Brian Aldiss

Temné světelné roky [121]

Naštěstí nebyl sužován dychtivostí po rekapitulaci minulosti, která zabíjela tolik lidských bytostí před dosažením středního věku.

Pomalu do sebe nasávali pocit nového světa. Vstřebával se jim do těl a vytvářel významy, které nebylo možno přeložit do jejich termínů.

Člověk nemusel souhlasit s francouzským filozofem Descartem, že kosmos a duch jsou dva protipóly magnetu celistvosti..

„Pokud vám rozumím, profesore Wittgenbachere, chcete říci, že my – že naše inteligence stavěná na odiv, jediná věc, která nás nejjasněji odlišuje od zvířat, není skutečně ničím jiným než slepé nutkání, které nás více žene svými vlastními směry než našimi?“

Protože filozof měl na jazyku ještě něco, nechtěl se ještě vzdát slova. „Ve skutečnosti můžete přirovnat naše vůdce ke včelí královně, která připravuje svůj úl k rojení a neví, proč to dělá. My se rojíme do vesmíru a nevíme, proč to děláme.

Muži vedli záviděníhodné životy. Hnali se za svými rozmary mnohem lehčeji než ženy.

Nanesla na pokožku trochu parfému, exkluzivního parfému, který obsahoval ambru, která – spěšně zkontrolovala svůj vzhled – je nestráveným zbytkem sépií a chobotnic, nalezeným ve střevech vorvaňů.

Byl to americký mudrc devatenáctého století, který vymyslel heslo dodnes tak úspěšně používané na obalech výborných tablet na spaní: „Masa lidí žije životy tichého zoufalství.“ Thoreau si přesně všiml, že úzkost a dokonce utrpení sídlí hlavně v prsou těch, kteří rádi vystavují na odiv svoje štěstí. Taková je povaha lidské přirozenosti, že opak je úměrně pravdivý a za podmínek, které jsou obecně považovány za nejpravděpodobněji k vytvoření utrpení, může člověk vést život tichého štěstí.

Stál na rozhraní starého a nového života a přirozeně se bál.

„Ach, nebuď blázen, Bruce! Lattimore s tím nemá nic společného. Cožpak nechápeš, že něco takového, taková krvavá stupidita, se stane vždycky, kdykoli se jedná o něco důležitého? Samozřejmě rozhodují ti, kteří mají moc, ne ti, kteří něco znají a stejně nakonec nemají právo do toho mluvit. Někdy si opravdu myslím, že je lidstvo trochu šílené.“

..že doufáš, že jednoho dne najdeš rasu bytostí, kterým není život břemenem jako pro všechny citlivé tvory.

..protože, aby byl člověk přesný, soužití s jinými lidskými bytostmi je tak špinavá záležitost.

Raději ďáblové, které neznáš, než ti, kteří znají tebe!

Jak je lehké se vzrušit, když je člověk mladý, pomyslil si Mihaly.

„Je to komické, ale vždycky jsem si myslel, že jste si v mnoha směrech s otcem podobní. Například oba máte znalosti o cestách do vesmíru a pak, žádný z vás nemá rád hygienickou syntetickou stravu a pořád jíte staromódní potravu, jako jsou kousky vařeného zvířete.“

..protože nejméně mocný je ten, kdo nejhorlivěji sní o všemohoucnosti.

Snad to bylo vysvětleno mnohem přesněji doktorem Chosissy v jeho přednášce Světový pokrok v roce 2033, když řekl: „Jakkoli překvapivé se to může zdát těm z nás, kteří byli zasvěceni do příjemné jistoty Einsteinovy fyziky, ukazuje se, že vesmír je proměnlivým faktorem v nových buzzardiovských souvislostech. Vzdálenost prý může být zrušena. My si nakonec uvědomujeme, že vzdálenost je pouze matematickým pojmem, který v buzzardiovském vesmíru ve skutečnosti neexistuje. Během TP letu už nebude možné říci, že vesmír obklopuje hvězdnou loď. Přesněji bychom měli říci, že hvězdná loď obklopuje vesmír.“ Starobylé sny o síle byly uskutečněny a hora poslušně přišla k Mohamedovi.

Ale jsem si vědom toho, že moje druhé já říká: Lattimore, tihle tvorové nepociťují bolest. Jak něco může mít ducha nebo duši nebo být inteligentní nebo uznávat nepředstavitelnou hodnotu Byronových básní nebo Borodinovy Bohatýrské symfonie, když netrpí? A v duchu si říkám: ať to má jakékoli nadání, pokud to nezná bolest, potom je to navždy za prahem mého chápání.“

Stojíš na chybné straně, Mihaly, jsi romantik, který nemá rád romance, člověk, který má sice rád ženy, ale bojí se jich.

Varuj se, varuj se soucitu!

Ona a Lattimore žili jakoby uprostřed srdce.

Podobalo se to návratu do dětství, do úžasného divokého dětství.

Teď pochopila, že tady existovala civilizovaná rasa, která došla zralosti po jiné cestě než lidská. Tato rasa se od počátku a během celého vývoje (možná s krátkými přestávkami) nikdy nedostala do konfliktu s přírodou nebo s okolní krajinou, která ji živila. Zůstávala s ní v nerozlučném vztahu. V důsledku toho zápas vlastností, které vyzařovaly z této tvarované žuly – ach, ano, filozof a sochař, člověk ducha a člověk s nástroji, byli jedním a týmž – byl to zápas o přirozený vnitřní klid, (mnozí by řekli boj o rovnováhu mezi apatií a fyzickým neklidem.) Zatímco zápas člověka byl hlavně zápasem proti vnějším silám, které chápal jako opozici.

..a cítil se neurčitě deprimován vesmírem.

V tomto období byla noc na Pestalozzi půvabnou záležitostí. Když šafránově zbarvené slunce klesalo k západnímu horizontu, dloužící se stíny se rozdvojily a na jihu se objevila jasně žlutá hvězda. Tato hvězda, i když ji prosté oko nevnímalo jako kotouč, zářila skoro tak jasně, jako Měsíc v úplňku na Zemi. A dříve než mohla zmizet na své cestě oblohou pod horizontem, objevila se další hvězda, aby ji svým světlem pohltila. To byla vítaná bílá hvězda, která hořela až do rána a ztrácela se až tehdy, když šafránové slunce bylo opět tak silné, aby opakovaně převzalo své povinnosti.

„Nikdy neznevažuj svůj první dojem,“ řekl jí Lattimore.

..vykřikl Lattimore (a trochu ho ty potíže těšily, protože čím víc slyšel o chybách jiných lidí, tím víc oceňoval své vlastní schopnosti...

Náhle, jako zjevení, jí došlo, jak strašně nenávidí tu opičí mužskou nadřazenost.

<2021>