Max Brooks

Americký spisovatel.

Světová válka Z [65]

Asi jsem v srdci ještě pořád starý revolucionář. „Naší povinností je zodpovědnost vůči lidu.“ Ta slova pro mě pořád něco znamenají… a proto jsem si je také snažil vybavit, když jsem seděl za volantem svého Deera, poskakujícího a natřásajícího se po polních cestách, které vláda slíbila vydláždit, ale nějak se k tomu nikdy nedostala.

..potápění se za cennostmi skrytými v troskách domů na dně přehrady Tři soutěsky. Na jejím dně leželo více než jedenáct set zatopených dědinek, městeček a měst,..

..a nejlepší způsob, jak uctít památku předsedy Maa, bylo vidět jeho tvář na co nejvíce stojüanových bankovkách.

Máte pro tuto svoji teorii nějaký důkaz? Ne… ale to přece neznamená, že to tak nebylo!

„Utíkejte! Vypadněte odtud! Jdou sem!“ Kolem mě se začala rozsvěcovat světla u chatrčí a z nich vykukovaly tváře. „Co se děje?“ ptali se. „Kdo sem jde?“ To říkali ti mladší. Ti starší prostě jen začali utíkat. Měli jiný pud sebezáchovy. Takový,..

Není snad mozek vše, co jsme? Nejsme jen mozek, udržovaný při životě složitým a křehkým strojem, jemuž říkáme tělo?

Přišli jsme o spoustu dobrých lidí, zkušeností, iniciativy a nedocenitelných analytických hlav. Zbyli nám lempli, hromada prdelolezců a krátkozrakých eunuchů.

Rozumíte ekonomice? Mám tím na mysli špičkovému předválečnému globálnímu kapitalismu. Chápete, jak fungoval? Já ne, a každý, kdo tvrdí, že ano, jen bohapustě kecá. Nenajdete v něm žádná pravidla, žádné vědecky ověřené absolutní pravdy. Vyděláte, přijdete na buben – je to naprosto nepředvídatelné. Jediné pravidlo, které mi dávalo smysl, jsem se naučil na Whartonu a ten, kdo mi ho řekl, nebyl profesor ekonomie, ale historie. „Strach,“ říkával, „strach je nejcennější komoditou ve vesmíru.“ To mě úplně dostalo. „Zapněte si televizi,“ vždycky řekl. „Co vidíte? Vidíte lidi prodávající zboží? Ne. Vidíte lidi, kteří vám prodávají strach, že budete muset žít bez toho, co vám ukazují.“ Za jedna, do háje, ten chlap měl pravdu. Strach ze stárnutí, strach ze samoty, strach z chudoby, strach z toho, že selžete. Strach je nejzákladnější emoce, kterou máme. Strach je primární. Strach prodává. A to byla moje mantra: „Strach prodává.“..

A navíc v té době vládla administrativa, která byla nejvíce nakloněná byznysmenům v celé americké historii. Kdyby nebyli v hrobě, J. P. Morganovi a Johnu D. Rockefellerovi by se z politiky toho chlápka v Bílém domě určitě postavilo péro.

Takže vy jste se nikdy nepokusili ten problém vyřešit. Ale jděte… Můžete vůbec „vyřešit“ chudobu? Můžete vůbec „vyřešit“ kriminalitu? Je vůbec možné „vyřešit“ nemoci, války nebo nějaký jiný společenský herpes? Není, do pytle. Jediné, v co můžete věřit, je, že se vám je podaří udržet na zvládnutelné úrovni a tak lidem zajistit, že si budou moci relativně v klidu žít. To není cynismus, to je dospělost. Nemůžete zastavit déšť. Jediné, co můžete udělat, je postavit střechu a doufat, že jí nepoteče, tedy alespoň že jí nepoteče na lidi, kteří vás budou volit.

Cožpak vy jste neměli strach z toho, že se vše provalí? A kdo by to provalil? Tisk, média. Média? Myslíte ty společnosti, které jsou majetkem několika největších korporací na světě, korporací, které by v případě, že by došlo k dalšímu burzovnímu krachu, přišly hodně rychle na buben? Ta média?

Žoldnéř zní, jak kdybych byl nějakej vypsychovanej veterán z Vietnamu, co chodí v khaki hadrech, pod nosem umaštěnýho mrožího kníra, a šoustá děvky v nějaké žumpě ve třetím světě, protože normální, skutečnej svět už prostě nedává.

Paul vždy věřil, no možná ne vždy, ale alespoň ve své dospělosti, že zásadní chybou lidstva jsou emoce. Říkával, že srdce by mělo sloužit pouze k čerpání krve do mozku, že cokoliv jiného je mrháním času a energie.

Říkal jsem to, co jsem cítil a neměl jsem strach to říct nahlas a zřetelně. Právě to byl jeden z hlavních důvodu, proč jsem byl logickou volbou na místo druhého pilota.

Dohromady jsme tvořili skvělý tým: on byl světlo, já ten žár.

Mohl bych, ale nechci to, co řekl, pomotat. Víte, ty moje staré neurony už nejsou, co bývaly.

Naše země existuje jen proto, že v ni lidé věří, a pokud není dost silná na to, aby nás uchránila před krizí, pak v jakou budoucnost by kdy mohla doufat?

V tomhle boji neexistovala šedá, nebylo nic mezi.

No nicméně já ale nejsem z těch, co se tak lehce vzdávají. Když věřím, že jsem schopen něco udělat, neexistuje pro mě slovo „ne“.

Není to ale… Lež? To je v pořádku. Klidně to řekněte. Ano, byly to lži, ale lež občas nemusí být špatná věc. Lži nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou jako oheň – ten vás taky buď ohřeje, nebo vás spálí. Záleží na tom, jak ho použijete.

..ale právě proto jsem si nevšimla, že ptáci se najednou rozlétli opačným směrem, než jsem šla.

Začala jsem kulhat, rozstřikujíce vodu pod nohama, za prdelí víc jak sto zetek. Muselo to vypadat komicky; takový frenetický závod kriplů.

Co na to řekla? „Nejvyšší vyznamenání je služba ostatním.“ (Odkašle si a jeho horní ret se na moment roztřese.) To řekl její otec; to byl důvod, proč odmítl během druhé světové války odjet do Kanady, to byl důvod, proč její matka během bombardování Londýna strávila spoustu času v podzemí návštěvami civilistů, schoulených ve stanicích metra, tentýž důvod, proč je naše země dodnes Spojeným královstvím.

Varanásí, jedno z nejstarších měst na Zemi, které leží nedaleko místa, kde Buddha měl mít svoje první kázání a kam každý rok přicházely zemřít tisíce hinduistických poutníků.

..je úplně nejdůležitější téměř nadlidský stupeň národní disciplíny. Severokorejcům je od narození vštěpováno, že jejich životy jsou bezcenné, že existují jen proto, aby sloužili Státu, Revoluci a Velkému vůdci.

Ovšem pokud vaší kultuře rozumím správně, individualismus je něco, co se podporuje. Uctíváte „rebely“ a „individualisty“, lidi, kteří pyšně vyčnívají z řady. Pro vás je individualismus odznakem cti. Pro nás, Japonce, to však byl cejch hanby. Žili jsme – především před válkou – ve složitém a zdánlivě nekonečném labyrintu úsudků, založených na vašem zevnějšku. To, jak jste vypadal, jak jste mluvil, všechno od vaší kariéry až po způsob, jakým jste kýchl, muselo být provedeno a zorganizováno tak, aby to vyhovovalo přísnému konfuciánskému učení.

Ve světě informací bez kontextu, kde je status určen jeho nabytím a vlastnictvím,..

Toho rána jsem se probudil tak, jako vždycky; uspokojil jsem se jako obvykle, připojil jsem se – jako obvykle.

„Hibakuša“, tedy „ten, který přežil bombu“, v japonském společenském žebříčku zaujímá zvláštní postavení. Dostávalo se nám sympatií i lítosti, byli jsme oběťmi a hrdiny a symboly každé politické agendy. A přesto jsme jako lidské bytosti byli téměř čímsi jako vyvrhely společnosti. Žádní rodiče by nedopustili, abychom si vzali jejich dítě. Hibakuša byli nečistí, byli krví špinící jinak bezvadný genetický onsen Japonska.

V Sapporu jsem potkal Ótu Hidekiho, zahradníka z národa Ainu. Ainu jsou nejstarší původní obyvatelé Japonska a na společenském žebříčku stojí ještě níže než Korejci.

Každý den jsem si říkal: „Zde bych mohl umřít, to je perfektní místo;..

Na tom se dá pochopit, proč se Che hned po revoluci ze všeho vykroutil. Je daleko jednodušší vyhazovat vlaky do povětří, než se snažit, aby jezdily na čas. Co že to říkal pan Churchill? „Demokracie je nejhorší formou vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.“..

Armáda, ti arogantní blbci, neustále tvrdila, že ten problém mají pod kontrolou,..

To se v námořnictvu nemůže stát, v jakémkoliv námořnictvu. Výroba každé lodi, ať je jakkoliv primitivní, vyžaduje značnou energii a hromadu surovin. Armáda může svůj kanónenfutr nahradit během několika hodin; nám to může trvat celá léta. Z toho důvodu jsme pragmatičtější než naši kolegové v zeleném. Máme sklony nahlížet na situaci s větší… nechci říci obezřetností, ale možná s větším strategickým konzervativismem.

Všem nám to připomnělo „pingpongové loďstvo“, uprchlíky, kteří se po vypuknutí Kulturní revoluce v Číně pokusili doplout do Hong-Kongu na pytlích naplněných pingpongovými míčky.

Doktrína říká, že by se mělo vystřelit každou sekundu. Pomalu, pravidelně, mechanicky. (Začne luskat prsty.) Na střelnici jsme to cvičili s metronomem, instruktoři nám vždycky říkali, že „voni nespěchaj, tak proč spěcháte vy?“ Byl to způsob, jak se udržovat v klidu, jak držet rytmus. Museli jsme být pomalí a robotičtí jako oni.

Netrvalo dlouho a oni se začali zabíjet ve skupinách; všichni ti, kteří byli v bitvě pokousáni, se shromáždili u polní nemocnice, aby společně zmáčkli spoušť. Asi to pro ně bylo jednodušší, když věděli, že neumírají sami. Nejspíš to byla jediná útěcha, kterou mohli očekávat.

Desetiletí komunismu následovaná materialistickou demokracií téměř vymýtila povědomí o „opiu mas“ nebo jeho potřebu.

Bůh věděl, že svou lásku svým dětem odpírá už příliš dlouho. Potřebovaly nový směr, odvahu, naději!

Konvoj do Murmansko, starý, černobílý válečný biják. V něm je takový chlápek – znáte „Skippera“ z Gilliganova ostrova, tak jeho „starej“.[115] A ten tam říká… „Hodím si veslo na rameno a půjdu do vnitrozemí. A tam, kde mi první člověk řekne ‚Co to máš na rameni?ʻ, tam zůstanu po zbytek svýho života.“..

Víte, proč bylo panorama Paříže bez mrakodrapů, mám na mysli předválečné, to opravdové panorama Paříže? Víte, proč všechny ty odpornosti ze skla a betonu strčili bokem na La Défense, tak daleko od centra? Ano, kvůli estetičnosti, pocitu kontinuity a pýše občanů… ne jako v tom architektonickém kříženci jménem Londýn. Ale tím skutečným, logickým a praktickým důvodem, proč v centru Paříže nejsou ty monolity amerického stylu, je skutečnost, že země pod nimi je příliš provrtaná na to, aby je udržela. Jsou tam římské hrobky, lomy, které většinu města zásobovaly vápencem, dokonce i bunkry z druhé světové války, jež používal Odboj, a ano, my jsme měli Odboj! Pak tam máte moderní metro, telefonní linky, plynovody a vodovodní potrubí… a do toho všeho ještě katakomby. Tam bylo pohřbeno zhruba šest milionů těl, jež byla vyzvednuta ze hřbitovů, které vznikly před revolucí, kam se mrtvoly házely jako odpadky. V katakombách byly celé zdi z lebek a kostí, vyskládané do morbidních vzorů. Ty kosti tam dokonce měly svoji funkci – na místech, kde do sebe zaklesnuté kosti držely kupy ostatků a bránily jim v sesunutí. Ty lebky vždycky vypadaly, že se mi vysmívají.

Spousta borců vod HR kvůli tomu dopadla hodně špatně, pár jich dokonce skončilo s visačkou na palci v černým pytli.

..měl trochu bříško, teda takový, jaký v té době mohl mít každej, a tvář, která by se hodila do předválečné reklamy na nějaký prostředky proti pálení žáhy.

Pro mě osobně to nebylo vo tom, komu z toho rupne v bedně, ale komu nerupne. Dává to smysl?

A když bylo po té scénce, všichni spontánně začali zpívat „There’s a land that I see…“ a hráli na stehenní kosti, jako by to byly nějaký podělaný banja. Podíval jsem se přes tu skupinku na jednoho z cvokařů naší roty. Nikdy jsem nebyl schopnej vyslovit jeho jméno, doktor Čhandra cosi. Podívali jsme se na sebe a já se ho pohledem zeptal „Hej, doktore, to jsou ale magoři, co?“ Musel vědět, co po něm moje voči chtěly, protože se na mě usmál a zavrtěl hlavou. To mě fakt vyděsilo; jakože pokud ti, který se chovaj jak blázni, bláznama nejsou, tak jak jsi mohl poznat, komu hráblo?

Kdysi jsem potkala bývalého íránského pilota, který cestoval Kanadou a hledal místo, kde by se mohl usadit. Ten mi řekl, že Američané jsou jediným národem, s nímž se setkal, který nedokáže připustit, že špatné věci se mohou stát i dobrým lidem.

Alespoň, že po sobě uklízíme svůj vlastní svinčík, a možná to je nejlepší epitaf, ve který můžeme doufat. „Generace Z, co po sobě uklidila svůj vlastní svinčík.“ ČCHUNG-ČCHING, ČÍNA (Kwang Jing-šu je toho dne na poslední návštěvě u pacienta doma.

Minulý týden jsme měli pánskou jízdu za jednoho kluka v sousedství. Půjčili jsme si jediný funkční přehrávač DVD a pár předválečných péček. Byla tam jedna scéna, kde tři borci brousí Lusty Canyon na kapotě perlově šedého kabrioletu BMW Z4, a jediné, na co jsem myslel, bylo „Ty vole, tak takovýhle auta už se nedělají.“..

Důvěra, to je palivo, které pohání stroj kapitalismu. Naše ekonomika může fungovat jen v případě, že jí budou lidé věřit. Franklin Delano Roosevelt se nechal slyšet, že „To jediné, čeho se musíme bát, je strach samotný.“..

Kanonenfutter - potrava pro děla, ve vojenském slangu označuje úkoly či jednotky sloužící k obětování pod palbou nepřítele.

"Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří. “ Ze Svatého Koránu, súra 8., verš 55.

<2019>