšné láskysmesne_lasky.png
   Milan Kundera 
Svět jako vůle a představasvet_jako_vule_a_predstava.png
   Arthur Schopenhauer 

Albert Camus

Francouzský filozof, dramatik, novinář. Zemřel při autonehodě ve věku 46 let.

mytus_o_sisyfovi.png

Mýtus o Sisyfovi [153]

„Ocitl jsem se někde na půl cesty mezi bídou a sluncem,“ napsal Albert Camus ve své knize L’envers et l’endroit (Rub a líc).

Obecný smysl tohoto díla patrně nejlépe shrnul Faulkner: „Camus tvrdil, že jedinou skutečnou úlohou člověka, zrozeného do absurdního světa, je žít, uvědomovat si vlastní život, vlastní vzpouru, vlastní svobodu.“

A Camus vysvětloval své pojetí vlastního díla takto: „Nejdříve jsem chtěl vyjádřit negaci. Ve třech podobách. Románové: to byl Cizinec (L’etranger). Dramatické: Caligula, Nedorozumění (Le malentendu). Ideologické: Mýtus o Sisyfovi (Le mythe de Sisyphe). Pozitivnost se mi rovněž jevila ve třech podobách. Románové: Mor (La peste). Dramatické: Stav obležení (Lʼétat de siège), Spravedliví (Les justes). Ideologické: Vzbouřený člověk (L’homme revolté). A začínala se mi rýsovat třetí vrstva, soustředěná na téma lásky.“

O pět let později se Pád jeví jako hořký plod času deziluzí, odchodu do ústraní a samoty. Pád již neobžalovává absurdní svět, v němž lidé umírají a nejsou šťastní. Tentokrát je viníkem lidská povaha. „Kde začíná zpověď, kde obžaloba?“ napsal Camus o tomto příběhu, v jeho díle zcela ojedinělém. „Rozhodně je jen jedna pravda v této zkoumané hře zrcadel: bolest a vše, co slibuje.“

Ó má duše, neusiluj o nesmrtelný život, ale vyčerpej pole možného. PINDAROS, 3. pýthijská hra..

Čtenář tu najde pouze popis chorobného ducha, a to v čistém stavu. Prozatím do toho nevstupuje žádná metafyzika, žádná víra.

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.

Jedině rovnováha důkazů a lyriky nám umožňuje přístup současně k emoci a k jasnosti. Když jde o téma, jež je zároveň velmi pokorné a nabité patosem, musí učená klasická dialektika ustoupit, což si dovedeme docela dobře představit, skromnějšímu duševnímu postoji, který se opírá zároveň o zdravý rozum a o sympatii.

Ostatně tady jde pro začátek o vztah individuální myšlenky a sebevraždy. Takové gesto se chystá v tichosti srdce obdobně jako veliké dílo. Člověk o tom ani neví. A jednou večer pak vystřelí nebo skočí.

Zatímco je obtížné stanovit přesný okamžik, onen bystrý krok, kdy duch si vsadil na smrt, je snadnější vyvodit z vlastního gesta předpokládané důsledky. Zabít se, to v určitém smyslu znamená, tak trochu jako v melodramatu, přiznat se. Přiznat se, že život je nad naše síly nebo že mu nerozumíme.

Prostě to znamená přiznat, „že to nestojí za námahu“.

..touhou po nicotě.

..kdy se sebevražda stává vyřešením absurdna.

Naopak lidé, kteří spáchali sebevraždu, si často byli plně jisti smyslem života.

[Slyšel jsem o jednom Peregrinosově stoupenci, poválečném spisovateli, který se po dopsání své první knihy zabil, aby upoutal pozornost na své dílo. Skutečně tím vzbudil pozornost, ale kniha byla shledána špatnou.] Pro zasmání lidé často citují Schopenhauera, který pěl chválu na sebevraždu u bohatého stolu. Na tom není nic žertovného.

Lidé umírající vlastní rukou tak sledují až do konce sklon svých citů.

..kde myšlenka dospívá ke svým hranicím.

Houževnatost a jasnozřivost jsou privilegovanými diváky této nelidské hry, v níž absurdita, naděje a smrt si vyměňují repliky.

Velké city si s sebou vodí svůj svět, ať již nádherný nebo ubohý. Svou vášní ozařují výlučný svět,..

Svět, to je metafyzika a duševní postoj.

Veškeré velké činy a veškeré velké myšlenky mají směšný začátek. Velká díla se mnohdy rodí kolem nějakého nároží nebo v otáčivých dveřích nějaké restaurace.

Obdobně, a to po všechny dny nepozoruhodného života, nás unáší čas.

Žijeme se zaměřením na budoucnost: „zítra“, „později“, „až budeš mít místo“, „pochopíš to, až budeš starší“. Tyto nedůslednosti jsou obdivuhodné, protože koneckonců jde o smrt.

Všechny krásné řeči o duši zde narazí, alespoň dočasně, na devítkový důkaz svého opaku. Duše zmizela z těla, na němž už ani políček nezanechává stopu. Tato definitivní a elementární stránka této příhody je obsahem absurdního pocitu. V mrtvolném světle tohoto osudu se objevuje zbytečnost. Žádnou morálku, žádné úsilí nelze a priori ospravedlnit tváří v tvář té krvavé matematice, která pořádá náš úděl.

..našemu poznání se nabízí nepřeberné množství třpytivých záblesků.

Po tolika stoletích hledání, po odstoupeních myslitelů dobře víme, že to plně platí pro veškeré naše poznání. S výjimkou profesionálních racionalistů již nikdo nedoufá ve skutečné poznání. Kdyby bylo třeba sepsat jediné významné dějiny lidského myšlení, bylo by třeba sepsat dějiny jeho neustálé lítosti a nemohoucnosti.

Propast mezi jistotou o mé existenci a obsahem, který se tomuto ujištění snažím dát, nebude nikdy překlenuta. Provždy zůstanu sám sobě cizí. V psychologii stejně jako v logice existují pravdy, rozhodně však ne pravda.

A tady jsou stromy, znám jejich hrbolatost,..

Vy ale začnete vykládat o neviditelném planetárním systému, v němž elektrony obíhají kolem jádra. Vysvětlíte mi ten svět pomocí obrazu. Pochopím, že jste se dostali k poezii: nikdy se už nic nedovím.

K čemu bylo všechno to úsilí? Jemné linie těchto kopců a ruka večera na vzrušeném srdci mi povědí mnohem víc. Vrátil jsem se na začátek.

..dřímota srdce nebo smrtelné odříkání.

..ilustruje tato stálost dvou postojů základní vášeň člověka rozpolceného mezi voláním po jednotě a jasnou představou, již má o zdech, do nichž je sevřen.

Ani podle Heideggera nelze spát, je třeba bdít až do dovršení. Drží se v tomto absurdním světě a prozrazuje jeho pomíjivou povahu. Hledá cestu uprostřed trosek.

Tento profesor filozofie napsal bez zachvění a nesmírně abstraktním jazykem, že „konečná a omezená povaha lidské existence je prvotnější než sám člověk“. Zajímá se o Kanta, leč pouze aby si uvědomil omezenou povahu jeho „Čistého rozumu“. Závěrem jeho analýz je, že „svět již nemůže úzkostnému člověku nic nabídnout“.

Jaspers si zoufá nad veškerou ontologií, protože chce, abychom ztratili svou „naivnost“. Ví, že nedokážeme dospět k ničemu, co přesahuje smrtelnou hru zdání. Ví, že koncem ducha je selhání. Neustále se zastavuje u duchovních dobrodružství, jež nám předkládají dějiny, a nelítostně odhaluje v každém systému trhliny, iluzi, která vše zachránila, kázání, které nic nezakrylo.

V tomto zpustošeném světě, v němž je prokázána nemožnost znát, v němž jedinou realitou se zdá být nicota, jediným postojem beznadějné zoufalství, se pokouší najít Ariadninu nit vedoucí k božským tajemstvím.

Odmítal veškeré utěšování, morálku a uklidňující zásady. Nijak se nesnaží zmírnit bolest trnu, který cítí v srdci. Naopak tu bolest probouzí a v zoufalé radosti ukřižovaného, který je s ukřižováním spokojen, vytváří kousek po kousku, z jasnozřivosti, odmítání a komedie, určitou démonickou kategorii. Ta zároveň něžná i posměvačná tvář, ty soustavné piruety výkřiku vycházejícího z hloubi duše, to je samotný absurdní duch zápolící s realitou, která ho přesahuje. A to duchovní dobrodružství, jež přivádí Kierkegaarda k jeho milovaným skandálům, rovněž začíná ve zmatku soukromé zkušenosti jeho dekorací a je navráceno počáteční inkoherenci.

..na jejichž bohatosti je cosi nelidského.

Chci, aby mi bylo vysvětleno všechno nebo nic. A rozum je bezmocný tváří v tvář tomuto výkřiku srdce. Duch vyburcovaný tímto požadavkem hledá a nachází pouze rozpory a pošetilosti. Čemu nerozumím, nemá smysl. Svět je zalidněn těmito iracionalitami. Sám tento svět, jehož význam nechápu, je jediným nesmírným iracionálnem. Kdyby člověk mohl jedinkrát říci: „je to jasné“, všechno by bylo zachráněno. Avšak tito lidé jeden přes druhého vyhlašují, že nic není jasné, že všechno je chaos, že člověk si zachovává jasnozřivost a přesné znalosti jedině o zdech, jež ho obklopují.

Všechny tyto zkušenosti spolu ladí a překrývají se. Duch, který došel až na samý kraj, musí vynést soud a zvolit si závěry. Sem patří sebevražda a odpověď.

..výkřik zakončující jejich pouť zní zcela stejně.

Žít pod tak tíživým nebem vyžaduje, aby člověk odtamtud odešel nebo aby tam zůstal. V tom prvním případě musí člověk vědět, jak odtamtud odejít, ve druhém pak, proč tam má zůstat.

Tento apoštol pokořené myšlenky najde i v nejextrémnějším pokoření něco, co regeneruje bytí v celé jeho hloubce.

Tím se vracím k Šestovovi. Jeden komentátor uvádí Šestovova slova, která si zasluhují náš zájem: „Jediný skutečný problém,“ prohlásil, „se nachází právě tam, kde lidský úsudek nenachází východisko. Proč bychom jinak potřebovali Boha? Obracíme se k Bohu jedině, abychom dosáhli nemožného. Když se jedná o možné, pak na to lidé stačí.“ Pokud existuje nějaká šestovovská filozofie, pak mohu prohlásit, že takto je plně shrnuta.

Aby nemohlo dojít k zmatku, ruský filozof dokonce naznačuje, že tento Bůh je možná nenávistný a hodný nenávisti, nesrozumitelný a rozporuplný, ale právě když je jeho tvář nejodpornější, nejdůrazněji stvrzuje svou moc. Jeho velikostí je jeho nedůslednost. Jeho důkazem je jeho nelidskost. Je třeba do něho skočit a tím skokem se oprostit od racionálních iluzí. Pro Šestova je tedy přijetí absurdna souběžné se samotným absurdnem. Konstatovat absurdno znamená je přijmout a veškerým svým logickým úsilím chce je Šestovovo myšlení uvést do pořádku, aby zároveň vytryskla s ním spojená obrovská naděje.

Naše chuť pochopit, naše nostalgická touha po absolutnu..

..dochází k závěru, že rozum je zbytečný. A tak se přirozeně, avšak neoprávněně vrací k převaze iracionálna.

Absurdní člověk však neprovádí takovou nivelizaci. Uznává boj, nepohrdá rozumem absolutně a připouští iracionálno. Jeho pohled tak zahrnuje veškerá fakta daná zkušeností a není příliš ochoten skočit, dokud neví. Ví pouze, že v tomto pozorném vědomí už není místo pro naději.

Důležité není, jak tvrdil abbé Galiani paní d’Epinay, uzdravit se, ale žít se svými neduhy. Uzdravit se je Kierkegaardova vášnivá touha, která probíhá celým jeho deníkem. Veškeré úsilí jeho inteligence je zaměřeno na únik před antinomií lidského údělu. Toto úsilí je o to zoufalejší, že Kierkegaard si v záblescích uvědomuje jeho marnost, například když hovoří o sobě, jako kdyby mu ani bázeň Boží, ani zbožnost nedokázaly poskytnout klid a mír. A tak pomocí strojeného úskoku přisuzuje iracionálnu podobu a svému Bohu atributy absurdna: nespravedlnost, nedůslednost a nesrozumitelnost. Pouze jeho inteligence se snaží udusit nejhlubší požadavek lidského srdce. Protože nic není dokázáno, lze dokázat vše.

A o kousek dál: „Ach, co bych byl za to dal, především v raném mládí, abych byl mužem, alespoň šest měsíců... v podstatě mi chybí tělo a fyzické podmínky existence.“

„Pro křesťana však smrt vůbec neznamená konec všeho, zahrnuje nekonečně víc naděje, než obsahuje náš život, byť překypující zdravím a silou.“

Ovšem nejparadoxnější a nejvýznamnější je postup, přisuzující rozumové důvody světu, který se na počátku zdál být bez řídícího principu.

Jinými slovy, fenomenologie odmítá vysvětlit svět, chce být výhradně popisem prožitého. Splývá s absurdním myšlením díky svému prvotnímu tvrzení, že neexistuje žádná pravda, pouze pravdy. Každá věc má svou pravdu, počínaje večerním vánkem a konče rukou na mém rameni. Vědomí tuto pravdu osvětluje pozorností, již jí věnuje. Vědomí není předmětem znalostí, pouze fixuje, je aktem pozornosti a abych použil bergsonovského obrazu, připomíná projekční přístroj, který se náhle zastaví na nějakém obrazu. Rozdíl spočívá jedině v tom, že neexistuje žádný scénář, jen následná a nekonsekventní ilustrace. V této laterně magice jsou všechny obrazy výsadní. Vědomí pozastavuje ve zkušenosti předměty, o něž se zajímá. Svou zázračností je izoluje. Od toho okamžiku jsou mimo veškerý soud.

..tvrdí, že v nepřítomnosti jakéhokoliv sjednocujícího principu může se mysl radovat z popisování a chápání všech podob zkušenosti.

Ono geometrické místo, kde božský rozum potvrzuje můj, mi zůstane provždy nepochopitelné.

Po pravdě řečeno, cesta není příliš důležitá, na všechno stačí vůle dojít.

Je to ona roztržka mezi duchem, který touží, a světem, který vždy zklame,..

Důležité je pouze to, co vím, co je jisté, co nemohu popřít, co nemohu odvrhnout. Mohu plně popřít onu část své bytosti, která se živí neurčitými nostalgickými přáními, jen ne onu touhu po jednotě, to dychtění po řešení, ten požadavek jasnosti a soudržnosti.

Tváří v tvář Bohu nejde ani tak o otázku svobody, jako o otázku zla. Alternativu známe: buď jsme svobodní a všemocný Bůh je odpovědný za zlo, nebo jsme svobodní a odpovědní, a pak není Bůh všemocný. Veškeré rafinovanosti různých škol nijak neobohatily ani neochudily ostrost tohoto paradoxu.

Nedokážu pochopit, jaká může být svoboda daná mi nějakou vyšší bytostí.

Absurdita možné smrti závratným způsobem popírá myšlenku, že „jsem“, můj způsob jednání, jako kdyby všechno mělo nějaký smysl..

Jedinou realitou zůstává smrt.

Absurdno mě v tomto bodě poučuje: zítřek neexistuje. To je tedy příčinou mé přehluboké svobody.

Mystici, abych začal jimi, nacházejí svobodu, jíž se obdařují. Ponořují se do svého boha, přijímají jeho pravidla a tak se v skrytu rovněž stávají svobodnými. Nacházejí hlubokou nezávislost ve spontánně přijímaném otroctví. Co však znamená taková svoboda? Můžeme především tvrdit, že se cítí svobodní ve vztahu k sobě samým, ani ne tak svobodní, jako osvobození.

Návrat k vědomí, únik z každodenního spánku jsou prvními kroky absurdní svobody.

Ponořit se do té bezedné jistoty, cítit se od nynějška cizí ve vztahu k vlastnímu životu, abychom ho mohli umocnit a nahlížet bez milenecké krátkozrakosti, v tom je určitý princip osvobození.

Na jedné straně nám absurdno vštěpuje, že veškerá zkušenost je lhostejná, a na druhé straně nás tlačí k co největšímu množství zkušeností.

..se Řekové domnívali, že bohové milují lidi, kteří umírají mladí.

V nesmírně závažné knize Le choix (Volba) vytváří Jean Grenier tímto způsobem skutečnou „filozofii lhostejnosti“.]..

Když Staurogin věří, tak nevěří, že věří. Když nevěří, tak nevěří, že nevěří.

Absurdní člověk může připustit jen jednu morálku, totiž tu, která se neodděluje od Boha:..

Jistota, že je Bůh, jenž by dal životu smysl, zdaleka převyšuje přitažlivost beztrestné schopnosti jednat špatně. Volba by nebyla obtížná. Žádná volba však neexistuje a tam právě začíná hořkost. Absurdno nevysvobozuje, absurdno poutá.

Absurdno pouze činí důsledky činů rovnocenné.

Proč by měl člověk milovat jen zcela vzácně, aby miloval silně?

Pokud jde o lásku, znám však jen tu směs touhy, něhy a inteligence, jež mě poutá k nějaké bytosti.

Velkorysá je jedině láska, která ví, že je zároveň pomíjivá i jedinečná.

V Aténách stával chrám zasvěcený stáří. Vodili tam děti.

(To oblíbené slovo Písma, které nazývá milostný akt „poznáním“, má smysl.)..

..ze skutečnosti, že vše musí jednoho dne zemřít.

Nemám příliš mnoho názorů. Na konci života si člověk uvědomí, že strávil dlouhé roky, aby se ujistil o jedné jediné pravdě. Ale pokud je ta jedna jediná pravda zřejmá, stačí jako vodítko existence.

Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Mezi historií a věčností jsem si zvolil historii, protože mám rád jistoty. Historií jsem si přece jen jist a jak bych mohl popřít sílu, jež mě drtí?

Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid. Je třeba žít s dobou a s ní zemřít nebo se jí vymknout pro vznešenější život. Vím, že lze dělat kompromisy a žít ve společnosti a věřit na věčnost. Tomu se říká akceptovat. Mně se však ten výraz hnusí, chci všechno, nebo nic.

Revoluce je vždycky vedena proti bohům, počínaje tou Prométheovou, což byl první moderní dobyvatel.

V určitých okamžicích se každý člověk pokládá za rovného nějakému bohu. Alespoň se to tvrdí. Je to dáno tím, že náhle bleskově pocítí udivující velikost lidského ducha.

Je nám známo, že všechny církve jsou proti nám. Tak napjaté srdce se vymyká věčnosti a všechny církve, ať již boží nebo politické, si činí nárok na věčnost. Štěstí a odvaha, plat nebo spravedlnost, to jsou pro ně druhotné cíle. Předkládají doktrínu a potřebují, abychom na ni přistoupili. Leč mně nic není do idejí nebo do věčnosti. Pravd, jež jsou na mé úrovni, se ruka dokáže dotknout.

Náš osud je před námi, a právě ten provokujeme. Ani ne tak z pýchy, jako pro vědomí našeho bezvýznamného údělu.

Být zbaven naděje neznamená si zoufat.

Pokud lze označit moudrým člověka, který žije z toho, co má, a neuvažuje o tom, co nemá, pak tito lidé jsou moudří.

Tento absurdní svět bez boha se tedy zalidňuje jasně uvažujícími lidmi, kteří již v nic nedoufají.

V tomto ohledu je vrcholem absurdní radosti tvorba. „Umění a jedině umění,“ prohlašuje Nietzsche, „máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.“

Vyznačuje bod, z něhož vycházejí absurdní vášně a kde končí uvažování.

Umělecké dílo vzniká, když se inteligence zříká úvah o konkrétnu. Znamená vítězství tělesnosti.

V Dostojevského románech je tato otázka nastolena s takovou intezitou, že může vyústit jedině v krajní řešení. Existence je lživá nebo věčná.

...Ve své nepopiratelné funkci žalobce i ručitele, soudce a obžalovaného odsuzuji tuto přírodu, která s drzou nestoudností připustila, abych se narodil pro utrpení — odsuzuji ji, aby byla spolu se mnou zničena.“

Postupně, ve výjevech, v nichž se Kirilovova maska pozvolna vyjasňuje, se nám sděluje myšlenka smrti, jež ho podněcuje. Inženýr opravdu přejímá argumenty z Deníku. Cítí, že Bůh je nezbytný a že musí existovat. Ví však, že neexistuje a že existovat nemůže. „Cožpak nechápeš,“ křičí, „že to je dostatečný důvod, aby se člověk zabil?“

Stát se bohem prostě znamená být na této zemi svobodný, nesloužit nějaké nesmrtelné bytosti.

[Stavrogin: „Věříte ve věčný život na onom světě?“ — Kirilov: „Ne, ale věřím na věčný život na tomto světě.“]..

Samozřejmě končí v šílenství, obdobně jako Nietzsche, tento nejslavnější vrah Boha.

Byl spoután pouze iluzí onoho světa. Údělem jeho myšlení již není popřít se, ale rozhojnit se v obrazech.

To jsou naše noci v Getsemane.

Lidské srdce má nepříjemný sklon nazývat osudem pouze to, co nás drtí.

„Jak mám zapotřebí tvou blízkost,“ říká Frieda K..., „jak jsem od té doby, co tě znám, opuštěná bez tvé blízkosti.“

Většina lidí pojednávajících o Kafkovi totiž definovala jeho dílo jako zoufalý výkřik, v němž člověku nezbývá žádné útočiště.

Což v rámci lidského údělu může existovat větší naděje než ta, jež umožňuje tomuto údělu uniknout?

Je-li podstatou umění spojovat obecné s partikulárním, pomíjivou věčnost kapky vody s jejími záblesky světel,..

..nakonec osvobozuje tento odporný a jímavý svět, v němž dokonce i krtci chtějí doufat.

<2022>