Michail Bulgakov

Ruský spisovatel.

Zápisky mladého lékaře [37]

Když jsem se chystal do murjevského zapadákova, sliboval jsem si, že se budu chovat důstojně. Můj mladický vzhled mi znepříjemňoval vstup do života.

Na jejím bílém nehybném, jakoby sádrovém obličeji dohasínala nevšední krása.

“Nevezmu si to,” odmítl jsem přísně a dokonce jsem zavrtěl hlavou. Ale vrhla na mě takový pohled a zatvářila se tak, že jsem nakonec dárek přijal… Dlouho visel v mé ložnici v Murjevu a pak putoval se mnou. Byl už vetchý, sepral se, objevily se v něm díry a nakonec zmizel, jako se stírají a mizí vzpomínky.

Večery jsem měl zcela volné a trávil jsem je průzkumem knihovny, studiem učebnic chirurgie a dlouhým osamělým čajováním u tiše prozpěvujícího samovaru.

Kodrcal jsem se v saních a cítil jsem se přemožen, vyčerpán, zdrcen nelítostným osudem, který mě zavál do zdejšího zapadákova, abych zde bojoval sám, bez rady i bez pomoci. Jaké nezměrné překážky musím překonávat! Mohou mi přivézt ten nejsložitější, nejzamotanější případ, nejčastěji chirurgický, a já ho musím řešit se svým neholeným obličejem. Když se mi ho nepodaří úspěšně vyřešit, trpím jako teď,..

Moudří lidé už dávno postřehli, že štěstí je jako zdraví: když člověku nechybí, ani o něm neví. Ale uplynou léta, a jak potom vzpomíná na štěstí, o jé! Pokud jde o mne, byl jsem šťasten, jak se teď ukazuje, v zimě roku 1917. Nezapomenutelný, vichrný, bouřlivý rok!

A přece je dobře, že jsem si odbyl praxi v takovém zapadákově… Stal se ze mne odvážlivec. Ničeho se nebojím… Co všechno jsem jenom neléčil?! No vážně…..

Člověk trpí, a proto píše druhému.

Nemohu nevzdat chválu tomu, kdo první vyrobil z makovic morfium. Byl to skutečný dobrodinec lidstva. Bolesti pominuly sedm minut po injekci. Bylo zajímavé, že předtím byly natolik prudké a nepřetržité, že jsem se doslova dusil, jako by mi vrazili do břicha rozžhavený sochor a otáčeli jím. Za čtyři minuty po injekci jsem začal pociťovat, jak bolesti zvolna ustávají.

Poprvé jsem v sobě objevil nepříjemnou schopnost vztekat se a křičet na lidi, když nemám pravdu.

Dnes, po deseti letech, samozřejmě pominula lítost i strach vyvolané těmito zápisky. Je to přirozené, ale když jsem si je znovu přečetl teď, kdy Poljakovovo tělo dávno zpráchnivělo a nikdo se na něho nepamatuje, neztratil jsem o ně zájem.

<2018; Kniha mě velmi příjemně překvapila.>