Leon Uris

US author.

Exodus [76]

Ano, Kitty. Byla takový typický americký produkt, příslovečné "děvče ze sousedství", ošklivá kachnička, podle nejobvyklejších představ. Dokonale odpovídala typu nezbednice v telecích letech, s odstávajícími cůpky, pihami a rovnátkem na zuby. A bylo také docela v souladu s představou, že rovnátko jednoho dne zmizelo, na rtech se objevila růž, pod svetrem se rýsovaly zaobliny a z ošklivé kachničky se stala překrásná labuť. Mark se musel usmát, když si na to vzpomněl - jak byla tenkrát pěkná a svěží.

Ano, Tom a Kitty se k sobě hodili jako déšť a jaro.

Často se ptal sám sebe, proč mu připadá Kitty tak žádoucí. Snad jen proto, že pro něj byla tak nedosažitelná. Kitty byla od začátku Tomovo děvče a Markovi nezbývalo, než Tomovi závidět.

Přitom nebyl ani hloupý, ani bez talentu, zcela mu však chyběla schopnost nalézt si ve světě místo, kam patří. Mark byl v podstatě tvůrčí člověk, ale zpravodajská turina dokonale utlumila jeho schopnosti. Přesto netoužil zkoušet to jako spisovatel na volné noze. Bylo mu jasné, že při své povaze by asi neuspěl. A tak zůstal někde mezi oběma možnostmi.

Mark se usmál a pokrčil rameny. A pak si konečně vzpomněl. "Vítejte na Kypru!" Celý Shakespearův citát zněl: "Vítejte na Kypru - kozy a opice!"

Padli si do náruče a drželi se v objetí. Hodinu pak téměř nemluvili, jen se na sebe dívali, usmívali se a chvílemi se drželi za ruce.

Caldwellovi to nebylo jasné. Naopak, byl toho názoru, že velitel by měl vůči uprchlíkům postupovat mnohem rázněji. Ale spor s generálem nemůže vyhrát nikdo, kdo není náhodou ještě větší zvíře než on.

Všude na světě je spousta lidí, kteří se rozhodli že vezmou sami svůj život do svých rukou. Kolonie dnes vycházejí z módy. Angličani jedou na mrtvým koni. Vojákem nové světové říše," Mark vytáhl z kapsy dolarovou bankovku, "je tohleto. Do všech končin světa se vydaly na pochod milióny těchto zelených vojáků. Je to největší armáda, jaká kdy existovala, a dobude svět bez krveprolití.

Řek Mandria s povzdechem vstal a zavrtěl hlavou. "Mister Ben Kanaan," řekl pak, "připlaval jste dnes večer na toto pobřeží a požádal jste nás, abychom učinili nemožné možným, a to ještě ve dvou týdnech. Mé srdce říká," Mandria položil ruku na srdce, "že se to podaří. Ale moje hlava," a ukazováčkem si zaťukal na čelo, "mi říká, že je to nemožné." Zkřížil ruce za zády a neklidným krokem chodil po pokoji.

"Prosím tě, jen nenaleď Mandriům, kterých je všude na světě plno. Roní krvavé slzy nad milióny našich zavražděných dětí, ale až půjde do tuhého, zůstaneme zase sami. Mandria nás nechá na holičkách, jako ti druzí. Budeme zrazení a zaprodaní, jako dosud vždycky. Nemáme přátele krovmě svých vlastních lidí, nezapomeň na to."

"Vidíte, Bruci," řekl Tevor-Browne, "vy ani já si zde nic nenamlouváme, ale jsme v menšině. Sloužili jsme spolu na Blízkém východě. A teď vám něco povím, můj milý. Za války jsem seděl tady, u tohohle psacího stolu, a zažil jsem, jak z arabského prostoru přicházelo jedno hlášení o zradě za druhým: o tom, jak egyptský generální štáb prodával naše válečná tajemství Němcům, jak slavnostně se vyzdobila Káhira, aby mohla přivítat Rommela jako svého osvoboditele, jak se Iráčani probíjeli na stranu Němců, jak k nim přebíhali Syřani, jak jeruzalémský muftí pracoval coby agent nacistů. Mohl bych vám o tom vyprávět celé hodiny. Musíte však taky uvážit, jak to vypadá z hlediska Whitehallu, Bruci. Kvůli několika tisícům Židům nemůžeme riskovat ztrátu naší autority a vlivu na celém Blízkém východě. Celou věc je třeba vidět v širších souvislostech." "A právě tohle je nejtragičtější ze všech našich omylů," řekl Sutherland. "Ztratíme Blízký východ tak jako tak."

"Jste celý rozčilený, Bruci." "Existuje přece něco jako právo a bezpráví." Clarence Tevor Browne s trpkým úsměvem zavrtěl hlavou. "Naučil jsem se málo za svého života, Bruci, ale jedno jsem přece jen pochopil: zahraniční politika té či oné země se neřídí právem či bezprávím. Právo a bezpráví? Není na vás ani na mně, abychom posoudili, jak je to v tomto zvláštním případě s otázkou práva či bezpráví. Jediná říše na světě založená na spravedlnosti je říše Boží. Vláda tohoto světa spočívá na naftě. A Arabové mají naftu."

"Není moc dobré být vojákem a mít přitom svědomí.

..matko..." VIII. Generál Bruce Sutherland spal mučivým spánkem lidí zatracených. Kyperský Řek Mandria sebou ve snu nepokojně házel, jeho neklid však pramenil z radostného vzrušení. Mark Parker spal spánkem muže, který splnil své poslání. Kitty Fremontová spala a měla v duši mír, jaký už léta nepocítila. David ben Ami usnul, až když si Jordanin dopis přečetl tolikrát, že ho znal nazpaměť. Ari ben Kanaan nespal. Možná že si pro takový luxus najde čas později, ale teď to nešlo. Musel znát tolik a měl tak málo času, aby to stihl. Celou noc proseděl nad mapami, dokumenty a zprávami, seznamoval se s kdejakou podrobností o Kypru, o opatřeních Britů a o lidech svého národa, kteří žili zde na ostrově. Prostudoval hory materiálu, neustále kouřil nebo pil kávu, a jeho duch byl klidný a plný důvěry.

Jak je krásná, pomyslel si Mark. Kitty Fremontová byla jiná než všechny ženy, které znal. Netoužil po tom milovat se s ní. Mark Parker si vážil na světě jen nemnoha věcí, měl však přímo bytostnou potřebu vážit si Kitty. Navíc to byla jediná žena, v jejíž společnosti se mohl úplně uvolnit; neexistovalo žádné předstírání, pokusy dělat dojem jeden na druhého, ta prastará hra.

Ari mu nastrčil kost a dal mu ji očichat, aby na ni dostal chuť.

"Jste velmi chytrý muž, pane Kanaane. V diskusi na vás nestačím, na všechno máte odpověď."

"Prosím tě, Marku, přestaň! Pracovala jsem dost dlouho se židovskými lékaři, abych věděla, že Židé jsou arogantní a agresívní. Myslí si, že jsou něco lepšího, a dívají se na nás svrchu."

Nad vchodem byl umístěn neuměle vyřezávaný symbol sedmiramenného svícnu - menory.

A kolik významných mužů pocházelo z jejich řad! Heine i Rothschild, Marx i Mendelssohn i Freud - byla jich dlouhá řada.

"V tomhle domě jsem se narodil. V jeho zdech je celý můj život, všechny touhy, všechno, co mi kdy přirostlo k srdci.

9. listopad 1938 Stovky synagóg v plamenech! Tisíce židovských bytů demolováno! 34 Židů zavražděno! Tisíce Židů ztýráno a zatčeno! ŽIDŮM V NĚMECKU SE TÍMTO UKÁDÁ POKUTA JEDNÉ MILIARDY ŘÍŠSKÝCH MAREK! ARIZACE MUSÍ BÝT URYCHLENA! PŮDA SE VYVLASTŇUJE! ŽIDÉ NESMĚJÍ VLASTNIT UMĚLECKÉ PŘEDMĚTY ANI ŠPERKY! S OKAMŽITOU PLATNOSTÍ SE JIM ZAKAZUJE NAVŠTĚVOVAT DIVADLA, KINA A KONCERTY! KAŽDÝ ŽID MŮŽE BÝT KDYKOLIV POVOLÁN NA NUCENÉ PRÁCE!

Německý hlavní stan v hotelu dAngleterre vydal příkaz: VŠICHNI ŽIDÉ JSOU POVINNI NOSIT NA PAŽI ŽLUTOU PÁSKU SE ŽIDOVSKOU HVĚZDOU. Následující noc vysílal ilegální rozhlas poselství krále Christiana ze zámku Amalienborg. Dánskému lidu! Němci nařídili, aby všichni Židé nosili žlutou hvězdu. Král prohlašuje, že mezi Dánem a Židem neexistuje žádný rozdíl. On sám první bude nosit Davidovu hvězdu a očekává, že každý loajální Dán se zachová stejně. Na druhý den vyšli skoro všichni obyvatelé Kodaně do ulic s Davidovou hvězdou připíchnutou na šatech. Den nato Němci své nařízení odvolali.

Všichni Dánové, na které se organizátoři obrátili, nasadili veškeré síly. Tajně dopravili celé židovské obvyvatelstvo Dánska na sever Sjeallandu a propašovali je do Švédska, kde byli v bezpečí. Brzy nato udělali Němci v celém Dánsku razii na Židy. Žádné nenašli.

Dánská děvčata chodila ve čtrnácti letech k biřmování.

Karen Hansenová-Clementová upadla do hluboké melancholie. Poslouchala tak dlouho, až už nemohla víc poslouchat. Chápala, až nemohla už nic pochopit. Byla vyčerpaná, zmatená a ztratila vlastní vůli. A pak nastal obrat, jak tomu bývá, když si člověk myslí, že už dospěl na konec svých sil. Karen se vzchopila.

Židovstvo bylo hluboké jako moře..

Ve všech evropských přístavech skupovali lidé Mossadu za peníze amerických Židů lodě a dávali je opravovat, aby jimi prolomili britskou blokádu. Británie nejen že uzavírala svou flotilou námořní cestu do Palestiny; britská vyslanectví a konzuláty prováděly proti Mossadu rozsáhlou špionáž.

Britové loď objevili a sledovali ji. V okamžiku, kdy Hvězda Davidova s ilegálními přistěhovalci vepluje do třímílového pásma u Palestiny, přijdou Britové na palubu a odvlečou loď s uprchlíky do Haify. Lidé na palubě starého parníku s hněvem křičeli na britské lodě a proklínali Bevina. Rozvinuli velký transparent s nápisem: HITLER NÁS VRAŽDIL A BRITOVÉ NÁS NECHTĚJÍ NECHAT ŽÍT!

Třicet kilometrů odtud na sever v té chvíli bojůvka Palmachu inscenovala přepadení britských doplňovacích skladů u Haify, aby odpoutala pozornost britských jednotek od přistávacího manévru Hvězdy Davidovy.

Byla to riskantní hra, ale Ari se řídil prostou zásadou, že pokud možno normální chování je nejlepší maskou pro tajného agenta.

Tak řekni, co máš na srdci, než tě to roztrhne."

Staleté pronásledování dosáhlo vrcholu v hrůzném roce 1648. Tenkrát při povstání kozáků bylo vyvražděno půl miliónu Židů.

Zatímco "spasitelé" hlásali své mesianistické poselství a mystikové zkoumali svitky, vyrostlo v ghettu další náboženské hnutí: chasidové, kteří se snažili nesnesitelnou skutečnost překonat náboženským zanícením.

Pekař Mendel Landau dělal těžkou práci. Musel mnoho pracovat a hodně přemýšlet, aby uživil rodinu a poskytl dětem domov, výchovu a láskyplné prostředí. Ani ve svých nejodvážnějších snech nepomyslel na to, že by někdy sám spatřil Palestinu. A vlastně ani nevěřil, že by se tam někdy mohly dostat jeho děti. Ale věřil v ideu.

Vstup do města byl velmi nebezpečný. Potulovaly se tam celé bandy pobudů pátrající po Židech, kterým se podařilo vyklouznout z ghetta, aby je vydíraly anebo odevzdali policii a inkasovaly stanovenou odměnu.

V červenci drží všichni Židé den smutku. Židé ve varšavském ghettu pocítili v ten den roku 1942 svůj smutek ještě tíživěji než Židé v ostatních zemích. Byl Tiša be av, den zničení jeruzalémského chrámu Babylóňany a Římany. Je to opravdu smutný den, vždyť dobytí Jeruzaléma před dvěma tisíci lety znamenalo konec židovského národa. Od té doby byli Židé rozprášeni na všechny světové strany a žili v diaspoře.

Ale nejpádnějším důvodem, proč Židé nemohli organizovat v ghettu povstání, bylo, že v Polsku nemohli od nikoho očekávat nejmenší pomoc. Když se Němci ve Francii obrátili na vichystickou vládu, aby jim vydala francouzské Židy, dostali okamžitě odmítavou odpověď. Holandské obyvatelstvo bylo jednomyslně rozhodnuto ukrývat Židy, kteří žili v zemi. Také dánský král prostě nebral německá nařízení na vědomí a Dánové dokonce přepravili všechno své židovské obyvatelstvo do bezpečí do Švédska. I když snad nelze říci, že by si bezvýhradně všichni Poláci přáli, aby jejich židovské obyvatelstvo bylo vyhubeno, rozhodně jim to nevadilo. A pokud s tím snad někteří nesouhlasili, nijak svůj názor neprojevili. V polském národě byla jen nepatrná menšina ochotna přijmout a ukrýt nějakého Žida.

Když auta dorazila do tábora v Treblince a zastavila u hromadných hrobů, žádný z cestujících již nežil. Z klecí vytahali mrtvoly a začali jim rvát zlaté zuby. Ukázalo se, že Lea Landauová nedopřála Němcům ani tento zisk. Své zlaté zuby si dala vytrhnout už dávno a vyměnila je za jídlo.

Razie Němců a polských a litevských skupin, které s nimi spolupracovaly,..

"Prosím tě, Dove, pochop nás přece. Jeden z Landauovy rodiny musí zůstat naživu. Chtěli bychom, abys zůstal alespoň ty - za nás za všechny." Dov se pohlédl na svého velkého bratra, kterého si vážil a miloval. "Rozumím," řekl tiše. "Dobrá - zůstanu naživu."

..polský odboj definitivně rozhodl, že Židům nepomůže, a venku se všichni snažili ututlat zprávy o povstání v ghettu.

Německý vehrmscht potřeboval všechny železnice a dopravní prostředky k válce na východní frontě. Vrchní velení považovalo za nesmysl používat cenných nákladních prostor k transtportu Židů přes celou Evropu. Nacisté však tvodošíjně setrvávali na svém, že konečné řešení židovské otázky je stejně důležité jako vedení války. Rozpory se vyhrotily natolik, že musel osobně zasáhnout Hitler. A ten rozhodl ve prospěch SS, SD a ostatních nacistických veličin proti své generalitě.

Na levé starně haleny a na pravé nohavici měli barevný trojúhelník: homosexuálové růžový, "asociálové" černý, kriminální živly zelený, vykladači bible fialový, "političtí" červený a Židé měli tradiční Davidovu hvězdu.

V bloku X používal dr. Wirth žen jako pokusných králíků a dr. Schumann je sterilizoval kastrací a rentgenovými paprsky. Dr. Clauberg odstraňoval vaječníky a dr. Dehring provedl sedmnáct tisíc chirurgických zákroků bez narkózy.

Dovova nová činnost spočívala v tom, že musel stát na chodbě před plynovou komorou, dokud nebyli lidé uvnitř mrtvi. Spolu s ostatními členy komanda čekal, až výkřiky umírajících umlkly a šílené bušení na železné dveře ustalo. Pak počkali dalších patnáct minut, než vyprchal plyn a oni mohli otevřít dveře plynových komor. Spolu s ostatními musel Dov pomocí provazů a háků rozmotávat příšernou spleť paží a nohou, ztuhlých v smrtelné křeči, vynést mrtvé, naložit je na trakaře a odvézt do spaloven. Když byli mrtví odvezeni, musel znovu do plynových komor umýt hadicí podlahu a připravit "sprchy" pro nové oběti, připravené již v šatnách.

Ale teď už v jeho duši nezůstalo nic, jen bezedná nenávist.

"Lechajim!" odpověděli ostatní. "Tohleto lechajim jsem od vás slyšel už mnohokrát," řekl Mandria. "Co to znamená?" "Znamená to Na život!" odpověděl David, "a pro Židy to opravdu není žádný malý požadavek." "Na život!" opakoval Mandria. "To je dobré slovo!"

Budou do velblouda hučet tak dlouho, až jim uvěří, že je kůň. Pánbůhví, že kdybych mluvil s Chaimem Weizmannem dvě hodiny, udělá ze mě nakonec taky sionistu."

"Nazývejte si mě, jak chcete, Parkere. Myslíte si, že mě to těší, když nechám hladovět tři sta sirotků? Ale dejte mi nějakou jinou zbraň! Dejte mi něco, abych mohl střílet na tyhlety tanky a torpédobroce! Nemáme nic, jen svou odvahu a víru.

"Mám špatné svědomí, když jím," řekl. "Já vím. Není to práce pro člověka, který má svědomí. Dvě války, jedenáct míst v koloniích, šest vyznamenání a tři řády - a teď jsem ztroskotal na malém houfu neozbrojených dětí. Báječné ukončení třicetileté služby - nemyslíte, sire Clarenci?"

"Celý život jsem rozlišoval mezi právem a bezprávím. Většina lidí zná tento rozdíl. Ale znát jej a žít podle toho - to není jedno a totéž. Jak často dělá člověk v životě věci, které tíží jeho svědomí, jen aby neohrozil svou existenci. Tolik jsem obdivoval lidi, kteří měli sílu, aby hájili své přesvědčení, i když jim to přineslo hanbu, utrpení, ba dokonce smrt. Ti lidé - dejme tomu člověk jako Gándhí - musí mít skvělý pocit vnitřního míru. Ptal jste se, jaké mám plány. Chtěl bych odejít na ten ubohý kousek země, který Židé nazývají svým rájem na zemi. Chtěl bych to tam poznat - Galileu, Jeruzalém, prostě všechno."

Ke kritickému vyvrcholení došlo za Kateřiny I., tehdy byli v četných pogromech vyvražděni Židé, kteří nechtěli přestoupit na pravoslavnou víru. A když všechny pokusy o pokřtění Židů ztroskotaly, vypudila jich Kateřina I. z Ruska tisíce a ti se pak většinou uchýlili do Polska.

Jeho největším přáním bylo, aby jeho synové toužili po kráse, kterou dokáže lidský duch obsáhnout.

Po návratu domů usedli u svátečně prostřeného stolu k páteční večeři, na niž podle staré tradice vždy pozvali nějakou rodinu, která byla ještě chudší než oni.

Sobotu věnoval Simon Rabinski modlitbám a rozjímání. Hovořil se svými syny, vyptával se jich, čemu se naučili, a probíral s nimi náboženské a filozofické otázky.

A ve stejné době vyšel spis Lea Pinskera o příčinách a řešení židovské otázky. Zdálo se, že autor skutečně pronikl k jádru problému. Prohlašoval, že jedinou cestou z ruského ghetta je osvobození vlastními silami. Koncem roku 1881 se z města Romny vydala na dlouhou cestu do Palestiny skupina židovských studentů. Jejich heslem bylo: Bet Jaakov lechu venelcha! - Dome Jákobův, vydej se na cestu! Ve skupina bylo na čtyřicet odvážlivců, kteří prosluli široko daleko jako "Bilu", pod jménem odvozeným z počátečních písmen jejich hesla. "Bilu" založili v Palestině malou selskou osadu. Nazvali ji Rišon le Cijon: První na Siónu. V roce 1884 bylo takových osad ve Svaté zemi už půl tuctu. Byly malé a slabé a potýkaly se s nejrůznějšími překážkami, ale byl to začátek.

Pro Ráchel Rabinskou byla manželova smrt jednou z mnoha tragédií života, v kterém jen zřídkakdy poznala něco jiného než zármutek a strasti.

Ale jsme Židé a před ruským soudem pro nás neexistuje žádné právo.

"Nepochybuji, že vám Bůh pomůže,..

"Nepochybuji, že vám Bůh pomůže, ale nepřinutíte ho, aby udělal zázrak.

Tak nadešel rok 1888. Přes čtyřicet měsíců uplynulo od noci, kdy Jákob a Josi uprchli ze žitomirského ghetta. Z Josiho se stal hubený šlachovitý obr, vysoký metr osmaosmdesát, s tělem jako z ocele. Bylo mu dvacet let a měl ohnivě červené vousy. Jákobovi bylo osmnáct. Víc než tři roky putování ho také otužily, ale byl i teď jen středně vysoký, měl tmavou pleť, tvář s citlivými rysy a byl stejně nezkrotný a prchlivý jako kdysi. Teď stáli na vrcholu hory. Před nimi se rozprostíralo údolí a Jákob i Josi se upřeně dívali dolů, na vody Chulského jezera v severní Galileji. Josi Rabinski si sedl na balvan a plakal. Jákob mu položil ruce na ramena a stále opakoval: "Jsme tady, Josi, jsme tady, došli jsme!"

Josi Rabinski cítil, že se ho zmocňuje nadšení, jaké nepocítil nikdy v životě. Tak jako mladí lidé v pohnutých okamžicích života také on si tajně přísahal, že se sem jednou vrátí. Pak z tohoto místa pohlédne na zemi, která bude jeho.

Pak se Kamál, věrný arabskému zvyku nikdy nepokládat přímou otázku, pokoušel oklikou vyzvědět, kdo cizinci jsou a co je sem přivádí.

"Kdybychom nedostávali podporu od Rothschilda, barona Hirsche a Schumanna, už dávno bychom umřeli hlady."

V celé Palestině, která byla provincií osmanské říše, žilo jen pět tisíc Židů.

Pak zde bylo deset nebo dvanáct zemědělských sídlišť vybudovaných židovskými přistěhovalci. Měly obrovské těžkosti a živořily. Byly udržovány vlastně jen z darů bohatých evropských Židů, baronů Hirsche a Rothschilda a švýcarského multimolionáře Schumanna.

Herzl dospěl k přesvědčení, že jen tehdy, spojí-li se Židé znovu v národ, je reálná možnost, že jednoho dne budou moci žít jako svobodní lidé. Kniha, v niž zachytil své myšlenky, se jmenovala Židovský stát.

V roce 1897 se v Basileji sešel kongres vedoucích židovských osobností z celého světa. Byl to vlastně jakýsi parlament světového židovstva, jedinečná událost od dob zrušení druhého chrámu. Nové hnutí si dalo jméno sionismus a basilejský kongres židovských představitelů vydal prohlášení: SIONISMUS USILUJE O VYTVOŘENÍ VEŘEJNĚ A PRÁVNĚ ZAJIŠTĚNÉ DOMOVINY PRO ŽIDOVSKÝ NÁROD V PALESTINĚ. Do svého deníku si Theodor Herzl tenkrát napsal: "Založil jsem v Basileji židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, celý svět by se mi vysmál. Ale možná že za pě, určitě však za padesát let bude celému světu jasné, že jsem měl pravdu."

Koncem roku 1900 žilo v Palestině zhruba padesát tisíc Židů.

"Z tohoto místa jsem poprvé spatřil Palestinu," promluvil tiše Josi. Hleděl dolů do Chulského údolí. Více slov nebylo třeba. Sára pochopila, jak horoucně Josi miluje tento kousek půdy. Stáli tam dlouho vedle sebe a mlčky hleděli do údolí.

V roce 1909 požádali Josiho o radu ve velice důležité věci. Mnozí členové židovské obce v Jaffě, která se stále rozrůstala, toužili po lepších bytech a lepších hygienických a kulturních zařízeních, které jim staré arabské město nemohlo poskytnout. Josimu se podařilo získat na sever od Jaffy pruh země. Byla pokryta pískem a pomerančovými háji. Na této půdě vybudovali poprvé po dvou tisíci letech první čistě židovské město. Nazvali je Tel Aviv - Pahorek jara.

Teď začali metr po metru odstraňovat bahno a vysušovat močály. Zasadili stovky australských eukalyptů, aby vysály vodu.

..hodně lidí tehdy dostalo malárii a třetina jich vždy ležela v horečkách. Jediný prostředek, který znali, byla arabská léčebná metoda: napíchnout ušní lalůčky a odčerpat krev.

Zdálo se, že Šošana, první kibuc v Palestině, vyřešila problém, s kterým si sionostické hnutí tak dlouho lámalo hlavu.

"Jiddiš je mluva vyhnanství, jazyk ghetta - ale hebrejština je řečí všech Židů."

..a často jezdil se Sárou na mezinárodní sionistické sjezdy do ústřední kanceláře v Lodnýně nebo ve Švýcarsku.

Kemal Paša, známý později jako Atatürk, se rychlým manévrem zmicnil palestinské provincie a pro Židy, kteří tam žili, nastal čas hrůzovlády.

Akiba, jehož zranění ještě nebylo úplně vyléčeno, byl poslán do Spojených států na přednáškové truné, které mělo napomoci jejich plánu na vytvoření židovské domoviny. Cestoval pod ochranou amerických sionistů a jejich vůdce, soudce Brandeise.

Dokud bojoval proti arabským jednotkám, dostávaly se jeho oddíly velmi snadno kupředu. Ale pak Britové narazili u Kut al Imaru na tureckou divizi a jejich síly byly rozdrceny. Teď byli doslova v úzkých. Turci stáli na okraji Suezu a němci odrazili první ruskou vlnu. Britské pokusy o rozdmýchání arabského povstání ztroskotaly. Weizmann a sionisté pochopili, že nadešel vhodný okamžik, kdy mohou dosáhnout něčeho pro svoji věc - pro židovskou domovinu. V Německu i v Rakousku bojovali Židé za svou vlast. Aby si zajistili podporu Židů i v ostatních částech světa, zejména v Americe, potřebovali sionisté nějaký hmatatelný a účinný výsledek. Po skonečném jednání mezi sionisty a Brity napsal lord Balfour, britský ministr zahraničí, lordu Rothschildovi dopis, v němž mimo jiné stálo: Vláda Jeho Veličenstva pohlíží blahovolně na zřázení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a vynasnaží se ze všech sil pomáhat při..

V okamžiku, kdy osmanská vláda končila, Arabové stáhli prapor neutrality, aby dostali svůj podíl z kořisti. Fajsalovi "povstalci" nadělali hodně hluku, ale nikdy nesvedli žádnou větší ani menší bitvu.

Do Jeruzaléma přijel sám Balfour a na hoře Skopus položil základní kámen Hebrejské univerzity.

Avšak situace se začala nebezpečně vyhrocovat. Palestina se stdále více stávala středem gigantické hry o moc. Prvním dějstvím hry bylo zveřejnění tajné dohody, na níž se usnesli Francouzi s Brity a jejímž účelem bylo rozdělit Blízký východ mezi obě mocnosti. Dokument objevili ruští revolucionáři v carových tajných spisech a uveřejnili ho, aby způsobili Britům a Francouzům nepříjemnosti. Usnesení tajné dohody byla v přímém protikladu k dřívějším slibům Britů, že zaručí Arabům nezávislost. Arabové cítili, že byli podvedeni. Britové se sice ze všech sil snažili, aby uklidnili obecné vzrušení, ale později se ukázalo, že obavy Arabů byly oprávněné. Došlo k tomu, že si Británie s Francií na konferenci v San Remu mezi sebou rozdělily kořist Blízkého východu, přičemž Británie požadovala lví podíl. Francii se podařilo získat syrskou provincii a jeden ropovod vedoucí z mosulských bohatých ropných polí.

Pak začal Francouzům dělat těžkosti Fajsal, vůdce údajného arabského povtání z první světové války. Fajsal se přesunul do Damašku, kde obsadil trůn a prohlásil se za krále nového velkoarabského státu a za nového vůdce islámu. Když ho Francouzi vypudili ze Sýrie, uchýlil do Bagdádu, kde ho Angličané ujistili, že se mu u nich povede líp. Po zásluze odměnili věrného služebníka: z provincie Mezopotámie udělali nový stát, kterému dali jméno Irák, a Fajsala tam jmenovali králem.

Když Britové vyzvali Araby, aby vytvořili reprezentativní sbor,..

..se v zastoupení Jišuvu usnesla, že se Židé tajně vyzbrojí a vytvoří milici, jejímž jediným cílem bude obrana. Na veřejnosti měly všechny oficiální instituce tvrdit, že o existenci židovských branných sil nevědí, tajně je však měly podporovat. Tajná skupina se měla stát věrnou družkou Židů, pomáhat jim udržet Araby na uzdě a nadále vyjednávat s Brity. Po hlasování se Avidan stal vedoucím tajné organizace, která dostla jméno Hagana - sebeobrana.

Podstatný rozdíl mezi mošavem a kibucem spočíval v míře individuální svobody a v tom, že rodina žila ve vlastním domě a hospodařila na své půdě tak, jak uznala za vhodné. Mošavy však měly určitý nedostatek: nemohly pojmout tolik nových přistěhovalců jako kibucy.

Snad by to byli dokázali Britové. Ti však nepřetávali sestavovat vyšetřovací výbory a Arabové vždycky znovu vyvázli.

Úzkostlivý postoj Britů dodal muftímu novou odvahu. Krátce po odeznění nepokojů svolal Amín Husejní do Jeruzaléma kongres vedoucích muslimských osobností z celého světa. Založil Panarabskou federaci, postavil se do jejího čela a vyhlásil boj na obranu islámu proti Britům a Židům. Prohlásil, že zničení židovské domoviny je "posvátným posláním" všech Arabů. A zatímco arabští demagogové vykřikovali své paličské projevy a brojili tu proti Britům, tu proti Židům, Britové ke všemu mlčeli.

Ústřední rada Jišuvu s pomocí Hagany proti tomu bojovala jediným možným způsobem - ilegálním přistěhovalectvím, tak zvaným alija bet.

Postavení jeruzalémského muftího sílilo každým dnem. Měl totiž mocného spojence - Adolfa Hitlera.

Navždy v něm zůstal osten hořkosti.

"Chceme dosáhnout cíle legální cestou." "Můžeme ho dosáhnout jedině tehdy, budeme-li ochotni za něj bojovat!"

Byl Akiba skutečně v neprávu? Kolik hoře a ponižování, kolik bolesti a zrady musí na člověka dopadnout, než vrátí úder?

Malcolma stal zanícený sionista. Tak jako většina křesťanů, z nichž se stanou sionisté, byl i P. P. Malcolm mnohem rozhodnějším a fanatičtějším stoupencem této myšlenky než kterýkovliv z Židů.

..a hodíme jim do boudy pár ručních grantů, aby se banda dala trochu do pohybu.

"Ani dvacet tisíc zabedněných Britů nedokáže zajistit ropovod," prohlásil Malcolm. "Ale našich sto padesát lidí to zvládne. Naše metoda je prostá. Když bude vedení někde porušeno, zaútočíme na arabskou vesnici, která leží nejblíž porušenému místu, a srovnáme ji se zemí. Arabské obce budou tak muset ve svém vlastním zájmu chránit vedení proti sabotérům. A taky si uvědomí, že nemají zákeřníkům poskytovat přístřeší. Pamatujte si, že vám pomůže jedině odveta, protože Židů je mnohem méně. Musíme se držet principu odvety." Pokaždé, když Arabové něco podnikli, hned za to sklidil odplatu. Odveta se stala heslem židovské obrany.

Whitehall, Chatham House a britský ministerský předseda Neville Chamberlain, známý pokrytec, ohromili svět svým prohlášením. V předvečer druhé světové války vydala britská vláda usnesení, kterým uzavírala zoufalým Židům v Německu cestu do Palestiny a Židům v Palestině zakázala kupovat půdu. Mnichovští zrádci, kteří zaprodali Španěly i Čechy, se stejně zachovali i k palestinským Židům.

Generál Havern-Hurst, velitel britských branných sil v Palestině, seznámil britské ministerstvo války se svými pochybnostmi stran přijímání palestinských Židů do britské armády. "Jestliže teď vycvičíme Židy a dáme jim možnost získat na frontě zkušenosti, jen si nasadíme vši do kožichu. Jednoho dne budeme proti nim určitě bojovat." Týden po vypuknutí války se ústřední radě Jišuvu přihlásilo sto třicet tisíc mužů a žen - každý čtvrtý Žid v Palestině - ochotných dobrovolně vstoupit do britské armády.

"On, který bdí nad Izraelem, nespí a nedřímá."

Jestliže o život přijde, dáš život za život. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu. Druhá kniha Mojžíšova, 21, 23-25..

"Copak vy znáte San Francisco, Ari?" "Neznám. Ale všichni Američané říkají, že jim Haifa připomíná San Francisco."

Bylo slyšet skřípění brzd. Před restaurací zastavilo nákladní auto. Z vozu seskočili britští vojáci a obklopili hotel. Šest vojáků v čele s kapitánem vstoupilo dovnitř a rozhlíželi se. Pak začali chodit od stolu ke stolu a žádali legitimace. "To je docela normální," řekl Ari tiše. "Tady si na to člověk brzy zvykne." Kapitán, který vedl hlídku, se zastavil poblíž nich, pohlédl na Ariho a přistoupil ke stolu. "No ne, je to možné - Ari ben Kanaan," poznamenal sarkasticky. "Už hezky dlouho jsme neměli na našich zatykačích vaši fotografii. Slyšel jsem, že jste mezitím dělal neplechu jinde." "Dobrý večer, seržante," řekl klidně Ari. "Kdybych si vzpomněl, jak se jmenujete, představil bych vás." Kapitán sevřel rty v tenkou čárku a usmál se. "Já jsem vaše jméno ovšem nezapomněl. Dáváme si na vás dobrý pozor, Ben Kanaane. Vaše stará cela v Akku na vás pořád čeká. Kdoví, třeba bude vojenský komisař ochoten dát vám tentokrát i provaz." Ironicky jim pokynul a šel dál. "Jak roztomile dovedou člověka v Palestině přivítat," ozvala se Kitty. "Protivný chlapík." Ari se k ní sklonil a pošeptal jí do ucha: "Tohle je kapitán Allan Bridges, jeden z nejlepších přátel Hagany. Informuje nás o každém důležitém pohybu Arabů a Britů v oblasti Haify. Celý výstup bylo jen divadýlko." Kitty na něj užasle pohlédla a zavrtěla hlavou. Hlídka vyšla ven a vzala s sebou dva Židy, kteří zřejmě neměli průkazy v pořádku. Britům na zlost zahrála kapela sloku anglické hymny.

Mnozí byli oblečeni do modrého oděvu kibucníků a na nohou měli sandály.

"Tady, v Mea Šearim, můžete v synagógách vidět muže, kteří se modlí těmi nejrůznějšími způsoby. Někteří Jemenité při modlitbě pohybují tělem od pasu nahoru, jako by jezdili na velbloudu. Židé se tak podvědomě mstí za to, že dříve nesměli jezdit na velbloudu, protože hlava Žida nesměla čnít výš než hlava muslima."

"Vždycky jsem byl já ten zlostný - a Bárak ten smířlivý. Poslechni, Ari - já už stárnu. Jsem velmi starý a velmi unavený. Nevím, jak dlouho to ještě potáhnu, snad rok nebo dva. Co jsme si způsobili, už se nedá ničím napravit. Ale on - on se musí přemoct a skoncovat s tím nepřátelským mlčením. Musí mi odpustit, Ari. Musí to udělat - už kvůli našemu otci."

Tvůj otec to věděl. Měl přehled a uvědomoval si, že nejhorším nepřítelem a vykořisťovatelem Araba je Arab.

Bruce Sutherland vyšel opět do zahrady. Na keřích se už rozvíjely kalíšky raných růží. Pohlédl přes údolí na Safed. Tady nalezl útěchu a mír, tady se mu přestaly zdát ty strašlivé sny. Ne - tady také zůstane. Dnes a navždy.

Rychle a nenápadně likvidovat asi šedesát vůdců Jišuvu. (Tuto metodu Amín el Husejní s úspěchem použil vůči svým politickým odpůrcům). Tuto část by mohli provést arabští pomocníci.

"Tak co, Bradshawe, chtěl jste znát Haven-Hurstovy návrhy. Teď je znáte." "Copak se ten chlap zbláznil? Pane na nebi ty jeho návrhy znějí jako Endlösung Adolfa Hitlera." Bradshaw sebral ze stolu Haven-Hurstových "dvanáct bodů" a zavrtěl hlavou. "Ví Bůh, že si Palestinu chceme uchovat - ale vraždit, vypalovat osady, věšet a vyhladovět lidi? Takové návrhy nemůžu doporučit.

Kitty opustila veškerá odvaha. Ještě nikdy nebyla tak malomyslná jako dnes.

"Chtěla bych, aby mi bylo zase šestnáct a všechno bylo tak jasné a prosté, jak se to člověku v tomhle věku jeví. Ne, Karen, Ari ben Kanaan patří k tomu druhu výjimečných lidských bytostí, které mají tu velkou výhodu, že se mohou spolehnout samy na sebe. Od té doby, co se jako chlapec naučil zacházet s býkovcem svého otce, už nikdy nepotřeboval jiného člověka. Jeho krev není složena z červených a bílých krvinek jako naše, ale z oceli a ze železa, a jeho srdce je čerpadlo, jako tady ten motor v autobusu. A proto je povznesen nad všechny pocity, které ovládají ostatní smrtelníky, zůstává jaksi mimo ně."

Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

..ale stále byla trochu omámená mystickou silou této země.

Když koncert skončil, vzal ji Ari za ruku a odváděl ji od spousty posluchačů po cestě k pobřeží. Bylo bezvětří, vzduch byl plný vůně pinií a Tiberiadské jezero leželo před nimi hladké a leské jako zrcadlo.

Jsi ještě příliš mladý, Dove. Neměl bys být tak strašně vážný a všechno si tak připouštět! I já jsem vždycky dělal stejnou chybu. Všechno jsem si tak bral. Nikdy jsem nemyslel na sebe, celé dny a noci jsem vždycky pracoval jen pro naši věc."

Starý muž se znovu natáhl na polní lůžko a zahloubal se do svých myšlenek. Po chvíli opět promluvil. "Mýlíš se, Malý Gioro. Moc se mýlíš. Nejdůležitější je, aby se člověk mohl ráno probudit, podívat se z okna na svou půdu a pak vyjít ven a obdělávat ji. A večer se vracet domů, k člověku, kterého má rád a který má rád jeho." Starý má zas nával sentimentality, pomyslel si Dov.

Oba dostali šarlatově červené kalhoty a košile, tradiční oblečení lidí, které čeká šibenice.

Oba si kladli otázku, přijde-li někdy doba, kdy si budou dělat starosti jen o to, mají-li vyspravit plot anebo přeorat kus pole.

Otec a syn se dlouho dívali na svou půdu. Oba si kladli otázku, přijde-li někdy doba, kdy si budou dělat starosti jen o to, mají-li vyspravit plot anebo přeorat kus pole.

Ari se naklonil nad psací stůl, takže jeho tvář se přiblížila k tváři Ben Mošeho sotva na šířku dlaně. "Nemůžu vás ani cítit, Ben Moše, a tebe, Nachume ben Ami, taky ne. Přesto odtud neodejdu dřív, dokud se nedozvím vaše plány." "Koleduješ si o to, aby ti někdo provrtal hlavu kulkou." "Ty teď budeš držet hubu, Nachume, anebo tě rozsekám na cucky," rozlítil se Ari.

Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou, k tobě se utíká moje duše. Utíkám se do stínu tvých křídel, dokud nepomine zhoubné nebezpečí. Nastražili síť mým krokům, člověk mě chtěl zlomit, vykopali na mě jámu, spadli do ní sami. Probuď se, má slávo! Probuď se už, citaro a harfo, ať jitřenku vzbudím. Druhá kniha žalmů, 57. žalm Davidův..

"Snad je Hawks skutečně čestný chlap," namítl Sutherland, "ale ani on nemůže udělat vždycky to, co by chtěl."

Karen vystřídala stráž, skočila do příkopu, vsunula do pušky náboje, přesvědčila se, že zbraň je nabitá, zajistila ji a navlékla si palčáky. Přemýšlela o tom, že je hezké být na stráži. Přes ostnatý drát hleděla k Abú Ješa. Člověku bylo dobře, když tu byl venku čtyři hodiny sám, mohl se dívat do Chulského údolí a neměl nic jiného na práci, než zabývat se svými myšlenkami.

"Mezinárodní právo," řekl Bárak ben Kanaan zlostně delegátovi Spojených států, "to je věc, které zločinec nedbá a poctivý je nechce násilím prosazovat."

Konečně se Jordana vrátila z obchůzky, sundala si hnědou čepici, jakou nosili členové Hagany,..

"Na to nesmíme myslet," řekla Jordana. "Teď už je všechno v rukou Božích." "V rukou Božích?" zeptala se Kitty. "Nu ano, Bůh v téhle zemi koná skutečně prazvláštní věci." "Kdo tady v Palestině nezačne věřit, nebude už věřit nikdy," poznamenala Jordana. "Nevzpomínám si, že bychom se byli udrželi naživu jinak, než svou vírou. Je to naše jediná opora." Podivně zněla ta slova z úst Jordany ben Kanaan. Navenek se zdálo, že Jordana není hluboce věřící - ale co jiného než její neotřesitelná víra by jí mělo dát sílu a vytrvalost, aby dokázala žít v neustálém napětí a nebezpečí?

Arabové volili vždy nejraději frontální útok. Byla to jejich taktika, už když proti nim bojoval jako kluk.

"Členové kibuců mají málo osobního majetku. Ani život jim nepatří," řekl sarkasticky Ari.

Arabové byli většinou pověrčiví a měli nesmyslný strach ze..

Bagdád a Káhira si dělaly nárok na vládu nad arabským světem a "velkoarabskou říší". Ovšem ani Saúdská Arábie, na jejíž půdě ležela posvátná místa Mekka a Medína, nebyla ochotna se zřeknout práva na vedení. Zajordánsko se hlásilo o svá práva na Palestinu jako na část mandátního území a Sýrie zase trvala na tom, že Palestina je jen jižní částí jedné z provincií osmanské říše. Za takovýchto politických předpokladů tedy došlo k agresi "spojených" Arabů.

Pokud vůbec něco dokáže vybičovat bojového ducha Židů na nejvyšší míru, pak je to pohled na Araby řádící na jejich milované půdě.

Ve chvíli, kdy se syrský útok zhroutil, zbyla jim munice na pouhých dvanáct střel.

Ari nikdy nevěděl, je-li Avidan unavený, nebo jestli se právě probudil, má-li žal nebo radost, protože na jeho tváři byl stále stejný slavnostně vážný výraz.

Když byla dívka sabra, nesměla svému milému prozradit, že je starostí o něj nemocná. Směla se jen usmívat a dodávat mu odvahu; svůj strach musela uzavřít ve svém nitru. A ten strach jí svíral srdce. Držela Davida v náručí a přála si, aby noc nikdy neskončila.

Hlas volajícího: "Připravte na poušti cestu Hospodinu! Urovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!" Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jsou bez umdlení. Izajáš 40, 3,31..

Zákony vydané Mohamedem byly závazné pro všechny muslimy a tyto zákony jim přikazovaly, aby s Židy zacházeli přátelsky. Tato rovnoprávnost Židů však netrvala dlouho. Brzy se začali ve všech islámských zemích dívat na každého, kdo nebyl muslim, jako na nevěřícího.

Když byl přítomen muslim, Žid nesměl zvýšit hlas, nesměl si také postavit vyšší dům, než byl muslimův, nesměl se muslima dotknout ani projít kolem něho po jeho pravé straně. Žid nesměl jet na velbloudu, protože by pak jeho hlava byla výš než hlava muslimova. V zemi, kde byl velbloud nejdůležitějším dopravním prostředkem, bylo toto omezení velmi citelné. Většina Židů žila v melláhu, což byl jakýsi orientální druh ghetta.

Tak jako za časů bible vládlo u nich ještě stále mnohoženství. Věřili v uhranutí, v nepřátelské větry a všechny možné démony, proti nimž se chránili amulety. Bibli respektovali do písmene. Nikdy nepřestali toužebně hledět k Jeruzalému. Celá staletí čekali trpělivě a oddaně na slovo Páně, který jim poručí, aby se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma.

Stačilo, aby se utlačovaní a pokořovaní dotkli izraelské půdy a nalézali tu lidskou důstojnost a svobodu, jakou většina z nich nikdy nepoznala. To, že byli uznáni jako rovnoprávné bytosti, v nich probudilo cílevědomou, jedinečnou energii.

V izraelské armádě neexistovala vyznamenání za statečnost. Předpokládalo se, že každý voják musí být statečný. Ale ten, kdo získal odznak "pouštních vlků", se těšil všeobecné úctě.

Trpěl prudkými bolestmi, ale tajil to a tvrdošíjně odmítal nemocnici. Postavili mu postel k oknu, aby se mohl dívat na svá pole a nahoru k vrchům na libanonských hranicích.

Škoda že se s ní už vůbec nestýkáš." "Otče, já..." "Cožpak myslíš, že nevidím, jak se ta žena touhou po tobě užírá? A jestlipak muž ukazuje svou lásku tím, že se zahrabe v poušti? Ano, Ari, teď si o tom konečně promluvíme. Utekl jsi před ní a schoval ses. Přiznej to přece. Řekni to mně a řekni to i sobě." Ari vstal z postele a odešel na druhý konec pokoje. "Co je to vlastně, co ti brání jít k té ženě a říct jí, že ti touhou po ní usedá srdce?" Ari cítil palčivý pohled svého otce v zádech. Pomalu se otočil a sklopil zrak. "Jednou mi řekla, že po ní musím toužit tak, abych za ní přilezl po kolenou." "Tak to udělej! Přilez za ní!" "To nemůžu! Já ani nevím, jak se to dělá! Copak nechápeš, otče, že já nikdy nemůžu být takovým mužem, jakého ona chce?" "A tady jsme u toho, proč jsem se vůči tobě nezachoval správně, Ari," řekl Bárak se smutným povzdechem. "Vidíš, já bych byl za tvou matkou po kolenou přilezl třeba tisíckrát. Byl bych k ní přílezl, protože bez ní nemůžu žít. Ať mi Bůh odpustí, Ari - založil jsem pokolení mužů a žen, kteří jsou tak tvrdí, že už nevědí, co je to plakat." "Tohle mi taky jednou řekla," ozval se tiše Ari. "něžnost znamená pro vás slabost. Slzy považujete za něco bezectného. Ale to je omyl a ty v tom omylu žiješ. Jsi tak zaslepený, že ani nejsi schopný dát najevo svou lásku." "Když nemůžu, tak prostě nemůžu," zvolal prudce Ari. "A to je mi líto, Ari. Kvůli tobě i kvůli mně."

Pokaždé, když se viděli, jejich touha i zklamání narůstaly.

Kdo by mohl odhadnout, kolik času ti dva budou mít, aby se milovali?

Ve vyhnanství a v diaspoře, před znovuzrozením státu Izrael, končila oslava vždycky slovy: "Příští rok v Jeruzalémě."

Na stole se leskly nejhezčí stříbrné příbory a nejkrásnější talíře, které se používaly jen jednou za rok. Uprostřed stály stříbrné svícny a vedle nich velká stříbrná, nádherně vyzdobená "číše Elijášova". Stála tam naplněná vínem, na pozdravný přípitek Prorokovi. Pokud se Prorok dostaví a z poháru se napije, znamená to, že brzy přijde Mesiáš.

<2020>