Třicátá Marinina láska [152]

..vášnivá a mohutná sochařská ruka přejela po ňadrech..

Její kolena se zachvěla a rozevřela se, aby vpustila tu velkou dlaň sršící velkolepostí a něhou.

..pomalu usedala na jeho úd, tvrdý a tlustý jako chrámová svíce..

Já jsem, milánku, jako pantatínek Karamazov. Žena je hodná naší vášně už proto, že je žena.“

„No a co? Jak to dopadlo?“ „Sama vidíš. Nechápu jen jedno – buď se v našich sovětských podmínkách takovýto cit vůbec realizovat nedá, nebo jsem prostě ještě nepotkal toho správného člověka.“ „A není to tím, že ses po kouscích rozprášil na všechny strany?“ „Tím si jist nejsem. Tady,“ dotkl se měkce hrudi konečky prstů, „stále spočívá cosi panenského. Cosi, čeho se nikdy nikdo nedotkl. Takový kout, který je pro prostopášné banality tabu. S mocným energetickým nábojem, který by byl vydán celý naráz, jako kulový blesk.“

„To ano. Kéž je Náhoda tak laskavá.“ „Bůh.“ „Pro tebe Bůh, pro mě Náhoda.“

„Stejně bys tomu neporozuměl. Ženská se ženské nikdy nenasytí, jako se to se ženskými stává chlapům. Ráno se probouzíme ještě smyslnější, než jsme byly večer. Kdežto mužský se ráno na tu svou dívá jako na zbytečnou matraci, přestože v noci skučel žádostí…“

Bylo to její Nokturno č. 13 c moll, které jako rozpálený rožeň proklálo celý její život.

Nokturno se úměrně jejímu věku a schopnostem proměňovalo. Vždy bylo a také zůstalo zrcadlem a ladičkou její duše.

Bolest tála, mizela, oddělovala se od duše a loučila se s ní.

..a už je tady finální akord, Prokrustovo lože krátkoprstých pianistů.

O výplatě jí kupoval trubičky s krémem a hračky.

Ráno ji matka vezla do školky autobusem nabitým k prasknutí. Marina si bedlivě prohlížela cestující, kteří ji obklopovali – vesele hlučné i unaveně mlčící, hezké i nevzhledné. Pod kalhotami a sukněmi rostly klacíky a rozevíraly se dírky, šatstvo padalo na zem, klacíky pronikaly do dírek, pod strašlivými noži se rozevírala břicha a z nich čísi ruce vyjímaly zavinuté děti s dudlíky v pusinkách, ukládaly je do připravených kočárků a kočárky pak se skřípěním jezdily po dvorech a ulicích. Nevěřila tomu.

..a štítivě si šoféra prohlížela – starého, bezmocného, těkavého a politováníhodného, v té jeho zoufale komické dědkovské chlípnosti…..

Dyť von jí vochluje jako zadělávaný těsto. Až cucky lítaj.“ „No nazdar…“ „Manžel vodjel, a vona si sehnala jebáka. Takhle to chodí…“ Marina dloubala nehtem do oprýskaných dveří a nenasytně vstřebávala nová slova. Jebák, pizda, kurviště – znělo to jako neznámá, tajná zaklínadla, stejně mámivá jako nové sny či skřípění a steny ve tmě.

Ukazuje mu úplně všechno, uvažovala Marina, když se tak dívala na úpravně přioděnou matku. Všechno, co má pod podprsenkou i pod kalhotkama. Úplně všechno. A von jí na všechno může šahat. Na všechno, na co se dá. Bylo to příšerné a tak nějak moc krásné. Všichni, všichni to jeden druhému ukazujou, roztahujou nohy, třou se o sebe a slastně kňučej, vržou postelema a pak se utíraj mezi nohama. Ale ve vlaku, v metru nebo na ulici na sebe koukaj jako na cizí a těla maj pod šatama, svetrama a kalhotama…..

..do rukou zkornatělých propolisem..

Marina seděla přesně na čáře příboje a s nadšením si uvědomovala, jak vlna odcházející zpět do moře zpod ní doluje písek.

Znám rety tvé i oči, křivky rukou, doteky tvých prstů. Na klitoru tvém slzinka se třpytí…..

..neuvěření. Obě básně byly věnovány jí, v podstatě se v nich pravilo totéž, ale jak vzdálené si byly! Z neumělého veršování Sašenčina sytě prýštil žár upřímné milostné bezhlavosti, kdy při jediném pomyšlení na milovanou srdce trne v hrudi a svět se zachvívá a rozsýpá v dešti kaleidoskopických střípků. Z druhé básně čišel chlad rozmyslného rozumu, jenž vášeň srdce cynicky zvažuje a odmítá vpád paní Náhody coby výraz nebezpečí ze ztráty vlastního Ego.

„Ideální stav pro hraní takovýchto etud je polospánek. To se pak vznášejí doslova jako chmýří Eolovo.“

Čímsi se jí moc líbil.

První láska Marinu zaskočila v šestnácti, kdy neobyčejně horké léto zkroutilo listí moskevských topolů, asfalt rozbředl a z rozpálených dlážděných dvorů zavanul těžký žár jako z pece.

..klávesy voněly prohřátou slonovinou a velké hodiny visící nad klavírem hlasitě tikaly.

„Jak tebe budou milovat, Marinko, a kolik pro tebe budou trpět…“ „Nojo, to zrovna…“ „Spolehni se. Ani na chvilku ti nedaj pokoj.“ „Kašlu na ně…“ „Na kluky přece nemůžeš kašlat,“ vyplísnila ji jemně Marie a pohladila ji po tváři. „To ti nějakej kluk vyzná lásku, a ty mu řekneš, že na něj kašleš? To se nedělá. Na city se má odpovídat. Rty. Rozumíš? Chceš, abych tě to naučila – líbat?“

„Ale jen polibky by chlapci nestačily, miláčku,“ zašeptala ještě horoucněji Marie, která rychle oddechovala a nepřestávala k sobě Marinu tisknout. „Víš, jaký jsou žádostivý.

První noc s první milovanou bytostí… Navždy vstoupila do jejího srdce, do těla i do vzpomínek, do hmatu i sluchu a donutila šestnáctiletou dívku vyrašit v ohnivé soukvětí lásky…..

Táhl z něj laciný chlast, tabák a bída – přesně ta všední a navyklá, bodrá a politováníhodná bída, v jejíž existenci zámečník, zubící se na Marinu, tak tupohlavě nehodlal uvěřit.

Poprvé se pořádně rozhlédla kolem sebe a s hrůzou rozpoznala svět, ve kterém dosud žila, žije a bude žít.

A kolem se tísnily ubohé domy, ubohé výklady lhostejně nabízely ubohé věci, ubohými ulicemi projížděla ubohá auta. Pod tím vším, pod stalinskými mrakodrapy, pod hračkově malebným Kremlem, pod krychlemi moderních budov ležely slisované kosti miliónů mučedníků, zavražděných strašlivou mašinérií gulagu…..

..reálný čas jako by už dávno zkostnatěl..

..protože dobře chápala, že někdo musí žít i v těchto časech. Žít – věřit, milovat, doufat.

Silou se k ní vinul a líbal ji tak chtivě, jako by ji skrze malá ústa hodlal celou vysát.

„Obtěžkán šunkou a ovarem, lid sám sobě králem i soumarem…,“ vybavila si Marina a se štítivým výrazem v obličeji masnou sekci minula.

Máslo kradla státu už dávno. Zmocňoval se jí příjemný, ostře svíravý pocit, který se s ničím jiným nedal srovnat. Bylo jí příjemné stát v ponuré frontě, cítit se delikventkou, tišit v sobě vnitřní rozechvění, přistupovat k pokladně s tuhými údery krve ve spáncích, lhát, usmívat se a poškubávat koutky úst…..

Asi minutu zírá na svou zajatkyni – úplně nahou, kouzelnou, bezmocně vzlykající – a pak jí říká stále týmž měkkým hlasem: „Promiňte prosím, ale jsem nucena prohlédnout i vaše pohlaví. Víte, najdou se dámy, které si lup schovají dokonce i tam…“ Dívenka rozevírá třesoucí se kolena, Marinina ruka se dotýká hebkého chloumku, dlouho jej ohmatává, pak rozlepuje kouzelné rtíky a…..

..společná práce do pozdní noci v domě někde za městem, žlutý měsíc vpletený do vlhkého listoví nočních jabloní,..

Ten hloupý lékařský terminus technicus, slovo ORGASMUS, ze svých snů s odporem vytěsňovala a pokoušela se nalézat synonyma, ale ta nebyla s to vyjádřit, co tak jasně a přesně cítilo srdce… Ano, zatím ještě ani jediný muž nebyl schopen poskytnout jí to ubohé, čistě fyziologické minimum, které z jejího těla tak snadno vykřesávaly ženské ruce, rty a jazyky. Zpočátku to bylo strašné a zvláštní a Marina obyčejně plakala, když tak naslouchala sílícímu chrápání chlapa, blaženě usínajícího po trojnásobném svlažení její nevnímavé pochvy. Pak si zvykla,..

„Citů tvých rudonosná žíla, v srdci tajně blikající plást…,“ vybavila si oblíbené verše a Sešit rozevřela.

Tamara Ivosjanová… Oči antracitově černé, neprostupná houština drátovitých vlasů a neuvěřitelně rozlehlá pochva, která ji vlastně přivedla na lesbickou cestu – v takové dvoraně byl každý muž bezmocný.

Její krásné nahé tělo, tajemně nasvícené bleděžlutou a sivě modrou, vypadalo jako z mramoru.

Jeho obličej je tak blízko, že Marina rozeznává přečetné póry v kůži, mikroskopické chloupky na chřípí nosu, špínu na dně vrásek i droboulinké krůpěje potu. Každá ta krůpěj vězní maličkou jasnou duhu.

„U nás lepší… my je demokracie… a tak se nechlastá…“ „Jo tak vy máte demokracii?“ Marina vstala a štítivě si ho prohlížela – celého rozepnutého, zbrunátnělého a páchnoucího vodkou a zvratky. „My je demokracie…,“ opakoval Tony a marně se pokoušel zapnout si plášť. „Tak si vyliž kocoura i s tou svou slavnou demokracií!“ zaječela mu Marina do tváře. „Sráči jeden, čuráku zapařená, americká! Dyť vy kromě těch svejch posranejch zbožňovanejch auťáků a kokakoly neznáte ani hovno, ale kdepak – nás by to chtělo poučovat! Vy demokrati!“ Tony v úleku couvl a instinktivně se kryl dlaní. A Marina se zalykala vzteky, bolestí a náhle vyhrknuvšími slzami: „Demokracie, demokracie! Kurva dyť vy ste horší než divoši, dyť u vás nemá nikdo představu, kdo je to třeba Tolstoj! Topíte se v tom svým zkurveným luxusu a nic jinýho vás nezajímá! Dyť náš nejposlednější zchlastanec je lepší než nějakej vás dojebanej senátor! Akorát dolary vás zajímaj, a kundy, a snad ty auťáky. Sráči jedny doblblý! Tady jsou lidi za demokracii ochotný dát život, takovej Sacharov umírá zaživa, a tohle prase mi bude mlít vo demokracii, pták jeden zazobaná! Přijede se sem cpát kaviárem, kterej vzali našim dětem. Píča jeden hnusnej. Až se vrátí, bude svejm čuráčkum doma promítat slajdy a vykládat – tak se hezky podívejte, dětičky, to je to divoký Rusko, no a teď si dáme eště vizoura a pojedeme do Golden Gate Parku! Ty si zkrátka hovno, zprcaný hovno!“ Třesoucí se a vzlykající Marina se rozpřáhla a udeřila Tonyho pěstí do tváře.

Pokřižovala se a zašeptala rozpálenými rty: „Smiluj se, Pane, v převeliké milosti Tvé a mnohostí štědrosti své očisti nedobrotu mou. Nejúplněji omyj ze mě viny mé a od hříchů mě očisti, nebo vím o své bezectnosti a hříchu svého jsem pamětliva.

V jeho měkkých vlasech jiskřilo modravé světlo, které klouzalo po svéhlavých lícních kostech a zatékalo do záhybů košile.

Marina opřená o zeď mlčela. Odehrávalo se v ní cosi velmi podstatného, cítila to celou svou bytostí.

Marina si přejela rukou po tváři a usmála se: „Mně je tak pěkně…“ Bylo to neuvěřitelné. Ještě nikdy se necítila tak klidná a spokojená. Jako by se za jedinou noc zbavila tíživého břemene, které na její ramena doléhalo dlouhá léta.

..a odvedl Marinu k volnému stroji. „Je to frézka československé výroby. Moc chytrá mašinka.“ Láskyplně stroj poplácal po kovovém boku.

Marina uchopila podstatu tohohle procesu srdcem..

Já když si ráno stoupnu k mašině, tak si vzpomenu na naši ves. Jak mizerně jsme tam žili! Hřebík byl vzácnost. Za vokování koně bylo třeba dát půl pytle žita. Protože ocel byla hrozně vzácná.

..a všude temperamentně čiřikali vrabci.

Právě o takovýchto lidech známý sovětský básník před časem napsal:   Snad v hřeby změnit tyhle lidi – nebylo by v světě lepších hřebíků.“  ..

Pak dostal slovo komsomolec Zolotarjov: Ten mimo jiné řekl: „Naprosto a bezvýhradně přiznávám svou vinu, konkrétně pozdní zahájení přípravy stroje k práci, nedbalé upevnění opracovávané součásti do sklíčidla, zlomení nožů a poškození nožových hlav. Na svou obhajobu mohu říci jen tolik, že někteří řidiči autobusů na lince 108 velmi často porušují pětiminutový interval v ranní špičce, což v konečných důsledcích vede k pozdním příchodům jejich cestujících do zaměstnání. Vzhledem k právě řečenému se zavazuji, že budu ráno co ráno vstávat nejméně o čtvrt hodiny dřív a zajistím si tak čas nezbytný na řádnou přípravu stroje před začátkem pracovního procesu.“ V diskusi k této otázce vystoupili soudruzi Laškov, Gobzevová, Turuchanovová, Žuravljov, Rumjancev, Sotskovová.

Turuchanovová se nad natřásaným polštářem skoupě pousmála: „V této chvíli z tebe mluví přesně ten maximalismus, který nejednou odsoudil už soudruh Lenin: ‚Potrestat člověka stranickou důtkou je to nejsnazší. Těžší je naučit ho vidět své vlastní chyby.‘“

Děvčata se uložila do postelí a Lopatinová zhasla: „Dobrou noc, soudružky.“ „Dobrou noc, soudružko Lopatinová,“ odpověděly sborem ostatní spolupracovnice.

<2022>