William Shakespeare

Anglický renesanční dramatik.

Hamlet [108]

Marcel: Ty oslov to, Horatio. Horatio Kdos ty, jenž osobíš si tento noční čas a krásnou, bohatýrskou postavu, v níž pohřbeného krále majestát kdys chodil? – Nebem zaklínám tě, mluv!

Náš chrabrý Hamlet, neb rekovností svou byl proplaven po všech těch stranách známého nám světa..

Toť smítka jest, jež oko ducha znepokojuje.

..a vlhká hvězda ta, jež ovládá říš Neptunovu, ochuravěla od zatmění, jak spěl by soudný den.

..víš, že to obecné: co živo, zemře a přírodou se nese k věčnosti.

..bouřný vzlykot stísněného dechu..

..jak nudný, prázdný, ploský, nicotný se zdá mi všechen toho světa běh!

Křehkosti, tvé jméno „žena“ jest! ..

Však pukni, srdce, musím umlknout!

..co zatím oni tou hrůzou téměř v rosol ztrnulí tu stojí němi..

Horatio: Byl byste jistě trnul úžasem. Hamlet Toť možné, velmi možné.

..vůně, lahody jen mžikové, nic víc.

Ofelie A řeč svou dotvrzoval, pane můj, kdekterou svatou nebes přísahou. Polonius Aj, oka na sluky! Ó známe to, když hoří krev, jak rozmařile duše své přísahy propoučí jazyku.

Ty pusté kvasy na východ i západ nás činí pověstný a rozkřičeny u jiných národů; nás opilci tam zvou a surovými přívlastky nám třísní jméno; a to opravdu i našim skutkům nejvznešenějším tuk odbírá a jádro hodnoty.

..špetka zla vše ušlechtilé činí pochybný..

..ó odpověz mi! – Nedej zahynout mi v nevědomosti, však řekni, proč tvé kosti posvátné, jež rakev jala, svůj příkrpv protrhly, proč hrobka tvá, kde navždy jsme tě tiše složili, své těžké, mramorové čelisti zas rozevřela, by tě vyvrhla?

..a otřásáš nás blázny přírody tak hrůzně myšlenkami, které jdou za dosah našich duší?

Proč míti strach? Můj život za jehlu mi nestojí a duši mé co může ublížit, jež tak jest nesmrtelná jako on?

Horatio: Jen dále – K jakým koncům dojde to? Marcel Jest něco prohnilého v státu Dánském. Horatio Bůh napraví to zas.

Nuž, zkrátka již: Když spal jsem v zahradě, jak byl můj zvyk vždy odpoledne, v bezpečný ten čas tvůj strýc se přikraď ke mně s lahvičkou, v níž blínovou měl šťávu prokletou, a do vchodů mých uší nalil trest‘ tu žíravou, jejížto účinek jest taký lidské krve protivník, že rtuti rychlostí se rozbíhá do tělesných všech bran a průchodů a prudkou mocí srazí, zahustí, jak syřiště když vkápneš do mléka, žil plynnou, zdravou krev. – Tak s krví mou. A v okamžení lišej osypal jak Lazara svým hnusným škraloupem vše hladké tělo mé. Tak ve spaní jsem rukou bratrovou byl rázem zbaven žití, koruny a královny, vzat v rozkvětu svých vin tak bez přípravy, svaté večeře, bez posledního k smrti pomazání, bez účtů poslán složit účet svůj se všemi svými hříchy na hlavě. Ó hrůza, hrůza, hrůza strašlivá! Cit máš-li přirozený, nestrp toho a nedopusť, by lože královské se v Dánsku zvrhlo v lůžko zbujnosti a v pelech krvesmilství kletého.

Již blízké jitro hlásí světluška a bledne v neúčinném ohni svém.

Na tebe vzpomínat! Vždy, bědný duchu, – dokud paměť bude mít sídlo v této lebce ztrhané!

Můj zápisník! – to radno zaznamenat, že lze se smát a smát a lotrem být; – to aspoň v Dánsku možno, jsem si jist.

Jest více věcí na nebi a zemi, Horatio, než naše mudrctví má ve snách zdání.

Čas vymknut z dráhy. – Prokletý to podíl, že k jeho nápravě jsem kdy se zrodil!

Teď pochopuješ: lež, nástraha ti chytí kapra pravdu; a tak my vychytralí ptáčkové si oklikami, chodem postranním a scestím pravou cestu nálezném.

Polonius: Svou láskou k tobě šílen? Ofelie Pane můj, to nevím, vskutku však se obávám.

Toť opravdové lásky blouznění, jež prudkostí se sama kácí v zmar a vede vůli k činům zoufalým, tak jako každá vášeň pod sluncem, jež trápí naši bytost.

..kletá nedůvěra!

..dokud ten těla stroj náleží jemu..

Když povede mne stopa, naleznu, kde pravda skryta, byť se skrývala i v středu země.

..a jest ve vašich pohledech jakési přiznání, kteréž zabarviti vaše prostoduchost není dost zchytralá.

Inu, „Osud paď, jak Bůh klad‘;“ a potom, jak víte, „to se dělo, co býti mělo“

Tak jako vzteklec vyobrazený tu Pyrrhus stál a mezi vůlí svou a dílem váhal nekonaje nic.

Leč jako často bývá před bouří na nebi tichost, mraky bez hnutí..

A já? Já, blbý, bahnokrevný ničema, jak náměsíčný Janek obcházím, svou věcí nedojat a nehlesnu, ne, ani pro krále, na jehož statku a žití předrahém zde spáchán byl ten zločin prokletý! – Jsem zbabělec? kdo zve mne lotrem? rozbije mi lebku? vyškubne vous a hodí mi jej v tvář? Kdo nos mi seštípne a prolhaný mi dech až do plic hrdlem vrazí zpět? kdo mi to udělá? – Ha! – Při sám Bůh, já snes‘ bych to; neb, jinak už to není: mám játra holubí, mně schází žluč, by nátisk přihořkla, sic býval bych již dávno všechny supy pod nebem byl přecpal střevy toho otroka. Ó krvavý a smilný, zrádný lotře! ty bezcitný a vilný, zvrhlý lotře! Ó pomsta!

Fi na to! hanba! – Vzpruž se, mozku, přec!

Být čili nebýt, – ta jest otázka: – víc důstojno-li ducha trpěti od střel a praků zlého osudu, neb ozbrojit se proti moři běd a ukončit je vzpourou. – Umřít – spát – nic víc; – a spánkem, řekněm, – ukončit bol srdce, tisíc přirozených ran, jichž tělo dědicem, – toť skonání, jak si ho vroucně přáti. – Umřít – spát; spát, – snad že snít! – ah – tady vázne to: – neb jaké sny as mohou přijíti v tom spánku smrti, když jsme setřásli svá pouta smrtelná, – v tom váháme; toť ohled, který daří neštěstí tak dlouhým životem; neb, kdož by chtěl nést bičování dob a výsměšky, kdo útisk mocných, pyšných pohrdu, hlod lásky zhrzené, práv průtahy, a řádu svévoli a ústrky, jež snáší trpělivá zásluha od nehodných, když sám si může dát mír pouhou jehlou? – Kdo by nésti chtěl ta břemena a stenal, potil se pod tíhou žití, leda že jen strach před něčím po smrti, kraj neznámý, od jehož břehů žádný poutník již se nevrací, nám vůli opoutá a nutká nás spíš nést zla přítomná než prchat k jiným, o nichž nevíme?

..slova sladkodech..

Jdi do kláštera; proč chtěla bys být roditelkou hříšníků?

Bůh vám dal jeden obličej a vy si děláte jiný..

..kteráž ssála jsem med jeho slibů hudbou zvučících..

Tak buď; neb v šílenosti radno není, by velcí světa byli nestřeženi.

Ó to mne uráží do duše..

To jest hanebné a prozrazuje ubožačkou ctižádost..

Hamlet: Ne, to nemysli, že pochlebuji; neboť jakéhož bych povýšení čekal od tebe, jenž mimo dobrý rozmar nemáš, čím bys nasytil se a se oblekl? Nač by se mělo chudým lichotit? Ne, aťsi jazyk pocukrovaný se líže k pychu nesmyslnému a křiví kolen klouby ohebné, kde může zisk vyplynout z lísání, – ty slyš: Co moje drahá duše uměla si mezi lidmi rozdíl učinit, své volby pečeť vtiskla na tebe, neb ty jsi byl jak ten, kdo trpě vše nic netrpí, jak ten, jenž ústrky i dary Štěstěny bral stejně vděčně. A blahoslaveni jsou ti, jichž krev a rozvaha tak dobře smíšeny, že prstům Štěstí nejsou píšťalou, by hrálo na ni, co mu libo jest. Ó, dej mi člověka, jenž otrokem své vášně není, a já v nitru srdce jej nosit chci, ba v srdci srdce svého, jak nosím tebe. – Dost již o tom slov.

Hamlet: Hle, jdou již na hru, musím zblbět zas.

Ba, drahá, již tě musím opustiti; neb službu, vypovídá síla žití.

..plod nezralý, jejž pevně drží kmen, však změkne-li, sám spadne nestřesen. My neodvratně zapomenem vrátit dluh, který máme samým sobě platit: náš úmysl když– vášní veden byl, jak vášeň končí, ztrácí se i cíl. I prudkost radosti i prudkost v hoři když hyne sama, též své dílo boří: kde radost jásá, žalost nejvíc kvílí; žal v radost, radost v žal věc malá schýlí. Svět není věčný, a tož divu není, i naše láska že se štěstím změní, a není dosud odpovědi žádné, zda láskou zdar neb zdarem láska vládne.

..a přítele kdo zkouší nepravého v čas nouze, hned má nepřítele z něho.

Aťsi odřená herka vyhazuje, naše krky jsou neotlačeny.

..ten musí bdít, ten musí snít – tak světa běh jde stále.

V tom jazyk s duší buďtež pokrytci.

Král Již k rychlému se mějte odchodu, neb chceme spoutati tu obavu, jež nyní příliš volna obchází.

Což, kdyby na té ruce prokleté krev bratra lpěla vrstvou silnější než ona sama, zdaž by nebylo dost deště na slitovných nebesích, by opláchnul ji v bělost sněhovou?

Leč, kde jest jeho moc, když nelze káti se?

Ó, taký čin, že z těla svatých smluv rve samu duši a sladkou zbožnost mění v spoustu slov.

Láskou nelze vám to nazvati, neb v stáří vašem jest var krve krotký, slouží pokorně již rozvaze..

Hamlet: A tak žít ve ztuchlém potu zprzněného lože a v hnilobě se pařit, cukrovat a laskat se na hnusném pelechu ..

Obraznost jest nejsilnější v tělech nejslabších.

Ó, jest to překrásné, když v jedné kobě lest na lest vrazí přímo proti sobě.

Ten člověk zde mi ještě dá kus práce: v síň vedlejší si odvleku ten měch. – Již dobrou noc. – Ten radní pán je teď tak z míry tich a vážný, mlčenliv, ač byl to mluvka zpozdilý, co živ. Pojď, brachu, pojď, ať skoncujem to spolu. Nuž, matko, dobrou noc. (Odejdou na různé strany; Hamlet odvléká Polonia...

Tak zuří jako moře s vichřicí, když spolu zápasí, kdo mocnější.

..mám duši plnou rozladu a stínu.

Však nesmíme naň dokročiti přísným zákonem: je milován od bezhlavého množství, jež zrakem rádo má, ne rozumem. Kde tak, tam váží vinníkův se trest, však nikdy vina.

Král: Nuž. Hamlete, kde jest Polonius? Hamlet U večeře. Král U večeře! Kde? Hamlet Ne, kde jí sám, ale kde jest pojídán; jistá státní rada politikářských červů se právě dala do něho. Takový červ jest vám hotový císař co do stravy. My krmíme všechny tvory, abychom vykrmili sebe, a samy sebe krmíme pro ponravy. Váš tlustý král a hubený žebrák jsou toliko různá jídla, dvě mísy na jediný stůl; a to je konec. Král Ach žel, žel! Hamlet Člověk může chytat ryby na červa, který pojedl krále, a jisti rybu, která snědla toho červa. Král Co chceš tím říci? Hamlet Nic než vám ukázat, jak může král cestovati útrobami žebráka. Král Kde jest Polonius?

Co člověk jest, když hlavní jeho dobro a žití jeho zisk jen spaní jest a krmení se? – dobytče, nic víc. On, jenž v nás vložil sílu myšlení tak velikou, vpřed pohlížející i za sebe, nás jistě nedařil tou schopností a božským rozumem, by neupotřeben v nás trouchnivěl.

Jest žádoucno s ní promluvit, neb mohla v mysli zlé by vtrousit nebezpečné domněnky.

..a stejně dobrým nepotrvá nic; neb dobro, dorůstajíc v nadbytek, svou vlastní přemnohostí umírá.

Žal jeden šlape v paty jinému..

Ten hrob zde živý pomník dostane a chvíle klidné dospějeme v mále. – Než bude to, jděm trpělivě dále.

Tu náhle vstal jsem, – dík té náhlosti! neb věř, že naše nerozvážlivost nám časem velmi dobře poslouží, kde umdlévají naše záměry; a to by mělo poučiti nás, že božství naše cíle utváří, ať na hrubo je tesáme jak chcem.

Toť nad vše jisto.

..a lidský život déle netrvá, než řekneš: „Jedna!“

Osrik: Mám to vyřídit zrovna tak? Hamlet Docela, pane, a kudrlinek přidejte si po své libosti.

<2021>