Albert Camus

Francouzský filozof, dramatik, novinář. Zemřel při autonehodě ve věku 46 let.

Mýtus o Sisyfovi [153]

„Ocitl jsem se někde na půl cesty mezi bídou a sluncem,“ napsal Albert Camus ve své knize L’envers et l’endroit (Rub a líc).

Obecný smysl tohoto díla patrně nejlépe shrnul Faulkner: „Camus tvrdil, že jedinou skutečnou úlohou člověka, zrozeného do absurdního světa, je žít, uvědomovat si vlastní život, vlastní vzpouru, vlastní svobodu.“

A Camus vysvětloval své pojetí vlastního díla takto: „Nejdříve jsem chtěl vyjádřit negaci. Ve třech podobách. Románové: to byl Cizinec (L’etranger). Dramatické: Caligula, Nedorozumění (Le malentendu). Ideologické: Mýtus o Sisyfovi (Le mythe de Sisyphe). Pozitivnost se mi rovněž jevila ve třech podobách. Románové: Mor (La peste). Dramatické: Stav obležení (Lʼétat de siège), Spravedliví (Les justes). Ideologické: Vzbouřený člověk (L’homme revolté). A začínala se mi rýsovat třetí vrstva, soustředěná na téma lásky.“

O pět let později se Pád jeví jako hořký plod času deziluzí, odchodu do ústraní a samoty. Pád již neobžalovává absurdní svět, v němž lidé umírají a nejsou šťastní. Tentokrát je viníkem lidská povaha. „Kde začíná zpověď, kde obžaloba?“ napsal Camus o tomto příběhu, v jeho díle zcela ojedinělém. „Rozhodně je jen jedna pravda v této zkoumané hře zrcadel: bolest a vše, co slibuje.“

Ó má duše, neusiluj o nesmrtelný život, ale vyčerpej pole možného. PINDAROS, 3. pýthijská hra..

Čtenář tu najde pouze popis chorobného ducha, a to v čistém stavu. Prozatím do toho nevstupuje žádná metafyzika, žádná víra.

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.

Jedině rovnováha důkazů a lyriky nám umožňuje přístup současně k emoci a k jasnosti. Když jde o téma, jež je zároveň velmi pokorné a nabité patosem, musí učená klasická dialektika ustoupit, což si dovedeme docela dobře představit, skromnějšímu duševnímu postoji, který se opírá zároveň o zdravý rozum a o sympatii.

Ostatně tady jde pro začátek o vztah individuální myšlenky a sebevraždy. Takové gesto se chystá v tichosti srdce obdobně jako veliké dílo. Člověk o tom ani neví. A jednou večer pak vystřelí nebo skočí.

Zatímco je obtížné stanovit přesný okamžik, onen bystrý krok, kdy duch si vsadil na smrt, je snadnější vyvodit z vlastního gesta předpokládané důsledky. Zabít se, to v určitém smyslu znamená, tak trochu jako v melodramatu, přiznat se. Přiznat se, že život je nad naše síly nebo že mu nerozumíme.

Prostě to znamená přiznat, „že to nestojí za námahu“.

..touhou po nicotě.

..kdy se sebevražda stává vyřešením absurdna.

Naopak lidé, kteří spáchali sebevraždu, si často byli plně jisti smyslem života.

[Slyšel jsem o jednom Peregrinosově stoupenci, poválečném spisovateli, který se po dopsání své první knihy zabil, aby upoutal pozornost na své dílo. Skutečně tím vzbudil pozornost, ale kniha byla shledána špatnou.] Pro zasmání lidé často citují Schopenhauera, který pěl chválu na sebevraždu u bohatého stolu. Na tom není nic žertovného.

Lidé umírající vlastní rukou tak sledují až do konce sklon svých citů.

..kde myšlenka dospívá ke svým hranicím.

Houževnatost a jasnozřivost jsou privilegovanými diváky této nelidské hry, v níž absurdita, naděje a smrt si vyměňují repliky.

Velké city si s sebou vodí svůj svět, ať již nádherný nebo ubohý. Svou vášní ozařují výlučný svět,..

Svět, to je metafyzika a duševní postoj.

Veškeré velké činy a veškeré velké myšlenky mají směšný začátek. Velká díla se mnohdy rodí kolem nějakého nároží nebo v otáčivých dveřích nějaké restaurace.

Obdobně, a to po všechny dny nepozoruhodného života, nás unáší čas.

Žijeme se zaměřením na budoucnost: „zítra“, „později“, „až budeš mít místo“, „pochopíš to, až budeš starší“. Tyto nedůslednosti jsou obdivuhodné, protože koneckonců jde o smrt.

Všechny krásné řeči o duši zde narazí, alespoň dočasně, na devítkový důkaz svého opaku. Duše zmizela z těla, na němž už ani políček nezanechává stopu. Tato definitivní a elementární stránka této příhody je obsahem absurdního pocitu. V mrtvolném světle tohoto osudu se objevuje zbytečnost. Žádnou morálku, žádné úsilí nelze a priori ospravedlnit tváří v tvář té krvavé matematice, která pořádá náš úděl.

..našemu poznání se nabízí nepřeberné množství třpytivých záblesků.

Po tolika stoletích hledání, po odstoupeních myslitelů dobře víme, že to plně platí pro veškeré naše poznání. S výjimkou profesionálních racionalistů již nikdo nedoufá ve skutečné poznání. Kdyby bylo třeba sepsat jediné významné dějiny lidského myšlení, bylo by třeba sepsat dějiny jeho neustálé lítosti a nemohoucnosti.

Propast mezi jistotou o mé existenci a obsahem, který se tomuto ujištění snažím dát, nebude nikdy překlenuta. Provždy zůstanu sám sobě cizí. V psychologii stejně jako v logice existují pravdy, rozhodně však ne pravda.

A tady jsou stromy, znám jejich hrbolatost,..

Vy ale začnete vykládat o neviditelném planetárním systému, v němž elektrony obíhají kolem jádra. Vysvětlíte mi ten svět pomocí obrazu. Pochopím, že jste se dostali k poezii: nikdy se už nic nedovím.

K čemu bylo všechno to úsilí? Jemné linie těchto kopců a ruka večera na vzrušeném srdci mi povědí mnohem víc. Vrátil jsem se na začátek.

..dřímota srdce nebo smrtelné odříkání.

..ilustruje tato stálost dvou postojů základní vášeň člověka rozpolceného mezi voláním po jednotě a jasnou představou, již má o zdech, do nichž je sevřen.

Ani podle Heideggera nelze spát, je třeba bdít až do dovršení. Drží se v tomto absurdním světě a prozrazuje jeho pomíjivou povahu. Hledá cestu uprostřed trosek.

Tento profesor filozofie napsal bez zachvění a nesmírně abstraktním jazykem, že „konečná a omezená povaha lidské existence je prvotnější než sám člověk“. Zajímá se o Kanta, leč pouze aby si uvědomil omezenou povahu jeho „Čistého rozumu“. Závěrem jeho analýz je, že „svět již nemůže úzkostnému člověku nic nabídnout“.

Jaspers si zoufá nad veškerou ontologií, protože chce, abychom ztratili svou „naivnost“. Ví, že nedokážeme dospět k ničemu, co přesahuje smrtelnou hru zdání. Ví, že koncem ducha je selhání. Neustále se zastavuje u duchovních dobrodružství, jež nám předkládají dějiny, a nelítostně odhaluje v každém systému trhliny, iluzi, která vše zachránila, kázání, které nic nezakrylo.

V tomto zpustošeném světě, v němž je prokázána nemožnost znát, v němž jedinou realitou se zdá být nicota, jediným postojem beznadějné zoufalství, se pokouší najít Ariadninu nit vedoucí k božským tajemstvím.

Odmítal veškeré utěšování, morálku a uklidňující zásady. Nijak se nesnaží zmírnit bolest trnu, který cítí v srdci. Naopak tu bolest probouzí a v zoufalé radosti ukřižovaného, který je s ukřižováním spokojen, vytváří kousek po kousku, z jasnozřivosti, odmítání a komedie, určitou démonickou kategorii. Ta zároveň něžná i posměvačná tvář, ty soustavné piruety výkřiku vycházejícího z hloubi duše, to je samotný absurdní duch zápolící s realitou, která ho přesahuje. A to duchovní dobrodružství, jež přivádí Kierkegaarda k jeho milovaným skandálům, rovněž začíná ve zmatku soukromé zkušenosti jeho dekorací a je navráceno počáteční inkoherenci.

..na jejichž bohatosti je cosi nelidského.

Chci, aby mi bylo vysvětleno všechno nebo nic. A rozum je bezmocný tváří v tvář tomuto výkřiku srdce. Duch vyburcovaný tímto požadavkem hledá a nachází pouze rozpory a pošetilosti. Čemu nerozumím, nemá smysl. Svět je zalidněn těmito iracionalitami. Sám tento svět, jehož význam nechápu, je jediným nesmírným iracionálnem. Kdyby člověk mohl jedinkrát říci: „je to jasné“, všechno by bylo zachráněno. Avšak tito lidé jeden přes druhého vyhlašují, že nic není jasné, že všechno je chaos, že člověk si zachovává jasnozřivost a přesné znalosti jedině o zdech, jež ho obklopují.

Všechny tyto zkušenosti spolu ladí a překrývají se. Duch, který došel až na samý kraj, musí vynést soud a zvolit si závěry. Sem patří sebevražda a odpověď.

..výkřik zakončující jejich pouť zní zcela stejně.

Žít pod tak tíživým nebem vyžaduje, aby člověk odtamtud odešel nebo aby tam zůstal. V tom prvním případě musí člověk vědět, jak odtamtud odejít, ve druhém pak, proč tam má zůstat.

Tento apoštol pokořené myšlenky najde i v nejextrémnějším pokoření něco, co regeneruje bytí v celé jeho hloubce.

Tím se vracím k Šestovovi. Jeden komentátor uvádí Šestovova slova, která si zasluhují náš zájem: „Jediný skutečný problém,“ prohlásil, „se nachází právě tam, kde lidský úsudek nenachází východisko. Proč bychom jinak potřebovali Boha? Obracíme se k Bohu jedině, abychom dosáhli nemožného. Když se jedná o možné, pak na to lidé stačí.“ Pokud existuje nějaká šestovovská filozofie, pak mohu prohlásit, že takto je plně shrnuta.

Aby nemohlo dojít k zmatku, ruský filozof dokonce naznačuje, že tento Bůh je možná nenávistný a hodný nenávisti, nesrozumitelný a rozporuplný, ale právě když je jeho tvář nejodpornější, nejdůrazněji stvrzuje svou moc. Jeho velikostí je jeho nedůslednost. Jeho důkazem je jeho nelidskost. Je třeba do něho skočit a tím skokem se oprostit od racionálních iluzí. Pro Šestova je tedy přijetí absurdna souběžné se samotným absurdnem. Konstatovat absurdno znamená je přijmout a veškerým svým logickým úsilím chce je Šestovovo myšlení uvést do pořádku, aby zároveň vytryskla s ním spojená obrovská naděje.

Naše chuť pochopit, naše nostalgická touha po absolutnu..

..dochází k závěru, že rozum je zbytečný. A tak se přirozeně, avšak neoprávněně vrací k převaze iracionálna.

Absurdní člověk však neprovádí takovou nivelizaci. Uznává boj, nepohrdá rozumem absolutně a připouští iracionálno. Jeho pohled tak zahrnuje veškerá fakta daná zkušeností a není příliš ochoten skočit, dokud neví. Ví pouze, že v tomto pozorném vědomí už není místo pro naději.

Důležité není, jak tvrdil abbé Galiani paní d’Epinay, uzdravit se, ale žít se svými neduhy. Uzdravit se je Kierkegaardova vášnivá touha, která probíhá celým jeho deníkem. Veškeré úsilí jeho inteligence je zaměřeno na únik před antinomií lidského údělu. Toto úsilí je o to zoufalejší, že Kierkegaard si v záblescích uvědomuje jeho marnost, například když hovoří o sobě, jako kdyby mu ani bázeň Boží, ani zbožnost nedokázaly poskytnout klid a mír. A tak pomocí strojeného úskoku přisuzuje iracionálnu podobu a svému Bohu atributy absurdna: nespravedlnost, nedůslednost a nesrozumitelnost. Pouze jeho inteligence se snaží udusit nejhlubší požadavek lidského srdce. Protože nic není dokázáno, lze dokázat vše.

A o kousek dál: „Ach, co bych byl za to dal, především v raném mládí, abych byl mužem, alespoň šest měsíců... v podstatě mi chybí tělo a fyzické podmínky existence.“

„Pro křesťana však smrt vůbec neznamená konec všeho, zahrnuje nekonečně víc naděje, než obsahuje náš život, byť překypující zdravím a silou.“

Ovšem nejparadoxnější a nejvýznamnější je postup, přisuzující rozumové důvody světu, který se na počátku zdál být bez řídícího principu.

Jinými slovy, fenomenologie odmítá vysvětlit svět, chce být výhradně popisem prožitého. Splývá s absurdním myšlením díky svému prvotnímu tvrzení, že neexistuje žádná pravda, pouze pravdy. Každá věc má svou pravdu, počínaje večerním vánkem a konče rukou na mém rameni. Vědomí tuto pravdu osvětluje pozorností, již jí věnuje. Vědomí není předmětem znalostí, pouze fixuje, je aktem pozornosti a abych použil bergsonovského obrazu, připomíná projekční přístroj, který se náhle zastaví na nějakém obrazu. Rozdíl spočívá jedině v tom, že neexistuje žádný scénář, jen následná a nekonsekventní ilustrace. V této laterně magice jsou všechny obrazy výsadní. Vědomí pozastavuje ve zkušenosti předměty, o něž se zajímá. Svou zázračností je izoluje. Od toho okamžiku jsou mimo veškerý soud.

..tvrdí, že v nepřítomnosti jakéhokoliv sjednocujícího principu může se mysl radovat z popisování a chápání všech podob zkušenosti.

Ono geometrické místo, kde božský rozum potvrzuje můj, mi zůstane provždy nepochopitelné.

Po pravdě řečeno, cesta není příliš důležitá, na všechno stačí vůle dojít.

Je to ona roztržka mezi duchem, který touží, a světem, který vždy zklame,..

Důležité je pouze to, co vím, co je jisté, co nemohu popřít, co nemohu odvrhnout. Mohu plně popřít onu část své bytosti, která se živí neurčitými nostalgickými přáními, jen ne onu touhu po jednotě, to dychtění po řešení, ten požadavek jasnosti a soudržnosti.

Tváří v tvář Bohu nejde ani tak o otázku svobody, jako o otázku zla. Alternativu známe: buď jsme svobodní a všemocný Bůh je odpovědný za zlo, nebo jsme svobodní a odpovědní, a pak není Bůh všemocný. Veškeré rafinovanosti různých škol nijak neobohatily ani neochudily ostrost tohoto paradoxu.

Nedokážu pochopit, jaká může být svoboda daná mi nějakou vyšší bytostí.

Absurdita možné smrti závratným způsobem popírá myšlenku, že „jsem“, můj způsob jednání, jako kdyby všechno mělo nějaký smysl..

Jedinou realitou zůstává smrt.

Absurdno mě v tomto bodě poučuje: zítřek neexistuje. To je tedy příčinou mé přehluboké svobody.

Mystici, abych začal jimi, nacházejí svobodu, jíž se obdařují. Ponořují se do svého boha, přijímají jeho pravidla a tak se v skrytu rovněž stávají svobodnými. Nacházejí hlubokou nezávislost ve spontánně přijímaném otroctví. Co však znamená taková svoboda? Můžeme především tvrdit, že se cítí svobodní ve vztahu k sobě samým, ani ne tak svobodní, jako osvobození.

Návrat k vědomí, únik z každodenního spánku jsou prvními kroky absurdní svobody.

Ponořit se do té bezedné jistoty, cítit se od nynějška cizí ve vztahu k vlastnímu životu, abychom ho mohli umocnit a nahlížet bez milenecké krátkozrakosti, v tom je určitý princip osvobození.

Na jedné straně nám absurdno vštěpuje, že veškerá zkušenost je lhostejná, a na druhé straně nás tlačí k co největšímu množství zkušeností.

..se Řekové domnívali, že bohové milují lidi, kteří umírají mladí.

V nesmírně závažné knize Le choix (Volba) vytváří Jean Grenier tímto způsobem skutečnou „filozofii lhostejnosti“.]..

Když Staurogin věří, tak nevěří, že věří. Když nevěří, tak nevěří, že nevěří.

Absurdní člověk může připustit jen jednu morálku, totiž tu, která se neodděluje od Boha:..

Jistota, že je Bůh, jenž by dal životu smysl, zdaleka převyšuje přitažlivost beztrestné schopnosti jednat špatně. Volba by nebyla obtížná. Žádná volba však neexistuje a tam právě začíná hořkost. Absurdno nevysvobozuje, absurdno poutá.

Absurdno pouze činí důsledky činů rovnocenné.

Proč by měl člověk milovat jen zcela vzácně, aby miloval silně?

Pokud jde o lásku, znám však jen tu směs touhy, něhy a inteligence, jež mě poutá k nějaké bytosti.

Velkorysá je jedině láska, která ví, že je zároveň pomíjivá i jedinečná.

V Aténách stával chrám zasvěcený stáří. Vodili tam děti.

(To oblíbené slovo Písma, které nazývá milostný akt „poznáním“, má smysl.)..

..ze skutečnosti, že vše musí jednoho dne zemřít.

Nemám příliš mnoho názorů. Na konci života si člověk uvědomí, že strávil dlouhé roky, aby se ujistil o jedné jediné pravdě. Ale pokud je ta jedna jediná pravda zřejmá, stačí jako vodítko existence.

Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Mezi historií a věčností jsem si zvolil historii, protože mám rád jistoty. Historií jsem si přece jen jist a jak bych mohl popřít sílu, jež mě drtí?

Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid. Je třeba žít s dobou a s ní zemřít nebo se jí vymknout pro vznešenější život. Vím, že lze dělat kompromisy a žít ve společnosti a věřit na věčnost. Tomu se říká akceptovat. Mně se však ten výraz hnusí, chci všechno, nebo nic.

Revoluce je vždycky vedena proti bohům, počínaje tou Prométheovou, což byl první moderní dobyvatel.

V určitých okamžicích se každý člověk pokládá za rovného nějakému bohu. Alespoň se to tvrdí. Je to dáno tím, že náhle bleskově pocítí udivující velikost lidského ducha.

Je nám známo, že všechny církve jsou proti nám. Tak napjaté srdce se vymyká věčnosti a všechny církve, ať již boží nebo politické, si činí nárok na věčnost. Štěstí a odvaha, plat nebo spravedlnost, to jsou pro ně druhotné cíle. Předkládají doktrínu a potřebují, abychom na ni přistoupili. Leč mně nic není do idejí nebo do věčnosti. Pravd, jež jsou na mé úrovni, se ruka dokáže dotknout.

Náš osud je před námi, a právě ten provokujeme. Ani ne tak z pýchy, jako pro vědomí našeho bezvýznamného údělu.

Být zbaven naděje neznamená si zoufat.

Pokud lze označit moudrým člověka, který žije z toho, co má, a neuvažuje o tom, co nemá, pak tito lidé jsou moudří.

Tento absurdní svět bez boha se tedy zalidňuje jasně uvažujícími lidmi, kteří již v nic nedoufají.

V tomto ohledu je vrcholem absurdní radosti tvorba. „Umění a jedině umění,“ prohlašuje Nietzsche, „máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.“

Vyznačuje bod, z něhož vycházejí absurdní vášně a kde končí uvažování.

Umělecké dílo vzniká, když se inteligence zříká úvah o konkrétnu. Znamená vítězství tělesnosti.

V Dostojevského románech je tato otázka nastolena s takovou intezitou, že může vyústit jedině v krajní řešení. Existence je lživá nebo věčná.

...Ve své nepopiratelné funkci žalobce i ručitele, soudce a obžalovaného odsuzuji tuto přírodu, která s drzou nestoudností připustila, abych se narodil pro utrpení — odsuzuji ji, aby byla spolu se mnou zničena.“

Postupně, ve výjevech, v nichž se Kirilovova maska pozvolna vyjasňuje, se nám sděluje myšlenka smrti, jež ho podněcuje. Inženýr opravdu přejímá argumenty z Deníku. Cítí, že Bůh je nezbytný a že musí existovat. Ví však, že neexistuje a že existovat nemůže. „Cožpak nechápeš,“ křičí, „že to je dostatečný důvod, aby se člověk zabil?“

Stát se bohem prostě znamená být na této zemi svobodný, nesloužit nějaké nesmrtelné bytosti.

[Stavrogin: „Věříte ve věčný život na onom světě?“ — Kirilov: „Ne, ale věřím na věčný život na tomto světě.“]..

Samozřejmě končí v šílenství, obdobně jako Nietzsche, tento nejslavnější vrah Boha.

Byl spoután pouze iluzí onoho světa. Údělem jeho myšlení již není popřít se, ale rozhojnit se v obrazech.

To jsou naše noci v Getsemane.

Lidské srdce má nepříjemný sklon nazývat osudem pouze to, co nás drtí.

„Jak mám zapotřebí tvou blízkost,“ říká Frieda K..., „jak jsem od té doby, co tě znám, opuštěná bez tvé blízkosti.“

Většina lidí pojednávajících o Kafkovi totiž definovala jeho dílo jako zoufalý výkřik, v němž člověku nezbývá žádné útočiště.

Což v rámci lidského údělu může existovat větší naděje než ta, jež umožňuje tomuto údělu uniknout?

Je-li podstatou umění spojovat obecné s partikulárním, pomíjivou věčnost kapky vody s jejími záblesky světel,..

..nakonec osvobozuje tento odporný a jímavý svět, v němž dokonce i krtci chtějí doufat.

<2022>