Karen Blixen

Dánská aristokratka, která měla farmu v Africe - vzpomínky na toto období tvoří tuto knihu.

Vzpomínky na Afriku [158]

Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngongských vrchů. Pětadvacet mil na sever protínal vysočinu rovník, moje farma však ležela ve výšce dvou tisíc metrů nad mořem. O polednách měl člověk pocit, že žije blízko slunci, ale odpoledne a večery bývaly jasné a chladné a v noci bylo zima.

Ngongské vrchy se táhnou v dlouhém horském pásmu od severu k jihu a jejich korunu tvoří čtyři elegantní vrcholy, které se jako nehybné temně modré vlny vzpínají k nebi.

..mu říkají monzun, východní vítr, podle milovaného koně krále Šalomouna.

My běloši, v těžkých neforemných botách a vždycky ve velkém chvatu, jsme vydávali falešné tóny, kdežto domorodci s krajinou souzněli.

Na farmě jsem většinou ráno mezi devátou a desátou působila jako lékař, a jak už to u mastičkářů bývá, neměla jsem o pacienty nouzi. Tou dobou na mě obvykle před domem čekali dva nebo tři, někdy i tucet nemocných.

Kikujové jsou zvyklí na nepředvídané události a ničím nečekaným se nedají vyvést z míry. V tom se liší od Evropanů, kteří se rádi proti osudu pojišťují. Černoch má k osudu přátelský a důvěrný vztah, neboť je celý život v jeho moci, osud je mu tak říkajíc domovem, dobře známým přítmím chýše, hlubokou prstí pro jeho kořeny. Životní zvraty přijímá s velkým klidem a pochopením.

Při mé lékařské praxi se mi někdy zdálo, že černoši se u nás bílých v hloubi duše nejvíce děsí pedantství. V rukách pedanta umírají žalem.

..i matky s dětmi rozpálenými horečkou, které jim visely kolem krku jako povadlé květinky. Často..

..a tehdy jsem udělala zkušenost, že na popáleniny se jako mast znamenitě hodí med.

..chládek a natrpklá vůně akácií, připomínající vůni borovic, nás v časném ránu osvěžila a povzbudila.

Všichni černoši mají v povaze hluboce zakořeněný, nepotlačitelný sklon ke škodolibosti, upřímně se radují, když vidí, že se něco nedaří,..

..černoši totiž jen zřídka zvyšují hlas..

Měl úžasnou schopnost zbavovat věci tíhy,..

Byl to světoběžník starší generace, následovník Philease Fogga. Procestoval celý svět a všude okusil to nejlepší, co se dalo, a mohl-li se radovat z přítomné chvíle, nikdy si nedělal starosti kvůli budoucnosti.

Podatmuži, kterého máte velmi rádi, vlastnoručně připravené, chutné jídlo přináší zvláštní pocit štěstí. Oplátkou mi vyprávěl různé historky, rozváděl své postřehy o jídle a mnohých jiných věcech a ujišťoval mě, že ještě nikdy v životě tak dobře nepovečeřel.

Jednoho roku nenastaly velké deště. Byl to tragický, děsivý zážitek a farmář, který něco takového prožil, na to nikdy nezapomene. Ještě po mnoha letech, v severském podnebí daleko od Afriky, se v noci za zvuku nenadálého lijáku vztyčí na posteli a řekne si: „Konečně, konečně.“

Postupně jsem jejich chování přejala a přestala jsem si stěžovat na zlé časy, jako člověk upadnuvší v nemilost.

„Kdybych měla tak velikou víru, že bych hory přenášela, vzala bych si s sebou právě tuto horu.“

Všichni domorodci jsou mistry v dělání pauz, které obyčejné konverzaci dávají hlubší rozměr.

Pokud šlo o přístupnost novým myšlenkám a schopnost se přizpůsobit, byl domorodec daleko větší světaznalec než usedlíci a misionáři, vychovaní někde na předměstí nebo v provinčním městečku v uzavřené, nehybné společnosti s jednou provždy danými představami o světě.

Muslimové odmítají jíst maso zvířete, jemuž nepodřízl předepsaným způsobem mohamedán hrdlo. Na safari, kam s sebou berete co nejméně zásob, a předpokládáte, že lidem něco k jídlu ulovíte, to často velice komplikuje život. Když zastřelíte kus divoké a ten padne k zemi, ženou se k němu muslimové rychlostí blesku, jen aby mu včas, ještě než zemře, podřízli krk a vy sami je sledujete napjatým pohledem. Když je totiž uvidíte, jak se zastavují a svěšují ruce i hlavu, znamená to, že zvíře je už mrtvé a že se buď budete muset štvát mnoho kilometrů za novou zebrou nebo kon-goni, anebo že muslimští členové výpravy musejí hladovět.

Sochy vždy zanechávají v domorodcích silný dojem, na rozdíl od obrazů, jejichž chápání jim dělá těžkosti.

Nevím, čím to je, že Kikujové, kteří pociťtují pramalý strach ze smrti, se tolik děsí, mají-li sáhnout na zemřelého člověka, zatímco bělochům, kteří se smrti bojí, dotýkat se mrtvých nevadí.

Na vysočině s námi přebývala podivná postava. Starý Knudsen totiž patřil tělem i duší na moře, takže to vypadalo, jako bychom na farmě měli starého nemocného albatrosa s polámanými křídly. Usmýkaly ho životní útrapy, nemoc a alkohol, byl celý ohnutý a zkroucený a měl zvláštní barvu vlasů, jako všichni zrzaví lidé, když zešedivějí, jako by si doopravdy posypal hlavu popelem nebo jako by ho poznamenal jeho pravý živel — a posolil ho. Hořel v něm však plamen, jaký nemohl žádný popel zakrýt. Pocházel ze staré dánské rybářské rodiny a byl námořníkem a rybářem a později jedním z prvních pionýrů v Africe, i když kdo ví, jak ho tam vítr zavál.

Starému Knudsenovi však v propadlé, dýchavičné hrudi tlouklo vášnivé, nezkrotné, divoké srdce, jako malému klukovi hořícímu touhou se bít, žíznícímu po pomstě.

Starý Knudsen sice na verandě hlasitě zpíval o nevěstě námořníkově, jež má ráda mořské vlny, a o dívce, jež s ním chce do války, ale v hloubi srdce choval k ženám hlubokou nedůvěru a spatřoval v nich přirozené nepřátele mužů, které mu schválně, ze zásady i pro vlastní potěšení, házejí klacky pod nohy a kazí radost ze života.

Stařec ležel na zádech šikmo přes cestu. Při pádu se mu odkutálel klobouk, oči zůstaly mírně pootevřené. Ve smrti se zdál podivuhodně silný, soustředěný, rozšafný.

Vzpomněla jsem si na starého Hagenbecka z Hamburku, který říkal, že ze všech druhů zvířat, šelmy nevyjímaje, jsou jeleni nejméně spolehliví, že se člověk může docela dobře spřátelit s leopardem, ale mladý jelínek, jemuž důvěřuje, mu dříve či později vpadne do zad.

Ranní vzduch chladil a měl v sobě ostrost, která v severních zemích ohlašuje brzký příchod mrazů. Byť jste to již prožili nesčetněkrát, nedokážete si v tomto stínu a chladu představit, že za několik málo hodin bude sluneční žár a prudké světlo k nesnesení.

..a já jsem si vzpomněla, že bohové a bohyně také nikdy nemrkají, a zdálo se mi, že stojím tváří v tvář volooké Héře.

A také se mi zdálo, že takové volné spojení mezi domem a antilopami je vztah vzácný a že si ho musíme vážit. Lullu nám přišla z divočiny dát najevo, že jsme dobří přátelé, a spojila můj dům s africkou krajinou, takže se nedalo rozeznat, kde jedno končí a druhé začíná.

Za nejparnějších dnů kuká z nitra lesa kukačka a vám se zdá, že slyšíte tlukot srdce celé Afriky. Nikdy se mi ji však nepoštěstilo zahlédnout, a snad ani nikomu jinému, poněvadž mi nikdo nedokázal popsat, jak vypadá.

Léta, kdy Lullu a její rod obcházely kolem domu, patřila k nejšťastnějším z celého mého života v Africe. Proto jsem známost s nimi považovala za přátelské znamení, velkomyslný projev dobré vůle či dárek od samotné Afriky, v němž byla obsažena celá země, příznivé znamení, smlouva z dávných dob, písnička: Uprchni, milý můj, podoben gazele či kolouškovi na balzámových horách.

Kdyby nám chtěl něco hezkého povědět běloch, napsal by: „Nikdy na Vás nezapomenu.“ Afričan však řekne: „Myslíme si, že na nás nikdy nezapomeneš.“

V noci se zvlášť dobře jezdí autem, a proto si obyvatelé vysočiny plánují návštěvy u přátel na úplněk a za novoluní se vydávají na safari, aby měli před sebou řadu měsíčných nocí. Když přijede Evropan, který žil dloho v tropech, domů do Evropy, velmi ho zarazí, jak málo pozornosti tu lidé věnují pohybům měsíce. Novoluní bylo znamením k odchodu pro Chadídžina poháněče velbloudů, jakmile se objevilo na obloze, měly karavany vyrazit.

Na domorodce takřka vždy zapůsobíte, promarníte-li na něco více času než oni, ale podaří se vám to dost těžko.

Slova mají kouzelnou moc. Když vás vaše okolí dlouhá léta nazývá zvířecím jménem, cítíte se nakonec s oním zvířetem spřízněni a poznáváte se v něm.

..buď si musel v zoufalství sáhnout na život — k myšlence na sebevraždu nemají domorodci a dokonce ani děti nikdy daleko —, anebo uprchl do lesa a tam ho rozsápala divoká zvěř.

Jediné, podle čeho se při hledání ztraceného dítěte mohli řídit, byli supové, kteří se vždy vznášejí nad mrtvolou a po ránu lovcům prozradí, kde v noci řádili lvi.

Avšak Korán, který jsem tehdy studovala, praví: „Neohýbejte právo ve prospěch chudých.“

V jednu chvíli se dokonce postavil tváří ke stěně, jak to dělají kikujské ženy, když rodí děti.

Na lůžcích s bílými prostěradly se zvlášť prapodivně vyjímaly staré Kikujky, které připomínaly staré sedřené kobyly nebo nějaká jiná tažná zvířata. Samy se na mne z toho všeho kysele usmívaly, jak by se asi na vás s hlavou na polštáři šklebila stará mula. Domorodci se nemocnic bojí.

Jednou jsem dala vykleštit tři mladé býčky, aby se dali zapřáhnout k pluhům, a večer jsme je zavřeli do dvora sušárny. V noci ucítily hyeny krev, vnikly do dvora a zabily je. Pomyslela jsem si, že takový osud mají i Masa-jové.

„Kaberova matka,“ poznamenal Farah, který jako všichni muslimové, které jsem v životě poznala, stavěl matku vysoko nad otce, „se trápí, že se musí na tolik let od syna odloučit.“

Masajští bojovníci se živí převážně mlékem a krví a snad právě tato strava propůjčuje jejich pokožce úžasnou hebkost hedvábí...

Byl všetečný a činorodý stejně jako sloní chobot, zároveň..

..širokánský nos nosila majestátně po světě. Byl všetečný a činorodý stejně jako sloní chobot, zároveň..

Běloši, kteří žijí dlouho sami mezi domorodci, si navyknou otevřeně říkat, co mají na srdci, a tento zvyk neopustí, ani když pak zase mluví s lidmi své rasy.

Druhá píseň, jak mi vysvětlil Kamante, se zpívala na počest starých Kikujek, matek a babiček účinkujících. Byla dlouhá a krásně se poslouchala, určitě vyprávěla o moudrosti a lásce, již v sobě chovaly ty staré, bezzubé a holohlavé stařenky, které seděly u hromady roští a potěšeně naslouchaly, pokyvovaly hlavou a pomlaskávaly.

..protože jsou věci, jež se ani při nejlepší vůli na všech stranách prostě nedají provést.

Muslimská dívka se totiž nesmí provdat pod svůj stav, rodině by jinak způsobila velikou hanbu. Muž smí uzavřít nerovný sňatek, u něho na tom nesejde.

Mladí Somálci, jejich manželé a nápadníci, jsou od přírody zdrženliví, povznesení nad jídlo, pití a osobní pohodlí, jsou střídmí a drsní jako země, z níž pocházejí. Jediné, po čem prahnou, jsou ženy. Jejich touha po ženách nezná hranic, není pochyb, že ženy pro ně znamenají nejvyšší životní hodnotu. Vlastnit koně, velbloudy a dobytek může být dobrá věc, ale manželkám se nevyrovnají.

Hodiny se parádily, až se svěžestí a pestrostí podobaly kytici květin, a když jsme projížděly farmou, ve voze to za mnou švitořilo a štěbetalo jako v ptačí voliéře.

Při podávání čaje se ukázalo, že ho smí pít jen provdaná sestra a děti, dívky se ho musely zdržet, jelikož se mělo za to, že by je příliš rozrušoval. Musely..

Starý Knudsen z Dánska, nemocný a slepý, k nám přišel umřít jako opuštěné zvíře. Šoural se po cestách sehnutý pod tíhou své bídy a dlouho nemluvil, protože měl břemeno tak těžké, že mu na to nezbývalo sil.

V Paříži, kde jsem zamlada navštěvovala výtvarnou školu, mě poučili, že nejlepší dřevěné uhlí se získává z olivovníků, kdežto Knudsen tvrdil, že olivovníky nemají suky a to ví přece, tisíc láteř, každý, že suky vydávají největší žár.

Největší tuláky mezi mými přáteli farma přitahovala hlavně proto, že se neměnila, že pokaždé, když zase přijeli, vypadala stejně.

Nahoře jsme se usadili a zavedli řeč na to, zda bychom, kdyby nám byla nabídnuta křídla, která bychom nemohli odložit, tento dar přijali nebo odmítli. Starý pán Bulpett se na obě strany rozhlédl po nedozírném kraji pod námi, zeleném Ngongu na východě a rozlehlou Příkopovou propadlinou na západě, jako by byl kdykoli připraven vzlétnout. „Já bych je přijal,“ prohlásil, „určitě bych je přijal, nic lepšího bych si nemohl přát.“ Po kratičké pauze dodal: „Ale kdybych byl dámou, možná bych si to rozmyslel.“

Za Berkeleyho návštěv jsme měli ve zvyku otevřít si v jedenáct hodin dopoledne pod stromy v lese láhev šampaňského.

Vzduch v časném ránu na africké vysočině je tak hmatatelně svěží a chladivý, že se nás pokaždé zmocnila stejná představa: Nejsme na zemi, ale v hluboké, temné vodě, pohybujeme se po mořském dnu.

Šla jsem vyhledat Denyse. „Pojď se mnou,“ vyzvala jsem ho, „budeme pro nic za nic riskovat život. Jestli má nějakou cenu, pak jedině v tom, že žádnou cenu nemá. Frei lebt wer sterben kann.

Měsíce. Jindy letíte nízko při zemi, pozorujete zvířata na pláních a pociťujete vůči nim totéž, co cítil Bůh, když je stvořil, ale ještě nevyzval Adama, aby je pojmenoval.

Lidé, kteří žijí ve městě, jsou stiženi krutým osudem a porobou, poněvadž se ustavičně musí pohybovat v jednom rozměru, při chůzi se řídí podle čáry, jako by je někdo vedl na provázku. Přechod od čáry k ploše, k dvourozměrnému prostoru, když člověk sejde z cesty a namíří si to šikmo přes pole nebo les, přináší otrokům vysvobození a opojení, které se dá srovnat s Francouzskou revolucí. Ve vzduchu vás však uchvátí nádhera tří rozměrů a po nekonečných věcích zapovězení a snů se vaše srdce vrhne do náruče vesmíru. V letadle cítíte, jak zákon zemské tíže a čas sám..

Letěli jsme stejnou vzdušnou stezkou, jenže v opačném směru, jako pták Roch, který se za mocného šumění křídel každý večer vracel z Ugandy do svého hnízda Arábii a v každém spáru svíral jednoho slona.

Ze slastí civilizace si domorodci zvlášť pochvalují zápalky, kolo a pušku — ale i od nich se odvrátí, jakmile se řeč zavede na krávu. Frank..

Člověka jímá úžas, když čte druhý článek křesťanského vyznání víry. „Ukřižován, umřel i pohřben jest, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; odtud přijde soudit živé i mrtvé.“ Jak to jde v životě nahoru dolů, daleko hrozivěji než s tím mužem z pohádky. A co z toho nakonec bude? Druhý článek vyznání víry, kterou přijala půlka světa.

Vzduch chladil v plících a vysoká tráva promáčená rosou vydávala hořkou, kořennou vůni.

Tehdy v nás bylo mládí, měli jsme bláznivou naději.

Všichni měli černé zbarvení, ale byla to sytá, sladká, ušlechtilá černá barva plná tajemství, hustá tma sbíraná a vstřebávaná dlouhé věky, jako staré saze a kouř z rašeliny, dokonalá čerň,..

..úhynem. Plameňáci nebyli stvoření pro život na moři, na rozbouřené hladině oceánu ztráceli rovnováhu, padali k zemi a lámali si nohy, a ostatní ptáci je pak v kleci ušlapali.

Někdy jsem se bála, že mi docela nepozorovaně umře před očima jako rostlinka, které přeťali kořeny.

Nebeská tělesa obíhající po své dráze mají moc uvádět lidi do zvláštního stavu blaženosti. Obyčejně o nich příliš nehloubáme, ale když o sobě najednou dají vědět, otevřou nám nekonečné perspektivy.

Tento jedinečný pocit štěstí spočívá především ve vědomí, že něco, co jste považovali za nehybné, se přece může pohnout. Právě to musí být na světě jedním z nejbohatších zdrojů radosti a naděje.

Moře kolem Mombasy je modré jako chrpy..

Slunce sálá a spaluje Mombasu, ve vzduchu je cítit sůl, jejíž čerstvé zásoby přináší východní vítr,..

Starý mangovník s hustou, tmavozelenou korunou však skýtá vlídný stín. Pod ním se rozlévá velká kruhová kaluž noci a chladu a víc než kterýkoli jiný strom, co znám, se hodí ke schůzkám a shromážděním, je středem společenského ruchu jako rybníky uprostřed vsí.

..přece jsou ve velké převaze. Příroda je strašně marnotratná.“

..převaze. Příroda je strašně marnotratná.“

Kromě toho kovárna přitahovala domorodý svět svým zpěvem. Trojzvučný, jednotvárný a překvapivý rytmus, jímž pracuje kovář u kovadliny, v sobě má mytickou sílu. Je tak mužný, že se ženská srdce rozechvívají a tají, je upřímný a přímočarý, mluví pravdu a nic než pravdu, vyjadřuje se jasnou řečí, bez příkras. Také oplývá přemírou mužné síly, je veselý a silný, kdykoli ochoten hravě za nás vykonat věci, které jinak nedokážeme. Domorodci, kteří rytmus zbožňují, se shromažďovali kolem Púranovy chýše a bylo jim tam dobře. Někde jsem se dočetla, že podle starého severského zákona nemohl být muž pohnán k odpovědnosti za to, co řekl v kovárně.

Celé toto údobí, od hodiny k hodině, bylo lekcí v umění žít daným okamžikem — nebo lze také říci ve věčnosti, kde neexistuje minulost ani budoucnost.

Kikujové přijímali situaci s větším pochopením, nadhledem a povzneseností než já sama, protože daleko lépe viděli do vztahu mezi Bohem a Ďáblem.

Většinu času, co jsme spolu trávili, jsme však mluvili a jednali, jako by budoucnost neexistovala.

Zacitoval mi básničku: „Teskně jak vítr mi nezpívej, chci slyšet nějakou od podlahy. Slzičky přede mnou ukrývej a jen se směj, když mě máš tady.

Na prvním hřebeni pohoří za hranicemi rezervace bylo místo, které jsem sama jednou, dokud jsem ještě doufala, že v Africe zůstanu až do konce života, ukázala Denysovi a řekla jsem, že tu chci být pohřbená. Večer jsme pak seděli před domem, dívali se k horám a on pravil, že by se tam také chtěl nechat pohřbít. Když jsme pak jezdili po horách, navrhl čas od času: „Pojeď se podívat na naše hroby.“

Během léta přijel z Mombasy Ali bin Salim, jeden z Denysových dobrých přátel, aby si na jeho hrobě poplakal, jak mají Arabové ve zvyku.

..ale přece se nepřestal podobat mlčícímu usměvavému čínskému bůžkoví vi, jako by věděl o něčem nesmírně povzbudivém, co však zůstává obyčejným smrtelníkům skryto.

..pocty. Mocnostem, k nimž jsem se obracela, záleželo na mé důstojnosti víc než mně samotné, a jakou jinou odpověď mi asi mohly dát?

Tak to bylo i s Ingrid a mnou. Při společných procházkách po farmě jsem věděla, že ona myslí na svou farmu, blahořečí svému štěstí, že jí ještě patří, a v myšlenkách se k ní upíná, ale proto jsme spolu ještě nevycházely hůře. Vzdor starým khaki košilím a kalhotám jsme ve skutečnosti byly dvě ženské mytické postavy, jedna zahalená do bílého hávu a druhá do černého, dva andělé strážní, kteří bdí nad životem osadníků v kolonii.

Plán, který jsem si stanovila na začátku, totiž ustupovat ve všech maličkostech a zachovat si to, co je pro mě životně důležité, nakonec nevyšel. Svolila jsem, že jako výkupné odevzdám kus po kuse svůj majetek, ale když nadešla chvíle, kdy mi už nic nezbývalo, osud mě mohl odvát jako pápěří.

Myslím, že z obyvatel farmy mého odjezdu nejvíc litovaly staré ženy. Kikujské stařeny prožily tvrdý život, ztvrdly jako křemen, jako staré muly, které koušou, kdy se dá.

Žert nebo kalíšek tembu jejich vrásčité, bezzubé obličeje v mžiku rozesmál. Tato síla, tato velká láska k životu se mi zdála nejen úctyhodná, ale byla i velkolepá a okouzlující. Se stařenkami jsme byly vždycky dobré přítelkyně. Právě ony mi říkaly Jerri, muži a děti mne tak nikdy neoslovovali. Jerri je obyčejné kikujské jméno, ale má jednu zvláštní vlastnost — narodí-li se v kikujské rodině dlouho po ostatních sourozencích holčička, dostane jméno Jerri — a mně se zdá, že má zvláštní, přívětivý nebo žertovný zvuk.

Když jsme se setkaly, zastavila se, ale ani nehlesla. Stála mi v cestě a civěla na mě docela stejně jako kráva ze stáda, kterou potkáte na otevřené pláni: stvoření, jež žije a cítí způsobem, jaký si neumíme představit.

„Upřímně řečeno, nedovedu si představit, co bych vůbec na tomto světě mohla dělat... všichni přece vědí, že nic neumím.“ Její zoufalství ji dokonce přivedlo k pokusu o sebevraždu. Nakonec se však přece jen prosadil vnitřní zdroj její velké síly. Jejími vlastními ironickými slovy: „A tak jsem se v těchhle těžkých měsících vrhla na to, co my sourozenci děláme, když už nevíme kudy kam: začala jsem psát knihu.“

<2024>